yenda1 komentáře u knih

Šagrénová kůže
Zmiňovaná kůže, oslovice, plní každé přání. Háček je v tom, že každým přáním se kůže zmenšuje až z ní nezbude než nic a v tom případě čeká nenasytného majitele smrt. Magický motiv je pouhou kulisou, vnadidlem a pozvánkou do hloubek lidských vztahů, kde se vše skví a leskne, hemží se úsměvy, honosnými róbami a ekvipáží, ale vše je bezútěšně prázdné, hrané, vysušené.

S motivem mladého člověka, který zažívá ztrátu iluzí v prvním kontaktu se společností, se v Balzacově díle setkáváme často, skorem pořád. Rafaelův příběh nepostrádá onu trpkou pachuť vystřízlivění, která musela být pachutí Balzacovou. Mladý hrdina má srdce zánovní, duší plnou svěžesti, touží po velkých láskách. Potkává především kastu chvastounů nosící svůj nos vzhůru vedouce prázdné řeči.
Bohaté zkušenosti prodal Balzac i co se týče žen. Skrze Rafaela nám dává nahlédnout svá tápání, touhy a očekávání a nutná zklamání. Smělý v nitru, nikoli navenek. Rafael poznává, že ženy nevidí rády, když muž o jejich přízeň žebroní, zbožňoval jich spousty zpovzdálí, vydával jim své srdce na pospas, ony mu duši trhaly na cáry. "Dávaly se hlupcům, jaké bych nechtěl ani za domovníky."
Šagrénová kůže patří mezi Filosofické studie, takže čekejte dlouhé a dlouhé řádky zamyšlení, reflexí a sem tam nějakého vyprávění. A proč se k tomuto dílu kontinuálně vracím? Nejsem masochista, i když nástin vyprávění vypadá černě, Balzac není žádná plačka. Paříž první půlky 19. století není pouze jeden velký kurvinec plný mamonu, prodejnosti a falše. Tento pohled by byl uzounký. V jeho díle, a Šagrénová kůže není výjimka, se objevují postavy ryze dobré, ony čisté duše plné účasti, moudrosti, schopné milovat a obětovat se a přesto se nechlubit, zůstat v pozadí. Šagrénová kůže se takovou postavou může pyšnit, její přítomnost je důvodem, že tento skvost budu číst pravidelně, dokud mi oči budou stačit.

5 21.04.2016

V Levných knihách ji svého času prodávali za pár kaček. Jedná se o jednu z mých nejčtenějších knih. Celou knihou mne doprovázejí mé vpisky, poznámky, otázky, hlavně otázky.
Tahle útlá, nenápadná knížečka je hlavně o kladení otázek. A o myšlení, a že nesmíte myslet příliš jinak se ztratíte. "Všechno je relativní"; " Každý má svou pravdu" - tyhle hluboko zažrané omyly, stupidní, logicky nesmyslné, nic neříkající věty, vám pomůže tato kniha, pokud snad patříte k nešťastníkům tyto hesla vyznávající, nabourat.

"Život s myšlením, je život bohatý. Jelikož jsme zvyklí žít způsobem často přízemním, stává se, že se nám duch zdá abstraktní, ba neskutečný. Navíc, protože špatné používání myšlení vede někdy k odpoutávání od reality, stává se často, že začínáme o hodnotě myšlení pochybovat. To je důvod, proč si klademe otázky, zda tento duchovní svět popsaný myšlením je opravdu reálný svět."

5 12.03.2016

Po letech jsem se znovu začetl. Chtěl jsem si ověřit, že mé dávné okouzlení nebylo podmíněno mou tehdejší láskou. Nebylo. Neříkám a netvrdím, že od začátku do konce jsem z toho byl nadšen. O to ale nejde.
Víte, stane se, že v básnické sbírce stačí pár veršů a jste jí chyceni, v knize pár vět, které obrátí celý dojem na hlavu. V případě Blankets, stačilo několik obrazů, k tomu dvě tři slova. Mé okouzlení je stále stejné, nepodléhá změně, nic s ním nehne.

5 06.03.2016

Jde z toho na mě zima.

