Stammel komentáře u knih

Tak konečně jsem to po letech těšení se rozečetl... a je to ještě lepší, než jsem čekal. Neskutečná salva inteligentního humoru, jemně ironického zachycení doby, láskyplného a přitom škádlivého vykreslení charakterů... zkrátka od první kapitoly nejnabitější a nejtřaskavější z viktoriánských románů, který jsem zatím četl!

Neuvěřitelně bohatému a přitom lidsky skromnému intelektu George Elliot se hluboce klaním.

Největší svinstvo je, když člověk otupí vůči faktu, že na jeho životu nezávisí jen on sám.

9 20.11.2011

Škoda, že poslední sbírka Mloszova života dopadla takto. Stařičkému básníku již zřejmě docházely síly a jeho verše oproti předchozí tvorbě zpovrchněly. Metoda básnického přemýšlení již nevede k metafyzickým výškám (jako např. ve sbírce To), ale končí u trochu lichého zachycování jednotlivostí. Z poetických deníků intelektuálního básníka jako by se stal pouze deník starce.

Obrovskou výjimkou je ale samostatný epos o Orfeovi a Eurydice - kvůli němu si stojí za to Poslední básně prolistovat. Nádherně přebásněná legenda, jíž se mistrně prolíná osobní příběh autora.

1 19.11.2011

Originální idea, na které je založená svěží ironická glosa k moderní historii lidstva, respektive jejím vybraným okamžikům. Trefně, ale nikoli lacině si utahuje z velkých dějinných zlomů i životního stylu. Ouředníkův textík má krásně něžný jazyk, který ironicky podtrhává hořkost a mrazivost zachycených souvislostí. Potměšilá hra na naivitu mu také dovoluje vedle sebe jakoby bezděčně klást na první pohled nepříliš související události, mezi kterými se tak zjevují překavpivé souvislosti. Schopnost zkonkrétnit určitý globální jev působivým mikropříběhem také dodává na emočním dopadu. Potud je Europeana prima.

Bohužel ale Ouředníkovi docela brzy docházejí nápady a čtenář, který jednotlivé triky již prohlédl, se začíná nudit (přesto, že knížečka je krátká). Zajímavých a nečekaných postřehů také vlastně není moc, začínají se příliš opakovat a jejich tematické rozpětí se ukazuje o dost užší, než se zdálo zprvu. Místo, aby esej gradovala a zvolený styl i myšlenky se stupňovaly vstříc pointě, plyne Europeana stále ve stejném duchu a ztrácí svou monotónností původní náboj. Ke konci se už Ouředník také trochu příliš zamotává do intelektuálských sofistik, které ještě na začátku oprávněně demaskoval jako na hlavu postavené.

Škoda této nedotaženosti. Jsem ale zvědavý, jaké divadlo z toho udělal Jan Mikulášek v brněnské Redutě.

Casas: myslím, že právě naopak jsem to pochopil až moc;-) Nicméně stále čekám na věcné zdůvodnění Vašeho opozičního názoru.

9 19.11.2011

Pronikavá, precizní, náročná, ale mistrně formulovaná (na Milosze až překvapivě souvisle) analýza toho, jak totalitní moc zmamovala a korumpovala intelektuály. Mnohé postřehy budou pro svoji přesnost cenné i pro toho, kdo o tématu už ledacos přečetl. A třeba příběh pádu Jerzy Andrzejewského (Alfa) je podán s takovým citem pro zachycení člověka a s takovou otevřeností, že z něj mrazí.

Cenné je také to, nakolik zůstávají někdejší postřehy nadčasové a i v současnosti v mnoha ohledech platné.

