Zrození tragédie z ducha hudby

Zrození tragédie z ducha hudby https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/46560/bmid_zrozeni-tragedie-z-ducha-hudby-lpg-46560.png 4 42 4

Významný myslitel druhé poloviny 19. století Friedrich Nietzsche byl ve svých 24 letech — tehdy se stal profesorem řeckého jazyka a literatury na univerzitě v Basileji — považován za mimořádně nadaného filologa. Jeho filosofické myšlení zásadně ovlivnil spis A. Schopenhauera Svět jako vůle a představa. Oba tyto vlivy, filologický a filosofický, se potkávají v Nietzscheho knižní prvotině Zrození tragédie z ducha hudby ještě se třetím: jeho obdivem a přátelstvím k R. Wagnerovi. Lidský život, píše Nietzsche, inspirován Schopenhauerovou metafyzikou pravůle, je bytostně ohrožen, plný bolesti, úzkosti a beznaděje. Tím, co má člověku pomoci snášet jeho osud, je umění. Ve starověkém Řecku pak Nietzsche nachází pojmenování dvou základních principů v umění působících: princip apollinský, jehož úkolem je tragickou skutečnost lživě zkrášlovat a harmonizovat, a tak poskytnout smrtelníkům požitek estetické slasti dovolující zapomenout, a princip dionýský, původnější a hlubší, výraz nespoutanosti a opojení, v němž se mísí hrůza, bolest i titánský vzdor. Působení těchto dvou principů pak autor sleduje v řecké filosofii a umění i v soudobé kultuře. Nietzscheho kulturně filosofická studie vydaná poprvé v roce 1872 v klasickém překladu Otokara Fischera je dodnes zajímavým a inspirativním čtením nejen pro studenty filosofie a uměleckých směrů, ale pro všechny čtenáře se zájmem o kulturu jako takovou. Náklad 500 ks + 500 ks dotisk. Duben 1993.... celý text

Žánr:
Literatura naučná , Filozofie

Vydáno: , Gryf
Originální název:

Geburt der Tragödie, oder, Griechentum und Pessimismus , 1872


více info...

záškodník
záškodník
15.06.2022

Nietzsche je v jistém smyslu produkt Osvícenství. Klíčové prvky, na které toto hnutí kriticky reagovalo bylo kupříkladu křesťanství, morálka, tradice a politické systémy převládající v Evropě (monarchie a aristokracie). Mezi myslitele, kteří o křesťanské dogmatické morálce kriticky smýšleli se řadí v první řadě Goethe a Voltaire neboť věřili, že jedinec nepotřebuje autoritu kněze k vedení svého života. Každý z nás již je obdařen rozumem, tudíž schopností, jenž nám slouží k zlepšení našich životů. Za nejpodstatnější pozitivum osvícenského hnutí lze pokládat široké uznání vědy jako disciplíny vedoucí k pochopení přírodních jevů. Následek kritického smýšlení o křesťanství vedlo k ztrátě významu či telos v duších věřících. Osvícenští myslitelé si plně uvědomovali následky svého smýšlení, tudíž navrhli analogii, kde boha přirovnali k hodináři, který svět stvořil, nicméně dále s ním nechce mít co dočinění. (Enlightenment Deism - Bůh nás obdařil rozumem, racionálním smýšlením a řádem. Za další tuhé sousto představitelů osvícenství lze pokládat morální zákony). Důvod, proč jimi jedinec řídí ke Bůh, proto se myslitelé snažili nahradit křesťanskou dogmatickou morálku racionální filozofií (Utilitarianism). Nahradili víru v Boha vírou v člověka. Dodatečně, humanisté cítili jakousi pýchu a pokládali své ideály přirovnávali k ideálům antického Řecka.

