Šetčet komentáře u knih

Příběh o přelidnění, kdy na Zemi žije 7 miliard lidí, z toho v USA 344 milionů (ehm). Pořád jsem čekal, že se musí něco musí zlomit a děj se rozjede. Nestalo se. Dystopie to je průměrná a detektivka dokonce mizerná. Propotratový ekovýžbkept v úst z jedné postav, který měl být asi hlavním poselstvím, se v mých očích mijí účinkem. Snad proto, že ve vyspělém světě populace už dávno vymírá. Ale zákony přirody jsou nemilosrdné. Kdo neroste a nevyvijí se, bude nevyhnutelně převálcován dravějšimi a hladovějšími. Aby se pak ještě ta zeď nejen okolo Jutského poloostrova nestala realitou.

1 16.07.2023

Nemůžu dát plný počet, kvůli několika přehmatům. Ve dvou třetinách přichází první plánovaný vrchol, uzavření příběhu škrtiče. Jenže děj je orientovaný výhradně na Johnnyho, chybí výstavba charakteru vraha, poznání jeho obětí atd., což jedna kapitola předřazená na začátek nespraví. A tak celá linka vyzní do ztracena, jasnovidec přijde na místo činu a za jednu noc celou záhadu vyřeší a Kingovi spadne řetěz z kola vyprávění, který se už o poznání lopotněji ve zbytku románu snaží nahodit přílepkem přímo jmenované varianty morálního dilematu o tramvaji a výhybce.

Každopádně je snadné se Kingovým vypravěčským umem unést. Je fantastický ve ždímání emocí, ve vzbuzování sympatií či odporu vůči svým postavám, bezchybně pracuje s dětskými postavami a v neposladní řadě těží z nostalgického vzpomínání na doby, kdy bylo vše jednodušší.

11 20.06.2023

Příběh o banální historii okresního formátu - boji o veřejný pisoár před kostelem na francouzském venkově s konsekvencemi na celostátní politické scéně Třetí francouzské republiky obsahuje vzhledem k tématu překvapivě propracovanou charakterisitku desítek postav, jejich dobře vykreslenou motivaci a podrobný popis prostředí. Humor je dávkován poskrovnu, ale zase ve své jednodušší lascivní formě. Lýtka se zapalují, ňadra dmou a klíny vlhnou. Takové šovinistické až mysogynní narážky už dnes v literatuře člověk nenajde a ať si jsou, ale nechybí mi. Kladné postavy neexistují, každý je buď opilec, slaboch, hňup, pokrytec nebo nevěrnice, počestnost je pouze znouzectností kdysi hýřivých stařen, nebo škaredých nežádaných panen.
V kontextu voleb zaujala postava generála Flanela, naprostého blba, jehož prapředek utíral Ludvíku XIV. řiť se slovy, že Flanel je vždy hebký. Zajímavé, že jsem odkaz na Zvonokosy před volbami neslyšel, ale to je asi dobře.

Je to jedna z těch knih, které s člověkem otřesou a znejistí ho. Připomene mu, že leckteré přechodné nepohodlí, které zažívá, se dá celkem snadno přejít. Nutí k zamyšlení. Idea knihy v citátu Nietzscheho, že kdo má ve svém životě nějaké proč, ten snese každé jak, má však, dovolím si s přeživším z koncentračního tábora častečně nesouhlasit, svou mezeru. Podceňuje roli náhody.

Na konci vydání je krásná Franklova řeč k 50. výročí anšlusu Rakouska. Některé myšlenky ve zkratce: "Přisuzovat Rakušanům, kterým je dnes mezi 1 rokem a 50 lety retroaktivní kolektivní vinu považuji za zločin... Byl by to návrat ke klanově chápané odpovědnosti podle nacistů... Mladé lidi by tento přístup nahnal do náruče starých nacistů a neonacistů."

