syslomil
komentáře u knih
Pohodová detektivka z prostředí české šlechty, jen jsem se občas ztrácela v postavách. Musím asi souhlasit s tím, že zámek byl paní Grimmové vrácen v pozoruhodně dobrém stavu. Náš hrabě našel zámek vybrakovaný a spousta rodinných písemností zmizela, zatímco její rodinný archiv byl perfektně uspořádán. Ale to bych prominula, pro průběh vyšetřování to bylo nutné. Vadily my ale chyby v textu: uvozovky, mezery, písmenka navíc, překlepy... Když jsem viděla "pokukoval po zbraňi", nevěřila jsem vlastním očím. Paní Grimmová je bystrá dáma a dokáže vydedukovat mnohé. Proto mě velice udivilo, že ve správnou chvíli nepoložila jedné osobě do očí bijící otázku. Kdyby ano, zůstalo by jen u té kostry. Ale zřejmě to byl záměr, jinak bychom byli ochuzeni o napětí.
Příjemná detektivka bez potoků krve a brutality (až na tu vraždu samozřejmě, ale ta se nijak nerozmazává, prostě se stala). Chris vlastně všechno vyřeší jen tím, že si s lidmi povídá a dokáže si informace propojit. Co mi ale vadilo, byly některé její myšlenkové pochody.
1) Kdyby vám zavolal známý, že kolem jeho bytu se courají podivné existence a on má strach, fakt byste jako žena vyzbrojená jen mincemi a baterkou dorazily na místo, abyste obhlédly situaci? A ještě za hodinu?
2) Tři týdny po vystoupení z kláštera se seznámí s Jackem. Chodí spolu několik měsíců ve vší počestnosti, nic, co by mohlo trápit její křesťanskou duši. Přesto jí to připadá moc rychlé a než se naučí fungovat ve světě venku, dá mu stopku a volný čas využije ke schůzkám s jiným mužem, protože chce poznávat i jiné lidi. Dá si závazek, že sex nebude minimálně do konce roku, aby ji kamarádky jeptišky nepomluvily, ale zároveň okamžitě po opuštění řádu přestává chodit do kostela 1x týdně, ačkoli v klášteře byla zvyklá na mše několikrát denně. Nechápu, podle jakého klíče funguje.
3) Přečetla jsem zatím dvě knihy s Chris a není mi jasné, co má její bývalé jeptiškovství společného s případy. Chová se jako normální žena, ani do kostela už pravidelně nechodí. Nevyšlo by nastejno, kdyby byla prodavačka nebo květinářka?
Policista Alan Grant leží v nemocnici s potupným zraněním, které utrpěl při výkonu služby. Jeho koníčkem je studium lidských obličejů, z nichž dokáže obdivuhodně vyčíst charakter. Přítelkyně mu přinese hromádku portrétů dávno zesnulých lidí, aby si nad nimi zadumal a zahnal nudu. Jeden muž mu padne do oka. Patří na lavici obžalovaných, nebo do soudcovského křesla? Jednoznačně soudce. A kdo že to vlastně je? Richard III.? Nejznámější vrah v anglických dějinách, který nechal zabít své malé synovce, padouch Richard Netvor brodící se k trůnu krví nepřátel? Za pomoci zdravotních sester a jednoho zapáleného historika začne o králi z konce 15. století shánět informace a dívá se na ně okem kriminalisty. Musí se přitom vypořádat s mnoha kýbly špíny, pomluvami, drby, pomstychtivostí a propagandou nového režimu, který nastolil Jindřich VII. nástupem na trůn. Některé lidské vlastnosti jsou prostě nadčasové. Ačkoli jsem se ztrácela ve jménech, titulech a příbuzenských vztazích, kniha mě neskutečně chytla. Bylo fascinující sledovat, jak Grant luští téměř 450 let starou dvojnásobnou vraždu pouze na základě dobových pramenů a klasických otázek "kdo, co, kdy a proč". Pokud jde o mě, o totožnosti vraha nemám pochyby. Kniha mě donutila vyhledat si Richarda III. na internetu. Jsou k dispozici i stránky, které podrobně dokumentují jeho válečná zranění utrpěná v poslední bitvě. Podle nich královy poslední minuty byly skutečně brutální, ale snad ještě víc mě mrazí z toho, jak s ním bylo zacházeno po smrti.
