tsal komentáře u knih

Musím uznat, že název a bombastické popisky na knize (slovo "šokující" je zlo) ve mně vzbuzovaly pramalou naději, že beru do rukou kvalitní čtivo (ale výzva je mrcha a oxymórony se špatně hledají). A ono ejhle, máme tu příjemné překvapení! (Šokující!)

Živé mrtvoly jsou jedním z nejpopisnějších názvů, s nimiž jsem se setkala. Popisují stinnou stránku života v kanceláři (ne, žádný dresscode, sexualitu nebo stravovací návyky), který je podle všeobecného názoru plný stresu a přepracování. Zaměstnanci se tváří vyčerpaně, jako o život se přehrabují papíry, pobíhají z jednoho rohu kanceláře do druhého a dělají přesčas za přesčasem. A přitom vlastně nemají nic na práci a ukrutně se nudí. David Bolchover totiž mluví o špatné organizaci zaměstnanců, o nejasných pozicích s nejasnou náplní práce, které někdo vytvořil bez většího přemýšlení, o umělé přezaměstnanosti, kterou způsobuje nízká flexibilita podniků, nízké efektivitě práce, o zcestném důrazu na pravidelnou přítomnost na pracovišti a ještě zcestnějším opomíjení reálné práce. A taky o nezájmu vyššího vedení středních a velkých firem si tyto problémy připustit, natož je řešit. Hlavně zde ale mluví o lidech, kteří jsou často talentovaní a inteligentní, kteří kdysi chtěli budovat, tvořit, činit se. O lidech, které však do roka a do dne špatně nastavené pracovní podmínky ubily absencí práce a/nebo její smysluplnosti a sebraly jim sebevědomí potřebné k tomu, aby v životě udělali radikální změnu. A tak vyhasli. Umřeli v židlích, a přestože stále zvedají telefony a přehazují lejstra, není v nich vlastně ani špetka života. Mluví o živých mrtvolách.

Lhala bych, kdybych řekla, že jsem se v knize neviděla. Před třemi roky jsem byla plná elánu a nadšení, dnes si cynicky čtu Živé mrtvoly v pracovní době a kašlu na práci, protože čím lépe ji odvádím, tím více mi nadávají. Takže za mě je téma více jak aktuální a pravdivé. A komu je kniha vlastně určena? Živým mrtvolám, aby si uvědomily, že nejsou samy a že se věci dají změnit (autor hodně podporuje drobné podnikatele a zaměstnání v malých firmách). A hlavně jejich vedení, protože jen to může změnit pracovní kulturu firmy a počet živých mrtvol minimalizovat. Styl psaní je svižný a úderný, nijak nepřipomíná typickou příručku osobního rozvoje. Někomu by ovšem mohl vadit až krutý smysl pro humor, který se nese celou knihou a který je obzvláště koncentrovaný v úvodu (ne, fakt to není kniha o líných zaměstnancích, jak by se chvilku mohlo zdát). Poslední hvězdičku strhávám za autorův skluz k utopii v poslední třetině knihy. Nechal se svými řešeními trochu unést a přikládá jim až magickou účinnost, což bylo poněkud úsměvné.

(PS: Obálka anglického vydání je mnohem hezčí a přitažlivější. Česká je nemastná neslaná.)

8 13.11.2019

Lilith je vlastně takovým pokračováním Bible. Alegorie života, smrti a života poté. Mluví o pravdě, o lži, o nevědomí, v němž se člověk nalézá, a o vědomí, do něhož musí dospět a probudit se. Zprvu se tváří jako Alenka v říši divů pro dospělé, jak někdo zmiňuje níže, záhy se však text přesouvá do ryze filozofické a teologické roviny, kterou už neopustí, jen prohlubuje.

