veronika4001 komentáře u knih

Dokážete své závěry formulovat ve třech krátkých a přesných větách?
1. Vše se odehrává v psychiatrickém prostředí s odborníky na psychiatrii, psychologii, psychopatologii, sociopatologii a jiné patologické odchylky.
2. Na tohle zaměření jsem si u Grubera zvykla a vítám, že z něj neslevuje.
3. Oblíbené postavy stále překvapují.
PS: Sneijder začíná trochu změkčovat...
Verdomme! Vervloekt! Ach nééé! Nevyhověla jsem.

17 26.09.2023

Zarputilost, odvaha, zápal pro věc, neobvyklost, úvahy o modus operandi. To jsou vlastnosti, které činí knihu zajímavou, neúprosně čtivou, spalující. Moje druhá kniha od Andrease Grubera, třetí je na cestě, čtvrtá čeká. Sneijder a Sabina to je jasná věc, ale překvapila mě galantní Diana Hessová.
Ráda bych toho sem napsala víc, ale u Grubera nejde číst a současně si dělat poznámky. U něj jen čtete. Je to silný proud, kterým jsem se nechala unášet.

14 22.09.2023

Konečně horor jak má být. Budí ve vás očekávání a s narůstajícím napětím roste strach z neznámého a z toho, co čeká a co nechce (nemůže?) být pokořeno. V této souvislosti mě napadlo slovo "pábitel".
Na hororu mám nejradši představy, které vás pronásledují, jsou nutkavé, vetkávají se do vašich myšlenek a jste do nich zaklenutí. Nejde to se jich zbavit, pořád se k nim vracíte a čím víc jsou nutkavější, tím víc temnoty jim přiznáváte. Pořád to tam je, ta dvířka. Ta nenápadná a čím nenápadnější jsou, tím víc budí naši pozornost.
Líbilo se mi převzetí příjmení "Blatty" (zde Merle Blatty) zřejmě od Williama Petera Blattyho, autora Exorcisty.

3 11.09.2023

Velice poučné. Tak informativní beletristickou knihu o vodním světě jsem nečetla. Tušila jsem, co tam najdu, přesto mě překvapilo tolik názvů podmořských (hlubinných) a mořských živočichů, přístrojů od zachycování vzorků, přes měření, kutání, umělé vytváření ploch, záběrů, pevných prostředků až po prostředky tekuté, a plošných zařízení. Nemohu uvěřit, že kniha má na Databázi knih tak málo příznivců, přitom jde o výpravnou literaturu v čase a místě, propojuje oceány, moře, přímoří, kontinenty a státy. Jsou patrné náznaky stejného problému. Je to grandiózní dílo s prvky dystopie, které nesnese srovnání; vědecké a tedy faktografické zjišťování a poznání řadím mezi nejpodloženější v literárním směru, mezi dobově a územními nejpronikavější. Ta vědecká až pátrací žízeň, ta koncentrace, zaujetí, fixovanost na problém vás úplně pohltí. Určit, co to je, tím, co to není a zkoumat další hlubiny problému.
Při četbě není na postranní myšlenky čas, ale při dočtení každé kapitoly jsem si řekla, že čtu krásnou knihu. Specifičnost a podrobnost vědeckého tématu mě uzavřela k pomalejšímu čtení, někdy předčítání. Ačkoliv je horor v pozadí, kniha je napěchovaná přírodopisnými informacemi a dějově bych ji spíše zařadila k science fiction románům. Víme, že celosvětový problém propojuje části země, ale ta literatura vás vsouvá mezi ně a vy začínáte pro řešení problému dýchat.
Doporučuji.

2 08.09.2023

Kniha mi hodně připomněla tvorbu Lisy Jackson, snad je zde méně temnoty a příběh ubíhající ve svižnějších konturách v celkovém podání spíše řazený k thrilleru, se nejprve ocitá na poli detektivky. Jak si autor vyhrál s psychologickými a psychiatrickými aspekty osobností a dokázal záporně vykonstruovat hlavní kladnou postavu! Nekonvenční policisté, psychoanalytici, psychiatři, patolog a lékaři dodávají knize na temperamentu a konečně přitažlivosti. Komplikovaný případ jsem začala rozuzlovat také; přímo na mě dýchla atmosféra obou half and half věcných linek. Autor úměrně dávkuje napětí a už na začátku kniha dává tušit parádní jízdu. Od autora je to moje první kniha, a ne poslední, protože příběh podobného formátu si chci alespoň ještě jednou užít.

