sharik komentáře u knih

Po Palinových Zápiscích ze Severní Koreje moje druhá kniha o KLDR. A je to zajímavé srovnání, Palin i Špitálníková totiž měli možnost nahlédnout do míst, kam se běžný návštěvník nepodívá, oba na zemi hledí kriticky, ale zároveň se zvláštní láskou. Je pravda, že Palin je asi trochu větší idealista, zatímco Špitálníková píše i o tom, co přímo neviděla (vychází tu z mnoha zdrojů) a to dává do kontextu s vlastními prožitky. Její kniha je silným úvodem do historie, mytologie, propagandy a každodenního života v absurdně totalitním státě (jehož pravidla jsou kolikrát absurdnější než v těch nejvyhrocenějších klasických politických dystopiích) a zároveň takovým turistickým průvodcem po zemi, kam se asi drtivá většina jeho čtenářů nepodívá (autorka obohacuje text o několik cestovních rad, což je mrazivě úsměvné). Ve výsledku jde o jedinečnou výpověď, originální a důležitou knihu, kterou je lákavé a bolestivé číst. Tleskám, leč se mi po zavření desek špatně dýchá.

6 23.02.2022

Na komiksy a grafické romány moc nejsem, ale Barbarellu jsem si nemohl nechat ujít. Naivní scifi ze šedesátých let o meziplanetární cestovatelce, ovlivněné zejména roztávajícími mravy dané doby, volnou láskou a myšlenkami hippies.
V první – eponymní – části uprchlice Barbarella zprvu cestuje tak nějak bezprizorně, nedá se říct, že by šlo o ucelený příběh a celé se to může zdát chaotické, dokud se ve druhé polovině neobjeví sevřenější děj – znalci filmového (poněkud parodického) zpracování teď poznají staré známé momenty, zhýralé město Sogo, labyrint, nebo slepého "anděla" Pygara.
Druhá část, obsažená ve svazku, je o pár let mladší a nese název Minutožroutův hněv. Už od počátku je tu jasná příběhová linie, po téhle stránce je Minuožroutův hněv vlastně lepší než původní Barbarella. Taky je tu víc humoru a otevřenější erotika (ale ona ta jen naznačovaná měla asi větší kouzlo). Přesto musím říct, že Minutožroutův hněv mě vlastně bavil míň než Barbarella – chybí mu ta lehkost a kouzlo úžasu prvního dílu, ústřední postava Barbarelly tu už nepůsobí jako samostatná (byť naivní) hrdinka, ale spíš jako hloupá holka, sice emancipovaná, ale ne vždycky a ne s každým.
Jasně, z dnešního pohledu je Barbarella spíš sexsymbol než feministická frajerka. Jenže ona je vlastně obojím tak trochu zároveň. A to je pořád fajn.

2 20.02.2022

Tak tohle byla síla. Zápisky a vzpomínky Tomáše Etzlera, který přijal místo reportéra v Číně, ukazují tuhle světovou velmoc v celé její pestrosti – od ekonomického rozvoje, přes život utlačovaných menšin, absurditu a tupost komunistických vládců, život hluboko pod úrovní středověku v odlehlých oblastech, utrpení dělníků (jo, to je pak člověk vděčný, že žije v Evropě), až k bizarnostem při čínské sebeprezentaci během první Olympiády v zemi. Je to pestré a divoké, autor zavede čtenáře na spoustu míst, kam se nedostali ani jiní novináři, natož turisté nebo cestovatelé. Výsledná mozaika ukazuje dost široký obraz země, o které si všichni myslíme, že víme alespoň něco, ale realita je nejspíš úplně jinde. Jsem taky rád, že autor tu bezděky a mezi řádky připomíná jednu důležitou věc – v totalitních režimech, jako je Čína, trpí nejvíc Číňané. Zní to jako samozřejmost, ale mám pocit, že se na to hodně zapomíná, když z pohodlí západu (v našem případě spíš tedy středu, možná východu) Evropy říkáme, jak nás s*re Čína. Přečtěte si tuhle knihu. Číňany to s*re nesrovnatelně víc. A to by se dalo říct i o spoustě dalších zemí, ale to už je jiný příběh.