Na knihu, která si dává za cíl vyzdvihnout důležitost fyzické geografie je v ní málo fyzické geografie. Mapy s vyznačený misty, o kterých se v textu píše, jsou dobrým doplňkem. Asi bych více ocenil, kdyby se jednotlivé kapitoly věnovaly do hloubky jednomu konkrétnímu menšímu území, třeba Kosovu, Podněstří, Kongu, Iráku, a následně se v nich podrobně vysvětlil vliv místních geografických podmínek. Narvat do jedné relativně krátké kapitoly celou Afriku, do další Latinskou Ameriku nebo Blízký východ, to nelze bez přílišného zjednodušování. Po tvrzení, že oblasti obývané Kurdy, sunnity a šíity odpovídají ve starověku Asýrii, Babylonii a Sumeru jsem autorovy přestal věřit nos nezi očima. Opakovaně se mi stává, že četba knih novinářů pro mě skončí zklamáním. Zdá se mi, že mají nepotlačitelné nutkání vybírat si jen věci, které se jim hodí do krámu, a jiné zamlčovat.

4 18.02.2023

Téžkopádně napsané, zdráhám se psát sci-fi. Mimozemský motiv není marný a jeho rozehrání v pseudohistorických textech z raného novověku je suverénně nejlepší částí, ale zbytek je harlekýnka pro stárnoucí muže s na hony signalizovanou pointou.

12.02.2023

Nepochopil jsem nic. Asi bláhově si myslím, že by každé dílo mělo mít svůj účel: Rozesmát, rozesmutnět, donutit k zamyšlení, ba dokonce i v případě kýče aspoň vydělat mrzký peníz. S díly, jejichž primárním účelem je být odporný, to je těžké.

Pouze čeština a polština znají pojem myslivec a spojují ho s myšlením. V ostatních jazycích je to zkrátka lovec, hunter, Jäger... Mám na ně pifku, protože za obcí zavřeli na noc po dobu 3 měsíců les a střílí přemnožené divočáky, co sem z Polska tahají prasečí mor. Jakým právem si dovolují vraždit živé Bytosti? Měl bych je vzít něčím po hlavě. A pak svou ženu, protože jestli muselo to nebohé Zvíře umřít kvůli tak přesušené pečeni, co jsem dostal dnes k obědu, nic jiného si nezaslouží. Také bych si pak měl najít v okolí nějakého štramáka, abych byl šíleným ekodivoženkám v okolí sympatičtější. Člověk je holt občas zvíře a společnost je krutá. Skoro jako příroda.

08.01.2023

(SPOILER) Paradoxně dnes se s agresivními požadavky náboženských vládních stran na omezení sekulárních svobod potýkají v Izraeli, kam jedna z postav před novým režimem utíká. Houellebecq rozumně netvrdí, že se jedná o věštbu ani že jím prezentovaný souběh okolností představuje pravděpodobný scénář. Volí asi sobě blízký úzce profilovaný pohled univerzitního vyučujícího, který navíc v průběhu děje mizí na venkov, takže většina z mého pohledu zajímavějších událostí se odehrává na pozadí bez bližšiho vysvětlení. Po všech nadšených ohlasech jsem trochu zklamán. Houellebecq je jeden z mála, kdo demografické změny v západní Evropě reflektuje, ale navzdory zvěstem velmi krotce. I tak to stačí na relativně nadšené přijetí konzervativnější obce. Závěrečné pasáže s úvahami o slasti z podvolení mi připomínají jistý román s letopočtem v názvu.

6 26.12.2022

Tento text byl proti mé vůli přesunut do diskuze, ačkoliv se nejedná o spoiler. A opravdu se jedná o můj názor. Zpátky ho prosím nepřesouvejte.

Když jsem narazil v rozhlase na radioknihu Slovenské století, zaujala mě. Slovensko 30 let poté už tolik ne. Kosatík přistupuje k tématům často na můj vkus příliš emocionálně, subjektivně a bez schopnosti odstupu. Což je na druhou stranu těžké, asi jako vybírat žumpu a nedat najevo zhnusení. Myslel jsen si, že Kosatík je historik a překvapilo mě, že tomu tak není. Text podle toho vypadá, skoro jako by ho psal novinář. Autor se rozkračuje od Šumavy k Tatrám, najednou od Mečiara odbíhá k Velké Moravě, do 17. století, k Štúrovi a zase zpátky. Některé názory mě překvapily, třeba že Kiskovo možné krácení daní / daňový podvod při předvolební kampani pozbylo trestnosti, když daň doplatil. Jak by se pak Kosatík díval na Babiše, který taky dotaci na chalupu nakonec vrátil? Každopádně jsem rád, že žiju v zemi, kde propojení politiky s byznysem je minimální a nic podobného se u nás dít nemůže (haha). Pobavila mě myšlenka, že je dobré poznat slovenské reálie, abychom my Češi mohli Slovákům pomoci, kdyby to potřebovali. Už vidím to nadšení.

