Zentao komentáře u knih

Na úvod bych rád poděkoval Chajda69, protože díky jeho poznámce u Rozpojených států jsem si knihu Americký deník koupil. Přijde mi fascinující, že díky Databazeknih si koupím knihu, o které jsem dříve neslyšel, na základě doporučení člověka, se kterým jsem se nikdy nesetkal. Facebook nás spojuje (spíše rozděluje) jen proto, že máme obličeje. Databazeknih nás spojuje, proto, že čteme knihy! Není to druhé mnohem působivější? :-)

Ale teď ke knize. Kniha je krásná. Na přebal se občas kouknu jen tak pro potěchu oka. Vnitřek je taky kvalitně graficky vyvedený. Pokud bude další vydání, tak bych chtěl upozornit, že v mé knize asi na třech stránkách jsou občas červené tečky (asi z tiskárny) a zkusil bych vyladit umisťování fotek k textu. Úvodní fotky ke každé kapitole fungují suprově. Boční fotky u textu jsou maličké, takže jsem stěží rozeznal, co na nich je. Ale to není žádná hrůza. Fotky uprostřed kapitol jsou super. V některých kapitolách akorát rozdělují větu. S tím měl můj mozek problém, protože se chtěl vrhnout na fotky, ale zase si musel podržet informaci z předchozí věty. Ale i to je jen drobný detail. A na pár stránkách je chyba v –i/-y či překlep.

Konečně k tomu hlavnímu – k obsahu. Jak mě se při čtení po USA stýskalo! A to mám doma milovaného člověka z Ameriky. Shodou okolností rodina přítelkyně na Floridě žije. Proto jsem si knihu prostě musel pořídit. Ano, Amerika je taková, jakou si ji člověk najde. Ano, Amerika má svoje plusy a minusy. Jako všechny země. A ano, Amerika by si mohla vzít ponaučení od nás a my od nich. Jenže ten hlavní argument pro Ameriku je zejména teď tak lidský – slovy autorky: „Bylo jim tam dobře.“ Přál bych si, aby každý Čech mohl alespoň na chvíli ten pocit zažít. Když může člověk zahodit všechny sociální normy, které s sebou táhneme, uvolnit se a nechat na sebe působit, že se k němu lidé chovají vstřícně a přátelsky a každodenní věci jsou tak snadné.

Rád bych ke knize napsal něco světoborného, ale Jana Ciglerová všechno popsala hezky, stručně (!) a čtivě. Za to jí patří můj dík a nenapadá mne, co měnit. Je to super tak, jak to je. Lidské, civilní, milé. Některé věci pro mne navíc byly nové – např. Accelerated Reader program mi přijde výborný nápad a určitě by mohl fungovat i v ČR – podpořit čtení sbíráním bodíků. Sem s tím!

Snad mi odpustíte, když přihodím i pár svých poznatků, ale potřebuji se o to podělit, protože při čtení jsem většinu času jen přikyvoval a říkal si – jo, jo, to je přesně ono!

Skoro každý, koho jsem v USA potkal, znal nějakého Čecha (Čechoslováka) a měl na ně moc dobré vzpomínky (děkuji předešlým krajanům, že nám dělali v cizině dobré jméno).

Z paměti si i po roce a půl vybavím tvář každého prodavače či baristy z kavárny. Z Trader Joe’s si pamatuju rámcově i většinu rozhovorů. Když jeden prodavač zjistil, že jsem z Čech a jsem první den ve městě, tak mi dal zadarmo tašku (v ceně 5 dolarů) a nechal si ode mne napsat místa, kam se v ČR podívat, protože se tam chystá s přítelkyní. Udělali si tak loajálního zákazníka, že jejich slávu šířím s jejich taškou dodnes.

Na ulici se Vám lidé dívají do očí a usmívají se na Vás. Někdo dokonce i zamává! To si pak připadáte jako rocková hvězda. Navíc když to srovnám s Ruskem, kde dívat se cizím lidem do očí a usmívat se na ně je takřka nelegální, tak přemýšlím nad tím, proč by si někdo přál směřovat naši zemi tímto směrem.

Před pár dny jsem se dozvěděl, že v USA je na univerzitách obor fat studies; lidé diskutují o tloušťce a pohledu na tloušťku v kultuře.

No nic, už se tam těším. Mezitím děkuji autorce za super knížku a že se jí podařilo naservírovat pohled na každodenní Ameriku střední třídy střízlivým pohledem Slovana. Ten obrácený pohled mám doma a je zajímavý taky.

9 19.03.2021

Autor stále udržuje vysokou kvalitu humoru, textu i zpracování knihy a ukazuje, že na zajímavý kout a dobrého člověka můžete narazit kdekoli na světě; v tomto případě v Evropě. Nevýhodou pro mne bylo, že jsem před čtením knihy viděl zdařilou Ziburovu přednášku o jeho putování Evropou, takže jsem knihu s přednáškou občas srovnával a z pohledu zábavnosti u mne vyhrává přednáška.
Nicméně i tak mohu vřele doporučit jako kvalitní odpočinkovou knihu na noční stolek, která čtenáři připomene, že se máme na co těšit, až se ta hrůza přežene.

6 03.03.2021

Dokonalá kniha. 451° Fahrenheita je podle mne Božskou komedií naší doby. A to si nemyslím, že přeháním. Bradbury odpovídá na palčivé otázky položené Orwellem v 1984. Nesoustředí se ale na společnost. Soustředí se na jednotlivce. Na čtenáře. A s Bradburyho stoickou odpovědí plně souzním. Jen mne mrzí, že to napsal on a dřív. A mnohem lépe, než bych to napsal já. Jenže to je dobře, protože tak si to můžeme přečíst všichni. Jenom název bych zvolil 233° Celsia.

Chtěl jsem toho napsat jako obvykle hodně, jako po čtení 1984, abych se s tím vypořádal, ale ta kniha je tak úplná, že to není třeba. Jen mne bavilo, že jsem si knihu četl se špunty v uších, když kolem mne seděla rodina na gauči a dívala se na něco na Netflixu. A taky mne pobavilo, že někdo 451° Fahrenheita zfilmoval. Ten si ponaučení z knihy nevzal. Inu, čtení není jen o klouzání zrakem po papíru.

