Margherita_N komentáře u knih

Říkat téhle knížce Milý Michale mi pořád připadá vtipný, četla a pak i poslouchala jsem to v originále jako Caro Michele - se skvělým přednesem italské herečky Anny Bonaiuto, která naprosto úžasně načetla jako audioknihu taky Geniální přítelkyni. Ale k milému Michalovi - šlo o moji druhou Ginzburgovou, jako první jsem předloni dostala k narozeninám Rodinnou kroniku, milé historky ze života jedné rodiny. U Micheleho / Michala jde taky o jeden úsek života rodiny s pěti dětmi, ale vyprávěný zcela jinou formou. Většina knihy je psána formou dopisů, které se prolínají s vyprávěním v reálném čase. Autorka nás na začátku uvede do nového domu matky rodu Adriany, která se svým příbytkem není zcela spokojená, a hned v jejím úvodním dopise adresovaném právě jedinému synovi Michelemu se dozvídáme, že není a nikdy nebyla v životě spokojená s ničím. Momentálně ji nejvíc trápí nezabydlenost jejího nového domu a to, že se z druhé ruky dozvěděla, že Michele utekl z Itálie do Anglie. Prostřednictvím jeho sester, nejlepšího kamaráda a bývalé milenky, ale i z dopisů samotného Micheleho se pak dozvídáme, že při svém útěku zapomněl v šuplíku vlhkého sklepního bytu, kde se zdržoval, samopal, který souvisí s jeho radikálně politickými sklony. Zvláštnější než tahle linka pro mě ale byly dopisy Adriany, která o všech svých dětech psala jako o nevzdělaných pitomcích - a psala to přímo jim. Druhá pecka byla Micheleho bývalá milenka Mara, ani ne tak proto, že nevěděla, s kým má dítě, ale spíš že měla potřebu Michelemu vypisovat, že sbalila staršího muže připomínajícího pelikána a jaké to s ním bylo v posteli, a do toho přidávala, jednou že dítě jí připadá podobné Michelemu, pak zase že ne. Na italském kurzu jsme vesměs hodnotili tak, že v té knize jsou všichni padlí na hlavu, to tak nějak sedí.

3 24.09.2023

(SPOILER) Annu ze Zeleného domu jsem četla před dvěma lety v důležitém období svého života. Proto když můj tehdejší zahraniční výlet teď vyústil do dalších zajímavých událostí, zase jsem si vzpomněla na Annu, vždyť má vlastně víc dílů. Viděla jsem mezitím seriál na Netflixu a musím přiznat, že mě bavil víc, protože je prostě živější a úměrnější dospělému věku. I když druhý díl knižní série ukazuje už skoro dospělou Annu, která má zaměstnání (v šestnácti je učitelka?), kniha je pořád napsaná tak, aby neřekla nic osobního, jen neškodně předkládala události ve vesnici na kanadském Ostrově Prince Edwarda. Překvapující nicméně bylo, že když jde Anna z domu na univerzitu, její adoptivní matka Marilla si dá druhé kolo a tentokrát přijme za svá rovnou dvojčata. Jsem zvědavá, jak se bude Anně studovat a jak budou děti růst, zdá se, že chlapec je ještě větší číslo, než byla ona. Zato holčička je chudák hodná a způsobná a Anně s Marillou se na tom pořád něco nezdá, že je nudná a podobně. Pfff, mají bejt rády.

3 17.09.2023

Z příběhů Hercula Poirota, které mám ráda všechny, je tenhle formát kratších povídek v jednom svazku můj nejmíň oblíbenej. Myslím, že genialitou by se mělo šetřit, aby nezevšedněla. A když nám ji Hercule předvede hned dvanáctkrát rychle za sebou, maličko všední. Oceňuju ale herkulovskou tematiku, která mi připomněla, že jsem od školy zapomněla snad celou antickou mytologii, a vyvolala ve mně chuť si tuhle mezeru doplnit, ať už knížkama, nebo cestováním, nejlépe obojím. Dozvídáme se tu taky poprvé, že Poirot měl bratra Achillea, ale že už je to dávno. Škoda že je ohledně své rodiny tak skoupej na slovo, ale třeba ještě v dalších knihách padne nějaká zmínka. Jo a taky se tu slavnému detektivovi zapalujou lýtka, když se znovu setká s hraběnkou Rosakoffovou, která je elegantní i při zločinné činnosti. A když je někdo elegantní, to Poirot umí ocenit. Jednotlivé případy byly na Herkulovy úkoly někdy docela našroubované, ale co, já jsem si čtení opět užila.

