Zahonek komentáře u knih

Amazonii jsem dostal jako dárek k narozeninám od sestřenky a tímto jí velmi děkuji. V obchodě bych knihu bez většího zájmu patrně obešel. A to by byla rozhodně veliká škoda! Tohle bylo vážně úžasné a napínavé jako malé gatě:) První třetina knihy je klidnější a připomíná spíše cestovatelský deník trochu speciálnější výpravy do pralesa a nic moc nenasvědčuje tomu, že jde o sci-fi a co nevidět dojde k dramatickému zvratu. Od útoku piraní ale už knihu nedáte z ruky a nevnímáte okolní svět ani tělesné potřeby:) Hlavní téma knihy - záhada, jakým způsobem dorostla ruka Geralda Clarka - mi přijde zajímavé a originální, navíc podané tak, že čtenář celé sci-fi bez násilí přijme za holý fakt. Co ale bohužel vymyšleno není, je ukázka toho, čeho všeho je člověk schopen při honbě za penězi a vlastním prospěchem. Přesto jsem v podvědomí tušil, jak tohle celé asi dopadne - i když ne všichni mí oblíbenci se dožili poslední stránky. Všem zájemcům o pralesní dobrodružství vřele doporučuji.

1 06.08.2017

Kniha by se klidně mohla jmenovat "Světla a stíny Blízkého východu", protože rozhodně není jen o Islámu. Islám je tu sice náboženství většinové, rozhodně ale ne jediné. Je to spíš nezaujatý pohled na mentalitu lidí, žijících v tomto zajímavém koutu planety, která je od té naší tak rozdílná. Co se týče Islámu, tak se ale například dočteme o jeho vzniku a o jeho hlavních představitelích.

2 06.07.2017

Doporučuji přečíst. Pro všechny, kdo se chtějí dozvědět zajímavé informace o Blízkém východě a rádi by se lépe zorientovali v nepřehledném dění v této oblasti. O tom, co předcházelo krizi, která teď hýbe celým světem. O mocenských hrách hlavních velmocí, snažících se v této oblasti prosadit svůj vliv. O násilných střetech z důvodu rozdílného náboženského vyznání, a že masakry rozhodně nejsou jen doménou islámu. O zvrácenosti některých teroristů a vedení středověké války zbraněmi jednadvacátého století. O vzniku Islámského státu a vlivu Saudské Arábie v tomto regionu. O tom, jací lidé a proč sem vlastně migrují. Břetislav Tureček je jeden z mála, kdo podává reálný a nezaujatý obraz dění na Blízkém východě. Z médií se totiž dozvíme jen část, většinou jen polopravdy nebo naprosté lži. A to dokonce i v případě, že od zpravodajů se do redakcí dostanou informace pravdivé.

4 01.05.2017

V pořadí již druhá "kronika" La Grace, asi jediné válečné historické lodi, kterou naše republika má. Jestliže se první díl zabýval převážně zhmotněním dětského snu, tato kniha již popisuje ostrou plavbu napříč moři a oceány celého světa. Najdeme v ní jak velmi dramatické události v podobě ztroskotání u pobřeží Španělska, nebo naopak cestu vzhůru až na vrchol v podobě vítězství v mezinárodním závodě plnoplachetníků. O tuto loď se zajímám už nějakou dobu a začínám vážně uvažovat o tom, že na ní - v roli kadeta -, strávím část svého života. Kniha je psaná poutavě, doplněná hromadou pěkných fotek. Na rozdíl od první knihy, kde jsem chyby snad nenašel, je v této takové množství chyb v textu, že to docela sráží jinak kvalitní publikaci.

