Vojta komentáře u knih

Tato podivná kniha je rozdělena na dvě části. V jedné se autor snaží vysvětlit teorii gregerií, co to vlastně je, proč to vzniklo, jak to vzniklo, jak se pozná plagiát a jak moc geniální je on sám jako autor. V druhé části jsou vypsané všechny gregerie. Druhá část je podstatně lepší. Ještě si nejsem úplně jistý, co to vlastně gregerie je, ale líbí se mi její hravost, svoboda, vtip a elegance.
/
Vlaštovky se narodily z šátků dávajících sbohem na přístavních hrázích.

1 26.11.2012

Co říci k této knize? Odpočinkové čtení pro fanoušky příběhů, ve kterých hraje hlavní roli neomezená dětská fantazie, tentokrát ovlivněná tajemnem Svátku všech svatých. Halloween je mi zcela cizí, ale Bradburyho fascinaci čarodějnicemi, upíry, kočkami, pavouky chápu. Já to měl podobné s Vánoci, byla to skoro posedlost, těšil jsem se na ně půl roku, všechny dárky nakoupené už v listopadu. A ten posvátný Štědrý den – to byla nepřetržitá extáze. Dnes už je to jenom matná vzpomínka, ale tehdy to byla událost roku.

5 25.11.2012

Zbraně mlčí, první světová válka už skončila a druhá ještě nezačala. Zdánlivě se nic neděje, ale už teď se dají rozpoznat prameny budoucích temných událostí. Ta největší vřava se však odehrává v hlavě ústředního hrdiny. Je to nepoučitelný idealista, který vlastně neví co chce. Obchoduje s náhrobky, neúspěšně básní a takřka denně polyká dávku hořkosti, kterou ho krmí všichni ti rádoby vyrovnaní lidé okolo něj. Je svým způsobem slaboch – udělala to z něj válka? Možná ano, ale není skoro lepší být mentálně narušený? Třeba by jinak dopadl jako jeho láska Isabela, která byla vyléčena ze schizofrenie, ale také veškeré nápaditosti a originality.
Myslím si, že tato kniha je hlavně o hledání sebe sama. To hledání je ještě vystupňováno válečnou zkušeností, člověk je ještě více zmatený, když musí místo učení na maturitu střílet do svých vrstevníků. Někdy je tak zmatený, že zapomíná(což není případem hlavního hrdiny)...

„Zřejmě byly ty časy pro každého jiné."
„Snad aspoň přiznáte, že byly tehdy lepší než dneska!"
„To je možné!"
„Jak to, možné? To je jisté! Měli jsme pořádek, stabilní měnu, neměli jsme nezaměstnanost, ale kvetoucí hospodářství a byli jsme váženým národem. Nebo nechcete přiznat ani to?

...a nechává se vždycky napálit. Dnes už snad nic takového nehrozí.
Černý obelisk není ani zdaleka tak akční jako Na západní frontě klid. Ale obsahuje mnoho podnětných myšlenek pro naivní jedince, a proto bych jej prohlásil za minimálně srovnatelný s Frontou.

P.S. V knize vystupují dvě ženy českého původu a obě jsou to... no ne snad děvky, ale jsou docela přelétavé. Odraží to snad autorovy skutečné názory či zkušenosti?

8 19.11.2012

Básně Václava Hraběte mi někdy přijdou jako přepis jazzu z říše tónů do říše slov. Při čtení se na vás valí spontánní vlny emocí, neupravené, neučesané, přímo od zdroje a bez vedlejších úmyslů. Je to podobné jako koncerty prastarých jazzmanů z poloviny minulého století, kteří nehráli jenom skladbu, ale také svůj život. Vkládali do předepsaných not sami sebe, upravovali a improvizovali, aby to, co hráli, odráželo jejich emoce, jejich niterné rozpoložení.
Zásadním rozdílem mezi nimi a Hrabětem, je to, že oni sdělovali pouze obecné pocity, které se daly interpretovat různě, kdežto Hrabě je o dost více konkrétní, a tak se světu mnohem více otevírá. Samozřejmě je to básník a otevřenost se od něj čeká, ale když vezmete v potaz kolik zlých lidí se na naší planetě potuluje... Tak je ta otevřenost obdivuhodná. Hrabě se nebál říci, co si myslí o všech těch zkamenělých srdcích kolem sebe a vůbec ho nezajímalo, že ho ty zkamenělá srdce mohou ukamenovat nebo mu aspoň hodně ublížit. Václav Hrabě je vtipný, upřímný a nápaditý básník, který si dovolil jít z kůží na trh způsobem, za který má můj respekt.