A tady jsem začala narážet. Co autor popisuje jako svobodu a lásku, já viděla jako otroctví a slepou podřízenost. Co autor popisuje jako otroctví a zlo, já viděla jako individualismus a snahu být, čím člověk chce být, bez ohledu na to, čím ho chce mít okolí. Také mi byla silně proti srsti ta křesťanská fascinace smrtí, kdy pozemský život je jenom přechodným nedůležitým obdobím a až smrtí začíná ta velká hra, to skutečně důležité. Až smrtí se člověk probouzí do skutečného života. V zásadě jsem tedy s knihou narazila tam, kde jsem narazila i s křesťanstvím samým. Můj názor na život, jednotlivce, smrt, dobro a zlo je zkrátka příliš odlišný a z těchto idejí mě mrazí v zádech. I mě by Mara musela podrobit spoustě mučení, než by mě zlomila a já se podvolila.

Literárně jde ale o dílo na vysoké úrovni. Autorova fantazie je prakticky nekonečná, jazyk květnatý, poetický. nádherný. V zásadě jsem dočetla jen kvůli tomu.

8 06.08.2019

Incal je pro mě krásnou ukázkou toho, že spousta dobrých nápadů může vytvořit značně pochybný celek.

Začněme kresbou. Moebius si odvážně hraje s tvary a barvami, vytváří hypnotickou podívanou a neustále má jednou nohou nakročeno k psychedelickému snu. Jenže pak přijde na řadu civilnější moment a kresba jde naprosto do háje. To, jak John v jednom čtverci vypadá jako stará hnusná hrouda a ve druhém jako mladý polobůh, aniž by pro to často bylo nějaké odůvodnění, mě nepřestalo fascinovat až do konce. V tom špatném slova smyslu.

A se scénářem je to ještě o ždibec horší. Jodorowsky po nás vcelku pravidelně hází perlami v podobě fascinujících společenství, tvorů a nápadů, které se pohybují někde na hranici bizarnosti a zvrácenosti, a vy jen zíráte s otevřenou pusou. Jenže pak si uvědomíte, že všechny ty perly vzal a naházel je do rádoby osvíceného a duši povznášejícího celku, čímž sám sebe pasoval na jakéhosi gurua. Faktem ale je, že nešlo o nic jiného než naprosto obecné a nicneříkající kecy, které vám vyprodukuje každý autor motivační literatury. A postavy? Vztahy mezi nimi nejsou a najednou jsou. Jen tak, bez důvodu. Většina z nich se chová staticky s jednou předepsanou reakcí, zatímco s Johnem to tříská ode zdi ke zdi a celkově působí naprosto nevyrovnaně a nekonzistentně. Místo Deus ex machina tu máme Incal ex machina, protože Incal je odpovědí na všechno a já vlastně nechápu, proč jsme se s nějakými hrdiny vůbec obtěžovali. Byly tam jaksi navíc a nic neovlivnili. Incal totiž věděl, udělal a vyřešil. Incal žehnej Incalu.

Pro mě tedy ve všech ohledech naprosto nadhodnocená záležitost.

8 13.06.2018

Je až s podivem, že když jsem namátkou kupovala své první dva komiksy v životě, náhodou jsem sáhla po takřka geniálních dílech, k jejich čtení jsem se měla opakovaně vracet. Liga výjimečných je právě jedním z nich.

Shrňme si to. Fascinuje mě steampunk, miluji vše kolem viktoriánské Anglie, britskou literaturu tohoto a přilehlých období čtu poměrně často, mám sklony ke kousavému ironickému humoru, fantastické a dobrodružné literární hrdiny této doby znám z desítek různých adaptací. S takovou výbavou jít na Ligu výjimečných je zkrátka trefa do černého, protože právě všechny tyto mé oblíbené složky tu dostávají svůj prostor, skvěle se doplňují a kombinují, a nejslavnější hrdinové ožívají v nejslavnějších dobrodružstvích bez ohledu na kdy, kde a jméno autora.

Alan Moore je mistr svého řemesla a sám pravděpodobně fanoušek všech těchto žánrů, protože krom dobře a zábavně napsaného příběhu se nám na stranách komiksu objevuje jedna narážka na známé či méně známé dílo za druhou. Čtení samo je tedy jedním velkým literárním testem, který zkoumá, jak moc je čtenář sečtělý. Čím více toho znáte, tím více se bavíte a tím hlubší a bohatší svět Ligy je. Kresbu bych pak nenazvala líbivou, spíše zvláštní a svébytnou. Často využívá kontrastu, výrazných stínů a než by postavy činila krásnými, šperkuje je nelichotivými detaily.