1 11.02.2017

Potvrdilo se mi, že hrozně záleží na tom, ve kterém období svého života knihu čtete. Asi to neplatí u všech knih, ale některé při špatném duševním rozpoložení prostě nedoceníte, nebo vůbec nepochopíte. A Irvingova Poslední noc na Klikaté řece je přesně tento typ knihy. Já jsem v době čtení zrovna procházel pro mně velmi emotivně silným obdobím - ať už v jeho pozitivním smyslu slova, tak později i v tom opačném, pro mě nejsilnějším. Proto jsem celý příběh a hlavně každou Dannyho ztrátu vnímal velmi silně. Několikrát se mi dokonce stalo, že jsem si v průběhu čtení textu v knize náhle uvědomil, že už mám dávno stejnou myšlenku v hlavě a psaný text jen podtrhl sílu prožitého okamžiku. Nebudu knihu srovnávat s žádnou jinou Irvingovou knihou, můžu jen říct, že pro mě byla Klikatá řeka velmi emotivním a do poslední chvíle napínavým zážitkem.

...měli před sebou měsíc pobytu na ostrově; poznávali se tak navzájem v divočině předtím, než začne jejich společný život. Nemáme vždycky na vybranou jak se s druhými poznat. Někdy lidé spadnou do našeho života zčistajasna - jako by existoval přímý let z nebe na zem - a stejným způsobem ztrácíme ty, o nichž jsme si mysleli, že budou součástí našeho života navždy.
Danny ztratil tolik toho, co mu bylo drahé, avšak věděl, jaké zázraky jsou příběhy - jak se prostě nedají zastavit. Cítil, že velké dobrodružství jeho života právě začíná -, stejně jako to musel cítit jeho otec za těch bolestných a hrůzných okolností své poslední noci na Klikaté řece.

5 14.01.2017

Zhodnocení tohoto rozsáhlého díla není vůbec jednoduchá věc. Některé pasáže jsou velmi zajímavé, čtenář se například dočte spoustu nových poznatků ze života velrybářů a seznámí se s jejich řemeslem. Také dobrodružné pasáže z lovu velryb a celý příběh o honu na bílou velrybu nutí číst pořád dál a dál. Rozhodně nejsem zastánce lovu velryb, ale v knize je tahle činnost prezentována poutavě. Lov je tu popisován jako velmi nebezpečná a vyčerpávající práce, kdy lovci a velryby jsou doslova tělo na tělo. Do poslední chvíle ani jedna strana nemá vyhráno, velryba se často tvrdě bránila, občas ani na lov nedošlo, protože rychle plujícího kytovce nebylo možno veslováním v člunu dohonit. Mnoho námořníků zaplatilo za svou snahu o zbohatnutí životem; ti co se po několika letech plavby vrátili na pevninu, dlouho oslavovali a vydřené peníze propíjeli v přístavních hostincích. I charaktery postav jsou pěkně popsány. Kontrastně k těmto pozitivům působí mnohdy nudné filosofické úvahy, v této Melvillově knize se prý objevující poprvé. Třeba probírání významu slova "bílá" a hledání jeho mystičnosti se táhlo na pět kapitol.. Netvrdím, že tu na filozofování není prostor, to určitě je, nemuselo by to ale být v takovém rozsahu. Co je na knize ale naprosto úžasné, tak to jsou rozhodně Rockwellovy perokresby. Dokonale vykreslují děj i nálady posádky lodi. Kniha jako celek určitě není oddychovou četbou a mozek při její složitosti jede na plné obrátky, rozhodně jde ale o výjimečné dílo.

"V tomto podivném shonu, jemuž říkáme život, jsou jisté zvláštní chvíle a okolnosti, kdy člověk považuje celý vesmír za nesmírně podařený šprým, i když tuší jeho vtip jen nejasně a spíš má podezření, že právě on sám je obětí toho šprýmu. Avšak nezoufá a nechce pronášet zbytečné námitky. Spolkne všechny události, všechny víry, názory a domluvy, všechny útrapy viditelné a neviditelné, nechť jsou jakkoli hrbolaté, jako pštros dobře trávící spolyká kule a křesadla z pušek. Pokud jde o malé nesnáze a starosti, vyhlídky na náhlá neštěstí, nebezpečí života a úraz, to vše, i smrt sama, připadá mu jen jako lehké, dobrosrdečné štulce a bodrá rýpnutí do boku, uštědřená neviděným a nevypočitatelným vtipálkem. Tento podivný druh vrtošivé nálady, o níž nyní mluvím, přepadá člověka jen v okamžiku svrchovaných svízelů. Přichází to, právě když je člověk nejvážnější, takže to, co se mu právě předtím zdálo tak nesmírně významné, vypadá nyní jen jako část celého šprýmu. Pro tento volný, klidný druh bodré filosofie zoufalců není lepší živné půdy než nebezpečí z velryby. Právě tak jsem se začal dívat na celou plavbu Pequody a na její velký cíl, bílou velrybu."