2 30.11.2022

Srašně mi sedne Kechlibarův styl vyprávění se stále prominentnějším suchým humorem v každém díle i forma krátkých esejů o milnících, které by si zasloužily víc pozornosti. Kvalita textů přesahuje production value, kterou je nakladatel schopen poskytnout, byť se v tomhle ohledu ve čtvrtém díle opět posunul o kus vpřed. Osobně bych však byl ochoten zaplatit za každou z knih třeba až dvojnásobek, kdyby desky, rozložení textu a obrázků, písmo, zkrátka celé vydání bylo profesionálnější.

Z předchozích knih se mi nejvíc líbily příběhy pocházející z oblastí mimo anglosaský civilizační okruh. Slabost mám zejména pro historii medicíny (stěžovat si na to, že jeden z deseti detailů o některé z infekčních nemocí nesouhlasí, by bylo hnidopišské). Proto mi je trochu líto, že se veškeré texty ve čtvrtém díle omezují na (zlo)činy na území Britského impéria. Rozhozenost kamínků z mozaiky světové historie mi byla o chlup sympatičtější než zde přítomná série kazuisitik.

5 25.11.2020

Drž se čerte svého kopyta - dalo by se říct. Filosofické eseje s kritikou jednotlivých směrů mi přišly nejsilnější snad proto, že byly založeny na znalostech v oboru, ve kterém se Gray vyzná. Jinak by se však mohla kniha jmenovat Slamění panáci, protože vždy na jevech, které se autorovi nelíbí, vytkne jeden znak a ten se pak snaží rozcupovat. Jedná tak s křesťanstvím, vědou, evoluční teorií a s dalšími základními kameny západní civilizace. Útočit na evoluční biologii (doporučuji Flégrův Úvod do evoluční biologie) skrze kritiku darwinismu je jako útočit na moderní sochařství skrze kritiku disproporcionality Věstonické venuše. Útočit na vědu skrze její tendenci podléhat módním tendencím a pak se opakovaně ohánět pavědeckým, sexualitou posedlým Freudem, který je dnes znám hlavně proto, že ho vzala za svého umělecká elita přelomu století, je nespravedlivé a nic lepšího než současný systém zatím nikdo nevymyslel - ani Gray. To, co je autor schopen vyvodit o vědomí a svobodné vůli z aktuálního stavu poznání v oblasti medicíny (doporučuji cokoliv od Koukolíka, např. Lidský mozek), je příliš odvážné a nepodepřené fakty. Zkrátka si myslím, že pro podobnou kanonádu jsou jeho vlastní pozice a pozice teorie Gaiy poměrně slabé. Gray odkazuje především na různé spisovatele, filosofy, když už se mezi prameny objeví něco z oblasti přírodních věd, jedná se zpravidla o popularizační literaturu. Nakonec jsem však rád, že jsem si zase po čase přečetl něco, s čím se nemůžu ztotožnit. Taoista se ze mě nestane.

