Písek

Howey dokázal vystavět nádherný, ale krutý svět, který vás okamžitě vtáhne. Centrem příběhu je jedna rozpadlá rodina. No a právě skrze ni dostává celý román silný emocionální náboj. Nejde jen o přežívání v dunách, ale i o vztahy, křivdy a touhu po smyslu uprostřed rozpadající se civilizace.

Čte se to úplně samo. Je to svižnější a přístupnější než Silo. Na druhou stranu, zatím je to víc emocionální dobrodružství než hlubší polemika. Chybí tu ta vrstevnatá existenciální rovina, kterou mělo Silo od začátku.

Ale cítím, že Howey si to schovává do dalších dílů.
Spousta věcí se teprve rozjela — a teď chci odpovědi.

H. Howey má talent na vytvorene post apo prostredia , tak ako super fungoval svet v knihach o sile to funguje aj tu . za mna plny počet a tešim sa na dalši diel

Tak tohle byla fakt jízda. Postapo svět v Písku od Hugha Howeyho je tak geniálně vystavěný, že jsem měl chvílemi pocit, že by mi vlastně nevadilo žít v permanentním písečném pekle. Všude jen prach, písek a bída… a uprostřed toho lidi, kteří se snaží přežít, často jen silou vůle a trochou šílenství.

Ale potápěčský oblek do písku? Jako… cože?! Tohle mě absolutně dostalo. Hledat zbytky starého světa tím, že se „ponoříš“ stovky metrů dolů pod vrstvy písku? Bum. Bum. Bum. Takhle do mě ta kniha sypala slova, věty a já jsem jen seděl, čuměl a žral to.

A upřímně — celou dobu jsem si to představoval jako animák ve stylu League of Legends. Jestli to někdy někdo opravdu zpracuje tímhle způsobem, tak… no, asi se poseru od štěstí :D

Rozhodně doporučuju. Tohle je postapo, které má šťávu, styl a originalitu na rozdávání.

Tak zajímavě zpracovaný svět jsem už dlouho nedržel v rukách. Líbilo se mi přemýšlení o pokladech ukrytých v písku, o životě, který by v dunách byl nesnesitelný a plný utrpení... Ale tím končím s klady.

Příběh a forma vyprávění byla pro mě utrpením. Krátké kapitoly ze začátku vypadají jako skvělý počin pro udržení svižnosti četby, ale poté, co přečtete dvacítku kapitol, ve kterých se vlastně nic neděje a jen se popisuje cesta někam, cesta s někým, cesta za někým, myšlenka na něco, toho prostě budete přehlcení (nebo já jsem alespoň byl).

Líbilo.
Zvyknout si zase na páně Howeyho styl mně chvilku trvalo (Silo jsem četl před knihami královny románu paní Ayn Randové, před knihami fenomenálního Charlese Dickense, znovuchutnanými Verneovkami, všemi díly Dumasovými a před Cizinkou vévodkyně románu paní Gabaldonové), ale šlo to a přečteno bylo jedním dechem. Pokud jde o překlad, pan Howey měl velkou výhodu v nakladatelově volbě, když ten české převyprávění svěřil panu Englišovi, někomu, kdo češtinu zná a umí s ní zacházet…