Vynikající! Slepé skvrny jsem přelouskal za necelé tři dny. Kromě práce, spánku a cvičení mne zpomalovalo to, že jsem si ji zatrhával „poprávnicku“ – podtrhaného textu mi zůstalo více než toho nepodtrhaného. Knížka nabízí přesně to, co jsem tak moc potřeboval. Odhrnout oponu populistické politiky, prostoupit kouřem příběhů a metafor a najít neotřelý pohled na některé palčivé problémy naší společnosti. A je to nesmírně napínavý thriller. Thriller o nás všech. Postavený na datech. Byť přibližných, ale srozumitelně vysvětlených. Ne na pohádkách o kulturních válkách.

Líbí se mi přebal a vůbec celá kniha mi přijde umně provedená. Knížka je psána čtivým jazykem a občasné endnotes jí dodávají na přesvědčivosti. Ale není jich zase tolik, aby při čtení překážely. Knihu jsem četl hodně na přeskáčku a sebekriticky musím říct, že otázku chudoby jsem si nechal až na konec. Ale možná jsem jen věděl, že to nebude milé čtení. Rovnou se přiznám, že o chudobě v ČR jsem toho příliš nevěděl a o většině ostatních témat, s výjimkou daní, jsem obeznámen spíše povšechně. Proto jsem si řekl, že se nejprve podívám na gender pay gap a daně, abych si udělal obrázek o tom, jestli můžu důvěřovat i zbytku.

Po podkapitole o gender pay gap jsem byl trochu skeptický. Přišlo mi nešťastné nechat diskusi vést názory Jordana Petersona. Ale možná jsem jen byl příliš kritický, protože Wolverine z Michiganu je ostražitý před sociologem, který pobýval v Ohiu :-) Kapitola o daních mne však přesvědčila. Prokop cituje Slemroda (z Michiganu) i doc. Janského (z IES na FSV UK) – světově uznávané experty na daňovou politiku. Popis skutečností je trefný a daňové návrhy mi dávají smysl, byť jsou argumenty pro i proti. Jenom si myslím, že zejména první podkapitolu o daních napsal Daniel Prokop příliš temně. Trochu jako to dělávají média. Ano, daňové úniky jsou zásadní problém, který nabourává pevnost společenské smlouvy. Ano, daňové úniky a praní špinavých peněz nám (a státům celého světa) ubírají peníze, které nám v rozpočtu chybí. Slepé skvrny tak správně řekly A (problém), ale už neřekly B (současná řešení). Od roku 2008 mezinárodní organizace jako G20, OECD, OSN a EU (!)vedou iniciativy proti daňovým únikům a praní špinavých peněz. A právě díky EU musíme povinně tyto iniciativy implementovat. Samozřejmě, že vždycky je co zlepšovat, ale minimálně v oblasti mezinárodních daňových úniků a praní špinavých pěněz v EU jsem mírným optimistou. Souhlasím nicméně, že o mnoha problémech daňového systému popsaných v knize politici, odborníci i veřejnost ví, ale nenašel se odvážlivec, který by se do nich pustil. S čestnou výjimkou zrušení daně z nabytí nemovitých věcí, která v konečném důsledku učinila obtížným získat majetek méně majetným a ještě k tomu je vedla k tomu, aby si na zaplacení daně vzali úvěr. A teď nově se zrušením „superhrubé mzdy“.

O ostatních tématech jsem se mile rád nechal poučit (někdy i pobavit), i když u některých podkapitol bych potřeboval něco dovysvětlit a prodebatovat. Oceňuji také diskusi o amerických reáliích.

Při čtení knihy mi přišlo zarážející, jak málo se učíme ve škole o rétorice, mediální gramotnosti a politice (Jestli už je to jinak, tak mi to prosím napište do zprávy. Moc by mne to potěšilo.). Některé termíny (např. dog whistle) a techniky, o kterých jsem v knize četl, byly pro mou přítelkyni z USA známé už od střední školy. Chápu potom, že nás snadno obehrají marketéři používající triky politických matadorů z USA, když mnohdy ani nemáme v hlavě pojmenování pro nástroje, které proti nám političtí marketéři používají.

Z knihy si beru mnoho dalších detailních poznámek a poznatků. Z těch obecnějších mimo jiné tyto:

Fundamentalismus v jakékoli formě je problém.
Máme se dobře, ale ne všichni a mohlo by být lépe.
Vzdělání každého z nás je důležité. Pro nás všechny.
Hloupá rozhodnutí se nám zdají chytrá, když je děláme.
Slova, příběhy a metafory jsou zavádějící sluha, ale zlý pán.
Otřesná úroveň diskuse ve veřejném prostoru může být (a zřejmě je) politickou strategií, jak odvést naši pozornost od stěžejních záležitostí. Trpíme tím všichni.
Vyšší střední třída („elita“) nestojí v opozici proti ostatním třídám („většině“). My všichni bychom se měli semknout proti politikům, kteří nás ženou navzájem proti sobě do vymyšlených válek. Přijde mi, že právě populisticky komunikující politici jsou těmi elitami, před kterými nás chtějí chránit.

Kritizovat nemám příliš co, jen mne ještě napadlo, že Daniel Prokop v knize zastává převážně liberální světonázor (z amerického pohledu). To je jeho právo a je dobře, že to neskrývá. Proti „hysterickým“ konzervativcům píše bez servítek. I tomu rozumím. Právě i ta „hysterie“ k emocím svádí. Jen si myslím, že knížka tak spíše „přesvědčí přesvědčené“ než že by dala prostor konzervativcům změnit názor. Je obtížné změnit názor, když se čtenář cítí pod palbou. Byť faktů. Čest těm, kteří to dokážou. Odvážnému konzervativci bych tak knihu doporučil, ale přijde mi, že je psána především pro „liberální“ čtenáře.

Na čtení knihy pro mne bylo nejcennější porovnat si popisované výsledky výzkumů a vlastní představy o české společnosti a jejích problémech. V tomto knihu považuji za obzvláště hodnotnou. Slepé skvrny tak mohu ke čtení doporučit všem, kteří se chtějí dozvědět více o naší zemi, lidech v ní a zejména sami o sobě.

12 28.01.2021

Práce Martina Řezníčka si velmi cením a za práci pro Českou televizi mu dávám 7 z 5 hvězdiček. Knihu jsem si objednal ihned po zhlédnutí rozhovoru s autorem v Knihovně Václava Havla. Moc jsem se na ni těšil, protože téma USA je pro mne poslední dva roky srdcová záležitost. Ještě jsem si k tomu přihodil Kissingerovu Diplomacii na dlouhé zimní večery. Místo autora mne hned v úvodu napjal distributor, protože namísto dodání za dva dny mi přišel e-mail, že objednávku mi pošlou až za týden a půl. Nevadí, vydržel jsem to. Třeba teď lidé čtou více, tak z toho mám radost. Knížku jsem rozbalil a za dva a půl dne celou přečetl. Věřím, že mnozí knihu přečtou rychleji, protože je poutavá, ale já jsem pomalý čtenář i rychlých knih. Navíc tato kniha se věnuje mému milovanému tématu z pohledu člověka, který Ameriku sám zažil nebo se na ni ptal.