13 01.09.2023

Dvě časové linky ze současné doby, a ačkoliv vím, že přijde doba historická, tzn. rok 1929, prozatím si libuji v jejich rivalitě. Příběh se mi zdá více osobní než domy Darcy Coates, je více v lidech než o nich, také autorka je pragmatičtější.
Tajemství pramenů. Když jsem si přečetla název knihy, hned jsem po ní sáhla a těšila se, o jakých záhadných dokumentech se dozvím. Někdy je dobré nečíst anotaci; dokumentů se záhadnými klíči, reliéfů a map je v hororových pojednáních hodně, i když ne natolik, aby jich bylo dost.
Jennifer McMahon je další mojí oblíbenou autorkou, žel tento horor je nevýrazným duchařským kusem, necítila jsem ani mrazení, pouze závan nadpřirozena; Zimní lidé jsou o úroveň výš. Miluju spíše nervy drásající horory, ačkoliv pěkné počtení to bylo. Od této autorky jsem ale čekala víc.

4 26.08.2023

Včera jsem se dodívala na Zrození ďábla a tam také novomanželé všechno natáčeli na kameru - snubní prstýnky, svatbu, líbánky, narozeniny, party, oznámení o těhotenství. Říkala jsem si, že spíše žijí život pro kameru ne za kamerou. S kamerou vstávali, bez kamery si nepřichystali snídani, s kamerou dotyčný jel do práce; vlastně kamer měli víc.
Botnický záliv, někde mezi Švédskem a Finskem. Tam zabodnout prst. Zaoceánský parník SS Arcadie.
Poutavé, napínavé, cítíte hlubiny oceánu. Příběh má nejprve tři věcné linky, které se časově postupně prolnou ve dvě. To mi dodává pocit příběhu jako souhrnu celku.
Široký, hluboký, otevřený a nebezpečný prostor oceánu mě vždy udivoval a přitahoval zároveň, protože poskytoval nekonečně mnoho možností imaginaci, totéž barevná a nebezpečná podmořská fauna a flóra.
Líbí se mi vypravěčský styl "všeho do času", který je neunáhlený a vysvětlující postoje a pohnutky všech v týmu. "Není ohně bez plamínku" a psané souvislosti jsou nutné.
Příběh dává pocit mentálního sledování filmu a fantazie utváří větší pocit napětí, soustředění a pozornosti. Ať je tam cokoliv, vždy je to spojeno s tmavými místy, scénickými představami uzavřenými úzkostí, dalšími psychickými zábranami, znalostí moci lidí a jejich vnímání.
Záhady naklonění lodi, úhlu jejího zakřivení, nesourodé stíny snesou logické odůvodnění. Při prohledávání každé skuliny jsem ani nedýchala, zrovna též ve skrytu vraku obestřeného neznámem, tajemstvím a děsem.
Nad příběhem se vznáší negativní pocity, strach, otázky, otevření zábran; příběh pomalu ledovými prsty tepe čtenářovu psychiku, tlačí ji, vychytává slabá místa, prohlubuje je a nechává se oddávat jejich nedostatky. Atmosféra se stává čím dál těžší a tísnivější jako rozpuklý kámen.
Tísnivý pocit dávkuje autorka pořád, ale je to pouze tíseň, lekavé scény, wow efekty a rychlá akce chybí. Proplouváte příběhem, jak vás unáší podmořský proud. Klidně. Z příběhu je cítit sžití s oceánem, autorka ví, co je tam možné najít, s čím se setkat, jak jej popisovat a touto zkušeností nechává vést svoji představu děje. Já bych jej popisovala barvitěji a tudíž mimo skutečnost, nereálně. Zdá se mi, že autorka ví, jak na oceán nahlížet. Proto je zde všudypřítomné zdání sem tam tajemných prvků, jakéhosi netušení, přesto zcela spořádaného života v oceánu. Knihu doporučuji, je lehce oddychová, ale vtáhne do děje.

5 23.08.2023

Jazyk ženy autorky od muže autora se odlišuje. Zde je užit měkký a "laskavý" styl, který nevyprchává přes okolnosti války, a přesto je vnímavý k dobovým událostem. Líbí se mi zakořenění příběhu, nechybí válka, nechybí knihy, nechybí romantická linka, melancholie, rozčarování, zármutek. A solidarita. Příběh vyvstává z války, podnikavá a nápaditá Grace ztracená v knihách přilnula ke knihkupectví, ačkoliv zpočátku neměla ke knihám žádný vztah. Zboží jako zboží, ale bylo je třeba oprášit, zařadit, doporučovat zákazníkům, objednávat je a mít všeobecný rozhled co, kde, jaké knihy, v jakém počtu, za jaké poptávky se v obchodě nachází. Bylo potřeba znát i konkurenci a ochotu ke změnám, protože směr uvažování a ochoty lidí k tématům a čtivosti určovala válka. Mít koníček a mít pro něj cit. O lásce ke knihkupectví, knihám, četbě. Jane Austenová, Charles Dickens, Mary Shelleyová, Daphne du Maurier. Londýn o náletech a bombardování. Hlavní hrdinka tříbí mezi sebe lásku ke knihám a praktičnost. Knihu velice doporučuji pro dlouhé chvíle nebo jako odskok či chvilku oddechu od oblíbeného žánru.

