záškodník komentáře u knih

Osobně tuto antiutopickou vizi vnímám jako silnější a pravděpodobnější odvar toho, co může jednou nastat. Huxley zde vyřešil jednu z nejstarších diskuzí psychologie lusknutím prstu → nativismus X empirismus (dědičnost/vrozenost X výchova). Lidé se rodí v danými genetickými predispozicemi a skrz výchovné kódy, hudbu, jednoduchou zábavu a konečně tlumící drogy naplňují prázdné nádoby těchto predispozic. Celá společnost je hierarchicky rozvrstvena a funguje na principu štěstí a slasti (stejně jako v Bradburryho románu 421 stupňů Fahrenheita). Nicméně kde Orwell boduje, Huxley tápe. V první polovině si Huxley vybral jednotlivé odstavce na sebe nenapojovat, což mě uvedlo trochu do rozpaků. Jeho věty za sebou tak trochu dřou a postrádají šťávu. To samé jsem pociťoval při čtení Brány vnímání.
6,5/10

10 13.05.2021

Fahrenheit je další originální dystopické dílo s působivou myšlenkou a poutavým dějem srovnatelným s Orwellovým 1984. Nicméně na rozdíl od 1984 zde autor nekritizuje manipulativní, trestající a všemocnou vládu, nýbrž samotnou společnost, která skrz svou lenost, ublíženost a všeobecnou slabost sama způsobila masivní úpadek vzdělanosti, charakteru a kultury. Dnešní často laciná a konzumní zábava se příliš neliší od té v této knížce. Během čtení mi v paměti nostalgicky běžel film Equilibrium, který se Bradburym jistě inspiroval. Odpočinková četba...

9 04.04.2021

Přesto jak známý a ve škole chtěný Obraz Doriana Graye je mě neskutečně překvapilo, jak pesimisticky a nemorálně román působil. Jazyk a vykreslování prostředí se dají srovnávat s Bulgakovovým Mistrem a Markétkou, takže když v úvodní scéně Basil pracuje na Dorianově portrétu v rozkvetlé zahradě svého pozemku, připadáte si, že tu omamující vůni květin cítíte i ve svém pokoji. Děj se točí kolem tří vzájemně velice lišících se přátel. Proto dialogy mezi Basilem (věčným umělcem a ryzím mužem) a Henrym (těžkým hedónistou a filosofem) na mě působily jako nejpříjemnější části románu. Dílo je zaměřeně na vykreslení hnijící duše stárnoucího chlapce a v nekončícím boji sám se sebou. Nereálné prvky byly skvělým dovršením už tak narcistického díla a příjemně hrály ději do karet. Jsem si jistý. že se ke knize v budoucnu vrátím.
Hodnocení 9/10

8 14.12.2019

Příběh je vyprávěn retrospektivně. Tóru (hlavní postava) již ve středním věku se ohlíží zpátky do svých vskutku depresivních mladých let. Román omývá témata osamostatnění, hodnotu přátelství, lásky a sebevraždy. Co se Murakamimu musí nechat je jeho schopnost vykreslování postav. Již po chvíli čtení jsem cítil osobitou energii z každé postavy, kterou nám autor předhodil. Těžko říci, jestli ve mně kniha zanechala něco jiného než smíšené pocity a krátkodobý smutek, co však po dočtení mohu dodat je, že tak příjemně čtivou a melancholickou knížku jsem v rukou dlouho neměl.

6 16.12.2019

Hlavu XXII bych označil za jedno z těch nesmrtelných děl, které v sobě chovají něco, co lze u jiných kousků z této kategorie často snadno popsat či vylíčit, nicméně v tomto případě to jde jen ztěžka. Snad je to ta precizní, promyšlená a hluboká absurdita, která nejen, že dodává celkovému produktu šťávu, ale dodává tak úplně novou rovinu, podle které se čtenář musí zařídit. Humor i satira trefily tu správnou notu, člověk se u toho sakra baví, nebyl moment, kdy by má pozornost polevovala. Tomu napomáhá fakt, že celý román je náramně čtivý a každý charakter něčím specifický. Děj je odlehčený, příjemně plynoucí a konečně, nepříliš esenciální pro konečný zážitek. Ke knize se v každém případě do budoucna vrátím, to avšak teprve, až mě přestane bolet hlava.

