Zelený_Drak komentáře u knih

Možná trochu vyšší hodnocení díky tomu, že jsem místo čtení slyšela výbornou audioverzi. Obě knihy mě bavily tu více a tu zase méně, ale když už čtu něco z reálného světa, tak mám ráda, když autor dokáže s reáliemi věrohodně pracovat, byť se stále jedná o fikci, a ještě to zkombinovat s humorem. Zatímco Stařík je spíš optimistické dílo, u Analfabetky se vždy vše podělá, což na jednu stranu asi nutí setrvat u knihy, na druhou stranu mě to v závislosti na náladě občas trochu deptalo. U obou knih se mi ale líbil konec. Analfabetka má ve srovnání se Staříkem také pomalejší rozjezd, takže si umím představit, že po Staříkovi je pro někoho zklamáním.

02.12.2016

Z počátku vypadala zápletka jednoduše, ale v druhé polovině se to zamotalo. Oceňuji autorovu snahu čtenáře překvapit. Druhý díl je možná o něco slabší než první, ale protože na časové ose předcháí prvnímu dílu a dovedně spojuje seznámení Vladimíra s Cawti a předložení důvodů proč Cawti už nedělá "práci", bylo vcelku logickým krokem ho napsat jako druhý. Autor pravděpodobně značnou část věcí vymyslel už při psaní prvního dílu, kam je ale nemohl dát, protože by tam byly navíc.

23.11.2016

Musela jsem se několik dní nutit k dočtení posledních 20 stran, až tak moc mě to nebavilo, a to mě to na rozdíl od Indilwen bavilo víc než první díl. Líbilo se mi ale, co autor udělal s Červenkou a Kobrou, i když si myslím, že jeho hlavní motivací bylo uvolnit Gatha pro další dobrodružství. Jinak jsem vše napsala už u prvního dílu. Do 3. dílu nejdu.

20.11.2016

Občas jsem se v textu ztratila a nedokážu říct, zda to byla chyba moje, překladatele nebo autora. Celkově mě to dost bavilo, a to i přesto, že styl "Můj milý čtenáři" moc nemusím. Vlad Taltos si mě získal hned v prologu (což mi pomohlo rozhodnout se nedočítat sérii Posel smrti, která si mě nezískala ani ve dvou dílech). Konečně zase jednou kniha, kde mě baví to, co autor jako zábavné zamýšlel (poznámky jherega Loioshe, přehlížení ex-Draka Kragara, rozhovory mezi Vladem a Kragarem). Žádná revoluce v subžánru městské fantasy to není, ale takové to dobré béčko, které si s chutí přečtu, se také cení.

Chronologické pořadí knih:
1. Taltos (nedoporučuji číst jako první, spousta narážek dává smysl jen díky knize Jhereg)
2. Dragon (Drak, nepřeložený díl, oficiálně 8., obsahuje i události odehrávající se až po Yendi)
3. Yendi
4. Jhereg
5. Teckla
6. Phoenix
7. Athyra
8. Orca
9. Jhegaala
10. Issola
11. Dzur

Moje komentáře k jednotlivým nepřeloženým dílům najdete u dílu Teckla. Vyjímkou je Dragon, k tomu je komentář u dílu Taltos.

1 18.11.2016

Na můj vkus příliš jednostranné. Tak do půlky jsem si myslela, že dám hvězdičky čtyři, po půlce, že tři a po dočtení jsem dala dvě. Kniha je asi hlavně pro ty, kteří v tomto směru ještě skoro nic nečetli. Mně se nelíbí rozjímání nad dlouhými texty (všechny ty rozepsané meditace mi příjdou směšné) a pak také to, jak se autor tváří, jako kdyby meditace měla jen samé světlé stránky. V jedné osobní zkušenosti je (myslím) dokonce popsáno něco nežádoucího jako příklad pokroku a vývoje. Kladně hodnotím hlavně některé nápady na denní cvičení.

13.11.2016

"Za časů dávných bohů, hrdinných náčelníků a králů, neklidem zmítaná země zrodila hrdinu..." Ano, mám ráda Xenu a Herkula z 90. let. A občas pozitivně ohodnotím nějakou přehnanou knihu jako Kočkodlak Xin. Ale toto prostě ne. Nevím, jestli mám nějaké momentální naladění nepřející čtení knih jako je Zajatec rohaté přilby, protože jsem rozhodně dala dvě hvězdičky i horším nebo stejně špatným knihám, ale prostě mě to většinu času fakt nudilo. Na knize je nejzajímavější, že jde o příběh vymyšlený k obrazu Zprostředkovatel smrti (Death Dealer) od Franka Frazetty.