8 18.08.2023

Od začátku je to poutavé a v mžiku vás to vtáhne do děje. Detailním popisem sahajícím až za okraj psychiky si lze čtenáře získat. Poznenáhlu se s objektem strachu setkává každý. Ze všech pozic a rolí postav je to napínavé a člověk nemůže odolat číst dál a dál. Crota a jeho historie, zrod, vývoj a znovuobjevení se. Zemětřesení je vstupní brána. Spalo to.
Příběh naplňuje strachem, pocitově se mi líbí psaná intonace, přesná stoupající kadence zla, zužujícího se do pramínků napětí, úzkosti, které jsou vyvolávány očekáváním dalšího. Sleduji užití prvků fantasy, nejprve doprovázené psychickým popřením reality a nevírou ve vnější skutečnost. Do příběhu zakomponovaná pověst o Crotovi, podložená různými zdroji, je ideálním pohřebištěm předsudků jeho existence.
Rozmanité a obrazné popisy jeskyní a tunelů mi dávaly pocit mentálního sledování filmu Poklad Inků. Libuji si, jak autor přiřadil Crotu k indiánskému životu. Ta indiánská kultura a do ní zapřažené zvyky, rituály, procesy, nástroje a indiánský odkaz. Vše má své místo. Je to líbivé a současně poutavé. Příběh je vystavěn na hororu, ale v neposlední řadě na tomto pro mě cizorodém šamanském bohatství.
Užitý styl zvolený žánr podtrhuje a já si četbu užívala. Dávám pět hvězd, více jich dát nelze.
Na Facebooku se knihkupectví Luxor čtenářů dotazovalo, jakou knihu by v tomto roce označili zatím za nejlepší. Váhala jsem, určitou knihu jsem na mysli měla, ale její četba mě teprve čeká. Příběh o Crotovi mě mile překvapil a přestože budu ještě číst neurčité množství knih včetně té, kterou jsem měla na mysli, za nejlepší v tomto roce bych zatím označila knihu Crota. Nebezpečně krásně napsaná/přeložená kniha v mém oblíbeném žánru. Co chtít víc? Snad jen to, aby takových knih bylo hodně. To přeji nejen čtenářům, ale také autorům, překladatelům a vydavatelům, knihkupectvím a knihovnám.

5 13.08.2023

Carcharodon megalodon, prapředek dnešních bílých lidožravých žraloků obrovských, 18 m, 20 t. Pravidla pozdní doby křídové jsou právo silnějšího, lov silnějšího. Tito predátoři vymizeli až před 100 000 lety. Z geologického hlediska to je pouhé tiknutí hodin. Mariánský příkop je/byl životem nejednoho mořského či podmořského biologa. Vědec se musí umět poprat s posměchem i nenávistí. Autor využívá poznatky z mořské či podmořské biologie, která mě druhovou bohatostí, převážně savci, procesy a jevy, upoutala. Vše jsem si musela vyhledat. Tak pohlcující, tak úžasné a přitom kniha z roku 1997. Bitvu mega jsem si užívala a tohle napětí autor příjemně dávkuje. V nebezpečí se jinak známé charaktery ještě více projeví, jako když někdo přijde k něčemu zadarmo nebo se "chlubí cizím peřím". Příběh tyto podstaty odkrývá. Z hlediska hlavních postav to není jen práce, záliba nebo zaujetí. Je to hazard z důvodu vášně pro věc. A meg není jen predátor, je to chytrý predátor.
Přes věk kniha neztratila nic na své působivosti a absolutně naplnila moje očekávání.

4 10.08.2023

"Zvířecí začátek" jsem ještě nikdy nečetla; je příjemné číst o kajmankách a o malých chlapcích, jak je ochraňují.
Autor se přenesl do svého dětství, už ta průkazka z knihovny s razítky s výpůjční dobou vypovídá o tom, že dětství měl "krásné papírové" nesnížené o novodobé dnes již žádoucí ekvivalenty. Proto "skenování očima" a "přikreslení smajlíci", jak je v knize uvedeno, zní rušivě a nejsou úplně v souladu s uvědomělým chováním chlapců, kteří vnímají každý šelest, pohyb větví, záhyb lístečků ve větru, barvy ptáků a dalších lesních savců.
Patálie šerifa s kobylou, které říká "Pane" a hovory k ní, jsou humorné. Hledání chlapců je nejdříve rozvrženo na mužský a ženský tandem, každý po své linii, které se spojí, a dobrodružství chlapců se stává dobrodružstvím všech.
Je to snový a takový rozzářený příběh, kdy si řeknete, že náhody se dějí. Kniha Vor utkaný z hvězd je autorovou prvotinou a pokud autor nepřestane psát a seriózně převezme psaní jako svůj životní úděl, zdokonalí se v něm a pak už nebude místo pro kritiku. Je to krásný příběh, ale kdyby bylo prostředí popsáno podrobněji s rozsáhlejší faunou a flórou, zabarvenou atmosférou a s hledáním chlapců s o něco dobrodružnějšími liniemi, autorův nápaditý děj by se více podtrhl a stal se poutavějším. Autor v popisu přírody by se měl zaměřit na detaily, protože z nich vzniká potenciál. U přírody to platí dvakrát tolik, zvláště u divočiny.
Fantasy příběh bych doporučila k četbě na zimní měsíce, protože vás zaručeně vrátí do léta a odláká vás od běžných činností. PS: Viděla bych to v zimě za padajícího sněhu za oknem, schoulená u krbu.

