Šetčet komentáře u knih

Úmorné. Četl jsem na dvakrát s roční pauzou v polovině a jestli jsem něco v mezičase zapomněl, vůbec mi to nechybělo a neměl jsem chuť se k tomu vracet. Kocouří části jsou obzvláště otravné, Bílá Velryba je oproti nim hotový thriller. Druhá polovina s historií z výšších kruhů je podobně plytká, ale přeci snesitelnější, byť je děj prostinký a jalový, ale aspoň se něco děje. Asi mi něco uniká, nebo zub času vyhlodal z paměti vzpomínku na Zeitgeist z doby vzniku, protože jestli tohle měla být parodie na tehdy populární literární žánry, mnohé by se tím vysvětlilo.

Je zvykem na německých gymnáziích v hodinách němčiny / literatury věnovat se týdny, ba měsíce, jedné knize a rozebírat ji do nejmenších detailů. Myslím si, že tak by se mělo nakládat s touto knihou na hodinách dějepisu v ČR. Dokonce může vykrýt osnovy na celý jeden ročník ("Přečtěte si doma kapitolu XY a příští dva týdny, tj. 4x45 minut si o tom budeme blíže povídat..."). Informační nálož, dopodrobna vysvětlené souvislosti, mnohobarevné a nezaujaté charakteristiky hlavních politckých aktérů v podání svědka a často přímého účastníka dějin českých (a československých) Pavla Tigrida patří mezi to nejlepší, co jsem si kdy o českých moderních dějinách přečetl. Všeobjímající, přitom podrobné, ale zároveň neubíjející (Ale nebudete kecat jako Palackej?!).

Poznámka směrem k dnešku: Pánové z Přepiště dějiny často žertem poznamenávají, že jejich vyprávění o českých dějinách končí depresí. Depresivní je, když Tigrid cituje Vaculíka: "Za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka - od primárních potřeb, jako jsou byty, školy, prosperita hospodářství... až po pocit plné platnost ve společnosti, podřízení politických rozhodování kritériím etiky, víra ve smysluplnost i malé práce, potřeba důvěry mezi lidmi, vzestup vzdělanosti mas." Výrok pochází z roku 1967, nikoliv 2009 nebo 2026. Při četbě některých uštěpačných poznámek na adresu vývoje normalizační společnosti, duchovní prázdnoty, jalovosti kultury v litaratuře, hudbě, filmové tvorbě atd. se často nelze ubránit nepříjemnému pocitu, že se toho tolik tady od roku 1988 zase nezměnilo.

Tohle je těžké. Körner je vyjímečný spisovatel s mimořádnou schopností pracovat s jazykem a známost příběhu a omezený rozsah činí z novely ideální možnost pro čtenáře seznámit se s jedním z velikánů české literatury a českého filmu. Jenže tu je jedno velké ale. První napsal Körner scénář, novelizace vyšla 12 let po natočení filmu. Hlavní postavy na mě promlouvaly hlasy pánů Čepka a Kačera a nešlo z hlavy vypudit při čtení scény z filmu. Knihy se zfilmovavají pořád, ale je cosi divného až nepatřičného, když se pořadí prohodí. Mnohem více to působí jako vykrádání sebe sama. Jako zkoušet si nasadit už jednou použitý prezervativ. Brrh.

Proč je lepší striktně oddělovat životy autorů od jejich děl? Kdybych neměl někoho slavného v oblibě a chtěl poškodit jeho odkaz, jen těžko by se mi to mohlo podařit tak jako Martinu Reinerovi v jeho (Ne-)Románu o Ivanu Blatném. Již na prvních sto stránkách, tj. v první šestině se zřetelně rýsuje leitmotiv vyprávění o životě básníka, neboť odhadem 30 stránek je věnováno rodičům Ivana Blatného, 30 stránek Vítězslavu Nezvalovi, 30 stránek Jířímu Ortenovi a 10 stránek zbývá na protagonistu. Proto je druhá polovina knihy popisující přežívání dobrovolně izolovaného básníka o poznání méně záživná. Životy snad všech ostatních v Blatného okolí jsou totiž naplněnější a rozmanitější, včetně padouchů ve službách režimu a STB. Ostatní žijí a smýkají Blatným, aby stál ve správný čas na správném místě. Jedinkrát se Blatný posadí za volant vozu svého osudu a doveze sám sebe sice do emigrace, ale do blázince. Výmluvný je kontrast mezi Blažejem Vilímem a Blatným. Bývalý československý poslanec Vilím zakoupí za hypotéku dům, jehož část pronajímá a ve kterém Blatnému nájem platí fond pro československé uprchlíky, a aby dům splatil, pracuje jako obráběč kovů 55 hodin týdně a po nocích korespondenčně řeší budoucnost komunistickými agenty promořené exilové čs. sociální demokracie, než se zhroutí vyčerpáním, zatímco nezaměstna(tel)ný Blatný sedí o patro výše, kde slovy autora: "...zavřený ve svém pokoji píše, nebo masturbuje."

