Sparkling komentáře u knih

Čtivá kniha, na kterou je potřebné úplně minimální soustředění, obsah má zaujmout co největší množství lidí, takže jednoduchý text i příběh. Ale když to Vieweghovi vychází (a když to lidi baví), proč v tom nepokračovat... Za podnětnou literaturu to ale nepovažuju.

1 30.05.2016

První půlka knihy je zpovědí ženy alkoholika, výčitky a doznání jsou často mířeny přímo k němu. Myslím si, že básně mohou zaujmout jen ženu, která přožila něco podobného, pro mě šlo o nezáživný text se stále se opakujícími stížnostmi a nářky. Druhá půlka knihy je o něco lepší, ale celkově jsem se už těšila, až knihu odložím.

30.05.2016

Proti jiným Hájíčkovým knihám mi Zloději zelených koní přijdou takoví nijací. Z hlavní dějové přímky nevybýhají žádné vedlejší čáry, které obvykle dokážou příběh přetvořit v něco víc.

1 20.05.2016

Knihu jsem přečetla v několika hodinách. Polovinu času, kdy jsem ji četla, jsem proplakala. Nejsem si jistá, jak ji mám hodnotit. Na jednu stranu nesdílím s Hemingwayem fascinaci beznadějí, zoufalstvím, chudobou. Ale v tom, jak Santiago svůj osud přijímal, s pokorou, s láskou ke zvířeti, které musel zabít, aby sám nemusel zemřít, s neuvěřitelnou houževnatostí a respektem k přírodě, vidím čistou krásu.

/The first stars were out. He did not know the name of Rigel but he saw it and knew soon they would all be out and he would have all his distant friends.
"The fish is my friend too,” he said aloud. “I have never seen or heard of such a fish. But I must kill him. I am glad we do not have to try to kill the stars"./

Má druhá kniha od Tokarczukové. A stejně jako ta první mě úplně pohltila. Kniha je opět jakousi mozaikou složenou ze střípků příběhů, zážitků, legend, návodů, drobných poznámek připsaných jen tak na okraj... Ústředním motivem je tentokrát cestování. Zážitek ze čtení knihy se znásobil tím, že jsem ji četla na své vlastní velké cestě, v autobusu, na letišti, v letadle.

6 20.05.2016

Obě novely spojuje krásná, velice zvláštní atmosféra, kvůli které člověk téměř zapomíná dýchat. Všechny postavy jsou naprosto jedinečné a všechny od ostatních odlišuje nějaký prapodivný povahový rys. Autorka vyniká v popisech ročních období, počasí a denních dob, tyto popisy dokonale doplňují děj a do srdce vnáší zvláštní sladkobol. (,,Bylo to noc, kdy kdy je dobře slyšet z dálky přes tmavé lány protáhlý zpěv černocha, který se jde pomilovat s děvčetem, nebo kdy si člověk rád mlčky posedí a brnká si na kytaru, nebo si jen tak odpočívá sám a sám a vůbec na nic nemyslí.´´) Ve Svatebčance se mi navíc moc líbilo, jak se v každé ze tří částí hlavní hrdinka označovala jinou podobou svého jména. podle toho, jak se postupně vyvíjela.

1 20.05.2016

Uznávám, že pár povídek bylo celkem zdařilých, ale jinak tomu nadšení kolem knihy moc nerozumím. Na mě je to celé moc jednoduché, nelíbí se mi to prvoplánové schéma povídek, tedy hodit čtenáře do již probíhající situace, pak ho pomalu seznámit s postavami a jejich vztahy, a pak najednou ukončit povídku nějakým šokem, který ale ani tak moc šokující není.
Nad povídkami Ryby a Slečna Koulová a slečna Luntová jen kroutím hlavou.

2 20.05.2016

Snad nikdy jsem nezažila knihu, která by mi stejně jako Víno tvé výborné občas dokázala posloužit jako teplé a bezpečné útočiště v méně poklidných okamžicích života.
Sváťa Karásek je neuvěřitelná osobnost, čistý člověk, tak trochu potrhlý farář, odvážný muž, který když si něco zamane, nepřemýšlí o tom, jestli se to nějak nemůže vymknout z rukou, ale prostě a jednoduše do toho rovnou jde. Slova jako zahořklost, závist či lhostejnost jsou mu zcela cizí. Představuje pro mě (zřejmě) nevyčerpatelný zdroj inspirace a také mi pomohl vyřešit některé otázky související s vírou, nad kterými jsem přemýšlela.
Samotný název knihy zní tak krásně zvukomalebně a poeticky, a co teprve když se člověk dostane až na závěr knihy a s nefalšovaným dojetím si přečte řádky, od kterých je tento název odvozen.

