Tyet komentáře u knih

Román pozoruhodné osobnosti Alejandra Jodorowského je obskurním příběhem vedoucím ke zrození jeho samého. Kniha trochu připomíná Márgueze, ale je v ní více humoru a darebáctví. Někoho může možná odradit množství sexuální aberací, které se knihou vinou, ale které, jak příběh spěje ke konci, ztrácejí na razanci a stávají se spíš jeho kořením. Životy protagonistů začínají skutečně temně, příšerně a zvířecky, ale postupně se autor probojovává ke světlu. Velmi důležitým prvkem knihy je kromě sexu i komunistický boj za svobodu utlačovaného lidu. Peripetie rozvětvené autorovy rodiny je třeba vnímat mytologicky, číst je jako velký nádherný mýtus, jak nás vlastně na začátku autor upozorňuje. Vždyť vlastně co je božské, je zároveň i strašlivé, jak se můžeme dočíst ve všech mytologických příbězích lidstva. Závěrečný příběh Jakuba, autorova otce, je nejkrásnější. Aby ale nebyl čtenář přespříliš omámen sentimentem, Jodorowsky mistrně dávkuje humor jako čichací sůl.
Pár citátů na závěr, abyste si udělali představu:
„Jakub dík krvácení poprvé v životě zakusil, co je to mít čistou hlavu, a přišel na základní vlastnost své povahy, kterou byla zvídavost... Nic ho nedojímalo, ale všechno ho zajímalo. Ať už se ubíral kudykoliv, narazil vždycky na nevědomost. Jakákoliv idea se mu zdála být násilím a popis citu byl vždycky jen k smíchu, obsah určitého pojmu vedl vždy k dalšímu pojmu a tak dále do nekonečna, myslet bylo prostě jen věřit a každý význam se měnil s rychlostí oblak na nebi, realita byla zastírána myšlenkovými konstrukty, které s účastí všech kolem byly přijímány za pravdy, nikdo ale nemluvil stejnou řečí. A on chtěl poodhrnout závoj, rozpoznat smysl života, tajemství Vesmíru, strukturu toho, co někteří nazývají Bohem.
...
Cítil, že z něj spadl mnohaletý žal. Jeho organismus oddychoval jako jedna veliká plíce. Každý pór se změnil v maličkatá ústa a pěl ódu na oslavu svobody. Zcela ho opustil strach ze smrti, z nemoci, z opuštěnosti, ze zmrzačení, z prohry, z utrpení, z nudy, z bezvýznamnosti, z toho, že projde nikým nepovšimnut, ze stáří. Poprvé se těšil sám ze sebe a tělesnost pro něj poprvé nebyla vražedným spřísežencem času, který by mu ukrajoval ze života po kouscích každou sekundou, leč rajskou zahradou, v níž jeho duch tančil jako anděl bez forem.“

4 11.08.2020

Vlastně nikdy nečtu takzvanou motivační literaturu, ale autorku Toko-pa Turner sleduji na facebooku a navíc se mi líbila obálka. Takže jsem si knížku koupila a nelituju. Není plná klišé a planého žvanění, jak motivační knihy zhusta bývají, ale obsahuje spoustu postřehů a závěrů, které se mi líbí. Navíc musím vyzdvihnout autorčin dar slova, imaginaci, vyjadřovací schopnosti a slovní zásobu. Z anglického originálu – Belonging je přeložené Přináležení poněkud krkolomné a v textu je používáno často, ale asi ani nevím, jak lépe je jednoslovně přeložit. Vybrala jsem pro vás několik citací, které se mi líbily a se mnou rezonují. Vy sami byste z knihy vyzdvihli třeba něco úplně jiného.

„V nesouhlasu mladého člověka a jeho ochotě ohradit se proti nespravedlnosti se skrývá a vzkvétá divoká zásobárna kreativní energie. Zatímco ostatní kultury považují tento přechod za nesmírně důležitý, pod našima rukama z něj vzniká katastrofa tragických rozměrů, kdy mládež odsuzujeme jako neukázněné a vzpurné jedince, které je třeba převychovat a naučit poslušnosti. Místo abychom mladým dospělým dali možnost podílet se na vedení společnosti a účastnit se našeho kruhu přináležení a požádali je, aby proměnili zastaralé struktury, je jejich vášeň zahnána do ohrádky studu a represe.

