Set123 komentáře u knih

Pochybuji, že se najde příliš mnoho lidí, kteří by jako malí nemilovali vlastně všechny možné mytologie. Kdo nezná Dia, Ara, Háda, kdo se nesmál Jovovi, Martovi a Plutonovi? Koho nelákala spletitá síť všech těch Raů a Reů, Amonů a Amon-Reů? Kdo nepodivoval se nad Perunem a Svarogem! A kdo se nepobavil nad severskými příběhy? Já takový byl, všechno mne to fascinovalo. Ale dospělost přináší nový pohled. Zatímco řečtí a římští, egyptští, a slovanští bohové a hrdinové staly se zajímavými příběhy, severská mytologie se stala fascinující záhadou. Legendou zahalenou v háv mnoha věků ústní tradice, ale hlavně v háv sněhu, ledu a mrazu, v trůn záhadnosti, kolem kterého pobíhají vlci a poletují havrani.

Starší Edda je velice zajímavou sbírku poesie, která se až podivuhodně dobře čte. Srovnejme ji například s Homérovými eposy. Zatímco Edda utíká jako voda, přes Illiadu, i Odysseu, se člověk musí prokousávat pomalu jako Kapitálem. Na druhou stranu má tato sbírka velký hendikep ve své neúplnosti. Mnoho básní zjevně chybí a Edda tak nedává kompletní pohled na jednu z popkulturně nejvlivnějších mytologií. To že chybí jednotlivé verše v přítomných básních je samozřejmě další jizvou. I tak je však čtení této sbírky neuvěřitelně zajímavý zážitek. Člověk se nutně musel někdy jako malý setkat s nějakým převyprávěním různých severských legend, ale zde, zde jsou ve své prosté, originální kráse.

Otázkou je, může-li běžný čtenář vlastně plně pojmout krásu Eddy. Například pan Tolkien tvrdil, že ne. Edda je psána aliteračním veršem a ve svém originále byla stavěna libozvučně a právě její libozvuk na ní patří (prý) k tomu nejkrásnějšímu. A ač bych chtěl velice pochválit překlad pana Hegera, který je naprosto skvělý, je nutné si přiznat, že tuto stránku se přenést nepovedlo – ono to ostatně nejspíše nebylo ani možné.

Na stavbě jednotlivých básní můžeme pozorovat velice zajímavé struktury. Častý je například výskyt jakýchsi refrénů. Najdeme je hlavně v Mýtických písních, ale vyskytují se i v Hrdinských. Na mysli mám například ono nádherné „Nemlč, věštkyně, ptát se nepřestanu, dokud mi plnou nepovíš pravdu…“ z Baldarových snů. S tím souvisí další zajímavá stránka eddických básní. Je v nich kladen až neuvěřitelný důraz na moudrost, znalosti a rozum. Mnohem častěji nežli souboje, se v básních vyskytují vědomostní soutěže, či exhibice. Nádherným příkladem soutěží je Píseň o Vaftrúdnim, příkladem neméně krásným u exhibice může být Píseň o Fáfnim. Nevěřte výrokům jako „Jen samá pýcha, zloba, smilstvo, závist a další hnusy.“, není to pravda. Upřímně řečeno, ano, Edda má své excesy (Loki a střeva jeho syna jsou myslím dobrým příkladem.), ale v poměru k násilnostem a jiným roztomilůstkám jiných mytologií, o Bibli ani nemluvě (Tu je ostatně v brutalitě obtížné překonat.), je Edda vlastně celkem rozkošná. Na druhou stranu asi také nutno přiznat, že je to možná způsobeno nevelkým obsahem Eddy.

Abych se tu zbytečně nerozepisoval, zmíním už jenom jednu věc. Severské mýty jsou, jak jsem už jednou zmínil, často vyobrazované v popkultuře. U Tolkiena je to zjevné, stejně jako v té zrůdnosti, kterou se severskou mytologií provedl Marvel. Ale zjevné odkazy na Eddu najdeme i tam, kde bychom je nutně nečekali. Zmíním dva. Jednak World of Warcraft. A konkrétně mířím k postavě Thralla. Jeho jméno znamená Otrok. Tak i v Eddě je otcem všech otroků jistý Trael – Otrok. A pak je tu například Sigmar z Warhammeru. Tam je, myslím, inspirace Sigurdem zjevná.