8 03.01.2017

Zbožňuji předělávky pohádek a tato Disneyovka hozená do hávu sci-fi předčila všechna má očekávání. Ono by to vlastně nebylo ani tak těžké, protože má očekávání byla velmi nízká, že se však kniha stane jednou z těch několika málo vyvolených, které přečtu za den, to jsem opravdu netušila.

Jednoznačně jde o oddychovou četbu určenou především dívkám a milovníkům zamilovanějších příběhů. Některé nápady jsou naivně hloupoučké, příběh díky známé předloze občas předvídatelný. Na druhou stranu, jiné nápady jsou naprosto geniální, a některé zvraty mi doslova vyrazily dech a donutily mě nahlas zaklít. Člověk se během čtení neustále motá v kruhu: „Je to podle Popelky, musí se stát tohle! Ono to ale vypadá, že se to nestane… Stane se to! Nestane! Aaaaaaaa!“ Možná znáte předlohu, ale autorka si s jejím nápadem vyhrála natolik, že právě ta znalost ve vás budí nepřetržité napětí a div vám nezavaří mozek.

A osnova příběhu není jedinou věcí plnou fantazie. Ten svět! Ne, opravdu bych nečekala od literatury tohoto žánru tak promyšlený svět, o němž jste přesvědčeni, že by fungoval, a přesto žasnete nad jeho fantazií. Jen ten princ je na svou roli trochu moc pohádkově naivní…

Takže za mě pět hvězd a okamžité přidání na seznam knih ke koupení. Už jen ty obálky stojí za to!

8 17.01.2015

Přestože Hunger Games odstartovaly současnou vlnu Young Adult fantastiky, trvalo dlouho, než jsem se k nim prokousala. A málem se ani neprokousala. Předcházela jim totiž série srovnávání mezi filmy a knihami tohoto žánru, které trh zaplavily v důsledky úspěšnosti Hladových her, a ať už jsem se pokoušela přečíst jakoukoliv sérii, vždy mě čekalo trpké zklamání, kdy se knihy ani zdaleka nerovnaly filmům. Očekávala jsem proto, že podobně nadhodnocená bude i tato trilogie. Zvědavost mi však nedala a já si přečetla první díl. Díky bohu.

Aréna smrti je velmi čtivá. Stránky ubíhaly rychle a byť nejde o high literaturu, příběh obsahoval složitost, se kterou jsem se v jiných podobných sériích nepotkala (nebo ji ignorovala kvůli naprosto příšernému stylu psaní). Katniss mi byla velmi sympatická, čemuž napomáhal jaksi citově odtažitý styl psaní, který jsem obdivovala hlavně na začátku, při popisování minulosti její rodiny a života ve 12. kraji. Nevím, zdali autorka přizpůsobila své psaní smýšlení hlavní postavy, nebo si vystřihla postavu akorát ke svému stylu, ale Katnissino téměř chladné a vypočítavé uvažování odpovídalo rázu celého vyprávění.

V aréně samotné jsem maličko postrádala napětí, které se objevilo víceméně až ke konci her, a začala mi trochu vadit linka mezi oběma hlavními aktéry, ale to byla jen drobná chybka na kráse. Věřím, že celá série si udrží stabilní kvalitu, a těším se na další díly. Kéž by takto kvalitní literatury pro mladší čtenáře bylo více.

8 27.11.2014

Kniha nabízí zajímavý obraz Japonska v době, kdy se zde vládnoucí třída pokoušela potlačit křesťanství a tak ochránit svou svrchovanou vládu před cizími vlivy. Endó zde popisuje životní osudy mladého jezuitského kněze z Portugalska, který se do Japonska vydal již v době, kdy zde platil přísný zákaz vstupu komukoliv z katolických zemí. Chce zde najít svého učitele a významného misionáře, o němž se tvrdí, že byl chycen a donucen k odvolání. Vydává se tak na cestu, z níž není návratu.