5 24.05.2022

Jedinečná výprava do hlubin trpící duše. Tak jako umělci často obětují život svému dílu, Viktor Emil Frank vytěžil ze své traumatizující zkušenosti zcela nový přístup k psychoterapii. Zkušenost v koncentračním táboře je realisticky vykreslená. Přes zcela pochopitelnou výzvu se autor snaží zůstat objektivní. Dílo ve mně probudilo množství emocí, ale především mi věnovala dlouhé chvíle uvažování nad jednotlivými koncepty prolínající se s moudrostí vyjímečného muže.

5 25.01.2022

Fiktivní román založený na pravdě. Bylo mi křišťálově čistým potěšením dotknout se doby psychoanalýzy, její otců (Breuera a Freuda) i volné asociace. Z knihy lze snadno poznat, že je psána rukou vzdělaného a zkušeného psychoterapeuta, nicméně ani omylem netápe ve slohovém podání. Dílo se zabývá otázkami a významy snů, nevědomí, základních duševních poruch, hypnózy i historickými díly jako je: "Lidské, příliš lidské" nebo "Jak pravil Zarathustra". Autor se na skládání Nietzscheho charakteru velice obstojně připravil z univerzitních přednášek ovšem i jeho děl. První polovina knihy byla dar od boha, později se autor zabývá krizí středního věku, která pro mě osobně nepůsobila příliš záživně. 9/10

5 10.01.2021

Neměl jsem v úmyslu hodnotit jednotlivé díly předlohy, soudím, že vhodnější je zhodnotit sérii jako ucelený útvar, a to mám pochopitelně v úmyslu zde. Začnu názorem na autora.

Sapkowski je zapšklej pšouk, egocentrickej mrzout, jenž si myslí, že jeho prdy smrdí výrazně méně než ty moje, a to se mi pochopitelně příčí. Svojí averzí vůči autorově osobě však nejsem předpojatý a své hodnocení zakládám čistě na díle toho prašivého psa.

Zaklínač je dílem ovšem důstojným, leč potenciál díla, i mé očekávání zůstalo nenaplněné. Jakožto fanoušek herní série, jsem od díla očekával silnou autorskou vizi, která dodá příběhu šťávu a pohltí čtenáře po celou délku série. Zatímco hra je založena na průzkumu světa, autentickém životu zaklínače, jež se potuluje na Stezce smlouvajíc žold za zakázky, knižní série si zakládá na interakcích mezi Geraltovovo etickým kodexem a škaredým světem, ve kterém plní svůj účel. To je jeden z mnoha důvodů, proč jsem názoru, že povídková forma zde funguje lépe, neboť Sapkowski, narozdíl od G.R.R. Martina, utváří děj za pochodu. Co tento přístup ovšem způsobuje je značná vyumělkovanost příběhu i jeho neuvěřitelnost. Z mého pohledu, nedostatek autorova zaujetí příběhem je největší nedostatek díla, to ovšem neznamená, že je jediný. Než se přesunu k následujícím nedostatkům, toužím zdůraznit, že závěr díla je urážka čtenáře. Dobrá, přijmu fakt, ze Sapkowski si nevěděl rady, a tak nechal závěr do velké míry otevřený interpretacím. Co mu ale neprominu je závěrečná bitva, ke kterému dílo svým sekajícím se tempem spělo. Neuspokojivý závěr to vskutku byl, co jsem si během této finální scény taktéž uvědomil je, jak slabý citový vztah jsem si k jednotlivým postavám vybudoval. V jednu doby totiž začali padat hlavy a se mnou to ani nehnulo, a to nejsem žádnej necita. Sapkowki měl sedm knih na to ve mně probudit kapku sympatie, to, že v tom neuspěl považuji za druhý velký přešlap série. Nyní pominu několik dalších nedostatků a přesunu se k bodu poslednímu. Je jasné, že všechny tyto nedostatky na sebe nějakým způsobem navazují, nakonec jeden nedostatek probouzí nedostatek druhý. Zde je to do očí bijící, jelikož jestliže autor neuspěl v probuzení emocionálního zaujetí u čtenáře, každá scéna, kde těmto postavám jde o holý život, okamžitě ztrácí na důležitosti.
Abych to zjednodušil do pár vět, příčinami mizerného příběhu je jednak neucelená autorská vize, a druhak psychologie postav. Nechápejte mě špatně, v mnoha případech se Sapkowski trefí, a oduševnělost postavám nechybí, jindy nicméně, udělá z hlavních protagonistů příběhu absolutní tupce. Dodatečně, ze samotného Geralta má Sapkowski v oblibě dělat buď simpa, či ženu, se kterou cloumají hormony a sama si není vědoma svých činů a rozhodnutí. Rozumím tomu, že osobnost postavy je mnohovrstvá, z mého pohledu však dochází k vážnému dizekvilibraci, kdy harmonie Zaklínačovi postavy je narušena těmito malichernými vlastnostmi. Následkem je čtenářovo, tudíž moje, odtažitost a nezaujatost k postavám, se kterými je pochopitelně třeba sympatizovat.