12 20.02.2022

Místy snový, kapku fantaskní, občas magický, jindy mytický a plný legend. Brilantní. Divoce plynoucí a docela obtížně (a přitom tak poetický) čitelný. Úchvatný. Historicko pseudohistorický. Osobní i obsahující celou Prahu, nebo celý svět v symbioze světa textu a světa ulic. Právě takový je esejistický "průvodce Prahou" Daniely Hodrové Město vidím...
Hodrová v textu (je to próza? esej? báseň v próze?) nechává město ožívat a dělá z něj hlavní postavu, všeobjímající organismus, metaforu dějin. A vedle dějin skutečných, smyšlených i legendárních, odvíjí se ty ryze osobní a veskrze vlastní. Krátká kniha, kde text teče jako divoká řeka, je úžasná a zároveň dost těžká. Ale láká, strhává a nenechá se odložit. Jen pro odvážné, kteří se nebojí s textem trochu porvat, protože vědí, co za to dostanou, a že to za to stojí. Prostě Město vidím... je přesně to, co by člověk od Hodrové čekal.

2 16.02.2022

(SPOILER) Tak tohle byla naprostá pecka. Novela (rozsahem) či román (strukturou) Kronika ohlášené smrti je de facto přesně o tom, co napovídá název. Na malé vesnici dojde k vraždě ze cti – dva bratři zabijí (údajného) svůdce své sestry, která se vdala a manžel druhého dne svatbu anuloval. Oba vrazi přitom všude rozhlašovali, co se chystají udělat, jen jim nikdo nevěřil. A proč to dělali? A co jejich čin způsobil? Nebudu samozřejmě prozrazovat, to bych hodně zkazil potenciálním čtenářům. Řeknu jen, že je obdivuhodné, jak na tak malém prostoru García Márquez dokázal prokreslit tolik postav, osudů a rodinných historií. Tohle je prostě mistrovská miniatura!

9 13.02.2022

Tak tohle se nepovedlo. Přitom potenciál nebyl špatný. Jen ten styl. A těžko uvěřitelné černobílé postavy. A dialogy, často až směšně nesmyslné. A asi tak sto totálně hloupých a ohraných frází na každých padesát stran. Sice tu autorka skloňuje větší témata (pohlavní a rasová segregace, nemožnost vymanit se z vlivu rodiny), snad všechno ostatní je špatně. Myslel jsem mnohokrát, že to vzdám a půjdu trávit čas čímkoli smysluplnějším... Ale abych byl fér, nějaká pozitiva jsem na té knize našel i já a upřímně věřím, že se najde mnoho čtenářů a čtenářek, jimž tahle kniha sedne. Za mě ovšem negativa bohužel výrazně převažují. Doteď jsem mohl tvrdit, že jsem nečetl nepovedenou latinskoamerickou knihu. Teď už nemůžu.

7 12.02.2022

Tohle byla síla. Rozsáhlý a velmi rozvětvený román, příběh dětí narozených o půlnoci, kdy Indie získala nezávislost. Celé vyprávění jako parafráze toho období, plné hinduistické i islámské mystiky, pochopitelně opět v parafrázích. Roztržitost a četnost příběhů zase pochopitelně odkazuje na tisíc a jedno vyprávění Šeherezády. Těžká, šílená a neskutečně mnohovrstevnatá kniha. Zasloužila by si přečíst několikrát, ale myslím, že na to nenajdu dost sil. Jo, a ještě jedna věc – na rozdíl od mnohých současných knih, o kterých se to neprávem tvrdí, tohle je skutečný magický realismus. Neobsahuje totiž jen jeden jeho aspekt žánru (jako většina knih, které se tak dneska módně nálepkují), ale obsahuje je všechny. A taky proto jsou Děti půlnoci kniha tak skvělá a místy náročně čitelná a rozklíčovatelná...

3 04.02.2022

Originálně napsané povídky zachycující obyčejné životy v neobyčejných, často záměrně nerealisticky přehnaných situacích. Tím odhalují směšnost každodennosti, nemožnost se vymanit a často taky krajní meze našeho příliš fádního chování a myšlení. Špatný text tu myslím nebyl žádný. Obvykle ve mně po čtení podobně laděných věcí (tedy próz o každodennosti a obyčejných lidech) zůstává intenzivní pocit, bohužel však zpravidla jen krátkou dobu, neboť postavy jsou (samozřejmě záměrně) zapomenutelné, zpravidla ničím výjimečné. To ovšem není chyba knihy, ta je velmi povedená a autorka má opravdu parádní styl. Jen nejsem ideální čtenář. I přesto oceňuji kvality téhle sbírky a jsem rád, že jsem si ji konečně přečetl. Myslím, že kdo má podobná témata rád, bude nadšený. Za mě určitě (míněno v pozitivním smyslu) Bílá zvířata vybočují sympatickou mírou přehnanosti.

