Shui-Xian komentáře u knih

Zas nechává Christie své čtenáře krásně tápat... Navození zápletky, která se jeví přímočará a průzračná, báječně zkomplikovala celou řadou eventualit a drobnějších motivů - takže je to pátrání po vrahovi opravdu napínavé a nejednoznačné. Poirotovy narážky na Hastingsovu bezelstnost, špičkování s Jeppem - to celý příběh skvěle koření. Myslím si, že Smrt lorda Edgwarea zas o něco navyšuje laťku Agathiných detektivek. (A že ta už sahá velmi vysoko!)

5 07.07.2017

Autorka nepochybně projevila talent pro vylíčení ubíjejících peripetií jedné alkoholičky, ale nepřijde mi, že by zazářila v něčem jiném.
Námět je sice pěkný (natolik, že jen anotace mě skoro zlákala ke koupi), zpracování nicméně pokulhává. Přesvědčivé mi přišlo jen Rachelino pití. Postavy jsou jako přes kopírák: všechny stagnující, nespokojené, labilní. Jejich problémům bylo věnováno snad až příliš mnoho prostoru - děj je otupován těmi rozvleklými výlevy rozháraných "hrdinek". Detektivní zápletka je nápaditá, ale ne natolik důmyslná, aby se čtenář nedovtípil.
Hodnotila bych Dívku ve vlaku shovívavěji, vzhledem k tomu, že je to prvotina, kdyby kolem ní nebyl takový humbuk. Je škoda, že v žebříčcích popularity nezaslouženě zabírá místo hodnotnějším, zajímavějším titulům.

13 27.06.2017

Když u knihy trpím - v noci nespím ze strachu o postavy, přes den myslím na jejich situaci a spřádám představy, jak by mohl příběh pokračovat - je to dobrá četba. S Ranhojičem jsem se natrápila mimořádně. Nejen pro tu poutavost a napínavost děje, ale i pro autentickou atmosféru a bohaté myšlenky. Gordon si dal neobyčejně záležet, aby mohl čtenář nasát esenci doby a míst, postaral se o to, aby ožili nezapomenutelní hrdinové a dojem z četby zůstával dlouho silný.
Těšilo mě sledovat ty vydřené úspěchy a radovat se z každé Robertovy radosti v tom marastu drsné reality. Zamilovala jsem si jeho blízké a obdivovala jejich odhodlanost v cestě za touhami, posláním. Fascinovala mě sama medicínská praxe té doby. Není víc, co bych ještě mohla od Ranhojiče očekávat.

18 25.06.2017

Záhada modrého vlaku se mi četla poněkud obtížněji než jiné knihy z Poirotovy linie. Nevím přitom, co bych jí mohla vytknout... V té změti cestovního chaosu a davu nesympatických podezřelých je radost uvažovat nad rozuzlením. O atmosféru se postará modrý vlak a kapku tajemna vnese do příběhu i předehra se získáním rubínů... Možná toho na mě osobně bylo až moc: v tom dusném, falešném prostředí mě bavilo víc odpočívat u příběhu příjemné a solidní Katherine, než rozplétat jednotlivé nitky případu. Za to patří ovšem Agathě další bod - její detektivka napíná i občerstvuje. Navzdory tehdejšímu autorčině rozpoložení a pochybám se jí knihu podařilo sepsat výborně.

Jedna z mých oblíbenějších... Myslím, že zápletku lze prohlédnout snadněji než u mnohých případů Hercula Poirota, ale o to více baví čtenáře sledovat tu zločinnou rafinovanost. Navíc Christie obklopila oběť velmi různorodou partičkou podezřelých, z nichž každý má evidentně své tajemství. Domoci se rozuzlení tak, aby do sebe vše zapadlo, to je v tomto případě důstojný úkol pro malé šedé buňky...

3 11.06.2017

Posel mě vtáhl do děje hned od první kapitoly - a vracím se k němu v myšlenkách i řadu dní po dočtení... Není třeba rozvlekle komentovat to, co je zjevné: Zusak má vynikající nadání psát poutavě a autenticky; námět je neotřelý a zajímavý. Postavy si čtenář zákonitě oblíbí, anebo jej aspoň přitahují. To vše dohromady vytváří čtivý román s poněkud líbivým vyzněním. Osobně mám důvod, proč nehodnotit tu řemeslnou obratnost a účelnost s přezíravým odsudkem - a tím je konec knihy.
--- (SPOILER: ) Přiznávám, že si jím nejsem jistá. Líbí se mi ale ta možnost, že zadavatelem nebyl Osud, ŽIvot, nebo někdo podobný, ale Autor: a finální rozhovor je popřením literárního rytu - spisovatel tady hovoří se svým výtvorem... Pak by byla ospravedlněna snaha o výrazné poselství (Ed je prostě zhmotnění myšlenky), vysvětlena návodná řešení, zadavatelova vševědoucnost aj. Pochopitelné by bylo i smířlivé přiřknutí happy endu zamilované dvojici. (KONEC SPOILERU) ---
Tak, či onak, Posel je kniha výrazně dobrá a bude vás bavit. Zvláště pokud nevíte, co s vlastním životem. ;-)
...