7 17.09.2023

Čekala jsem vybroušené vyprávění o čemkoliv, ale určitě ne obhajování nevěry a podobnou tematiku. Celej Dekameron je totiž o tom - buď s argumentem, že kdo si neužívá života naplno, je prostě hloupej (třeba když nevyužije času, kdy je jeho manžel/ka mimo domov, s někým jiným), nebo často taky tak, že to dělají všichni včetně představitelů církve. Nejmíň polovina příběhů je o poklescích jeptišek a kněží. Nejvíc to asi odnesl ten zahradník, kterej musel obsluhovat všechny jeptišky v klášteře, až už se mu samotnýmu nechtělo. Je to velmi italská kniha. Ale ne, tematizuje i jiné lidské touhy, pohnutky a vlastnosti - najdou se tam krátké poučné příběhy o závisti, lakotě, ale také šlechetnosti, čisté lásce a sebeobětování. Ten šlechtic, kterej neměl čím pohostit paní, a tak zabil svého milovaného sokola, a pak se ukázalo, že ona si sokola právě přišla vyžádat živého pro svého nemocného syna, mě málem rozplakal.

8 16.09.2023

Porno s Nestou a Casianem a kolem toho trochu příběhu. Teda ony se tam stanou i důležité věci, jako že třeba Nesta se svými kámoškami, ačkoli je duševně nepřipravená a v noci vytažená z postele, jen tak zvládne úkol, na kterej se muži připravujou roky a málokdo uspěje. Jasně, ona uloupila část moci Kotlíku, takže asi nemůže být nic, co by nezvládla, ale stejně, je to trochu nuda. Oceňuju ale Nestin pohled na Rhyse, jak jí připadá nafoukanej a naprosto nepřitažlivej. Už jsem se bála, že to bude takovej místní polobůh, proti kterému nikdo na Nočním dvoře neřekne slovo. Protože já nevím, ale furt mi ta jeho padesátiletá epizoda s Amaranthou nepřipadá jako sebeobětování, za které by se mu měly líbat ruce. Jako vyloženě oddechová je to ale fajn kniha a jsem zvědavá, jestli autorka nenapíše taky něco o Elain, třetí ze sester nadané velkými schopnostmi, která doteď neudělala vlastně nic, ale měla by, když taky byla v Kotlíku.

4 16.09.2023

Třetí díl ságy znamená třetí össenskou drogu, ökrë. Lucasovi zbývají poslední dva měsíce života, najednou mu ale ze všech stran někdo tvrdí, jako třeba gerdánská tajná služba, že ví, co by ho uzdravilo. Lucas se propadá do temnot, protože neví, komu může věřit, jestli vůbec někomu, jestli na něj náhodou nechystají spiknutí. Naopak rád by si nechal pomoct od Aš-šáda, jenže ten mu řekne, zapletl ses s Loděmi, s tím já nechci nic mít, takže ti nepomůžu. To dostane už tak zlomeného Lucase na pokraj šílenství. Série o tom, kterak si lidstvo začalo s planetou Össe, je stále složitějším konspiračním příběhem, ale udržuje si vysokou kvalitu (a zajímá mě, jak ji autorka pojme, až jí po pátém díle dojdou össenské drogy).

13 06.08.2023

(SPOILER) Feyre má teď u sebe na Rhysandově dvoře obě sestry, protože ve své současné podobě se nemůžou vrátit zpátky domů za zeď a dělat, jako by nic. Naštvané jsou kvůli tomu obě pekelně, nebo spíš jedna je vytočená doběla a druhá je zlomená a nikdo neví, co se jí honí hlavou. Čekala jsem, že epizoda zpátky na Tamlinově dvoře bude delší, že bude zahrnovat složitou hru plnou nebezpečných situací, ale Feyre pobyla sotva pár dnů a už byla zase zpátky na Nočním dvoře. Celý tenhle díl je spíš politika mezi dvory, ne zrovna propracovaná, takže ani ne moc uvěřitelná. Autorka se ale potřebuje dostat k válečnému konfliktu, tak tam naplácá nějaké rozhovory vládců a nakonec bitvu několika armád, kterou může rozhodnout jeden magický předmět, takže je potřeba se ho zbavit. To mohlo být epické, kdyby to napsal někdo, kdo by si s tím fakt vyhrál.