Spíše než příběh o útrapách mladého kněze je to příběh o víře. Kněz je stále znovu a znovu vystavován situacím, které ho nutí přemýšlet o pevnosti své víry a tom, zdali je slepé následování opravdu tím, co by měl následovat. Okamžiky pevného přesvědčení se střídají s okamžiky pochybností a víra musí bojovat s výčitkami svědomí, zbabělostí a beznadějí.

Autor si zdárně vyhrál i s formou. Zatímco první třetina je nám prezentována formou dopisů mladého kněze svému nadřízenému, střed pak tvoří klasické románové vyprávění a závěr strohé úřednické zápisky. Forma tak odpovídá každé etapě knězova života a podtrhuje pocity z příběhu.

8 21.07.2013

Antiutopie jsou můj oblíbený žánr a Mechanické piano se v mém žebříčku postavilo na druhou příčku hned za Zpěv drozda.

Zatímco byl však Zpěv drozda velmi depresivní záležitostí, v níž nezbývalo místo ani na záblesk naděje, Mechanické piano je poněkud optimističtější. Autor ponechal některým svým postavám pochybnosti o systému, nevzal jim možnost přemýšlet, ani se rozhodovat a tak je zde stále naděje, že by se "něco" mohlo změnit. Jde jen o to, jestli na to hlavní aktéři knihy budou míst dost odvahy a morální síly. Z toho plyne i živý, občas až úsměvný styl vyprávění.

Také se zde krásně ukazuje, že pohodlí a dostatek všeho, na co si vzpomeneme, není vlastně něčím, co bychom si měli přát. Člověka dělá člověkem mnoho věcí a práce je jednou z nich. A že technika je dobrý sluha, ale špatný pán, a že i v této oblasti je nutno stanovit hranici, přes kterou by se nemělo jít.

Ke konci jsem se trochu bála, že autor spadne do přílišného naivismu a vše svým postavám usnadní, ale závěrečné poselství nakonec bylo jedno z nejsilnějších v knize. Vřele doporučuji.

8 17.07.2013

Vcelku fajn průvodce, který na cestách nebude ležet ladem. Začíná úvodem do historie, současnosti a kultury Skotska a Edinburghu a pokračuje výpisem všeho, co ve městě stojí za navštívení včetně doprovodného textu, základních informací a tipů (hlavně historické a kulturní památky, méně bary, restaurace, skoro vůbec obchody). Cestuji se sestrou a na místě ráda z průvodců předčítám, na co zrovna koukáme. V tomto ohledu jsme s průvodcem byly naprosto spokojené.

Přidávám se ale k výtce, že mapa historického centra nebyla dostačující. A taky bych ocenila návrhy na trasy prohlídky, jako tomu v bylo v průvodci Krakovem. Ale to už jsou jen drobnosti.

7 15.01.2020

Na Vánoce jsem chtěla něco vánočního, romantického a přiblblého. Tohle vypadalo nadějně. Nakonec odloženo po 50 stranách. Text mě nedokázal zaujmout, hrdinové mi byli nesympatičtí a zápletku jsem byla schopná odvyprávět sotva začala. Radši jsem hodinu a půl koukala z okna na tmu, než bych pokračovala ve čtení.
(Zatracená obálka ale vypadala tak pěkně a lákavě!)

7 08.01.2020

Zapovězený chrám není špatná kniha. Řemeslně v ní nic neskřípe a autor je i vcelku vypsaný. Jenže je to také naprosto obyčejná kniha. Jedna z těch, které přečtete a za dva dny o tom ani nevíte, protože text neměl žádnou vlastní průbojnost, ničím nevynikal, ani se nelišil od ostatních prvoplánových produktů. Navíc je Zapovězený chrám vlastně taky dost nudný, což je asi tak poslední vlastnost, kterou u thrilleru očekáváte.
Do vlaku, protože jste na titul náhodou narazili na nádraží v budce? Ok. Ale vybrat si mezi jinými? To asi ne.