1 17.01.2022

Na první pohled žánrově klasické čtení, avšak velmi kvalitně napsané a plné originálních prvků, jakými jsou čerokízká mytologie, nenápadná kritika moderní společnosti, trocha humoru (který - kupodivu - není trapný), fantaskno. Bohužel je tu pár opravdu ošklivých příběhových klišé (stokrát čtených, tisíckrát viděných ve filmu), ty naštěstí ani tak knihu příliš nekazí. Těší mě nenápadné otevírání závažných témat, jen škoda, že ta v závěru ustoupila akci, kterou bych v takové míře i oželel. Leč to patří k žánru. Rozhodně je Běsnění kojota jedním z těch lepších a nápaditějších hororů, které jsem četl. A vůbec toho času s ním stráveného nelituji.

3 17.01.2022

Výborný bizarně-snově-magický román o vyšetřování vraždy nosorožkyň, Goetheově tajemství u Svobodných zednářů a dalších netušených věcech. Vtipné, nádherně divné, místy provokativní. Jediné, co mi vadilo, byla v poslední čtvrtině výrazně vystupující konzervativní předpojatost vůči všem skupinám lidí, proti kterým se vymezuje i takový Tomio Okamura. Doufám, že u Stančíka tenhle postoj není až tak vážný, protože poznat to s jistotou nedokážu :). Ale i kdyby byl, nebudu si tentokrát zážitek z prózy kazit názorovým rozkolem s autorem ;).
Nulorožec je totiž boží (přestože rozuzlení případu a závěr mi až tak nesedly), a i když mě tento druh asociativního nadreálna pořád ještě víc baví od pánů Kratochvila s Ajvazem, jimž je tahle próza místy podobná (Jiřímu Kratochvilovi asi více), Stančíkova Nulorožce bych jejich fanouškům s klidem doporučil ;).

11 09.01.2022

Na filmech s Belmondem jsem vyrostl. Máma ho vždycky zbožňovala – jeho a de Funèse. Druhý jmenovaný mě v dětství bavil víc, dneska to mám obráceně. Takový Muž z Acapulca patří dodnes k mým nejoblíbenějším filmům. Proto nechápu, že až teď jsem se dostal k Belmondově autobiografii. Kniha je to svižná, na tak pestrý život dost krátká a místy i zkratkovitá. Získává tím na čtivosti, to ano, ačkoli zůstává vědomí, kolik toho nebylo řečeno, z kolika scén by se daly postavit výživné příběhy. Přesto je to knížka zábavná a zajímavá, rozhodně se nedá říct, že by "Bébelovy" paměti nudily, nebo nepřinášely nic nového. Právě naopak, pro fanoušky je to skoro povinnost... Osobně mě často překvapovalo, v čem Belmondo byl a v čem naopak vůbec nebyl podobný svým postavám; a scény, kdy vylákal s kamarády dalšího kumpána nahého do baru, nebo pasáž, v níž jako mladík krade mléko u dveří, dokud nezjistí, že za nimi bydlí Jean-Paul Sartre se Simone de Beauvoire asi hned tak nezapomenu :)).

3 02.01.2022

Pokud jste tohle nečetli, udělejte to. Všichni. Vykašlete se na všechny ty novodobé romány o holokaustu, jejichž autoři často nejspíš jen chtějí vydělat na tom, že číst o hrůzách nacismu je teď prostě móda. Szpilmanova kniha je ale jiná, jde o těsně po válce napsané vzpomínky, u kterých se vám bude zvedat žaludek, cloumat vámi vztek a i silnější povahy možná budou mít na krajíčku. Knihy jako tahle jsou nesmírně důležité. Je to strašně nepříjemné čtení a kdyby byla kniha delší, asi bych ji neustál. Ale opravdu si ji přečtěte. Nejen, aby se nezapomínalo...