Autor knihu rozdělil do tří částí. První část se týká českých stop v Americe. Druhá část se věnuje trumpismu a mapuje strž rozdělující USA. Třetí část vypichuje některé americké výjimečnosti.

Píšu to nerad, ale s první částí jsem občas válčil. Témata jsou jedinečná a zajímavá. Ale provedení mi jako čtenáři někdy nevyhovovalo. Sám jako autor chápu, jak je riskantní experimentovat a chvála všem, kdo se o to pokouší. Bohužel používání některých metafor a prolínání dvou příběhů v jeden pro mne bylo rušivé (zejm. v kapitole Cliff House a Barrandovské terasy). Kromě toho některé kapitoly (i z jiných částí) obsahují občasné šotky v čárkách nebo ve shodě podmětu s přísudkem. Ale to je drobnost a další vydání to může lehce odstranit. Zásadní však je, že mne první část obohatila o příběhy a poznatky, které jsem neznal, zapomněl nebo bych je nedokázal tak popsat.

Zato druhá část mne vyloženě nadchnula. Autor v ní líčí aktuální stav USA. Velká témata USA shrnutá na několika stranách autorem a pohledy na tato témata lidí na všech úrovních, jejichž výpovědi reprezentují hlavní proudy americké diskuse. Je za tím vidět kus špičkové novinářské práce a snaha ukázat a pochopit názory obou stran. Skvělý! Navíc mi tím poskytl mnoho zajímavých detailů do mé mentální skládačky pojímající USA. Jsem mu za to vděčný. Tak výstižné a nezaujaté shrnutí těchto témat jsem v češtině pro Čechy neviděl. Jen ke str. 171 bych rád připojil poznámku, že názor, že pro jižní státy nebylo otroctví zásadní, odporuje dobovým dokumentům.

I když se ale autor snaží zastávat objektivní přístup, občas jsou jeho názor nebo pocit z textu patrné (např. u diskuse ohledně zbraní). To ale nerušilo, naopak to pro mne byly momenty, kdy mi autor byl blízký a přišel mi sympatický jeho humánní pohled na příběhy, které popisoval (např. na neuvěřitelný příběh chudoby popsaný na str. 126). Vlastně si říkám, že by tento pohled v televizi vůbec neškodil. Jak by to asi vypadalo, kdyby nám každý den zprávy přinášely příběhy o odvaze být lidský?

Třetí část řeší jednotlivá témata na krátkém úseku, takže jde spíše o reportáže než o detailní vylíčení jednotlivých otázek. Přesto si myslím, že každá kapitola ukazuje ochutnávku toho, co může USA v dobrém i ve zlém nabídnout a že bychom jako Evropani USA neměli zatracovat, byť tak můžeme pod vlivem kusých informací z médií paradoxně činit. Třetí kapitola by se tak dala shrnout tím, co říkal sám Michal Řezníček ve svém rozhovoru. Amerika je taková, jakou si ji najdete.

Celkové vyznění knihy mi přišlo takové, že Martin Řezníček možná nechtěně svou knihou popřel svou větu v ní: „Televize je (…) nejlepší médium pro přenos komplexní informace (…).“ Kdepak. Martin Řezníček svou knihou ukázal, že mnohem lepší než sledovat zprávy (např. v televizi), je jednou za čas si koupit knihu. Knihu, která na místo nicneříkajících záběrů tragédií a mluvících hlav, které mají odpověď na to, proč to včera nevěděly, srozumitelně popíše událost, zasadí ji do kontextu, nechá vyjádřit obě strany a opět tyto odpovědi zasadí do kontextu a poskytne svůj komentář. Knihu, která činí televizi a (české) noviny ještě zbytečnějšími. Ale přesto jsem ČT vděčný, že pomocí Michala Řezníčka do ČR nezprostředkovala jen zprávy, ale i jejich kontext. Protože ten evropský kontext je úplně jiný než americký. Byť se to na první pohled ne vždy zdá.

14 04.12.2020

Zbožňuji formu divadelní hry, protože drží čtenářovu pozornost tím, že je krátká a otáčení stránek dává mozku příjemnou zpětnou vazbu. Obsah jste všichni přede mnou hezky shrnuli a probrali. Mne k tomu mimo jiné napadlo, že myšlenka hry bude stále aktuálnější. Sice si zatím neumíme prodloužit život nad určitou biologickou hranici, ale svůj život si prodlužujeme tím, že nemusíme věnovat tolik času obstarávání potravy jako naši předci. Nežijeme tak o moc déle na roky (byť Čapek zmiňuje očekávání 60 let života, zatímco dnes jsme už pár let přidali), ale můžeme toho udělat více. Jenže se svobodou nakládat se svým časem přichází také více nudy, se kterou tedy alespoň já zacházet neumím.

A těch otázek, které téma "příliš krátkého" a "dlouhého" života nastoluje. Nezkracujeme si život sami? Jak naložit se svobodou trávit čas? Proč E. M. nespáchala sebevraždu? Přišlo jí i to nudné? A co kdyby prodiskutovali Epikúrovo pojetí smrti? Není pak beze smyslu všechno, když se přestaneme bát smrti? A mnohé další...

Vlastně bych ocenil, kdyby Čapek příště začal v poslední části (Proměně) a odtamtud rozvíjel svou diskusi :-)

9 26.10.2020

1984 jsem poprvé přečetl na střední škole. V té době jsem knihu vnímal jako připomínku hrůz autoritářských režimů a varování do budoucna, abychom zabránili opakování těchto hrůz.