4 06.08.2023

Nic není tak, jak to vypadá. Feyre si myslela, že miluje Tamlina, riskovala kvůli němu nesčetněkrát život, ale při první příležitosti, kdy Tamlin udělá chybu, zjišťuje, že ho vlastně nemiluje, a aniž by si to s ním vyříkala, odletí okamžitě s jiným chlapem k němu domů a už se nevrátí, pošle jen stručnej dopis, měj se fajn, já tady zůstanu. Co k tomu říct, sympaťanda Feyre není. Tímhle chováním samozřejmě celá situace nabývá obludných rozměrů, hlavní hrdinka najednou vidí, že u Rhysanda je tráva zelenější, všechno je tu lepší. Feyre tedy teď hodnotí epizodu s Tamlinem (která mimochodem zahrnovala společné poražení nepřítele kontinentu a následnou svatbu) jako hnutí mysli, kdy měla laťku tak nízko, že se zamilovala do prvního chlapa, kterej ji vytrhl z domova, kde nebyla šťastná. Já nejsem žádnej tým Tamlin proti Rhysandovi, uznávám, že Rhys má mnohem větší šťávu. Jen jsem si občas říkala, že by ji měli kopnout do zadku oba. Rhysandovo ukryté město se ale nepřejí, tenhle nápad s malým rájem Velarisem se mi líbil, sága aspoň není od začátku do konce plná zmaru a má takovej ten šťastnej ostrůvek. A Rhysandův osobní kruh je super parta. Celkově se mi tahle série čte líp než Skleněný trůn, možná protože je plošší a hned ze začátku jsem rezignovala na nějaké literární nároky. Užívám si Velaris a je to takové pohodové čtení, protože je jasné, že všemocná Feyre vždycky všechny zachrání.

6 06.08.2023

(SPOILER) Erikovi je čtrnáct a je démonolog praktikující svoje rituály v dětském pokojíčku. Ne že by byl úplně neúspěšnej, jen místo démona vyvolá Mrakoplaše, kterej byl od Magického prazdroje zaseknutej někde v podzemí. Ač si Mrakoplaš zase myslel, že nic neumí, král démonů mu ty démonský schopnosti dá. A tak Erik, Mrakoplaš a nezbytné Zavazadlo utíkají až do minulosti, kde se odehraje parodie na dobytí Troje včetně Heleny/Eleonory, protože Erik vyvolával démona mimo jiné proto, aby se setkal s nejkrásnější ženou světa. A taky aby žil věčně, takže následuje setkání se Stvořitelem v momentě, kdy vzniká vesmír a Zeměplocha. A nakonec se trojice vydá do pekla, kde se mučí nudou a terapií. Stále nejsem úplně fanynka Zeměplochy, ale díly s Mrakoplašem mě baví.

8 06.08.2023

Cormoran Strike mě začal hrozně bavit. Fakt je to momentálně můj oblíbenej detektiv a skoro bych řekla, že z těch všech sériových kriminálek, který jsem přečetla, je tahle série nejlepší. Nebylo to tak hned, první díl jsem tady dost kritizovala, ale s druhým a třetím se z osudem stíhaného detektiva stal pěkně vtipnej ironik s odzbrojující chlapskou upřímností (kam na to ta Rowlingová chodí?) a jeho peripetie s Robin jsou zrcadlo nastavený jakýmukoliv čtenáři, kterej někdy zažil nelehce se rodící vztah. Všechny ty pocity a reakce jsou tak výstižně popsaný, a bez fňukání. Co se týče detektivní linky, tam bych měla nějaký ty výtky, protože Strike si na začátku vybral tři podezřelé hodně podezřele, prostě si zvolil ze svých známých ty, kteří ho podle jeho názoru nejvíc nesnáší. Toho se držel až do konce a doufal, že jeden z nich to bude. Každopádně popis jeho nevlastního otce byl mistrovsky autentickej, měla jsem pocit, že mi Rowlingová zprostředkovala všechny druhy vjemů včetně čichových. To mě moc netěšilo. Za všechno dohromady dávám pět hvězdiček a těším se na další díl.

