Vojta komentáře u knih

Může vám připadat kruté pohodit novorozence v lese. Může vám připadat odporné, když někdo hledá v hromadě zapáchajících odpadků svoji večeři. Může vám připadat kruté a odporné, když někomu useknou půlku hlavy a pak z ní vyndají mozek. Ale holt to je středověk a vy se s tím musíte smířit, když v něm žijete a ještě nějakou chvíli chcete žít. Neříkám, že bych se chtěl rovnou teďka z fleku přestěhovat do 12.století, ale brutální svět vrcholného středověku má něco do sebe. Jistě, Follet ho možná trochu idealizuje, ale atmosféra tehdejších dob dýchá z jeho textu dostatečně. Ano, hlavní postavy si skutečně hned oblíbíte, a to dokonce i ty negativní. Někomu může imponovat Jackova chytrost, odvaha a fantazie, ale mně přišel nejzajímavější pletichářský Waleran Bigod a nebo odvážná Ellen, která kašle na všechny konvence. Follet si dal skutečně na postavách záležet. On si dal v podstatě na celé knize záležet. Řemeslně je skvělě zvládnutá, ostatně Follet je prý známý bestsellerista. Na to, že má kniha přes 900 stran je čtivost pořád na vysoké úrovni. Trochu nudit jsem se začal až asi tak kolem šestisté stránky, kdy už mě ten kolotoč neustálých výher a proher jedné či druhé strany přestal bavit. Ke konci jsem se opět rozečetl, pochopitelně mě zajímalo jak to s tou katedrálou dopadne a proč toho chudáka tehdá oběsili. No a pak jsem to prostě a jednoduše dočet…
Pilíře země je kniha o všem možném, ale jedním z nejvýznamnějších prvků je pochopitelně motiv katedrály, božího stánku, na kterém pracuje mnoho lidí mnoho let a výsledek ohromuje její návštěvníky ještě několik staletí po dostavbě. Stejně i tato kniha je vlastně takovou katedrálou, Follet na ní dělal mnoho let, propracoval ji do nejmenších detailů, aby se mu to nakonec nesesypalo a výsledek jeho úsilí ohromuje dodnes. A další podobnost je v tom, že se nepoukošel o pouhou formální dokonalost, pokusil se o něco většího, stejně jako stavitelé katedrál.
Kdybych měl vybrat knihu, která je Pilířům nejvíce podobná bude to nejspíš Chrám Matky Boží od Victora Huga. Nejen krásná katedrála spojuje tyto dvě knihy… Největší rozdíl je ale v celkovém vyznění, Hugo zakončil příběh smutně, kdežto ve Folletově díle sice dochází k mnoha neštěstím, ale nakonec dojde k nepříliš originálnímu happyendu(ono být bestselleristou může mít vedlejší účinky...).

16 21.01.2012

Původně jsem chtěl svůj komentář proložit ilustracemi, abych co nejlépe vystihl charakter knihy. Bohužel databáze zatím není tak sofistikovaná, aby nám takovéto specialitky umožnila. A i kdyby byla, vše by se nejspíše zastavilo na mé neschopnosti nakreslit něco složitějšího než je autíčko.
To autor knihy je na tom podstatně líp, dokonce umí kreslit docela dobře. A umí i docela dobře psát. Vlastně celá knížka je docela dobrá … pro děti. Možná, kdybych byl mladší, byl bych z ní úplně „hotovej“. V současné době mě ale nechává relativně chladným, to jí však nelze zazlívat. Já jí to nezazlívám, což se projevuje i v mém poměrně vysokém hodnocení. Oceňuji autorovou originalitu zpracování, oceňuji atmosféru staré Paříže, oceňuji nejednoznačnost postav a oceňuji tuto knihu i jako poctu starým filmům, které jsem sice neviděl, ale to se snad brzo změní. Jenom mě mrzí jedna věc a to, že jsem na tuhle knížku prostě moc starej.