Závěrem už jen toto. Edda je nádherná sbírka a ač se mi třeba Tolkienovy verše líbí více, nic to neubírá nádheře originálu.

Je cosi strašného na čtení Fuksových knih. Toto byla má třetí a ani jedna se rozhodně nečetla příjemně. Fuks dokázal mistrně to, co je pro mnohé spisovatele takřka nadlidským úkolem. Dokázal vykreslit hyperbolu a patos tak, aby to nebylo trapné. Docílil geniálního pocitu tísně, strachu, pomalého šílení tak, aby nezůstala pouze ležet na papíře, ale přenesla se i do srdce čtenáře. Zpočátku mohly kolísavé myšlenky a vjemy pana Mundstocka působit dojmem silně matoucím, až nepříjemným, ale stačilo dát knize čas pár desítek stran na jakési usazení a už to šlo samo.

První kniha pana Fukse obsahuje podobné prvky, jako jeho knihy budoucí, ovšem poněkud méně ostré a frekventované. Kniha vlastně připomíná jakousi sinusoidu. Opakující se motivy se objevovali střídavě s klamáním čtenáře, stejně jako se střídaly okamžiky rozumného vědomí se senzuálním nevědomím, sněním. Díky tomu všemu kniha nese neuvěřitelnou atmosféru, která ovšem také není jednotná. Temnota protektorátu, z části v období heydrichiády, se mísila a překrývala se skrytější, tajemnější atmosférou židovské tradice a mystiky. Při čtení bylo v několika případech nemožné nemyslet na Meyrinkova Golema. Zvláště pak poslední návštěva u pana Hause s setkání s Chaninou připomínalo mystickou atmosféru kolem Golema a dívka, bez bližších charakterových podobností, snad pouze podobná vzhledem, mi připomínala Rosinu právě z Meyrinkovy knihy.

Je strašlivý život a konec toho dobrého pana Mundstocka, váženého, dobrého a všemi milovaného Mundstocka, který si vybral metodu při které si tak trochu prošel peklem, které nakonec vlastně ani nezažil. Ale upřímně, nejsem si jist, jaký jiný, lepší konec by si kniha zakončila. Zdá se mi, že je přesně taková, jaká by být měla. Nu a nám nezbývá nic jiného, nežli přemítat a spekulovat nad tím, kdo že to byl ten holoubek, co to byl ten Mon, jaká byla úloha SiMona a vlastně celé knihy. Opravdu skvělé.

Číst Smithovo dílo je opravdu zajímavým zážitkem. Hrozně rád bych jej četl separovaně a neporovnával jej v jednom kuse s Lovecraftem, ale obávám se, že mi to nevyjde. Vím, je to nefér, ale nic nenadělám. Začněme tedy tou komparací hned. Ač si myslím, že Lovecraft je mnohem lepší spisovatel a jeho texty obsahují cosi, čeho se Smith snažil dosáhnout, ale povedlo se mu to pouze občas a ještě pouze dílčím způsobem, musím uznat, že z technického hlediska je Smithův styl doveden do vyšší úrovně. Na jeho próze je vidět, že se od mládí psal poesii a ta se mu nadobro obtiskla do stylu. Jeho schopnost popisu – lehká, rychlá, ale přesná – velice usnadňuje konzumaci jeho textů a rychlému navození silné atmosféry. Lovecraft stejného efektu – přinejmenším u své rané tvorby – dosahoval obtížněji a zdlouhavěji. Ostatně jsem dostal chuť přečíst si nějakou tu poesii z jeho pera a je mi tak relativně líto, že není přeložená do češtiny. Pravda, v angličtině nejspíše silněji vynikne rytmika jeho stylu.