Věnovat sáze pozornost nebude pro čtenáře ztrátou času, pobaven však bude jen zřídkakdy a intelektuálně stimulován jakbysmet. Tleskám CD Projektu, vyprodukovali po všech stránkách velkolepé dílo, knižní předlohu využili jako stavební kámen, zanalyzovali ho do nejmenšího detailu a tak čtenáři hrát hru udělá vetší radost než laikovi, jelikož pokud je pozorný, všimne si všelijakých odkazů na knižní sérii.

V poslední řadě zdůrazňuji, že má kritika se vznáší k celé knižní sérii, nicméně hvězdička, kterou jsem jako třešní toto dílo obdařil je cílena pouze na tento díl jako na závěr románové série. Sérii jsem odposlouchal jako audioknihu, věřím, že kdybych ji četl, byl bych rozmrzelý ještě více. Nicméně vzhledem k tomu, že dílo si pozornosti příliš nevyprošuje, mi Zaklínač v pozadí všelijakých činností dělal docela radost.

4 27.10.2022

Stručně sepsaný návod k disciplíně. Autor skrz experimenty z mnoha vědeckých disciplín tvrdí, že to, oč bychom se měli jako kompetentní a cílevědomé bytosti snažit, je ne držet v hlavě "sen", neboť to naši budoucnost tvaruje příliš lineárně, nýbrž systém, který skrz rutinu a zvyky otevírá dveře, o kterých v současnosti nemáme tušení. Budoucnost jedince je často tvarována a zcela závislá na jednotlivých událostech (výhra v loterii, přijmutí do nové práce po několika pokusech u jiných šéfů, seznámení se s dívkou v baru která se později stane vaší ženou atd...)
Autor také zdůrazňuje roli konzistence a vytrvalosti (argumentuje způsobem - "každý den o procento lepší než den předešlý).
Faktem zůstává, že osobně jsem si z této knihy nic převratného neodnesl. Cílová skupina této knihy je skupina nekompetentních, nedisciplinovaných, prokrastinujících jedinců, kterým chybí kapka sebekontroly.

4 14.11.2021

Vynikající záznam jedné životní epochy humoristického a experimentujícího psychologa. Knize nemám co vytknout. Jestliže hodnotím sloh, tak Timmyho styl je snadno pochopitelný a čtenářovi těch necelých 600 stránek utíká jak voda. Nadchl mě a můžu s jistotou říct, že to není poslední kniha psána jeho rukou, jež se mi zjevila pod nosem. Těším se na naše další střetnutí!!

3 31.08.2020

Děti Duny, třetí pokračování Herberova vesmíru, je ve všech směrech vyvinutějším a mnohovrstevnějším dílem než díl druhý, Spasitel Duny. Psychologický rozbor Paula, jenž byl náplní druhého dílu, měl za úkol v čtenáři vyvolat jistou úroveň antipatie k Muab'Dibovi, jakési odcizení, neboť co se týče lidství, v Paulovi jej zbylo jen ždibec, a z jeho vize, v níž se později ztrácí, se raději než spása planety Arrakis stává její záhuba. Děti Duny se vrací k základům, na kterých Herbert vybudoval svůj svět. Fremenské hodnoty i poušť se mění, a je úkolem dvojčat naplnit plnou vizi jejich otce.
Interakci, kterou já pokládám mezi nejzajímavější z celé knihy, je mezi Letem a jeho babičkou, Jessicou.

2 18.05.2023

Nietzsche je v jistém smyslu produkt Osvícenství. Klíčové prvky, na které toto hnutí kriticky reagovalo bylo kupříkladu křesťanství, morálka, tradice a politické systémy převládající v Evropě (monarchie a aristokracie). Mezi myslitele, kteří o křesťanské dogmatické morálce kriticky smýšleli se řadí v první řadě Goethe a Voltaire neboť věřili, že jedinec nepotřebuje autoritu kněze k vedení svého života. Každý z nás již je obdařen rozumem, tudíž schopností, jenž nám slouží k zlepšení našich životů. Za nejpodstatnější pozitivum osvícenského hnutí lze pokládat široké uznání vědy jako disciplíny vedoucí k pochopení přírodních jevů. Následek kritického smýšlení o křesťanství vedlo k ztrátě významu či telos v duších věřících. Osvícenští myslitelé si plně uvědomovali následky svého smýšlení, tudíž navrhli analogii, kde boha přirovnali k hodináři, který svět stvořil, nicméně dále s ním nechce mít co dočinění. (Enlightenment Deism - Bůh nás obdařil rozumem, racionálním smýšlením a řádem. Za další tuhé sousto představitelů osvícenství lze pokládat morální zákony). Důvod, proč jimi jedinec řídí ke Bůh, proto se myslitelé snažili nahradit křesťanskou dogmatickou morálku racionální filozofií (Utilitarianism). Nahradili víru v Boha vírou v člověka. Dodatečně, humanisté cítili jakousi pýchu a pokládali své ideály přirovnávali k ideálům antického Řecka.