Nikdy jsem nečetla Barbara Conana, ale představuji si, že přesně takhle asi vypadá klasika subžánru meče a magie. Úplně nechápu, proč někdo chce tento subžánr, který má své místo ve vývoji fantasy, ale přeci jen už jde o historii (2. polovina 20. století) oživovat překladem další série ve 21. století. Nezdá se mi, že by český čtenář o něco přišel, kdyby tato série nebyla přeložena (na rozdíl od mnoha aktuálnějších sérií, které FP přestal vydávat, jako třeba mnohem kvalitnější Codex Alera).

Příběh a postavy... stokrát ohraná písnička. Proradná ale žádoucí Hadí královna, chrám temného pána, nevinná panna, jež svou dobrotou, laskavostí a ryzím charakterem dokáže konat zázraky, velký temný barbar, potoky krve, hory těl... To vše a navíc ta snaha napasovat to na zmíněný obraz (odkud má tu přilbu? odkud toho koně?) v jednom velkém slepenci.

Hodnotila bych to i lépe, protože stylistika není špatná, ale to vršení nesmyslů je hrozné. Ve finále to na mě celé působí odfláknutě hlavně kvůli bezpočtu nefungujících detailů.

1 11.11.2016

Pomalejší rozjezd, kde se opakuje spousta věcí pro nové a zapomnětlivé čtenáře. Pak přišly na řadu lepší momenty. Obzvlášť mě bavily části s táborem Svoboda. Celkově dává knižní trilogie mnohem větší smysl než seriál. Spousta věcí je vymyšleno dobře, ale některé jsou nedořešené. A nemyslím tím zrovna atomové výbuchy (když Japonsko přežilo Hirošimu a Nagasaki, tak se mi zdá docela dobře možné, aby lidstvo přežilo i větší množství předem mnohem pečlivěji připravených výbuchů). Jde mi především o jistou nedomyšlenou věc u Zrozeného (jinak asi nejlepší postava).

Vzato kol a kolem mi zatažení bible do příběhu nevadilo a od Occido Lumen jsem vyloženě očekávala, že to nebude návod jak na spuštění pračky, ale že bude obsahovat nějakou mytologii. Navíc je jasné, že zde byla snaha zpracovat více mýtů kolem upírů. Jako ten o hlíně a překročení tekoucí vody. To by dost dobře nešlo, kdyby se Zhoubný kmen měl chovat jako skutečná biologická nákaza. Moc se mi ale nelíbilo, že autoři nenechali čtenáři prostor si rozmyslet, zda to bude brát jako "kus je pravda, kus legenda". Na druhou stranu, je to fantasy. V prvním díle se možná autoři snažili tvářit jako, že to je i sci-fi, ale o tom přesvědčí možná tak čtenáře, jehož vzdělání v biologii skončilo nalistováním stránek učebnice s vyobrazenými pohlavními orgány. Proto se přidáním mytologie nejedná o žádný propad k brakové literatuře (nebylo se kam propadnout).

Kniha se dobře čte, je stylisticky zvládnutá a na rozdíl od druhého dílu mě bavila. Ale toho na co jsem se u této trilogie těšila nejvíc (dobře popsaného biologického vampyrismu) jsem se vůbec nedočkala.

06.11.2016

Moje hodnocení je možná tak nízké proto, že sleduji seriál a tak o to více vnímám, že většinu knihy se nic neděje a tento díl je nejméně ze 2/3 výplň. Trvalo mi přes měsíc se tím prokousat a bavilo mě až posledních 48 stran (z toho na 3 není co číst, takže vlastně 45). V závěru se osudy hrdinů v knižní předloze hodně rozcházejí se seriálem, takže mě to trochu navnadilo na další díl. Na jednu stranu je to tak odlišné, že nevím co čekat, na druhou stranu se ale i trochu bojím, že to půjde úplně do háje (vlastně ani nemám moc chuť ten třetí díl číst). Stylisticky je kniha zvládnutá dobře, ale obsahově toho moc nenabídla. Zatímco po 1. dílu jsem váhala, po 2. jsem rozhodnutá trilogii po přečtení prodat.

Těšila jsem se na Setrakiana, Feta a Quinlana, ale Quinlan se zatím moc nepředvedl. Doufám, že dostane hodně prostoru v dalším dílu.

