stju komentáře u knih

Příběh mne docela zaujal, ale spíš mi kniha připadala jako takové odpočinkové čtení. Fakt je, že na zajímavosti jí určitě přidalo prostředí, ve kterém se děj odehrával.

1 26.02.2018

Zpočátku jsem se do knihy nemohla nějak začíst, ale neodložila jsem ji-a dobře jsem udělala, protože tato kniha je opravdu "čtivá". Po celý následující děj jsem se od příběhu nemohla odtrhnout, vůbec jsem netušila, jak příběh dopadne, takže až do konce mě autorka dokázala držet v napětí. A konečné rozuzlení pro mne bylo dost velkým překvapením. Jako bonus mě nadchly úryvky vložených básní, nejvíc "Je bílý zámek v bílých samotách...", při té mi v kontextu s příběhem mrazilo.

4 21.01.2018

Samotný příběh, seznámení s prostředím ve vrcholovém sportu mě zaujalo. Hlavní hrdinka mi byla sympatická a držela jsem jí palce, ale kniha mi celkově připadala taková rozvláčná.

05.01.2018

Kniha mi připadala trochu chaotická (dost jsem se ztrácela ve švédských jménech, ale to je můj problém), mátlo mě spíš střídání vstupů jednotlivých postav, kdy jsem se, hlavně zpočátku, v nich neorientovala. Samotná zápletka byla zajímavá, možná budila trochu moc vykonstruovaný dojem a to jí ubíralo na důvěryhodnosti. Knihu jsem dočetla, ale i proto, že detektivky moc nemusím, asi se k ní už nevrátím.

26.12.2017

Kniha se mi líbila, přestože jsem z ní chvílemi měla pocit jako trochu "červená knihovna". Ale fakt je, že pasáže, kdy Dot prožívá ztrátu novorozeného chlapečka, mě opravdu zasáhly.

1 17.12.2017

Kniha, kterou miluju a opakovaně se k ní vracím-třeba jen k některým pasážím. Autor mě svým stylem psaní dokázal vtáhnout do příběhu, který jsem s jeho hrdiny prožívala a opravdu jsem se od knihy nemohla odtrhnout. Obdivuji úžasné vykreslení chování tak různorodých postav a dramatičnost situací, které prožívají. Jen mě děsí chování lidí, kteří ve snaze po přežití jsou schopni naprosto všeho. Ono nemusí ani jít o jadernou katastrofu...
S nadšením jsem se začetla do dalších knih Merleho, ale bohužel mě žádná už nedokázala takhle nadchnout. Ale za Malevil děkuji-a Emanuela je mi líto...

15 10.12.2017

Zdá se mi, že kniha je typická oddechovka-třeba na dovolenou, neurazí-neoslní. Domnívám se ale, že autorka je určitě dobrá máma, protože tu Klaudiinu touhu po dětech, když jí tikají biologické hodiny a pořádný adept na tátu nikde, tu jsem jí věřila.

10.12.2017

Ze začátku jsem knihu četla docela ze zájmem, ale postupně mi soustředění na příběh dost narušovaly vložené zprávy, které s hlavní linií neměly souvislost (mail, facebook...). Takže na rozdíl od tess-de-veles z diskuze, já jsem zatím skončila na stránce 248. Není mým zvykem knihu nedočíst, ale nevím... Pravda je, že mne některé příspěvky nalákaly na dobrý závěr, takže třeba dám knize ještě šanci. Budu informovat.

3 07.12.2017

Docela napínavý příběh, mírně přehnané Winterovo jasnovidectví bylo dost mimo realitu. Kniha mě zaujala, trochu mi připomínala "Mlčení jehňátek".

4 04.12.2017

Vzhledem k tomu, že jsem se zájmem přečetla hodně knih od Simony Monyové a dokonce se k některým ráda vracím-tak tentokrát opravdu velké zklamání.

2 04.12.2017

Opravdu jen oddechovka...

1 04.12.2017

Kniha patří už dlouho k mým nejoblíbenějším, stejně jako další Levinovy knihy. Obdivuji samozřejmě krásně postavený příběh, který Vás nenechá se od knihy odtrhnout, ale především mistrný styl autorova psaní.
Film s Miou Farrow jsem viděla až po přečtení knihy a musím říci, že mě nezklamal. Jen jsem měla problém, který nezavinil režisér Polanski, ale patrně překladatel do češtiny, pořád jsem nechápala jakou "myš" Minnie Rosemary v té skleničce dává-to přeci byl v knize ten její lektvar z tanisového kořene. A úplně náhodou mi došlo: mousse není mouse.