16 06.08.2023

(SPOILER) Upřímně, nejdřív jsem knize dala dvě hvězdičky, za pár dnů se mi to rozleželo a řekla jsem si, ale tak v rámci žánru to asi nějak tak šlo. Je to pohádka pro velmi mladé slečny, které můžou snít spolu s fantasy Popelkou Feyre o tom, že jednou při lovu v lese, kterým zabezpečuje to málo jídla pro neschopnou rodinu, potká prince a ten ji vezme s sebou na pohádkový zámek. Dobře, trochu přeháním, Feyre na nic takového při lovu nevinných zvířátek pro chromého otce a dvě starší sestry nemyslela, ale stalo se. Příběh ale psala Maasová, takže Feyre si musí taky pošpinit ruce krví, i když zdaleka ne tolika lidí/víl jako Aelin ze Skleněného trůnu. Opět mi u autorky vadila nedotaženost, nevysvětlování, nepřibližování atmosféry, pocitů. Blbě se mi do Feyre vciťovalo, protože postřehů z jejího nitra bylo málo. Na prahu se objevil mluvící vlk a řekl jí, ať s ním jde, tak s ním šla. Najednou přišli do jeho říše na severu za zdí (mávám Hře o trůny), aniž bychom se něco dozvěděli o průběhu dvoudenní cesty. Přitom já jsem si to představovala právě podobně jako cestu Jona Sněha, který bydlel zhruba na stejném místě (vždyť obě ságy dokonce používají pro svůj svět mapu Británie) a jeho pobyt na zdi byl taky doživotní. Jenže na rozdíl od něj se od Feyre nic nedozvíme, ani žádná nostalgie po opuštěné rodině moc neproběhne. A pak už se devatenáctiletá holka dostane do nekonečně bohatého sídla, kde má odteď až do konce svých dnů žít se dvěma sexy fešáky. Takže od začátku visí ve vzduchu to, s kým si na zdánlivě opuštěném místě za zdí začne a jak moc divoké to bude. Noo asi jsem po tom napínání čekala větší erotiku. Ale jak píšou i čtenářky pode mnou, chemie mezi ústřední dvojicí není největší a našel by se tam pro příští díly ještě někdo v tomhle směru lepší.

5 14.07.2023

(SPOILER) Jeden z nejnásilnějších dílů série. Vrahovu motivaci do absurdna vyžene to, že vyjde totálně vniveč, protože ji nikdo nepochopí. Tím dostává jakousi bizarní autentičnost, stává se přece běžně, že člověk zaslepený dávnou křivdou jedná roky pod jejím vlivem, ačkoli ostatní se přes to dávno přenesli nebo to prostě nikdy tak neprožívali. Spoiler: Robertův osobní život stále není. García už je tak dvacet let ženatý s Annou, a ačkoli se milují nejvíc na světě, ještě se necítí na založení rodiny. Ani dvanáctá kniha série tedy nepřináší důraz na nic jiného než nekonečnou brutalitu sériových vrahů.

11 12.07.2023

Poirot vchází na scénu těsně po výstřelu, kdy pistole ještě ani nevychladla, stejně jako tělo. John Christow řekne poslední slovo před smrtí a tím zamotá všem hlavu - šlo totiž o jméno, takže se nabízí, že John obvinil svého vraha. To by ale nebyl Poirot, kdyby skočil na to, co vypadá jednoznačně. Celá ta scéna u rybníka, do které tak nečekaně přišel, se mu nezdá, šedé buňky mozkové slavného detektiva, zvyklé řešit vražedné rébusy, trochu uráží, že nad postřeleným dosud dokonce stojí člověk se zbraní. Tak ze kterého konce se v tom začít vrtat? Opět tu máme anglický venkov, bohatou rodinu, potenciální dědice. Skvělá detektivka.