A ačkoliv je Básník právem ocěněnou prací a zábavným společníkem na bezesné tropické noci v rozpáleném panelákovém bytě, je to právě zásluhou širokého záběru, kaleidoskopu ze střípků životů desítek jiných, v Reinerově vyprávění živějších a skutečnějších charakterů, na jejichž ramenou se nese mdlý, nudný a rezigrovaný patron. Pokud jsem někdy měl v úmyslu se začíst do Blatného poezie, tahle kniha mě od toho odradila. Možná by bylo lepší, kdyby neexistovala a o Blatného životě čerpali lidé informace pouze z pahýlu na Wikipedii.

Má cenu vydávat mj. novelu, o které jeden z jejích autorů napíše, že se mu na ní nechtělo plýtvat autorským dechem? Je to totiž znát. Bohužel se mi opakovaně stává, že když narazím na výbornou knihu a pořídím si další knihy od téhož spisovatele (v tomto připadě týchž spisovatlů), bývám zklamán.

Největší devizou knihy je sama její existence. Je chvályhodné, že někdo vyhledá a zpracuje osudy pamětníků komunistických lágrů (hlavně pana Petrovského). Ale nejde se zbavit dojmu, že šla látka zpracovat lépe. Když Solženicyn, Šalamov nebo u nás třeba Pecka jako bývalí vězni píšou v er-formě, působí ich-forma společně se jménem autora ročník 1978 na obálce paradoxně méně autenticky. Rozsah je opravdu osekaný na dřeň, 170 stran formátu pohlednice je strašně málo. A proto snad chybí vyprávění hloubka a prostor pro vytváření empatie a vybuzování emocí u čtenáře.

Krásně ošklivé, vyjímečně vykreslená atmosféra pozdní normalizace. Tohle není novela o Kafkovi, ale o Dr. Sukovi, Hardulácích, Moorstadtových a dalších Češích, s přiměřenou mírou stereotypizace, a přitom při zachování bohatosti odstínů toho, co to je být Čechem, protože Čech je moje oblíbená postava smějící se bestie Lexa, Češi jsou i ti, co se dostali do Ameriky a bojují tam s ní, ale i sami se sebou. Je to komunismem? Nebo něčím mnohem starším, co se vznáší ovzduším nad Prahou, co ovlivnilo i Kafku? Bude líp, nebo nás předpřiposranost a 400 let hrbení se zase jednou dostalo?

Jistě dobrý a nutný postřeh o dnešní době, která je svědkem rozpadu institucí a "Voják se stará, voják má," se stalo mottem společnosti. Ale výzkumy, ve kterých Češi o sobě tvrdí, jak moc jsou pro zásluhovost, jsou v rozporu s tím, jak Češi volí (mimochodem věc v knize nepopsaná). Obecně velká část společenských důsledků fragmentace společnosti a tlaku na autonomii není v knize pospaná, protože to je nad rámec souboru esejů, výběrů kazuistik a klouzání po povrchu, které autor nabízí. Škoda.

Obtížně hodnotitelná kniha. Hlavní postava směřuje odnikud nikam, protože není kam dojít a není čeho dosahnout. Na postapo je příběh neobvykle krotký a řídký, protagonista výrazněji interaguje jen s dalšími třemi postavami (a skoro vždycky zvlášť), se psem a letadlem, to ale není na škodu, když je zřejmé, že to hlavní se udehrává v jeho nitru. Jenže co s tím, když Hig nemá téměř žádný problém sehnat potravu, palivo, společnost, neví, co chce, a neví, jestli vůbec chce žít. Je pak co vyprávět, nebo se jedná jen o zdařilé slohové cvičení?