7 20.05.2016

Právě jsem knihu Zimní putování (mimochodem, líbí se mi, jak moc se celá kniha odráží už jen ve svém poetickém názvu, jak krásně tento název k celému ladění knihy a jejímu ději sedí) dočetla a mohu říct, že mě strhla. Strhla ne takovým tím způsobem, kdy musíte číst dál a dál, můžete téměř vypojit mozek a nějaké hlubší zvažování, a jen hltat napínavý příběh. To vůbec ne, četla jsem ji na to, jak je tenká, nezvykle dlouho (a krkolomně). Ale vyjadřování Elfriede Jelinek vyžaduje smysly zbystřené na nejvyšší možnou úroveň a zároveň mozek pracující na plné obrátky (pokud tedy toužíte po co největším pochopení textu-vím, že jsou i lidé, kteří dokážou text vnímat bez soustředění jen jakýmsi instinktem, já mezi ně bohužel nepatřím).
Kniha je hořkosladkým chvalozpěvem na čas, zabývá se časem samotným i různými s ním souvisejícími jevy. Dalším ústředním tématem jsou vztahy-vztahy mezi rodinnými příslušníky a vztahy milostné, které jsou těmi rodinnými negativně zabarvené-a nesnáze s nimi spojené.
Některé kapitoly jsou silně prostoupeny rakouskými reáliemi, politikou a společenskými kauzami, což pochopení textu pro Čecha, který se o Rakousko nijak extrémně nezajímá, značně ztěžuje. Také se spousta kapitol vztahuje k soukromému životu autorky. Pro lepší porozumění knize doporučuji tento článek, který osvětlí některé aspekty textu, které by pro mě jinak byly tvrdým oříškem: http://www.iliteratura.cz/Clanek/29393/jelinek-elfriede-zimni-putovani
Co se týče jazyka, kterým Elfriede Jelinek píše, je nádherný, bohatý, ale také šílený.
Jediné, co bych knize vytkla a za co jsem také snížila hodnocení, je právě občas až přílišný zmatek, vír myšlenek, který se ne a ne zastavit a který nakonec sám sebe nakonec pohltí, ale to je nakonec vlastně i to, co mě na knize nejvíc přitahovalo...

1 20.05.2016

Strašidelné to tedy moc není, ale atmosféra všech povídek mi tento nedostatek plně vynahradila. Ono možná někdy stačí, když člověk nějaké děsivé nadpřirozeno očekává... A ono vůbec nepřijde. Pro mě nejděsivější povídkou byly Děti na mostě.

20.05.2016

Předem se děsím toho, že nedokážu ani trošku přiblížit intenzitu, kterou na mě kniha zapůsobila, a tak hned na začátku zdůrazňuji, že Nícení se stalo jednou z mých nejoblíbenějších knih. Každá přestávka ve čtení mě téměř fyzicky bolela a přitom jsem věděla, že čím déle vyčkám, tím víc si pak další kousek textu užiju.
Jedná se o něžný a přitom ostrý a zraňující text o dívce, která se zdá být na dobré cestě k vymanění se z pout vlastností a sklonů, které na ni ,,uvalili´´ její rodiče tím, že jí poskytli takové geny a výchovu, jaké jí poskytli. Hermína se snaží vybočit z dráhy, kterou jí pečlivě ušlapali a ze které by se podle nich neměla ani o milimetr odchýlit. Tento hlavní příběh je ale naprosto vedlejší.
O co u této nádherné knihy jde, je mistrovské používání jazyka, hrátky se slovy, díky kterým jsem se co stránku slastí téměř rozpouštěla, propletence významů slov vybroušené k průzračné dokonalosti, to, že je kniha psaná formou vnitřní řeči hlavní postavy, či spíše vnitřního křiku, jekotu a kvílení... Autorka text nerozdělila do kapitol, ale do kratších odstavců, které spolu na první pohled často nesouvisí, takže text působí poněkud roztříštěně, ale ve skutečnosti všechno se vším souvisí, nabaluje se na sebe a vrcholí závěrečným odstavcem (ve kterém hraje hlavní roli rozložitý fíkus), který jsem si vyložila jako metaforu k celému textu (fáze zakrnění, vymanění se z ní a následný růst a rozpínání osobnosti, a pak střih, konec, návrat do fáze beznaděje a rezignace).