--- SPOILER ---
Kniha x seriál:
Kniha se vzávěru od seriálu opravdu hodně liší. Seriál nabízí propracovanější charaktery, ze kterých dokáže lépe těžit a více se s postavami mazlí. Zatímco v knize se autoři zbavují charakterů, které mohly být vyždímány více, v seriálu si je drží často i přes pomyslnou hranici únosnosti. Následně jim to pak někdy poněkud ulítne. Například v knize zemře postava a dává to celkem smysl, v seriálu ta samá postava zemře později a úplně zbytečně. Až po skončení třetí série, jejíž poslední díl se jmenuje Pád, jsem navíc pochopila, že autoři se rozhodli málo povedený druhý díl roztahat do dvou sérií seriálu a přidat pár slepých uliček a milostných zápletek. Tím to hrozně natáhli (pravděpodobně hned o dvě série). Nedokážu ale říct, zda je lepší seriál nebo kniha. Obojí má prostě své plusy a mínusy.

1 26.10.2016

2. díl jsem přečetla jako poslední, protože 3. a 4. časově spadají někam před povídku Kapitán Xin Fergo (4. díl možná lehce za ni). 2. díl měl být zřejmě původně poslední a já jsem nechtěla vědět, jak to s Xinem tedy dopadlo, dřív než po přečtení druhé Xinovy linky. Návrat kočkodlaka se Kočkodlakovi Xinovi určitě podobá nejvíce. Také je hodně přehnaný, ale nemá některé z jeho nedostatků. Bohužel mi připadalo, že Irian mohla být jako hlavní hrdinka napsána lépe. Čtenáři chybí hodně informací a hlavní hrdinka je ve srovnání s Xinem, který je téměř stabilně nepřemožitelný, nesrozumitelná, pokud jde o sílu. V první polovině autor ukázal, že není neporazitelná a ve druhé tak najednou působí (bez nějaké zmínky o snaze o zlepšení). Takže mou nejoblíbenější postavou byl Kaad. Vyloženě nevytěžená mi přišla část s Rodminem. To mohlo být rozepsané více. Za to co se týče sexu, Lewandowski se opět nijak nekrotil a napsal tam vše, co ho napadlo.

Ačkoliv to z mého komentáře vypadá, že se mi kniha nelíbila, opak je pravdou. Kniha se mi líbila. Jen některé části mohly být lepší. I závěr mohl být více rozveden, když se jedná o definitivní konec ságy.

25.10.2016

Zápletka je sice uvařená z vody, ale z Kočkodlakova příběhu se konečně skoro vytratily prvky hry na hrdiny. Aspoň ty nejkřiklavější. Z hlediska stylistiky je kniha zvládnutá dobře, odsýpá to a autor dává vedle akce o něco větší prostor vztahům mezi postavami. Dle mého názoru je třeba Amarelis čtenářům přiblížena lépe než Hanti. Knihu bych vůbec nepovažovala za nedůstojné pokračování. Kočkodlak je šíleně přehnaný od začátku prvního dílu a tady aspoň nejsou žádné úplně okaté nesmysly jako je kácení stromů obouručními meči. Jsem s tímto uzavřením dějové linky prvního světa spokojená (i když... co se stalo s Hamnišem?) a jsem zvědavá, jak se uzavřel příběh v Suminoru.

1 19.10.2016

Za mě platí prakticky vše, co jsem napsala o prvním dílu. Erotické scény jsou až na jednu spíše odpudivé, ale to podle mě není problém. Erotika v knihách dle mého mínění nemá vyvolávat jen sympatie ale i antipatie (ideálně dle záměru autora). Zato autorovi vyčítám, že kočkodlaka náhle uvedl jako podsaditého. Ve spojení s kocourem jsem si ho představovala šlachovitého. Co si budeme povídat, podsadití kocouři jsou buď vyžraní a líní nebo vyžraní, líní a kastrovaní. Xin není ani jedno, takže nechápu, kde přišel ke kilům navíc. Možná jde o nějaké nedorozumnění při interpretaci slova podsaditý a autor mínil to, co já vidím pod slovem mohutný (zdá se uvěřitelné, že jako velitel královské gardy zmohutněl). Dále se Lewandowski prohřešil na charakteru v podstatě hodného kočkodlaka, když ho nechal pomyslet si, že jedna vedlejší postava si zaslouží trest jen za to, jak vypadá. Kočkodlak si zase za to, jak vypadá, zaslouží podle této logiky stříbrnou šipku do srdce, takže bych čekala, že Xin bude na podobné soudy dosti opatrný.