1984 jsem si přečetl podruhé na konci svého doktorského studia. Knihu jsem četl po měsících čtení suchých akademických textů. A snad právě proto mne střet s kvalitní literaturou úplně vyzul z pantoflů. Kniha není pouhým mementem dávné minulosti, která je zdánlivě za námi. Ta kniha naopak rozstřílela napadrť naše současné „myšlení“. 1984 je pro mne geniálním manifestem skepticismu pro 21. století. Ano, Orwell svůj manifest vykreslil na pozadí autoritářských režimů připomínajících zlovůli autokratických vůdců, ale ačkoli tito vůdcové zmizeli v učebnicích a kulisy se změnily, poselství Orwella přetrvává. Nesmíme zapomínat, že všichni pořád žijeme v Platónově jeskyni, i když se samotná jeskyně proměňuje. Moderní verzí Platónovy jeskyně se stal virtuální svět, jenž je naší nedílnou součástí. A jedině pokud si to budeme každý den připomínat, můžeme zabránit tomu, abychom se vrhli do zkázy kvůli tomu, co nám někdo jiný předložil ve virtuálním světě, ale my jsme to nikdy neviděli, nevyzkoušeli jsme si to, nesetkali jsme se s tím a nerozumíme tomu. Jenže je to tak obtížné, když moderní verze jeskyně (v podobě obrazovky) je tak svůdná, tak individualizovaná, tak zábavná, tak jedinečná, tak zdánlivě spojující s ostatními, tak snadno přístupná, tak všudypřítomná, ale přesto tak zavádějící, tak tiše sledující, tak nevypočítavá, tak ďábelsky elegantní a návyková. Velký bratr už není člověk či jeho idea, ale server a v něm běžící software, který s námi komunikuje prostřednictvím nevypnutelné obrazovky.

„Není tu obrazovka!“ neubránil se.

„Ach,“ řekl starý muž, „nikdy jsem nic takového neměl. Příliš drahé. A nikdy jsem jaksi necítil potřebu to mít.“

(vice píšu ve své recenzi)

Rychle jsem prolétl očima pár kapitol a vyhodnotil jsem, že je to slátanina patřící svou úrovní k videím "strašlivá pravda o penězích". Doporučuji zahrát si místo toho jednu z počítačových her Civilizace. O přelomových bodech ve vývoji lidstva a jejich následcích se toho člověk dozví mnohem více i tam.

Rovnou na úvod řeknu, že jsem vůči Platónovi předpojatý, protože Aristoteles je mému srdci (světu) bližší. Na druhou stranu musím přiznat, že některé Platónovy myšlenky obdivuji a jsem za ně vděčný (vozataj, jeskyně, dialektika).

O přečtení Ústavy jsem se snažil třikrát (jedno vydání v češtině, dvě různá v angličtině). Přečetl jsem si o knize články, knihy a poslechl podcasty. Dozvěděl jsem se, proč a jak je Ústava strukturovaná a různá vysvětlení, o co vlastně v ní jde, a o kontextu, v jakém Ústava vznikla. Leč, nic naplat. Pokaždé jsem Ústavu odložil po přečtení několika knih (nejvýše jsem se dostal ke 4.; pak už jsem si jen prolistoval zbytek knihy, abych věděl, jak Platón popisuje představu jeskyně a dovozuje nesmrtelnost duše).

Z jiných zdrojů jsem pochopil, že moderní čtenář má být k Ústavě shovívavý a že Platón zamýšlí v první knize čtenáře rozběsnit, aby ho donutil nad dialogy v Ústavě přemýšlet. Nicméně další knihy nejsou o nic lepší než ta první. Dialogy v Ústavě jsou neskutečné bláboly, které jsou zajímavé tím, že pokud se čtenář nezamýšlí nad jednotlivými otázkami a odpověďmi, pak ho Platón snadno přesvědčí o pravdivosti svých myšlenek. Pokud se však pod tíhou nesmyslnosti první knihy čtenář zamyslí nad jednotlivými otázkami a odpověďmi, pak se mu začnou argumenty rozpadat pod rukama (možná mi tady chybí znalost toho, o čem píše alef). Dospěl jsem proto k závěru, že Platón se snaží vybudovat krásný (rádoby matematicky přesný) ideální svět a snaží se o něm čtenáře přesvědčit chybnými argumenty. Rozdíl mezi matematikou a Ústavou je v tom, že matematika staví na axiomech, které dále rozvíjí. Platón staví na "vím, že nic nevím", ze kterého dovozuje krásné závěry s pomocí chybných argumentů. Myslím si proto, že čtení Ústavy je pro mne (nechci napsat čtenáře, protože u filosofických děl těžko generalizovat) jen ztráta času. Na rozdíl od jiných filosofů je u Platóna lepší přečíst si shrnutí jeho filosofických závěrů než se neustále rozčilovat nad tím, kolika se dopouští argumentačních omylů (byť čtivými) dialogy. Je možné, že západní civilizace je pouhou poznámkou pod čarou k Platónovi, ale v tom případě se bojím, aby západní civilizace nestála na hliněných nohou. Naštěstí Řecko a Řím se jen hemží jinými, mnohem kvalitnějšími filosofy.

Původně jsem chtěl dát jednu hvězdičku, ale když jsem viděl, že Mornštajnová má všude 5 hvězdiček, tak jsem musel alespoň jednu přidat.

Normálně bych ke knize byl zřejmě kritičtější. Nicméně po návratu z výměnného pobytu na univerzitě v USA (2019) a předchozích zážitcích z Velké Británie (2017 a 2018) jsem se po přečtení každé třetí stránky díval, zda je ta kniha OPRAVDU původně vydaná už v roce 1975. Jak vidno, školství se mění pomalu nejen u nás. Chápu tak, proč se Swallow moc těšil z evropské univerzity na americkou. Souhlasím s tím, že jsem se nad Hostujícími profesory nezasmál tolik jako u prvních dvou Ziburových textů, ale zato jsem si užíval cimrmanovské "úplně rozumím, co tím myslí".

Hraní si s textem mi tolik nevadilo, jen poslední kapitola ve formě scénáře není pro čtenáře vstřícná.

Ve vydání Mladé fronty (2008) občas chybí interpunkce.

4 13.04.2020

Vynikající kniha na hodnotné odpočinkové čtení. Vřele doporučuji všem. Zábava a ponaučení, které obsahuje, s délkou jejího čtení v kombinaci s její cenou dává mnohem lepší hodnotu než předplatné Netflixu. Feuchtwanger se jen stěží mohl trefit do doby, která mi přijde tak zajímavá, jako je období revoluce v USA a Velké francouzské revoluce. Přijde mi ta doba nesmírně zajímavá jak tím, co se v té době odehrávalo, tak i drobnostmi, jako je popis každodenního života bohatých obyvatel Francie ve srovnání s bídou tehdejších občanů.

