vlkcz komentáře u knih
Tenhle text je geniální. Přestože na mnoha místech je odporný z estetického hlediska. Realismus až na půdu.
"brigita se ani neodváží říct, jestli má hlad nebo žízeň. když má pak později heinz hlad, má ho i brigita, jedno jediné tělo se všemi důsledky. heinz a brigita jsou jedna bytost.
potěšitelná situace pro dva mladé lidi.
brigita heinze nenávidí velice vřele."
No není to skvostné?
Pokud odhlédnu od některých nepravděpodobných míst (hezky shrnul Boby 17), tak jako studie charakterů docela dobré. Bohužel literárně trochu pokulhává, ale kvůli překvapivému závěru jsem ochoten leccos přehlédnout.
Naprosto konvenčně napsaná romantika. Dokonale předvídatelné, tudíž nepřekvapivé, černobílé charaktery, těžkopádné, opakující se dialogy.
I Červená knihovna se dá napsat zajímavě, tohle dílko to ale není. Vzhledem k tomu, že kniha vyšla až 6 let po autorčině smrti, lze předpokládat, že sama ji nepovažovala za příliš podařenou.
Jedna z mála knih, která mi vlezla až do snů. A že to byly kvalitní noční můry.
Dva v jednom. Je pravda, že fantasy v první části by asi leckdo napsal lépe, ale mám pocit, že autorovi šlo hlavně o tu druhou část. A ta je skvostná.
Těžko se mi hodnotí, protože se člověk neubrání srovnáním s Jane Austenovou. A tady Colleen, v tomto případě, prohrává na plné čáře.
Moje hlavní výhrada je v tom, že, minimálně v případě pana Darcyho, do značné míry změnila charakter postav. Mírný sarkasmus Jane Austenové, kterým si dovolila častovat své současníky, je nahrazen myšlenkami o sociálních podmínkách chudých a postavení žen, ovšem bez náznaku humoru.
Pokud by se román neodkazoval k Pýše a předsudku, a byl by napsán čistě jako dobrodružný, některé výhrady by ubyly, ale i tak, některé nelogické obraty v ději i chování postav, by bránily v nějakém slušnějším hodnocení.
Ve srovnání se Ztracenými iluzemi mnohem akčnější, snad kromě třetí části bez "hluchých míst" v podobě rozvláčných popisů, závěr je však trochu uspěchaný, zbytek Vautrinova příběhu je zřejmě jinde.
Příběh odpovídá době vzniku, ale postavy jsou podané velice moderně i z dnešního hlediska. Pro mě velice příjemné překvapení.
Místo komentáře snad bude lepší, když dostane slovo přímo autorka.
Její neskutečné vystoupení na TEDu 2012.
https://www.ted.com/talks/susan_cain_the_power_of_introverts?language=cs
Neb neznám Homéra věhlasná díla,
svědčiti musím, že Aeneis je "síla".
Jasně, není to žádná oddechovka, kterou by člověk mohl louskat v autobuse, taky jmen je tam strašidelná spousta, ale když se do toho člověk ponoří a nechá se vést rytmem veršů, snadno se přenese do doby, kdy nejen héroové, ale i běžný lid žil v každodenním styku s bohy a musí si připomínat, že nejde o skutečnou historii, ale "jen" o epos.
Pro mě moc příjemné překvapení, rozhodně mnohem poutavější, než většina příběhů komiksových hrdinů.
Z celé Historie asi nejslabší. K již tradičním slabinám vycházejících z fyzikálních neznalostí (je s podivem, že na to autory nikdo neupozornil; cesta mezi Corrinem a Salusou Secundus v jiných hvězdných soustavách je dlouhá - trvá měsíc, i když budu počítat rychlost světla, tak by to byli velmi blízcí sousedi, a takových je tam řada), problematická datace (rok 88 před Gildou opravdu nemůže být o 19 let později než rok 69 před Gildou), přistupuje ještě značně urychlený konec, kde jsou na nějakých 50 stránkách zvládnuty kořeny Gildy, Bene Gesseritu, mentatské školy, nenávisti mezi Harkoneny a Atreidy...
Ale celkově se to nečte špatně.
Tempo vyprávění je samozřejmě poplatné době, některé kapitoly vypadají, jako kdyby to Balzac psal jako román na pokračování, a některý týden neměl co napsat, tak vložil popis bankovního systému, výroby papíru apod.
Ale celkově je člověku smutno, když si uvědomí, jak málo se v některých ohledech za těch skoro 200 let změnilo.
Moc hezky se to četlo. Docela jsem zvědav na příběhy dalších dvou "sester". Jen se trochu bojím, aby to nebylo moc podle jednoho schématu.
A nevadil mi ani ten rychlý a předvídatelný závěr, protože není až tak důležitý. Důležitější mi v tom příběhu přijde odvaha nacházet sám sebe a překonávat limity, které člověku staví okolnosti i jeho vlastní zvyky.
Ještě o chloupek lepší než jednička Historie. Více intrik a nové postavy.
Ale stejně jako předchozí díl i tento trpí fyzikálními nesmysly, které bijí do očí možná ještě víc.
Vynikající kniha. Oproti Ekonomii dobra a zla, kterou psal Sedláček sám a Soumraku homo econimucus, kde měl Davida Orrella, s kterým ale byli myšlenkově kompatibilní, David Graeber již je oponentem. Ne nesmiřitelným, ale přesto nutí Sedláčka vydat to nejlepší, co v něm je. A vice versa. Výsledkem je myšlenkově bohatá kniha, zajímavá tím, že diskutující nejsou fachidioti, ale mají veliké přesahy do jiných, než jen striktně ekonomických oborů.
Povinná četba pro každého, komu nestačí jen školní poučky, ale jsou zvědaví na to, co mnohdy zůstává skryto.
Ve své době kult, vlastně jediná Forsythova kniha, která u nás za komančů mohla vyjít, přesto mám pocit, že Forsyth má i lepší romány.
Ve srovnání s "jedničkou" je přímočařejší a akčnější. Ale přeci jen jde o krok zpátky, takže další díly už asi pominu.
Mám neodbytný pocit, že k tomu, abych příběh pochopil, mi chybí znalost nějakých japonských reálií (mytologie, pohádky nebo něco podobného). Takhle je to pro západního čtenáře trochu kafkovský příběh, u kterého zůstala velká část potenciálu nevyužitá.
Podobně jako u Spánku (a možná ještě o chlup víc), úroveň knihy zvedají ilustrace Kat Menschik.
Jednoznačně zatím nejlepší část série. V podstatě zmizelo vzývání Ruska a myšlenky se týkají obecného lidství.
Velmi hluboká kniha.
Obsahově se to do značné míry překrývá s Talebovou Černou labutí. Ve srovnání s ním nejde tolik do hloubky (ostatně půlhodinový rozhlasový rozhovor na to ani prostor neposkytl), ale díky tomu se nedostane na sebeoslavné pasáže. Díky tomu, že jde o rozhovor, při kterém zpovídaní (Orrell, Sedláček) neodpovídají jen na otázky moderátora, ale vzájemně se svými myšlenkami inspirují, jde o velice svižné čtení.
Perfektní.