4 10.11.2011

Nenápadná, ale ve skutečnosti nesmírně bohatá sbírka. Tvoří vlastně důmyslný oblouk, který zachycuje, jak člověk hledá a rozvíjí svůj vztah ke světu kolem sebe. Začíná vlastně až naivními obrazy jednotlivých věcí, nahlížených dětskýma očima. Jsou to ovšem obrazy nesmírně krásné a syté. Postupně se pohled rozšiřuje, básník se už jen nedívá, ale klade si čím dál těžší otázky, přemýšlí o tom, jakou roli v tom koloběhu vlastně hraje on apod. Šplhá tak postupně až k metafyzickým výšinám, aby se v závěrečné pointě "Slunce" nádherným gestem vrátil zpět na zem. Ovšem vnitřně proměněný, otevřený, plný pravdy.

4 10.11.2011

Na Máji je asi důležité si uvědomit, že není ani tak moc o lásce jako o smrti. Že to tedy není romantické cukrátko, ale tíživé existenciální vyznání. Báseň jsem několikrát četl, slyšel v různých rozhlasových variantách a nahlížel do jejích interpretací (hlavně u Jana Patočky, který tu depresivitu ještě podtrhne). Zažil jsem s ní tedy už ledacos a většinou to stálo za to. Přesto si nemyslím, že bych jí byl již schopen plně porozumět. Máj se totiž asi nečte pro zábavu, ale vede se s ním celoživotní dialog.

39 09.11.2011

TheRaven: Doporučuji sáhnout po dřívějších Rádlových dílech. Útěchu konec konců psal nemocný a totálně izolovaný od světa, ze kterého celý život čerpal hlavní inspiraci, a je to na ní znát. Podle některých historiků ji ani nenapsal on. Průrazněji, jasněji a barvitěji Rádl myslí dle mého soudu jinde. Dokonale nadčasový je ve Válce Čechů s Němci nebo v pronikavých úvahách o vědě, ke kterým se současná věda horko těžko propracovává takřka sto let po něm.

Rozhodně doporučuji knihu Šimony Lowensteinové, která podává nesmírně pronikavý a vzrušující přehled a komentář Rádlova myšlení. Od ní se dá dobře odpíchnout dál a sledovat některý ze směrů Rádlovy filosofie.

4 28.10.2011

Zcela stručně a vágně: na Bibli mám rád, že vůbec nemusím věřit v Boha, že můžu být racionální až na půdu, a přesto v ní najdu unikátně naléhavé poselství o životě, jeho principech, jeho výzvách, jeho propastech a především výšinách. Je upřímně šumafuk, jestli ji napsal Otec, Duch nebo Syn svatý. Jestli autor byl jeden nebo celá armáda. V podstatě je i jedno, jestli ji dotyčný myslel vážně, nebo jako beletrii (i když to není moc pravděpodobné). Výsledkem je v každém případě nenahraditelný zdroj poznání a porozumění.

Jedinou nevýhodou je, že není sranda se tím prokousat. Ale od toho máme své mozky, své učitele, pár tisíc let interpretační tradice a Ladislava Hejdánka k tomu.

71 28.10.2011

Nevím, jestli komentář od herdekfilek není jen recese (není to poznat), tak se možná odpovědí ztrapním... ale risknu to:-)

Médeia ale není a nemůže být o feminismu. Řecká kultura a myšlení feminismus nezná, nereflektuje, neřeší. Že je hrdinkou žena neplyne ze vzpoury proti genderovým stereotypům a sdělení Médeii bych rozhodně na tomto poli nehledal - podsouvali bychom tak Euripidovi naše kulturní šablony, v jejichž zajetí je v tomto případě spíše čtenář než autor. Což samozřejmě neznamená, že feministicky Médeia interpretovat nejde, ale je důležité vědět, že se tak oproti originálu dost posouváme. Což děláme ostatně s každým psychologizujícím výkladem - antická tragedie vychází z mytologie a ví proč. Je totiž podobenstvím o řádu a neřádu světa, nikoli duševní introspekcí.