Dobrá oddychovka. Hledal jsem knihu, která by mi pomohla si vyčistit hlavu od závažnějších témat, o nichž jsem v poslední době četl a Jericho mi splnilo, co jsem od něj očekával. Vyprávění se totiž nakonec stočí takovým směrem, že už nic nelze brát vážně a lze se jen bavit s počtem přibývajících mrtvol. Jen je třeba se povznést nad některé logické lapsy, překladatelská překvapení (Jamie Lee Curtis jako muž) a asi opravdu přehnané množství sexu i mezi de facto dětmi. Každá z úvodních kapitol má totiž pasáž, kde se souloží, na soulož vzpomíná, nebo alespoň myslí.

Jericho trochu připomíná Darabontův remake filmu Blob z roku 1988, než se příběh vydá (pidispoiler) cestou spálené země.

Zase jsem se po delší době začetl, až jsem přejel zastávku a zmeškal jsem přestup na vlak, jenže mi to nevadilo, protože jsem si mohl o to déle číst.
Je ale škoda, že příběh končí předčasně, protože mě by moc zajímalo, jestli jiskra, co autor přivedl do svého neutěšeného světa, zažehne revoluci, nebo uhasne. Plánoval někdy Tevis pokračování, které už nestihl dopsat?

První polovina románu je výborná. Procitání ústřední dvojice, jež si začíná uvědomovat bídu své současnosti, pomáhá čtenáři se zorientovat v autorem budované realitě. Ale v druhé polovině se začne děj zadrhávat. Jedna z hlavních postav se z příběhu prakticky zcela vytratí a ta druhá na své pouti bloudí a dějová linka se zdegenerovanou křesťanskou komunitou není příliš zajímavá. I konec je trochu spíchnutý horkou jehlou a všechny problémy, které se rýsují na obzoru, se až příliš lehce vyřeší jako mávnutím kouzelným proutkem.

Ale hlavní myšlenka celého románu o úpadku lidstva s technologickým pokrokem zejména posledních 15 let je dnes aktuálnější než v době vzniku. Nastupující generace je poprvé v historii v průměru hloupější než jejich rodiče (obrácený Flynnův efekt) a není to tak dávno, co i českými médii proletěla zpráva, že 30 % amerických středoškoláků v posledním ročníku má problémy se základními čtenářskými dovednostmi. Ale stejně jako v tomto románu, naděje tu je. Vše záleží jen na Vás, na nás... a hlavně teda na Vás (vlevo).

Milá exkurze do sfér literární archeologie, protože Frankenstein je v mnoha ohledech na hraně dvou protichůdných světů. Dílem odraz romantismu s rozvláčnými popisy přírody, charakrerů a jejich vypjatých emocí, dílem jeden z prvních moderních románů s prvky primitivního sci-fi / hororu. Z části nudná klasika, z části brakový krvák. Zjevně víc než inspirovaný Ztraceným rájem, ale zároveň velmi originální příběh, který se stal praotcem tisíce dalších děl, byť snad žádné nedosahuje podobných kvalit a významu jako původní Frankenstein.

Hodnocení je přísné, protože jsem naletěl. Kvůli reklamě a anotaci jsem očekával reálný příběh reálných postav, trochu robinsonádu o boji s divočinou. Jenže tady se servíruje jiná káva.

Kniha je nepochybně ženská. Pro někoho by mohlo být podstatný boj o střechu nad hlavou, o potravu, boj s predátory a jedovatými pavouky a hady, což se děje, ale skutečnost se odbude v pár větách (Bratra kousl pavouk a otekla mu noha. Míval jsem hlad, někdo umřel, protože se neurodilo...), aby zbylo více místa pro ponory do nitra, nimrání se v emocích, fantazijní prvky, nahlížení do snů, zkrátka pro všechny ty serepetičky okolo, které konkrétně mě moc nezajímají. Ale třeba moje žena z toho bude nadšená, až si Hnízda přečte.

Knihu jsem si pořídil, protože mám k Liberci vztah, a tak mě trochu zklamalo, že vůbec není pro příběh podstatný a slouží jen jako kulisa, protože stejně tak by mohl být hrdinou Španěl cestující na Filipíny v 17. století a nic by se ve vyznění románu nezměnilo.

Pro mě doposud nejslabší King. První dvě třetiny se nic zvláštního neděje a pak se největší hrůza servíruje narychlo na posledních dvaceti stránkách.