7 13.06.2019

Třetí díl série o Vladovi byl docela zklamáním. Zatímco první dva díly dělily text mezi Vladova milostná a politická dobrodružství, takže se nám sex střídal s politikařením a bojem, tady už se řeší jen další Vladovo splanutí. Stejně jako na začátku druhého dílu byla i zde Vladova současná láska největší hned z kraje vyexpedována do pryč, aby se uvolnilo pole pro někoho nového. Po dvou dračicích, se kterými by si poradil málokdo, však tentokrát přichází neopeřené nedochůdče, které neustále pláče. Celou dobu jsem se tak ptala: 1) co Vladovi spadlo na hlavu, že najednou ztratil vkus a začal se chovat skoro k nepoznání a 2) kdy sakra začne něco jako děj. Nedočkala jsem se ani vysvětlení nehody, ani děje. Třetí díl je zkrátka červená knihovna se vším všudy a vůbec ničím navíc.

7 29.01.2019

Noc v osamělém říjnu je jednou z mých srdcovek. Spojuje totiž mé oblíbené věci – záhady, horor, viktoriánskou Anglii a spoustu narážek na literární a filmové legendy, které se s dříve zmíněným pojí. Navíc je to psané pohádkově, s nadsázkou a lehkostí, jakoby pro radost samou. Taková oddechová četba, u níž však ani čtenář ani autor neodpočívají. Příběh tajemné Hry a jejích Hráčů vnímáme skrze zvířecí společníky, kteří pátrají, zjišťují, loví informace. Sami se o ně však dělí jen neochotně a krypticky. Čtenář tak musí hloubat a všímat si větších i menších narážek, aby rozluštil, o co jde a o kom vlastně čte. Odkrytými odkazy se mu pak příběh sám odhaluje do nesmírné šíře a hloubky, přestože Zelazny sám popisuje a vysvětluje jen minimálně. Hraje s námi vlastní hru, jejíž indicie a pravidla pečlivě promyslel, připravil a načasoval. Skvělé listopadové čtení.

Kniha má však i jednu zásadní vadu. Tedy kniha ne, její české vydání (Banshies, 1993). Český překlad je totiž naprosto tristní, nezachovává autorův styl vyjadřování a obsahuje celou řadu menších i větších nepřesností, které vedou k autorem nezamýšlenému matení čtenáře a narušují tak jeho záměr. Je škoda, že jedna z nejlepších Zelaznyho knih se dočkala nejspíš nejhoršího překladu. Doufejme, že se jednou dočkáme lepšího. A pokud ovládáte angličtinu (B1-B2 bude v pohodě stačit), rozhodně doporučuji se na český překlad prozatím vybodnout a jít po originále. V tomto případě budete ochuzeni o hodně. Do diskuze jsem nahodila ukázky chybného překladu, abyste sami mohli posoudit, jak na tom kniha je.

7 03.11.2018

Sága se prozatím tváří jako rodinné drama na pozadí války se špetkou lásky navzdory všem. Trocha šílení kolem rodičovských povinností, trocha střílení a utíkání před válkou, trocha mezirasového míšení. A taky spousta imaginace a fantazie utržené ze řetězu. Příběhově je laťka zatím tak na průměru, ovšem stylem vyprávění se Sága vyšvihla dost vysoko. Co teprve, jestli i děj nabere grády?

7 03.06.2018

Číst Kvalitu života bylo strašně zvláštní a po celou dobu jsem se nemohla zbavit pocitu, že nahlížím do textu, do kterého bych nahlížet neměla. Příliš osobní, příliš niterný. Poslední rozloučení Jany Rečkové není jen souborem jejích soukromých vzpomínek prolínajících se na přeskáčku se třemi povídkami. Je to výkřik: „Já chci ještě žít!“ který na vás volá z každé stránky, z každého slova a vy cítíte, jak je smrt najednou blízko a jak může být ošklivá.

Znáte-li autorku a chcete-li nahlédnout do jejích posledních let plných bolesti, do života plného strastí, dobrých i špatných momentů, nahlédněte. Sama vám otevřela cestu do své duše. Neznáte-li autorku, těžko říct, jestli vás bude text zajímat. Ponechávám bez hodnocení, protože něco takového se hodnotit nedá.

