Zahonek komentáře u knih

Dokonalé, tohle bylo snad ještě lepší než dvojkniha předchozí, i když to bylo trošku o něčem jiném. Vůbec jsem se u čtení nenudil, dokonce ani u kapitol s Ušikawou. Do posledního řádku napínavé. Tentokrát mě ani neobtěžovaly gramatické chyby. Murakamiho povídky mě docela nudily, jsem ale rád, že mě neodradily od přeštení celé trilogie 1Q84.

2 13.05.2016

Napsat tu jen: První pravidlo klubu rváčů je nemluvit o klubu rváčů, to by bylo příliš jednoduché. A proč? Protoč. První pravidlo projektu zmatek je nevyptávat se... Jak v epilogu napsal sám Chuck Palahniuk, kniha je v podstatě o ničem, není na ní nic originálního. Jediná věc, která nás knihou provází a která nám v hlavě zůstane jsou právě jen ta pravidla. Takže kniha o ničem a ještě k tomu šílená a absurdní. V absurdnosti se jí vyrovná snad jen Hlava XXII. Ale vlastně šílená tak, že se od ní nemůžete odtrhnout. Když si vzpomenu na film, který jsem kdysi dávno viděl, musím se poklonit před hereckým výkonem Edwarda Nortona a Brada Pitta, zahráli to dokonale. Hodně se mi líbil překlad Richarda Podaného, občas použil dost originální slova.

5 13.05.2016

Nádherná kniha plná naděje a moudrosti. Pomůže nám pochopit, že nic v životě není jen tak pro nic za nic. Vše má svůj účel a smysl. A všechno zlé je k něčemu dobré, i když nám to dojde až za dlouhou dobu a zprvu se nám to může zdát nespravedlivé. Také nás naučí tomu, že člověk si první musí v životě něco prožít a trochu se trápit, aby pak ocenil skutečné poklady. Také by jsme měli věřit svým snům a jít za nimi, abychom si na konci života mohli říct, že jsme ho prožili naplno.

4 12.04.2016

Kdysi jsem viděl film a přišel mi hodně působivý a zajímavý. Pak jsem v knihkupectví náhodou objevil knihu, podle které byl natočen. Kniha není vůbec špatná a detailně popisuje život narkomana, navíc je doplněna autentickými fotkami. Rozhodně bych to nenazval románem, spíše reportáží. O ději, jako takovém, se ani nedá mluvit. Některé pasáže jsou docela nechutné, člověka až zamrazí, do jaké špíny se dá klesnout. Kniha by měla působit jako odstrašovadlo pro potencionální novou generaci narkomanů mezi mladými lidmi, řekl bych ale, že ve skutečnosti zvědavost, mladická nerozvážnost a neustálá potřeba si dokazovat nezávislost na dospělých v období puberty a také dostupnost drog, nakonec mládež k drogám přivedou. Skutečným problémem je ale dnešní uspěchaná a přetechnizovaná společnost. Rodiče jsou od nevidím do nevidím v práci v honbě za penězi a nemají čas se dostatečně dětem věnovat. Únava a stres, kterým jsou dospělí v zaměstnání vystaveni a z toho plynoucí podrážděnost se také přenáší na jejich potomky. Posouváním odchodu do důchodu kamsi do nedohledna, má stále víc prarodičů méně času na vnoučata. S rozšiřováním obydlených ploch se zmenšují plochy zalesněné. Parky, poslední to místo k odpočinku se mění na parkoviště. Všude jen šeď betonu a asfaltu, žádná zeleň, která by uklidňovala. Děti nemají žádnou smysluplnou zábavu a nudí se, nemají si s kým promluvit atd. Dobře se cítí akorát v nějaké partě lidí, která ale nakonec skončí u alkoholu nebo drog. Tohle je tedy to jádro pudla, s tím by měli kompetentní vládci světa něco dělat, ti by si tohle měli přečíst. Jsem moc rád za své bezstarostné dětství, ve společnosti milujících rodičů a prarodičů, za výlety do lesa a na kole s kamarády. Ne že bych s drogami nepřišel do styku, nemám ale rád závislost na věcech, co stojí peníze a člověku ve skutečnosti nic nedají. Já jsem se rozhodl pro sport, četbu a spoustu jiných zálib, to jsou pozitivní závislosti. To už ale moralizuju a trochu jsem odbočil od knihy samotné. Trochu jsem čekal šťastný konec, nakonec jsem se ho ale nedočkal. Bylo až zarážející, jak se Christiana pořád k heroinu vracela. Druhá polovina knihy je vlastně pořád to samé dokola. Pokus o odvykání, návrat k drogám, pokus, návrat, pokus, návrat. V doslovu jsem se dočetl, že až po dvaceti letech od prvního vydání knihy se Christiana snad od drog odpoutala. Konečně našla smysl života, svého syna.