3 08.08.2023

Přechod od života ke smrti, přelom mezi životem a smrtí: "Zesnulý odchází do světa, jenž se od světa pozemského odlišuje jen mnohem menším mocnitelem."
Autor cituje filozofy, básníky, ale své myšlenky na přechod života ke smrti vyjadřovali jako živoucí bytosti. Nikdo nemůže dokázat pravdivost svých slov, vše je jen filozofie, ke které se uchyluje každý. Nepřikládala bych pravdivost slovům k přechodu jen proto, že je pronesl ten, jehož díla pochází z období starověku či středověku a jsou citována jako díla úctyhodná.
Jak to mohli vědět?
Odkud pochází ty informace?
Kam až museli proniknout?
Zřejmě se autor na nic a nikoho jiného nemůže odkázat. Těch, co prožili nebo měli prožitek na hranici mezi životem a smrtí je pomálu, a zvláště těch, kteří by byli schopni o vlastním prožitku učinit záznam.
Důvěra a nevíra ve smrt. Autor se odvolává ke zvyklostem jako dokladu dochovaných historických pramenů, u nichž čerpá z literatury, jejíž výčet se nachází v poznámkách za každou kapitolou. To je celá materie. Není toho málo, to ne. Jak jsem již uvedla výše, zpověď, nyní praktická zpověď ze současnosti, zvláště co se týká přechodu mezi životem a smrtí, chybí. Neříkám, že by se autorovi podařilo za tímto účelem navštívit nemocnici nebo jiné instituce a zabývat se vědeckým výzkumem. Ani neříkám, že by se mu to nepodařilo. Ale nevím, zda o to projevil zájem a vyvinul nějaké úsilí. Moc by mě zajímaly skutečné zprávy z prahu onoho světa, nikoliv jen domnělé, filozofické.
Kniha je teoreticky ucelená, nemohu zhodnotit, zda autor použil literaturu vyčerpávajícím způsobem. Nicméně náznak praxe nebo pokusů o praxi chybí. Kniha je další v teoretické řadě, tentokrát přeložená do češtiny. Říkám si, kdybych nechala přeložit něco z literatury, kterou autor za každou kapitolou uvádí, zda by to nebylo stejné? Co nového do knihy autor dal? Přesto musím ocenit autorovu mravenčí práci, i když mi připadá, že autor jenom konstatuje. Kniha mu jistě musela dát mnoho práce a snaha zachytit co nejvíce sběrem informací je zřejmá, protože kniha je velice podrobná.
Z knihy jsem si pouze vybírala, co mě zajímalo, tedy kvůli čemu jsem si ji půjčila (kvůli faktům a ďábelskému/hororovému nádechu). Bohužel, vlastní autorovu praxi v 1. části Ochočená smrt (nebo mimo tuto část, např. na konci knihy), kde se hovoří o přechodu od života ke smrti, jsem postrádala. A že by mohla být zajímavá!