Jak už tomu tak bývá, sbírka obsahuje silnější a slabší kusy. Z mého pohledu je jich slabších poněkud více. Jedná se většinou o nevýrazné texty, které velice rychle zapomenete a ač jsou opravdu skvěle napsané, omrzí. Ty úplně nejslabší jsou dosti prázdné, bez originality a nevzbuzující žádný cit. Co je dobrá zpráva, ani jeden z těch textů není špatný – špatný značí, že se nedá číst. To zde nenajdete.

Mezi nejsilnější patří právě ty, kde se mu téměř podařilo dosáhnout lovecraftovského kouzla. Pro mne osobně je nejvýraznější Utajený potomek a Genius Loci. Za zmínku jistě stojí text Příběh Satampry Zeirose a Čarodějův návrat. Mě samotného taktéž velice zaujal Ghúl. Všechny povídky komentuji individuálně, tam najdete podrobnější komentáře.

Předmluvu o autorovi a jeho díle jsem si nechal až nakonec, chtěje zhodnotit nejprve povídky samotné, aniž bych nutně znal autorův život. Radost mi udělalo potvrzení mého předpokladu, že vedle Poea byl Smith ovlivněn také pohádkami Tisíce a jedné noci. To je nejsilněji cítit ve dvou případech. Jedné z těch podle mne nejhorších povídek Zoraidin polibek a naopak na kousku, který mne zaujal, už zmíněném Ghúlovi.

Lovecraftovské motivy se neobjevují ve všech povídkách, ale v mnohých ano. A ač osobně nejsem fanouškem „doplňování“ díla jiných autorů, v tomto případě jsem rád, že k míšení došlo. Nejen Lovecraft dal Smithovi mnohé, ale byl tomu i naopak a Mýtus Cthulhu se tak stal mnohem plnějším. I přes jistou kvalitu pana Smithe bych jeho díla do Mýtu neřadil, ale jelikož to udělal sám Lovecraft, mohu to tak brát a jsem celkem rád.

Mnohé dalo by se říci o tomto autorovi a ač opakuji, že nedosahuje kvalit pana Lovecrafta (krom techniky), jedná se o dobrého spisovatele, jehož dílo rozhodně stojí za přečtení a osobně doufám, že v nejbližší době vyjde další díl sebraných spisů.

Inu, Hamletovi jsem udělil relativně negativní hodnocení z toho prostého důvodu, že mi ono drama nemohlo poskytnout nic nového. Hamlet je neustále omílaná hra, kterou zná každý zpaměti a ač se bezpochyby jedná o dílo astronomické kvality a hodnoty, na mě mezi jinými hrami od Williama Shakepseara působil jako jedna z těch méně záživných. Nu a podle čísel zde na databázi knih, je Romeo a Julie hra ještě čtenější – tedy ještě známější. A s politováním musím konstatovat, že na mě tato hra má stejný účinek jako právě Hamlet.

Aby bylo jasno, text je neuvěřitelně krásný a propracovaný, což podtrhuje ještě překlad profesora Hilského, ale stejně jako u Hamleta musím konstatovat, že na mě hra nemá patřičný efekt.

Dovolím si každopádně dvě poznámky.

První je asi takováto. Romeo a Julie mají v Shakespearových tragédiích jeden svůj protějšek. A tím je hra Antonius a Kleopatra. Toto drama mám velice rád a rád jej také k Romeovi a Julii přirovnávám. Antonius a Kleopatra jsou vládcové světa, kteří si ve své moci v ničem nezavdají, kteří jsou protřelí světem nejkrutější politiky a intrik. Jejich láska je tímto velice poznamenána. Je vášnivá, ale nikoliv divoká a nerozvážená, je absolutní, nikoliv nárazová. Je pevná jako skála, není záchvatem mladistvé nerozvážnosti. Je krásná. Naproti tomu Romeo a Julie, ve svých čtrnácti letech jsou pouze rozvášnění životem, nerozvážní a nejistí, afektovaní a… no, nebojme se si to přiznat, hloupí. A Vavřinec je v tom ještě podporuje. Konec Antonia a Kleopatry je zkázou nekonečného oceánu. Konec Romea a Julie je konec přílivu. Je to smutné, je to silné, ale není to… takové.