19 25.12.2021

Román o Turecku v době ne tak dávných velkých změn, kdy se přetahovali o moc levičáci s náboženskými fanatiky. A zrcadlově s tím o jedné rodině, reprezentované pěti vypravěči v různých příbuzenských vztazích – každý z nich ukazuje svůj rozvětvený příběh, každý z nich patří k jiné generaci, žije v jiném prostředí a chce něco jiného. Máme tu starou Fatmu, která žije s jednou velkou křivdou, mladého Hasana, který se v mladické hlouposti zapletl s radikály, nebo trpasličího Recepa, který měl tu smůlu, že se narodil jako levoboček Fatmina manžela a v dětství si za to dost vytrpěl, a nakonec trpí stále, zatímco slouží ve Fatmině domě... a pak jsou tu "vedlejší" postavy, z nichž nejzajímavější je nejspíš levicově zaměřená dívka Nilgün, do níž se zamiloval Hasan, což vede nevyhnutelně k hrozným věcem.
Všechny postavy dělají něco, co vlastně nechtějí, a i když nejsou zlí, nakonec někteří z nich páchají zlo, a/nebo se jim zlo děje. Je to drsné a nepříjemné, ale výborné. Jakási rodová kronika o náboženství, metafyzických otázkách a filozofii, zároveň o předurčenosti velkými dějinami, i dějinami vlastní rodiny. A hlavně o tom, že i když každý dělá jen to, co považuje za nejlepší, může to mít pro ostatní fatální následky. Silný text, který je košatý a překypuje ději i množstvím postav, a přesto zůstává intimní sondou do lidské duše a zároveň je téměř univerzálním panoptikem společnosti zmítající se mezi pokrokem a tradicí.
Ve výsledku je to hrozně silné, charaktery jsou výborně vykreslené a ve své protichůdnosti pochopitelné. S Orhanem Pamukem jsem určitě tímhle neskončil!

1 22.12.2021

Tohle je ryzí postmoderna, že víc snad ani být nemůže. I na Kratochvila mi přijde celý příběh nečekaně silně metafyzicky propojený. Příběh spisovatele a jeho setkání s otcem emigrantem (a jejich podivnou rodinou) je prošpikován klasicky kratochvilovskými bizarnostmi, v tomto případě například sousedy tajné rasy Kabronů, kteří si uprostřed obýváku vykopali díru do brněnského podzemí. To se proplétá s příběhem, jenž tento románový spisovatel píše: Ještě mnohem fantasknější story o dvou elitních agentech STB, příšerách žijících na veřejných záchodech, tajném synovi vysokého komunistického pohlavára Malého Muka, o děsných komunistických vraždách páchaných bez mrknutí oka nebo o podivném intimním tajemství prvního dělnického prezidenta, či o opravdu zvláštní nájemné multi-vraždě, kdy jeden zabiják střílí na druhého a jsou jimi obsazeny všechny brněnské věže. Nejen, že oba příběhy se mísí, ale v závěru je propojí příchod spisovatele, tentokrát ne románového, což je také další oblíbený meta- a postmoderní prvek... Vše se samozřejmě stáčí k brněnskému hotelu Avion. A aby těch "náhod" nebylo málo, v něm Kratochvil román Avion v první půlce devadesátých let dopsal a zároveň si zmíněný hotel vzal jako předobraz ke struktuře této prózy.
Avion možná není nejlepší Kratichvilova kniha. Ale co se struktury a postmoderny týká, patří k těm nejvynalézavěji propojeným. A troufám si říct, že nejen u nás.

20.12.2021

Existencialismus pro začátečníky (což nemyslím nijak pejorativně). Psáno jako kniha na pomezí populárně naučné publikace a vyprávění příběhu, přesto ne tak úplně beletrie. Historie, historky, teorie a filozofické koncepty podává autorka natolik prozaizovanou formou, jak jen je to možné, zahrnuje sem velké dějiny a s nimi všechny osobnosti, které se kolem existencialismu jen otočily, byly inspirací nebo důsledkem. Výsledek je čtivý a určený hlavně pro ty, jimž se nechce číst tisíce stran filozofických svazků, ale filozofie je zajímá. Pokud máte navíc alespoň ponětí o Sarterovi, de Beauvoir, Lévinasovi, Heideggerovi nebo Merleau-Pontym a jsou pro vás tito lidé víc než někde zahlédnutá jména, je to čtení ještě zajímavější a přehlednější (nemít aspoň hodně obecné základy, nejspíš bych se ztrácel). Filozofii do hloubky znalým čtenářům to nejspíš až tak strašně moc nepřinese, možná jen doplní znalosti o životní příběhy, návaznosti, pozadí vzniku některých důležitých děl a myšlenek, a nádavkem nějaké ty drby. Každopádně ať už patříte do kterékoli ze jmenovaných čtenářských skupin, určitě má alespoň nějaký smysl si V existencialistické kavárně přečíst. Já si to užil, přestože někdy těch zhuštěných informací bylo až moc velké množství, což není chyba knihy, ale spíš toho, že nejsem pro téma až tak moc zapálený.