Já sama sice matkou nejsem, ale mám mnoho kamarádek maminek a vidím, jak je trápí, když nemají s dětmi dost trpělivosti nebo se na ně rozzlobí. Důvodem myslím je, že v naší kultuře popíráme stínovou stránku mateřství. Vyzdvihujeme idealizovaný archetyp milující matky ztělesňující bezpodmínečnou lásku, soucit a péči. Problematické na této jednostranné perspektivě je, že jak matku, tak dítě učí, že vše menší, než milující matka je nenormální či nepřirozené.
Při zkoumání evolučních východisek si však můžeme uvědomit, nakolik jsou i znepokojující, ničivé impulsy přirozeným rozměrem mateřství. Pokud se matka cítí být bez podpory, neviditelná a vyčerpaná na hranici zhroucení, velmi lehce ji může ovládnout její vlastní stín. Dokud tedy oslavujeme milující matku a nebereme na vědomí i její temný protiklad, ženy budou odsouzeny přehrávat jej nevědomě.

Touha po společenství a smyslu života je natolik silná, že nás může přivést do různých ustavených skupin, systémů víry či pracovních a soukromých vztahů, jež našemu umenšenému či rozdělenému Já poskytnou pocit přináležení k něčemu vyššímu. Těmto místům však často vládne jejich vlastní motivace a skryté dohody. Udělí nám podmíněné členství a žádají, abychom se zbavili určitých částí sebe sama, pokud chceme být jejich součástí.

Při zkoumání feminity narazíme na velkou zásobárnu darů, které byly ignorovány, odmítány nebo upadly v nemilost. Snění je považováno za nepřínosné, komunikace těla se tlumí léky, pocity nemají v zasedacích místnostech žádný hlas, rituál byl vyprázdněn a odříznut od přírody a se zemí se se samozřejmostí nakládá jako se zdrojem zisku. Vybudovali jsme propracovanou kulturu založenou na znevažování těchto věcí, které se v průběhu života mnoha generací staly pro naše náboženství a společenské systémy natolik všedními, že by se muselo stát něco nadmíru děsivého, abychom si vůbec povšimli, že nám chybí.

Ve vyhnanství musíme udělat to, co bohyně Inanna, tedy vrstvu po vrstvě odložit brnění a ozdoby až do úplného obnažení. Pak musíme nechat symbolicky zemřít starý život, abychom se mohli znovuzrodit, odolnější a s posvátným posláním. Zasvěcený dospělý se naučil odolávat nejistotě, svou ztrátou a smutkem splatil dluh bohům a rozhodl se svým životem tvořit krásu jako budoucí předek, kterým vskutku je.

ŠLÉPĚJE SEDNY
Velká matko oceánů, volám tě, abys požehnala mým břehům.
Ztiším se jako písek
znalý trpělivosti tisíciletí,
poté co mě rozbili na nejzákladnější kousky mé podstaty.
Čekám, až na mě přijde řada na hraně věcí známých,
až mě milostivě smáčíš svým vzedmutím.
Přeji si pouze, abys mě vyviklala svou silou,
a třeba i odnesla do svých hlubin,
pro možnost letmo spatřit život pod hladinou.
Kéž mě posedneš, byť i jen na chvíli,
abych poznala nepřítomnost své zemské tíže
a mohla být účastna tvého rytmu a rozporuplnosti.
Kéž může mé tělo sloužit tomu, k čemu bylo zamýšleno:
k výrazu tvé milosti.
A všechny pěšinky, které vytvořím touto básní -
všechny písně a přátelství, která vzniknou -
všechny pohyby a vlnky, které ve světě způsobím -
kéž v sobě nesou něco ze tvých stop.
Kéž ta část tebe, která se mě dotkla,
se dále množí svou úžasnou plodností,
dokud nebudeme všichni prodchnuti údivem
nad tvou nesmírností uvnitř sebe."

3 10.07.2020

Výborně zpracovaná kniha historických příběhů pod čarou matematika Mariana Kechlibara by mohla ve studentech podnítit zájem o dějiny, kdyby byla zařazena mezi povinnou četbu.
Jsou příběhy velké, které všichni známe a o kterých se učíme ve školách, a na jejich pozadí se odvíjely příběhy menší nebo úplně zapadlé a nemedializované.
Dozvíme se například, jak to bylo s nafouknutou tulipánovou bublinou v Holandsku, co znamená kaučuk pro průmysl a jak byl ukraden Indiánům, jak probíhala anexe Kanárských ostrovů nebo jak se slavily Vánoce v zákopech za první světové války.
Knížka má ještě dvě pokračování, ke kterým se postupně dostanu a těším se na ně.