Jak stárnu a číst mě baví čím dál tím míň, respektive na to mám čim dál tím míň času, jsem vděčný za sérii Zapomenuté příběhy, ve které se nacházejí krátké nepřílíš známé historické příběhy zasazené do kontextu své doby, a kterým se mohu věnovat i jen třeba pár minut denně. Jediné, co mě štve, jsou odkazy na příběhy z předchozích dílů, které mi připomenou, že ačkoliv všechny knihy série vlastním, pamatuju si toho po letech málo, což mě mrzí a vytáčí. Nepřestávejte, pane Kechlibare. Rád si prečtu všechno, co napíšete na svůj blog, do Echa, nebo do dalšího dílu Zapomenutých příběhů.

Knihu jsem si přečetl díky rozhovoru Terezy Matějčkové s autorem v Echu. A měl jsem po něm nerealistická očekávání. De Stoop se zaměřuje logicky na život a smrt svého příbuzného. Souvislosti, které aktéry svedly: ztráta postavení a ekonomické viability zemědělství ve 20. století, neřešená kriminalita mladých s migračním pozadím aj. zmiňuje a snaží se o psychologizaci aktérů, ale mnohé sotva nakousne na dvou odstavcích a o hlubší ponor do příčin se nesnaží. Nakonec ale o tom kniha není. Je o bezohledne vraždě 84 let starého muže pro peníze na ojeté auto, motorku, nové mobily a chlast a trávu. A místo nějákého rozuzlení nebo smíření mám ze vztahu pachatele k pozůstalému oběti pocit, že se vsechno dá shrnout do sdělení: "Stalo se, sorry vole." Jestli jsem dobře pochopil text, obličej na deskách knihy není Daniel, ale obrázek náhodného člověka z internetu, což mě mrzí.

Když jsem jel do Litvy, v tištěném průvodci doporučovali ze všech děl litevské literatury zrovna tuhle knihu, díky překladu do češtiny jednu z dostupnějších možností. A ve zkratce: není to dobrý, nesedlo mi to.

Rozehrávají se tu tři dějové linky propojené jmény protagonistek a opakujícími se motivy. Nejucelenější z nich je pseudoapokryfní převyprávění části Nového Zákona, a to je docela málo, protože v historii lidstva asi neexistuje profláklejší příběh. Zbylé dvě linky jsou slabší, děj by šel u každé z nich shrnout do tří vět, vypravěčky a protagonistky nejsou moc ničím zajímavé, chovají se divně a nejhorší jsou konce, useknuté, působí až odflákle, až jsem byl překvapen, že mě poslední řádky tak zklamaly, když mi po většinu doby bylo docela jedno, kam se vyprávění ubírá a co se postavám stane.

Těžiště románu pak tkví v ženské touze po v různých fázích společného vztahu nedostupných mužích s různými variacemi. Marie Magdalena chce eros a Ježíš ji přivádí k Agape, to smysl dává, M. V. a Viki to chtěj taky, ale tady bylo výsledkem zklamání. Myslím moje jako čtenáře. Zákaz románu v Litvě kvůli pornografickým pasážím asi prospěl, cenzoři mu tím dali tu nejlepší reklamu, kterou by si jinak nevydobyl. Nejzajímavější jsou z celého díla po hříchu narážky na litevské reálie a historii citlivě doplněny v českém překladu poznámkami.

Napůl reportáž ze soudního procesu mezi členy kapely The Doors, napůl politický manifest. Zmiňuje se např. Havel a jeho citát, na internetu dnes nedohledatelný, o tom, že (zatím) neví, jaký je rozdíl mezi IBM a KGB. Některé názory a životní přesvědčení autora jsou inspirativní, jiné zase unavující a nepochopitelné. Ale o lidech, co mají plná ústa liberálních myšlenek a stejnými ústy pak jiným nadávají do Poláků kvůli jejich původu, si myslím svoje a nic hezkého to není.

Málokdy se mi stane, že mám pochybnosti o kvalitě překladu. V názvu se objevuje slovo Brány, protože The Doors se inspirovali u Aldous Huxleyho a jeho knihy Brány vnímání, (The Doors of Perception), ale spojení Brány vyhozené z pantů tahá za uší, podobně jako řada použitých a doslovně přeložených slovních hříček (Prorvat se na druhou stranu - Break on Through To The Other Side; facety diamantu / strany kosočtverce (?)). Citace textů kapely bych raději nepřekládal, nebo alespoň ponechal vedle překladu původní text.