4 08.12.2021

Boccaccio knihu napsal jako kratochvilné čtení pro ženy, de facto jde o pozdně středověkou červenou knihovnu, místy hraničící s erotikou. Osobně musím říct, že počet povídek podobných témat byl na můj vkus zbytečně vysoký, trošku se to zasmičkovalo a mnoho z textů mi připadalo zbytečné číst a nudily mě. Jiné texty mě ovšem bavily a překvapovaly svou rozmanitostí, ačkoli většina z té stovky velice krátkých povídek prostě směřovala k sexu, což se rychle omrzí... Úvod knihy je ovšem považován za nejlepší popis morové epidemie z roku 1348, a ačkoli morem je celá kniha uvozena a rámována, samotné příběhy o něm pak již nevypráví. Ty se spíš orientují na milostné příběhy, tuny nevěr a lstí, mnoho textů spíše hraničí s anekdotou. Výsledkem je jakási sonda do dobových mravů, zvyků a jejich porušování. Říká se, že Dekameron je – prostřednictvím povídek různé kvality – dohromady oslavou lásky. Nevím, nemůžu úplně souhlasit. Jenže moje myšlení a myšlení člověka čtrnáctého století je dost jiné, a tak čtu Dekameron dosti odlišně od dobového publika. Na druhou stranu, když se nad tím zamyslíte, sice do dnešních dnů zmizel koncept středověké cti, proměnila se struktura společnosti a bůh už pro nás nehraje takovou roli... ale lidé jsou vlastně pořád úplně stejní.

7 08.12.2021

Nizozemskou prózu mám fakt rád a přečíst si alespoň jednou za pár let nějaký takový román je vždycky příjemně osvěžující. Maarten 't Hart a jeho Osud tažných ptáků navíc nabízí právě to, čím mě nizozemští spisovatelé vždycky tak dostanou. Meditativnost a pomalost kontrastně provázaná s bytostným neklidem, venkovská/maloměstská idylka ve skutečnosti plná nepříjemností, v tomto případě přísné křesťanské morálky, milostné beznaděje nebo dětské surovosti. Vždycky mě znovu a znovu překvapí, jak na mě nizozemská (a venkovská zvlášť) próza působí, přestože domácí venkovské a ruralistické prózy fakt nemám rád, neumím je docenit a ve většině případů mě jejich čtení svírá a ubíjí, zpravidla nic z toho v pozitivním smyslu (snad s výjimkou Raise).
Hartovo vyprávění je sice někdy pomalejší, než bych chtěl, nicméně na působnosti to neubírá. Nelineárně vyprávěný příběh dětství a dospělosti podivínského akademika-přírodovědce, celoživotně nešťastně zamilovaného a zcela vědomě si idealizujícího, je i na nějakých dvou stech třiceti stranách relativně komplexní, příjemně nepříjemný a sondážně sociologicky výmluvný.

