vandalka komentáře u knih

Můj problém s touhle knihou netkví v tom, o čem pojednává, dobře jsem věděla do čeho jdu a měla jsem chuť si přečíst nějakou feel-good knihu o nenaplněném člověku s problémy prvního světa, kterak si polepší ;) Nicméně příběh tohoto Muže, který chtěl být šťastný bohužel postrádá jakoukoliv originalitu, napětí, poutavost, prostě je to přímočaré jako self-help příručka ale naivní jako Princezna na hrášku. Nakonec si neužijete ani literární stránku a obsah taky nic nového nepřinese.

8 22.11.2016

Další povedená Mayovka ;) Skála mě dostala víc, ale mám a to, že to bylo dané a) prvním setkáním s Mayovým stylem psaní a s tím atmosférickým prostředím Hebrid, b) tím, že ve Skále se vyskytuje víc kapitol, kde jsem si mohla namlouvat, že je to "jako na Orknejích". Rozhodně si ale nestěžuji, román jsem si náramně užila, nejvíc mě vždy baví ten pohled do všedního života na ostrovech v minulosti a dozvěděla jsem se několik netušených věcí (kterými tu nechci kazit překvapení ostatním). Takže se těším na třetí díl a přidávám na seznam i Entry Island, ve kterém, zdá se, Peter May zachází ještě dál a věnuje se tématu vysídlenectví do Kanady.

8 06.08.2016

Přesně tuhle knížku jsem teď potřebovala číst. A ani jsem to netušila :) Paralely se Sněguročkou nebyly zas tak přitažené za vlasy, aby rušily, a autorka tak fantasticky vykreslila aljašskou přírodu, atmosféru, život tam (před téměř sto lety) a hlavně hluboké pocity rodičů marně toužících po dítěti, že jsem místy četla se staženým hrdlem, s novým pochopením pro své rozverné potomky. Jemný příběh psaný podle mě i z veliké lásky ke své domovině, kterou Ivey dokáže zprostředkovat i rozmazleným měšťanům. Asi to není úplně pro každého, ale už pro tu Aljašku stojí za to číst.

8 06.08.2016

Moc pěkná odpočinková kniha i s vážnější mi tématy. Normálně humornou literaturu moc nemusím, ale Britové to prostě umí a Mary Ann Shaffer není výjimkou. Její román v dopisech je nejen vtipný a chytrý, ale dozvěděla jsem se zase řadu mně dosud neznámých faktů o německé okupaci Normanských otrovů, že jejich obyvatelům v případě odporu zcela reálně hrozil i transport do koncentračních táborů na pevnině a jak se jim vůbec dařilo v nouzi přežít. A nejvíc se mi líbily pasáže, které popisují setkání s literaturou u lidí, kteří by za normálních okolností knihu nejspíš nikdy neotevřeli, a jak to na ně působilo.

8 06.08.2016

Výborná kniha. Strašlivý příběh. Od začátku jsem neměla problém se začíst a okamžitě mě vtáhly osudy prvních postav, i když jsem ještě nemohla tušit, jak moc budu zanedlouho nesnášet mladého Jamese a jak rozmanité pocity ve mně budou vzbuzovat jeho dcery. Třeba taková v zásadě nezajímavá Kathleen mi později téměř zlomí srdce, Frances má člověk střídavě chuť obejmout či profackovat, a Mercedes.. Mercedes Obětavá, fanatická, láskyplná a smrtelně děsivá. Nakonec se pro mě vykoupila. A vůbec, řada dalších postav příběhu, který se odehrává od konce 19. století až do poloviny 20. na kanadském ostrově Cape Breton a místy rovněž v New Yorku, prožívá situace tak silné, až mi nad tím rozum někdy stál. Přesto nic z toho nezní nesmyslně, vše do sebe čím dál tím víc zapadá a konec knihy je fantastický. Rozhodně se poohlédnu po autorčině dalším díle.

