wooloong komentáře u knih
Třikrát a dost? Škoda! Protože se do tří knížek všechny městské legendy stejně nevešly! Třeba ta, co mi říkal kamarád, co to slyšel od svýho kamaráda, a ten zase od svýho bráchy:
Dva mladí manželé si koupili nezvyklého domácího mazlíčka – velkého hada. Had se mohl volně pohybovat po bytě, dokonce s nimi spával v posteli stočený do klubíčka. Najednou ale začal spát mezi nimi úplně natažený a navíc nechtěl žrát. Měli o něj velký strach, že je nemocný nebo že třeba spolkl něco, co mu brání se svinout, tak s ním šli k veterináři. Ten ho prohlédl a shledal ho zcela zdravým. Pak manžela napadlo zeptat se kamaráda, co pracuje v ZOO jako ošetřovatel. Kamaráda zajímalo, jak dlouho už had nežere a jak dlouho lehává nadél. Prý několik týdnů. "Aha, tak už vím, on s váma spí natažený, protože si vás přeměřuje, jestli se do něj vejdete, a nežere, protože chce pořádně vytrávit na tak velké sousto." Po tomto rozhovoru putoval hadí mazlíček nekompromisně do terária.
Černá sanitka - jako děti jsme tomu fakt věřili. Koneckonců po shlédnutí filmu Kandidáti života a smrti s nesmrtelnou hláškou: "Vezeme maso pro doktora Jacksona." už ani nebylo možno pochybovat.
Čtivý životopis. Škoda, že jsme se nedočkali dalšího dílu.
Trochu slabší kus série, dle mého chybělo napětí a hlavní důkaz byl opravdu podivný stejně jako některé dedukce Oldřicha z Chlumu.
Dan Brown po česku. Pohodové i napínavé čtení, co víc si přát jako oddechovku na dva večery? S přibývajícím počtem přečtených dílů mě začíná čím dál víc vytáčet množství překlepů a pravopisných chyb. Především s čárkami ve větě není autor / korektor zrovna kamarád.
Tentokrát se mi líbil i závěr, který nebyl useknutý jako u některých jiných.
K Součkovi jsem se dostala už v dětství a doslova jeho knihy plné záhad hltala. Tahle byla jedna z prvních.
Kdo očekává historický román, ve kterém jde hlavně o napínavý příběh a historické reálie hrají druhé housle, bude nepochybně zklamán. V tomto románu, který se skládá kromě prologu a epilogu ze tří samostatných příběhů, jež propojuje rodová linie a jedno významné proroctví, vystupuje mnoho postav, ale jen jedna opravdová hrdinka, a tou je Británie. Poprvé se s ní setkáváme při vylodění římské invazní armády za císaře Claudia jako s mladou zelenou zemí posetou chaoticky uspořádanými vesničkami s hliněnými domy kruhového půdorysu obývanými divokým lidem žijícím společně s domácími zvířaty a uctívajícími bohyni krajiny - Coventinu. Podruhé ji vidíme jako kvetoucí římskou provincii za vlády císaře Hadriána, kterou Řím se sebevědomou arogancí vítěze přeměnil k obrazu svému. Na místech chaotických vesnic stojí obdélníkové domy, baziliky, lázně a nevěstince, ulicím vládne pravý úhel a fungující kanalizace a ňadra a boky ladné Coventiny jsou bezohledně přeťaty řadou přímých římských silnic. Na severu se staví Hadriánův val, velkolepý kamenný obojek na její šíji. Třetí část spadá do období vlády císaře Constantina, který uzákonil křesťanství jako státní náboženství a ke smůle Británie přenesl sídlo říše na východ do Byzance. Dříve rozsáhlá a neohrožená města se nyní ustrašeně choulí do bezpečí hradeb budovaných z kamene zchátralých bazilik, lázní a vítězných oblouků před hrozbou z východu i před barbarskými národy za humny. Civilizace dle římského modelu se pomalu hroutí. Je to doba úpadku, ale i naděje na nový začátek. Okamžik, kdy přichází nové proroctví.
Čtivá a napínavá detektivka, i když trochu průhledná.
Sci-fi, celé mé dětství a puberta. Tuhle knížku jsem měla půjčenou od kamaráda. Líbila se mi, i když mi už tehdy přišlo divné, že za sedm století urazila evoluce takový obrovský kus cesty. A abych nezapomněla: "Na Prokronu nic není!"
Vera Stanhope mi prostě není sympatická, ale detektivka byla napínavá a dobře se četla.
Knížka, ve které si každý najde to své, co právě potřebuje.
Na rozdíl od Despoty a Ordálu se autor oprostil od všech fantasy prvků (žádné nadpřirozené jevy, žádné čarodějnice, žádné tajné chodby a komnaty) a napsal dobře promyšlenou, pečlivě vystavěnou a čtivou historickou detektivku. Těším se na další díl.
Pár týdnů předtím jsem dočetla Domov na konci světa a při čtení tohoto románu jsem měla neustále pocit dejá vu. Homosexuálové, problematické rodinné vztahy a odcizení, homo i hetero sex, drogy, hudba (méně než v Domově, ale přece), AIDS, zoufale tragické osudy většiny hrdinů. Styl psaní se mi líbil, ale ty postavy a jejich osudy mě až tak nenadchly, až na Cassandru, ta byla moc fajn.
Můj druhý pokus o Nero Wolfa. Osudné šampaňské jsem horko těžko přelouskala, u Němého řečníka jsem se s vypětím sil doplazila za dva dny na stranu 51 a rozhodla se, že za tolik úsilí, námahy a sebezapření mi ta beletrie opravdu nestojí. Navíc mi absolutně nevyhovovaly drobné fonty, které mi ztěžovaly čtení. Tak jsem přeskočila na stranu 170 a přečetla si alespoň, kdo to spáchal a proč. Jedna jediná hvězda je za pár vtipných hlášek. Poslední šance Nero Wolfa mi leží na nočním stolku - Liga vyděšených.
V románu vystupuje také několik dívek se svými služebnými. V té době bylo zvykem mrzačit dívkám chodidla do "zlatých lilií", aby měly naději na výhodný sňatek. Také mě zaujalo, že ač byly dívky z dobré rodiny a obklopeny každá několika služebnými, samy si šily a vyšívaly šaty.
Opět dvě čtivé povídky s dobrou zápletkou a nečekaným koncem.