5 14.06.2020

Yann Martel pro mě není jako spisovatel neznámý. Před lety jsem četla jeho překrásnou knihu Pí a jeho život, která byla tuším i zfilmovaná. Proto jsem tenhle román brala do rukou s radostným očekáváním. Příběh je rozdělený na tři části – z roku 1904, 1939 a závěrečný příběh odvíjející se po roce 1981. Všechny spojují portugalské velehory a především lidoop, přesněji řečeno šimpanz. V prvním příběhu ukřižovaný na kříži v přítmí kostela, ve druhém se šimpanz objevuje v těle mrtvého venkovana a v tom posledním exceluje jako Odo - přítel politika na odpočinku. Martel, jak je jeho zvykem, mistrně proplétá reálie s magií, s tím, co nás přesahuje a přitom niterně prostupuje. Stejně jako v knize Pí a jeho život je zvíře tajemným, plnohodnotným a vědomým hrdinou příběhu, neméně důležitým než sám člověk. V mnoha ohledech dokonce hodnotnějším. Oproti jiným čtenářům se nedomnívám, že jde o symboliku.
„Někdy mám pocit, že Odo přímo dýchá čas, nadechne se a vydechne. Sedím vedle něj a sleduju, jak splétá přikrývku z minut a hodin. A jak spolu sedíme na balvanu a pozorujeme západ slunce, udělá rukou gesto, jen jakýsi pohyb ve vzduchu, a přísahal bych, že opracovává hranu či vyhlazuje povrch sochy, jejíž obrysy nevidím. To mě ale netrápí. Mně stačí, že můžu být ve společnosti tkalce času a stvořitele prostoru.“
Knížku velmi doporučuji, je to výjimečný čtenářský zážitek. Je to typ knihy, po jejímž přečtení po nějaký čas ani netoužíte vzít do rukou jakoukoliv další.

3 15.05.2020

hororové povídky vesměs bez nápadu, všechno jsem to už kdysi někde četla, mě to nudilo

1 06.05.2020

Skvěle napsané, napínavé a nezaměnitelně ruské. Od autora jsem zatím četla brilantní Tajemství zlatého tolobasu a moc se těším na další Fandorinovy případy.

2 25.04.2020

Od autora jsem už četla knihu Metro 2033, která nebyla špatná. Tenhle příběh moskevského překladatele a "spasitele světa", po kterém jsem sáhla v touze po napínavém rozptýlení, se čte dobře, lehce, téma je docela zajímavé. I přes množství mrtvol, démonů a příšer autor nedokáže ve čtenáři (tedy ve mně) probudit odpovídající emoce strachu a napětí. Všechny ty krvavé mordy jsem přešla naprosto nevzrušeně, a tak by to asi být úplně nemělo.
Jednu hvězdu navíc ale přidávám za závěr, hlavně moc pěkný popis života, stárnutí a smrti a vůbec celé rozuzlení a zakončení, to se povedlo moc.

4 17.04.2020

S chutí a zvědavostí jsem se pustila do téhle knížky. Asi po čtvrtině jsem ji zklamaně odložila. Autorka stále dokola omílá, jak pracovala na tom, aby dobytek chodil na porážku bez odporu. O tom se mi fakt číst nechce, čekala jsem něco zcela jinýho.

2 17.04.2020

Tohle je moc pěkná knížka! Jde o čtivý příběh (bohužel moc krátký!) o životě keltského chlapce, barda, z kmene Bójů, jenž na přelomu letopočtu žije na našem území a čelí zničujícím nájezdům germánského kmene Markomanů v rohatých přilbách, který časem naše území zcela ovládne. V příběhu vystupuje bójský druid Maro - archetyp moudrého starce a to je u mě téměř vždy záruka úspěchu :D Tento dobrý bělovousý muž v knize říká:
„Buď tě ve stáří budou ve snech navštěvovat ti, kterým jsi ublížil, nebo ti, kterým jsi pomohl. Dnes vím, že bych radši zemřel, než bych řekl ne, když si myslím ano. Nejhorší ze všeho je odcházet jako sobělhář.
...
Plýtváš slovy! Dívej se a mlč, to je náš zákon. Ten, kdo neumí udržet tajemství, mezi námi nemá co dělat. Se slepým člověkem také nebudeš mluvit o barvách, je to hloupé, hrubé a hlavně zbytečné. K poznání dojde každý, komu je to dáno, a mnohým může naopak ublížit. Mluv jen s těmi, kteří ti mohou rozumět, jinak jen ztrácíš čas.“
Druidové nebyli žádní změkčilí obřadníci, ale tvrdí válečníci. Tento svět i náš život jsou důležité a my na ně nesmíme rezignovat. Ale není nejdůležitější a především ne jediný ze světů. Hraje se o duše, o nic jiného.