Nej. básně: Prolog, Variace na renesanční téma, Báseň skoro na rozloučenou, Infekce, Pozdě k ránu když kokrhávají kohouti, Reduta blues, Rozumní lidé s velkým eR

13 01.11.2012

Jsem tak trochu romantik( a tak trochu alergik, jak zpívají Tata Bojs) a v nestřežených chvílích si rád zavzdychám jako stará bába nad nějakým dojemným příběhem, ale nesmí to být laciné ani vypatlané. To tahle kniha rozhodně není... I když, laciná vlastně je, protože jsem ji koupil potrhanou za tři koruny v knižním výprodeji, ale to ostatně není podstatné. Ta vnitřní hodnota tam je a navíc jsem si ji slepil. Dost fórků, Romeo, Julie a tma má hned několik zbraní, kterými mě dokáže zasáhnout a to i skrze zdánlivě neprůstřelnou vestu více než padesáti let. První z nich je – autentičnost. Otčenášek zažil tmu protektorátu a je to vidět. To dusno, ten všudypřítomný a neodbytný strach. Ta životní dilemata – mám bejt hloupej a hrdina nebo chytrej a srab? Silné.
Druhým významným bodem je stejná věková skupina hrdinů jako je ta moje. Způsob dorozumívání tehdejších teenagerů Pavla a Ester je už dneska dosti archaický(„To je akorát pro potápky. Napařit si tatru na pačesy a tak dále.“ - What´s that?), ale obsah sdělení a vlastně i přemýšlení je podobný. Za pár desítek let až budu sečtělým a uznávaným starcem(nebo ožralým bezdomovcem, kdo ví) budu možná rozhovory Pavla a Ester považovat za nejslabší části knihy(nebo nad nimi budu slzet a vzpomínat na šťastnější léta, kdo ví), ale dnes jsem je četl snad nejpozorněji ze všeho. Dokonce jsem je četl nahlas, ale pak jsem toho nechal, protože jsem je začal parodovat(úmyslně i neúmyslně).
Do třetice všeho dobrého je třeba zmínit vynikající jazyk románu, který vyniká poetickým obraty, ale zároveň velkou výstižností, což je věc nesmírně cenná.
Nečekal jsem od této knihy moc, ale nakonec jsem byl skoro nadšený. Rozsah nebudil přílišný respekt, ale po přečtení musím autora pochválit, že zvolil stručnost na úkor rozplizlosti.

28 25.10.2012

„Ale cena, kterou jsme zaplatili, byla cenou, jakou lidé vždy platí za dosažení ráje v tomto životě – stali jsme se měkcí, ztratili jsme říz.“

Vždycky jsem tak trochu toužil vykašlat se na svoji školu, svoje město, svoji zemi, ale i na svoji rodinu kamarády a odjet někam, kde bude život drsnější, ale poctivější, kde budu štípat dříví, rozdělávat oheň, mýt se ve studené řece( a nebo vůbec), líčit pasti, dřít jako kůň, hladovět, ale pak s úlevou odpočívat a krmit se při sledování noční hvězdné oblohy. Na planetě Arrakis zvané Duna bych asi příliš dříví nenaštípal a rozdělávání ohně na zahřátí by asi také ztratilo smysl, ale ten princip by byl stejný. Odjet do divočiny a tam něco budovat. Nevadilo by mi být zaměnitelným fremenem, jen kdybych mohl vypadnout z našeho změkčilého světa kompromisů. Jen kdybych si na to troufnul, lépe řečeno.
No už zase blábolím, většinu lidí asi spíše zaujaly jiné vlastnosti této obsáhlé knihy. Já jsem z některých byl malinko zklamaný, například postava Paula – vyvoleného mě příliš nenadchla, ani samotný příběh mě nějak nešokoval, ale svět okolo(Gilda, fremeni, píseční červi, důmyslná ekologie a filozofie) přehlušil spolehlivě všechny nezajímavé a neoriginální pasáže. Duna je vynikající, promyšlená, propracovaná kniha, která v mé mysli bude ještě nějakou dobu působit, ale Hyperion je lepší.