Zápletka není nijak geniální a nevytratil se pocit, že Lewandowski má hodně zkušeností s hraním Dračího doupěte. Líbily se mi však vedlejší postavy i rozuzlení kočkodlakova i autorova dilematu. Nenapadá mě nikdo jiný, kdo by takto vyřešil otázku, jak si s oblíbenou hlavní postavu, kterou již dříve víceméně "dokončil", dopřát ještě jedno dobrodružství. Teď jsem zvědavá jak na Návrat kočkodlaka (zajímá mě, co se s Xinem vlastně stalo v povídce Kapitán Xin Fergo), tak na Kočkodlak a nomádi (jsem zvědavá, jak autor vyřešil tuto linii).

08.10.2016

--- SPOILER ---
Pod svíčkou je největší tma aneb nejlepší dlačí pornografie přichází z katolického Polska. Všichni Američané (kromě Jima Butchera) se můžou jít se svými pokusy o erotiku vycpat. Na kočkodlaka souložícího před proměnou i po ní a věty jako "První vniknutí přijala poslušně a ochotně." nebo klasické křesťanské "Jsem tvým polem, orej mě, orej hluboko." by si hned tak někdo ve fantasy netroufnul.
--- KONEC SPOILERU ---

Když Xin zrovna neukájí zjevně nekonečný sexuální apetit svojí ženy, tak odhaluje spiknutí a loví příšery. Kolem létají kusy těl v absurdním množství. Z těchto důvodů nechápu, proč kuskuskol (která Kočkodlaka přečetla ve 14) řeší, co by na knihu řekli čtenáři 10 až 12. Čtenářům 10 až 12 tato kniha vůbec nepatří do ruky. Kniha je jednoznačně pro dospělé. Pokud se na takovou látku někdo cítí dřív, já mu nebráním, ale měl by si aspoň uvědomovat, že cílovou skupinou nejsou děti a mládež.

Autorovi vyčítám pitomé nápady, jako klestit cestu obouručáky. Je tam přímo něco o kácení stromů. Nejdřív jsem si představila vzrostlé stromy, ale pak mi došlo, že asi půjde o nějaké mladé stromky. Přesto pochybuji, že by se do nich někdo pustil drahým obouručákem, když na výpravě, o jakou šlo, musí být relativně dost nářadí. Myslím, že jen úplní blbci by nechali sekery doma, když měli cestovat mnoho dní a nemohli si být jistí počasím a překážkami na cestě. Sekera se hodí při nečekaném táboření a kůň, který nese gardistu v plné zbroji, by kvůli malé sekerce navíc asi nezdechnul.

Z postav mě nejvíc bavil Xin, který měl nejvíce prostoru a byl nepropracovanější. Král Redren mi třeba přišel špatně napsaný. Respektive... on byl jako postava docela dobrý, ale nepochopila jsem, čím tak zaujal Xina, že se mu kočkodlak rozhodl sloužit. A nepochopila jsem vlastně, proč kočkodlak po seznámení s Hanti neodešel zpátky do svojí chalupy, kde mohli žít šťastně až do smrti. Povídky mají takové dračákovské neduhy, kdy se postavy do něčeho dají, aniž by bylo srozumitelné proč, když by mohly mít klid. Autora silně podezírám z hraní nějaké polské verze dračího doupěte. Výstavba světa i celkový styl dost připomínají český Asterion.

4 29.09.2016

(SPOILER) Ke knize jsem se dostala přes stejnojmenný seriál (The Strain). Zrovna běží 3. (a tedy snad závěrečná) série a já jsem chtěla přečíst trilogii dřív, než bude vše v seriálu.

Kniha je čtivá a stylisticky velmi dobře zvládnutá, ale zaráželo mě, jak dlouho trvalo, než se skutečně projevila nákaza. Stále jsem si říkala, že pokud prvních 150 stran skoro nic nestalo, v seriálu si museli hodně domyslet, aby jim 430 stran vyšlo na 13 dílů.

Z postav jednoznačně vede Abraham Setrakian. Jasná variace na Abrahama van Helsinga, ale také se dá říct, že postava van Helsinga je vlastně rozdělena na Setrakiana (bojovníka proti upírům) a Ephraima (lékaře). Hned v závěsu se drží Vasilij Fet ("I am Fet. Vasilij Fet."), velký krysař ruského nebo ukrajinského původu (zdá se mi, že autoři knihy v tom nemají úplně jasno), a mexikánec Augustin "Gus" Elizalde, jehož příběh je ale zatím samostatnou dějovou linkou. Ženské postavy jsou dobře napsané, ale ani jedna není někdo s kým by se mělo počítat (včetně Kelly).