8 06.08.2016

Výborná napínavá sci-fi. Představte si vzdálenou planetu, která sice oplývá (ne rozumným) životem, ale je na první pohled tak nebezpečná a nehostinná, že si vnější pozorovatel nedovede představit, že by zde nevybavení lidé přežili déle než několik hodin. A přesto tu je - Osada trosečníků ze Země, hrstka zbídačených, sešlých a malomyslných dospělých, několik více odolných dospívajících, kteří už nic jiného než tento svůj domov neznají, a děti. Postupně se vyjevuje, jak se sem vlastně dostali, ale úplné vysvětlení je až prakticky na konci druhé části. Bulyčovova divoká planeta se mi nesmírně líbila - tedy ne jako místo na dovolenou, ale její fantastická promyšlenost, nádherně matoucí způsob, jakým se zde lidé vyrovnávali s cizostí místního prostředí a lokálním životním formám přidělovali jména známých pozemských tvorů a rostlin, jen aby se pro nás, neznalce, chovali naprosto neočekávaně a oplývali fyzickými atributy, které by u "kozy" či "medvěda" nikdo nehledal.

Po patnácti letech strávených v této zoufalé situaci, v místě, kde sněží i v létě, jedlé houby před vámi utíkají a kousnutí blechy vám způsobí dočasnou smrtící nepříčetnost, se osadníci z posledních sil drží zbytků civilizace. Mladší generace se může stát nositeli lidské kultury a nebo se může dokonale přizpůsobit planetě a vyšší ambice zahodit. A nebo je skutečně možné obnovit spojení se Zemí a nevyhnutelnému sžívání s místním ekosystémem uniknout?

Druhou polovinu románu jsem prostě nedokázala odložit. Je to moje první setkání s Bulyčovem a tak jsem netušila, co všechno je svým postavám schopen provést a byla jsem jak na trní. No a teď je mi jasné, že to setkání nebude zdaleka poslední, Bulyčov je zjevně báječný autor :)

8 06.08.2016

[zasněné] Hmmmmmm.....

Smrt múz má k dokonalému románu daleko. Dokonce i dokážu pochopit, že někomu nesedne, já s ním místy taky zápasila. Nicméně když jsem měla dočtenou knihu odložit, zjistila jsem, že vůbec nechci, že se od ní nechci odloučit a že ji mám prostě ráda. I když mě tam štvaly některé zkratkovité skoky v ději, i když ten vtípek s Lawrencem bych si raději odpustila a navzdory suchopárné povaze vypravěče, příběh mě vtáhl a já postupně začala mít ráda jeho protagonisty, cítila jsem s jejich žalem, obdivovala jejich živelnost a citovost a toužila se projít po břehu Tweedu.

Smrti múz jsem se hrozně bála a dlouho jsem ji obcházela obloukem. Hlavním důvodem bylo zřejmě to, že jsem tak moc chtěla, aby se mi líbila. Protože už od pohledu Smrt múz vypadala jako kniha přesně pro mě, kniha o Skotsku, o spisovatelích, básnících, legendách. A když jsem jednou konečně sebrala odvahu a otevřela ji, nedostala jsem se moc daleko. Asi třikrát jsem to zkoušela a pokaždé selhala hned na začátku. Nějak jsem si ne a ne sednout s tónem románu (jen abych později zjistila, že právě ten tón je to, co mi na knize bude chybět snad nejvíc), zpočátku mi připadal prostě příliš vtipný, i když je pravda, že o popisovaných skutečnostech by se jinak prostě psát nedalo – ty události byly humorné, ať už byste je popsali jakkoli. Ale postupně jsem začala odhalovat další a další podtóny a časem zjistila, že jsem se v té symfonii úplně ztratila a že mě unáší mohutný proud, aniž jsem si toho všimla, a že jsem hluboce začtená do naprosto báječné knihy. Jsem tomu velmi ráda, protože Smrt múz je všechno to, v co jsem doufala, a ještě víc. Mé posedlosti historickou přesností nesmírně lahodila jistota, že drtivá většina popisovaných událostí, které se přímo osobně netýkají Johna Smithe, se zakládá na pravdě. Dokonce i některé fantasticky znějící citáty Johna Gibsona Lockharta jsou skutečné! Samozřejmě výřez příhod, které román zachycuje, je výrazně ovlivněn pohledem Johna Smithe, fiktivního “nejslavnějšího spisovatele na světě”, který se stýká s řadou vynikajících osobností své doby. V konečném důsledku tak není hlavním hrdinou vypravěč Smith ale spíše Sir Walter Scott, John Gibson Lockhart, James Hogg, lord Byron a v epizodních rolích řada dalších spisovatelů a umělců viktoriánské Anglie. A je to vyprávění báječné, živé a chytré. Díky, Marie!