4 21.10.2012

Není lehké vyjádřit, jak na mě tato kniha zapůsobila. Můj hlavní pocit z četby byl po dlouho dobu takový nesourodý. Povětroň se vzpírá zažitým archetypům a tím si koleduje o to, že většina lidí ho bude hodnotit negativně. Taky jsem si musel chvíli zvykat na ten divný styl. Čapek se snažil být stručný, je to takové rozhárané, k nějaké harmonické dokonalosti to má daleko. Ale silných momentů a silných myšlenek je tam plno. Musíte překousnout tu nezvyklost a všechno je pak v pohodě.
P.S. - Obdivuji, co všechno dokáže Čapek napsat, jak všestranný je, kolik literárních stylů vzládá.

2 30.09.2012

Popravdě řečeno první část mě moc nebavila, to bylo samé ech, hospodáři, ech, ženo, ech, gazdo, ech, ech, ech, takové ty klasické vesnické reálie s dobrými a prostými lidmi, co mi trošku lezou na nervy. Kniha se začíná pořádně rozjíždět až po Hordubalově smrti. Do celé věci se vloží vyšetřovatelé, svědci a soudci. Jedině čtenář ví, jak to doopravdy bylo, postavy mají přístup pouze ke zkomoleným informacím. Ze zkomolených informací utvářejí zkomolené závěry a ty dále a dále komolí, ať už úmyslně nebo neúmyslně. Podle konečného rozsudku je Polana hříšná poběhlice, Manya bezcitný vrah a Hordubal prostoduchý hlupáček. Skutečná pravda zmizela kamsi do neznáma, asi na stejné místo, kam zmizelo Hordubalovo srdce.

3 18.09.2012

Tato kniha mě zasáhla rovnou do srdce. Není divu, sám mám někdy pocit, že patřím do blázince. Jsem na tom podobně jako Bromden - nepravděpodobná směska několika méně či více podivných vlastností. Pro okolí tím představuji značný problém, neboť si mě lidé nemohou zařadit do příslušného šuplíčku a to je z nějakého důvodu znepokojuje. Nakonec si mě stejně někam zařadí, většinou chybně, z čehož plynou mnohá nedorozumění. Nemám v úmyslu vás dál obtěžovat vyléváním své naftou nasákle duše, jen vám chci dokázat, jak moc mě existence postavy Bromdena potěšila.
Samozřejmě je tu také McMurphy, frajírek libový, bourák, bombarďák, kanón či jakkoliv chcete. Obdivuhodný hrdina, symbol pravého a nespoutaného života, který se už svým životním stylem sváří s tupou konzumní společností. Nevíme, zda chceme být jako on, když máme prudké večerní návaly euforie, tak možná ano. Nejsympatičtější mi byl svou ochotou obětovat se pro ostatní.
Nakonec čeká Velká sestra se svým sterilním úsměvem. Zdánlivě ztělesnění všeho zla, ale ve skutečnosti jde pouze o zprostředkovatele veřejného mínění. Chybný článek je třeba opravit, aby správně fungoval, jedl, spal, vyměšoval, rozmnožoval se. V zásadě pouze vypočítavá, panovačná a zapšklá bába, které potkáváme běžně.
A mohl bych v zajímavých aspektech této knihy pokračovat a pokračovat až bych došel k tomu, že je lepší ji přepsat celou. To dělat nehodlám, radši vám dám dobrou radu – přečtěte si tuto knihu a třeba v ní najdete to, co jsem v ní našel já.

19 15.09.2012

Jistě, Hra o trůny sice formálně patří do žánru fantasy, ale především je to kniha o lidských charakterech. O lidských touhách, o lidských obavách, o lidských hodnotách. Martin v tomto ohledu skutečně odvedl výjimečnou práci, jeho postavy jsou neuvěřitelně poutavé, ale zároveň přesvědčivé. Každá má výrazný osobnostní rys, který zaujme – Eddard má svou čest, Arya svou odvahu, Tyrion svůj sarkasmus a tak dále. A co je vůbec nejlepší – ani jedna postava není černobílá, čímž se Hra o trůny liší od většiny fantasy výtvorů, kde je dobro a zlo striktně rozděleno. I když, jak už jsem řekl, tato kniha není tak docela fantasy. Jsou tu sice některé atributy zavánějící magií, ale je jich málo a nejsou ve středu dění(zatím?). Fanouška však určitě potěší a odpůrce moc nenaštvou. Hru o trůny je opravdu těžké nemít rád.
V souvislostí s dalšími tlustosvazky mě však trápí jistá obava. Je možné psát tisíce a tisíce stran a pořád mít nové nápady? Podle hodnocení zde webu se zdá, že ano, ale já mám trochu strach, aby se z HoT nestalo VKV nebo snad VKHoT(Velmi křehké hry o trůny).