Co mě irituje, je, jak američtí autoři často neznají etiketu, ale vesele ji v knihách zdůrazňují. Konkrétně v Nákaze to je: "Domnívám se, že jste bývalá paní Goodweatherová?" Setrakian jí podal ruku se starosvětskou zdvořilostí. "Abraham Setrakian. Rád vás poznávám."
To by žádný džentlmen, který právě vlezl nepozván do domu dané ženy, rozhodně neudělal. Ruku podává žena muži. Výjimkou je nadřízený v práci a mimo profesní život třeba prezident. Setrakian by se představil a vyčkal, zda mu ruka bude nebo nebude podána, protože jako folklorista a bývalý vídeňský profesor, by určitě věděl, že je výsadou ženy vybrat si, komu ruku podá a komu nikoliv.

Podle této knihy také americká gothic subkultura za mnoho nestojí. Gabriel Bolivar jako ztvárnění gothic zpěváka vlastně naznačuje, že americká gothic scéna zahrnuje hlavně variace na Marilyna Mansona.

Tešila jsem se, že v knize bude lépe rozebráno, jak vlastně celá nákaza funguje. Po této stránce jsem ale zklamaná.

---SPOILER---
"Je to virový kmen, Efraime. O tom není pochyb. Pozoruhodný vzorek genetické kyseliny."
"Pete, počkej, poslouchej..."
"Ten glykoprotein má úžasné vazbové charakteristiky. Vyloženě univerzální klíč. Ten malý parchant nejenže svého hostitele zabere a přemluví ho, aby začal reprodukovat jeho kopie. Ne - on se navíc napojí na RNA. Splyne s ní. Zkonzumuje ji... ale přitom ji nevyužije. On udělá to, že vyrobí svoji kopii spojenou s hostitelskou buňkou. A vezme si jenom ty části, které potřebuje. Nevím, co vidíš u toho svého pacienta, ale teoreticky se ta věc může replikovat pořád dokola, a o mnoho milionů generací později - a ten parchant je fakt rychlý - by dokázal reprodukovat svoji vlastní orgánovou strukturu. Systémově. Mohl by svého hostitele změnit."
1. Autoři se asi nemohli rozhodnout, zda jde o RNA nebo DNA virus.
2. Je to chaoticky napsané, takže záhy není jasno, kdy se mluví o glykoproteinu a kdy o viru.
3. Nechápu, k čemu by viru bylo napojit se na RNA hostitele, splynout s ní a zkonzumovat ji. S kamarádkou viroložkou jsme se shodly na tom, že pokud by se vyřešil problém napojení na RNA hostitele (což si neumíme dost dobře představit), pravděpodobným výsledkem by byla smrt buňky. K čemu by vir vytvářel svoji kopii spojenou s nekrotickými pozůstatky buňky? A jak? Dávalo by to smysl, kdyby tam bylo navíc něco o integraci do jádra. Pokud by vir ale uměl obsadit a ovládnout DNA, pak by se nemusel zdržovat s ničením RNA a zabíjením buňky.
4. Další zajímavý moment je, že virus je přenášen krevními parazity. Tito se podobají dle popisu hlísticím (kmen Nematoda), ale přirovnávány jsou k žížalám (kmen Annelida, kroužkovci), což by odpovídalo spíše parazitickým pijavicím (kmen Annelida), které však mají tu vadu, že jsou to ektoparazité (tedy parazitují na těle a nikoliv v těle). Rovněž v seriálu jsou ukazována Nematoda a nikoliv Annelida.
5. Vlastně mi není jasné, na co potřebuje ta endopijavice ten virus. Pro mě je jakž takž průchozí vysvětlení, že endoparazit má virus ochočený a virus endoparazitovi slouží. Nechápu ale proč na to jít tak složitě, když skuteční eukaryotičtí endoparazité nepotřebují viry k tomu, aby přeměnili hostitele podle svých potřeb. Tímto vyzývám Horry, která napsala první komentář, aby mi to v diskuzi vysvětlila, když jsou podle ní tyto dva faktory propojeny téměř bezchybně.
--- KONEC SPOILERU ---