"Čekám."
"Na co?"
"Na další eso."
"Jsi na něj připravenej?"
"Ne, ale dostanu ho stejně."

8 01.06.2017

Ve značné míře souhlasím s komentáři, které vykreslují Velkou čtyřku jako poměrně slabou a nezdařilou. Myslím si, že tenhle Poirotův vleklý souboj Christie trochu překombinovala. Ději chybí přirozený spád - obě strany se střídají v úderech a příběh posouvají nikoliv v logickém řetězci, ale v shluku efektních představení, která v zásadě představují jen záminku k Poirotovým okázalým trikům. (Zvláště v případě finální konfrontace působí jeho řešení téměř salónně - jako vytáhnutí králíka z klobouku). I přesto, že řadou motivů evokuje Velká čtyřka dojem z peripetií jiného slavného detektiva (SH), nepřináší onen mrazivý a tísnivý pocit, že kriminalista čelí mocnému zlu. Čtveřice padouchů, jakkoliv chladnokrevně vylíčená, nepůsobí přesvědčivě. Její postupy jsou buď příhodně toporné, aby mohl Poirot zazářit, anebo mysteriózně zákeřné, aby bylo učiněno zdání nebezpečnosti a nepolapitelnosti. Zkrátka, postrádala jsem při čtení Agathinu typickou důmyslnost a um vytvořit příběh plný očekávání. Knize příliš vysoké hodnocení nedávám, ale rozhodně nemůžu říct, že by tím u mě klesla i jindy výborná autorka...

2 01.06.2017

Christie neprohloupila, když nechala tentokrát příběh líčit někoho jiného než Hastingse. Osobně mi Sheppardův suchý humor a sarkasmus sedly mnohem lépe a dobře jsem se po celou dobu bavila. Přispěla k tomu i Carolina, která svému bratrovi nadhazovala samé šťavnaté postřehy. (Ty jejich úvahy nad tím, kdo je výstřední pan "Porrot", pěstující dýně!) K detektivní zápletce nelze než dodat, že je co do důmyslnosti a překvapivosti na špici toho, co jsem měla kdy možnost číst...

7 27.05.2017

Kniha, ze které jsem měla sytý, hřejivý dojem... Věřím, že si každý její čtenář upřímně přeje, aby ta krása sourozenectví, mravní síla rodičů a přirozenost, s jakou se dějí různá dobrodružství, byly stejně ryzí a opravdové i v našich vlastních životech.
Velmi mě oslovil soudní proces, stejně tak jsem napjatě čekala na Buba Radleyho, ale daleko víc mě upoutávaly ty méně nápadné momenty, ve kterých se projevovala Attikova neokázalá slušnost, Čipeřin temperament, Jemova hloubavost. Moc jsem si oblíbila i srdečnou Maudie a svérázného Dilla... Zkrátka, stačí se jednou seznámit a už budete mít pro tuhle knihu slabost navždy.

13 22.05.2017

Jedna z mála knih, po které sáhl můj muž dobrovolně. :-) Pokradmu jsem sledovala jeho emoce, které střídavě přehrávaly do smíchu i upřímné tesknoty... Po dočtení rovnou následoval dotaz na další díl. A to myslím hovoří za vše.
Sama jsem nečetla, ale věřím, že pro tuhle knihu není nutné mít vysloveně čtenářského ducha - láska ke zvířatům úplně stačí. Příběh už se postará, aby vás jeho čtení těšilo...