6 20.05.2016

Na začátku jsem měla pocit, že ke mně kniha vlastně vůbec nijak nepromlouvá, přestože jsem obdivovala jazyk, jakým je napsána, a proto jsem ji četla velice pomalu a s častými záseky. Ale po přečtení už mluvím jinak... Nádherný, přisprostlý a přitom poetický text o prazvláštním přátelství tří roztomilých podivínů, který se (jak jsem pochopila) musí číst rychle a bez velkého přemýšlení (alespoň pro mě to tak platí), aby se projevilo jeho chaotické a přesto vlastně zvláštním způsobem uspořádané kouzlo.

4 20.05.2016

I když se mi do některé knihy vyloženě nechce, často se mi stává, že jsem po přečtení nadšená a těší mě, že jsem nedala na své předchozí pocity. U této knihy jsem se bohužel nezmýlila. Od začátku mi nevyhovoval ani styl psaní, ani příběh, na straně 80 jsem už knihu málem definitivně odložila. Na(ne)štěstí ale téměř nikdy nedokážu knihu nedočíst, protože mám vždycky pocit, že bych tak mohla přijít o nějaký poklad, který si autor schovává až na dalších stránkách, nebo o nějaký dechberoucí závěr knihy, který by všechny předchozí strasti mnohonásobně převážil.
Bohužel u Garpa se mi počáteční obavy vyplnily, dokonce mě překvapilo, jak moc se mi kniha nelíbila. Zaprvé se mi kniha zdála naprosto nereálná, a to ne tím příjemným, jemně fantasy stylem, který by mi otevřel úplně nové světy a zážitky, ale tak, že se mi zdálo, že autor by bez nekonečného množství zvratů nedokázal čtenáře zaujmout, nebo možná dokázal, ale sám se příliš děsil nedostatečnosti vlastního psaní, a proto na každou druhou stránku nastrkal několik autonehod, znásilnění, zmrzačení a k tomu spoustu krve. A sexu. Což mi nevadí, ale že by to pro mě byla známka dobré knihy, to se taky říct nedá. Styl psaní je na můj vkus až moc vyprávěcí, žádné dvojsmysly, hraní se slovy či vybroušené věty hodné obdivu. Ale to je jen a pouze o mém vkusu, uvědomuju si to.
A aby mi Irving ukázal, že můj oblíbený spisovatel opravdu asi nebude, připravil mi překvapení v podobě závěru knihy formou epilogu každé z postav, které knihu nějakým zázrakem přežily. Lacinější (a pro spisovatele jednodušší) formu ukončení knihy si neumím představit.
Jedna hvězdička je za těch pár mně milých postav, druhá za první kapitolu Garpovy knihy Svět podle Bensenhavera, která byla paradoxně nejlepší z celé knihy Svět podle Garpa.

8 20.05.2016

Úchvatné! Knihu jsem dostala a dlouho jsem se jejímu přečtení vyhýbala, slova jako ,,cestopis´´ či ,,fiktivní ostrov´´ ve mně vyvolávala nedůvěru. Jak jsem se mýlila! Ještěže jsem si knihy po několika letech všimla v knihovně a kvůli nedostatku času na rozmýšlení ji vybrala jako četbu na třídenní pobyt se školou.
Nikdy jsem nečetla nic podobného, což je pro mě jeden z atributů, které musí kniha splňovat, aby mě zaujala a měla šanci stát se mou oblíbenou. Slovo ,,originální´´ už sice téměř ztratilo význam, ale v knize Zlatý věk jej opět našlo (a tentokrát prohloubený a zdůrazněný). První polovina knihy je popis nejrůznějších aspektů bezejmenného ostrova, na kterém vypravěč pobýval. Mohlo by to leckoho odradit, ale prosím, prosím, PROSÍM, jestli tento komentář čte někdo, kdo váhá nad přečtením Zlatého věku, důvěřujte vášnivé (a snad i celkem náročné) čtenářce a hned knihu otevřete a začtěte se. Nechápu, jak autor mohl vymyslet tolik kouzelných informací o vymyšleném ostrově a napsat je na 150-ti stranách tak poutavě, že jsem se od nich nedokázala odtrhnout. Druhou polovinu knihy pak tvoří jeden příběh z Knihy ostrovanů, který je neméně fascinující než první polovina knihy, přestože tu už (alespoň v mých očích) nepřekonal. Častým úkazem jsou v knize téměř (a někdy doslovně) filozofické pasáže, kterými si procvičíte mozek, uvažování, porozumění i vytváření názoru.
Ve všech kapitolkách autor přeskakuje od příběhu k příběhu, ale takovým způsobem, že se čtenář začte do příběhu A, v tom je pak vsuvka příběhu B, v té vsuvka příběhu C... Čtěnář dočte vsuvku C, se zatajeným dechem se prodírá slovy, až ji nakonec dočte a autor jej znovu nenásilně přesune do příběhu B, na který čtenář při čtení vsunutého příběhu C úplně zapomněl, ale teď si opět rozpomene a se stejným zápalem a zvědavostí, s jakými četl vsuvku C, se vrhne na B. A s návratem do příběhu A je to úplně stejné. Celá kniha je úžasným obrazem složeným (snad doslova) z milionů drobných střípků třpytivých drahokamů pestrých barev, které způsobují, že se čtenáři tají dech. Když se přes jejich průhledné úlomky čtenář podívá na svět, získá úplně novou perspektivu, svět se jimi zabarví do jasných barev a jeho tvrdé hrany se různě zaoblí a pokřiví.
Další věc, kterou mě kniha uchvátila, je autorův bohatý a nádherný jazyk, zamotaná souvětí, která se mi zavrtala do hlavy a ještě teď mi v ní rezonují.
První setkání s Michalem Ajvazem pro mě nemohlo dopadnout líp. Drahocenná kniha.