Seriál x kniha
V seriálu je více postav (z významných Thomas Eichhorst a Dutch Velders) a některé věci jsou lépe vysvětlené (třeba otazníky kolem Jima Kenta), zatímco něco je v seriálu jen proto, aby to vyšlo na těch 13 dílů. Dutch je v seriálu asi hlavně proto, aby se Vasilij (hraje Kevin Durand) svléknul. Vzhledem k roli kterou má Kevin v seriálu Vikings, mám podezření, že nebere role, ve kterých by se nemohl svlékat. Ne, že bych proti jeho exhibicionismu (ať už vynucenému scénáristy nebo vynucenému na scénáristech) něco měla. Thomas Eichhorst je zase klasická záporákova pravá ruka, která je sice super, ale je tam hlavně proto, aby to celé bylo delší. Celkově se seriál předlohy drží dost, byť jednotlivé části občas přehazuje, takže si myslím, že komu se líbil první díl knihy, nebude první sérií seriálu zklamaný.

--- SPOILER ---
Další díly si přečtu. Sedm prastarých upírů jsou inteligentní bytosti, takže stále napjatě čekám, co to bude za Goa'uldy.

1 20.09.2016

Sbírka je hodně nevyvážená. Zatímco u některých povídek (Štědrý den, Láska a draci, Dům vědmy z vršku, Smolař Valda, Vědma v nesnázích, Máma, táta, Goko a já) jsem se docela pobavila, byť mi závěrečná pointa obvykle přišla nic moc, u jiných (Prstýnek, Nebe, peklo, ráj, U lesa, Ála Karson a Kapadocký, Jiskérka ohně, snítka zelená) jsem nepochopila, proč vůbec byly napsány. Ostatních sedm je tak někde mezi tím.

Některé slovní obraty i nápady jsou povedené. Například mě pobavila představa chaloupky na muří noze, která s nadšením běhá za kohouty. Jindy bych ale potřebovala asi žít v jiné době a jiné zemi, abych pochopila různé narážky (jsem přesvědčená, že mi občas něco uniklo).

1 15.09.2016

Přidávám se k těm, kterým se druhý díl líbil víc. Sice neobsahoval tolik zvratů, ale zase tam byl mnohem silnější motiv oběti. Pokud musela Deirdre v prvním díle něco obětovat, pak se to dozvěděla až na poslední chvíli. Jamesovi oproti tomu začalo poměrně brzy svítat, že se bude muset něčeho nebo spíše někoho vzdát. Možná je James opravdu sebestředný neurotický puberťák, ale přijde mi dobře napsaný. S Deirdre byl problém jako s mnoha jinými hlavními hrdinkami, a to ten, že mnoha čtenářkám šla na nervy. Že chyběl její pohled mi vůbec nevadilo, protože tohle nebyl její příběh.

Co mi vadilo byla neskutečná rozvleklost. Autorka má dobré nápady, ale umí je úspěšně zabít neustálým motáním se v kruzích ve vnitřním světě postav. Ačkoliv hodnotím druhý díl lépe, problémy předchozího dílu nikam nezmizely, spíš se jen změnilo jejich poměrové zastoupení (méně nevyužitých dějových linek, více nešikovně podaných niter postav).

Nejvíc mě zaujal Cerunnon, ale Nuala také nebyla špatná. Srovnávala jsem při čtení leanan sidhe v podání Stiefvater s podáním Kagawy a líbilo se mi, jak ji pojaly úplně odlišně.

07.09.2016

Abych volně navázala na předchozí komentáře... Toto je třetí série s férijskou tématikou, kterou čtu, a je bezkonkurenčně nejhorší. Trilogii Tithe-Valiant-Ironside od Holly Black nesahá Nářek ani po kotníky a i předvídatelná série Iron Fey se mi líbila víc (zřejmě díky stylu Julie Kagawy). Jde v podstatě jen o koncept románu, který v této podobě vůbec neměl vyjít, protože autorka nezpracovala ani třetinu látky. Snad každého čtenáře by zajímalo, jak to bylo s Lukem, Delií, maminkou, babičkou i s vílí královnou, a jak funguje kouzelná říše. Místo toho se dočká plytkého patlání v "má mě rád - nemá mě rád" a spousty slepých uliček (například jsem nepochopila, jakou roli tam hrál ten sex, který nebyl... čekala jsem nějaké vysvětlení typu "Deirdre ztratí s panenstvím i část svých schopností" a ono nic).

Navíc mi asi nesedl autorčin celkový styl. Kdekoliv je emotivní scéna, nevyvolává u mě emoce. Asi dvě třetiny příběhu mi byli všichni hrdinové úplně ukradení a vyloženě zajímavé to začalo být až na straně 235. Bohužel jsem se však nedočkala žádných odpovědí na otázky, které mě zajímaly.

