Vojta diskuze u autorů

František Villon byl mistr svobodných umění, svůdník, oblíbenec šlechty, výtržník, zloděj, vrah a básník. To víme. Co však nevíme je to, kdo to sakra vůbec byl.
Můžeme se domýšlet a vytvářet si více či méně idealistické verze. Skutečná Villonova tvář nám však pořád bude unikat. Místo ní budeme nalézat pouze satirickou masku šklebící se na nás napříč staletími. Ano, známe jeho básně, ale básně nelze brát jako deník. Villon je jako chameleon a nikdy nevíte, kdy mluví pravdu a kdy si z vás dělá legraci. Tím rozhodně nechci shazovat práci například paní Loukotkové, ale nemyslím si, že její Villon, ač tolik propracovaný a realistický, by byl ten pravý. Mezi námi, já mám taky jakéhosi svého Villona, jakousi matnou představu, ale nedělám si iluze, že by ta představa byla správná. Není správná, ale je moje a já ji mám rád takovou, jaká je.

Legenda žánru sci-fi. Nebyl to zrovna idol patnáctiletých dívek, ve skutečnosti šlo o konzervativního a podivínského člověka, o kterém se říká spoustu neuvěřitelných věcí. Kromě toho, že miloval uzavřené prostory(bravurní série Romány o robotech), neuměl plavat, jezdit na kole a letadlem letěl jenom dvakrát(zvláštní, když jeho hrdinové tak často křižovali vesmírem), také údajně nečetl téměř žádného ze slavných autorů dvacátého století. Možná zvláštní člověk, ale spisovatel to byl bravurní. A hlavně velmi produktivní, prý napsal přes pět set knih, vědeckého i beletristického charakteru. Jestli je to pravda, tak to byl nejspíš opravdu robot :-).

"Ne, nejsme na kolenou, ryjeme držkou v zemi." - slavný Krylův citát, který je však dnes často zneužíván, aby si lidé mohli stýskat, jak jsou na tom špatně. Ale Kryl byl všechno jenom ne fouňa. Byl to těžký vlastenec, který bojoval za český národ prostředky, které jsou zároveň i estetické. Měl talent, styl a hlavně vůli. Ale určitě to nebyl černobílý hrdina. Dokážu si představit, že v osobním životě to musel být docela despota, na to se však historie neptá.

Vonnegut byl tvůrce pochmurných, černohumorných a bizarních světů. Často ve svých knihách nadsazoval problémy tehdejší Ameriky, psal s nadhledem a nevyhýbal se ani krutostem, které vyprávěl často jen jakoby mimochodem. Zkrátka jeho knihy byly a jsou nesmírně čtivé, vtipné a v neposlední řadě i pravdivé.

Sága o Harry Potterovi = to je moje dětství od 8 do 14 let. Nedalo by se říct, že jsem jeden z těch, které Rowlingová vyloženě přivedla ke čtení. Ale rozhodně tyto knihy velice silně ovlivnily mé nahlížení na svět, takže jsou vlastně částečně zodpovědné za moji současnou osobnost. Je zajímavé představovat si jak bych dnes vypadal, kdybych Harryho Pottera nečetl. Zkrátka - není kulturní dílo, které by mě v mém dosavadním životě ovlivnilo více, přestože dnes už tak Harry Potterem fascinován nejsem (ale pořád ještě dost).

Uchvátil mě svým Hyperionem. Pád Hyperionu už zase tak neskutečný nebyl, přestože jde pořád o vyjimečnou sci.fi. Další části Kantosu Hyperionu se v nejbližší době číst nechystám, údajně jsou špatně přeložené. Počkám si na další vydání, jestli nějaká budou. To spíš zkusím přečíst Terror, který se kupodivu nachází v naší okresní knihovně.

Vynikající autor, pokud mohu po dvou přečtených knihách soudit. Škoda, že toho od něj v ČR nevyšlo více, ale otázka je, jestli zbytek jeho díla za něco stojí. Jeho styl trochu připomíná Bradburyho, možná však není tolik přijatelný pro většinu čtenářů jako Bradbury.