Druhá poznámka, u které se toliko nerozvášním, je jenom takový postřeh. Vedle dramat napsal William Shakespeare mnoho sonetů. Doporučuji si je přečíst před Romeem a Julií a ještě jednou po Romeovi a Julii. Tato dvě Shakespearova veliká díla se úžasně prolínají. Nutno však podotknout, že Romeo a Julie není jedinou hrou, která na sobě tento znak nese.

Tím co zde píši, nikterak neponižuji hodnostu tohoto dramatu pouze si dovoluji tvrdit, že jiné hry jsou, inu pokud ne lepší, tak alespoň jiné a poněkud více osvěžující. Nic to nemění na tom, že Romeo a Julie je hra plná bolesti (v ostrém kontrastu s frivolním humorem), smutku a deprese. A je to opravdu dobrá hra.

8 31.10.2020

Jsem přesvědčen, že pan Gaunt byl mnohem hloupější, nežli by se na první pohled soudilo. Nepochopil, že jeho místo je v politice, nikoliv v nějakém lokálním maloobchodu. Sakra, tomu by to tam šlo! Konec konců, komu je co do duší? Dnes se hlavně hlasy cení, že ano, pane Kryle?

Ale teď vážně. Následující část bude téměř jistě obsahovat vyzrazení děje.

Upřímně jsem knihou trošičku zklamán. Ne proto, že by byla špatná, to ne. Já na ni byl hrozně, ale opravdu strašně natěšený. Opravdu jsem od knihy čekal snad mnohem více, nežli mi mohla nabídnout. A to rozhodně není vinou knihy, ale vinou mou. Tak nějak mě na knihu hrozně natěšilo Prokletí Salemu a odkazy v popkultuře to jenom završily. To byla chyba.

Nutno zmínit, že se kniha jazykově, strukturou, či popisy nikterak výrazněji neliší od čehokoliv jiného, co jsem od Kinga četl. A to se mi u již čtrnácté knih zdá býti jistou chybou. Možná jediná knihy, která se zatím stylisticky odlišovala, byla Geraldova hra. Ale úplně špatně to zase není, on totiž tuto strukturu King prostě umí. Myšlenkové pochody postav, propojování vztahů a tak dále a tak dále. Jazyk nemá smysl popisovat, to bych mlel pořád to samé dokola jak o v mých jiných komentářích.

Připouštím, že těch postav bylo v této knize opravdu maličko moc. Je pravda, že si je člověk nemusel nutně zapamatovat, ony se vždy samy připomněly, ale moc jich opravdu bylo. Nakonec opravdu důležitý byl akorát Alan, Norris, Poly, Keeton a Gaunt, ale člověk má takovou instinktivní tendenci zapamatovat si všechny postavy a tahle knihy mu to opravdu neulehčuje.

Musím ovšem ocenit eleganci, se kterou pan King rukou pana Gaunta postavy propojoval. Čekal jsem, že začneme opravdu nějakými drobnými lumpárnami, což byla možná pravda, pokud bahno v prostěradlech považujete za drobnou lumpárnu, ale obecně bych řekl, že se to až moc rychle rozjelo do extrémních rozměrů, což jsem osobně neocenil, ale vztahy fungovaly dobře.

Co mě relativně dost trápilo, byl chaos, který nastal v druhé polovině „Výprodeje století“ a táhl se až do úplného konce. Nemám rád chaos, ale v této knize to byl naprosto neodvratný. Nu a myslím, že i chaos se Kingovy povedl velice pěkně, takže jsem u toho nakonec ani tak moc nesténal.