Velice užitečná kniha pro všechny, kdo se začínají zajímat o architekturu. Začátky nejsou lehké, člověk je vržen (lépe řečeno sám se uvrhne) do milionu různých architektonických prvků větších či menších rozměrů a do nejrůznějších stylů a není si jistý, jak vlastně začít. A právě na to je tato kniha moc dobrá. Jediné, co bych vytkla, je, že autorka občas napíše nějaký pojem, který hned nevysvětlí, a člověk na jeho vysvětlení narazí až po pár kapitolách. Naštěstí je ale na konci malý slovníček pojmů.

20.05.2016

Opravdu těžko hodnotitelná kniha. Já dávám čtyři hvězdičky za miliony drobných vět, nad kterými jsem musela dlouho přemýšlet-to na knihách miluju. Stejně jako to, když na mě kniha působí tak, že se mi ještě dlouho převaluje v hlavě a vytváří mi v ní takový ten příjemný a podnětný zmatek. Ztráta jedné hvězdičky za občas opravdu příliš zdlouhavé pasáže.

2 20.05.2016

Nádherné, čisté, poetické. Jazyk ostrý a zároveň hebký a měkký. A stejné jsou i příběhy, ze kterých je poskládané celé leporelo této knihy.

5 20.05.2016

První třetina knihy byla na mě až moc rozvláčná, na kvalitě to knize ale nijak neubírá (možná spíš naopak, protože se tím jen zdůrazňuje předěl mezi stavem, v jakém byly postavy knihy původně, a tím šíleným zmatkem a dramatem, ve kterém se ocitly v druhé půlce a hlavně na konci). Vikomt de Valmont, kterého už si po tom, co jsem viděla film, neumím představit jinak než s tváří Johna Malkoviche (a vůbec mi to nevadí), je opravdu neodolatelný a v knize je jeho postava skvěle propracovaná, stejně jako všechny ostatní. Na knize mi vadil snad jen velmi rychlý konec Valmontova života, chtěla jsem, aby ještě nějak jednal v záležitosti s paní de Tourvel, ale to je asi jen ta lidská potřeba po velkých citech a dobrých koncích... (Také jsem trochu zmatená filmem, ve kterém je jasné, že Valmont de Tourvel opravdu miloval, kdežto v knize jsou jen takové náznaky, jestli se nemýlím. Jak to vidíte vy?)

3 20.05.2016

Vlastně si nejsem jistá, jak knihu hodnotit. Rozhodně jsem se při čtení ani chvíli nenudila, hlavní postavu jsem si hned oblíbila a moc se mi líbily všechny ty vedlejší zápletky (Hansi, Geraldina, ostatní žáci, učitelé...), které byly uvěřitelné a silné. Ovšem ústřední příběh mi vlastně přišel tak trochu přehnaný. Dialogy Vereny a Olivera byly pro mě občas umělé, což je ale dost možná zapříčiněno překladem. A mým osobním problémem byla jména hlavních postav-Verena Lordová? Oliver Mansfeld? Víc vymyšleně už znít snad ani nemohla.

1 20.05.2016

Nuda, nuda, nuda. Celý příběh by se pohodlně vešel do padesáti stránek. Jediné, co za to stálo, byly občasné záblesky dobře použitého krásného jazyka, což mám ráda, ale na to, aby byla kniha dobrá, by jich muselo být o mnoho víc, nemluvě o tom, že příběh by potřeboval spád a nějakou pořádnou zápletku. Celá kniha se mi zdála tak nějak unylá. Hlavní hrdinka Porcie je navíc nesnesitelná.

20.05.2016