Sparkling komentáře u knih

Už u druhé knihy od Katherine Mansfield jsem se snažila najít to kouzlo, díky kterému Virginia Woolf označila Mansfield jako spisovatelku, na jejíž psaní jako na jediné žárlí. Nenašla jsem ho. S Virginií se podle mého názoru nedá absolutně srovnávat (a kdo taky ano,že). Neříkám, že jsou její povídky špatné, jejich kvality jsou ale nevyrovnané-některé z nich na mě zapůsobily silněji, některé bych do sbírky vůbec nezařazovala. Nicméně ani jedna jediná mi nevyrazila dech.
A jen malá poznámka: ve sbírce Aloe je zařazeno devět povídek, které jsou i ve sbírce Blaho.

1 20.05.2016

Moc zajímavá kniha. Trochu mi připomínala Kdo chytá v žitě od Salingera (mladá hlavní postava v New Yorku, lehce teenagerovský slang, zdánlivě lehký příběh, který se pomalu změní v popis boje s psychickýmu problémy). Moc se mi líbilo, že nešlo jen o nějaké klouzání po povrchu, ale naopak o pořádné ponoření do hloubky. Přestože styl psaní a v podstatě i prostředí, ve kterém se začátek knihy odehrává, připomínají nějaký dívčí románek, celkem rychle se ukáže, že to tak není, ať už si čtenář hned na začátku všimne dokonalosti jazyka, který Sylvia Plath používá, nebo si počká na celkem potemnělou druhou část.

3 20.05.2016

Kniha se mi celkem líbila, ale pořád mi v ní chybělo něco, co by mě opravdu oslovilo. Nemile mě překvapil překlad-zdálo se mi, že si s ním pan Jindra moc nelámal hlavu, co se týče určitých prvků americké kultury. Překládat Central park jako Ústřední park vyznívá pro mě opravdu uměle a mluvit o Dusty Springfield jako o muži... To už ani nekomentuju. Kdybych měla za úkol překládat zahraniční knihu, zajímala bych se nejspíš víc do hloubky o kulturu dané země, o to, CO vlastně překládám a jestli to ve výsledku bude znít přirozeně, nebo z toho čtenáře budou bolet oči.

2 20.05.2016

Trochu nuda, ale legrační. Sig si nenechá ujít žádnou příležitost k pohlazení svého ega, na každých pár stránkách se projevuje jeho roztomilá ješitnost (a také ,,nenápadné´´ shazování žen).

Přečteno ve vlaku. Ani jedna z povídek mě nezaujala a musím říct, že většinou, když čtu ruskou knihu, která se mi třeba ani moc nelíbí, dostane mě alespoň ta atmosféra starého Ruska, ale ani tu jsem při čtení knihy nepocítila.

20.05.2016

Celkem zklamání. Kniha se mi líbila víc než Hermafrodit, ale připadala mi tak trochu jako čtení na dovolenou-je čtivá, chytlavá, objevuje se v ní milostný trojúhelník a také nejrůznější zvraty, ale že bych v ní našla nějakou hlubší myšlenku, to se říct nedá.

1 20.05.2016

Pro mě málo vykreslené postavy. Přestože je to kniha povídek, myslím si, že i na pár stránkách se o různých postavách dá nepřímo zjistit mnoho, to mi v knize chybělo. Některé povídky jsou lepší, některé mi přišly vyloženě hloupé a povrchní.

20.05.2016

Pro mě to byl velkolepý návrat Urbanova stylu, toho stylu, který mě pohltil po přečtení Santiniho jazyka (první kniha, co jsem od Urbana četla), stylu, který mi například u knihy Boletus arcanus chyběl. Úchvatné.

4 20.05.2016

Kniha je ohromně zajímavá, ale přes všechnu její chválu mám pocit, že jí nemůžu tak úplně věřit.
Přestože to, že Benedictová nikdy nebyla v Japonsku a neměla k dispozici žádné primární zdroje, autor předmluvy i všichni ostatní, kteří knihu vyzdvihují, neustále označují jako ,,výhodu" (jistý odstup od tématu, nový pohled na věc...), mně se to zdá být spíš důvodem k tomu, abych všemu v ní bezvýhradně nevěřila.
Další věcí je, že poslední kapitola mě už nebavila, ale to bude jen a pouze mým nezájmem o líčení válečných smluv a důsledků... (Plus fakt, že se Benedictová občas opakuje a její text ke konci sklouzává k monotónnosti.)