Závěrem si nemohu odpustit okomentovat závěr. Mnoha lidem se nelíbil. Mě ano, mě se upřímně dost líbil, i když davové scény nemá rád. Proč se mi líbil? Protože to byla krásná alegorie na Zjevení Janovo. Konec konců, co jiného, nežli toto, byl pan Gaunt?: „I vyšel kůň, ryzí: i sedícímu na něm dáno jest, aby pokoj vyzdvih z země, a aby se lidé ve spolek mordovali: a dán jemu meč veliký.“ Celé závěrečné zúčtování poněkud připomínalo Apokalypsu. Jak ostatně říkal pan Gaunt, prostředky zůstávají stejné, jenom jejich forma se mění. A co sejde na tom, jestli to je meč veliký, nebo puška automatická, že?

Je třeba si něco otevřeně přiznat. Howard Phillips Lovecraft nebyl velkým básníkem. Jeho prozaické texty jsou geniální, jeho poesie je průměrná. Možná skoro podprůměrná. Tím ovšem hovořím o struktuře veršů a o rýmech. Nikoliv o atmosféře, kterou vzbuzují. Právě jejich kostrbatost, nedokonalost, někdy až nepřirozenost možná umocňuje sílu Lovecraftovy veliké imaginace, která zasahuje téměř veškerou popkulturu fantasy a hororu dneška.

Jeho sonety nejsou známé, právě proto, že nejsou excelentně zpracované, jsou však skvělé. Do Lovecraftova díla přinášejí další stupeň poznání. Většina sonetů velice rychle odezní. Ale jiné? Hned první tři, které slouží jako jakýsi úvod jsou velice temné a napínavé. Nyarlathotep? Geniální. Maják prastarých? Příběhově velice zajímavé.

Četl jsem vydání od Strak na vrbě, kde má překlad na svědomí Tomáš Kratochvíl. A je to skvělý překlad. Není ani zdaleka doslovný, což zaručuje prostor pro vytvoření jazykové kompatibility, která není v doslovném překladu možná.

(SPOILER) Ach, jak těžké je pro mne psát tento komentář. Víte, když jsem před devíti měsíci zjistil, že znovu vychází Pistolník a já tak budu mít možnost si celou sérii přečíst, byl jsem nadšený. A tak začal dlouhý pochod, veliká cesta, která trvala víc než půl roku, ale jsem zde, na konci a jsem smutný. Protože nejen po poslední knize, ale vlastně po celé sérii mi v ústech zůstala pachuť.

To že se tato pachuť objeví, mi bylo jasné od Zpěvu Susannah, tušil jsem to již ve Vlcích z Cally, ale i tak jsem překvapen. Nejdříve však něco o knize, potom o celé sérii. Upozorňuji na vyzrazení příběhu obsažené v komentáři.

Na rozdíl od Zpěvu Susannah se v knize něco zase děje a celý styl knihy se vrací ještě před Čaroděje a sklo. Tím myslím, že se Rolandova parta zase vypravila na cestu, nesedí někde ve škarpě, či ve vesničce, ale opravdu pochoduje. Problémem se ukázal býti jeden nešvar, zasazený již ve Zpěvu. Stephen King. Víte, když jsem četl řádky Zpěvu, na kterých se on vyskytoval, byl jsem v šoku z té arogance. Ale myslel jsem, že to rychle skončí. Ale ne. Tak jako se již od třetí knihy neustále mlelo o růži, zcela bez hloubky a beze smyslu, tak se v poslední knize začalo hovořit o panu Kingovi. Ba dokonce ještě více a ještě otravněji. Omlouvám se, ale to, že ze sebe spisovatel udělá „Nejdůležitější“ věc na světě a do příběhu zahrne zcela neskrývaně i svou osobní tragédii, je tak vygradovaný egoismus a narcisismus, jaký jsem posud neviděl.

Kniha změnila i vypravěčský sloh a tak autor opakovaně komentuje děj, jakoby nestačilo, že ze sebe udělal jeho součást.