4 25.03.2020

Tuhle knihu skutečně napsal Dan Simmons? Autor brilantního Terroru, nezapomenutelného Ílionu a promyšleného Hyperionu? Po přečtení téhle slátaniny jsem uvažovala, že si ho snad odeberu z oblíbených autorů. Je to zoufalá směsice americké limonádovité love story, brutálního thrilleru s nechutnými scénami a populárně naučného dílka o kvantové fyzice. Ne, fakt to nečtěte, já to zvládla pouze z úcty k autorovi.

5 18.03.2020

Child ztrácí šťávu a to jsem ho měla tak ráda. Furt stejný schéma, akorát že bez nápadu, bez napětí. Dočetla jsem, ale bez zaujetí, nedoporučuju.

2 13.03.2020

Olga Tokarczuková převyprávěla jeden z nejstarších (ne-li dokonce skutečně nejstarší) mýtus lidské historie. Sumerská bohyně Inanna se vydá do podsvětí z nejasných důvodů navštívit svou temnou sestru. Zemře a vstane z mrtvých.
Tento prostý, ale nesmírně silný mýtus, který v té či oné podobě doprovází lidstvo odnepaměti, dokázala autorka interpretovat tak, abychom ho pochopili my, dnešní lidé bez špetky mýtického myšlení a zkušeností. A zároveň v něm zachovala silné kouzlo, téměř okouzlení, a hluboké tajemství. Možná při čtení nezapojujte tolik logickou mysl, ale nechte se unášet slovy, dojmy a emocemi. Nakonec by nás měly dovést k pravdě.
Sama autorka k tomu ve skvělém doslovu v knize píše:
„Současné přepsání mýtu nemůže být pouhým zpřítomněním a přenesením toho, co je paradoxní, nepochopitelné, do toho, co je známé a obecné. Podstatou mýtu je předtucha, že viditelný, zakoušený svět společnosti, kultury je pouhým chaotickým projevem hlubšího řádu (biologického, archetypálního, mytologického) ležícího ´vespod´... Kdysi lidé nefungovali na tolika úrovních jako my, byli však oproti tomu mnohem více integrovaní, propast mezi intelektem a citovostí, mezi světem a jazykem, se nezdála tak bolestná. Dnes ale stejně jako kdysi potřebujeme staré mýty a potřebujeme jejich nové interpretace – abychom opět scelili svět.“

7 10.03.2020

Ve své poslední knize se Michel Houellebecq už ani nesnaží předstírat cynismus a i kdyby to zkusil, sotvakdo mu na to ještě skočí. Já mám autora velmi ráda a vždycky mě dojímal, jeho knihy ve mně pokaždé zanechají hluboký dojem a ani u tohoto příběhu zlomeného muže před padesátkou tomu není jinak. Knížku jsem dočetla večer a dlouho jsem nemohla usnout. Houellebecq je podle všeho posedlý sexem, ale místo aby to působilo eroticky, je to vždycky v důsledku jenom velice, velice smutné. Hlavní hrdina nakonec netouží po ničem jiném než po lásce, trpí pocity viny, opuštěností, doslova umírá smutkem. Vlastně je to takový ňouma, lepší slovo mě nenapadá. Kniha zachycuje poslední rok jeho života a čtenáře naplní tak silným soucitem, že to až bolí.