"Nechť na mne můj farář zapomene a čert ať si mě pamatuje, vymizí-li ta vzpomínka někdy z mé paměti! Horký vaječný punč? Řekl jsem, že jsme tam popíjeli horký punč? Ano, pili jsme rychlostí deseti galonů za hodinu. A když nastala náhlá bouře a všichni členové posádky - návštěvníci a vůbec všichni - byli povoláni skasat horní plachty, měli jsme tak těžké hlavy, že jsme se nahoře v ráhnech museli držet jeden druhého a nevědouce o tom, zavinuli jsme si šosy kabátů do plachet, takže jsme tam viseli pevně skasaní v burácející vichřici, všem opilým námořníkům pro výstrahu. Ale stěžně se nezvrátily do moře a my jsme se pomalu seštrachali dolů tak vystřízlivělí, že jsme se musili znova pustit do toho horkého punče, ačkoli divoká slaná sprška, pronikající dolů do ubikace, rozřeďovala a solila nápoj příliš silně pro mou chuť."

2 05.12.2016

Lidé se začínají vybarvovat:)

3 05.11.2016

Překrásná kniha přeplněná fotkami, nejen o zhmotnění dětského snu, ale třeba i o mentalitě egyptského lidu a všudypřítomné byrokracii. Popisuje průběh stavby krásné historické plachetnice od jejích počátků na papíře, přes stavbu v Suezu a křest, až po několik prvních zajížděcích plaveb. Kniha nám dá nahlédnout i do podpalubí a interiérů La Grace a seznámí nás s posádkou na její palubě i s ostatními lidmi, kteří stáli za jejím zrodem a bez kterých by sen zůstal pouhým snem. Jinak super námět na zajímavou dovolenou, strávenou v ráhnoví například jako kadet..

05.11.2016

Tenká, dnes špatně sehnatelná knížečka nejen o protržení údolní přehrady na Bílé Desné, ale také o důvodech k její výstavbě, technickém popisu a stavbě dalších údolních přehrad v okolí, Souše a Josefova Dolu. Popis stavby a události je obsáhlý, podle mě ne ale úplně vyčerpávající. Škoda jen, že  publikace neobsahuje více dobových fotografií, internet je jich plný. Jinak určitě magické místo vhodné pro výlety.

1 20.10.2016

Další kniha o tom, jak člověk dosáhl své pomyslné hranice vyspělosti a už neví z kterých do kterých. I na pokraji krize celé civilizace, myslí jen na peníze a vlastní prospěch. Jak typické, hlavně vydělat, na čem se dá.. A jako ve většině případů tento hon za blahobytem přeroste člověku přes hlavu. Většina vynálezů jsou totiž dobří sluhové, ale špatní páni. Většina lidí si také myslí, že jsou páni tvorstva, ale příroda s nimi nakonec zatočí. Celý příběh mi trošku připomínal komiksovou sérii Živí mrtví, tam jde také na první pohled o velkou tragédii přeživších zbytků lidského společenství, která je ohrožována chodícími mrtvolami, respektive chodícími květinami. Ono to ale bude o něčem jiném.. Třeba o tom, že největší zrůdy jsou sami lidé, a to ohrožení je jen takové pozadí, na kterém se zrůdnost promítá. Kdo ví, třeba se Robert Kirkman nechal od Johna Wyndhama inspirovat..