8 06.08.2016

Kniha, kterou s námi v dětství četla máma. Kniha, kterou jsem později v životě sama četla opakovaně. Kniha, kterou jsem předčítala svým dětem, navzdory jejich počátečnímu odporu. A dopadlo to stejně, jako když jsem jim chtěla číst "tu knihu o králících" - počáteční zděšení nad tak ohavnou a nudnou představou se přetavilo v závislost a neustále škemrání, ať čtu dál, ještě kousek, ať nepřestávám :) Fonovy hlášky se u nás dokonale zabydlely. Takže ano, doporučuji všemi deseti, všem věkovým kategoriím, pokud se nejedná o lidi, kteří mají odpor ke "žvížatům" všeho druhu. Já humorné knihy většinou nedávám, ale durrelovky patří k čestným výjimkám a Dvakrát do Kamerunu mám od něj snad nejraději.

7 15.07.2021

Čteno v rámci čtenářského klubu. Suma sumárum: docela spokojenost. Sama bych si ji nevybrala, takže tímto mi Klub posloužil v rozšíření obzorů. Myslela jsem si, že to bude nějaký ten roztomilý veterinář, který popisuje srdceryvné historky o nemocných psech , nečekala jsem meziválečný anglický venkov, samorostlé farmáře a zběsilého veterináře a jeho bratra. Krajina nádherná, dobytek děsivý, když uvážím, že je to jeho prvotina, tak je autor borec. Nejlepší na tom fakt byl ten kout Anglie :)

7 30.01.2021

Zajímavý a čtivý příběh, ve kterém jsem nahlédla do mizejícího světa Akhů a pod pokličku pěstování, zpracovávání a prodeje čaje. Zejména pu-erhu, což je čaj, který denně piju už přes polovinu života (kdysi mi ho dala švagrová, že jí nesedne, ale když si na krabičce přečetla, že se honosí vůní zatuchlých knih, hned si vzpomněla na mě :). A zjevně nepiju ten správný pu-erh, ale nějaký sprostý a obyčejný, protože mě nestojí měsíční příjem rodiny, ale co naplat. Příběh obou žen - hlavní hrdinky Li-Jen a nárazově i její nezvěstné dcery, je v mnoha ohledech říznutý různými odstíny Popelky, což je na jednu stranu milé, ale na druhou stranu jejich peripetie do jisté míry od/z-lehčuje. Každopádně mě bavil i poučil, takže jsem spokojená.