Médeia se mi zdá být mnohem více o situaci uprchlíka (což je topos pro antiku mnohem bližší než emancipace žen), tedy člověka bez práv, po kterém je možno šlapat. A je vlastně jedno, jestli je hrdinou žena nebo muž. Z druhé strany je pak o tom, že provinění se proti božstvům (tj. mravním řádu), ke kterému zásadním způsobem patří úcta k hostům přicházejícím do obce, je cestou do záhuby. Iáson a celý královský rod Médeiu zrazují, šikanují a utlačují, čímž si pod sebou řežou větev. Ani sama hrdinka ale nevychází z děje nejlépe - v podstatě svojí odvetou ničí také sama sebe. Nehledě na to, že je v závěru zachráněna.

Odráží to další vlastnost řecké tragédie: není černobílá, nevidí pravdu jako jednoznačnou. Ukazuje člověka v boji za poznání či dosažení pravdy, ve kterém člověk v konečném důsledku podléhá... nikoli však zbytečně (obzvláště pro čtenáře/diváka ne).

8 25.10.2011

"příručka pro tvůrce totalitních systémů"

To byste mohla říci i o Orwellových knihách a bylo by to stejně "trefné". Ústava je utopií a utopie je obvykle kritikou společnosti, nikoli doslovným ideálem společnosti.

Komentátoři pozor, ať se snahou být zajímaví povýšeností vůči klasickým autorům zbytečně nezesměšníte. Autority mají být vnímány kriticky, což neznamená s povrchní arogancí.

Joj, se mi to natáhlo nějak. Jsem zvědavý, jestli to někdy někdo přečte:-)

Kouzlený vrch pro mně byl monumentálním zážitkem. Příběh mladíka Hanse Castorpa a jeho proměny v člověka vnitřně planoucího, otevřeného a bažícího po porozumění životu je strhující. Přitom nenápadný, protože se odehrává na té nejjemnější úrovni hrdinovy duše a v obklopení neustálých světonázorových klání a střetů. Jde ale o jedno z nejdůležitějších myslitelných témat vůbec - jak se z člověka stává skutečný člověk? Momenty, kdy se Hans začíná pod vlivem svých učitelů zajímat o svět kolem sebe nebo kdy se začíná elegantně bouřit proti mechanickému řádu (jeho péče o umírající nebo pasáž o lyžování jsou pro mne asi nejkrásnější místa knihy) jsou úžasné. Mann dokázal zachytit zrání lidské duše s citem a porozuměním, které přesahují možnosti běžného smrtelníka. Čtenář se zde má rozhodně co přiučit.

Přitom ale Mann nastražil nejednu past. Například to, že většinu postav včetně hlavního hrdiny představí jako naprosté idioty. Až postupně si čtenář uvědomuje, že je to složitější a že Hans nebo Settembrini (nebo dokonce Peeperkorn, ze kterého jsem upřímně kvetl) při všech svých chybách mají něco do sebe a že má smysl je milovat.
Všudypřítomná Mannova ironie, se kterou se vysmívá především degenerované vegetativní společnosti v sanatoriu, je chutňoučkým kořením. Hlavně z úvodní popisné pasáže (cca prvních 300 stran:-) mi udělala velký požitek. Zároveň ale ztěžuje čtenáři orientaci v tom, co brát vážně a co nikoli. O to je ovšem výsledek dobrodružnější. Prožíváme vlastně něco podobného jako Hans: nával podnětů a inspirací, které si musíme neustále třídit a hodnotit, abychom se v nich vyznali a nalezli v nich pro sebe cestu. A v tom počíná ta zmíněná monumentalita. Když totiž člověk poctivě sleduje, prožívá a kriticky hodnotí vše, co se v Kouzelném vrchu děje a o čem se mluví - v podstatě si tím zásadně reviduje celý svůj světonázor. Tak mocný dokáže mít Mann záběr.

S čímž souvisí náročnost četby. Vůbec netvrdím, že jsem té čtenářské úrovně, o které píšu, byl s to dosáhnout. V závěru románu, kdy přituhuje s přiibývajícími postavami a vlivy, cítil jsem dokonce, že Mannovi už intelektuálně prostě nestačím. A to si myslím, že jsem v myšlení docela cvičený:-) Není to tím, že by Mann plácal kraviny. Je to tím, že jeho vidění a chápání života je tak podrobné (dá se říci expertní... přitom ale citlivě otevřené), že vytyčuje dost nelehkou metu.