Ještě dvě věci stojí za zmínku. Jednak ony toliko omílané úmrtí postav. Jsou trapné, jen co je pravda. Smrt Edda by ještě byla stravitelná, i když si v jejím průběhu vzaly ony věhlasné reflexy všech pistolníků volno. To jak umírá Jake, je vyvrcholením Kingova egoismu, které ani nemám sílu komentovat. Susannah pro jistotu ani neumírá, jen se na všechno vysere, zapomene na to, že na ní její muž „čeká“ a nachází si za něj velice trapnou náhradu. Vůbec tato část konce knihy je podle mne zrůdnost. Ochu je jediný jehož smrt byla hrdinská, zato však nesmyslná. Zato ale sakra smutná. Callahanova smrt je zmíněna tak nějak mimochodem, takže o tom snad ani nebudu mluvit.

A druhá věc. Obecně si myslím, že autor má vždy právo ukončit své dílo, jak se mu zlíbí. To že i sám King cítil nutnost si vlastní konec obhajovat, podle mne neříká o konci samém nic dobrého, ale budiž. Rolandův konec beru, nic proti němu nemám. Ale to co je před koncem… Jednak Mordred, druhak Karmínový král… Inu, to je ubohost. Ochu mohl klidně šlápnout do díry, zlomenina se mohla zanítit a on umřít na infekci a bylo by to vlastně stejné. Takhle to působí tak, že jediný důvod proč se tak dlouze mlelo o Mordredovi byla jeho smrt, načež Mordred odchází ze scény. Krále nebudu komentovat. Uznávám, jeho konec byl kreativní, ale tak stupidní.

Teď k sérii. Až ve vlcích jsem si to začal uvědomovat, ve Susannah už byla chyba jasná. King se projevil jako někdo, kdo neumí vůbec psát. Jak je sakra možné, že nejslavnější autor současnosti napíše něco v prvních třech knihách a všechno to potom zmrví? Rozkreslí si nějakou mapu světa, postavy, prostředí, pohnutky a cíle oněch postav. A bum. Pak to všechno v průběhu předělává, překrucuje, píše si, co se mu zachce, aniž by to mělo smysl a jakoukoliv návaznost tak ruinuje.

Toto poznání pro mě bylo neuvěřitelně bolestivým. A je to o to horší, že celou tu dobu tvrdí, že si to nevymýšlí, ale příběh do něj jaksi proudí. To do něj tedy proudil sakra divně.

Docházejí mi síly, musím to zakončit. Zakončím to pozitivněji. Série se čte dobře, nejtěžší se mi v tomto ohledu zdá Věž z důvodů výše zmíněných. A nutno podotknout, že jsem si to celé užil. Do té, či oné míry i Věž. Konec konců, kdyby mě zájem o příběh, nebo celé univerzum opustil, sotva by mi vadila úmrtí postav, nebo antagonistů. Kingova představivost je veliká (i když bych mohl kritizovat všechno to jeho „inspirování“) a celá Rolandova sakra depresivní pouť je velice poutavá. Osobně musím říct, že by bylo lepší, kdyby nikdy nenapsal poslední dvě knihy, protože mi velice pokřivily pohled na celou sérii, ale co naděláme. Nejlepším dílem je jednoznačně tak trochu samostatně stojící Čaroděj a sklo, nejhorším se mi bohužel zdá Temná věž, i přes to, že jsem do ní vkládal mnohé své naděje.

Pan Poe je jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů vůbec. A jeho básně patří k vrcholu jeho tvorby. Tak jak to bývá u sbírek povídek, bývá to i u sbírek básní. Některá se vám líbí více, jiná méně, ale u Havrana a jiných básní mohu s klidným srdcem říci, že žádná není špatná. Opravdu se snažím vzpomenout si na alespoň jednu jedinou, která by nebyla krásná a nenacházím ve své mysli ani jednu.

Hodnocení v kategorii „povídky“ u této knihy dávám různá. Nejslabší výsledek má Eldorado, kterému uděluji tři hvězdy. Pomiňme to, že tři hvězdy jsou stále průměrný výsledek, tedy dosti dobrý, důležité je spíše si uvědomit, že Poeovy básně daleko přesahují mnohou jinou poesii a tři hvězdy u něj značí pět hvězd kdekoliv jinde.