9 29.10.2017

Podle komentářů, které jsem si přečetla, jsem měla opravdu velké očekávání. Možná právě proto mě kniha zas tolik nenadchla. Jistě-silný příběh, dramatické situace, které hrdinka prožívá a ani v rodině nebo u institucí nenachází pomoc, asi i díky tomu její nešťastné řešení, které volí v bezvýchodné situaci... Ale jak už tu níže zaznělo, určitě by mě kniha víc zaujala, kdyby byla napsaná jiným stylem, tento mi opravdu připadal takový "reportážní".

29.10.2017

Četba této knihy mi trvala na mne strašně dlouho, ale protože se naprosto vyjimečně stane, že knihu nedočtu, tak jsem se i touto knihou snažila prokousat. Po dosažení konce si myslím, že to byla snaha celkem zbytečná. V zásadě jsem očekávala zajímavý příběh, který nejenže se nekonal, vlastně jsem mu ani neporozuměla, dokonce si nejsem jistá, že jsem hlavní zápletku správně pochopila. Určitě se ke knize již nikdy nevrátím-nebavila mě, nezaujala, nic nedala.

4 15.10.2017

Kdo neprožil - nepochopí. Já jsem zažila vydávání časopisu "Voják"(román v něm vycházel na pokračování), který byl pro mladé lidi ve věku 15 a víc na svou dobu velmi atraktivní. Stejně tak byl pro mnoho dívek (chlapců nevím) přitažlivý román Jiřiny Trojanové "Jana a Jan". Pro mne tím víc, že jsem se provdala za vojáka z povolání a mnohé z popisovaných situací jsem prožívala na vlastní kůži.Takže pro mne je z celé knihy to nejautentičnější věčné čekání na manžela, samota při výchově dítěte, bezmoc a starost o nemocné dítě, když rodina je daleko a manžel ve službě a stálé stěhování. Myslím, že pro nás "důstojnické paničky" to opravdu není jen červená knihovna.

12 14.09.2017

Od mládí-a to už je dlouho-moje milovaná kniha. Nejsem v tom sama, i Briv z diskuze ji považuje za naprosto nejvhodnější pro zimní večery, má můj souhlas. Přestože ji čtu opakovaně, prožívám osudy Adelheide a mladého Daga a obdivuji starého Daga stále stejně. A perlička-mladý Dag v mých představách byl snědý a tmavovlasý fešák, ale byla jsem upozorněna, že jako seveřan asi vypadal trochu jinak...

3 31.08.2017

Jsem téměř seniorského věku a dodnes si vybavuji tajemné pocity a představy, které jsem měla, když nám tatínek jako pohádky četl balady z Kytice . Školní setkání s nimi a moje profese ve mně zanechalo částečné pamětné zvládnutí některých z nich a tím jsem velmi pobavila svého malého vnoučka (3 roky), kterému jsem je (ve stylu Libušky Šafránkové z Báječných let) dramaticky přednášela.

Kniha, po které sáhnete, když si chcete odpočinout, moc nepřemýšlet, zkrátka jen se začíst. Moc jsem nepochopila závěr, kdy se Laura i Žaneta, podle mne, obě vrátí do "normálního života" a autorka to považuje za jejich definitivní rozchod s tím, že každá je na jiné životní cestě.

27.08.2017

Kniha potvrzuje to, o čem se už mnohokrát diskutovalo-Monyová si příběhy nevymýšlela-ona je žila, bohužel ty hezké i smutné. Mně osobně potěšilo, že v tom nejsem sama, protože ve většině starostí, myšlenek, reakcí, situací z denního života manželky a matky jsem se sama našla.

3 27.08.2017

Kniha se mi nelíbila-způsob psaní autorky mi připadal dost amatérský, až školácký (místy připomínal slohové cvičení). Samotný obsah vlastně nebyl o ničem, jen o rozhořčení stárnoucí ženy nad mladou autorkou, která neznala gramatiku a měla kladný vztah k sexu. To mi připadá dost málo, protože čin, který snad měl celý příběh zdramatizovat (fyzické napadení na autogramiádě) byl tak nedůvěryhodný, že hraničil až se směšností. Možná popisované strasti ze života s Miloušem oslovily ženy, které jsou v podobné životní situaci-to nemohu posuzovat.

21.08.2017