Zážitky cizince ze země, která je až tak moc v prdeli, že ve srovnání s ní je téměř každý kout naší planety, roven vrcholu svobody.
Severní Korea je největší divadelní scénou na světě. Tragicky absurdní, absurdně tragická, kysele úsměvná. Herecká ansámbl čítá přes 20 miliónů "dobrovolných" herců. Hladových a vystrašených. Musejí své party hrát přesně jinak pošupajdí na "převýchovu" do táborů, které prý neexistují. "Režiséři" a "loutkáři" připravují své scénáře za vysokou zdí ve vládní čtvrti, odkud vyjížděj Mercedesy.
Velké divadlo velkého vůdce se hraje do písmenka dle státního scénáře/ideologie Čučche = Absolutní soběstačnost, velmi, opravdu velmi vtipné pro nás tady venku, tragické pro ty uvnitř onoho "ráje na zemi".
Co by to bylo za divadýlko bez pořádných rekvizit. Když píšu pořádných, myslím pořádných. Obří betonové obludnosti, obrazy věčného prezidenta, Kimův dům, hory, věž Čučche, silnice vedoucí do nikam, cosi rozestavěného, avšak obřího. Musí to být velké.. Potěmkin by zíral, v Severní Koreji dovedli jeho vesničky k děsivé dokonalosti.

Po celý příběh byl průvodce/překladatel vykreslován jako lehce negativní postava. Byl to pořád ten policajt, který autora kontroloval skorem i na WC. Ovšem on měl celou dobu hlavu v oprátce. Stýkal se s cizincem, měl ho na povel. Závěr komiksu, kdy se Delisle vytratí do města sám mluví za vše. Vrátí se zpět a rozklepaný potem promočený překladatel vyřkne větu vysvětlující vše: "Ještě že nemáš foťák."

5 28.02.2016

"Každý z nás různě přijímá poučení. O poučení totiž především půjde. Vstávají mi hrůzou vlasy na hlavě, když slyším slovo rada. V této knize nedávám naprosto a zcela důsledně žádné rady a žádné návody. Ve věcech mezilidských vztahů nelze dávat rady, na nikoho se nelze v této oblasti lidského jednání spolehnout a na nikoho se nelze vymlouvat."

Plzák je vynikající. Poznáte to záhy. Po pár řádcích je jasné, že jeho myšlenky jsou hluboké, jazyk, kterým píše je prost všech klišé, dokonce má skvělé obraty a postřehy. Ze své praxe, z okolí, či ze svého vlastního života přihodí pár scén, na kterých živě a barvitě předvede ona trápení, která známe, poněvadž jsou s našimi osudy nerozlučně spjaty.

V dnešní šíleně přesexualizované době, kdy dobrý pich jest většinou nadhodnocován jako alfa a omega vztahu, je dobré číst o Erotickém démonu. Plzák o něm mluvil celý život. Dát své štěstí, svou spokojenost a budoucnost svého vztahu do rukou téhle mrše nestálé je do nebe volající debilita. Proč? Intenzita erotického požitku časem klesá. A co na to blbstvo veřejné? Klesl požitek, tak to znamená, že už se nemáme tolik rádi. Ach jo.....

Doporučuji vřele. Zjistíte třeba, že protiklady se nepřitahují, nýbrž doplňují. Do zblbnutí opakované společné zájmy partnerů či podobnost povah nejsou samospásné, vytváří dobré prostředí pro vztah, ale založit se to pouze na těchto věcech nedá. Důležitější je respekt, úcta a charakterové vlastnosti "hráčů". A co role smíchu ve vztahu? Ano čtete správně. Jen si vzpomeňte, "komu dovolujeme aby se s námi smál, komu dovolujeme, aby jednak nás rozesmál, jednak komu dovolujeme, aby byl námi rozesmát."

4 21.03.2017

Od komiksu Bílý Láma jsem nečekal zhola nic. Jodorowskyho znám spíše povrchně. Lituji, že nikdy nedošlo k realizaci jeho megalomanské vize jménem Duna. Jeho kolaborace s Bessem vyústila v dílo, která mi učarovalo. Příběh Gabriela od prvních krůčků, přes dospívání až po.....přečtěte si sami. Příběh krutý i něžný, plný ukrutného zla i dobroty, kterou lze nalézt na nejpodivnějších místech u nenápadných bytostí. Perfektně gradující příběh, který vás na posledních stránkách emočně ždímá. Těch naprosto skvělých, emočně silných scén je tolik, že tomu nelze jinak než napálit 5 hvězd.