Těžko by se našel malý nebo velký milovník hororů, který by nechtěl svého vlastního tajemného strýčka v tajemném domě za tajemným lesem a se spoustou děsivých historek k vyprávění. Rámcový příběh knihy tak nemá chybu a strašidelná atmosféra z něj jen sálá, přičemž vypointování zapracovalo na sto procent. Se samostatnými příběhy, kterými je rámec vyložen, už je to však o ždibec horší. Nápady dobré, atmosféra se dá krájet, jen ty konce… přišly mi takové unáhlené. Člověk si je ani pořádně nevychutnal a už se běželo dál. Jde však o malou vadu na kráse, která menšímu čtenáři bude vadit méně než většímu.

(K míře strašidelnosti - pokud dítko zvládne Andersena a třeba jeho Přítele na cestách, zvládne tohle s přehledem.)

7 22.05.2018

Na jedné straně máme povedenou a podrobně rozpracovanou psychologii člověka v extrémní situaci. Člověka, který nedokáže být upřímný ani k sobě, ani ke svému okolí; který si většinu času není jistý ani tím, kdo vlastně je, co chce a kam směřuje. Přesto, napůl vědomě, napůl snad v šílenství, sahá k zásadnímu a nezvratnému činu. Výsledkem je naprosté zmatení pocitů. V jednu chvíli se Raskolnikov hájí, v druhou se takřka přiznává. Nejdřív od sebe všechny odhání, pak se k nim sám vrací. Ve svém počínání a životě nevidí smysl, ale odmítá se vzdát bez boje. Zmatek v jeho duši se záhy odráží i v myslích lidí kolem něj, jenž střídavě váhají, doufají, věří a pak zase víru ztrácí. Snaží se s jeho činy držet krok, ale nezvládají to. Jen povlávají za ním a každý z nich se svým osobitým způsobem snaží vyrovnat s ranami, které kolem sebe Raskolnikov rozdává. Pokud jde o propracovanost charakterů, psychologii postav a reálné zobrazení emocí vyčnívá Dostojevský vysoko nad ostatními.

Na druhé straně tu máme dialogy, které jsou vlastně plamennými prohlášeními. Strojené, umělé, nepřirozené. Ubíjející. A když vás neničí proslovy, likvidují atmosféru zbytečně směšné scény, které do tíživého tématu knihy ani nezapadají. Není snadné dostat filozofii do epického děje, ani ji podrobně rozebrat a přitom držet příběh i postavy v rukou a pevně je kočírovat k určitému konci. Těžké však neznamená nemožné. Dostojevského vrstevník Tolstoj to zvládal s bravurou. Dostojevský však jen zahlcuje odstavci, které vzbuzují pocit lopotné práce a nemotivují k hlubšímu zájmu. Ty skvostné a vyzdvihované myšlenky jsem tam viděla. Ale pokaždé jsem měla pocit, že musím měsíc přesypávat tuny písku, abych se dostala k dalšímu maličkému drahokamu. A do toho se vám nikdo nepohrne s nadšením.

7 06.04.2018

Když hodnotím Ságu rodu Forsytů, hodnotím vlastně hlavně tuto část. Vlastník je pro mě tím nejlepším z celé ságy a často také tím jediným, k čemu se vracím. S rodinou se zde setkáváme přesně na hraně dob její největší slávy a moci a jejího úpadku. Ještě to nezačalo, ale všichni už podvědomě tuší, že se k tomu schyluje a že je to nevyhnutelné. Příběhu to tak dodává šmrnc kouzla okamžiku a dramatu, k němuž v zásadě nedojde, přestože vám celou dobu dýchá za krk.

Dalším důvodem, proč Vlastníka preferuji nad ostatními díly, jsou postavy. Generace starého a mladého Jolyona je mi bližší, než generace jejich vnoučat a dětí. Kolize mezi rodově silně zakořeněnou praktičností a citovou jemností, na které celý román stojí, je u nich zkrátka nejvyostřenější. Obzvláště pak krystalizuje ve středobodu Vlastníka – v Soamesovi, jehož zbožňuji. Jeho vztah s Irenou je pro onen střet vlastně jakousi metaforou. Na jedné straně vítězí praktičnost, která se snaží problém spoutat a řešit (ať už zprvu slovy, nebo později bohužel i činy). Na druhé straně vítězí čistý cit, který se utíká do uzavřené mlčenlivosti a místo řešení nabízí svobodu emocí. To, co se děje v hlavě každého Forsyta (a vůbec každého z nás) je zosobněno v jejich manželství. A stejně tak i výsledek, pokud se nenajde rovnováha.