Co na knize hodnotím pozitivně jsou nečekané dějové zvraty. Vždy ocením, když neuhodnu hned, jak to s kým bude.

1 03.09.2016

(SPOILER) První kapitola z deseti si mě příliš nezískala. Chápu, že je třeba nejprve trochu představit hrdinu a nastínit pár věcí kolem něj, ale bohužel mám dojem, že o hrdinovi v první kapitole není skoro nic a o nebezpečí také ne. Druhá kapitola mi připadala zprvu úplně zbytečná. I když z hlediska celku dává smysl, je její umístění na začátek knihy nešťastné. Když čtenář 65 stran netuší co čekat a hlavní hrdina přitom není extra zajímavý, může se snadno stát, že kniha bude odložena nedočtená. Ani po třech kapitolách, jsem se stále necítíla být ve víru mrazivých tajemství. Kniha mě začala bavit až v páté kapitole a osud hrdiny zajímat až v šesté kapitole. Tedy jsem musela přečíst půl knihy, aby mě vůbec zajímalo, jak to dopadne. Druhá půlka knihy už mě ale bavila.

Velké pozitivum knihy vidím v jazykové stránce. Snad nikdy jsem nečetla z produkce Strak na vrbě stylistickou slátaninu či knihu chudou na slovní zásobu. Tuto přednost má i Stín železné věže a za mě tedy dobrá stylistika zastíní i vleklý rozjezd děje.

Po obsahové stránce to není špatné. Jednotlivé světy jsou celkem promyšlené. Cílové skupině by ale mohlo vadit, že přímé akce je v knize málo. Mě odrazovaly spíše logické nedostatky. Projekt, jehož je Keorth účastníkem, je přísně tajný. Jeho lidé se bojí, že budou v jiných světech odhaleni. A posílají své Průzkumníky či Pozorovatele na cestu s jedním jediným přístrojem umožňujícím tranzici? To by jim nemohli dát dva? I kdyby nepočítali s problémy, do jakých se dostal Keorth, jak by mohli nepočítat například s možností poruchy, poškození či krádeže přístroje? A druhý problém...

--- SPOILER ---
Když se konečně dozvíme, jak je to se železnou věží, zároveň zjistíme i to, že se tam dostalo více cestovatelů. Zdá se, že přitom nešlo o Keorthovy lidi, ale o lidi z jiných světů. Přesto Keorth nabyde přesvědčení, že z jiných světů jeho světu v nejbližší době nehrozí nebezpečí. Je to jen hrdinův sklon všechno podceňovat, nebo autorovi uniklo, že vlastně napsal, že i v jiných světech se naučili to, co v Keorthově, kam by se tedy potenciálně mohli dostat?

1 23.08.2016

Hálkova vrcholná sbírka, která se mi zdá myšlenkově nejvyspělejší. Na rozdíl od Večeních písní má pozitivní (neukňouraný) náboj, byť často pojednává i o hrobech, smrti a nedostatcích lidského plémě. Převažuje jednoduchá přírodní lyrika, technicky to občas ulítává, ale za uklidňující účinek na (některé) čtenáře jsem ochotná dát hvězdu navíc. Zde chápu, že někdo si rád přečte něco, co ho dobře naladí v náročných dnech a tato sbírka pro něj plní svůj účel. Konečně jsem schopná vybrat i nějaké příklady Hálkových básní.

XXVIII.
Pán přírody! A z dějin těch,
jež sám si člověk píše,
víc plyne slz, víc křičí bol,
než z pusté stínův říše.

Pán přírody! A otročil
všem nízké mysli stvůrám,
a kdož jej zvedli v člověka,
ty uštval k hrobu chmurám.

Pán přírody! A nedoveď
ni tak si zmezit hráze,
by lidství své a nelidskost
měl aspoň v rovnováze.

Hleď, svatá matko, přírodo,
jak člověk choré dítě!
Snad v člověka se uzdraví --
až v lásce pochopí tě.

XXX.
Jen zevšednět mi nedej, bože,
v tu píď, již měřils mi svou láskou;
to raděj smrt, smrt desaterou,
než býti hrobem s lidskou maskou.

Být člověkem a přec jím nebýt,
nic nemít, co je duši svato,
bez lásky, bez jara a touhy,
a v srdci chlad a nezahřáto!