Většinu knih čtu jednou a pořádně. Opětovné čtení si nechávám na dobu více než vzdálenou. A proto se mi dlouho nestalo, abych se ihned po dočtení chtěl vrátit znovu na začátek. Když tak začínám druhé čtení zažívám úžasnou věc. Zatímco první čtení bylo zpočátku trochu matoucí, stejně matoucí jako pro mnichy (Tzu a Dondup), kterým mistr říká: „....kdybyste jen věděli, jak užiteční mi budete..“. Druhé čtení vás posune na úroveň onoho mistra, který už ví. Ví a vidí vše co přijde, což vám jako čtenáři, který taky trochu ví poskytne neobvyklou zkušenost.

Jeden z nejlepších příběhů, co jsem kdy četl.

4 27.02.2017

"Proč tě mrzí neúspěch u ženy, která by na svůj vkus mohla získat invalidní důchod?" Rudo

4 18.02.2017

Deset povídek. Deset příběhů existenciální bolesti. Za zdánlivě každodenními problémy se skrývají zranění, která nejsou viditelná. Yalom je doluje pomocí psychoterapie, snaží se jít až na kořen, na obnažený nerv bytosti.
Hlavní motiv? Strach ze smrti. Ze smrti dlouholetých přátel, rodičů. A dětí, nejtěžší ze ztrát, poněvadž ztrácíme i budoucnost, pokračovatele. S rodiči a přáteli minulost. Hraniční zkušenost, která s námi otřese v základu.
S faktem smrtí se nějak vypořádat musíme. Někdo bere pocit bezpečí zevnitř. Cítí se výjimečný, nezranitelný, život bere jako věčnou spirálu směřující vzhůru. Banální krize (nemoc, selhání) pak odhalí obyčejnost. Víra v posledního spasitele je pocit bezpečí, který jde z vnějšku. Jsme sledování, jsme děti věčného otce, on se o nás postará.
Tyto témata jsou v knize neustále na talíři. Víra v reinkarnaci jako popírání smrti, něco na způsob druhé šance.
Spolu se smrtí se objevuje i strach ze svobody. Lidé mají rádi řád, touží po něm. Koncepce svobody nám bere pevnou půdu pod nohama. Tím, že jsme svobodní, jsme taky odpovědní, jsme tvůrci svých životů. A to je první a nejdůležitější krok. Přiznat si odpovědnost za svůj úděl, za to, jak život probíhá. Yalomova psychoterapie se opírá hlavně o tento důležitý pilíř. Změna musí jít od pacienta. Musí přiznat svůj podíl, jinak by do nekonečna obviňoval svět okolo sebe.

I když si příběhy jednotlivých lidí nebudete pamatovat, ústřední myšlenky jsou nosné. Máte-li svobodu, máte i odpovědnost. Přílišné potlačení strachu ze smrti vede k neurózám všeho druhu od odmítání starých lidí, jejichž tvář nám připomíná smrtelnost a křehkost, po neustálé běhání za mladšími partnery ve snaze si dokázat, že sám starý nejsem.

Ano, fakt smrti, její fyzická přítomnost nás ničí, myšlenka na smrt nás může zachránit.

4 21.03.2016

Při poslední návštěvě hospody se Šmírbuchem jsem smíchy (naštěstí jen) brečel a všichni okolo taktéž. Opravdový skvost české literatury. Zábava, co zábava, hlína jak sviň a k tomu poučení, slovní zásoba. Schola ludus v křišťálové podobě.

4 12.01.2015

"Můžu vám dát krásně patetický příklad toho, jak k nám idea přichází z věčnosti? Věčnost ne v nějakém zásvětí, ale jako jevení. Nedávno jsem četl Jorge Semprúna, španělského spisovatele, který byl v koncentračním táboře Buchenwald. Ve svých pamětech zaznamenal příběh, který je velmi patetický, zní jako poezie, ale pro mne je to ontologie. Říká, že v táboře jednou viděl vlak se sto osmdesáti Židy, a protože to bylo v zimě, všichni v něm umrzli. Když ve vlaku umírali – jeli dva dny –, do svého středu dali děti. I když všichni umrzli, uprostřed přežilo osmnáct dětí. Němečtí dozorci je vyvlekli ven a postříleli, zůstaly jenom dvě. Jeden hošík asi šestiletý, druhý čtyřletý. Dozorci na ně pro zábavu pustili psy. Ti dva začali utíkat a psi za nimi. Menší hoch upadl. Ale druhý se k němu vrátil a chytil jej za ruku. V tu chvíli je psi dostihli a rozsápali. Semprún velmi hezky říká: „Jejich ruce se spojily pro věčnost.“ To je pro mne moment, toto zcela absurdní gesto, kdy víte, že zemřete, moment cti, pro který stojí za to zemřít."