3 20.08.2012

Karel Čapek touto knihou uštědřil lidstvu mocný direkt. Mistrovským stylem se vysmál všem vadám moderní civilizace, nejen fašistům, ale i konzervativcům, byznysmenům, komunistům, modernistům, intelektuálům, vědcům, hollywoodským hercům a mnoha dalším. Opravdu bravurní literární výkon na vysoké jazykové úrovni. Na druhou stranu je trošku deprimující, že Čapka nikdo doopravdy neposlechl. My dnes můžeme obdivovat jeho skvělou práci, pravda však je, že nesplnila svůj hlavní účel. Lidstvo se stejně muselo poučit v praxi, a to velmi drastickým způsobem. Mít pravdu je jistě skvělá věc, ale mít pravdu a přesto být bezmocný už asi tak skvělé není.

23 19.07.2012

Šoša je jedna z knih, které nejsou zdánlivě příliš atraktivní. Meziválečný židovský intelektuál se zamiluje do postižené dívky z chudinské čtvrti – v málokterém potencionálním čtenáři vyvolá tato věta úžas nebo nadšení. Dokonce možná někoho napadne, zda tuto knihu není lepší použít k jiným účelům než ke čtení. Ano, léto je doba velkých táboráků, ale takové zacházení si Šoša nezaslouží.
Je to dílo nečekaných kvalit, ale musíte mu dát šanci. Zaujme čtenáře až po chvíli, ale ten na ni zase jen tak nezapomene. Zejména první polovina odehrávající se mezi varšavskými umělci strhne svou jinakostí a dokonce jakousi exotikou. Filozof Fejtlzon, takzvaný diletant na nejvyšší úrovni, je člověk, kterého nemůžete nemilovat. Druhá část je smutnější a také o dost unylejší, neboť prostoduchá Šoša dostává v knize více prostoru. Ale jsem přesvědčen o tom, že autor to přesně takhle chtěl. Skrz Šošu se vyrovnává se svou minulostí, vzpomíná na starý židovský svět, ve kterém kdysi žil. Šoša není skutečná dívka je to spíš symbol, symbol s mnoha významy.
Ale pokud vás autorův stesk nezajímá, nemusíte být nutně zklamaní. V knize je celá řada nápaditých, vtipných a neobyčejně přiléhavých citátů, které se dají použít všude.

4 17.07.2012

Mnoho dnů a mnoho nocí slídil jsem ve virtuální krajině Internetu, jako kdyby byla mým vlastním Ryhopským lesem a jako kdybych já byl snad Georgem Huxleym či jedním z jeho potomků. Tak jako i ve zmíněném magickém lese, čas při mém hledání ubíhal jinak než je zdrávo, čekání se zdálo delší než bylo, vše bylo pomýlené a já stále nemohl najít to, co jsem hledal. A když jsem konečně byl vpuštěn tam, kam jsem potřeboval, cena byla příliš vysoká…
Naštěstí později se situace zlepšila, nebe se vyjasnilo, chmury zmizely a já mohl prachy vysolit na dřevo nebo spíš za dřevo. Však hned u první povídky jsem byl zklamán, nebyla špatná, ale kde je sakra ten Ryhopskej les, mytága, rodina Huxleyovic či aspoň Keetonovic, co? Nezbylo mi nic jiného než se spokojit s náhražkami, které pravda nebyly vůbec marné, ale když se těšíte na biftek, tak vás sekaná moc neuspokojí. Nakonec jsem teda ten biftek dostal, byl poměrně tenký(85 stran), ale také poměrně vydatný. Spíš než na halucinogenní Lavondyss jsem si při čtení vzpomněl na Les mytág, a to nejen z toho důvodu, že má stejné protagonisty. Líbí se mi ta deníková forma, ty pokusy o racionální zkoumání iracionalního lesa, ta přítomnost vnějšího světa - a s tím spojené absurdní situace. Na závěr jsem dostal takřka dickovský dárek – zpochybnění reality, ale po stopadesáté už to na mě nedělá takový dojem jako dřív.
Kdybych věděl, že pouhých 85 stran z celkových 290 se týká Ryhopského lesa, asi bych se po této knize tak nepídil. Nicméně už se stalo a musím říct, že zklamaný nejsem. Ze dvou důvodů – závěrečná novela se držela tradice ryhopského cyklu, tedy byla vynikající(to samé se dá říct i o některých povídkách) a navíc mám další knihu do sbírky.