6 15.01.2012

Sicilská mafie je jedna z nejzajímavějších věcí na americké historii. Přistěhovalci z mnoha zemí našli v Americe uplatnění, ale Siciliáni zde objevili opravdový ráj. Konečně nebyli svázáni bídou své země a mohli ukázat to, co v nich vězí, mohli využít mnohaletých tradic, aby manipulovali a ovládali jiné národy, kterým se nepoštěstilo získat tak tvrdý výcvik, jako obyvatelům toho ponurého ostrova. Někteří z nich využívali pouze prosté brutální síly, aby toho dosáhli, ale jiní, jako například postava dona Corleona, využívali spíše svou chytrost a protřelost.

„Vládl železnou rukou, oblečenou do sametové politické rukavice.“

Ač se vám můžou vraždy, vydírání, korupce hnusit, musíte ocenit, že způsob s jakým vše don Vito Corleone (později don Michael Corleone) provádí, je obdivuhodný. Není prachsprostým nočním vrahem v temné uličce, je hráčem, který tahá za nitky. A navíc – spíš než ke gangsterovi má blíž k despotickému císáři, který ovládá své impérium. To impérium má svá pravidla, přestože jsou drsná. Pro někoho je lepší být občanem tohoto státu, kde máte jistotu, že za věrnost a tvrdou práci budete odměněni, než být občanem legálního státu, kde jedinou jistotou je, že se za vás nikdo nepostaví.

„Všude po celém New Yorku marně žadonili poctiví lidé o poctivou práci. Hrdí muži ponižovali sebe i své rodiny jen proto, aby mohli od pohrdlivé byrokracie přijímat úřední milodary. Ale lidé dona Corleona chodili po ulicích s hlavami vztyčenými a kapsami napěchovanými stříbrem a papírovými bankovkami.“

Kmotr je biblí italské mafie, objasňuje její struktury, její náhled na svět. Ukazuje její skutečnou rozporuplnou tvář, její nelítostnost, ale zároveň velkorysost, úctu k rodině. Zkrátka, nejsem sice fanoušek italských diskoték ani popové hudby, ale tohle mě opravdu chytlo.

„Kdyby byly v čele státního departmentu stály famiglie, nikdy by nebylo došlo k druhé světové válce, zazubil se Michael v duchu.“

24 05.01.2012

Pro mě to byl velmi zvláštní zážitek, neboť s takovouto poezií se nesetkávám přilíš často, naopak se jí spíš vyhýbám. Ale v tomto případě mi nějak přišla k chuti, ač jsem mnohokrát při čtení stál opodál s údivem a nechápavostí ve tváři. Je to poezie neuchopitelných pocitů a takřka nevyslovitelných dojmů. Velmi stručná, zároveň však podivuhodně obsáhlá. Zřejmě se k ní budu v budoucnu vracet, přestože autor vše neservíruje tak, jak jsme v dnešní době zvyklí a nutí čtenáře k vlastní akci, což může být otravné, ale také docela zajímavé.

7 27.12.2011

Zase jsem se zbavil jednoho ze svých literárních restů. Konečně jsem se setkal s jedním z nejopěvovanějších autorů současnosti. Setkání to bylo povedené. Zlámané údy, sekyra, sekačka od krve, rozžhavený popel v ústech… Jo, mělo to nějaký hororový prvky. Ale, že bych se teďka každou noc bál, jestli si pro mě Annie přijde, to zase ne. Na to je v repertoáru mých nočních můr moc plno.
Nehledě na to jestli jsem se při čtení bál nebo ne, musím uznat, že King je opravdu vynikající spisovatel. Jednak je jeho dílo čtivé, což uspokojí masy a jednak jsou v něm i zajímavé a inteligentní myšlenky, což uspokojí dokonce i některé mírnější literární experty. Že by kniha přetékala filozofií se říci nedá, ale myslím, že je patrný dostatečný rozdíl mezi Kingem a například dílem Rosamundy Pilcher, přestože knihy obou autorů jsou velmi čtivé.
K samotné knize… Je hezké, že autor dokáže udržet slušné napětí poměrně dlouho, ale kdyby byla kniha kratší, bylo by to ještě lepší. Jinak Annie je ve své nevkusnosti a zdánlivé spořádanosti opravdu nezapomenutelná. „Slušní lidé“ bývají většinou největší zrůdy.