Chápu, že podle Feuchtwangera je v hlavní roli této knihy Pokrok a nikoli jednotlivé postavy, nicméně se mu podařilo vykreslit Pokrok i jednotlivé postavy tak plasticky, že jsem všechno prožíval intenzivněji, než kdybych to viděl v obrazové podobě. Na chvíli jsem se tak mohl mezi jednotlivé postavy přenést, přemýšlet s nimi a zamýšlet se nad nimi. Musím říct, že tuto stránku románů umí Němci obzvláště dobře (podobně např. Hesse a, tuším, Mann). A tak pro mne na chvíli byl důležitý Pokrok (myslím, že nejvíce je to vidět v pasážích týkajících se Ludvíka XVI. a šeříkového kruhu). Feuchtwanger si navíc vybral postavy velmi významné pro politický a obecně společenský život tehdejší doby. Některé postavy jsem znal jen zběžně (Marii Antoinettu a Ludvíka XVI.), některé více (Benjamin Franklin) a některé takřka vůbec a nechápu, jak jsem je mohl zcela opomenout (Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais; ten si mne získal definitivně ve chvíli, kdy jsem zjistil, jakou Mozartovu operu inspiroval).

Kromě doby a krásně vykreslených postav na Liškách na vinici obdivuji i velmi uvěřitelný popis jejich myšlení, rozhodování a jednání. Někteří autoři nechávají své postavy dělat úplně nesmyslná rozhodnutí, kdy člověk chce zabít jak postavu, tak autor (ano, mluvím o Dívce ve vlaku a mém pokusu prokousat se 50 odstínů čehosi, což jsem vzdal dost rychle, neb jsem nechtěl riskovat autolobotomii čtením). Naopak Feuchtwanger nikoli. A když už je nějaká postava, která je čtenáři i ostatním postavám trnem v oku, nechává Feuchtwanger vysvětlit i její úvahy, abychom pochopili, že obvykle obě strany sporu mají důvod, proč zastávat svůj postoj a proč jsou obvykle přesvědčeny, že jejich postoj je ten správný.

Jak jsem psal výše, knížku je možné doporučit všem, ale zejména bych ji doporučil středoškolákům, protože v sobě kombinuje několik prvků pro ně výhodných. Za prvé, od začátku do konce se příběh vyvíjí a knížka je napsána opravdu čtivě, takže čtenář udrží pozornost i v dnešní době, kdy mnoho z nás nedokáže vydržet bez sledování mobilu aspoň 15 minut). Za druhé, kniha je umístěna do doby, kterou je vhodné znát i pro středoškolské účely, protože v jeden okamžik nastaly zásadní zvraty ve směřování Evropy a Severní Ameriky, které ovlivnily přinejmenším další století (možná století obě) a které vedly k tomu, že „All men are born equal.“ Za třetí, se v té době (a z knihy je to snadno patrné) projevuje něco, co se dnes v době spin doctors a marketérů zdá až skoro utopické – filosof (ať už v podobě, v jisté míře, v ústraní žijícího Voltaira, nebo v podobě v Paříži vášnivě poletujícího Pierra) může vytvořit dílo, ze kterého čerpají další lidé, což ovlivní myšlení masy lidí natolik, že se změní politické zřízení. Podobný případ už mne z pozdější doby napadá jen marxismus-leninismus. Za čtvrté, kniha ukazuje způsob, jakým lidé dříve žili a ukazuje také modely toho, jak by měl vypadat vzdělaný člověk – jednotlivé postavy hostí přátele, píší dopisy, vynalézají a objevují, filosofují, mluví různými jazyky, tvoří umělecká díla atd. Zdá se mi, že je možno v tomto najít mnoho inspirace pro to, co je možné dělat (mimo trávení času před obrazovkami) a že lidským vztahům může takové zpomalení svědčit. Za páté, kniha dodává kontext mnoha uměleckým a filosofickým dílům, který může kdokoli, kdo má alespoň lehký zájem o tato díla, pomoci se na ně dívat.

Jelikož se jedná o historický román, tak na závěr chci podotknout, že nejsem vzděláním historik, proto nevím, jak přesný je záznam jednotlivých událostí, ale jako lehce poučeného laika mne žádná zásadní nesrovnalost nerušila.

Na závěr tak shrnuji, že kniha je úžasná jak s ohledem na kontext událostí, které popisuje, tak i s ohledem na detailní popis každodenního života jednotlivých postav. Pokud má někdo zájem o nenásilný vstup do 2. pol. 20. stol., měl by si zahrát Studenou válku. Pokud má někdo zájem o nenásilný vstup do 70. let 18. stol., měl by si přečíst Lišky na vinici. Jdu na Bláznovu moudrost.

10 30.08.2019

Málokdy se mi stává, že bych recenzi na knihu psal ještě před tím, než knihu dočtu. Přesto tady, jako u Pýchy a předsudku a Dívky ve vlaku, musím udělat výjimku. Knihu jsem si koupil (naštěstí ve slevě) s tím, že si jejím čtením zlepším náladu a na chvíli uteču z reality do světa popisovaného J. K. Jeromem a Z. Jirotkou. Leč nestalo se. Víc jsem od ní nečekal.

Jsem muž, takže první strana s krásnýma nohama nádherné dívky a zmínka o Grace Kelly mne navnadily. Motivace mi vydržela do 60. strany. Více jsem nezvádl. Jednak jsem se začal ztrácet vůbec v tom, co se právě událo. Jednak na místo milého a trochu sebekritického světa Saturnina či Jeroma, George a Harrise (o psu nemluvě), jsem se dostal do světa nevtipného snobismu bez špetky humoru. Čtení knihy bych tak přirovnal k situaci, kdy jdete na večírek, abyste se tam seznámili s krásnou dívkou, ale místo toho narazíte na starého ukecaného snobského egomaniaka. Jako člověk odcházíte s pocitem ztraceného času. Jako čtenář Senecy ještě k tomu nešťastně, protože víte, že vás to jen přiblížilo smrti.

Myslím si, že hlavní problém této knihy je v tom, že zatímco v Saturninovi majetek tvoří veselé kulisy příběhu, tady je (slabý) příběh kulisou pro předhazování čtenářovi rádoby intelektuálního snobismu.

Přesto mne to mrzí, protože si myslím, že pan Macek pokračováním Saturnina ukázal, že má talent na čtivé a příjemné knihy. Jeho styl a použitý jazyk jsou také na vysoké úrovni (zejm. ve srovnání s obvyklou současnou českou produkcí).