4 05.06.2012

„Tady se život vodvíjí, jako kdyby to byla komedie vod Friče nebo ňákej dojemně přitroublej italskej pornofilm… Jako atentát na Heydricha v podání dětskýho loutkovýho divadla…“
„A to se ti líbí?“
„To se mi líbí moc.“

Nekončící příval blbejch keců a neuvěřitelných historek na mě při čtení působil natolik autenticky, že jsem si leckdy připadal jako bych tam s těma dvěma seděl u stolu. A víte co? Mně se to líbilo! Vždycky mě fascinovala atmosféra hospod a s nimi spojených hlášek. Obdivoval jsem to už u Švejka. Je to takové to zábavné plácání o ničem, co se občas dostane až k filozofii. Někdy je to dost ke škodě, ale v případě knihy O rodičích a dětech rozhodně ne. Ve chvílích, kdy se dialog(či případně monolog) stáčí k existenciálním otázkám, má kniha snad největší sílu. I když zřejmě nejskvělejším momentem knihy je zmínka o Nelzebubovi, ta mě odrovnala :-).

12 26.05.2012

Měsíc a půl trvalo než jsem Děti půlnoci přečetl. Ukusoval jsem z této indické(ale přece jenom trochu poevropštěné) pochutiny jen po malých částech, byla totiž na mě příliš sytá. Na každé stránce tisíc (a jeden) podnětů k přemýšlení, to zkrátka nešlo jen tak zhltnout! Rozežral jsem se teprve až na konci a stejnak to nebyla žádná velká hostina. Ostatní knihy v mé knihovně už propadaly depresím, že se na ně nikdy nedostane. A to ještě nevěděly tu nejhorší věc – že si hodlám Děti půlnoci přečíst znovu.
Je to text, který má hvězdné parametry. Forma je nevšední a důmyslná, o obsahu se dá říci to samé, už dlouho jsem nečetl tak hutnou, inspirativní a literárními prostředky naplněnou knihu. Kdyby to nebyl naprosto nevhodný výraz, řekl bych, že Děti půlnoci jsou cool. Objektivní hodnocení dopadlo dobře a to subjektivní (a ne tolik racionální) snad ještě líp, neboť Salímův příběh je mi z jistých důvod blízký. Nikdy jsem neměl telepatické schopnosti, nikdy jsem se nezamiloval do nevlastní sestry(respektive nikdy jsem neměl nevlastní sestru), nikdy jsem se nepodíval do kouzelného pralesa Sundarbanu a můj počet prstů je už bezmála dvacet let konstantní. Přesto je mi hlavní hrdina sympatický, líbí se mi jeho nadhled, se kterým hodnotí absurdity, které ho v životě potkaly. Všechno ponížení už ignoruje, život s ním smýkal jak se mu zachtělo a dělal si z něj dobrý den, proč ho teda brát přehnaně vážně?
Ale už dost řečí… V Dětech půlnoci je toho mnohem víc, mnohem víc, než je schopný jakýkoliv komentáříček pojmout, než jsem já schopen pojmout. Pokud chcete znát opravdovou pravdu musíte si román přečíst a najít si v tom orientálním mišmaši to své.