4 02.08.2023

Zajímal mě pohled na Satana. Ten, jak jsem vyrozuměla, byl hlavně křesťanský, katolický, pak pohled judaismu a islámu.
V raném středověku nebyl Satan Boží nepřítel. Ve Starém zákoně jsou zmínky o Satanovi vzácné a jeho úkony jsou vždy odůvodněny, v Novém zákoně se to ďábly jen hemží a jejich činy vyznívají iracionálně, bezdůvodně, jsou roztěkané a postrádají motiv (bezesmyslu a bezdůvodně např. posednou člověka).
V další fázi středověku se stala jména Lucifer a Satan významově prakticky totožná a Lucifer začal být symbolem vzpoury proti Bohu.
Existovaly dva druhy démonů, z nichž jeden zahrnoval lidské duše a druhý duchy hluboce pokleslé. Biskupové rozhodli, že existuje jen jeden druh démonů/ďáblů. Na čtvrtém lateránském koncilu v r. 1215 bylo v kánonu č. 1 vyhlášeno, že "Bůh stvořil i Satana a démony; ti ale v okamžiku svého stvoření nebyli zlí; zloduchy se stali vlastní vinou a od té doby pokoušejí lidi."
Prostý lid té doby ovšem připisoval ďáblovi velkou moc: mohl působit nemoci, vyvolával posedlost, působil na přírodní vědy a techniku. Zaujaly mě tři druhy kultu Satana v příručce pro inkvizitory Directorium Inquisitorum:
1) klanění, při němž se před ďáblem pálí kadidlo a vyznavači se na jeho počest dávají zmrskat,
2) uctívání, které spočívá v proplétání jmen démonů se jmény blahoslavených,
3) podivné praktiky, např. užívání obruče, utíkání k nekromancii, nápojům lásky apod.
Inkvizice byla formálně ustavena v r. 1184 na základě úmluvy papeže Lucia III. a císaře Fridricha Barbarossy. Od té doby světská moc ve službách Svatého oficia systematicky pronásledovala kacíře, rozkolníky, čarodějnice a trestala je vyhnanstvím, zabavováním majetku, potupením nebo ztrátou občanských práv, a od r. 1197 i smrtí.
Církevní otcové odmítli obě vůdčí myšlenky: hmotný svět není výlučným panstvím Satana a Satan nebyl stvořen Ježíšem.
Ve 12. a 13. stol. působili v Evropě kataři, známí též pod jménem albigenští, pataríni, publikáni, kteří vyznávali manichejskou nauku o těle a hmotě, které pokládali za pramen všeho zla. Zamítali svátosti a neuznávali Starý zákon - ten byl podle nich plně nahrazen Novým zákonem. Satana považovali za vládce tohoto světa. Vstřícným gestem pro neblahé pronásledování čarodějnic bylo vydání papežské buly Summis desiderantes affectibus z 5. 12. 1484, na jejímž základě vznikla příručka pro inkvizitory Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice).
Se satanismem se pojí černá mše, tj. obřad, který je napodobeninou katolické mše za účelem zhanobení obrazu Boha a vzývání Satana. Může být chápána jako způsob protestu, jak prokázat vlastní individualitu, jak se vysmát Bohu. Formálním potvrzením rouhačství se satanisté vyčleňovali z křesťanského světa a plně se stávali součástí odlišné kultury.
Gnostikové a Luciferiáni hlásali věčný rozpor mezi světlem a temnotou, dobrem a zlem. Lucifera pokládali za jediného skutečného boha, zatímco křesťanského Boha považovali za boha zla. Z rouhačství byli obviněni i templářští rytíři.
Satanismu se oddávali i někteří kněží (15. - 16. stol. - Francie, Švýcarsko).
Svobodní zednáři, tj. kasta stavitelů, kteří vybudovali pověstný Šalamounův chrám, používali tajnou mluvu pomocí znamení a prováděli rituály zaměřené na esoterismus. K pověsti satanistů však přišli neprávem.
Je to kniha vybavená satanistickými rituály. Autor si všímá novodobých událostí, např. vražd ve jménu Satana (Charles Manson, Edward Paisnel, David Berkowitz a další), nebo satanistických organizací a satanistické etiky, satanistických filozofií a směrů. Na satanismus nahlíží individualisticky.
Kniha by mohla být podkladem pro sepis hororu nebo jeho filmové zpracování. Z osobností, filozofií a satanistických organizací se dá vybírat.
Kniha je zvláštně temná v chápání satanismu, jeho hranic, možností a podsvětí, čemuž dopomáhají černobílé kresby a fotografie.
Doporučuji.

2 01.08.2023

Je to otázka Zla, ďábel/démon se nedotýká jen církve. Ale skutečně představuje odvrácenou stranu naší kultury, anebo do ní patří?
Hranice mezi Dobrem a Zlem nebyla vymezená.
Četlo se to jako beletrie, ačkoli se kniha řadí do oblasti odborné literatury dějin a historie. Byla jsem zvědavá, jakými myšlenkami a v jaké síle je ve mně autor dokáže evokovat. Šlo mi o to se odpoutat od beletristického knižního a filmového zpracování a další zbytečné domnělé personifikace, metafor, proměn a představ. Neříkám, že jsem na knihu nekriticky nahlížela, ale v tomto případě mi šlo o materii - o hodnotou odbornou literaturu prostou zbobtnatělého filmového zpracování satanů, démonů, ďáblů, čarodějnic a dalších stvůr, jejichž bytí se nachází za hranicemi světského života, přestože do něj v různých podobách pronikají.
Jak se ďábel zrodil?
Individuální a kolektivní děsivé a obsedantní představy jsou již jen důsledkem.
Kniha je o stvoření a postupném utváření nahlížení na ďábla, o víře v něj, o jeho vyznávání společností a o způsobech vsazení ho do společnosti v jejím vývoji a v časové proměně.
Ďábla autor umísťuje do společnosti, politiky (moci církevní, světské), a do umění, literatury, filmu.
Autor nerozlišuje ďábla a démona, možná proto, že se to v dějinách lidstva prolínalo, snad, že podstata nebyla až tak důležitá, možná šlo dílem o obojí. Ďábla pojímám tělesně, fyzicky, tzn. v lidské podobě. Na démona nahlížím spíše jako na zlého ducha. Ďábel se vymítá.
V knize chybí obrazová dokumentace, která by čtenáři problematiku přiblížila, zvláště odkazuje-li autor v drtivé většině na existenci ďábla v umění, literatuře a ve filmu. Jednotlivé kapitoly jsem si vybírala podle zajímavosti materie a podle svého zájmu.