3 18.04.2020

Výběr je letos rozmanitý. Občas je poznat, kdo už je vypsaný a kdo ne, ale letošní Mlok se čte dobře a úroveň amatérů je za mě vyšší než u sbírek spousty známějších autorů. Příspěvky obecně trpí nešvarem, že zápletky a jejich rozuzlení často padají z nebe, což je pochopitelné ve vítězné pohádce o nebeské podpoře, jinde už to však nemá opodstatnění. Moji oblíbenci: 1. Plout nevídanou pouští, kde se sice také padá, ovšem je k tomu důvod. Jedná se o čistou sci-fi na půl cesty ke Gamowově panu Tompkinsovi s minimálním náznakem emocí a vztahů, aby se neřeklo. 2. Bellkana, protože má něco, co všichni ostatní postrádají, což dobře vynikne v rodinném souboji s povídkou Slečna z lepší rodiny, která má prakticky totožný motiv s drobnou obměnou v pohlaví aktérů. Autor prezentuje záhadu, kterou je schopen uspokojivě vysvětlit v rámci nastavených pravidel svého světa. Ve Slečně se problém nějak vyřeší, protože telepatie a tak to přece s duchama a démonama většinou funguje. Slečna rozhodně nepatří k tomu horšímu v antologii, ale setrvává v průměru, zatímco Bellkana je pro mě letošním absolutním vrcholem.

2 08.12.2019

Kniha by mohla být poloviční. Nikoliv proto, že by byla nudná. Ovšem kapitoly, zejména ty úvodní, jsou strukturovány následovně: 1. část: Já vám něco řeknu. 2. Já vám něco fakt řeknu. 3. To budete koukat. 4. Připraveni? 5. Podstata sdělení. 6. To koukáte, co? Jakákoliv zajímavější informace je pohřbena v hromadě balastu. Navíc se příliš často jedná o domněnky a dojmy. Poznámkový aparát je chatrný a jeho smysl lze vyjádřit jediným doporučením - přečtěte si Altovo Der ewige Sohn.

Postřehy z britského úhlu pohledu o vztazích Němců, Židů a Čechů v předválečné Praze jsou snad zjednodušené (Bohatému Němci, jako byl Kafka, skákaly chudé české děvečky samy do postele...), ale zároveň neotřelé a osvěžující. Na druhou stranu neustálé narážky ve smyslu: "Nikdo si toho nevšiml, nebo nechtěl všimnout, až já..." jsou otravné. Záverečné ztrhání většiny odborné literatury o Kafkovi z pozice prozaika (= laika) je vyloženě nabubřelé a hloupé. V knize nazvané Proč byste měli číst Kafku jsou dvě kapitoly o osudových ženách K. F., ačkoliv sám autor tvrdí, že jejich význam na jeho tvrobu se obecně přeceňuje.

Přesto jsem rád, že jsem si knihu přečetl - kvůli poslední kapitole a závěru. Konečně někdo srozumitelně vysvětlil, čím je vlastně Kafka výjimečný. A nemá to nic společného s post mortem zařazování do různých ismů. Hawes mě přesvědčil, že má cenu dát Kafkovi ještě jednu šanci.

2 22.10.2019

Při čtení jsem si vzpomněl na pár jiných knížek. Zábavné a absolutně přirozeně působící vyprávění o vyrůstání kdesi na americkém venkově mi připomnělo časově a geograficky trochu posunutého Kinga, zatímco to tzv. poslání o tom, že někteří lidé jsou prostě zlí a jiní budou vždycky biti kvůli nějakým směšným rozdílům, předsudkům a nálepkám (nejen rasistickým) a nedomohou se spravedlnosti; že obecněji nemusí člověk dosáhnout svého, byť je tisíckrát v právu, to vše pojímáno očima dítěte, způsobilo, že jsem si knížku zamiloval. Trochu se nabízí srovnání s generačním souputníkem Lee a též alabamským rodákem Carterem a jeho Školou Malého stromu, která je čtenáři popisována téměř jako "pumelice lesní moudrosti". Jako zabít ptáčka je však podle mě chytřejší, čtivější a civilnější. Nakladatelé by měli dostat za uši, protože většinou v poslední době rezignovali na doslovy (vydání MF 2018).