9 12.07.2023

Superhrdinka Aelin a její parta zakončujou svou jízdu ve sledu krutých bitev. Jak se mi prostřední díly docela líbily, tak tenhle poslední zase uklouzl... Bavilo mě, že kniha má obrysy monumentální ságy, že došlo k válce několika stran, do které jsou zapojené bytosti s různými nadpřirozenými schopnostmi, které uzavírají nečekaná spojenectví. Předpoklady k tomu, aby šlo o dobrou knihu, tam tedy byly. Ale prostě si s nimi autorka moc neporadila. Nejvíc ztracená byla podle mě pasáž, kdy si Aelin stoupla do kruhu ze znamení sudby a měla odemknout bránu. Vůbec jsem nepochopila, co se tam děje, všechno bylo vágně popsané a žádný smysl ani vodicí linku jsem nenašla. Zaujalo mě na druhou stranu, jak dokázala autorka nečekaně, ale uvěřitelně překroutit celý obraz Dorianova otce, až jsem s ním nakonec skoro soucítila. Převrátit obraz Aelin už se ale tak nepovedlo - když vesměs kladné postavy uctívají nájemnou vražedkyni jako královnu, prostě to nefunguje. Bavilo mě hledat si na fantasy webech víc informací o postavách ságy, číst si o jejich vzájemném spříznění, porovnávat svoje dojmy s názory ostatních čtenářů. Celej tenhle propracovanej svět ale mohla autorka využít líp.

5 12.07.2023

(SPOILER) Je zvláštní, že i když jde o známou klasiku, na střední škole nám tohle dílo zatajili. Na beatniky celkově nebylo už před maturitou moc prostoru. Příběh rovnou pohlcuje bez úvodu, vypravěčem je indián, který pobývá v sanatoriu pro choromyslné a předstírá hluchotu. Slyší ale všechno, co nahlas plánuje zákeřná sestra Ratchedová v domnění, že si nemusí dávat pozor na jazyk. Jeho kolega z léčebny McMurphy je takovým vůdcem místní party, nezkrotný protivník kruté zdravotní sestry, která s chutí podsouvá doktorům, že nejúčinnějšími tresty jsou elektrošoky do hlavy, ale pro ty, kdo nejvíc odmlouvají, tady máme pro jejich dobro ještě jeden stupínek navíc, tak je to nejlepší i pro ně samotné. Konec románu je, i v kontrastu se svobodným mejdanem, který si před tím chovanci uspořádají v noci na sesterně, jeden z nejsmutnějších, o jakých se může člověk dočíst. I když podle chování hlavních postav tušíte, že k němu dojde.

14 12.07.2023

Je za tím vidět tolik práce, rešerší, tak upřímný vztah ke Karvinsku. A při tom jde o přirozeně napsaný příběh, kdy i já, které jsou ta místa velmi vzdálená, prožívám životy postav měnící se na pozadí velkých událostí dvacátých, třicátých a čtyřicátých let. Všichni si jen chtějí žít své obyčejné životy, jenže je žijí v národnostně smíšeném prostředí, na křehkých hranicích, o kterých pořád někdo svrchu rozhoduje, a v době, která jim bere příbytky i rodiny. Už tu není žádná Barbora, která se na počátku prvního dílu vydala na solnou pouť a následně kvůli tomu přišla o muže i jediného syna.

Teď příběh táhnou její dcery, vnučky a vnukové. Dcerami jsou zpupná Fanka, která od sotva přežívající rodiny utekla a těsně před matčinou smrtí se zase objevila na prahu, nová matka rodu Barka a kamsi s manželem odstěhovaná Žofka, o které nevíme téměř nic. Fanka se ze strastiplného pobytu ve Lvově vrátila s nevlastní dcerou, Barka má pět dětí, z nich nejnadanější, ale životem zklamaná Ženka dostává v románu nejvíc prostoru. Román celkově táhnou hlavně ženské hrdinky a jejich obětavost - vychovávají vlastní i nevlastní děti, pomáhají druhým, i když při tom riskují vlastní životy.

Je to moc dobré počtení, těším se, jak autorka zpracuje poválečnou dobu, padesátá a šedesátá léta.

26 12.07.2023

Dantes má nejen peníze, ale i šlechtický titul, a může se tak nepoznán stát vykonavatelem vlastní spravedlnosti nad těmi, kdo mu vzali všechno, co v životě měl. Bála jsem se, že už se nikdy nevrátí k sobě samému, ale Edmond si i po všech utrpeních našel cestu zpátky do svého nitra. Moc hezky napsané.