2 20.05.2016

Kniha mi přišla poměrně stručná, čekala jsem, že se dozvím něco víc, než to, co se o Virginii dá zjistit snad i na wikipedii. Dala bych tři hvězdičky, ale čtvrtou musím dát za nádhernou grafickou úpravu Pavla Růta.
Chci se zeptat, nechystají se překlady dalších děl Woolfové, která ještě v češtině nevyšla?

20.05.2016

Obvykle nemám ráda rozebírání krásné literatury a ,,pitvání se´´ v ní, ale tato kniha je napsaná tak krásně, poeticky a občas i v duchu autora díla, o kterém pojednává, že od svého původního náhledu musím ustoupit. Dozvěděla jsem se spoustu zajimavých věcí týkajících se knihy Evžen Oněgin i jejího autora a také jsem měla možnost srovnat pod vedením Stanislava Rubáše jednotlivé překlady (tedy jejich úryvky), a to velice zábavnou formou.

20.05.2016

Spíš *** a půl. Některé myšlenky za to stály, ale nesedí mi styl ani kultura, ze které kniha vychází (tedy spíš pro mě není ničím atraktivní).

20.05.2016

Jak jsem si mohla myslet při čtení zmatených pasáží plných lidí, jejichž temperamentním výstupům plných prapodivných vět jsem nerozuměla, že se mi kniha po přečtení bude zdát o něco horší než ostatní klasické knihy ruských autorů, které jsem četla? Plánovat si, že jí dám možná tak čtyři hvězdičky, z čehož jedna bude za to, že je Dostojevskij tvůrce nesmrtelných idejí, což prokázal v jiných knihách, které jsem od něj přečetla, a tedy ho na tři hvězdy nikdy nemohu snížit...? Jak hloupá jsem byla. Dostojevskij nenechá čtenáře pochybovat o svém díle, a pokud ano, tak jen proto, aby mu na konci knihy o to víc vyrazil dech.

10 20.05.2016

Nejoblíbenější kniha mého dětství. Milovala jsem obě sestřičky (přiznám se, že Málinku víc, tak trochu jsem se s ní ztotožňovala), celý příběh i dokonalé ilustrace. Knihu rozhodně jednou předám svým dětem!

2 20.05.2016

Tak já nevím...
Chyba zřejmě byla číst jako první Sebevraždy panen, které jsou mi námětem i stylem psaní velice blízké, vybrat jako první sázku na jistotu. V doslovu knihy Hermafrodit se píše, že autorova druhá kniha bývá nejhorší, ale že u Hermafrodita tomu tak není. No, Hra o manželství mě teprv čeká, ale musím říct, že Hermafrodit mě opravdu nijak nenadchl. Jistě, některé pasáže si zachovávají jemný a přesto působivý styl psaní, který mě uchvátil u knihy Sebevraždy panen... Jenže knize něco chybí. Možná je to tím, že je moc dlouhá, a proto často sklouzává k (pro mě) příliš plytkým řečem. Já osobně miluju knihy, nad kterými se člověk často musí pozastavit a zamyslet se nad tím, co se právě přelilo ze stránek knihy do jeho mysli. Nebo je to snad tím, že příběh je pro mě příliš ,vycucaný z prstu´-některé zápletky (už ta hlavní, že) působí velice nevěrohodně, což by se dalo odpustit, pokud by se tak nedělo v každé kapitole. Incestní svazky, lidé mizející a vracející se v nejneočekávanějších chvílích, noční kluby plné genetických odchylek, automobilové honičky s tragickými konci... Knize chybí ona tajemnost Sebevražd panen, detaily skryté mezi řádky, možnost objevovat nové a nové významy slov a odstavců, která žijí vlastním životem.
Doufám, že mě Hra o manželství nadchne víc. A pokud ne, Eugenides pro mě i tak zůstane milovaným autorem už jen za to, že dal světu Sebevraždy panen.