Jdu si proto zlepšit chuť čtením Epiktéta. A pana Macka mohu uklidnit slovy Theodora Roosevelta.

„It is not a critic who counts but a man in the arena."

3 02.02.2019

Bomba! Do teď nechápu, že se Argo rozhodlo takovou knihu vydat a upřímně obdivuji erudici autorů, kteří knihu napsali. Všechna čest jim. Za mne určitě nejlepší kniha o čaji, jakou jsem kdy viděl, a to v celosvětovém měřítku. Kniha je navíc úžasná tím, že se dá přečíst jak cover to cover, tak do ní lze jen tak nahlédnout a prolistovat pár stránek se šálkem čaje v ruce. Nebojím se ani tvrzení, že Příběh čaje znamená v literatuře faktu to, co Božská komedie znamená mezi velkými eposy.

3 30.01.2019

Knihu jsem přečetl jedním dechem a musím říct, že v rámci žánru se určitě jedná o výrazný nadprůměr. Sci-fi thriller s morálním přesahem, který je psaný čtivě, vytváří příjemně paranoidní atmosféru a ve kterém se jednotlivé postavy rozhodují racionálně a logicky, aby jeden pohledal. Jednu hvězdičku ubírám jen za to, že autor nechal některé věci nevysvětlené a podle mne trochu nevyužil v závěrečném dialogu veškerého potenciálu, který strhujícím příběhem vytvořil. Pokud někoho hodnotový přesah knihy nezajímá, tak si může hvězdičku v hodnocení přidat.

Ve zbytku knihu můžu jen pochválit. Kniha je strhující, postupně buduje stísněnou a správně paranoidní atmosféru (jako to Městečko Twin Peaks). Občas jsem si akorát nebyl jistý, jestli by člověk po tolika zraněních dokázal ještě pokračovat, ale děj to nerušilo.

Taky bych rád u vydání od Laser Books ocenil vazbu - nepamatuji se, že by mne to u některé knihy zaujalo, ale tahle pevná vazba je úplně super. Kniha se příjemně drží, stránky se nepřetáčejí, jako u jiných knih, a vazba se okamžitě při prvním otevření „neodlepila". Je to drobnost, ale potěšilo mne to a přidalo mi to na celkovém zážitku z knihy, protože jsem se do ní mohl ponořit a nic mne od čtení neodvádělo.

4 20.01.2019

Druhořadá kuchařka z pera bývalého náboráře nejbližší expozitury CIA. Aby kuchařka nebyla nudná a příliš krátká, jsou jednotlivé recepty odděleny špiónskými povídkami. Kuchařka je to navíc bídná, protože neuvádí bližší informace o hmotnostech, délce přípravy ani neobsahuje obrázky vařených pokrmů. Ke kuchařské části se proto nevyjadřuji a zaměřuji se pouze na „povídkovou" část.

Oproti některým jiným knihám v žánru to zase taková katastrofa není a prvních 100 stran vypadalo docela nadějně, ale... i když sám Jako autor opravdu nerad kritizuji ostatní, tady se nedá jinak.

Nemůžu se zbavit dojmu, že autor nosí trencle s hvězdami a pruhy, po práci háže v hospodě šipky do fotky Putina, po večerech se dokola dívá na Hon na ponorku a v noci se mu zdá o Zátoce sviní. Jelikož se autor (prý) živil verbováním lidí do služeb CIA, tak na mne kniha působí, že i ona má naverbovat další lidi pro práci pro USA. Podle autora se svět dělí na dvě poloviny - bílý, který je plný zcela nezáludných jadrnějších Mirků Dušínů (americký), a černý, který je plný ošklivých zvrácených slizkých skřetů (ruský). Jedinou výjimkou v černém světě jsou Rusové, kteří pomáhají USA - ti jsou krásní, chytří a charakterní. Oni ale nezrazují Rusko, nýbrž pouze vládnoucí Rusy, kteří jsou ovšem ti černí. Takže to nevadí.

Hlavní dvě postavy (Nate a Dominka) jsou na začátku vykresleny vcelku sympaticky a jako čtenář jsem jim fandil a jejich svět mi přišel jakžtakž uvěřitelný. Dokonce se mi i líbila dynamika mezi nimi, i když mi trochu nesedělo, že Dominika je kombinace Sama Fishera a zaostalé hlavní hrdinky z 50 odstínů čehosi. Autor navíc značnou část textu řeší myšlenkové pochody jednotlivých postav (u Dominiky přiléhavým odkazem na 50 odstínů šedi tak činí pomocí 50 barev, přičemž krásné a plné barvy jsou vyhrazeny pro Američany a Rusy, kteří pomáhají CIA, zatímco ošklivé, vybledlé a zrádné barvy jsou vyhrazeny pro Rusy, kteří brojí proti CIA). Bohužel to, co na začátku knihy vypadá jako neotřelý nápad, vyšumí úplně do ztracena, kdy na místo rychlého spádu příběhu se postavy neustále courají po restauracích, kavárnách a hotelech a plácají nesmysly. Chápu, že autor měl prostřednictvím knihy úmysl naverbovat na stará kolena ještě další lidi do služeb CIA tím, že jim ukáže, že být špión pro cizí mocnost je super, protože se v podstatě jen ládujete drahým jídlem a ještě tím své zemi pomáháte (nebo aspoň milým lidem s purpurovou mlhou kolem hlavy, kteří jsou pouze upřímní a když nejsou, tak ale z dobrého důvodu), ale v tom případě mají knihu rozdávat zadarmo. [SPOILER] Podobně ujeté mi přijde např. to, že zatímco zavraždění ruské občanky na území jiného státu SVR je z pohledu vyprávění otřesným zlovolným aktem, tak vloupání se do bytu občana USA dvěma agenty CIA (přesně tak, nikoli FBI!) a jeho následné/á zabití / vražda bez jakéhokoli právního titulu na základě toho, že nějaká paní zapíchla tužku v seznamu na jednom místě, aniž by v té době byla jistota, že se jedná o ilegála, se přejde úsměvem postav a zapije pivem [/SPOILER]. Tak trochu si myslím, že i závěr knihy je „opepřen" dějovým zvratem právě proto, aby bylo jasné, kdo jsou ti hodní a nezáludní a kdo je do morků kostí zlý. Nerozumím ani, proč autor protahuje příběh tím, že nechá dělat postavy nelogická rozhodnutí. Např. agenti zjistí, kde se má konat schůzka se zrádcem, ale už na místě nesetrvají, aby zjistili, kdo tím zrádcem je. Proč? Abychom si mohli přečíst dalších 50 stran, jak se špiónství proti USA nevyplácí, zatímco špionáž pro USA je hrdinstvím? Nebo proč postavy chodí na nedůležité schůzky, o kterých všichni ví, „kanálama", zatímco na super zásadní schůzky chodí „lážo plážo" a nechají se pokaždé překvapit v nedbalkách. Absurdní.