Někde jsem se dočetl, že Mann stavbu románu přirovnal k symfonické skladbě a tomu, jak se v ní prolínají, prorůstají a ovlivňují jednotlivé motivy. Zdá se mi to přiléhavé. Stejně jako u symfonie i u Kouzelného vrchu se člověk učí chápat vztahy mezi melodiemi a hlasy. Což se stěží povede v plné míře napoprvé. Přesto je možné už při prvním poslechu objevit a pocítit velkou krásu jejich souzvuku.

Dvě malá doporučení na závěr:

Nezkušeným čtenářům doporučuji Kouzelný vrch o pár let odložit:-)
Všem čtenářům zásadně doporučuji Jitkou Fučíkovou modernizovaný překlad ze sedmdesátých let. Pomůže mnohem lépe nahlédnout mezi řádky - tedy tam, kde se odehrává to podstatné:-)

30 13.10.2011

Nemůžu rozhodně říci, že to byl velký zážitek. Ta hra je příliš modelová a tezovitá a zároveň nadsazená, než aby se v ní zjevil nějaký přilnavý příběh. I když na divadle by to mohlo silně působit díky efektně vystavěným scénám (mravenčí válka např.) a expresionistické obraznosti. Útoky na jednotlivé nešvary lidské společnosti a charakteru jsou tu rozhodně vtipné a přesné. Motýlí srkači života se mi zdají nejšťavnatější. Je na tom vidět, že Čapkové byli génii v rozpoznávání toho, co je skutečný život a co jen vybledlá jeho nápodoba. Proto má ostatně cenu oba číst. Výjimečnost autorů dokazuje už to, že drama, které bylo napsané jako ryze dobová glosa, může promlouvat i dnes. Tak to asi dopadá, když spisovatel vydobívá na světě univerzální hodnoty a ne jen laciné instantní postřehy.

Vcelku ale zůstává hra trochu rozpadlá, mozaikovitá, nikam pořádně nesměřující. Je to sice asi záměr autorů, ale je to škoda.

12 15.08.2011

Panečku, to je překvapení. Od dramatické velkovýrobny, jakou Lope de Vega byl, obvykle nic extra neočekávám. Příběh tyranizované vesnice Fuente Ovejuna mě ale dostal. Je v něm skvěle vykresleno drama šikanovaných lidí, ve kterých se postupně rodí rozhodnutí skoncovat s bezohledným komturem. To rozhodnutí je logické, ale zároveň tragické tím, že přichází až po těch nejkrutějších Gomézových činech, podlamujících lidskou důstojnost vesničanů. Je to pro mne asi poprvé, co je pro mne pojetí cti ve španělském klasickém dramatu pochopitelné. Nevychází totiž z rigidní dobové morálky jako často u Calderóna, ale jednoduše ze zachycení života, kterému je křivděno.

Hra má dobře načrtnuté charaktery: od hrdého starosty Estébana, přes znásilněnou Laurencii či mučeného a proto váhavého Menga. Život vesnice proto nepůsobí plakátovitě, ale skutečně a její kolektivní rozhodnutí ke kruté vzpouře vychází z jednolivých lidí a jejich duší. Nejednoznačný závěr pak čtenáře rozjitřeného dějem rozhodně nekonejší.

Myslím, že je to jednoznačně nadčasové a aktuální. Může to totiž klást například otázku po tom, kde je míra mocenské zvůle, kterou je možno poklidně snášet. Zároveň je to docela drsné svědectví o době, v níž nebylo jiné občanské obrany než krvavého masakru. Tohle bych chtěl inscenovat.

Čteno (pardon) ve Fischerově přebásnění.

10 26.07.2011

Na setkání s norskou nositelkou Nobelovy ceny a velkou oponentkou kryptonacisty Hamsuna jsem se hodně těšil. Z výsledku prvního setkání jsem ovšem mírně zklamaný. Příběh knihy je hodně zajímavý, čemuž dopomáhá i fascinující prostředí hlubokého skandinávského středověku. Prostředí vylíčené s až překvapivou brutalitou - akce a krve si užije čtenář dosytosti.