Knihu jsem dočítala o půlnoci (jít spát bez znalosti konce prostě nešlo) a musím říct, že po hodně dlouhé době jsem se bála zhasnout. Hodně lidí tu píše, že to byla slabota a nebáli se, ale... kdyby se tohle dělo u vás doma, fakt byste byli v klidu? :-) Začátek se rozjíždí pomalu a seznamujeme se s prostředím a postavami. Podivné úkazy nejsou každý den, jako by si dům obyvatele teprve oťukával. Přesto nemůžu pochopit, jak dlouho si Chloe vydržela namlouvat, že jsou to jen nervy a bujná představivost. Kdyby to bylo jen praskání podlahy, podivná chladná místa a smrádek... budiž, ale co vizuální vjemy? Mě by kleplo. Strašidla si bohužel zasedla zřejmě jen na Chloe, tak bylo pro Sarah velice snadné se jí posmívat do srábků. Však kromě epizody ve vaně (která má určitě taky logické vysvětlení, jen neví jaké), se jí nic moc nestalo. Ale asi jí musím přičíst k dobru, že její chování nebylo tak úplně dobrovolné. Konec mě tedy mrzel, takhle to dopadnout nemělo, přesto je ještě hodně co zachraňovat.
P.S. Milovníkům strašidelných domů doporučuji film Dům v růžích, k němuž scénář napsal Stephen King. První díl je jen úvod, to pravé začne ve druhém a ve třetím už jen hádáte, jestli někdo přežije.
(SPOILER) Tenhle díl mi příliš nesedl. Nemám ráda, když se motiv točí kolem peněz a různých čachrů s platbami. V tomto případě to byly samé holdingy, investování a posílání peněz tam a zpátky, A se spřáhl s B na odstranění C, kterého nastrčili u D... Na konci jsem se přistihla, že mám pořádný guláš v tom, kdo, co a proč. Byla to první kniha o této dvojici detektivů, kdy mě čtení moc nebavilo. Bertu a Donalda mám ráda, ale po 15 přečtených knihách mi už vadí, jak se snad všechny případy točí kolem financí, deponovaných šeků a pojištění. Na to nemám hlavu a tudíž nedokážu všechny ty právní a podnikatelské kličky ocenit.
Od knihy mě odrazovaly dvě věci: pro mě naprosto nezajímavé dostihové prostředí a velký počet postav. Obojí se ukázalo jako bezpředmětné. Dostihu tam bylo jako šafránu a vůbec nechápu, proč to dali na obálku. Vyvolává to dojem, že se celý děj odehrává ve stájích, přitom koně a dostihy jsou zmíněny jen okrajově a pro děj samotný nemají žádný velký význam. Pokud jde o postavy, poměrně rychle jsem se v rodinných vztazích zorientovala. Kniha mě opravdu chytla a četla jsem každou volnou chvíli. Rozčilovali mě jedině hamižní příbuzní, které děsila představa, že by mohli dostat míň než ostatní a raději by si nechali vyplatit dědictví ještě za nebožtíkova života. Kolem peněz a závisti se točil celý jejich život, intrikovali mezi sebou, štvali jednoho proti druhému a slepě věřili pomluvám. Ještě jednou bych slyšela větu "Alicia říká, že..." a majzla bych dotyčného přes hlavu za naprostou absenci vlastních myšlenek. Vraha jsem až do konce neodhalila, ale zato mi prakticky na začátku došlo, že toho má na svědomí víc, než se zdá. Jen jsem vsadila na špatného koně.
Pěkná detektivka, ale čtenářský požitek mi kazila neschopnost si pamatovat některé postavy. Přitom jsem zároveň četla jinou knihu, kde jsem si udržela přehled o 14 podezřelých.
Pěkná detektivka, vraha jsem do poslední chvíle neodhalila. Zajímavé návraty do minulosti, které byly nezbytné pro pochopení charakterů všech členů klukovské party a vztahů mezi nimi. Jedna hvězdička dolů za to, že jsem si nějak nedokázala zapamatovat jména těch sedmi a udržet si přehled, kdo je kdo v dospělosti.
Trochu jsem se ztrácela v postavách, ale jinak napínavé čtení. Jen seržant Sellers tady byl na facku. Tvrdohlavý jako mezek. Donald mu strkal důkazy přímo pod nos, ale on je vidět nechtěl a umanutě šel za přímočarým jednoduchým řešením. Kdyby se alespoň obtěžoval ověřit si jednu díru... Ještě že zasáhla Berta, která jediná Donaldovi v poslední vteřině věřila.
Donald Lam je na dovolené a Berta vyšetřuje případ záhadných anonymů a vražd sama. O humor tu ale není nouze díky seržantu Franku Sellersovi, který v jednom kuse leze Bertě do kanceláře i domů v nejméně vhodnou chvíli a jménem zákona jí zabavuje důkazy. Čajový dýchánek bez čaje je nezapomenutelný. Na konci padne i jedna velmi nečekaná nabídka.
Scott Henderson byl obviněn z vraždy své manželky a odsouzen k smrti. Před elektrickým křeslem ho může zachránit pouze jediná osoba - žena, se kterou údajně strávil večer a může mu poskytnout alibi na dobu vraždy. Problém je, že ji s ním žádný svědek neviděl a Scott Henderson o ní věděl pouze to, že měla oranžový klobouk. Pro policii i soud je případ jasný. Povolá tedy na pomoc svého přítele, aby se ji pokusil vypátrat. Má na to ale jen 18 dní, než bude vykonána poprava. Jestli se mu to povede, uvidíte sami. Je to nervák a rozhodují doslova vteřiny.
