syslomil
komentáře u knih
Stejně čtivé jako první díl, škoda, že další už není. Tentokrát to naši upírci, vlkodlak, myšáci, jeden nešikovný človíček a bezhlavá chůva opravdu zvrtali. Průšvih kolosálních rozměrů. U Titanicu jsem byla kapánek na měkko. Naše skupinka z toho nějak vyvázne, ale ostatní si to museli prožít až do konce. Za mě je tato dvoudílná minisérie lepší než svého času všudypřítomné Stmívání.
Pro mě to bohužel nebyla kniha mého dětství (autorka je jen o šest let starší než já), takže jsem se k ní dostala až teď, kdy mi ji poskytla má 59letá maminka. Kromě skvělého filmu Drákuloviny jsem upíry nikdy nevyhledávala, Stmívání jsem nedokoukala do konce a záplava upíří literatury mě spíše odpuzovala. Kolem Storek jsem kroužila nějakou dobu, než jsem jim dala šanci a je to paráda. Česká upířina je čtivý příběh protkaný humorem, úžasnými postavami a originálními nápady (kouzla, upírské technické vymoženosti i kosmetika).
Kniha je na obálce charakterizována třemi slovy: KOUZLA - VRAŽDA - ZÁHADA. Výstižněji bych to nenapsala. Možná bych ještě přidala NAPĚTÍ. Perfektní pokračování Hotelu poslední naděje, četlo se to úplně samo. U každé kapitoly jsem si říkala: "Tak ještě jednu a končím." Už se těším na další díl.
Parádní příběh. Originální, napínavý, promyšlený, vtipný. Autoři vytvořili úžasný svět, který je pro nás deňáky strašidelný, ale přesto fascinující. Svět, ve kterém je stále půlnoc a žijí v něm všechny možné příšery, které si dovedete i nedovedete představit. Svět, ve kterém jen ti nejstatečnější mohou pracovat na poště. Její vedoucí je sice pěkně vzteklý seschlý stařík, který nesnáší dívky v kalhotách, ale má dobré srdce. Má ho ve sklenici na stole. Dozvíte se (mimo jiné), jaký je rozdíl mezi ghúlem a ghůlem. Ghúlové jedí mrtvoly a jsou velice vážení. Ghůlové pojídají mnohem horší věci...
Ještě lepší než první díl, nemohla jsem se od čtení odlepit. Rozhodně musí být pokračování!
Tak tohle byla nádhera! Nemohla jsem se od knihy odlepit, čistila jsem si s ní i zuby. Strašidelný příběh podle mého gusta - opuštěné sídlo, zanedbaná zahrada, duchové, ponurá atmosféra, žádné krváky. Chtěla bych bydlet s Danem v zahradnickém domku a vrátit zahradě i domu původní ráz. Při každé zmínce o tlusté vrstvě prachu v domě jsem měla sto chutí popadnout vysavač a leštěnku a vrhnout se na to :-) Daniel byl opravdu čistá poctivá duše, jaká se hned tak nevidí. Jen mi šla na nervy ta jeho loajalita k bratranci, který si to nezasloužil.
(SPOILER) Miluju příběhy o strašidelných domech, proto jsem po knize sáhla. Po téhle stránce jsem spokojená. Ve své představivosti vidím vilu v živých barvách a nebydlela bych tam ani za nic. Několik věcí ale nechápu.
Obyvatelé vily musí mít nervy jak špagáty. Duchové se producírují po baráku, všichni je vidí nebo slyší a prostě si na jejich přítomnost zvyknou. Takový místní folklor. Nora a Leo se s nimi setkávají často, ale když o nich začne mluvit i Klárka, smějí se, řeknou jí, že si vymýšlí a vezmou ji na psychiatrii. Celkově jsem se v jejich uvažování nějak ztrácela. Kolem nich se dějí divné věci: zvuky kroků, pohyblivé stíny, duchové mrtvých lidí, krvácející panny, dveře zamčené samy od sebe... Oni jsou nejdříve vyděšení, ale když úkaz pomine, pokrčí rameny, jdou si lehnout a zapomenou na to. Jako by se nic nestalo.
Dvěma vystudovaným historikům trvalo několik let, než zjistili něco o smrti továrníka Schwartze. Měli by vědět okamžitě, za kým pro takovou informaci jít. Celé roky paranormálních jevů, Amélie i jistá mrtvá žena z minulosti Noru upozorňovaly na onu pětiletou hranici a co udělala? Řekla si "Fajn, pět let", dál sedí na zadku, roky plynou a s Leem zachraňují situaci za vteřinu dvanáct. Amélie chtěla Noru varovat hned po nastěhování, něco málo naznačila a když za ní Nora v půlce knihy přišla pro podrobnější informace, najednou otočila a všechno popřela, aby v závěru knihy vykřikla: "Ty mě neposloucháš! ON ji teď má. Musíte je najít!" A když už někoho navštívím až ze záhrobí, bylo by fajn sdělit něco víc než jen "ON".