S písečným potápěním bych zas až takový problém neměl: zpevnit písek tu, rozvolnit tam a trochu zatlačit támhle... Nejvíc se všeho mi to připomínalo magii kovů v sérii Mistborn. Na rozdíl od některých předchozích komentujících to považuji za největší devizu celé knihy, možná proto, že o potápění a vybavení na něj jsem v dětství přečetl řádu knih (byť vodě se vyhýbám širokým obloukem). Autorovi se podařilo vystihnout tu klaustrofobii a věčného strachu z udušení pískem - proti tomu bych nich neměl.
A ani by mi tak nevadilo, že Písek není Silo, ale spíš to, že tak trochu Silo to vlastně je. Je to v podstatě Silo na povrchu, cliffhanger mezi 1. a 2. dílem spočívá v napětí, co že se to vlastně stalo a jak tento postapo svět vzniknul. Rozdíl pro mě spočívá v tom, že zdejší postavy nebyly zase až tak zajímavé (např. Roba a Connora jsem vlastně ani do konce knihy od sebe nerozeznal, i když jeden byl podstatně mladší) a ani samotná hlavní dějová linka čtenáře nenutí číst dál. A svět samotný, i když zajímavě vymyšlený, to bohužel nezachrání. Tedy aspoň já jsem po dokončení kapitoly neměl žádné velké puzení pokračovat dál.

60%

Začátek knihy mne chytl. Zápletka o dvou potápěčích, kteří se místo do vody potápí do písku, aby nalezly poklady dávno ztraceného světa, po apokalypse zasypaného dunami a vrstvami písku byla nejen originální, ale v první kapitole i napínavá. Po objevení dávno ztraceného, zasypaného města a problému, jak se s nedostatečnými zásobami vzduchu vydat na cestu zpět na povrch, to byly okamžiky, od kterých jsem se nemohl odtrhnout.

Poté ale na nějakou dobu hrdinu, s kterým příběh začal, opustíme a kniha začala sledovat osudy dalších postav, které mi už přišly trochu nemastné, neslané. Takhle se to střídalo až do konce knihy, která nechává otevřený závěr.

Můj dojem je, že sem tam jsem si to užíval, sem tam se nudil. Ale celkově to špatné nebylo.

Bolo to na mňa ztrochu zmiatočné, ale prežila som to, predýchala som to ohromné množstvo postáv a situácií, a teším sa na druhú časť.

První knižní setkání s autorem, byť Silo seriálově sleduji a už se dost těším na druhou sérii. Autor evidentně umí rozjet zajímavá postapokalyptická prostředí. A pak je jen otázka času, jak to posune dál. Zde mi to písečné prostředí přišlo poměrně zajímavé, ale hlavní postavy mě nedonutili k tomu, abych další stránky četl s chutí a nadšením. Navíc i ten děj je poměrně konstrbatý, i tak ale věřím, že v dalším díle by se to mohlo stabilizovat.

Skoro jsem se nechala odradit od čtení ne příliš vysokým hodnocením, ale jsem ráda, že jsem se do knihy pustila. Série Silo od autora byla naprostá bomba, a tak mě zajímal další jeho počin. Určitě to není taková pecka jako silo a trvalo mi se začíst, ale po pár kapitolách se to rozjelo a bylo těžké od knihy odejít.

Chtěl jsem další Silo, ale dostal jsem Písek. Čte se to dobře, ale už to není ono. Tak snad Přes Písek vše vylepší a už nebudu chtít další Silo.

Přečteno na jeden zátah, i když přeskakujeme mezi postavami tak se jedná o jeden uzavřený příběh. a vlastně docela komorní. On i ten svět tak působí, jak jedna oáza v zemi nikoho, dvě městečka uprostřed písku, bez minulosti a asi i bez budoucnosti. A i přesto je zde trocha optimismu.
Svět je to zajímavý, já mám tyhle nápady rád. Technologie jsou jedinečné, relikty minulosti kterým nikdo nerozumí. Ani se vlastně nedovíme, co se v dávné minulosti stalo. Protože tady se žije okamžikem. Současně ani na všechny otázky nedostaneme odpovědi, což je v knížkách skoro osvěžující. Víme jen to, co hrdinové.
Akční finále už je pak očekávané, vše k němu směřuje. A vítězství musí být zasloužené.