Jestli si někdo nedovede představit potápění v písku a trvá na dodržování fyzikálních zákonů, měl by se zaměřit na jiný žánr :-) Je to perfektně vymyšlené a já to před sebou vidím jako film. Úplně cítím vůni vlhkého písku, ten tlak, chlad a absolutní ticho půl kiláku pod zemí. Písek mezi zuby, písek v oblečení, písek všude. Jako když se člověk snaží vyklepat deku na pláži a jen si sedne, písek je zpátky. Skvěle popsaný život obyvatel a způsoby, jak v nehostinných podmínkách přežívají. Slovo "písek" se mi zalíbilo. Písek, písek, písek... tak krásně se to sype z pusy. Kam se hrabe originální sand. Těžko se tomu slovu vyhnout, když se kolem něj točí absolutně všechno a mně to vůbec nevadilo. Ano, konec je rychlý. A proto tu máme druhý díl, který jsem si okamžitě po přečtení musela koupit. Je to srážka dvou světů – písečného a toho "lepšího", ze kterého se nikdo nevrací. Napínavé, člověk nikdy neví, kdo přežije a kdo ne. V prvním díle Harryho Pottera taky nečekáte vysvětlení, jak to všechno začalo a zároveň definitivní rozuzlení celého příběhu. Něco se prostě do jednoho svazku nacpat nedá a to je případ Písku. Naopak, doufám, že budou další.
Děsivý příběh, který je bohužel podle skutečných událostí. Po přečtení jsem si Riga našla na internetu, viděla o něm dokument a fotky z míst činu. Bestie je opravdu výstižné.
Pěkné povídky, ale u Achillovy paty jsem odhadla konec hned na začátku, protože stejné téma už použili jiní autoři. Povídka Prostředky zla má tak pitomý konec, až jsem si myslela, že mi v knize chybí stránka. Sice víme, kdo je pachatel, ale už není jasné, jestli se ho podařilo také usvědčit. Povídka končí ve stylu "Víme kdo a teď se pokusíme najít důkazy".
King není zrovna můj oblíbený autor. Na můj vkus někdy dost okecává, než se dostane k věci a děj se pohne. Také nemám ráda potoky krve, šlapání ve vlastních střevech, kočku v mikrovlnce, mučení, ukousání člověka k smrti, dvě ženy s nožem a sekáčkem, které se na ulici zaživa naporcují... Ale tohle se jevilo vcelku nevinné, tak jsem do toho šla a nelituji. Duchařský příběh, který chytne a nepustí. Ze scén s mrtvým světlem mě mrazilo. Zbaví se ho Jamie, nebo ho bude mít za zadkem na věky?
(SPOILER) Nebylo to špatné, ale místy mi příběh přišel plný nelogičností a nereálných situací:
1) Osoba s probodanými plícemi a játry, u které hrozí krvácení, kdyby se posadila, si klidně běhá po městě a ani zdravý policista ji nedožene.
2) Člověk po srážce s autem a silným otřesem mozku se probere z bezvědomí, natáhne gatě, opustí nemocnici a jde si pátrat. A příhodně zkolabuje až na konci příběhu.
3) Matka ohlásí, že viděla, jak unesli jejího syna. Sama byla omámena uspávacím prostředkem tak silným, že málem nepřežila, a přesto to policie odmítá vyšetřit, protože se nebudou zabývat puberťákem, který odešel z domova. Navíc když nachytá pachatele v pokoji svého syna, ptá se "můžu dál?"
4) Na to, že Benjamínovi hrozí vykrvácení při každém postrčení, toho vydržel dost.
5) Popis hypnoterapie se skupinou byl zbytečně dlouhý.
6) Jak může myslet na sex matka, která se klepe o život syna, kterého unesl vraždící maniak?
7) Překladatel (nebo autor) si libuje ve slově "těžký". Od těžkého parfému přes těžké kopulační pohyby a těžké závěsy až po těžké mraky a těžkou vůni oleje.
8) Barusatt píše, že to bylo málo krvavé a drsné. No, mně tedy krvavé přišly rozčtvrcené mrtvoly, sekery zatnuté do hlavy, ustřižené nosy, několik podřezaných lidí a půlka 5letého děcka sedící před televizí.