Místo, kde kopat, bylo podle mě jasné už podle dřívějších narážek, nebylo třeba půl hodiny běhat po domě, ale to bych vzala jako důsledek extrémního stresu.
Celkově se mi příběh líbil, měl lehce mrazivou atmosféru a mně by to k mokrým kalhotám stačilo, ale výše uvedené nelogičnosti mi šly na nervy. Navíc to, co se dělo malým holčičkám... :-(
A otázka za všechny prachy na závěr: Pochopil jste někdo, proč to ON dělal?
Myslím, že toho neustálého srovnávání s HP už je kapánek moc. Chudák každý autor, který vydá knihu až po Rowlingové, vždycky to už bude jenom vykrádačka HP. Jasně, podobnost tam je - dívka dostane dopis a odjede od své rodiny do jiného světa, kde bude čelit své Nemesis. Ale tím to také končí. A kolik z nás by na takovéhle obecné zadání dokázalo napsat jedinou smysluplnou knihu, natož sérii. Kromě výše zmíněného tam nic "obšlehnutého, překombinovaného a přežvýkaného" nevidím. Prostředí je jiné, jiné jsou postavy, nejedná se ani o stejný druh magie. A že tam jsou nereálnosti jako např. pavučinová dráha - je to snad fantasy, ne? :-) Kolik reálností je v HP? Co takhle si knihu prostě užít samu za sebe, v ničem se nerýpat a nedělat si seznam podobností s jinými knihami. Mně se příběh moc líbil a nemůžu se dočkat, až mi dorazí druhý díl. A doufám, že nebude poslední.
Pracuji v knihovně, tak jsem se těšila na humorné zážitky s knihami. Sama jsem zažila lidi, kteří si název knihy vymysleli a nechali mě jak blbce hledat všude možně ... chtěli knihu, co si půjčili před 30 lety a věděli jen to, že měla hnědé desky ... ptali se, co vlastně v knihovně vedeme ... požadovali knihy, které si našli v katalogu jiné knihovny, ale z dotazů a chování zákazníků v Hláškách se mi chtělo plakat. Tolik hlouposti, drzosti a nadutosti na jednom místě. Navíc děsná sazba textu. Zpřeházené stránky, obrázek narušující text, chybějící řádkování... Brněly mě z toho oči. Na druhý díl nemám nervy.
Ty ilustrace prostě berou dech, nemůžu se na ně vynadívat. A obálka - než jsem začala číst, dobu jsem se s ní mazlila. Jen mě mrzí, že jsem se nedozvěděla nic ze vzpomínek přízračného kamaráda.
Na knihu jsem se těšila dlouho před jejím vydáním a zklamala mě. Ani jeden z komiků mi nepřipadal vtipný, přepisy stand-up vystoupení byly utrpení. Přesto se kniha hezky četla, byla napínavá (kdo a jak bude další?) a děj pěkně odsejpal. Nebylo to ale to, co jsem čekala. Zajímalo mě, jak autor skloubí humor s hromadným vyvražďováním, ale tady nebyla ani špetička vtipu. A motiv? Vraždit se kvůli tomuhle, moc lidí by nezbylo.
Škoda, že je konec. Byly to nádherné příběhy, budou mi chybět. Strašně ráda bych četla pokračování. Jen bych si s koncem série chtěla postavy pamatovat takové, jaké byly v posledním díle, ne po šedesáti letech.
Nádherné vtipné ilustrace. Kdyby se kniha natáhla na 300 stránek, byla by to bomba :-)
Velmi čtivý příběh. Jen mě mrzí, že jsem se nedověděla, jak to s ní bylo dál.
Ze všech autorčiných knih se mi tato líbila nejméně. Vadil mi počáteční přístup policie k vyšetřování: oběť čekala někoho na večeři, tudíž on je tím vrahem. K čemu důkazy? Nebo proč se vůbec obtěžovat něco zjišťovat? Každý ví, že to udělal. Navíc mi děsně lezla na nervy Antoinette.
Pěkná povídka, ale podle anotace jsem čekala více rozvinuté téma strašení v domě (kvůli němu jsem si vlastně knížku půjčila). Navíc to má otevřený konec. Která teorie byla ta správná? :-(
Vrahovo šílenství bylo popsáno tak věrohodně, že mě z toho mrazilo. Ale rozčilovalo mě, že 8letý kluk byl jediný, kdo pochopil, co se děje (nebo že se vůbec něco podivného děje). Lidi tam mizeli a umírali jak na běžícím páse a nikomu to nebylo divný. U nejmenovaného počtu nezvěstných (a následně i mrtvých) puberťáků měla policie vždy vysvětlení stejné: zapomněli na čas, zůstali u kamaráda a určitě se co nevidět vrátěj domů. Vrahoun mluvil úplně z cesty, ale to bylo tím, že "nebyl ve své kůži". Odhalen byl vlastně až ve chvíli, kdy už pomalu nebylo koho zabít.
Kniha mě moc bavila. Každý večer před spaním jsem si vyřešila pár případů :-) Pachatele jsem až na jeden případ určila správně, ale přiznávám, že ne vždy na základě těch správných indicií :-)