9 19.06.2023

(SPOILER) Kniha věnovaná Chaolovu dlouhému a těžkému uzdravování po poranění, které způsobila temná valgská magie a z králova pobočníka tak udělala ochrnutého muže. Těžko říct, proč tahle postava jako jediná dostala vlastní knihu, a ještě tak dlouhou. Můžeme sledovat, jak se odkrývá charakter tohohle hejska, v prvních dílech byl spíš za hodného chlapce, který chtěl mít vcelku romantický vztah s mladou vražedkyní Celaenou, teď je z něj navzdory ještě těžší době kluk, kterej si rád užívá s děvčaty, protože nejen mladá léčitelka Yrene Vížka, která ho postupně rozhýbává, za to stojí. Na druhou stranu s ním ale mávají pocity viny, kdy se ve svém nitru i nahlas rýpe v tom, že tolik špatného je určitě jeho vina, že nedokázal ochránit prince Doriana ani svoje muže. Nicméně nakonec ho láska přemůže a je z toho vlastně romantickej příběh, kdy Celaena/Aelin je zavržena, a jako by nebyla, Chaol teď miluje Yrene a vydá se s ní dokonce na místo nejchladnější, totiž do otcova domu. Moc mi nešlo se na tenhle příběh soustředit, zase tak důležitej nebyl, bylo to trochu zdlouhavý. Začala jsem číst poslední díl série a ten má o sto procent jinou dynamiku.

5 04.06.2023

(SPOILER) Edmond Dantes už není Edmond Dantes, ale nový člověk, který vyplaval z moře poté, co se zbavil rubáše a přeřízl i pouto k železné kouli, která ho měla stáhnout ke dnu. Zrodil se odhodlaný muž, který dokáže sebevědomým manévrováním s lodí přesvědčit posádku, že ten povyk na Ifu je kvůli jakémusi uprchlíkovi, aniž by padlo podezření na něj. Jakmile se trochu oklepe a má zase lodní lana v ruce, zpráva o tom, kolik let ve vězení strávil, ho popožene k rychlému jednání. Je čas prozkoumat ostrůvek, na který ho odkázal zemřelý vězeňský druh, a pak se vydat do města a zjistit, jestli na něj ještě někdo čeká a jak to tenkrát všechno bylo. Jakmile Edmond zjistí, že to na něj narafičili, a že to zjistí brzo, můžou se všichni těšit na pomstu. Příběh plyne jinak než první díl, s jinou atmosférou danou proměnou hlavního hrdiny. I tenhle díl je moc dobré čtení.

9 14.05.2023

(SPOILER) Dlouho jsem tuhle klasiku odkládala, ač jsem si před pár lety koupila nádherné třísvazkové vydání v ozdobné krabici. Teď konečně nastal čas Monte Christa a po pár stránkách mi bylo jasné, že nebyl důvod se bát, že půjde o těžce stravitelnou literaturu. Čte se to samo, děj plyne bez zbytečného zastavování se u detailů, je to tak akorát svižné a současně napínavé. S Edmondem Dantesem se setkáváme jako s naivním mladým námořníkem, který věří, že svět je dobré a spravedlivé místo. A naději neztrácí ani po svém zatčení, kdy má ještě chvíli pocit, že se ten strašlivý omyl, který ve skutečnosti byl připraveným plánem žárlivce, vysvětlí. Naděje ho opustí ve vězení pevnosti If, kde jsem takzvanou jeho celu před čtyřmi lety navštívila a tehdy jsem si slíbila, že si Dantesův příběh přečtu. I díky tomu, že jsem viděla místa, o kterých Dumas píše, že jsem navštívila Marseille, ale i třeba často zmiňovanou Neapol, je mi příběh ještě bližší. Konec slibuje úplně jiné směřování druhého dílu, protože Dantes je stále v nejlepších životních letech, ani dlouhé vězení ho tedy nezlomilo a z pokusů o sebevraždu je plán zcela opačný. Námořník sebere veškerou sílu, která v něm zbyla, a rozhodne se, že zbytek života v kobce nestráví. Kromě toho, že by rád věděl, co se stalo s jeho nejbližšími, má ještě další motivaci, jeho přítel z vedlejší cely mu svěřil tajemství, které by mu mohlo život uprchlého vězně velmi ulehčit.

10 14.05.2023