4 02.04.2016

Suprová četba. Na rozdíl od Murakamiho povídek, mě tahle kniha chytla hned od první stránky. Velmi originální téma, nic podobného jsem ještě nečetl. Velmi zajímavé je propojení skutečnosti s nadpřirozenem. Dokonce bych uvěřil, že ty dva měsíce na obloze skutečně jsou. Líbí se mi, že Murakami se nebojí popisovat ani ty nejintimnější části běžného života. Běžně to nedělám, ale nemohl jsem se dočkat toho, jak to s Aomame a Tengem nakonec dopadne, neubránil jsem se předbíhání a listoval jsem knihou dozadu, zběžně pročítal další kapitoly. I když jsem pak zhruba věděl jak to asi dopadne a tyto už jednou čtené pasáže pak četl už podruhé, na skvělém dojmu z knihy to nic neubralo, právě naopak. Zajímavým oživením bylo vyjadřování Fukaeri. Docela by mě zajímalo, jak se takové chyby ve výslovnosti vyjadřují japonsky ve znacích. V době čtení knihy jsem zažil pár zvláštních věcí, které si doteď nedovedu vysvětlit, tak že by 2Q16? Hned jsem se vrhnul na knihu 3, abych ještě chvíli zůstal v tomto skutečném nadpřirozeném světě. Abych ale jen nechválil. Tolik gramatických chyb jsem ještě neviděl. Samozřejmě nemyslím Fukaeřin text. Koncovky, spojky, skloňování, prostě hrůza. Hold dnes se řeší jen množství a kvalita upadá, text si po sobě nikdo nepřečte. Nejsem odborník na tisk knih, ale řekl bych, že v dnešním světě všemožných technologií, by neměl být problém vytištěný text zkontrolovat a případně opravit, než jde do finálního tisku. Ve starých knihách na chyby narážím jen velmi zřídka. Na závěr poděkování kamarádce Petře, za dobrý tip na super četbu.

4 25.03.2016

Krásná knížka, moc jsem se na ni těšil. Dlouho jsem ji nemohl sehnat, ale hned jak se mi to povedlo, pustil jsem se do čtení. A vůbec mě nezklamala, naopak. I když je to v podstatě pohádka z doby křídové, kterou jsme provázeni z pohledu pravěkých zvířat, převážně tedy samice utahraptora, dozvíme se spoustu zajímavých věcí z jejich života a prostředí, ve kterém se pohybovala. Tehdejší predátoři to neměli vůbec jednoduché, jejich kořist byla větší, těžší a uměla se účinně bránit, za což někteří zaplatili cenu nejvyšší. Probíhal také nekonečný boj o teritorium, ať už proti velkým či malým dravcům jiného druhu, tak i proti konkurenci v podobě druhu vlastního. V takovém prostředí by tvor bez vysokého stupně inteligence těžko přežil. I když jsem věřil, že raptořice červená se dožije ve zdraví konce knihy, párkrát mi při jejích dobrodružstvích zatrnulo a zrychlil se mi tep. Příběh je opravdu velmi čtivý, občas drsný jako sama příroda, z toho zase roztomilý jako pohádka na dobrou noc, rozhodně si ale na nic nehraje a vše je podáno jako fakt. V knize je zmíněno i pár zajímavostí z přípravy filmu Jurský park, na kterém Robert Bakker spolupracoval coby neoficiální poradce pro výtvarníky, kteří tvořili modely dinosaurů pro tento film. I když ve filmu vystupuje tvor zvaný velociraptor, tělesné proporce patří utahraptorovi, jehož kosti byly ale objeveny až v roce 1992, tedy v době, kdy příprava filmu byla v plném proudu. Bakker v knize také přibližuje historii o vykopávkách zkamenělin a stručný přehled vývoje druhohorních zvířat v jejích různých časových úsecích i trasy jejich migrace. Robert Bakker se v knize snažil v první řadě vyvrátit mýtus, že dinosauři byli studenokrevná jednoduchá pomalá stvoření. Podporuje zde naopak svůj názor, který mu mimochodem přinesl velké uznání, že to byli teplokrevní, aktivní, inteligentní a společenští tvorové. Další věc, která mě na v knize velmi potěšila, je přítomnost pěkných ilustrací. Maloval je sám autor a vždy tvoří úvod do další kapitoly. Nechybí ani vyobrazení některých tehdy žijících zvířat, převážně těch vystupujících v knize a také mapa, znázorňující tehdejší podobu planety a kontinentů. Dalo by se tedy říci, že jde o poučnou pohádku.