10 08.03.2020

Knížka Melissy Caughey není o zneužívání zvířat pro lidské účely, tedy nedozvíte se nic, co by vám zajistilo větší produkci vajec a masa. Tahle útlá milá knížka je o lásce ke slepicím, nic víc a nic méně. Dozvíte se mnoho podivuhodných detailů a informací ze života těchto báječných ptáků. Uvidíte, že nejsou ani hloupé, ani netečné a že mají svou vlastní zvídavost, tvořivost, vztahy i emoce. Prožívají radost i smutek stejně jako ostatní ptáci i zvířata a též jako my, zvířata ze všech nejděsivější.
Knížku doporučuji především dětem, ale i dospělým se vztahem ke zvířatům.

2 04.03.2020

Mistrovsky napsaný špionážní thriller Terry Hayese je bezpochyby v první lize žánru. Vše, co očekáváte od toho typu románu, se vám dostane, 760 stran je nadupaných akcí, děj je skvěle promyšlený, zápletka víceméně uvěřitelná. Jako obvykle zjistíte, že pro jednotlivce na obou stranách mezinárodních konfliktů není vítěze. Ráda bych ještě vyzdvihla mistrovský překlad Pavla Medka, promluvy tureckého manažera hotelu jsou tak dokonalé, že už jen kvůli nim stojí kniha za přečtení.

8 01.03.2020

Předesílám, že jsem velký, opravdu VELKÝ fanoušek pana Storla a na knihu jsem se velmi těšila. Sjednocujícím prvkem a hlavním tématem knihy je púdža, děkovný, oslavný a ochranný rituál pro člověka, rodinu, krajinu, dům a okolní prostor obecně. Prostřednictvím púdži se máme spojit s dobrými duchy a bytostmi běžně neviděnými a získat si jejich důvěru a pomoc. Tento rituál včetně pomůcek, manter a jednotlivých kroků je v knize dobře popsán, ale kniha jako celek působí chaoticky a neuspořádaně. Jakoby autor odbíhal od tématu k tématu, od vlastní historky k historickému příběhu, od popisu nějaké bylinky k historickým a bizarním léčebným metodám. Knížka je k tomu všemu velmi nedbale editorsky připravená, obsahuje velké množství chyb a překlepů, což jí tedy na čtivosti rozhodně nepřidává. Pro mě osobně je to nejslabší z knih Wolfa Storla, je mi líto.

1 27.02.2020

Záznam z panelové diskuze odborníků napříč obory, která se uskutečnila v Praze roku 2013 nám dá dobrou představu o tom, kterak si moudří muži a ženy představují budoucnost našeho kousku země v roce 2113. Názory a vhledy filozofů, biologů, sociologů, ekonomů, historiků a dalších specialistů se dobře doplňují. Uprostřed brožury mi chybí asi 20 stran, těžko říct, jestli je to pouze u mého výtisku nebo je to chyba u všech, škoda. Některé promluvy by si zasloužily trochu učesat, je poznat, že třeba výtvarný umělec Vladimír Kokolia není zvyklý řečnit a jeho zajímavá slova by zasloužila trochu té korektury.
Jako citáty pro představu jsem vybrala slova Václava Cílka, který konferenci připravil:
"Civilizace dojde svého konce jen v tom případě, že není schopná další tvořivosti a neumí si nalézt novou podobu. Úplný rozpad není možný ani proto, že společnost nikdy nebyla jednotná a zejména v Evropě existovala v řadě forem od trapistických klášterů až po kluby playboyů. Hlavní část establishmentu, která je provázaná se senzitivním základem smyslové kultury, odejde s ní, ale mnohé alternativní směry zůstanou změnami jen málo dotčené, anebo se dokonce nestíněny silovým vlivem centra dál rozvinou. To, co nepatří k potápějící se lodi, se s ní neutopí. Je nám dopřáno to zvláštní privilegium žít, myslet a konat v jednom z nejzvláštnějších období posledního tisíciletí. Nemůžeme je zastavit, ale můžeme pochopit a tím zmírnit či rozložit tragické události přechodných období.
...
Co nás tedy čeká? Sorokin je nečekaně optimistický. Po obtížném přechodném období se opět obnoví hodnotový systém založený na lásce a soucitu a evropská kultura vstoupí do další fáze svého vývoje. V žádném případě se nebude jednat o konec, úplný kolaps či smrt civilizace.
Nevím, zda se smím k této stručně podané analýze kriticky vyjádřit, ale zkusím to. Především nepochybuji o tom, že stojíme v jednom z několika mála zásadních bodů obratu této civilizace. O důvodech pro toto hodnocení hovořím už dvacet let. Jsou založeny na tom, že se paralelně proměňuje základní rámec našich životů, a to v oblasti klimatických změn, proměn životního prostředí, stárnutí populace, růstu moci asijských národů, v cenách a dostupnosti potravinových a ekonomických komodit a v dalších aspektech. Jinými slovy paralelně se mění naše přírodní, sociální, ekonomické, politické a národnostní podmínky. V pohybu je celý svět bývalých jistot. Současné změny nejsou vlnou na hladině nehybného oceánu, ale tsunami vyvolané pohybem samotného mořského dna.
...
Zpráva Královské společnosti uvádí, že proces, který nazývá dematerializcí, tedy takovým životním stylem, který spotřebovává stále méně materiálů i energetických surovin, je prostě nevyhnutelný. A tečka. Je nás moc a dál se na konečné planetě budeme muset rozvíjet spíš nemateriálně, třeba zpěvem, sportem nebo dlouhými vycházkami podél šumících řek."