Jadrný děj má sice vtahující atmosféru, ale zároveň není tím hlavním, o co tu jde. Undsetová nás totiž zavádí do doby prvopočátků křesťanství v této oblasti. Ten motiv má veliký potenciál, který je ale smutně nevytěžený. Čekal jsem, že například ukáže, co revolučního přineslo křesťanství do myšlení lidí: jak ho pomohlo vytrhnout z nekonečného koloběhu pomsty a naučilo ho uvažovat v kategoriích odpuštění, lítosti atd. Jenže ono nehraje ani kladnou ani zápornou úlohu, zůstává jen pozadím.

A náhradní silnou pointu tato legenda postrádá, takže zůstává jen zručným a zábavným vyprávěním z dávných dob. Hodnotím přísně, ale vůči spisovatelce oceněné za literární boj ve jménu humanismu, je to, myslím, na místě.

4 28.06.2011

Nesouhlasím s předchozím komentářem. Školní sloh možná znát je, například v trochu šablonovitých postavách, ale rozhodně kniha nepostrádá ani cit ani sdělení. Síla vztahu hlavní hrdinky k "adoptivní" rodině a zodpovědnost, která se z něj rodí, na mě působily docela silně. Šrámková "má téma" o dost víc než většina jejích současníků.

5 28.06.2011

Venkovský balík se rozhodne, že vyrazí do města a nadělá prachy. Je to sice buran, ale bystrý, učenlivý a pracovitý, takže se mu povede uchytit. Jako bonus má ale ještě jednu vlastnost, a to ne právě rozvinutý smysl pro čest. Pomáhá si tak na svém vzestupu různými fígly a podvůdky. Kielland šikovně a s humorem rozehrává mikrokosmos malého usedlého města, kterým začíná čím dál bezohledněji prorůstat Törresova osůbka. Sranda nastává například v moment, kdy si Törres, otrhaný skladník, "ušetří" na nové oblečení. Najednou je z něj městečko paf a neví jak si poradit s tím, že se "zařadil" do vyšší společnosti. Jemně pikantních momentů je tu rozhodně dost.

Výborně norský klasik zachytil především to, jak snadno se člověk stane posedlý vezdejším úspěchem a jak rozvíjení citu pro počítání kaček dokáže zcela vytlačit cit pro lidství. Je jasné, že to za socíku nechali přeložit kvůli tzv. protikapitalistickému zaměření. Na kvalitě to ale knize neubírá, protože není ani v nejmenším ideologická. Zkrátka jen ukazuje, kam se dojde s hodnotami hmotnými, chybí-li jim ty duchovní. Takže díky soudruhům za to.

Narazíte-li náhodou na toto pozapomenuté dílko, nevyhýbejte se mu.

3 28.06.2011

Čtenář závislý na strhujícím ději by si tu asi na své nepřišel. Neplatí to sice o všech, ale tyto Turgeněvovy povídky jsou spíše obrazy z ruského venkovského života: portréty krajin, lidí, osudů. Jde ovšem o portréty naprosto uhrančivé. Může za to Turgeněvova schopnost na krátké ploše s nejvyšší možnou citlivostí vykreslit plnokrevnou lidskou bytost tak, že k ní čtenář zcela přirozeně zahoří citem. Lze za tím číst věc, které si na celé této knize cením nejvíce: hloubku autorovy empatie, se kterou dokáže lidi kolem sebe vnímat, chápat, číst... a přečtené předávat dál. Proto mě také Lovcovy zápisky okouzlují a zároveň dráždí. S vědomím, že v tomto umění nejlidštějsším Turgeněvovi nesahám ani po kolena, mu za jeho mistrovství skládám hold největší.