05.03.2016

Od téhle povídkové knihy jsem čekal hodně, docela mě ale zklamala. Jakš takš se mi líbili asi dvě povídky, zbylé mi přišli nudné a bez šťávy a jakoby nedokončené. Na druhou stranu, v nich vlastně Murakami popisuje osobní problémy a děj běžného života spousty lidí, ten nemusí být nutně každý den akční. Všechny povídky, ač některé nudnější, si v sobě ale jasně nesou typický a nezaměnitelný "Murakamovský" styl nadpřirozena. Jak už tu psal někdo přede mnou, Murakami bude lepší romanopisec, než autor povídek..

1 21.02.2016

Tohle jo opravdu kniha o ničem za nehoráznou cenu. Šel jsem ve spěchu koupit "Trénink vězně", knihu zběžně prolistoval, přehlídl jsem slovo "Deník" na obálce a takhle to dopadlo. Stačí chvilka nepozornosti. Vidím, že se dá vydělávat i na prázdných stránkách.. Říkám si, že kdybych začal prodávat svůj vlastní tréninkový deník, tak je ze mě milionář. Bohužel nemám tu drzost.. Jedna hvězda za pár rad a citátů.

1 10.02.2016

Tato kniha se mi dostala do povědomí, když jsem jednou v rádiu poslouchal pořad Stopy, fakta, tajemství, který připravuje Stanislav Motl. Tento díl byl zrovna věnován tajuplnému životu Jacka Londona a kniha tam byla několikrát zmíněna. Kniha je to opravdu velmi zajímavá a originální. Jde vidět, že Jack London byl hlava otevřená a nezaujatá, neměl předsudky ani vůči takovým věcem, jako jsou minulé životy a nadpřirozené jevy. Dnes se s knihami na podobná témata roztrhl pytel, ještě pár let zpátky by jsme ale takové autory označily za blázny a snílky. To jen dokazuje jeho obrovský nadhled, kniha je v této době, kdy jsou témata života po životě a duchovna společností přijímána docela otevřeně, velmi aktuální. Co víc, Tulák po hvězdách dnešní knihy kvalitou jednoznačně převyšuje. Bude to asi tím, že Jack London chtěl knihou předat poselství, dnešní autoři chtějí v první řadě vydělat peníze a příběhy si vycucají z prstu. Na obálce je zmíněno, že Jack London příběh napsal, podnícen vypravováním Eda Morella. Zajímalo by mě, zda jeho příběh napsal přesně tak, jak mu ho Ed vyprávěl, jen se v něm převtělil do postavy Darrella Standinga, nebo ho napsal podle sebe, jakoby na motivy. Kdo má mysl otevřenou, příběh klidně považuje za skutečný. I když je kniha poměrně tenká, četl jsem ji docela dlouho. Nedá se číst jako normální román, kde děj svižně odsejpá, nad každým odstavcem je potřeba se zamyslet. A teď jedna malá záhada: Když jsem se při čtení dostal do části knihy, kde Darrell při své další "toulce po hvězdách" skončí v Koreji a popisuje japonskou hru podobnou šachům, zajímavou náhodou jsem na internetu narazil na reklamu, aniž bych ji vyhledal, která nabízela právě tuto hru. Jmenuje se Shogi, v knize její jméno zmíněno nebylo. Při čtení knihy jsem narazil na dvě pasáže, které by mohly shrnout podstatu a kvalitu celé knihy:

„Ti blázni! Jako kdyby mohli zardousit mou nesmrtelnost tím neohrabaným zařízením, složeným z provazu a lešení! Budu kráčet a nesčetněkrát znovu kráčet po této krásné zemi. A budu po ní kráčet jako člověk z masa a kostí, budu knížetem a venkovanem, vědcem a bláznem, budu sedět na vyvýšeném místě a sténat pod kolem“.

„A přece jen nebylo v našem příbytku stínů všechno tak všední. Například jsem naučil Oppenheimera hrát v šachy. Uvažte, jak obrovský je to výkon, učit člověka vzdáleného přes třináct cel klepáním na zeď, naučit ho různým tahům, a naučit ho tomu všemu tak důkladně, že jsme spolu nakonec dokázali dík pouhé představivosti hrát v duchu celé partie. Nakonec, říkám? Skládám další hold velkoleposti Oppenheimerovy mysli, protože nakonec se stal v této hře mým mistrem, on, který nikdy v životě neviděl šachovou figurku“.

10 07.02.2016

Po přečtení posledních tří stran TANCE S DRAKY jakoby všechna ozubená kolečka zapadla dohromady. Trochu mi připadá, že od prvního dílu celé ságy jediným králem Západozemí je Varys. Po celou dobu za jeho jednáním bylo tajné poslání. Všechny vraždy, zrady, všechno válčení, to mělo jen zemi destabilizovat a připravit tak živnou půdu pro velkolepý návrat prince Aegona. V případě Lannisterů v souvislosti s tím zase platí: Kdo si co zasadil, ať si to taky sklidí. I když sklizeň může přijít až po mnoha letech. A dokonce vstane z mrtvých. Zdá se, že Lvi dostojí svému, konečně splatí všechny své dluhy. Takže v knize neumírají jen ti hodní. ...Ale i ti. Stavitelé Zdi se musí otáčet v hrobě. Postavili Zeď, aby zabránili útoku ze severu. Zdá se ale, že největší nebezpečí hrozí právě z jihu. Paradoxně od našich přátel, kteří nás zradí. Na umírání oblíbených postav ostatně celá sága stojí. Děj je tak plný nečekaných zvratů, poutavý a dramatický. Ale nepředbíhejme, třeba to s Jonem dopadne jako s Daenerys. Teď něco k hodnocení knihy. Z počátku mi vadilo, že TANEC S DRAKY časově nenavazuje na předchozí díl, ale obě knihy jsou částečně paralelní. Rozdělené spíš geograficky než chronologicky. Takže v některých kapitolách se setkáváme se "stále žijícími" postavami, o kterých víme, že v předchozím díle zemřeli. V první třetině knihy si děj poklidně pluje svým tempem, nic významného se neděje. Od třicáté kapitoly s "Cibuláčem" Davosem se akce stupňuje, aby dospěla k dramatickému závěru. Hodnocení by mělo obsahovat i negativa. V tomto díle bylo dost chyb v pravopise. Hlavně špatná písmena v koncovkách. A nekvalitní vazba. To je problém celé série.

5 11.01.2016

Velmi zajímavá knížka. Nikdy by mě nenapadlo, že se toho dá o chlastání tolik napsat. Ale ona není jen o alkoholu. Ale také o životě, o životě v iluzi, v polopravdách. O tom, že i když už vše máme, pořád nám něco chybí. O tom, jaký by život mohl nebo měl být, ale jaký je ve skutečnosti. A nebo to není skutečnost... Kniha, dnes už více jak sto let stará, je svým sdělením myšlenek a pocitů velmi aktuální. Sám jsem se v ní několikrát našel. Ve věcech, nad kterými jsem přemýšlel podobně jako autor, nebo jsem prožil podobnou zkušenost. Někdy mi také připadlo, že kniha vlastně není vůbec o alkoholu. A nejzajímavější pasáže často nejsou o pití. Jack jen popisuje svůj život a dobrodružství, která prožil, své pocity. I bez výčepů by to vše bylo velmi poutavé. Ale Démon alkohol je prostě všudypřítomný. Tenká knížečka, skrytým obsahem tak objemná, že by naplnila hned několik svazků. Některé pasáže jsou jak dobrodružný román, v jiných se nic neděje. O to více nad nimi ale musíte přemýšlet. Proč vlastně člověk pije? Aby zapomněl na bídu skutečného života a žil v iluzi? Nebo aby se z iluze dostal a poznal pravdu? A vlastně jestli naučit se pít, neznamená nepít vůbec?