7 26.02.2018

Můžu o knize, zabývající se smrtí a umíráním, napsat, že je optimistická a veselá? Přinejmenším je to zvláštní. Jenže je to také pravda.

Martin vidí Smrt, což je velmi ojedinělý jev. Není proto překvapující, že se Smrt rozhodne s Martinem za každou cenu spřátelit, přestože mají jen málo společného. Smrt(-ťák) je nekonečný, Martinův život je okamžikem. Smrt vidí svou práci jako osud, jemuž se nelze vyhnout. Martin na ni nahlíží jako na věc, proti níž lze bojovat. Oba se tak často dostávají do morálního a názorového střetu, díky němuž přátelství skřípe. Ale také se vyvíjí a upevňuje.

Tento titul je vlastně jedním velkým zamyšlením nad životem a jeho koncem. Odlehčenou a humornou formou otevírá téma, nad nímž se čas od času pozastavuje každý z nás, a nabízí prostor dvěma hlavním pohledům, aniž by nakonec vnucoval jedinou skutečnou pravdu. Nejde o high literaturu, úkolem je spíše na krátkou dobu zabavit. Přesto vás hlavní myšlenka donutí popřemýšlet o tom, kdo z těch dvou má pravdu a jestli něco jako pravda vůbec existuje.

Bohužel se našly i dva nedostatky, které hodnocení stáhly dolů. Jednak textu chybí tah na branku. Kniha je čitelná a těžko se odkládá. Přesto… chybí silné emoce, chybí překotné tempo. Všechno plyne příliš poklidně, bez větších vln. Druhak se moc nepovedl překlad. Proč se o Smrti (/Smrťovi) a Smrt sám o sobě mluví v ženském rodě, přestože jde o muže, mi zcela uniklo. Věty občas nedávaly smysl, jednou jsem zaznamenala prohození postav a v popkulturních reáliích, jichž nebylo nejméně, překladatelka také nebyla pevná v kramflecích.

(PS: Obálku chci jako plakát na zeď!)

7 21.09.2017

Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami princ Ládík osedlal své nohy a znovu vyrazil do světa. A výprava to byla… inu, stejně zábavná jako ta předchozí.

Mezi první a druhou knihu Ladislava Zibury by se dalo dát pomyslné rovnítko. Obě mají stejně dobrou stylistiku, stejnou dávku ironického a kousavého humoru, v obou si ze sebe pan Zibura umí udělat legraci, v obou potkává celou řadu zajímavých lidí a potkávají ho více či méně nebezpečné a nezvyklé situace. Nedá se tedy říct, že by byli Buddhisté a komunisté zábavnější nebo nudnější než Jeruzalém. Právě velmi podobná atmosféra a náplň knihy je však důvodem, proč doporučuji mezi ně vložit pauzu a nečíst je hned za sebou. Osobně se mi Buddhisté chvílemi maličko táhli, protože jsem příliš dlouho jela v tom samém.

Pár odlišností se však přeci jen najde. Autor odstoupil od denních záznamů a přešel spíše k uceleným celkům. Na jednu stranu se tím text zrychlil, získal na komplexnosti a často lépe fungoval. Na druhou stranu se tak ztratily ty malé nevýznamné maličkosti, které jsem ráda četla v první knize. Také ubylo podrobných popisů setkání s lidmi a rozhovorů s nimi a přibylo popisů krajinek a zamyšlení nad všeobecným lidským hemžením. Jelikož se však v Číně jinak než čínsky prakticky nedomluvíte, dává to smysl. Také jsem zjistila, že když o cestě čtete průběžně již na FB pana Zibury, připravujete se tím o polovinu kouzla následné knihy.

A stejně jako druhé vydání Jeruzaléma, tak i Buddhisté a komunisté získávají speciální hvězdičku za vizuální stránku knihy. Doslova láska na první pohled.

7 10.08.2017