2 28.07.2023

Autor se ubírá směrem storytellingu; tento způsob podání vtiskuje nejen v Prokletí rodu Usherů, ale i v této knize, kde předpokládám stejný situační kompromis, tj. stejnou intenzitu akčnosti a akci následující po akci, kde je podoba vypravěčského stylu vyhraněná. Na několika místech autor používá humor způsobem opisu významu, kterým nechává čtenáře, aby si pravý význam domyslel.
I když se zde pojí hned několik žánrů, líbí se mi spojení hororu s realitou, které můžeme vysledovat na začátku. Je to takový ten přibližující se horor, kdy autor popisuje běžnou situaci, do které přimíchává hororové prvky tak, aby čtenář v hororu myslel. Asociuje horor.
Nápadité je příliš mnoho mystických náhod.
"Neber to jako psaní. Ber to tak, že vyprávíš nějaký příběh kamarádům." To mě přivádí na myšlenku, že autor vypráví příběh o sobě. Klukovské dětství.
Kniha je noir románem; zčásti horor, thriller, detektivka, fantasy, nese prvky subjektivního zabarvení. Příběh nemusí tolik přitahovat, zajímavý je způsobem podání, ve kterém autor zpečeťuje svůj um. Děj obsahuje magické prvky, některé z nich působí přirozeně jako náhoda, shoda okolností. Chvílemi mi to připomínalo tvorbu Stephena Kinga IT (parta kluků, temný řidič), ale zde horor není hlavní proud, protože výsledkově největší místo zaujímá magie, která prostupuje vícero žánry.
Autor dokázal, byť idealisticky, nastínit hranici mezi světem živých a mrtvých v podobě "zemřelého živého" psa a "zemřelého živého" chlapce. Pes, který zemřel a obživl (byl napůl cesty mezi životem a smrtí, spíše více na cestě ke smrti) se všemi aspekty smrti, se nechtěl vrátit k živým.
V malém městě roku 1964 neustále doznívá nesnášenlivost "bílých" s černošskými obyvateli.
Autor využívá představivosti, aby to bylo zajímavé; využívá kontrastů, vynalézavosti a až vyumělkovanosti a vzájemného rozporu charakterů, využívá působivosti a rekonstrukce (triceratops). Autor používá moc magie, která ovládá životy hlavních postav a která vyúsťuje v jejich duchovní proměnu a rozvoj anebo v konec jejich životní etapy. Neživým věcem přidává vlastnosti věcí živých.
Připadalo mi to jako cesta kolem světa; akce za akcí, magie, čarodějnictví (Dáma), všechno nové, neznámé, nepředvídatelné. Napadá mě říct: "Bohatý příběh."

"Ty bys měl být spisovatel, Cory!"
"Máš ohromný dar pro jazyk!"
"Ano, podle mě by z tebe byl velmi dobrý autor."
Spisovatel? Autor?
Já se rozhodl pro vypravěče.

4 26.07.2023

"Onen jiný řád leží hlouběji, je původnější a bezprostřednější, a proto pro něj neplatí ony první a nejobecnější, protože čistě formální zákony přírody. ..."
Kniha je vybavena konkrétními praktickými ukázkami a případy působení mocných sil. Kniha není naučná, neuvádí ani příklady, řeší se v ní konkrétní individuální případy, které se staly (výňatky z novin, knih, spisů), přesto nedosahuje takové úrovně jako kniha Okultismus, čarodějnictví a magie od Christophera Della.