2 26.02.2020

Nic komplikovaného, svižně psaná oddechovka, dala mi, co jsem čekala, takže cajk.

21.02.2020

Tomu se říká bájná lhavost. Nedočetla jsem. Zkusila jsem si vzít kalkulačku a spočítat, kolik vteřin měl autor na každého z 5,5 milionu pacientů, které údajně léčil. Ehm..

4 19.02.2020

Tuhle knížku a asi celého Kerouaca by měl člověk číst mladý, však se to taky všude píše. Já si ji přečetla na doporučení kamarádky až teď, protože v ní vystupuje můj oblíbený básník Gary Snyder jako Kerouacův přítel. Byl to on, kdo Jackovi ukázal sílu divoké přírody a snažil se ho odlákat od chlastu a drog směrem k něčemu lepšímu. Bohužel se to nepovedlo.
Dneska mám asi už srdce okoralé všemi těmi lety, takže se mi knížka zdála zhusta jako pusté plácání a mudrování o ničem, které jsme taky jako mladí s chutí provozovali. Nějak se ta krásná, vznosná a velká slova nestřetávala s Jackovým životem a jednáním, alespoň tedy s tím, co o něm víme. Zmítal se mezi chtěním a realitou a nedařilo se mu nalézt klidné místo na zemi, kde by mu bylo dobře. V žádném případě ale ani v nejmenším nesnižuji jeho význam a spisovatelský kumšt, vždyť byl součástí krásné a důležité doby, ze které vzešla všechna ta láska, svoboda a radost, a ze které dosud čerpáme.