1 20.05.2016

Knihu jsem nedočetla (dostala jsem se do necelých dvou třetin), takže nevím, jestli mám právo hodnotit. Nicméně můj dojem je velmi negativní. Vůbec nevím, co jsem to vlastně četla. Je těžké se soustředit na text, který téměř nedává smysl, na začátku mě zvláštní styl Burroughsova psaní bavil, ale pak přišlo otupení, kdy jsem text vnímala jen s velkými obtížemi.
Mám trochu pocit, že Burroughs se snaží za každou cenu šokovat-detaily z života feťáků, homosexuální hrátky-no, nevím, jestli mi tohle stačí. Nejsem nijak prudérní (haha), ale ani netoužím po knize plné znásilnění, snahy o zhnusení čtenáře a nesmyslných pasáží. Pokud to pro někoho z vás byl zážitek a o něco vás to obohatilo, dejte mi prosím vědět (vážně, ráda objevím nový rozměr, který mně zůstává skrytý).

4 20.05.2016

Nevím... Atmosféra chvílemi opravdu úžasná, ale číst 280 stran místopisných názvů není zrovna to, co bych sama vyhledávala. Nemám moc pochopení ani pro většinu postav a co se týče Sala, zdá se mi, že autor mohl trochu přiblížit jeho minulost, vzhledem k tomu, jak nešťastný se zdál být.

1 20.05.2016

Musím říct, že mě kniha zklamala. Povídky se mi zdají mělké, nenacházím v nich nic, co by mě obohatilo, něco mi předalo.
Možná jsem ale ovlivněná faktem, že o autorce vím, že si na částečně ruskou národnost jen hraje, ve skutečnosti se nenarodila ve vlaku mezi Moskvou a Prahou a její otec není Rus (a celé tohle divadýlko mi přijde krajně trapné).

20.05.2016

Kniha mě příliš nezaujala, přestože se čte dobře. Příběh v sobě nemá vůbec nic, nic neskrývá, obě hlavní postavy jsou jako bez duše a řeší pořád dokola to samé (a v mých očích se samy staví do pozice oběti, která nemůže změnit to, co ji trápí).

6 20.05.2016

Neopakovatelná, jedinečná atmosféra. Kniha je naprosto odlišná od všech ostatních, které se mi kdy dostaly do rukou. Nikdy dřív jsem nezažila takové naprosté vtažení do děje-vtažení do domu Lisbonových, do myslí mladých obdivovatelů jeho obyvatelek, do líných prosluněných okamžiků, které spolu sestry prožívaly, blond vlasy padající do očí, na rtech zakázaná rtěnka... Přestože jejich osudy jsou tak tragické, kniha nepůsobí nijak hrůzně, spíš převažuje silný pocit nostalgie, který je ještě podtržený popisem nejrůznějších maličkostí-okolností sestřiných životů- jako je například pomalé skomírání jilmů v jejich čtvrti, a tajemna, ale ne tajemna děsivého, spíš je to tajemno poetické, jestli se to tak dá nazvat.
Jako první jsem viděla film (jeden z mých nejoblíbenějších), který má stejně snovou, pastelovou atmosféru jako kniha (díky kouzelnici Sofii Coppole), a musím říct, že to je snad poprvé, co mě vzpomínky na film neruší od knihy, naopak ji ještě podtrhují a výsledek je dokonalý.
A poslední poznámka-jsem ráda, že obal knihy se takto celkem povedl, přestože si nemyslím, že se ke knize dokonale hodí. Jde o to, že v dnešní době jsou obálky knih často opravdu nevkusné, tak jsem ráda, že u této knihy se vytvoření obálky ujal někdo, kdo nad ní opravdu přemýšlí. (I když já bych si ji představovala spíš v pastelových barvách, s duhovými obrázky jakoby kreslenými Cecilií, se vzkazy psanými všemi sestrami barevnými propiskami, s koláží sponek do vlasů, líčidel a Luxiných kalhotek s klučičími jmény...)

2 20.05.2016