8 04.12.2011

„Ach, pamatuj, že Čas je hráč; když hra už vázne,
on vyhrá bez falše, vždy stůj co stůj.“

Není pochyb o tom, že Baudelaire byl podivín a citově velice nevyrovnaný člověk. Z jeho životopisu jsem vyrozuměl, že málokterý chlapec by si lepil jeho plakát na zeď, málokterá matka by ho dávala svým dětem za vzor a málokterý člověk by se s ním chtěl vůbec setkat. Byl to výstřední hejsek. Však jeho dílo … je předmětem sporů. Je Baudelaire skutečně pouhým vynálezcem sobeckosti v literatuře, pouhým objevitelem krásy ve zlu a dnes už nemá co říct? Udal svým žákům směr, ale poté byl jimi překonán? Abych pravdu řekl, sám nevím. Netroufám si cokoliv o takových věcech říkat, netroufám si vypustit z úst oblíbenou větu učitelů literatury, že to byl nadčasový autor a že má význam pořád. Nejsem tak zběhlý v poezii. Důležité je, že MĚ Baudelaire oslovil. Ne jako titán moderní poezie, ne jako přemožitel měšťácké společnosti, ne jako génius, co předběhl svou dobu, pouze jako básník, jakkoli to zní podivně. Získal si mě velkým literárním umem a jednotlivými myšlenkami, nikoliv svým významem pro moderní literaturu. Až se stanu literárním expertem jistě budu mít požitek z historicko-literárního kontextu, ale dnes se dívám na Baudelaira zjednodušeně. Bohudík? Bohužel?

Nej. básně: Epigraf na odsouzenou knihu, Zdechlina, Upír, Smutek Luny, Pohřeb prokletého básníka, Splín, Destrukce, Proměny upíra, Špatný sklenář, Opíjejte se!, Žebrotu pobít

3 26.11.2011

Celou knihu jsem přemýšlel proč má tak vysoké hodnocení. Na konci jsem na to přišel. Konec je opravdu fascinující, přiznám se, že bych nebyl dobrý detektiv, jelikož jsem vraha odhalil těsně předtím, než byl odhalen v knize. Bohužel, ostatní prvky v knize už tak zajímavé nejsou, psychologie postav je pozoruhodná, ale zase to není něco, co by mě uchvacovalo. Hadí doupě je vynikající detektivka, bohužel je to "jenom" detektivka, sice s drobným přesahem do psychologie a sociologie, což potěší, ale pořád to nestačí na 5 hvězd. Takové hodnocení si zaslouží pouze knihy, co mě velmi oslovily, tato kniha mě sice nutí obdivovat autorčino umění, však že by mě velice oslovila a nutila mě, abych na ní nějak více vzpomínal se říct nedá. Není to zkrátka můj šálek anglického čaje nebo spíš moje miska řeckého jogurtu :-).