7 07.11.2020

Nesmírně zajímavá kniha. Má svoje chyby, autor rovněž, nicméně v závěru jsem naznala, že ty pasáže, které mě rozčilovaly nejvíc, vlastně nakonec splnily to, co autor slíbil – dát nám nahlédnout do mysli „hillbillies“ – komunity neprosperujících zaostalců původně z oblasti Appalačských hor, kteří v důsledku ekonomického propadu migrovali do přilehlých států. Autor pochází z Middletownu v Ohiu, jeho rodina a řada sousedů z Kentucky. Amerika mě okrajově fascinuje, i když dlužno dodat, že mě okrajove fascinuje kdeco. K „Hillbilly Elegy“ jsem se dostala dlouhou oklikou přes etnomuzikologii a migraci lidových písní z Britských ostrovů do Ameriky. A nějak jsem se zasekla v Appalačských horách a porůznu četla memoáry obyvatel těchto hor z rozmanitých období, takže si ke mně J.D.Vance přirozeně brzy našel cestu. To jsem ještě nevěděla, jaké halo kniha působí ve Spojených státech a že se pro potřeby intelektuálně méně zdatných či pohodlnějších občanů dá koupit i jako „shrnutí“ hlavních myšlenek a kdyby i to bylo příliš náročné, příslušné shrnutí lze pořídit coby audionahrávku. Je vidět mohutná snaha zprostředkovat ji i těm, kterých se týkají nejvíc, samotným hillbillies. To jsou lidé, kteří milují zbraně, Ameriku a pod pojmem služba vlasti si představují jít do války. J.D.Vance se sice vymanil z proudu, který většinu dospívajících z Middletownu zanese k drogám, nezaměstnanosti, alkoholismu, plození potomků a zadluženosti či až do vězení, nicméně tyto klíčové hodnoty v něm přetrvaly. JD miluje armádu. Není divu, po jeho chaotickém dospívání, kdy často měnil domov, obklopovalo ho násilí a nestabilita a měl pramálo příležitostí k nabytí praktických životních znalostí, mu armáda poskytla všechno to, po čem v hloubi duše toužil – stabilitu, pravidelnou rutinu, disciplínu, povědomí o hygieně, stravování, styku s úřady a bankami a řadu dalších znalostí a hodnot, které mu umožnily se vymanit ze zažitého vzorce. Díky tomu všemu vystudoval práva na Yale a dokázal srozumitelně vylíčit vnitřní svět bílé americké chudiny. Amerika mě svým způsobem děsí, je to země takových rozporů, že si to ani pořádně představit nedovedu. Propast mezi ekonomicky negramotnými Appalačany a kosmopolitními obyvateli amerických velkoměst je neskutečná. Při četbě „Hillbilly Elegy“ jsem často přemítala, jak se ten či onen jev může podobat dění v České republice, a analogie tam samozřejmě jsou hojné, ale mám dojem, že my tady si ani nedovedeme představit míru odlišnosti a nerovnosti, jakou najdeme v USA. A to je zachycení jen jedné jediné demografické skupiny ze spodních vrstev americké společnosti.

Takže ano, Vance napsal vskutku pozoruhodné dílo, se kterým nemusím ve všech bodech souhlasit, ale rozhodně mi pomohlo některé věci lépe pochopit. A autor si mě navzdory všemu získal svou otevřeností, upřímností, protože je zcela zjevné, že se skutečně snaží mladým z podobného prostředí přiblížit nejen možné cesty “ven“, ale i řadu nepříjemných překážek a selhání, kterým se s největší pravděpodobností nevyhnou. A na závěr asi nejdůležitější citát: „Public policy can help, but there is no government that can fix these problems for us. ... These problems were not created by governments or corporations or anyone else. We created them, and only we can fix them.“.

7 21.02.2019

Kerstin Ekmanová není vaše obvyklá autorka severské krimi. Černá voda sice pojednává o zločinu a jeho vyřešení, nicméně autorka na nějaká pravidla detektivní tvorby zvysoka kašle a píše svou knihu jako krásnou literaturu. Se vším všudy. Ekmanová rozhodně nešetří popisy přes celé odstavce, vykresluje nám lidi, kteří se v příběhu jen mihnou a opět zmizí, místa, která nemají hlubšího významu, než že jde nějaká postava okolo, a stejně nejen že to nevadí, ale bez těchto „vtahováků“ by člověk přišel o možnost si prostředí Černé vody prohlédnout, procítit, poznat. Abyste věděli, do čeho jdete, tak zde je například popis jednoho domu:

„Jeden z majitelů před Perem obložil dům eternitovými deskami v barvě brusinkové zavařeniny hodně zředěné mlékem. Dům měl dvě podlaží a ze střechy pobité zeleným plechem čněl neúměrně velký podkrovní vikýř obehnaný balkónem s rezavým zábradlím.