"Je fakt, že dobře vědí, jak nejjistěji člověka zneškodnit - jinými slovy vědí, co dělají. Zkus se na to podívat takhle. Za předpokladu, že jsou skutečně obdařeni jistou inteligencí, máme proti nim jen jednu jedinou výhodu - zrak. My vidíme, kdežto oni ne. Zbav nás ale zraku a naše převaha je tatam. A co je horší - ocitneme se dokonce v podřadnějším postavení, protože oni na rozdíl od nás jsou k životu bez očí přizpůsobeni"

9 13.10.2016

Rozhodně poutavý příběh se zajímavou myšlenkou. Nestává se tak často, aby kniha začínala druhou kapitolou a aby nakonec - po uplynutí kapitol dalších, následujících - končila tou první. Myšlenka knihy nám po většinu příběhu uniká, zdá se, že celá kniha je úplně o něčem jiném. Překladatelem předčítané, nahrubo přeložené španělské texty deníku jsem lačně hltal a vytvořil si na nich závislost snad ještě větší, než sám autor překladu. Nemohl jsem se dočkat vygradování celé zápletky, zda je to skutečnost či jen překladatelův sen, naštěstí se kolem mně svět nerozpadal. A nebo se vlastně už také hrneme do záhuby? Odpočítávají se také poslední vteřiny té naší pře-vyspělé civilizaci? A přiznám se, že i přes kruté, krvavé a primitivní obřady této již pomalu vymizelé civilizace, jsem držel Mayům pěsti a doufal, že si na křesťanech se špatnými úmysly, lačnících jen po bohatství, indiánská božstva pěkně zgustnou. Pozorný čtenář si jistě všimne zhoubnosti našeho náboženství a hlavně omezenosti v myšlení představitelů církve. Opat Diego de Landa popisuje božstva Mayů jako démonická, satanská a krvelačná. Přitom se sám neštítí agresivním a zákeřným způsobem vnutit křesťanství indiánům a zároveň potřít jejich vlastní, celými generacemi uznávaná božstva. Na jeho rozkaz bylo vysláno množství výprav do všech částí pralesa na Yucatanu, aby přinesly a zničily posvátné knihy a sošky bůžků Mayů, tajně však plánoval, že se zmocní vzácné knihy ”Letopis budoucnosti“, pojednávající o konci světa. Tou si chtěl vydobýt nadvládu nad všemi indiány. Jeho ”kumpáni“ se nezdráhají ani prolití krve vlastních bratrů v honbě za tajným spisem, jen aby se zavděčili svému nadřízenému. V dnešní době lze vidět totéž. Naše rádoby vyspělá civilizace se dovede jen povyšovat nad hrstkou zbylých, s přírodou dokonale spjatých divochů, které náhodou objevíme při kácení pralesa. Jak je vůbec možné, že tu stovky let nepoužívají mobilní telefony, nechodí do práce stát 12 hodin u linky, neplatí daně, nejsou zadlužení hypotékami.. Tak to přece nemůžeme nechat, je potřeba je hned zotročit! Kniha ve mě rozvášnila pocity, které snad ani nebyly autorovým cílem. Podobné ve mně vyvolal třeba film ”Misie“. Teď ke skutečné myšlence knihy.. Vše, co vidíme kolem sebe, existuje pouze proto, že existujeme my sami jako subjekt schopný tuto realitu vnímat. Pokud přistoupíme na domněnku, že celý okolní svět se nachází jen v naší hlavě, co nám brání postoupit o krok dál a smířit se s trochu smělejším předpokladem - co když to není naše, ale cizí hlava?

4 24.09.2016

Zajímavý pohled do soukromí fenomenální sportovkyně. Žádné aféry nehledejte, jen tvrdou dřinu!