2 13.11.2011

Úžasnou Zeměplochu, legendu fantastického žánru, jsem dlouho nechával ležet bez povšimnutí (na zádech čtyř slonů a obrovské želvy). A teď, když mám přečtenou první a druhou část z 34-dílné série, musím říct, že ... to asi byla chyba. Tuny černého, ztřeštěného, pseudovědeckého a někdy až mezivesmírného humoru, který nezastaví vůbec nic, jsou toho důvodem. Z toho důvodu jsem měl Zeměplochu objevit dřív. Na druhou stranu bez Zeměplochy jako parodie jsem se mohl obejít zcela klidně. Ty jemné upomínky na díla z minulosti tam vlastně ani nemusely být, popravdě nějak mě vůbec nezajímají. Taky bych ocenil větší propracovanost a originalitu zápletky, to, že je kniha parodií, tvůrce neopravňuje k tomu, aby to odflákl a pak říkal, že to v těch parodovaných originálech tak bylo. Prostě bych se víc zaměřil na tvoření zajímavých příběhů(samozřejmě se stejnou dávkou ztřeštěnosti a humoru) a nesnažil se za každou cenu pořád parodovat nějaká mizerná díla z minulosti, to mě, jak už jsem řekl, vůbec nezajímá a navíc to může omezovat. Ale ať si to autor dělá, jak chce. Pořád je to skvělá zábava. Mimochodem Zavazadlo je podle mě nejlepší postavou knihy.
/
„Šlo by jen svým vlastním tempem, ale pořád. Navěky. Přeplavalo by řeky a oceány. Každou noc, kdy by on musel odpočívat, by se o kousek přiblížilo. A pak by po mnoha letech, v nějakém vzdáleném exotickém městě, jednoho dne zaslechl zvuk stovek malých nohou, které v ulici za ním zrychlují krok...“
/
"Mrakoplaš si pomyslil, že pokud by se Dvoukvítek sešel s kterýmkoliv pravidelným návštěvníkem Bubnu, znamenalo by to pravděpodobně, ze už svůj domov nikdy nespatří. Pokud ovsem nebydlel někde po proudu a náhodou by neproplul kolem."
/
Toto jsou věci, které z této knihy dělají, navzdory mým připomínkám, pětihvězdičkovou záležitost.

6 30.10.2011

"Kniha TERROR je navzdory rozsahu plná nepřetržitého napětí, nesporného vypravěčského umu a dokonale zvládnutých dobových reálií." Málokdy anotace na zadní straně obálky mluví tak pravdivě. Terror je zkrátka plnohodnotnou zábavou pro podzimní večery. Po těžkém a sychravém dni si můžete být aspoň něčím jistí - tím, že vás tato kniha nezklame a zaručeně pobaví. Každá další kapitola přináší další nezapomenutelný zážitek, další součást velkolepé, gigantické skládačky. Ale bohužel, když je osud všech postav definitivně vyjeven, přijde mírné zklamaní. Konec se drží standardu celé knihy, ale přesto bych čekal něco víc, něco, co vyrazí dech, jako například konec Hyperionu. To je však jen drobná(no možná ne tak drobná) vada jinak bezchybné práce. Simmons si to zkrátka dává, řečeno slovy dnešní generace.
P.S.: Kniha má zároveň i praktické využití. Deset stupňů Celsia vám po přečtení této knihy nepřijde jako nějaká zvláštní zima.

2 15.10.2011

Vrcholným produktem vůle bývá u většiny lidí to, že odjedou ke tchýni na prázdniny nebo že se naučí na test z matematiky. Málokdo se může chlubit vůlí, která by mu změnila život a přiblížila ho jeho snům. Možná, že mezi námi, co se nám vůle nedostává, je mnoho skrytých Darellů Standingů jen jsme nedostali příležitost, nikdo nás nezavřel do nelidského vězění ani nás nemučil. To jsou však ubohé spekulace. Je třeba míň filozofovat a být Standingem i v běžném životě, je třeba "idtí i rabótať" jak se praví v jedné ruské pohádce. Ano teď jsem se krásně naladil, dokážu cokoliv. Schválně jak dlouho mi to vydrží.

21 01.10.2011

Ponurý příběh. Dočetl jsem ho v Den české státnosti, což je tedy mírně ironické. Češi v této novele sice brání svou státnost, ovšem když už je po válce a na bezbranných Němcích. Do této poválečné atmosféry přijíždí hlavní hrdina, aby svou melancholií a lhostejností ke všemu ještě více zhoršil situaci. Brzy se stane velmi neoblíbeným, jak u Čechů, tak u Němců. Na chvíli mu svitne naděje, když se zamiluje do Adelheid, své služky a bývalé obyvatelky statku, který spravuje. Tato šance na lepší život je však brzy zmařena, jak jinak. Setkali se na špatném místě a ve špatné době, a proto nemohou být svoji, otřepané téma, které je však zpracováno velmi umně.
Mám slabost pro dílá s takovouto porcí těžké melancholie. Často se totiž setkávám s díly, která jsou přehnaně optimistická, jako by snad autoři neznali svět nebo se snažili zalíbit svým čtenářům. Jakoby to všichni byli nějaký blbý hipíci. Nic proti optimismu, ale někdy není na místě.