10 25.12.2015

Kniha mi doma ležela ladem asi dva roky, koupil jsem ji na doporučení jedné kamarádky. Na její naléhání jsem se do ní teda pustil a rozhodně toho nelituji. Krásný romantický příběh, který se odehrává v Leningradě v době německé blokády, který bohužel skončí tragicky. A ani tomu nemohlo být jinak. Skrytá hrozba dodávala celému ději šťávu. Taťány a Alexandra se velkou část příběhu štěstí drželo jako klíště, takže bylo jasné, že se něco musí pokazit. I když oba přežili všechny členy své rodiny, bombardování, hlad i krutý mráz, tak lidskou zášť, závist a zradu překonat nemohli. Na druhou stranu zrada přišla od osoby, od které se to dalo čekat, mě osobně Dimitrij lezl na nervy od první stránky. I když to tak na první pohled nevypadá, kniha končí s příběhem tak trochu neukončeným. Jak dopadla Táňa a Dimo víme, naproti tomu Alexandrův konec je nejasný, dává malou naději, že se z toho ještě mohl nějak dostat a přežít. To že vyšlo i pokračování knihy, mi dává trochu za pravdu... Knihu jsem četl převážně cestou do práce v šalině, po vystoupení jsem se těšil, až si zase sednu a začtu se.

3 02.12.2015

Toto není ani tak hodnocení samotné Hostiny pro vrány, ale i všech tří předchozích dílů. Jedním slovem super. Je až s podivem, jaký rozsáhlý svět si dokázal pan George Martin vyfantazírovat, a přesto se v něm neztratit. První knihu Hry o trůny jsem dostal jako dárek a hned se do ní začetl. Byla to má první fantasy. Po přečtení prvního dílu jsem se hned vrhl na další. Začal jsem také souběžně se čtením sledovat seriál. Ten ale začal od druhé série děj oproti knihám značně zjednodušovat a překrucovat, tak jsem se na něj přestal dívat, aby mi nekazil suprový dojem z knih. Takže má rada: Buď sledujte seriál a nechte knihy zavřené, nebo čtěte knihy bez seriálu. Rozhodně to není žádná nuda, i přes značný stránkový rozsah se to čte samo a pěkně to odsejpá. Takže obsahová část plný počet bodů, kvalita vazby ale dost pokulhává, i když jsem knihu obalil a choval se k ní dobře, všechny hrany jsou odřené. Dnešní papírové vazby v porovnání s dřívějšími látkovými prostě nic nevydrží. Po dočtení Hostiny, jsem se hned vrhl na Draky..

3 28.10.2015

Docela pohodové čtení. V kriminále jsem nebyl, takže na rozšíření obzorů a originální slovní zásoby také dobré. Na argot a různé hantýrky mám slabost.. Napsáno syrově, bez zbytečných příkras a fňukání o tom, že jsou tam všichni nevině. Jen by mě zajímalo, za co frajer seděl, protože docela často moralizuje.

09.10.2015

Lesk a bída, aneb jak si dobře nahrabat, stát se z galejníka policajtem a dostat svého kamarádíčka z lochu.. Nebylo to tak špatné, zprvu jsem si ale musel zvyknout na styl, kterým je kniha napsaná. Přece jenom po přečtení desetidílné série s Harrym Há v jednom kuse je čtenář naladěn na jinou vlnu. Samotná zápletka je velmi dobrá, pro mě překvapivě dost mrtvých, nudilo mě popisování architektury a Conciergerie.