13 24.05.2012

Přiznám se, že jsem se Romance pro křídlovku tak trochu bál. Kniha je to pravda tenčí než plat začínajícího učitele, v počtu stran by tedy problém nebyl, ale z obsahu jsem strach měl. Jenom jsem čekal, jaké unylé romantické zrůdy na mě zpod pevné vazby vylezou. Vy si myslíte, že si dělám legraci, ale špatně napsaný romantický příběh může mít na dospívající muže zhoubné účinky. To je dokázáno, sám jsem si to ověřil, když jsem se jednou s maminkou večer díval na televizi.
Poslední záchvěv mých zbytnělých obav vzal za své, když jsem se odcházeje z knihovny začetl v první odstavec. „Pralesy kopřiv hvězdami bičované k oknu dokořán …“ Hrubín, věrný svému jménu, mě přímo ubil básnickými přívlastky a já jsem pochopil, že si s ním budu rozumět, nehledě na to jak velká „slaďárna“ to bude.
Příběh byl jednoduchý, ale v jistém smyslu neodolatelný. Básník dal čtenářovi ochutnat všech možných literárních laskomin, zejména si dal záležet na repetitivních motivech. Imaginární teskný tón křídlovky jakoby hudebně doprovázel celý příběh a připomínal tak, že jde vlastně o tragédii. I když si myslím, že každý z nás by ji aspoň nanečisto chtěl zažít. V mnohé mužské aspoň trochu romantické duši je dle mého názoru místo pro lásku k patnáctileté dívce a možná dokonce pro lásku platonickou. Však realita se většinou rovná Tonce s velkými prsy, ale malou fantazií. Tonky ale mají také své výhody, naše přízemní já to vědí a většinou vítězí. Co s takovou holkou? Co řeknou lidi? Vždyť je tak mladá… Největší nepřítel se většinou skrývá v naší hlavě. Když už nejsme schopni ho zadupat do země, musíme ho přinejmenším jednou za čas profackovat, aby si tolik nedovoloval. Proč? Protože když děláme něco neobvyklého naše životy se zdají být smysluplnými. Ony teda nejsou, ale nikomu to neříkejte.
Romance pro křídlovku skutečně není žádná „slaďárna“. Jde o těžký příběh nejenom o lásce. Jde o příběh romantického životního postoje, který se nesetkal s přílišným úspěchem, ale přesto nás něco nutí ho napodobovat a obdivovat.

19 20.04.2012

„Myslíš, že tisíc akrů je mnoho? Myslíš, že země je mnoho?
Dost dlouho ses učil, aby ses naučil číst?
Jsi pyšný, žes pronikl ke smyslu básní?

Zůstaň den a noc u mne a poznáš, z čeho se rodí básně,
poznáš dobrotu země a slunce (a miliony sluncí jsou ještě),
nic pak už nevezmeš z druhé a třetí ruky, ani se nebudeš dívat očima mrtvých,
ani se nebudeš živit přízraky z knih,
ani mýma očima se nebudeš dívat, ani ode mne cokoli převezmeš,
do všech stran budeš naslouchat a všechno procedíš sítem své vlastní duše,“

Whitmanovy nerýmující se verše mají zázračnou moc – dokážou i v lidech pochybovačných (jako jsem například já) probudit jistou životní vášeň. Absolutní láska k životu se prolíná celým autorovým dílem, je všudypřítomná, nezničitelná, nesmrtelná, nepohnutelná. Je zde a nelze ji odstranit, protože ani jejího původce nelze odstranit. Skutečně – Whitman se ve svém díle prezentuje takřka jako bůh, ale věřte, že se samolibostí to nemá nic společného. Vidí sám sebe jako všemocného a dokonale svobodného, jelikož je přesvědčen o tom, že každý moderní člověk musí být takový. Skončil čas útlaku, máme v rukou otěže našich osudů, vstaňme a zúrodněme tuto novou zemi! Whitman byl nadšen a opojen životem, obdivoval na něm vše, zlo i dobro, krásu i hnus a nedělal mezi tím rozdíl, stejně tak jako mezi černochem a bělochem, vše je na stejné úrovni, nic není nadřazeno ničemu. Může se zdát, že šlo o bůhvíjakého naivku, to je však zásadní omyl. Whitman prostě usoudil, že tento způsob žití je nejlepší a v podstatě zamezuje člověku jakkoliv prohrát, protože by prohru nejdřív musel uznat. Prohry zkrátka neexistují, pokud nechceme.
Inu, Whitmanův „robustní duch“ má i po staletích zvučný hlas a láká mladé muže k jeho napodobování. Dají se zlákat? Kdo ví, však jeho filozofie zdá se pro dnešní dobu snad až příliš triviální. A hlavně ji opakuje pořád dokola, jako by snad neznal žádnou jinou(to mě nejspíš odradí číst jeho dílo celé, je to vše příliš jednotvárné), ale pravdou je, že žádná nejistota se k jeho myšlení nehodí. Ale... možná je někdy lepší nemyslet do široka, ale jednoduše, píchnout si do žil koňskou dávku testosteronu a odejít do stepí budovat nový krásný svět a zpívat si přitom písně.