Zrození Tragédie z Ducha Hudby je reakce a pokus o podkopání osobní víry humanistů. Přesněji, snaha o podkopání jejich pocitu nadřazenosti. Jeden z ideálů, na které se po celý svůj život Nietzsche soustředil je krása. Jak název napovídá, hlavním tématem díla je řecká tragédie. Nietzsche se zde prezentuje myšlenku, že něco krásného jako tragédie má kořeny v něčem temném. Zásadním elementem díla je předpoklad, že tragédie je produkt dvou sil. Tyto dvě energie mají své respektované bohy - Apollo a Dionysus. Apollo lze popsat jako ideál harmonie, symetrie, řád. Apollonská krása také úzce koreluje s individualizací, každá socha je unikátní jedinec. Na druhém konci spektra nalézáme Dionýsův chaos, lásku k hudbě, vínu a festivalům a kolektivnosti. Nietzsche se touto myšlenkou snaží dokázat, že řecká kultura/tragédie není období mírumilovné, klidné, či vše akceptující nádhery. Z toho plyne, že Nietzsche je proti představě Řecka a řecké kultury (surreální svět). Apollo je představou sebeovládání a rozumu, Dionysus je vtělením neovladatelnosti, animalistických tendencí, instinktů a záblesků nevědomí. Tímto způsobem kritizoval filozofy, kteří se snažili zachovat pouze Apolla, a odstranit Dionýsa, tím pádem byli zodpovědní za pád řecké tragédie (Socrates a Euripides). Jeho konečná kritika humanistů je závěr, že zdroj něčeho krásného můžeme nalézt v něčem temném, ošklivém a instinktivním - pod rouškou tmy.
Sekundární téma díla je myšlenka, že život je utrpení. Bez ohledu na to, jak tragický osud hrdiny je, ve svém utrpení jedná vznešeně (Oidipus).

Spis je to skutečně barevný a hravý, čpí z něj romantismus, krásně v něm vyniknou záblesky ještě nepřijaté vášně, kterou se autor v pozdějších pracích identifikuje. Mně osobně, mimo téma knihy uchvátilo psychoanalytické smýšlení. Jestliže S. Freud je otec psychoanalýzy, Friedrich Nietzsche je děděm. Schopenhauer tím pádem musí být pradědečkem.

simon3722
simon3722
18.10.2019

Kniha je, jak to umí jen Nietsche, protknuta bravurním spojením formy a obsahu. Doslova čtenáře vcucne do souboje živlů, přičemž sama připomíná splynutí oněch.


Miro.slav
Miro.slav
15.11.2018 5 z 5

Dovolím si sčasti nesúhlasiť s Kozlom. Filozofické spisy sú veľakrát ťažké na čítanie a pochopenie, ale to nie je Nietzscheho prípad. Aspoň mne sa vždy čítal ľahko. Paradoxom tiež je, že Nietzsche vlastne ani filozofom nebol, bol filológ. Pravdou však je, že veľa študentov malo na seminári problém s pochopením tohto diela, keď som im ho dal na rozbor. A pritom je toto dielo základom Nietzscheho myslenia. Protikladnosť medzi Apollónom a Dionýzom, resp. medzi apollinským a dionýzskym, sa ukáže v neskorších Nietzscheho dielach ako rozdiel medzi neautenticitou a autenticitou, ako protiklad otrockej a panskej morálky, ako popretie verzus pritakanie životu.

Kozel
Kozel
16.08.2015 2 z 5

Filozofické spisy jsou, jak známo, jedno z nejtěžších čtení. Nietzscheho Zrození tragédie patří k nejtěžším, které jsem vůbec četl. Jeho rozbor hellénského umění starého Řecka, vývoj apollinského a dionysského kultu v tragedii a vliv na moderní (čili tehdejší) hudbu a tragedii v Německu postrádá větší pořádek. Sám Nietzsche v úvodu, který napsal 16 let po vydání, upozorňuje na jistou zmatečnost, přeskakování, nesouvislost. Musím říct, že nejsrozumitelnější (na poprvé) byly citace Schopenhauera. Ona nesourodost jistě plyne i z toho, že Nietzsche ji napsal ve svých 26 letech, z čehož mi vysvítá, že tehdejší střední (a vyšší) třída byla vzdělanější než dnes. Knížka je však trošku poplatná své době, pokud člověk nestuduje antický svět, divadlo či německou hudbu 19. století, tudíž je-li Vám některé téma blízké, pak těch 80 stran za to jistě stojí.