4 07.12.2021

Tak jsem se konečně dostal i k jednomu z nejikoničtějších Murakamiho děl. Román Kafka na pobřeží je klasický Murakami – se svou úžasnou imaginací a nadreálným světem, i s nezbytným patosem, který mu ale obvykle rád odpustím. Tento román je vyprávěn ve dvou dějových liniích, jenž jsou však vlastně poměrně (co do kvality a zároveň zábavnosti) poněkud nevyvážené. V jedné z nich je hlavním hrdinou teenager Kafka Tamura, ve druhé stárnoucí podivín Nakata, případně jeho společník Hošino...
V Kafkově linii se setkáváme s motivy, na kterých později (a podle mě lépe a zajímavěji) vystavěl celý román Komturova smrt: tedy na detailním (metaforickém :)) rozboru a zeživotnění metafory, na tématu hledání sebe sama a na světě, který působí zároveň jako rozsáhlý labyrint, zároveň ale jaksi komorně. Ve vyprávění Kafky Tamury, patnáctiletého kluka, který utekl z domova a přejel přes půl Japonska, se míchá mnoho příběhů, veskrze zajímavých, Murakami klade otázky a otevírá děje, které ovšem nakonec nechává nedořečené a nezodpovězené. Tak to ostatně činí často. Avšak v téhle linii románu Kafka na pobřeží mě to místy příliš nebavilo a celý příběh Kafky Tamury klidně mohl být poloviční. Rádoby tajemného tu bylo příliš, patosu taky až moc, množství sexu začalo být otravné, příběh se někdy zbytečně táhl a ani skutečnost, že jde o parafrázi mýtu o Oidipovi a o téma ne/možnosti utéct osudu, to nakonec nezachrání. Začíná to dobře, ale nakonec je to rozvleklé a přespříliš vzletné...
Oproti tomu druhá linie románu, zaměřená na chlápka jménem Nakata, je úžasná a klidně by fungovala i samostatně. Dokonce možná lépe. Nenápadně filosofická nadreálná "roadmovie" o starém muži, který měl jako malý kluk jistou nehodu, po níž je negramotný a na první pohled hloupý. Jenže pozor, tenhle Nakata dovede mluvit s kočkami, kameny a občas přivolá na město déšť pijavic nebo ryb. Ale jinak je hrozně hodný a každý, kdo mu vstoupí do života, je tím setkáním dosti změněn, řekl bych k lepšímu. A ani ten patos tady vůbec nevadí, naopak by snad i chyběl, nebýt tu... Nakatův příběh začíná během druhé světové války, k níž se obě linie Kafky na pobřeží občasně vrací, jeho jádro se ale odehrává po Nakatově šedesátce, kdy hledá zatoulanou kočku a setká se s fyzicky zhmotnělým Johny Wolkerem, ano, tím z lahve whisky. Nebudu příliš prozrazovat, ten příběh je spletitý a nanejvýš kouzelný, zároveň příjemně meditativní, vtipný a dokonce umí být i dojemný. Nakatova linie tu Kafkovu hravě strčí do kapsy. Jako by kniha Kafka na pobřeží spojovala dva různé romány (ano, samozřejmě s propojeným příběhem). Bohužel, jeden z nich mnohem slabší, než ten druhý. Ale nebojte se. Ani ten Kafkův není vysloveně špatný a celkový dojem knihy nekazí tolik, jak by můj komentář mohl naznačovat...

3 03.12.2021

Tohle se se mnou bohužel poněkud nesešlo... Ne a ne do toho příběhu spadnout, vlastně mám podezření, že ani netuším, co a proč se dělo - Připadalo mi to nudné, ploché a zároveň podivně roztříštěné, že jsem často ztrácel pozornost. Problém je, že jsem neměl chuť se vracet, abych chytil nit. Místy se objevovaly zajímavé momenty, jenže ty zase vždycky zdlouhavě vedly k něčemu, co čtenář/posluchač (poslouchal jsem jako audio) už dávno musel uhodnout. Jiné pasáže zase v okamžiku těsně před gradací naráz skončily, jako by si Harris nechával na později jejich pořádné rozepsání, ale pak se k tomu už nevrátil.

2 30.11.2021

Výběr z esejů, přednášek, komentářů, článků, úvodníků, úvah atd. Neila Gaimana. Texty jsou tematicky široce rozkročené, zpravidla však končí u literatury nebo alespoň u písňových textů. Mnoho z nich je neskutečně zajímavých i inspirativních, některé mě příliš nebraly, ale to nebylo autorem nýbrž tím, že psal o lidech, jejichž tvorbu neznám. Nicméně jako celek výborné, přes to, že některé informace (i věty a fráze) se v různých textech opakují, byť z pochopitelných důvodů. Gaiman je jeden z mistrů slova a pokud vás zajímá psaní z jeho úhlů (ano, to množné číslo je záměr) pohledu, tohle musíte přečíst :). I kdybyste měli některé z textů přeskakovat, k čemuž autor sám v úvodu poťouchle nabádá ;).

1 27.11.2021