Pan Poe byl velice zvláštní, smutnou, depresivní a narušenou osobou; stále však také osobou nad mnohé inteligentní a citlivou. Toto všechno se projevuje v jeho poesii, ještě více, než v jeho povídkách. Samota, smutek, beznaděj, bezmoc… To jsou temná slova, temné city, které na vás prýští z téměř – téměř! – každé jeho básně. K těmto neuvěřitelně hlubokým citům přidejte geniální sloh a vzniknou vám jedny z nejlyričtějších básní všech dob.

Dovolíte-li mi, zmíním zde tři konkrétní básně. Začnu básní „Sloky Heleně“. Na mnohé tento hymnus na lásku, na krásu, dovolil bych si říct na poblouznění, nebude působit tak mocně jako na mě. Já k básni chovám jistý osobní cit, jelikož jsem na místo oné pověstné „Heleny“ dosadil Helenu jinou, která pro mě byla – a stále je – osobou jisté vysoké Důležitosti.

Vedle Heleny jsem si obzvláště zamiloval jinou báseň, jejím jménem je „Očarovaný palác“. Vedle své individuální existence, je tato báseň též součástí povídky „Zánik domu Usherů“, kterou vřele doporučuji. Ale k samé básni. Z počátku se jedná o jakýsi chvalozpěv krásy, blaženosti, ba dokonalosti. A pak přijde pád, neb obléhat začali králův pyšný hrad. Podle mě je to báseň nad jiné depresivní, smutná a realistická. Zapůsobila na mne dost mocně na to, abych se ji naučil zpaměti. Vždy když si ji znovu odříkávám, vzpomenu si na Epos o Gilgamešovi: „Enkidua, jehož jsem nadevše miloval, jenž se mnou podstoupil všechny strasti, postihl osud lidstva.“ Ano, osud lidstva dříve, či později, ale zcela jistě postihne vše.

A pak je zde Havran. Mám o něm vůbec psát? Co bych psal? A jak by to bylo dlouhé? Omezím se tedy pouze na toto: Jedná se o nejlépe znějící báseň, s nejhlubším citem a největší hloubkou, jakou jsem kdy četl. Miluji ji a to jak v jazyce českém – ctím překlad pana Vrchlického a možná ještě více ten od pana Nezvala -, tak i v anglickém originálu, který dosahuje znělostí a hloubkou ještě o mnoho dál. Podstatou té básně je temnota. „Darkness there and nothing more.“ A tuto temnotu, toto šílenství, či chaos, ztělesňuje Havran – pán? či paní? či snad sám ďábel? Nevím. Ale prosím, odmysleme si na okamžik havrana a dosaďte na místo havrana to, čeho se vy sami nejvíce bojíte a představte si, že toto něco zvěstuje tu nejhorší věc, která se vám může stát, v samotě, v tichu, které ostře, ale přece melancholicky kontrastuje s vichřicí. A k vám pomalu, ale jistě přichází šílenství…

Je mi nemilé hodnotit tuto knihu v zásadě záporně, bohužel však nemám na výběr. Je jisté, že toho času byl Labyrint světa a ráj srdce nejdůležitější českou knihou, hned vedle Bible Kralické, v dnešní době to už ale opravdu není ono…

Češi jsou považování za jeden z nejvíce ateistických národů na světě. To je ale nesprávná interpretace statistiky. Jsme národ, který se podivuhodně málo zařazuje do církevních struktur. Ale ateisté? Ne. Těch pravých ateistů (mezi které se počítám), znám velice málo. Lidé dnes věří v neuvěřitelné množství esoterických, astrologických a jiných nesmyslů. Ve zvěrokruhy, aury, vlastně i anděly, kteří většinou pocházejí s křesťanství, židovských textů, či islámu. Ale Bůh? Ne. Karma ano, jakási Síla, ano. Ale nikdo se nechce řadit do církve.