22.08.2016

Roztomilá a pozitivy nabitá knížka - navíc s příjemným vzhledem a několika ilustracemi, která vypráví dojemný příběh o tom, jak člověk bezohledně - při honbě za penězi a nesmyslným přepychem - devastuje přírodu. A jak zvířata přes všechno utrpení, dovedou na to odpovídat nečekaně nenásilně a s nevynucenou láskou. Také se dozvíme, že je pořád dost lidí, kterým není osud zvířat lhostejný a jsou za své snahy odměněni možností blíže se seznámit s fascinující zvířecí inteligentní osobností, a také prozřením, že vlastně o zvířatech a přírodě jako takové toho vlastně moc nevíme a máme se od ní ještě hodně co učit. Konec mě překvapil, byl takový náhlý a nečekaný, až příliš kontrastní s pozitivně laděným rozběhem knihy. A vlastně až tak nečekaný nebyl, kdyby totiž kniha skončila vesele, hodně by ztratila ze své hloubky.

A pak: „Koukej!“ vykřikl jsem a vyskočil ze židle, abych byl blíž k obrazovce. „Je tam! On tam nakonec přece je! Hele, podívej! Můj drahý starý příteli, konečně se zase setkáváme!“
V bazénu plaval tučňák, přesně takový, jak jsem si ho pamatoval. Příští dvě nádherné a blažené minuty a sedmnáct vteřin jsme byli opět spolu. Až do konce filmu jsme mlčeli; neodvažoval jsem se promluvit.

7 11.08.2016

Nádherně malovaná kniha, která na první pohled zaujme svou velikostí. Je to opravdu docela bichla! Obrázky Milana Tesleviče mají sice trošku jinou atmosféru než kresby Marko Čermáka, nedá se jim ale nic vytknout. Obsahově samozřejmě stejná jako samostatné díly, text jen asi pochází ze starších vydání. Například "Rezavé klíče" tu vystupují jako "Rezaté klíče", což zní možná trochu více stínadelsky, to je ale jen drobný detail. Kniha je možná pro děti vhodnější než jednotlivá malá vydání, za prvé kvůli obrázkům, za druhé kvůli velkému textu.

4 22.07.2016

Tajemství Velkého Vonta je posledním dílem z, dalo by se říci, trilogie o Stínadlech. První díl je sice lepší, takový kultovní, ale Tajemství podle mě zase převyšuje díl o bouření ve Stínadlech. Nechybí tu napětí ani tajemno, které se nás chytne hned od prvních stran a nepustí nás až do samého konce. Rozluštění tajemství Velkého Vonta je tak velkým lákadlem, že nás nutí číst pořád dál a dál, až do temného rozluštění, ze kterého by musel mladým klukům hodně běhat mráz po zádech. A jen to dokresluje a podtrhuje ponurou atmosféru téhle staré, tajemné čtvrti, do které nám úžasná fantazie Jaroslava Foglara dovolila nahlédnout a nastartovala dětskou touhu někdy něco podobného zažít..

4 22.07.2016

V dnešní době vychází velmi málo knih s ilustracemi, tak proč si nepořídit knihu jen s obrázky bez textu, respektive jen s minimem nezbytného, možná úplně zbytečného textu? A tahle ve mě zanechala tolik různých myšlenek a pocitů, že se to dá jen stěží popsat. Cokoli napíšu, sebesilnější význam slov se ani trochu nepřiblíží síle pocitů. Při hrubém prolétnutí Sojčáka na nás z krásně malovaných obrázků vykukuje roztomilý ptáček ve velkém honosném sídle, v různých místnostech plných zarámovaných obrazů, žádný neklid z toho nečiší.. Ani když se dáte do podrobného sledování příběhu, z počátku nic nenasvědčuje jeho ponurosti a zoufalosti. Poměrně rychle ale atmosféra příběhu houstne a ochlazuje se a člověku až běhá mráz po zádech z tak prudkého zvratu. Možná jen dobře, že si Sojčák nikdy neuvědomí krutou pravdu, emoce doprovázející tuto pravdu si za něho prožije čtenář. Kresby dokonale vykreslují atmosféru i děj, při každém zatahání za signální lano u postele, se mi v hlavě rozezvonily stovky plechovek, s příchodem smrti jakoby vše kolem mě potemnělo.. Sice tenká, ale silně emotivní kniha, kterou přečtete za čtvrthodinku, mnohonásobně déle ale o ní budete přemýšlet. Mě kresby uhranuly natolik, že jsem si ji prolistoval hned několikrát.