O žádný životopis se nejedná. Svatá Zdislava ve studii vystupuje jako poznámka na okraji nejspíše proto, že se moc informací o jejím životě nedochovalo. Autor se zjevně zaměřuje na Havla z Lemberka a situaci v Českém království v polovině 13. století, ostatně kniha je extraktem z rozsáhlejšího díla o jednom šlechtickém rodu. Poměrně poutavě psaná pasáž o boji Václava I. nejprve s Tatary a později se svým synem Přemyslem Otakarem vykresluje osud předního českého rytíře. Zdislava vedle něj působí jako plochá postava, její hlavní zásluhou je, že se chovala k lidem hezky a dobře se starala o rodinu. Hrabě Waldstein-Wartenberg připouští, kulantně řečeno, výpůjčky v legendě o jejím životě z legend o svatém Václavovi a svaté Alžbětě. Církví vyžadovaná názornost mrzačí odkaz lidských bytostí, protože máloco je tak děsivé, jako barokní idea svaté Zdislavy bičující se v nepřítomnosti manžela nebo rekonstrukce její podoby z dochované lebky s tak prázdnýma očima; obojí lze spatřit v bazilice sv. Zdislavy a sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí.
Doslovy osobností, mezi které se řadí i současný kardinál a tehdejší biskup královéhradecký Dominik Duka, ve mně vyvolávají dojem, že tyto studii snad vůbec nečetly.

Doby se mění. Co kdysi bylo považováno za liberální výstřelek, je dnes nahlíženo jako konzervativní přežitek. Je těžké se nechat zaujmout příběhy z časů, které jsem nezažil, z prostředí, které jsem nepoznal, o lidech, se kterými nemám prakticky nic společného - ani obřízku, ani stravu, práci nebo názory na antikoncepci, jejíž typ zmiňovaný v titulní novele je sám o sobě polozapomenutý a zadupaný do země pilulema. Probíraná témata nejspíš bývala pro určitou skupinu důležitá, mě však spíš zaujme forma, styl a některé detaily.

O to více jsem byl mile překvapen povídkami Obránce víry a Epstein, které mají kromě vtipu, pointy a svižného a jistého vyprávění i již na první pohled zřejmý transkulturní přesah. Povídky, z nichž první pojednává o nárokování a zneužívání nezasloužených privilegií a druhá se věnuje útrapám muže v krizi středního věku, jsou z mého pohledu vrcholem sbírky nejspíš i proto, že víra protagonistů v nich hraje zástupnou roli. Funguje jako kamínek v mozaice, který doplňuje celkový obraz a dodává mu lehce exotický nádech; nikoliv jako základ, bez jehož přijetí se část kouzla vytratí.

1 27.02.2019

Jednohubka. Ale dobrá, místy pěkně hořká a s neobvyklými podtóny. Konec působí useknutě, jako by to autora přestalo bavit.

1 21.02.2019

"Nedostižný vzor," píše o knize František Ringo Čech v Ruském týdnu a je příliš skromný. Ale i při férovějším porovnání například s Jeromovými Třemi muži jsou příhody pana Pootera fádní. Možná volba vypravěče, přitloublého a ničím nezajímavého úředníčka, se kterým se čtenář ztotožnit nechce, protože jeho hlavním projevem je veřejné zostouzení sebe a své ženy, podtrhává Deníku nohy. Sám Pooter je cíleně zoufale nevtipný, což se odráží na vyznění díla jako celku. Při vzpomínce na muže, který si se životem hlavu neláme, se asi ještě párkrát usměju, ale jinak pouštím Deník nadobro do některé z knihobudek.

13.02.2019

Nezpochybnitelný klenot záchodové literatury. Asi si u toalety zřídím knihovničku na podobné tituly, protože do té hlavní se už nevejdou. Význam publikace se těžko bude vysvětlovat něžnému pohlaví, ale už sám Freud znal důležitost falické fáze vývoje, která s čůraním neodmyslitelně souvisí. Experimentování s délkou, výškou, intenzitou, mířením, obkreslováním obrazců, stavění se vůči větru pod různými úhly, čůraní odrazem o prkýnko, čůrání ze štaflí, čůrání na pohybující se cíle (psi, kočky, sourozenci) a jiné utváří sebevědomí a charakter každého muže zcela zásadním způsobem. I proto je tato kniha vítaným materiálem, který nejen pobaví, ale i poučí. Jen ten product placement firmy Toi toi měl být na jednom listu, aby šel vytrhnout.