Podle mne je to ale velká škoda. Myslím si, že autor má na to, aby vytvořil s pomocí svých zkušeností psychologicky propracovaný a realistický špionážní román, jaké píše Le Carré, s určitým hodnotovým přesahem. Tak snad příště.

Dvě hvězdičky dávám za počáteční část knihy a celkovou čtivost. A taky za to, že jsem četl Matthew Reillyho, díky kterému je možné v žánru akčních knih říct, kde se nachází dno. Jako poznání si však z Rudé volavky beru to, že špionáž není vyhrazena jen knihám a filmům, ale vlastně může být docela běžnou součástí života (některých) lidí, aniž by si to oni sami uvědomovali. Škoda, že to autor zmínil jen mezi řečí a nevěnoval tomu více pozornosti. Zdá se, že toto zjištění neustále nabývá na důležitosti.

Na závěr bych ještě rád dodal, že mne pobavilo, že autor nechává Dominiku klít opravdu vtipným způsobem, kdy o dotyčném řekne, že je nekulturnyj. Bohužel mi tak po čase začal připadat i autor, když do knihy nacpal věty, jako např. „Jenže pak jako by se nad barikádu vyhoupla Liberté z Delacroixeova obrazu s jedním ňadrem venku z podprsenky a vrazila žluté a červené pero do zadku Černého." To už Matthew Reilleyho trochu připomíná. A bohužel to také trochu připomíná předsudek o nekulturnosti Američanů, protože zdá se, že autor knihu sepsal na základě znalostí ze tří encyklopedií o vyzvědačství, dvou kuchařek a jedné knize o umění, aby tím text nějak obohatil. Myslím si, že ani to nebylo nutné. Nezbývá tedy než doufat, že autor popsal fungování CIA se zkušeností údržbáře automatu na polévky a nikoli z pohledu tajného agenta - experta...

6 14.01.2019

Kniha je velmi čtivě napsána a navíc pojednává o čtenářsky vždy zajímavém tématu - válce. Činí tak zpravodajsky věrně, a to prostřednictvím příběhů neštěstí i naděje. Z pohodlí obývacího pokoje se tak čtenář může zamyslet nad zásadními konflikty moderních dějin od války v Kuvajtu. Děkuji také za předmluvu, která mi ukázala názor na to, proč je důležité mít svého zpravodaje v terénu. S názorem jsem se sice neztotožnil, ale to nevadí. Oceňuji také to, že autor využil svého akademického zázemí a dává jednotlivé konflikty a situace v nich do kontextu. Příště (a doufám, že bude příště) bych ocenil i ještě více kontextu.

2 04.01.2019

Vzpomínky na Sókrata vřele všem doporučuji jako velmi milou a nenásilnou bránu do světa antické filosofie. Ačkoli byli i předsokratovští myslitelé, je přeci jen Sókratés tím, ke kterému se pak ostatní, logicky pak zejména Platón a Aristotelés, obvykle přímo nebo nepřímo vrací.

Kniha samotná (vydání v rámci série Antická knihovna) je rozdělena do několika částí, a to předmluvy, samotných Vzpomínek na Sókrata (ve 4 knihách), dále Hostina (vnímavý český název pro Symposion), zásadní Sókratova obhajoba, pro ekonomy stěžejní O hospodaření a dále inspirující Hierón neboli Kniha o tyranidě a Agésiláos. Kniha je také doplněna o poznámky a seznam vlastních jmen, což jako čtenář vždy oceňuji.

Předmluva poskytuje hezký úvod do toho, co nás čeká, i když ve své podstatě je spíše shrnujícím doslovem, který by mohl být umístěn i na závěr, aby si čtenář udělal závěr a porovnal tento závěr s někým jiným.

Vzpomínky na Sókrata jsou souborem poutavých dialogů Sókrata s ostatními členy obce. Osobně mne nejvíce zaujal styl dialogů popsaných Xenofónem. Zatímco ze školy jsem si matně vzpomínal, že Sókratés rozbíjel falešné jistoty jednotlivých členů obce o pojmech jako láska, pravda, spravedlnost apod., tak z Xenofónových zápisů jsem měl spíše dojem, že Sókratés z lidí dostává vlastně to, co už oni sami vědí, jenom si to třeba neuvědomovali a tím je posouvá dál. Tento přístup mi přišel poměrně milý a také chytrý, protože se tak něco více dozvěděl Sókratés i dotazovaný. Tato technika se pak trochu obměňuje v Hostině a dosahuje vrcholu v části O hospodaření, kde Sókratés metodu i obrací a on sám je často dotazovaným.

Zařazení knihy Hierón pro mne bylo milým překvapením, protože hlavní závěr této knihy bude aktuální, dokud bude člověk tvorem společenským. Hierón totiž ukazuje tragédii vládnoucích, kteří jsou ochuzeni o snad všechny radosti života na rozdíl od těch, kterým vládnou. Vede to pak k zajímavé otázce, zda a jaké jsou vůbec výhody být „vládcem“? Samotnému mi z toho vyplývá, že to má smysl jen v případě, kdy to člověk považuje za službu společnosti s tím, že se jedná o formu sebeobětování spíše než o ten pravý cíl těch, kteří touží po štěstí. Zároveň mi ale připadá, že s takovou myšlenkou se chce vlády zmocnit málokdo.

Kniha Agésiláos je pak hezkou tečkou, protože pojmenovává činy a ctnosti vedoucí k těmto činům, které přišly Xenofónovi jako stěžejní a jsem proto moc rád za zařazení i této knihy do Vzpomínek na Sókrata.

Shrnuto, doporučuji knihu všem, které zajímá antická (praktická) filosofie, praktické rady do života, zamyšlení se nad (ne)výhodami vládnutí a na závěr inspirace jednoduše ctnostným životem jednoho člověka.