„Dlouho ses ustrašeně brodil a chytal se za prkna u břehu,
chci, aby ses stal nebojácným plavcem,
v hluboké moře skočil, vyplaval, zamával mi a zakřičel
a plný smíchu zatřásl svou kšticí“

5 06.04.2012

V knihkupectví ležel Saroyanův Tracyho Tygr hned vedle Salingerova Kdo chytá v žitě. Celkem zvláštní náhoda(způsobená samozřejmě abecedním řazením), neboť tyto knihy k sobě mají blízko nejen fyzicky, ale i svým literárním stylem. Nějaké rozdíly by se tu však našly. Kdo chytá v žitě se více drží reality, kdežto Tracyho tygr je spíše mnohovýznamová poetická pohádka. Ano, nacházíme zde například "výsměch americkému bulvárnímu tisku", jak se píše v anotaci, ale to rozhodně není středobodem celého díla, pouze taková nadstavba. A co je vlastně tím středobodem? Tracyho tygr, dalo by se lišácky odpovědět. Láska? Ano, to už je lepší charakteristika. Poezie? To je snad nejpřesnější. Poezie, nikoliv ve významu nějakých sáhodlouhých, nudných básní, ale poezie života, krása a půvab, které už dneska nejsme schopni vnímat, protože nás akorát zajímá jestli jsme všechno zařídili a všechno stihli, abychom mohli v klidu ulehnout na lůžka a nemyslet na nic. Zkrátka už jsme přišli o svého tygra a záviďme Tracymu, že ho má, i když je to vlastně černý panter.

P.S. – Když jsem včera večer odcházel tam, kam každý pondělní večer odcházím, o tomto díle jsem velmi zaníceně přemýšlel a vedl sám se sebou o něm rozhovor. Načež jsem v polovině cesty zjistil, že jsem si zapomněl všechny věci a musel jsem se pro ně vrátit domů. „Člověk vidí samé ideje a potom klopýtne o kdejaké hovno,“ jak správně říká filozof z filmu Skřivánci na niti.

8 13.03.2012

Šlehají až do povozu staré modříny.
Jedem srázně v hloub a zvolna v strmé výšiny!
Cesta hvozdy nekonečná, kolem vůně, chlad,
šumí lesy, jak by kdesi zpíval vodopád.
(Cesta na Valdek, Jaroslav Vrchlický)