Pěkné seznámení s Poirotem. Myslím, že už v samém začátku ho Agatha Christie představila v sympatickém světle a snadno si zajistila čtenáře pro své další knihy s šarmantním Belgičanem...
Zápletka sama má výborný spád a potěší svojí promyšleností. Popravdě, místy pro mě bylo obtížné všechny linie případu sledovat a vyvozovat z nich - je skvělé, že rozuzlení bylo tak podrobné, že by je pochopil i méně důvtipný divák než Hastings. :-)
((Mimochodem, často jsem se usmívala nad tím, že ze seriálu znám Poirota (v podání D. Sucheta) jako decentního elegána, usazeného kousek za hranicí středního věku. Tady, v knize, je sice Poirot údajně stařík, nicméně projevy a břitkost uvažování ho vykreslují více jako excentrického dandyho. Baví mě to a podobu, kterou mu Agatha Christie dala, si užívám - zvlášť v kontrastu k Hastingsovi, jenž se mi místy jeví usedleji než jeho přítel Poirot.))
Ve výsledku mě drobně zklamala právě jen ona techničnost. Nezbylo místo pro sebemenší nejasnost, tajemství či záhadu. Od detektivky trochu nezřetelné záhadnosti očekávám a nemyslím, že vše musí být detailně odhaleno - zvlášť, pokud jde o titul se záhadou v názvu. ;-) To je ovšem už jen otázka mého přijetí, nikoliv nedostatek v autorčině textu...

28.04.2017

Naprosto geniální detektivka - brilantně promyšlená, s úžasným spádem. A co je nejdůležitější: s pointou, kterou se čtenář jen tak nedovtípí. Ďábelské! :-)

7 18.04.2017

Zřejmě byla chyba číst Pavučinu následně po dočtení Kingova memoáru o psaní. Mně totiž přijde, že v téhle knize značnou část svých spisovatelských zásad porušil. Jmenovitě myslím, že plynulosti příběhu uškodilo to odbočení od linie čtyř přátel a vložení obsáhlé části s oním armádním děním. Svůj význam jistě měla, ale knihu rozpůlila na poměrně dlouhý čas, aniž by všechny její pasáže příběh vyžadoval (buď pro pointu, tak pro obohacení). Být úměrně seškrtaná, asi bych přečetla Pavučinu jedním dechem... V závěrečné třetině nicméně King opět dokázal, že umí čtenáře udržet v napětí a očekávání - co víc: v nepřerušitelném hltání stránky za stránkou. :-) I když jsem se nemohla ubránit srovnávání s tematicky příbuzným "To", finální souboj s panem Šedým a Duditsova role v příběhu vytvořily zatraceně poutavé sepětí. Bavila mě Jonesyho vynalézavost a šedivákovo plahočení se (za stále narůstajícího užívání bobrovin ;-) ). Palec nahoru za originální námět...

17.04.2017

Ó, tohle se tak nádherně četlo! Kingův memoár o řemesle (i o pohnutých okolnostech během jeho vznikání) jsem četla s chutí: věřím totiž, že značnou část knihy si při psaní vychutnával i sám autor. Z některých pasáží čiší radost z psaní, sebedůvěra, upřímnost a otevřenost - a taky chuť tohle vše předat, podělit se. Užívala jsem si i showmansky nadhozenou sebekritiku a břitké rejpání do všech možných klišé, spisovatelských slabůstek a pozérství.
Těžko říct, nakolik šel King skutečně s kůží na trh a nakolik jde o pěkně vypilovanou fikci, ale hlavní je přece ten příběh, že? Při tomhle sledování spisovatelského úsilí lze o psaní pochytit opravdu mnohé. Nejde jen o konkrétní poučky: tohle je tresť všemožného. A u tohohle učení jsem se sakra dobře bavila!

6 08.03.2017

Právem oceňovaná klasika sci-fi žánru: setkání s ní bylo fascinující. Z ústředního tématu vytvořil Asimov řadu překlenutí i do dalších témat - obdobně jako s dějem, kde znázorňuje vždy určité úseky a příběh konkrétních postav, zasazuje i faktické jednotlivosti do globálního kontextu. Dojem z té provázanosti je mimořádný... Chytré, promyšlené, provokující. Věřím, že jakkoliv může být téma utopické, mechanismy fungování společnosti i mentalitu lidí vystihl Asimov bravurně.
S největším napětím a zaujatostí jsem četla hlavně Hardinův příběh - jeho chytrá předvídavost, věcnost a styl mu zajistily značnou pozoruhodnost nejen v knize samotné, ale i napříč knižním světem...

2 15.02.2017

Můj oblíbený výbor... Krásně poskládané básně: pro chvíle sváteční i všední, pro nálady teskné i radostně perlivé. Miluji Skácelovu "člověčinu" - významy povědomé, důvěrně známé, v tak milém, laskavém vyjádření. Mám ráda i jeho kruté pravdy, připomínky různých bolestí. Ve všech zůstává dojemně prostý, až na samé jádro pravdivý...