Jestli si někdo nedovede představit potápění v písku a trvá na dodržování fyzikálních zákonů, měl by se zaměřit na jiný žánr :-) Je to perfektně vymyšlené a já to před sebou vidím jako film. Úplně cítím vůni vlhkého písku, ten tlak, chlad a absolutní ticho půl kiláku pod zemí. Písek mezi zuby, písek v oblečení, písek všude. Jako když se člověk snaží vyklepat deku na pláži a jen si sedne, písek je zpátky. Skvěle popsaný život obyvatel a způsoby, jak v nehostinných podmínkách přežívají. Slovo "písek" se mi zalíbilo. Písek, písek, písek... tak krásně se to sype z pusy. Kam se hrabe originální sand. Těžko se tomu slovu vyhnout, když se kolem něj točí absolutně všechno a mně to vůbec nevadilo. Ano, konec je rychlý. A proto tu máme druhý díl, který jsem si okamžitě po přečtení musela koupit. Je to srážka dvou světů – písečného a toho "lepšího", ze kterého se nikdo nevrací. Napínavé, člověk nikdy neví, kdo přežije a kdo ne. V prvním díle Harryho Pottera taky nečekáte vysvětlení, jak to všechno začalo a zároveň definitivní rozuzlení celého příběhu. Něco se prostě do jednoho svazku nacpat nedá a to je případ Písku. Naopak, doufám, že budou další.

Od autora Sila jsem čekal víc, ale příběh mě bavil, postavy byly zajímavé, neurazilo.

Jak by tady bylo krásně... kdyby tomu šlo věřit. Napsané je to skvěle, vždyť jde o autora Sila, ale oproti formě ten obsah... prakticky není. Celé písečné potápění mi prostě nesedí - když víte, že čtete scifi/fantasy příběh, a stejně si říkáte, "tohle přece nejde!", je něco špatně.
Ale druhý díl snad ledacos vysvětlí, tak nechci odradit sebe ani nikoho dalšího - teda pokud nejste hodně klaustrofobičtí nebo alergičtí na neustálé (!) opakování slova "písek".
(Ale vážně, ani v krátkém filmu Studoval jsem FLE, kde je "písek" taky pointou, to neřeknou tak často.)

Autor Sila vymyslel nové postapo o světě, kde se dá potápět a plavat v písku, jenže moje představivost mne neustále tlačila na pláž plnou písku o dovolené. Rozesmálo mne, jak dokázali rozpohybovat písek a z hloubky několika desítek metrů vytáhnout sebe a dva plné kufry oblečení. O pár kapitol dál už to byla z hloubky přes čtyři sta metrů velká a těžká postel... Fyzikální zákony zaplakaly a já také. Chyběl mi v příběhu uvěřitelný začátek, co se stalo se světem, zůstalo víc otázek než odpovědí, další díly beze mne.

Písek od autora od kterého jsem četl Silo, je dobré dílko, které se mi ale zdálo takové rozjížděcí. (panebože, kdo vymyslel, že všechno musí mít tři díly). Je to jedna z knih, kde musíte přijmout svět tak jak jej vymyslel autor, přestože reálně je to vymyšlené a proti fyzice. Ale to asi není ten problém. Ten je v tom, že jde o začátek, který snad bude mít nějaké pokračování.

Silo se mi líbilo, ačkoliv nejsem fanda postapo nebo dystopií. A proto jsem šla i do Písku. Čtení celkem hezky odsýpalo (to je u Písku celkem trefný výraz), dělení kapitol mi nevadilo. Ale ocenila bych více vysvětlení - třeba proč je svět pod pískem, kdo jsou Páni? Hodně otázek, méně odpovědí. A otevřený konec k tomu. No, zkusím ještě druhý díl a jestli se příběh uspokojivě neuzavře, budu otrávená.

Po třech letech čteno podruhé - pasuje do čv 23 - a užil jsem si to ještě víc než prvně. Oproti prvnímu čtení jsem si vychutnával náznaky, které se prvně ztrácely v hltání děje. Po dočtení však nemusím hádat co ten závěr znamená. Jdu totiž hned na druhý díl.