Pod zápražím se válel sušák na prádlo s přetrhanými umělými šňůrami a dvě červená plastová umyvadla. Tráva a kerblík vyrážely přímo skrz laťky pohozených sáněk. U průčelí domu stály dvě prázdné basy od piva a o zeď se opíral kus ohnuté kovové roury. Do trávy a umyvadla nasněžily odloupané zelené vločky ze střechy. Když přišli až k domu, uviděl Johan losí paroží ohryzané od myší a před kuchyňským oknem leželo stočené lino.”

Děj to nikam neposouvá, ale vy tam jste, vy to vidíte, vám to stojí za to. Věřte mi!

Ekmanová nepíše ani tak o vraždě, k níž před lety v oblasti došlo, jako spíš o tom, jak tahle nová situace zamíchá se životy lidí, kteří s ní nějakým způsobem přišli do styku. Postavy, které se už samy leckdy nacházejí na prahu životních rozhodnutí a změn, jsou náhle odstředivou silou vrženy někam, kde se mohou ztratit či nalézt, z tohoto hlediska se jedná v zásadě o román existenciální, rozkročený přes téměř dvě desítky let; na druhou stranu nám autorka tak mistrně předvádí život v této části Skandinávie, že máte pocit, jako by jejím hlavním cílem bylo vás tam dovést a vše vám ukázat – místa, která má ráda, přírodu, lidi a jejich způsob existence v těchto končinách. A pak vás zase čeká zásah mytologií a folklorem, ekologií, psychologií.. prostě absolutně nechápu, jak se jí podařilo na tak relativně malém prostoru rozehrát tolik strun a zároveň je všechny dokonale sladit do smysluplného, uhrančivého celku. Pro mě mocný zážitek.

7 13.03.2018

Pro mě naprostá lahůdka. Příběh leckdy tmavý, upocený a živočišný jako vnitřek přeplněného iglú, jindy úsečně zmiňující kritické okamžiky života protagonistů, jež nám jsou předkládány v časových skocích, bez uvozovek. Postavy jako chameleoni měnící barvu kůže v různých podmínkách, a naopak jedinci změny zcela neschopní, kteří přijedou do Grónska se svými korzety, parukami a oslavami šíleného krále. Fascinující bizarní vyprávění o blouznivcích grónských hor a jednom magistrovi, který mezi dvěma odlišnými světy hledá své místo. Je mi nesmírně líto, že si od autora zatím nemůžu přečíst žádné další dílo, neboť ani do angličtiny nepřeložili nic než Proroky. Třeba se dočkáme v češtině?

7 07.09.2016

Michel Faber je jedním z těch požehnaných spisovatelů, kteří i na malém prostoru dokážou jít až na dřeň.

7 06.08.2016

Třebaže jsem dřív mívala humornou literaturu docela ráda (Townsendovou, Rostena, Jirotku, Lewise a další), v posledních letech mi nějak leze na nervy. Vylámala jsem si zuby i na onačejších kalibrech, takže do Poslední aristokratky jsem příliš nadějí nevkládala a dobře jsem udělala. I když byla knížka zpočátku docela zajímavá a místy i vtipná, postupem času jsem se k ní vracela se stále většími obtížemi, prokládala ji řadou jiných knih a nakonec jsem se po heroickém vypětí dočetla až na poslední stránku, jen abych zjistila, že celý román prostě končí takřka v polovině věty. Tím se završil můj dojem zbytečnosti – nejen že je to tak nějak o ničem, ale i odněkud nikam. Ale třeba mě prostě jen přešel humor :)