4 05.12.2014

George pobavil nedávným vyjádřením k "selfie". Každou chvíli je prý zastavován na každém rohu, aby zapózoval pro sběratele těchto fotografií. Jeho znechucení sahá až tak daleko, že kdyby měl tu moc a mohl tlesknutím spálit na prach všechny mobily s foťáky, udělal by to bez váhání.
V následujících knihách se tak možná setkáme s postavou jménem "Selfius", která bude stažena z kůže a následně upálena.

Edit: Seriál (hlavně první serie) je famózní, knižní předloha (logicky) dobrá, ale seriál lepší.

Erotická narativní báseň Venuše a Adonis proslavila mladého Shakespeara více než jeho první divadelní hry. Právem. Dynamická báseň, která čtenáři nedá vydechnout, obraz střídá obraz, pádící koně, dravý orel, animální sexualita, Venuše pronásledující svou lásku, no spíše objekt chtíče. Ledově chladné pohrdání tentokrát v opačném gardu - chlapec pohrdá dívkou. Co povídám dívkou, bohyní a ne ledajakou, samotnou personifikací lásky.
Venuše se snaží, nabízí se mu kde může, Adonis radši loví kance. A tak to Venuše zkouší přes děti:

Sám sebe vraždíš. Nemáš z toho strach?
Celý svůj rod chceš zřejmě vyhubit,
když počínáš si jako sebevrah,
co vlastním dětem nedá šanci žít.
Ukrývat zlato? Což to stojí za to?
Investuj je! Vždyť zlato plodí zlato.

Adonis to demaskuje, věří, že ji jde pouze o požitek:

O lásce nemluv! Ta je dávno pryč.
Ve jménu lásky mladou krásu teď
užírá sprostý upocený chtíč
jak nakažlivá, hnusná, zhoubná sněť.
A chtíč je lačný, dravě sebejistý
jak housenka, co plení čerstvé listy.

A pokračuje nejkrásnější distinkcí lásky a chtíče:

Láska je slunce, bouři přežije,
chtíč je jak smršť, co zháší všechen jas,
láska je jaro, pořád svěží je,
chtíč setne léto jak předčasný mráz.
Láska je střídmá, chtíč se cpe až k smrti,
láska je pravda, chtíč nás ke lži nutí.

Kousavé. Trefné. Občas trochu nadřazené. Kdo nerozumí latinsky, podobá se slepci v krásné krajině. Spisovatel postrádající latinskou průpravu brzy bude utlachaným holičským tovaryšem, píšícím pro blázny, takže nalezne mnoho čtenářů.
"Přijde také nová literatura, jež bude tak barbarským, plochým a nicotným spisováním, jaké tu ještě nebylo. Jazyk bude przněn nanicovatými skribeny dnešního "nynějška".

http://www.databazeknih.cz/blog/mala-rozsahem-hluboka-obsahem-o-spisovatelstvi-cteni-a-knihach-3744

3 03.05.2015

Co se týče jmen, svazků rodinných, příběhů o tom kdo, kde s kým,proč a jak jsou antické báje slušný šmodrchanec. Kam se hrabou mýdlové opery z ulic a růžových zahrad. Proto mi na hromadě s Metamorfózami, Thegonií apod. nechybí ani Zamarovský. Je to takové to čtení na pár minut, když projdete kolem své knihovny.

2 18.02.2016

Rok co rok se to opakuje. Neobyčejná chuť podniknout výpravu do světa, který se jen zdánlivě skládá z černé a bílé. Pokud trávíte skloněni na šachovnicí desítky minut ponořeni v nekonečné propočítávání variant, podobá se to hluboké meditaci, kdy přestáváte vnímat okolní svět a pomyslný kužel světla míří k jedinému bodu zahrnující 64 polí, kolem kterého se v danou chvíli otáčí veškerentsvo.
Pliska se pak stává věrným průvodcem poutníkovým. Diagramy, romantické partie starých mistrů i moderních šachových strojů i jejich stručné biografie.
A nyní mne omluvte, musím se věnovat teorii otevřených her v podání Paula Morphyho.

2 25.05.2015

Čteno v originále.
Myslím, že není třeba se pouštět do zbytečných analýz. S šedesáti sešity vás čeká opravdová odysea rozprostírající se na ploše více jak 1200 stran. Dlouhý čas, který si The Last Man vyžádal se na konci projevil jistým druhem smutku. Což sebou nese každá činnost, do které investujete patřičnou dávku volného času. Čas strávený s tímto komiksem nebyl časem ztraceným.

http://jhoppipolla.blogspot.cz/2014/12/y-last-man.html

2 29.04.2015

Stále čítám, stále se k ní vracím. Nepřestávám se divit veškeré antické literatuře, jejím autorům. Vyhmátli mnohé z našich životů.