V knize, ve která vystupuje jako Ray Smith, je několik moc pěkných momentů, například tahle báseň, kterou napsal:
„Kluci si dřepli pod stromy do trávy a Buddy jim o klíčích vypráví: Takže hoši, vykládá, Dharma, to je brána... jak bych to... ty klíče, prostě, k těm sice spoustu cest známe, ale jenom jednu bránu, jeden úl máme. Tak poslouchejte, tohleto všecko není ze mě, ale slyšel jsem to kdysi v Síni čistý země. Pro vás, dobráci, co máte pěkně v hlavě, že byste to nepobrali, rozvalený v trávě, to podám lehce, jako láhev vína otevřenou u ohně pod oblohou božsky ohvězděnou. Tak poslouchejte, a až pochopíte dharmu dávných Buddhů a zatoužíte s pravdou pod osamělej strom usednout, v arizonský Yomě nabo kam vás zanese proud, neděkujte mi za to, co jsem sám jen slyšel. Je to kolo, se kterým točím, důvod, proč jsem na svět přišel: To Mysl je tvůrce, důvod to nemá, jen aby zanikla, je každá věc stvořena.“
...
Gary Snyder (v knize jako Japhy Ryder) překládá čínského politika-mudrce Chan Šana: „ Ledová hora je domovem bez trámů a zdí, šest dveří nalevo i napravo je otevřeno, síní je modré nebe, pokoje jsou neobydlené a prázdné, východní stěna se stýká se západní a uprostřed není vůbec nic. Dlužníci mě netrápí, v chladu zažehnu si ohýnek, a když mám hlad, uvařím si trochu zeleniny, nechápu kulaka s jeho velkou stodolou a pastvinami... staví si vězení, a jakmile je v něm, nemůže už ven, rozmysli si to, taky se ti to může stát.“
...
Kerouacovy básně o Buddym jsou půvabné: „Kdo s každým z nás sehrál ten blbej špás, jak krysa se sbalil a přes poušť si to kalil? Montanskej Slim se táže, pak na něj ukáže, na kámoše všech, co ví, že jsme v jámě lvový. ´Nebyl snad Bůh šílenej jako ten indickej mizera protřelej, co dával jak divej, ale jak kudla byl křivej? Zahradu ti dal a v ní potom všechno udusal, potopou to zaplavil a o krev tě pak připravil? Takže kámo, chceme vysvětlení, a bez nějakýho mlžení, kdo tenhle podraz udělal, každýho do něj uvrtal, a proč je tak ubohý tohle divadýlko pro bohy a jakej smysl má tehleten kriminál?´“
...
Některá vystřízlivění po bujarých večírcích byla obdivuhodně jasná a zřetelná: „A pak jsem najednou s úděsem vnímal ubohost lidských bytostí, ať už jsou kdekoliv, ty jejich obličeje, ústa stažený bolestí, osobnosti, pokusy bejt veselí a rozmařilí, malicherný, nedůtkliví, pocity prohry a ztráty něčeho, ty jejich blbý a prázdný duchaplnosti, na který se rychle zapomene: Ach, a kvůli čemu?“
...
Gary Jacka nalákal, aby strávil dvouměsíční letní brigádu sám v hlídačské chatě na Kráterové hoře v divokých horách a lesích státu Washington, kde on sám strážil lesy několikrát předtím. Vlastně jsem si uvědomila, že to, co se mi na knížce líbilo nejvíc, byla vlastně slova Gary Snydera a tímto děkuju Kerouacovi, že mi je zprostředkoval, měl totiž prý geniální paměť: „...Rayi, ta skagitská oblast, kam pojedeš, je úplně to nejskvělejší místo v celý Americe, ta řeka, co se vine jako had, žene se zase znova roklema a do svýho vlastního neobydlenýho povodí (myšlena Skagit River), vlhký zasněžený hory přecházející neznatelně do suchejch borovicovejch hor a hlubokejch údolí, jako třeba Velkej bobr a Malej bobr, kde jsou nejkrásnější nedotčený cedrový porosty, co na světě zbyly. Pořád myslím na ten svůj opuštěnej hlídačskej domeček na Kráterový hoře, jak si tam sedí, a nikdo tam není, jenom králíci ve vyjících vichrech, stárnou, králíci zalezlý v těch svých měkkých peleších hluboko pod balvany, je jim teplo a krměj se semenama nebo co to tam vlastně žerou. Čím blíž jsi ke skutečný podstatě, ke skále, vzduchu, ohni a dřevu, tak tím je, chlapče, svět duchovnější. Všichni tyhle lidi, co jsou přesvědčený, že jsou naprosto střízlivý, praktický, materialistický a realistický typy, vědí o podstatě naprostý hovno a hlavy maj plný mlhavejch myšlenek a představ.“
...
Gary také pronese na jednom výletě do hor krásnou řeč, ve které shrnuje všechno, co je na beatnicích a později hippies to podstatné a důležité: „Ani já, ani ty nelítáme po venku, abychom někomu rozmlátili palici a nebo mu šli kvůli zisku po krku, zasvětili jsme se tomu, že se budem modlit za všechny vnímající bytosti, a když budem dost silný, tak to skutečně můžeme dokázat, stejně jako staří svatí. Kdoví, svět se možná probudí a rozvine v překrásnou květinu dharmy, která bude všude.“
...
Ray (Jack) do strážní chaty nakonec opravdu dorazí, může tam meditovat, učit se něco o sobě, ale nestačilo to, ke skutečnému a trvalému probuzení, jak možná Gary plánoval, nedošlo. Po dvou měsících se Jack loučí s hlubokými údolími, s horami a chatou: „Teď nadchází smutek návratu do měst, zestárnul jsem o dva měsíce, tam je všechna ta člověčina barů, groteskních spektáklů a zaťatý lásky, všechno v prázdnu a vzhůru nohama, Bůh jim žehnej. Dole na jezeře se objevily růžový odrazy nebeskýho oparu a já dodal ´Bože, já tě miluju´a zvednul jsem hlavu k nebi a opravdu jsem to tak myslel. ´Zamiloval jsem se do tebe, Bože´. Všechny nás opatruj, tak nebo onak.“

5 17.02.2020