4 16.07.2016

Zdá se mi, že Záhada hlavolamu byla malinko napínavější a tajemnější než Stínadla se bouří. V tomto díle ale byl zase Široko. Rozhodně suprová kniha, která vrátí vaši mysl do dětství.

5 21.06.2016

Pamatuju si, že ještě jako dítě jsem několikrát viděl jeden díl seriálu Záhada hlavolamu, byl to ten jak Jenda padá ze zvonice, jiný jsem neviděl. Před nějakou dobou jsem si na to vzpomněl, tak na stará kolena jsem si sehnal celý seriál a zhlíd jsem to v podstatě naráz v jeden den. Prostě paráda, to má vážně atmosféru. No a od seriálu byl jen krůček ke knize. Tu jsem taky přečet hodně rychle a byla prostě skvělá. To je to pravé dobrodrůžo. Něco takového zažít je v podstatě dětský sen. Hned jsem si musel pořídit dva ježky v kleci, abych se jestě víc naladil na vlnu tajemna. Jako malí jsme se taky všemožně toulali po okolí a prolízali posedy a vodárny a bitky Dolního konca s Horním taky nebyly nic zvláštního. To dnešním děckám nic neříká, ty jen čučej do monitora.. Po dočtení Hlavolamu jsem se hned vrhl do víru bouře ve Stínadlech.

6 17.06.2016

Původní tři díly jsem poslouchal jako audioknihu a hned po doposlouchání jsem si říkal, že je velká škoda, že už to dál nepokračuje, zůstalo to celé hrozně rozjeté a neukončené. A byla by to velká náhoda, kdyby se toho pokračování dříve či později nikdo neujal. Proto mě potěšilo, když jsem se dozvěděl, že se pokračování připravuje, i když bylo jasné, že laťka byla nastavena hodně vysoko a jen tak se tomu původnímu nic nevyrovná. V přímém srovnání se Stiegem Larssonem David Lagercrantz trochu pokulhává, hlavně ze začátku knihy. Občas zbytečně moc odborných termínů, taky jsem měl docela hokej ve jménech, musel jsem někdy listovat zpátky a najít, kde jsem se s tou a tou osobou již setkal. Pokud knihu budeme brát jako samotnou, nespojenou s původní trilogií, není to s ní zas tak špatné. I když děj není nijak akční, napínavý ani děsivý, při čtení jsem se nijak výrazně nenudil. Nápad s malým autistou mi přišel zajímavý, stejně jako vražda mladého novináře, ta konec dostatečně okořenila.

2 07.06.2016

Tak se mi trochu zdá, že Dmitry knihu Metro 2035 napsal tak, aby dějem navazovala za obě počítačové hry, hlavně tu druhou. Kniha taky poukazuje, občas mezi řádky, občas přímo, na problémy v dnešním světě. Například to, že naše životy a děj ve světě ve skutečnosti ovládá a řídí někdo jiný, než se na první pohled zdá. Že prezident a vláda jsou vlastně jen loutky. Že vše směřuje k tomu, aby lidi byli jen tupé ovce bez názoru, co patří do ohrady. A že když člověk projeví svůj názor, nebo zjistí že pravda je úplně někde jinde, je hned označen za blázna a nepohodlného. Také vzestup extrémismu, nebo problém migrace. Nakonec poukáže na strach z nových věcí. Že radši zůstaneme v zažitém a stereotypním. První část je psaná zvláštním stylem, takovým nevyzrálým a vynuceným, občas zbytečně vulgárním. Pak se děj rozjede a styl se změní k lepšímu. I když tentokrát nejsou přítomni zvířecí mutanti, lidských zvířat je tu víc než dost. Celkově je příběh Metra 2035 zajímavý, i když mu chybí epickost prvního dílu.

4 29.05.2016