1 20.07.2023

(SPOILER) Šamanistické jeskynní umění ve Francii jako nejstarší záznam magického myšlení následované démony Lamaštu a Pazúzu.
Mezopotámské umění ovládané protičarodějnickými procesy. Zaznamenány v jeskynních obrazcích, v textech, objevují se mágové, bůh Thovt.
Dobytí Egypta Alexandrem Velikým znamenalo počátek nového synkratického myšlení a náboženství.
Upadal polyteismus, vznikl judaismus, který znamenal vzestup monoteistického myšlení. Vzniká nekromancie. Měla magie fungovat vlastní silou, nebo prostřednictvím zásahů bohů?
Vznikají magické postavy jako stvoření navazující kontakt s nadpřirozeným světem. Rytiny a tabulky popisující rituály proti čarodějné síle. Hledají se významy na nebi. Vzniká astrologie.
Lidé používají pomůcky jako obranu proti zlu a ochranu v posmrtném životě (horovo oko, figurky faraona a vůdce válek, které ničí a zapalují, amulety, talismany, magické formule a zaklínadla na papyrusu, knihy mrtvých, používají kouzla jako součást léčby pacienta, deskové hry k věštění budoucnosti, hole a hůlky k rituální magii apod.).
Setkáváme se s okultismem, čarodějnictvím a magií ve výčtu starověkých, středověkých a novověkých zemí, kde byla magie nejstálejší, nejtradičnější a nejsilnější.
Zarathuštra, Šalomoun, Kirké, Hekaté apod.
Mýty, čáry, kouzla, zaklínání, zaříkávání.
Lidé si odjakživa pomáhali různými formami magie, mytologie, náboženství, okultismu, které znamenaly použití sil mimo hmotný svět. Je to zvláštní, jak lidé potřebovali oporu, v čem ji viděli a věřili jí. Některé existují a využívají se dodnes. Každá země má svou vlastní odnož magie a rituálů. Rituální magie, magie pracující s runami, magie nejblíže čarodějnictví.
Démonologie: Lucifer, Belzébut, Astarot, Lucifugé, Satanachia, Agaliarept, Fleurety, Sargatanas, Nebiros.
Chammurapiho zákoník z 2. tisíciletí př. Kr. je jedním z prvních zákonů proti magii,
Lex duodecim tabularum z 5. století př. Kr.,
Lex Cornelia z roku 82 př. Kr.,
O věštění démonů ze 4. století,
Summa theologica z roku 1265 - 1274,
Malleus maleficarum z roku 1486,
Vznikají grimoáry:
Honoriova přísežná kniha,
Mnichova příručka démonické magie,
Velký grimoár,
Klíčky Šalomounovy,
Menší klíčky Šalomounovy,
Kniha posvátné magie mága Abramelina.
Vznikají další spisy, přípisy a knihy k urychlování studia, k novým náhledům a přístupům, k upevňování tradic.
Bílá magie, černá magie, exorcismus.
Kniha se člení do jednotlivých časových období, ty do různých zemí částí světa, kam okultismus, čarodějnictví a magie pronikaly nejsilněji a následují články a obrazová dokumentace se způsoby a členěním okultismu, čarodějnictvím, magií, jejich pronášením, účinky, srovnáváním s vědou, s jejich pomocnou funkcí, jejich hranicemi, propojení, nástroji, představiteli apod.
V knize je mnohem víc, co by stálo za zmínku, ale není nad to si to otevřít a podívat se. Obrazová dokumentace ve formě kreseb, maleb, fotografií a schémat, představuje ukázky, kterými doplňuje text. Tím se podání zaceluje. Bez obrazové dokumentace by kniha nebyla tím, čím je. A hlavně, nebyla by tak zajímavá a pro čtenáře přínosná.
Za mě velké doporučení pro náhled na téma okultismus, čarodějnictví a magie.

1 19.07.2023

(SPOILER) Zlo a odhodlání čiší z matky Devereauxové. Dětský pokoj je místností, kterou netřeba navštěvovat. Kdysi byl Margueritin, pak Kevinův. Od té doby je neustále zamčený. Co se tam skrývá? Anne to tam neuvěřitelně táhne. Čím víc mu ostatní jakoby mimochodem, ale zároveň okatě, nevěnují pozornost, tím větší má k němu Anne nutkání. Je obtížné hodnotit situační jednání Anne a Kevina. Ale líbí se mi, je to takové tak akorát, bez přehánění. Věci, které se běžně stávají, situace, ke kterým běžně dochází. A horor po malých krůčcích přichází. To je ten nejlepší základ; netušeně, za zcela běžných situací a okolností, bez utkvělé pozornosti (kdy už to začne?).
Jsou zde vztahové propletence, které se zvláštně dějí a jsou popisovány tak, že jim rozumíte a věříte tomu, co se předkládá. Nebo jste ochotni tomu uvěřit. Vše ale může být jinak a zřejmá něčí potřeba může být potřebou někoho jiného. Všechny zvuky domu si začínají osvojovat a některé přichází jako nové.
Při četbě přemýšlím nad Marguerite, jak se na každého svěřence hrozně upíná. Téměř si myslím, že to zlo, zde zpočátku jakoby nechtěné, přináší ona. Marguerite potřebovala svoji matku, potřebovala své žákyně - baletky a potřebovala svého bratra Kevina. Upnula se na Julii, která jí je podobná a připomíná jí své dětství a promarněné schopnosti. Aby měl její život smysl a aby žila, podbízivě se upnula na každého. Tím dělala každému ze života peklo a každý, kdo s ní musel jednat, hledal cesty a východiska, jak s ní vyjít, aby naznal co nejmenší úhony.
Manipulovala.
Ovládala.
Žila životem jiných.
Parazit.
John Saul patří mezi zastánce klasického hororu a jeho knihy se dnes vyskytují již vzácně. Myslím, že Oko za oko: Panenka, je toho důkazem.