(SPOILER) Napínavé, až do konce jsem netušila, kdo je pachatel. Ale některá místa byla podivná: Lilly nechce dovolit Benovi, aby jí přinesl inhalátor, protože ji děsí, že by dostala záchvat a byla přitom sama. No, kdyby jí léky přinesl, žádný záchvat by nedostala a kdyby léky neměla, bylo by jí houby platné, že by byl někdo s ní. Umřela by. Ben byl sražen autem, otřes mozku, naražená žebra a bůhví co ještě, ale nosil a štípal dříví a prosouložil celou noc. Navíc šerif mi připadal hodně nebezpečný. Neměl v hlavě nic než Lilly a pro její záchranu by obětoval celé městečko. Na konci už působil spíše jako šílenec zcela mimo realitu. Navíc jsem se trochu ztrácela ve jménech agentů a pletl se mi Wes a Wise.
(SPOILER) Asi půjdu proti proudu, ale mně byla Alex strašně nesympatická. Přijela do městečka s tím, že jeden ze tří mužů je vrah. Pořád se oháněla tím, že jí nejde o pomstu, ale o spravedlnost a přitom byla úplně slepá a hluchá. S Reedem mluvila, jako by byla hotová věc, že je vinen, ale klidně ho požádá, aby ji svezl letadlem, jezdí s ním na koni a nechá se od něj šmajchlovat. Jednou žebrá, aby s ní zůstal přes noc, druhý den na něj ječí, že je vrah. A pořád dokola. S dalším podezřelým zase chodí na večeře a tancovat. Rochnila si v nepodstatných věcech: proč Reeda tak vyslýchala kvůli tomu, že si schoval sportovní pohár? Proč musela vědět, kdy Celina a Reed spolu poprvé souložili? Byla rozhodnutá, že to hodí na některého z nich, muže, kteří Celinu milovali. A že narazila na osoby, které Celinu nenáviděly až za hrob, ji nijak nezajímalo. Babička řekla, že to byl Angus, Reed nebo Junior, tak si jiných stop nevšímala a hledala jen to, co se jí hodilo do krámu. Vraha jsem správně odhadla v první třetině a ona by na to přišla taky, kdyby se zbavila předsudků, které jí do hlavy nasadila babička. Vždyť ta taky neměla ani páru, kdo to byl, jen se domýšlela. Neskutečně mi to odfláknuté "vyšetřování" velké právničky lezlo krkem. Takhle se hledá pachatel? Být dopředu přesvědčen o tom, kdo to je a jen hledat, co by se na něj napasovalo a jiné stopy ignorovat? Kdyby se ten případ netýkal jí osobně a ptala by se u soudu svědka "Proč myslíte, že XY je vrah?" a ten by řekl "Protože to říká moje babička", tak by se mu vysmála. Až do samého konce neměla žádný důkaz proti nikomu a nepřišla na to, kdo to byl. Měla štěstí, že vrah se přihlásil sám. Po měsíci slídění měla jen "pevně stanovené motivy". A kupodivu u Anguse, Reeda a Juniora! A co motivy x dalších lidí kristapána?? Přitom ty motivy byly u všech třech stejné a seděly na polovinu města, tak do háje PROČ byla tak umanutá na Reeda?? A mimochodem: žádných deset dolarů za meziměstské hovory jí Reed nedluží. Nenařídil jí, aby ty hovory uskutečnila, tak proč by jí je proboha živého měl proplácet? Jestli by měl někdo platit, tak ona za tu cestu letadlem.
(SPOILER) Čtivý příběh, ale až do konce knihy jsem nějak nepochopila, proč byl za pachatele všech incidentů označen Crawford. Seržant Lester mezi 200 lidí označil za podezřelého právě jeho jen proto, že nikoho jiného prostě nenašel. Neměl žádné důkazy kromě toho, že si motiv vymyslel tak, aby mu to na jeho teorii sedělo. A přitom s ním pracoval v týmu a ještě od něj přijímal rady, koho má zatknout. To mi fakt hlava nebrala. A musím souhlasit s ostatními, že skutečný pachatel si dal hodně velkou práci jen proto, aby... No, to se dozvíte :-) P.S. Tohle je moje třetí kniha od Sandry Brown a musím říct, že už nenávidím slovo "prsy". Jsou všude. Díval se na její prsy, držel její prsy, hladil její prsy, líbal její prsy, přemýšlel nad jejími prsy, prsy se jí rýsovaly pod tričkem, nespoutané prsy bez podprdy... Nemohl by alespoň občas překladatel použít třeba ňadra?
Jako matka malého autisty bych ráda reagovala na komentář tiwanaku. Jsem v kontaktu s českými matkami autistů žijícími v USA a v Itálii a v obou případech opravdu své děti vyléčily díky vyloučení lepku a kaseinu ze stravy a doplněním chybějících vitamínů (zejména B12). A já se s pomocí této knihy (kterou mi doporučila maminka z USA) chystám u svého syna na totéž. Rozhodně není od věci si přečíst knihu až do konce a dozvědět se něco nového, místo toho, aby se kniha právě v tomto místě odložila.