Je nutné číst a dočítat i knihy, o kterých člověk předpokládá, že mu půjdou trochu proti srsti a bude s myšlenkami v nich vyjádřených občas i v konfliktu. Je třeba si rozšiřovat obzory. Mluví se o sexuálním násilí a jeho důsledcích na oběti dost? A jak se o něm mluví? Stačí se podívat pod jakýkoliv článek o znásilnění na českých zpravodajských serverech a jistě mezi prvními třemi komentáři v diskuzi se objeví názor, většinou zastávaný starším mužem, který ví, že si za to oběť může sama, protože se sama večer pohybovala venku, jistě nebyla dostatečně oblečená... nad tím lze jen nevěřícně kroutit hlavou, co je to za lidi. Změnila by četba této knihy jejich názor? Nevím. Asi ne.

Stran příběhu dvou poutníků na cestě za odpuštěním dávného zločinu: nejvíc ke mně promlouvá v momentech, kdy se jde na dřeň a pozlátko pocitů a pocitečků při procházkách Kapským Městem přestane překrývat to podstatné, co jindy jen problikává na pozadí; když autorka líčí skutek, následné sebepoškozování, naznačuje problémy s dalšími partnery, protože to je autentické. Ale jiné pasáže jsou těžko uvěřitelné: baobab v botanické zahradě, kostel, okamžiky kdy se objevují Božím zásahem vyjevené pravdy na příhodně umístěných cedulích a ve zcela náhodně zahraných melodiích na varhany. Až příliš často mě při čtění napadlo: OK, ale takhle se to stát nemohlo, tady si autorka události přikrašluje, což vrhá stín i na vše ostatní a klade otázku, co vzniklo spontánně a co bylo plánované od začátku (aneb jasně, řešíme sexuální násilí v RSA, protože je to na půl cesty mezi Islandem a Austrálií) a co ex post dotvořeno. A zdaleka nejhůře vnímám přesahy do témat rasismu a kritiky skutečných i domnělých nespravedlností patriarchátu.

Místní bezdomovec na vypravěčku ukáže prstem a první, co ji napadne, je trápit se svými bílými nezaslouženými privilegii. Následně se pár dopravuje do galerie, kde jsou vystavena díla s tématikou aparteidu. Protagonisté jsou jimi otřesení a řeší svoje trauma předčítáním traktátu o postavení mužů a žen ve společnosti nad avokádovým maki. Co to je za lidi? Spadli z třesně, nebo z Marsu? Islanďanka se kaje za aperteid a já asi tuším, odkud vítr vane. Když ona jako běloška cítí zodpovědnost a vinu za rasové zločiny jiných bělochů, měl bych i já jako muž cítit spoluzodpovědnost a vinu za sexuální násilí páchané na ženách? Ale tyhle trouby ke mně nedotroubí.

Je třeba si uvědomit, komu je případ jedné jistě velmi odvážné ženy a hodně specifického případu muže, který jí ublížil, určen. Komu pomůže? Jistě autorce, snad i mnoha ženám, které se ocitly v podobné roli. A k tomu chovám hluboký respekt.

Halík! Myslete politicky!

Svěží polemika s jednou paradoxně z nejvíce dogmatických osobností české intelektuální scény. Voltaire v textu není určitě náhodou, jemu připisované krédo: "Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit Vaše právo to říkat," asi do sv. Salvátora ještě nedorazilo. Zrovna poslouchám rozhovor s panem profesorem Halíkem z roku 2015. Prý jsem fašista, rasista, takřka nacista etc., když se mi nelíbí to nebo ono. Svoboda slova je v ohrožení, z kritiky proroka má být tabu a jsou tací, kteří by rádi udělali tabu i ze spojování vraždění a islámu. Zatímco muslimští pachatelé trestných činů v Anglii a Německu odchází do soudů s podmínkou, oběti a jejich příbuzní jsou nepodmíněně odsuzování za rasisimus, když se proti pachatelům ohrazují.

Ouředík obchází minové pole s nápisem: "Nejsem rasista, ale..." trikem kritiky náboženství a jeho politicko-společenských nároků. Jeho argumantace je vytříbená a přesná, takřka vypipetovaná, aby bylo jasné, co chtěl Ouředník napsat, ale zároveň nemohl být obviněn z rasismu a islamofobie. Takže je jasné, že v A2 se Ouředníkovi vysmívají za argumentační gymanstiku. Jenže kdyby ji Ouředník neprováděl, ti samí kritici by ho hned zařadili do škatulek fašista, rasista, takřka nacista etc. Zrovna včera, v den kdy jsem knihu otevřel, ubodal Afgánec dvě děti ve školce v Bavorsku a v Birminghamu 14-letý chlapec ubodal o dva roky mladšího, původ pachatele BBC neuvádí. Knihy však nezabíjí. Ani nože.