3 23.01.2017

Pro čtenáře, který má alespoň základní povědomí o ajurvédě, nebude představovaná typologie až takovou neznámou: tibetská medicína a zmíněná indická nauka mají zjevně velmi mnoho společného. Přesto není od věci doplnit si znalost právě s touto příručkou. Je čtivá, komplexní a její doporučení (byť jsou mnohdy poměrně povšechnostní - typu: "vyhněte se stresu", "dělejte, co vás baví") mají východisko v podložených zásadách. Výchozí test je poměrně zevrubný - jeho nevýhoda je v tom, že je nutné se přiklonit vždy k 1 možnosti ze 3 a neposkytuje prostor pro méně výrazné přechody mezi eventualitami, což může vést v důsledku k nepřesnému zařazení do osobnostního typu. Věřím ale, že výsledné popisy sedmi Tibeťanek poskytují dostatečná vodítka pro to, aby se v příručce našel správně každý.
Osobně se mi zamlouval nedirektivní přístup - autorka pouze předkládá doporučení a poukazuje na vhodné úpravy životního stylu. Její kniha je spíše optimistická, nápomocná, než striktní a fatální, což z ní dělá i příjemnou oddychovou literaturu...

2 30.12.2016

Americké krásky mě až tak nenadchly... Paynovi fandím a jeho knihy mě vždycky pobaví, ale tahle -i přes zajímavý námět a svižný děj- ve mě zanechala o něco vlažnější dojem.
Nechyběl vtip, pestrá škála postav, tradiční nostalgie amerického retra, rafinované intriky, ani mistrně cílená kritika pokryteckých klišé... Naopak - až toho všeho bylo skoro moc: Osobně mi pozadí příběhu přišlo jako ulítlá party, kde se postavy předhánějí buď v sexuální uvolněnosti, nebo naopak trapném puritánství. Volební kampaň, hlavní akcelerátor děje, Payne zpodobnil v její nevkusnosti, klamavosti a komercionalismu skutečně okázale. Výjevy ze života běžných puberťáků (a ostatně i příběh Heleny od Pepper Pike) se mi od něj zkrátka četly líp. K Toni a Caře je těžší se přes ten chaos mediálního ruchu, tragické ctitele, ustavičné záměny a všelijaký komparz vůbec dostat...

27.12.2016

Nedávno jsem vedla rozhovor s jednou stařičkou knihovnicí, která se nechala slyšet, že by všechny ty moderní fantasy ze svého fondu vyházela - že to čtenářům nic nepřináší a akorát je to oddaluje od reality... Jak jí jen vysvětlit, že tady jde o mnohem, mnohem víc?
Vždycky znovu žasnu, jak komplexní svět se Rowlingové podařilo vytvořit. Kolik hodnot, tak zásadních, předat... Kolik napětí, legrace, zážitků a kouzel zpodobnit... Věřím, že jde o vynikající knihy - s příběhem, který postrčí nejednu generaci k srdnatosti a taky k nadšenému čtenářství.

P.S.: Nikdy nezapomenu, jak jsem četla první díl; přesně v Harryho věku, za jízdy ve vlaku. Není divu, že šlo o jeden z nejsilnějších zážitků mého dětství. Sága bude moje srdcovka už napořád...:-)

10 04.12.2016

Popravdě řečeno, kdyby moje knižní seznámení nebylo nejdříve podpořené filmovou adaptací (velmi zdařilá série BBC z r. 2008), sám první díl by mě k druhému pokračování neutáhl. Přitom teprve na té podrobně rozvité zápletce první knihy začíná krystalizovat ten správný příběh...
Co se zatím odehrálo? Vylíčení poměrů v Marshalsea, představení podstatných figurek, nástin vzájemných vztahů - tomu všemu poskytl Dickens značný prostor a znázornil vše s patřičnou přesvědčivostí. Mně osobně ale připadá, že se v tklivém osudu Amy, v popisu nekončících peripetií s okolkovacím úřadem a v Clenmanově citové nerozhodnosti až příliš vyžívá a vzniká tak poněkud patetický obrázek. Květnatý sloh, dosti popisný (a opisný - chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla, že paní Merdleová je jmenována jen jako "Ňadra") ubírá na lehkosti jinak pěkným hříčkám (Flořiny lapsy) a chytrému humoru. Přesto zmíněné stinné stránky Dickensova stylu nemohou nikdy převážit jeho jedinečný smysl pro zachycení dobové problematiky, pro vyvolání morálních otázek, pro originální a poutavé příběhy. Můj dojem je, i přes poněkud vlažný čtenářský zážitek, mimořádný.

1 28.11.2016