Oh, zlá to nemoc, nákažlivá;
stář pustoší tvář růžolící,
že když se dívám v lidské tváře,
jak bych se díval v nemocnici.

A k tomu jak by vše, co lidské,
jí chtělo mocí propadnouti:
že chvěju se i o mou zeleň,
by nesvlékla se v nahé proutí.

Ó bože, radš bych chtěl se státi
na širém poli sirným stromem:
ten z jara aspoň zakvete si
a v létě ptáčkům bývá domem.

1 20.08.2016

Domnívám se, že knihu, která je tímto způsoběm rozdělena do dvou nelze zodpovědně hodnotit samostatně. Dalo se čekat, že konec bude jen příslibem dalších dobrodružství, když jde o jednu knihu ve dvou svazcích! Proto nejsem v tomto směru zklamaná. Kniha je o pár chlupů nad průměrem a občas je něco podáno docela vtipně. Jak se ale uzavíraly jednotlivé linie, měla jsem tendenci knihu na delší dobu odložit. Možná by bylo lepší zpracování povídkové, neboť jde o několik krátkých příběhů skládajících se do jednoho velikého. Jako nejzásadnější nedostatek vidím právě to, že potenciál jednotlivých dílků skládačky není dostatečně vyčerpán. Je to trochu hrr sem, mrtvola, hrr tam, pár dekád pryč, hrr jinam. S množstvím vedlejších postav se čtenář ani pořádně neseznámí a už tam zase nejsou. Já třeba napůl čekala, že válečnice z pouště se k triu hlavních hrdinů připojí. Ale ona je v knize úplně zbytečná! Kdyby ji autoři vyškrtli, nic by se nestalo! A toto by právě bylo jiné, kdyby se jednalo o soubor povídek, z nichž každá by měla vlastní pointu.

Na knize ale oceňuji mnoho drobností. Ať už paralelu ke křesťanským kněžím nebo modlu, které je denně obětována panna, a to tím způsobem, že je vhozena do chřtánu modly, v němž jsou plameny. Zrovna tento prvek má asi nějaký historický základ, protože jsem na něj nenarazila poprvé.

Rovněž hrdinové mi přijdou přiměřeně sympatičtí. Myslím, že je například vcelku úspěšně dosaženo toho, aby královna působila jako nesympatická tyranka, která není ochotná ani v nejmenším vysvětlit své rozkazy a rozmary. Bohužel už nebylo dost srozumitelné, proč ji vlastně elfové tak strašně obdivují, když za tisíciletí její vlády muselo zákonitě opakovaně mnoho z nich odhalit, že je dost neschopná. Mojí oblíbenou postavou je Nuramon. Zatím působí jako kladný hrdina.

Občas jsem narazila na neohrabanost v překladu. Jako "chci nazpět zbroj, plášť a meč" zní, že to Nuramonovi někdo vzal a on to chce zpátky. Ve skutečnosti to Nuramon chce vrátit královně. Nebo záměna pohlavku a políčku. Nezajímá mě, co na to online slovník synonym (neodlišuje úplná a neúplná). Pohlavek je po hlavě a políček po líčku, to je snad zřejmé. Mluví-li Faunův dub ženským hlasem a je to dokonce zdůrazněno, snad by o sobě měl mluvit v ženském rodě? Podobně píseň orákula poprvé uvedená v mužském rodě je později zpívána s ženským rodem. Takové věci se mají sjednotit, jinak je vidět, že překladatel o překladu příliš nepřemýšlí. Také si nejsem jistá, zda se koni dávají ostruhy. Ostruhy si snad bere jezdec a koně s nimi případně pobídne? Celkově je to ale na překlad z němčiny dobré.

20.08.2016

Jak už někdo trefně napsal, je to samý měsíček, hvězdičky, srdíčko, ptáček, slavíček, nebíčko, boleníčko... Čistou milostnou lyriku nemám příliš v oblibě. Na rozdíl od předchozích sbírek (Ballady a romance, Pohádky z naší vesnice) ale aspoň nemám problém s porozuměním, co chtěl básník říci. Také se mi zdá, že častěji sedí rýmy. Zvažovala jsem dvě hvězdičky, ale pak jsem se rozhodla zůstat při jedné (byť je to technicky zatím to nejlepší, co jsem od Hálka četla), protože mě otravovaly sebestylizace autora do role pěvce (a kdovíčeho báječného zneuznaného ještě... mně zatím stále ještě nepřipadá jako zneuznaný pěvec). Na 19. století slabé.

1 17.08.2016