2 14.10.2014

The Killing Joke
Batman a Joker vykresleni jako dvě stránky téhož. Zrod šílenství, zrod šílence a snaha udělat šílence z člověka z nejpříčetnějších. Oba hrdinové by mohli velmi snadno plout na jedné lodi pomyslného šílenství a nikdo by se nedivil. Jeden den, jedna chvíle, která změnila běh života obou. Každý se s tím vyrovnal po svém. Joker se poddal, nevidí smyslu, život je pro něj příběh vyprávěný blbcem, vtípek, obhajuje si tím své chování, zlomil se pod tíhou okolností. Batman nabízí jinou cestu. Ano, tragédie, zlo a nespravedlnost nás potkávají, ale ne každý pod onou tíhou pukne nebo zaleze pod kámen, kde se krčí.
Boj, který spolu vedou je i bojem, který probíhá uvnitř jich samých (no v případě Jokera je už dobojováno), stejně jako uvnitř každého z nás, když máme volit boj vzdor osudu nebo se vzdát a nechat se unášet.

Příběh je pouze jemně naznačen, není doslovný a to z něj dělá skvělý materiál pro opětovné čtení. Mé hodnocení tak patří hlavně myšlence tohoto díla.

1 12.08.2016

Pro mě kniha tohoto léta.
4. září 1939 má mít Bertrand Russell přednášku na jedné americké univerzitě. Skupina "izolacionistů" zahradila vstup do budovy, kde má přednáška probíhat. Chtěli pacifistickou hvězdu Russella přesvědčit, aby nepřednášel a protestoval spolu s nimi proti zapojení se USA do války. Russell přesvědčil protestující, aby si šli poslechnou jeho přednášku a tím příběh začíná.....
Uznávám, že mé nadšení pramenilo především z toho, že ústřední postavy tohoto příběhu jsou mému srdci blízké. Někteří jsou jen zmíněni, ale většina es filosofie, logiky, matematiky se zde objeví. Matematik Cantor, otec moderní logiky Frege, Boole, Gödel a jeho věta o neúplnosti, "souboj" Poincaré versus Hilbert a jeho seznam problémů, Vídeňský kruh, Whitehead nemůže chybět. A samozřejmě Wittgenstein, scény s ním jsou ozobou příběhu. Všechny známé postavy jsou do příběhu umně zakomponovány.
Logika i matematika se v tomto příběhu stávají zhoubou lidí, kteří se jí zabývají příliš do hloubky. Většina těchto gigantů myšlení končí s těžkými psychickými problémy.

Já si ji jdu přečíst znovu. Doporučuji všem lidem libujících si v myšlení, lidem kterým imponuje intelektuální poctivost a oddanost gigantů, nad kterými si většina lidí ťuká na čelo. Je nanejvýš zajímavé a inspirativní číst výroky oněch velkých myslitelů.
"Není žádná královská cesta k pravdě."
"Všechny fakty vědy nestačí na to, abychom pochopili smysl světa."
"Věci o kterých nelze mluvit logicky, jsou ty jedině skutečně důležité."

1 21.07.2016

Knihovna klasiků v případě Balzacově nepokrytě kopírovala autorovu statnou figuru, takže většina svazků leckoho odradí svou objemností. Pokud tedy začít s Balzacem, proč nezkusit něco na pohled méně odstrašujícího.
A pokud se ti případný čtenáři zdá i tohle příliš, zkus poslední kratičký kus z téhle knihy. Po letech jsem si znovu přečetl "Mši atheistovu". Na krátkém prostoru se lze snadno dovtípit, co Balzacem nepolíbený čtenář může čekat od jeho další tvorby. Ostrý předěl mezi zdáním a skutečností, náznak přemýšlivých pasáží o osudu génia ve společnosti průměru a samozřejmě nemůže chybět dobrý člověk, chudák a nosič vody, který obětuje vše co má ve prospěch mladého nadějného studenta strádajícího chudobou, třesoucí se zimou v mansardách a máčíc svůj žvanec v mléce.
Zkuste "Mši atheistovu", nechte se strhnout Balzacem vyprávějícího příběhy, ke kterým nelze zůstat netečný.

1 03.05.2016