Jedna moje důvěryhodná čtenářská souputnice Lambův román nadšeně doporučovala se slovy, že při jeho četbě vzpomínala na Irvingova Garpa, na Kazana a na Steinbecka. To mě samozřejmě nalákalo, nejvíc jsem doufala, že Jako voda konečně ukončí mou vleklou čtenářskou krizi. A skutečně, voda mě pohltila hned z kraje a na chvíle strávené s knihou jsem se každý den moc těšila. Román zachycuje jeden úsek života rodiny Ohových – bývalých manželů Annie a Oriona a jejich již dospelých dětí Andrewa, Arianne a Marissy. S každou kapitolou se střídá vypravěč a ukazuje nám jiný úhel pohledu na v zásadě tragický příběh, u jehož kořene stojí dávná událost. Jedna. Nebo dvě. Nebo tři? Jedna navazuje na druhou, trauma vyvolává citovou nevyrovnanost a vše se dál valí z kopce jak narůstající sněhová koule. Nahlížíme do dětství většiny protagonistů a sledujeme klíčové okamžiky utváření jejich osobností. A shodou okolností se snad všichni z nich v tomto momentě nacházejí na pokraji či za pokrajem nějaké zásadní životní změny, všichni se sjíždějí na druhou svatbu matky rodiny a potlačované skutečnosti mohou škaredě vybublat na povrch. Lamb píše dobře, postavy mě zajímaly, často jsem jim rozuměla, či snad ony mně? Přesto to za mě není pětihvězdičková záležitost, celé je to takové krapet jednostranné, kol traumat se točící, uvízlé ve víru a neschopné se odpoutat. Čtyři hvězdičky ale dávám bez váhání.

7 06.08.2016

Je škoda, že Peter May nepíše prostě historické romány. Z Entry Island mám dojem, že chtěl jednoduše psát o vysidlování Skotů z Hebrid, a ve snaze to naroubovat na současný detektivní příběh zašel příliš daleko. Ona už i ta hebridská zápletka mi zpočátku ježila chlupy na zádech - syn chudého chalupníka zachrání dceru místního lorda, aby se do sebe po letech zamilovali, což se nelíbí ani jejímu otci, ani surovému bratrovi. Dál si to dovedete domyslet. Místy jsem si nebyla jistá, jaký druh literatury to vlastně čtu. Další část té vystěhovalecké linie pro mě ale byla nejzajímavější a hlavně za ni jsem byla schopna dát ty tři hvězdičky - každodenní život na ostrově Lewis, popis plavby do Kanady, karanténa na Entry Island, osudy vystěhovalců - často mi to evokovalo vynikající dílo Mobergovo a jeho švédské vysídlence. Ta současná linie s depresivním detektivem, potomkem původního Simona Mackanzieho, jehož osudy můžeme sledovat prostřednictvím dochovaných deníků a detektivových snů (!), byla pro mě spíše obtežující a irelevantní. Jak to všechno dopadne je zřejmé již od prvních stran, ale i tak se mi tu nechce rozebírat pordobnosti a kazit tím četbu ostatním, nicméně - detektivovo "napojení" na hlavní podezřelou považuji za krutě přitažené za vlasy. U některých částí románu jsem měla pocit, jakoby May psal na objednávku z Hollywoodu, ale nechci mu křivdit. Rozhodně jsem ráda, že jsem knihu četla, až na zmiňované nedostatky se mi líbila, dozvěděla jsem se víc z historie Hebrid, což je pro mě rozhodující, a budu doufat, že ve svém následujícím díle autor trochu umravní svůj romantický přísup a bude se víc držet prozaičtějších dějů.