1 12.06.2018

Přiznám se, že knihu jsem četl v angličtině od Picador Classic, která má už samotnou obálku poutavě nejednoznačnou. Na první pohled krásná, na druhý, detailnější, trochu děsivá. Obojí je však důležité, protože sleduje jediný cíl – vztáhnout se ke čtenáři a jen tak ho nepustit. A právě takové bylo pro mne i samotné Mlčení. Po přečtení komentáře Scorceseho ke knize a úvodní části jsem dospěl k závěru, že knihu nikdy číst nebudu, protože (i) jsem ateista, (ii) preferuji milé a krásné věci, nikoli čtivo o mučení (stačí mi, že média vyzobávají jen to špatné ze světa a chrlí to na nás, proto jsem neviděl smysl ve čtení takových děsivostí), (iii) přirozeně inklinuji ke knihám jiného druhu a (iv) fandím Japonsku a jeho kultuře.

Proč jsem si knihu tehdy koupil, to opravdu netuším. Snad kvůli přebalu, snad proto, že jsem si říkal, že by nemusela být jen o křesťanství a misionářích, ale především o teistické víře, což je pro mne jako ateistu velmi zajímavé téma. Každý z nás sice v něco věří, ale proč věřit zrovna v Boha? A proč o tom přesvědčovat jiné lidi žijící v úplně jiných částech planety? A jak se vypořádá misionář s mlčením Boha v kritické chvíli? Doufal jsem, že mi kniha aspoň trochu pomůže najít v ní odpovědi na tyto a podobné otázky.

Knihu jsem začínal číst na dvakrát, ale napodruhé jsem ji doslova zhltl. A výsledek? Jsem nadšený (a dost zděšený)! Ta kniha je úžasná tím, že je ze 100 % o čtenáři. Zatímco většinu knih člověk prolítne a občas se nad nimi zamyslí a něco si podtrhne, u Mlčení musí čtenář pořád na něco reagovat. Endó nutí čtenáře prožívat, přemýšlet, hodnotit, a to nikoli pouze jednotlivé postavy a děj, ale hlavně sám sebe. Vlastně jsem se toho tolik o křesťanech nedozvěděl, ale hodně jsem se toho dozvěděl o sobě, protože Endo mne donutil zamyslet se nad jím předkládanými tématy.

Svět Mlčení je kompaktní, plastický a velmi uvěřitelný. V první části vyprávěné s pomocí dopisů je svět tíživě šedý až černý a s očekáváním nevyhnutelného, které stále nepřichází. Druhá část je pak podivně úlevná a klidná s působivým vyvrcholením, které bylo tak krátké, že mi málem uniklo, ale o to více zásadní a razantní. Význam poslední části a dodatku jsem, přiznám se, příliš nepochopil, ale třeba mi to ještě dojde. Jinak jsem moc rád za všechna předložená témata (idealismus misionáře, mučednictví, zřeknutí se víry, absurdnost, mlčení, snaha o prospěšnost ostatními lidem ad.) i citlivé zpřístupnění jedné éry japonské historie. Na závěr bych pak ještě jako laický obdivovatel japonské estetiky ocenil propojení příběhové linie s popisem přírody a přírodních jevů – nádhera.

Knihu tak mohu s klidným srdcem doporučit každému odvážnějšímu čtenáři. Méně odvážnému čtenáři pak doporučuji Božskou komedii, která volí o dost mírnější formu podněcování čtenáře.

Co se opakovaného čtení knihy týče, tak nevím. Znovu ji asi číst nebudu, ale určitě se vrátím k některým pasážím a znovu se nad nimi zamyslím.

Pro milovníky čaje: Oceňuji, že autor nechává Japonce usrkávat horkou vodu, ačkoliv s ohledem na jejich sociální postavení se zřejmě jedná o čaj, o kterém by ale v té době s vysokou pravděpodobností Evropan nevěděl.

Kniha Náruživý tenista je soubor sedmi humorných povídek psaných velmi lehkým a typicky Jeromovským stylem – laskavý humor, který občas rozesměje a často potěší, psaný tak trochu jako proud myšlenek, kdy autor uteče od tématu k jinému příběhu, aby se pak zase vrátil zpátky.
Musím říct, že z jeho „ostatních“ knih, tj. nepočítaje Tři muže ve člunu a Tři muže na toulkách, se mi tato kniha líbila nejvíce. Stejně tak mne těší, že ačkoliv jsme přišli o Adolfa Borna, tak si obálky vydání vydaných u Vyšehradu zachovávají příjemně „naivní“ styl. Jeromovský svět to hezky doplňuje. Knihu tak mohu vřele doporučit všem čtenářům, kteří mají rádi milý a pozitivní svět vytvořený Jeromem, kde je všechno krásné, spořádané a veselé.
Jsem moc rád za to, že se Vyšehrad rozhodl vydávat právě i méně známá díla tohoto autora a doufám, že v tom bude pokračovat i nadále.

2 24.03.2018

Kniha je super. Stačilo by napsat, protože ze záznamů o cestách Ladislava Zibury už se začíná stávat solidní klasika.
Opět krásná obálka, ilustrace knihy ještě vychytanější a zadní strana vtipná jako vždy. Stejně tak obsah knihy je opět velmi kvalitní a s mnoha až netušenými zvraty, které vám sice dá tušit název knihy, ale stejně to tak trochu nečekáte, že princ Ládík (pozor, spoiler!) začne jezdit na kole a (!) stopovat! Ale nic z toho na kvalitě knihy neubírá.
Co se obsahové stránky týče, přijde mi, že v knize je o něco méně humoru a o něco více nostalgie, než tomu bylo v minulém díle. Ale co ubylo na humoru, to se přidalo na litrech vypitého alkoholu (3 l pálenky na 100 km, jestli si to pamatuji správně). Přiznám se, že z prvních stran putování v Gruzii jsem měl pocit, že se jedná o zápisky alkoholického bezdomovce, ale to bylo dáno místním koloritem, na který jsem si rychle zvykl, a pak už je to zase zábavná jízda, která vás nepustí. Pro mne osobně je největší (a velmi milé) překvapení Arménie a Náhorní Karabach, do kterých se určitě moc rád podívám (třeba i na kole). I Gruzie pro mne nakonec byla příjemným překvapením, když se litry alkoholu začaly měnit na litry kafe. A i těch vtipů nakonec přibylo, takže ani u této knihy nepochybuji o tom, že zase uvidím někoho v tramvaji, jak se chechtá na celé kolo a bude mít v ruce Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii.
Můžu tedy jen vřele doporučit jako velmi milou oddechovou a inspirující knihu. Vřele oceňuji snahu, se kterou kniha byla napsána a zpracována.

5 03.02.2018