Zrození Tragédie z Ducha Hudby je reakce a pokus o podkopání osobní víry humanistů. Přesněji, snaha o podkopání jejich pocitu nadřazenosti. Jeden z ideálů, na které se po celý svůj život Nietzsche soustředil je krása. Jak název napovídá, hlavním tématem díla je řecká tragédie. Nietzsche se zde prezentuje myšlenku, že něco krásného jako tragédie má kořeny v něčem temném. Zásadním elementem díla je předpoklad, že tragédie je produkt dvou sil. Tyto dvě energie mají své respektované bohy - Apollo a Dionysus. Apollo lze popsat jako ideál harmonie, symetrie, řád. Apollonská krása také úzce koreluje s individualizací, každá socha je unikátní jedinec. Na druhém konci spektra nalézáme Dionýsův chaos, lásku k hudbě, vínu a festivalům a kolektivnosti. Nietzsche se touto myšlenkou snaží dokázat, že řecká kultura/tragédie není období mírumilovné, klidné, či vše akceptující nádhery. Z toho plyne, že Nietzsche je proti představě Řecka a řecké kultury (surreální svět). Apollo je představou sebeovládání a rozumu, Dionysus je vtělením neovladatelnosti, animalistických tendencí, instinktů a záblesků nevědomí. Tímto způsobem kritizoval filozofy, kteří se snažili zachovat pouze Apolla, a odstranit Dionýsa, tím pádem byli zodpovědní za pád řecké tragédie (Socrates a Euripides). Jeho konečná kritika humanistů je závěr, že zdroj něčeho krásného můžeme nalézt v něčem temném, ošklivém a instinktivním - pod rouškou tmy.
Sekundární téma díla je myšlenka, že život je utrpení. Bez ohledu na to, jak tragický osud hrdiny je, ve svém utrpení jedná vznešeně (Oidipus).

Spis je to skutečně barevný a hravý, čpí z něj romantismus, krásně v něm vyniknou záblesky ještě nepřijaté vášně, kterou se autor v pozdějších pracích identifikuje. Mně osobně, mimo téma knihy uchvátilo psychoanalytické smýšlení. Jestliže S. Freud je otec psychoanalýzy, Friedrich Nietzsche je děděm. Schopenhauer tím pádem musí být pradědečkem.

Slušně a srozumitelně psaná interpretace nejmožnějších psychických a duševních poruch v podobě nejrůznějších příběhů. Po dočtení snadno pochopíte, proč tato kniha dokáže spoustu lidí pobouřit, vědomosti autora jsou nevyvratitelné a jeho radikalismus ohromný, v dnešním světě fakta bolí. Knihu jsem si užil celou, ale jen k pár kapitolám jsem se musel nadšeně vracet. (Mysl v davu a Hledání lepšího života - disociativní fuga).

2 02.05.2020

Bylo mi řečeno, že Frege je génius, průkopník, a revolucionář v oboru logiky. Budiž, logika mě během mého studia filozofie bavila. Měl jsem možnost oddechnout si od náročného čtení, psaní esejů a poslouchání přednášek a odvázat se za poslouchání své oblíbené hudby ať už to byly soundtracky ze Zaklínače nebo Iron Maiden či Pink Floyd. Tento semestr jsem si tedy zvolil předmět zabývající se Gottlebovým "Begriffsschrift". Dobrá, nejsem ignorant a uznávám, že dáti stvořiti tomuto zvěrstvu musela být nervy drásající dřina, neboť taková byla má snaha se metodologii Fregeho logiky naučit, a současně jeho dílo ocenit. Jeho metodologii rozumím a jsem schopný jednotlivé příklady vypracovat díky snaze své lektorky a přítelkyně, nicméně tvrdím, že je to sraní, které jednou opustím a zapomenu. Nebyl jsem tím fascinován ani stimulován (možná příležitostně) a nikdy víc se k tomu nevrátím. Přirovnal bych to k šachu, nicméně přestože ty mě taky serou, vždy se k ním ať už rád či nerad vracím.