7 21.10.2015

Nebudu zastírat, že mě tato kniha zpočátku příšerně nudila. Ještě někdy v polovině jsem se přemlouvala, že dalších sto stran přece zvládnu dočíst a plánovala si, jak se tu s jednou či dvěma hvězdičkami podivím nad jejím věhlasem. Nemám moc pochopení pro misijní činnost a vydat se někam úmyslně a natěšeně s vidinou slavného mučednictví mi připadá vyloženě pitomé. Líbil se mi sice Endóův impresionistický jazyk, ale duševní pochody i zážitky hlavního protagonisty mi připadaly ubíjející. Ale pak.. PAK jsem se konečně pročetla ke klíčové části románu, poslední Rodriguezově noci ve vězení, a to byl TAKOVÝ psychologicko-duchovní nářez, že nebýt toho všeho okolo, katapultuje Mlčení do mých nejoblíbenějších knih. I tak se tam možná dostane, po dalším přečtení, protože tohle úžasné vyvrcholení je zachyceno tak neuvěřitelně, že na ně asi nikdy nezapomenu. Skutečně zvláštní kniha, asi není pro každého, ale na mě nakonec velmi silně zapůsobila. Endó je prostě borec.

7 15.04.2015

Moc se mi to líbilo. Výborně napsaný příběh, kniha krásná do ruky i na pohled. Zpočátku jsem žádnou souvislost s Márquezem, snad krom toho, že jsou oba autoři Kolumbijci, neviděla, ale postupně mi v mysli začala vyvstávat podoba s Kronikou ohlášené smrti. Zde je sice smrt ohlášena jen čtenáři, víme kdo, víme zhruba kdy, ale nevíme proč a jak, ale jinak mi připadalo, že je vyprávění podobně úsporně vystavěné a já četla jako hypnotizovaná. J. mi byl v zásadě velice sympatický a jeho touze uniknout marastu městského života a na vzdáleném statku u moře si užívat prostotu a klid víc než rozumím. Elena mi postupně stále víc lezla na nervy, i když ona za to asi tolik nemohla, byla prostě na špatném místě. A samozřejmě byl pro mě velice zajímavý popis způsobu života v tehdejší Kolumbii (kniha vyšla v 80. letech minulého století, to už je úplně jiná doba, ale i tak mě rozesmálo, když se jedna postava odebrala"za lepším" do Venezuely). Musí tam být nádherně, ale život je tak zatraceně těžký... Doufám, že si od Tomáse Gonzáleze přečtu v budoucnosti ještě něco dalšího.

6 12.08.2021

Skutečně výborná kuchařka, z čínských má nejoblíbenější. Útlý svazek, bez ilustrací, recepty zaberou tak odstavec dva a jsou úžasně prosté. Z obsahu:

- Úvodem několik slov o čínské kuchyni
- Studené mísy (saláty)
- Sójové boby a zeleninové pokrmy s tou-fu nebo sójovými plátky
- Ostatní zeleninové pokrmy
- Vaječné pokrmy
- Pokrmy z rýže
- Těstoviny a jiná moučná jídla
- Polévky
- Zákusky a ovoce

To vše na 86 stránkách :) Jednoduchá jídla jako Smažené čínské zelí (skládá se z hlávky čínského zelí, 1 čl s'čchuanského pepře, oleje, soli a wej-su), Smažené čínské zelí po šanghajsku (navíc máme houby, cukr, solamyl, cibuli a zázvor) atp. - prostě jídla, na která potřebujete skutečně málo a která se v Číně skutečně jedí. Můj zdaleka nejoblíbenější recept je "mrkev po wuchansku", jak jsme si doma zvykli říkat, zde Smažené mrkvové nudličky s pórkem na wuchanský způsob. Samotný název receptu by skoro postačil - nakrájíte mrkev na sirky, pórek na tenká kolečka a postupně osmažíte. Když si chcete hodně vyskakovat, přidáte wej-su, což neděláme, stačí zakápnout sojovkou a podat s rýží.

6 07.09.2019