Když jsem poprvé navštívil střední Brdy v jejich srdci, byl to pro mě zážitek opravdu nezapomenutelný, takřka mystický. Měl jsem v plánu pokořit nejvyšší horu pohoří Tok, ale spletl jsem si cestu a svůj výlet si docela prodloužil. Za odměnu jsem však viděl krásná místa, o jejichž existenci jsem neměl předtím ani ponětí a která na mě udělala takový dojem, že jsem byl sám sebou nucen se na ta místa vracet a hledat nová. Nevím, čím je způsobeno to neuchopitelné tajemno, co v Brdech sídlí. Snad je to dáno relativní samotou, které je tam člověk vystaven a nebo možná velkolepostí a neopakovatelným půvabem brdských scenérií. Mám však vlastní teorii, proč Brdy působí na své návštěvníky tak jak působí. Byly odjakživa dějištěm podivuhodných událostí a pohnutých osudů mnoha lidí, byl to kraj pro loupežníky, pytláky a ztracence, jak píše Čáka. Zdá se mi, jako by les vším, co se v něm odehrálo nasákl jako houba a v jeho atmosféře se to promítlo.
No, možná jsem trochu ovlivněn čtením Holdstockových románů, ale obdivovateli Brd byli i mnozí slavní umělci v čele s Máchou, Holanem či Durychem. Někteří z nich(ti co ještě žili), zorganizovali protestní hnutí proti zřízení střelnice v této oblasti. Jak jistě všichni víme, příliš úspěšní nebyli. Za první republiky bylo vojenské pásmo ještě celkem přístupné, ale po válce bylo rozšířeno a neoprávněný vstup dovnitř byl velmi přísně trestán. Mimochodem při tom rozšiřování bylo zničeno několik vesnic, včetně pár docela pozoruhodných architektonických památek. Nicméně je třeba uznat, že zřízením vojenského újezdu byly Brdy zároveň celkem dobře chráněny, zejména před hromadnou turistickou mánií v sedmdesátých letech. Ano, do krajiny se zakously projektily z těžkých armádních děl, ale les byl stále svým pánem. V budoucnu se však bude muset podrobit civilizaci více než byl zvyklý. Vojenský újezd se plánuje otevřít veřejnosti a já nejsem schopen říci jaké budou následky. Zavalí čistou přírodu tisíce samostatných biologických zbraní místo těch kovových? Ztratí potom Brdy svůj typický charakter?
Určitě však nehodlám proti otevření bojovat, je to nevyhnutelný jev. ke kterému stejně někdy musí dojít. Nelze si syslit Brdy pouze pro sebe a tvářit se při tom jako bůhvíjaký ochránce přírody. Každý má právo užívat státní majetek stejně, neměl by být zvýhodňován ten, co je dostatečně drzý na to, aby ignoroval nápisy „Pozor střelba“. Přiznávám, bylo mi(a ještě chvíli bude) příjemné prohánět se po Brdských vrších takřka sám a užívat současně plodů, které tento způsob dává. Ale jak napsal jeden slavný příbramský spisovatel: „z hlediska vyššího principu mravního“… Bohužel před svědomím se člověk neschová ani v brdských lesích.

P.S. - Děkuji autorovi za jeho mnohaletou vynikající práci.

6 14.02.2012

Z těch pár knížek, co jsem od Vonneguta přečetl, jsem pochopil nejhlavnější rys jeho tvorby – nic mu nikdy není svaté. Terčem jeho ostrovtipu se může stát skutečně cokoliv a velmi často se jím stává Vonnegut sám. Sebeironie je jedna z věcí, která mě na Vonnegutovi nejvíc baví, protože já sám jí nejsem tak snadno schopen(vrcholem je když se zmůžu na takovéto konstatování :-)). A Snídaně šampiónů je z jeho už tak osobních knih ta nejosobnější.
Popsat samotný autorův styl se snad ani nepokusím, neboť je to něco nepopsatelného. Nikdy nevíte co na vás ten šílený kujón zase vymyslí, při čtení jste zavalováni hektolitry absurdit a výstředností. Také nečekejte, že se s některou z postav budete moct ztotožnit, kdyby se vám to snad náhodou nedejbože povedlo, vyhledejte okamžitě psychiatra.

„Nejsem-li snad tak čistý jako většina sněžných mužů, pak to připište tomu, že jsem byl jako robě unesen ze svahů Mount Everestu a prodán jako otrok do bordelu v Rio de Janeiru, kde jsem posledních padesát let čistil nevýslovně zaprasené záchodky. Jistý návštěvník naší bičovaní komnaty v návalu bolesti vykřičel, že se v Midland City chystá umělecký festival. Uprchl jsem po provaze spleteném z prostěradel uzmutých ze smradlavého prádelního koše. Přišel jsem do Midland City, abych byl ještě před svou smrtí prohlášen za velikého umělce, kterým bezesporu jsem.“ (Kilgore Trout)

Ano, takto mluví hlavní hrdina románu, antiamerický, antispolečenský, antiseriózní, experimentátorský spisovatel science-fiction, který o vědě neví nic, zato je obdařen šílenou imaginací – bezpochyby je to autorovo alter-ego. V této postavě je vtěleno vše, co popírá slova jako spořádanost, slušnost nebo solidnost, přesto jde však pro mě osobně o mnohem sympatičtější osobu než je ten vysněný ideální Američan. Amerika je zemí svobody, ale také bezhlavého nacionalizmu, rasismu, fanatických náboženských skupin a nebo prosté tuposti. A na to právě autor poukazuje skrz ty svoje praštěné, úchylné … no zkrátka nepopsatelné serepetičky.

13 07.02.2012