Musím ale upřesnit ještě jednu věc. Naznačil jsem, že povídky nejsou příliš dějové. Přesto v sobě skrývají velkou dramatičnost. Spočívá právě v kontrastu bídy ruského venkovana, jehož společenské postavení se rovná blátu na botě (a který také v blátě žije, blátem se živí, blátivou se leckdy stává jeho duše...), a momentů krásy, které dokáže prožívat nebo v sobě nosit. V tomto ohledu na mě nejsilněji zapůsobily například pověstná povídka Pěvci či vyprávění o kurážných chlapcích pasoucích v divočině koně pod neustálým dohledem smrti.

U pamětníků se lze dočíst, že tato kniha (i když jinak Turgeněv za svoji kritičnost seděl i emigroval) silně prý napomohla zrušení nevolnictví v Rusku. Podobá se to Steinbeckovým Hroznův hněvu, které podnítily důležité sociální reformy v USA a pomohly tak zachránit miliony lidí od hladomoru. Vedle takových děl pak smrtelně blednou všechny kecy o tom, že pravé umění je cochcárna, ve které se umělec nezajímá o nic než o sebe. Člověku musí na něčem záležet, aby jeho život a dílo mohly nabýt skutečného smyslu.

Rozhodně jedna z nejdůležitějších knih, jaké jsem v současnosti vůbec mohl číst.

15 28.06.2011

Přečteny mám sice jen rané hry, ale minimálně kvůli nim jsem rád, že sbírka vyšla. Steigerwaldovy analýzy ničivé čecháčkovské bezpáteřnosti jsou až překvapivě hluboko sahajícími sondami do lidských charakterů. Nejde přitom o barvotiskové morality: konkrétní příběhy a postavy nejsou mnohdy vůbec jednoduché a jednoznačné. Ta tíživá rozporuplnost ale dobře odráží život sám, ve kterém rozpoznat dobro bývá mnohem těžší než rozpoznat zlo.

Hodně mě baví, že dějištěm her jsou různé historické okamžiky z našich dějin, ať již revoluční bouře 1848 v Dobových tancích nebo období prní republiky a následující války ve Foxtrotu. Portrét češství má tak zajímavý časový rozptyl i barvitost. Lepších sebereflexí národního charakteru a dějin jsem zatím mnoho nepotkal. Je smutný paradox, že Steigerwaldovy hry po revoluci zapadly.

Baví mě také nedoslovnost, náznakovost Steigerwaldova stylu, postupné odkrývání indicií. Četba pro pořádný efekt vyžaduje velkou a neustále připravenou obraznost. Zážitek z ní je díky tomu příjemně říznutý jistou lyričností. Ze čtení ale člověk neodnese moc veselou náladu. Je to hořké, hořké, hořké. Přesto to není samoúčelná deprese, ale poctivý boj proti bídě lidského ducha.

08.06.2011

Láskyplná, ale nekompromisní a velmi ostrá satira na buranství. Plná fracouzského hedonismu plnokrevné tělesnosti, ve kterém si obyvatelé Zvonokos lebedí. Má to svůdné kouzlo, i když někdy si Chevallierova drzost zahrává s dobrou mírou. Požitkářství se odráží i v samotném stylu psaní: pan autor nikam nespěchá, vychutnává si každý nápad, každou postavičku. Ostatně některé mikropříběhy figurek dokonale vedlejších patří k nejvtipnějším anekdotám vůbec. Chevallier nasává svůj příběh plnými doušky, které ovšem rozkošnicky převaluje po dásních a polyká velmi pomalu. Sice místy krapet zabředá do ukecanosti, ale to na druhou stranu vynahrazuje odskoky ke karikturám "vyšších" šarží, především politických (ovšem stejně buranských), které jsou neskutečně štavnaté. Stačí vzpomenout pracovní metodu ministerského úředníka pana Pupikáčka, o jeho motivacích nemluvě.

Jediná vážná nevýhoda knihy spočívá v tom, že ze čtenáře může udělat zarytého sukničkáře a ochmelku.

Nedoporučuji mimochodem knihu pro zimní večery; k jejímu čtení tak nějak patří spíš letní pot.

18 05.06.2011