14 28.09.2011

Mechanický pomeranč nebo aspoň jeho první část, je jakousi verzí Salingerova Kdo chytá v žitě, ovšem pro mentálně narušené jedince. Alex stejně jako Holden podniká vzrušující noční cestu, oba se setkávají s mnoha lidmi, rozdíl je v tom, že Holden si s nima jenom povídá a lituje je, kdežto Alex se svoji bandou je brutálně zmlátí nebo znásilní, pokud jsou to kartáče. Jo to je další podobnost se Salingerovým románem, zajímavý jazyk hlavní postavy - "Byly tady některý starodávný fakt chorošný houmy, bratři moji, ve kterejch bydleli ouldaný píply, vyzáblý starý jakoby štěkající důstojníci se špacírkama a starý vdovský kartáče a hluchý ouldaný lejdýz s kočkama, který za celej lajf, bratři moji, se nedotkly jedinýho hjumaníka." No, to je zrovna věta, kde nikdo nikoho nemlátí, výjimečný to jev v knize.
Další dvě části, kromě popisu násilí, začínají pokládat filozofické otázky "Kde se v jinak inteligentních lidech bere násilí?" nebo "Je člověk pořád člověkem, když mu vezmeme možnost volby?" a tak podobně. Ale nebudu už dál spoilerovat ani filozofovat ani další takový fízis, přečtětě si to sami, vy bolšácký lunka, držte si při tom kišku, možná tam totiž najdete sami sebe.

5 21.09.2011

Těžko této knize něco vytýkat. Fulghum je sice křesťanský kazatel, což nezní zrovna lákavě, ale věřte, že jeho texty jsou velmi dobře vystavěné. Žádný náboženský fanatizmus pochopitelně, jen laskavý humor, úsměvné a kuriózní životní situace a na závěr vždy nějaké pěkné ponaučení, které strpí i ten, co je nerad poučován. Věřte, že ho budete mít rádi, pokud máte rádi jemný humor, svoji hodnou babičku, příjemné posezení s přáteli, steaky, Ameriku, komunikativní a otevřené lidi a vůbec všechno o čem Fulghum píše. Jeho texty působí v drtivé většině případů velmi příjemně a optimisticky, ovšem jejich povaha jim zároveň zamezuje překročit určitou mez, je to sice dobrý, ale nikdy to nebude geniální. Pokud hledáte "knihu, v níž je běs" přečtěte si Bodléra, pokud si chcete zlepšit náladu a trochu si při tom zafilozofovat, přečtěte si Fulghuma. Co si budem povídat, Bodlér je samozřejmě lepší, ale koho to zajímá, že?

3 13.09.2011

Hodnocení zde na databázi je asi trochu nespravedlivé k této hře. Je to hra, která má nápad, popisuje definitivní konec staré nevolnické epochy, který nakonec zapůsobil i v Rusku, popisuje nástup dravých podnikatelů, kteří sice nejsou elegantní, ale zato velice schopní. Mimochodem hra je i docela vtipná. Možná něčí hodnocení ovlivnilo množství jakýchsi podivnůstek, pro nás Středoevropany ne moc pochopitelných, které se v tomto i v jiných ruských dílech objevují. Mně z nich osobně nejvíce vadila jakási podivná afektovanost a přílišná srdečnost hlavní hrdinky, tak miluje všechny lidi, tak miluje svou matičku Rus, že je neskutečně otravná. Střízlivý Středoevropan říká si s prominutím: "Co to ta kráva dělá?". Hroznější afektovanost lze vidět pouze u amerických dospívajících dívek :-).
Úrývek(rozhodl jsem se jeden uvádět u většiny knih, které přečtu, ano, odkoukal jsem to od statních:-)):
"... jsme pozadu minimálně o dvě stě let, nemáme zatím vůbec nic, nemáme názor na vlastní dějiny, my jenom filozofujeme, stěžujeme si na nudu nebo pijeme vodku. Vždyť je to tak jasné: abychom začali v přítomnosti skutečně žít, musíme nejdříve vykoupit svou minulost, skoncovat s ní, a vykoupit ji můžeme jenom obrovskou nepřetržitou prací. Pochopte to, Aňo."