Z mého pohledu je to příjemné zasvěcení do tak objemného oboru jako je psychologie. Čtenář dostane základní a hrubý nákres základních psychologických témat a osobností v průběhu historie této mladičké vědy. Na shrnutí je to samozřejmě málo, ale věřím, že vztáhnout ruku na Atkinsonovou či Kassina bude mnohem příjemnější.

Příběh bohatého, nesympatického a pomalu uhnívajícího přizdisr*če. Slohově čtivý román, jen kdyby i ty myšlenky měli hlavu a patu. Snaha o absurditu byla jediným záživným faktorem tohoto jinak nezáživného deníku/románu. Autor oplývá černým humorem, kéž by ho tam bylo více.

1 10.01.2021

Neskutečně čtivá přípravná literatura k vysokoškolskému studiu předmětu psychologie, avšak i pro pouhé koníčkaření. Atkinsonovou a Hilgarda budu díky Kassinovi příjemně třídit, jinak bych se v tom snad utopil. Jako bonus obsahuje kniha neskutečné množství psychologických témat pro uvažování a rozvinutí kritického myšlení. Ke konci každé kapitoly je k dispozici výčet klíčových pojmů a srozumitelné shrnutí. Doporučuji jako přípravu k vysokoškolskému studiu, rozhodně nešlápnete vedle při výběru této bible.

1 05.01.2021

Neočekával jsem od Papillonu žádný mistrovský sloh ani osobitý styl autora, proto není důvod kritizovat jeho strohost, koneckonců, psal ji sám Henri. Chtěl jsem příběh lidské houževnatosti a nadlidské vytrvalosti a to se mi dostalo. Bavilo mě sledovat spoustu prvků knížky, ale nejvíce mě okouzlilo pochopení a pomoc od identicky trpících. Přímočarost usnadňuje chápání děje aby se v něm ani slepec neztratil. 70%

1 14.06.2020

Jako každou knihu, i tuto lze hodnotit na vícero rovinách. Já zde pochopitelně upřednostním rovinu pocitovou. Po Hlavě 22 jsem musel sáhnout po dalším díle tohoto mistrovského autora, autora, jenž svou absurdní satiru nechává pokojně klíčit mezi řádky. "Jak se u toho člověk může nebavit?" Ptám se sám sebe během čtení. Vždyť je to důmyslné, jeho hra se slovy přináší humoru myšlenkový rozměr - to je přece znamenité sakra...

Následně jsem spáchal experiment se svou přítelkyní. Odstavce, ze kterých mi ustrnul úsměv na tváři či jsem se hlasitě řechtal, mé přítelkyni přelítly přes hlavu. Porušujíc základní pravidlo humoru jsem se pokusil slovní hříčky verbálně vysvětlit načež, leč s pochopením na tváři, mi přítelkyně odpověděla: "A co je na tom jako vtipný?"

Tímto jsem došel k závěru, že Hellerovo umění není pro všechny. Já osobně nejsem člověk, který se často hystericky směje u takzvaných komedií, nicméně u ''Golda za všechny peníze," stejně jako u "Hlavy 22" jsem vyloženě chcípal.

17.08.2022

Existenciální psychoterapii lze pojmout jako jakousi pitvu čtyř "givens" - Smrti, Svobody, Osamělosti, a Ztráty smyslu. Yalom rozumí těmto stěžejním elementům knihy jako samozřejmostem, s nimiž se každý jedinec střetne během vlastního života. Konfrontace se smrtí je pochopitelně anxiety-provoking, nicméně, tato konfrontace má často empiricky ověřitelný terapeutický účinek, kdy jedinec konfrontován vlastní konečností využije zbytek svého života naplno a autenticky. Tímto způsobem analyzuje i zbylé části knihy. Osobně cením implikaci myslitelů jak z odvětví filozofie, tak psychoterapie. Bohužel však po přečtení knihy přehnaným entuziasmem neoplývám. Dílo je čtivé, nicméně jaksi kašovité, často plytké a povrchní či zbytečně jednoduché. Nelze mu však upřít řadu kvalit. V knize jsem nalezl řadu literální inspirace tedy děl a esejí, ke kterým se rád později vrátím. Taktéž si vážím autorovo sdílení své terapeutické praxe. V tomto případě mu praxe sloužila jako plátno, na kterém barevně vykresloval jednotlivé koncepty z knihy. Pacienti byli tímto vskutku užitečným nástrojem pro potvrzování autorových domněnek.

24.07.2022