2 24.09.2015

Druhé aktualizované vydání je asi o třetinu silnější než to první, přibylo pár fotek, pár kapitol. A když silnější, tak nejen počtem stran, ale také emočně. Přece jen od roku 2007, kterým první "Frajer" končil, se toho v Jirkově životě dost událo. Paralypiáda v Pekingu, v Londýně, úvodní jízda časovky Tour de France, vážný úraz... Pro mě byla paradoxně nejemotivnější kapitola o doteku Tour de France. Když jsem se pročetl k odstavci začínajícímu větou: "Starší muž, který stojí vedle paní starostky, má oči zalité slzami.", náhle jsem si uvědomil, že i já je mám zalité slzami...

Můj první kompletní velký komiks. V dětství jsem četl komiksy akorát v Ábíčku, ale nepamatuju se, že jsem se někdy dočkal konce.. Všechny tři příběhy jsou zajímavé, nutí číst pořád dál a dál až do konce, rozhodně žádná nuda. A i samotné konce jsou překvapením. Kresby jsou nádherné, dá se tím jen listovat a kochat se. Jediné mínus je cena, ale ta je u komiksu vždy vyšší v porovnání s klasickou knihou.

3 16.07.2015

Tak Hary Hůla je za nama.. Nic není za nama, ještě sme nechytli Valentina:) Na konci si autor nechal otevřená vrátka, ostatně jako v každém díle. Moc se mi líbilo, jak to Harry zaonačil s tou ruskou pistolkou:) Policie dle mě není nejlepším dílem série, tím je Červenka, Sněhulajda, Spasitel, Levhart.. ale i tak si zaslouží plný počet bodů. Na Harryholeovkach se mi nejvic líbí, jak Jo Nesbø dokáže čtenáře tahat za nos, jak si myslíte, že víte o kom čtete, přitom nevíte nic. Nebo takovéty krátké odstavce, ve kterých se na první pohled píše o ničem, na konci pak to nic vede k objasnění vraždy. A nakonec malá rada pro ty co o Harrym Há jeste necetli: Přečtěte si celou serii od začatku do konce, ne z prostředka. Tím že poznáte Harryho komplexně, jeho život a to čím si prošel v prvních dílech, dostávají další díly druhý rozměr. Nehledě na to, že některé Harryho osobní případy a problémy se táhnou i na čtyři díly.

4 08.07.2015

Přečteno hned po Jurském parku, na který Ztracený svět volně navazuje. Nebylo to tak akční jako jednička, u té jsem byl i více napnutý, ale i tak velmi dobré. Zase se mi moc líbily teorie chaosu Iana Malcolma, který nakonec jedničku přece jen přežil a je připraven opřený o holi a kulhající vypátrat příčinu vyhynutí dinosaurů. A taková drobnost nakonec: Nespočetněkrát skloňovaný dravec Velociraptor byl ve skutečnosti velký asi jako krocan a část těla měl pokrytou peřím. Tvor popisovaný v obou knihách (i filmech) by podle velikosti mohl být Deinonychus.

1 12.06.2015

Kniha o velkém talentu, ale i o jeho tragickém konci. Po přečtení této knihy jsem začal přemýšlet o tom, v čem vlastně spočívá výjímečnost každé osoby. Proč je někdo schopen ujet naráz 800 kilometrů na kole a jiný nedokáže pěšky ujít 100 metrů a raději pojede autem. Podle mě je to tím, že každé tělo je odlišné, v každém jsou v rozdílných poměrech zastoupeny látky, hormony atd, které ho dělají jiným a odlišným od ostatních, nebo výjimečným. Markovi v krvi byla zjištěna nadlimitní hladina hematokritu. Ta nastává např. při dehydrataci nebo polyglobulii (zmnožení červených krvinek). Nejsem odborník a nevím jaký má tohle vliv na výkon při sportu, ale není tohle právě to, co dělá člověka vyjímečným. Že má v těle přirozeně něčeho víc, víc než většina ostatních... Osobně věřím, že Marko nikdy nedopoval, jeho povaha by mu to nedovolila. Doping odsuzuji, bohužel dnešní sport není o sportu, ale o penězích. Na druhou stranu, kontrola dopingu jistě zničila hodně nadějných talentů, hlavně když testování bylo ve svých plenkách a nebylo vlastně známo, co jak výkon ovlivňuje.

1 28.05.2015