2 15.07.2023

Přesvědčit se, jestli je to on. Samozřejmě, že je to on. A to je chyba. Není na něm žádná viditelná změna. Ani na tetě. Případy se rychle šíří, jejich počty narůstají, dochází na příbuzné, zanedlouho i na kolegy a další spolupracovníky. Nikdo si není nikým jistý.
Je to jednohubka, ačkoliv podle počtu stran by to až zase tak nemuselo být, kdyby měl příběh vytříbenější jazyk. Děj je jednoduchý, jednotvárný, trochu vleklejší.
Chtělo by to vysvětlení, jak se člověk tzv. polotovar dostal do skladu v domě Belicecových. Zřejmě to byl pacient lékaře Beliceca, ale neví se, kdo to byl, s čím se léčil, anamnéza pacienta, příčiny úmrtí a další souvislosti.
Zajímavý námět to je, ale chtělo to více akcí, nějaké stopy, luštění jejich významu a klidně to přepnout do režimu thrilleru.
Text má svůj věk, filmové adaptace také, myšlení, pohled a porozumění mystice také podléhá časovému období zpracování roku 1955. Ve své době to mohlo mít svoji slávu, teď se mi to ale jeví jako zpátečnický krok. Je to horor nebo sci-fi horor a dost pěkný horor, ale šel napsat jinak a lépe. Rozfázovat ho, dát víc akcí, zvratů, nabrat dramatičnosti, napětí, víc temnoty, syrového mraziva, psychologie jednání (dva z hlavních hrdinů jsou psychiatři), víc pochybností, víc paranoie, sebeklamů. Myslím si, vzhledem k tomu, že si kniha zahrává s autosugescí, že mělo jít o psychologický horor/sci-fi/fantastiku.
Čtyři hvězdy dávám za námět, jednu ubírám za zpracování, chtělo to víc. Nepochybuji o tom, že kniha jako předloha mohla filmu posloužit dobře. Zdá se mi, že knihy jsou pro filmové adaptace více obecnější, přesto, mám-li hodnotit knihu, chybí mi tam to knižní, kromě toho, k filmovému převzetí došlo později.

2 11.07.2023

Konečně jsem se mohla oddávat čtvrtému závěrečnému dílu. Akce pokračuje. S metamorfózou Vyzáblých se mi spojila jedna z hlavních hrdinek filmu Ve spárech ďábla, která vlivem posedlosti ďáblem dokázala měnit své tělo, aby se dostala všude. Trochu se mi zdá, že se Clare po tom všem, co prožila, někdy chová neuváženě. Pít čaj a vzít si pečené od neznámých "lidí"? V tomto díle se mi Clare, vyjma její zranitelností ve Winterbournu, zdá slabší. Připadá mi, že jinak starostlivý Dorran ji musí neustále hlídat jakoby zapomínala, že Vyzáblí mohou být skutečně všude (např. u Owenova auta). Zřejmě si autorka mezi třetím a čtvrtým dílem udělala delší pauzu a na starou Clare trochu pozapomněla.
Byla jsem zvědavá na Hex. I tady ve West Hope se setkáváme se zrádcem.
Jsou Vyzáblí stále inteligentnější, a proto se zde setkáváme s tím, že jsou schopni jednat na příkaz? Pokud jsou schopni jednat na něčí rozkaz, znamená to, že se nikdy nevzdají.
Nechápala jsem Dorranovo několikanásobné chození na zahrádku, když měli plno zásob, které by jim vydržely ještě týden a přitom jen tři dny do aktivace kódu, poupraveno necelý jeden den do západu slunce. Proč? I kdyby se doba aktivace prodloužila, nevěřím, že by si ti dva neporadili. Celé tři díly vždy přesvědčivě nacházeli řešení. I teď v temných chodbách, tunelech, celém podzemí a na zahrádce celého Winterbournu.
Stránky lítaly jen co je pravda. Nestačila jsem je při četbě počítat. Tak čtivé to bylo.
PS: Zvykla jsem si na Clare, Dorrana a Vyzáblé tak moc, že se mi po nich a jejich věčných eskapádách bude stýskat. Čím ty dva s Vyzáblými nahradím?

3 08.07.2023