10 16.08.2011

Další z knih, která se řadí k New Weirdu. Je to opravdu složenina všech nejrůznějších stylů, něco by se hodilo do klasické fantasy, něco do halucinogenních představ uživatele LSD. Ve výsledku však jde o kvalitní a originální fantasy, která čtenáře chvílemi i nadchne. Zajímavé pro mě bylo číst román s takovou porcí silných ženských postav, je to pochopitelné, když knihu psala žena, zároveň mně to ani příliš nevadilo. Možná bych uvažoval o přečtení i dalších dílů této série, ale bohužel můj seznam knih k přečtení je dost plný. Na mě knížky čekaj fronty:-).

3 14.08.2011

Tohle mě bralo. Neříkám, že to je nějaký fascinující příběh, ale způsob jaký Holden vnímá svět je docela podobný tomu mému. A nemyslím, že je to jenom stejným věkem. Chápu však, že Salingerův styl psaní může někoho rozčilovat, mně ale připadal nejvhodnější možný k tomu příběhu. Vůbec mi celá knížka přijde hrozně dobře napsaná, zároveň způsobem, který je zcela výjimečný. Nezapomenutelný zážitek.

5 30.07.2011

Pěkná, ale dost naivní hra bez humoru. Hodilo by se spíš, kdyby byl napsána Američanem nebo Rusem, přijde mi dost "nečeská". Jediný velkým kladem této knihy je, že se jako jedna z prvních zabývala možností vzniku umělých lidí, dokonce těmto lidem dala jméno - "robot". Není zase tak důležité, jak Čapek tuto knihu napsal, ale že ji napsal. Ve své době to byla prostě bomba, něco nového. Dnes je tato kniha už mnohokrát překonána nejenom po technické stránce. Samozřejmě, má také své kvality, ale čekal bych víc.

1 29.07.2011

Bukowski je mnohem syrovější a realističtější autor než většina ostatních. Do svých krátkých povídek, fejetonů nebo úvah dokázal vtisknout svůj náhled nad svět, tedy že svět je jedna velká žumpa plná úchyláků a "nechutnejch ksichtů". Zároveň i v tom světě je něco krásného, přestože většina lidí to považuje za odporné(např. sex se 140-ti kilovou ženskou). Bukowski je opravdu neobyčejný, už jenom tím, jak krásně si dokázal vymýšlet. Z jednoho reálného zážitku udělal 20 literárních. A jeho neupravený styl psaní je proklatě nakažlivý, nebotˇvychází ze skutečných myšlenek autora... Taky bych moch takhle psát... Někdy by to nebylo ke škodě.

4 20.07.2011

Velice strhující kniha, která zároveň do žánru fantasy přináší něco nového. Bylo by hrozně jednoduché napsat knihu o tajemném lesu, kde žijí elfové, trpaslíci a jiné postavy typické pro žánr fantasy. Ale Holdstock udělal všechno jinak a tím mě velice potěšil. Je sice pravda, že mám rád knihy typu Zaklínač nebo Pán prstenů, ale čeho je moc, toho je příliš. Jediné, co mě při čtení rozčilovalo bylo to, že některé pasáže byly příliš nejasné, taže jsem je musel číst třeba dvakrát. Ovšem kdyby v kouzelném lese bylo všechno pochopitelné, nebyl by to kouzelný les.

7 14.07.2011

Hyperion je neuvěřitelně fascinující knihou. A to především díky úhlavní postavě - Štírovi. Nikdo neví proč dělá, to co dělá, ani jak to dělá. Nikdo neví jaké je jeho poslání. Nikdo o něm neví téměř nic, jen to, že působí bolest. V průběhu knihy se o něm něco málo dozvíme, ale Štír stále skrývá většinu svých tajemství. Tajemství, která na jednu stranu chcete znát, ale na druhou radši ani ne, abyste si je mohli věčně domýšlet podle své fantazie.

5 14.07.2011