Problém tohoto textu je tedy jeho přílišná inklinace (a kdo by se divil?) ke křesťanství, sic jinak vedenému, však stále křesťanství. Je zde příliš mnoho dialogů, které nám dávají jakousi rigorózní podobu víry, a to dnešní čtenář nesnese. Protože dnes je k víře třeba svoboda.

Jak jsem již řekl, já nejsem věřící člověk. Mně vadí to, že Komenský, stejně jako většina lidí té doby, ve všem vidí Boha a vše na Bohu záleží a Bůh tohle a Bůh tamto… Ten strach ze samostatnosti a z opuštěnosti je mi dnes prostě proti srsti. Ale to byl problém hlavně druhé poloviny knihy.

V první polovině mi hrozně vadil náš drahý Poutník. Tak rýpavého, nepříjemného a vybíravého člověka bych zaškrtil, kdybych měl tu smůlu, že bych ho potkal. Každý dokáže najít spousty chyb v čemkoliv. (To je ostatně to, co dělám ve svých komentářích.) Je ovšem neuvěřitelně hloupé ignorovat to pěkné, což bohužel Komenský často dělal.

Kniha je psaná příjemně, svižně se čte, obsahuje spousty krásných myšlenek a alegorií (ať říkám co chci, je to stejně ji zajímavý teologický monolog), můžete na ní myslet dlouhé dny a týdny a neustále ji probírat z jiných úhlů a to je úžasné. Opravdu se jedná o hodnotnou knihu, to nelze popírat, stejně tak, jako nelze popírat to, že Komenský byl neuvěřitelně inteligentní a moudrý muž, ale kniha prostě není pro moderního čtenáře. Nebo alespoň není pro mne. Je mi to líto, ale upřímně mě to nepřekvapilo.

Muž, který se směje, je druhá kniha od Victora Huga, kterou jsem četl a musím uznat, že je skvělá. Jejím problémem – pro mě – není ani toliko délka knihy, nebo dlouhé popisy – pro Huga typické -, ale spíše větší snaha o seznámení čtenáře s prostředím knihy, než bych si přál. Někdy je těch dobových informací prostě moc.

Autor je skvělý v popisu a tvorbě citů mezi postavami a vůbec se mu daří skvěle popisovat charaktery ve svých knihách. Úžasně popisuje zlomové okamžiky v duševním vývoji postav a nebojí se tyto okamžiky popsat velice surově, skoro až brutálně, za což si autora tolik vážím.

Hugo je také schopen do svého díla včlenit jakousi „heroickost“, či „dojímavost“… nejsem si jist jak ten pocit pojmenovat, řekněme prostě, že jsou v knize části, ze kterých vám naskakuje husí kůže.

Pro mě jsou hlavní dvě části této knihy, kvůli kterým dávám plný počet bodů:
Prvním je Kniha druhá – Loď na moři, které má pro mě celá velikou sílu, hlavně pak konec, u kterého jsem cítil, že bych neměl být dojat a přes to jsem byl. Ten zápas několika zlých, opravdu zlých duší s mořem, je podle mě prostě úžasný.
Druhým okamžikem je samozřejmě konec. Konec velice silný, dojímavý, nekompromisní a absolutní. Nechci zde cokoliv z knihy prozrazovat, proto napíši jen toto.

Jednoduše se jedná o skvělou knihu, která se – a byl jsem z toho překvapen – celkem dobře čte a těžko se od ní odchází.

O…..k, takže 120 dnů sodomy.
Upřímně si nejsem jist, jak začít, ale asi to vezmu rovnou od bodu tak lidmi oblíbeného: porno, filozofické dílo, nebo dílo sexuologické? No, jediné, co jsem schopen říci je, že se rozhodně nejedná o žádný masturbační materiál, ba dokonce to přesně k tomuto má velmi daleko. Samotné akty jsou velice stroze líčeny vypravěčským způsobem jako: „Nechal si nasrat do huby a po té to spolkl.“, ba dokonce to velice odpuzuje od jakýchkoli sexuálních myšlenek.
Dále pochybuji, že jsem jediný, komu slova jako hovno, prdel a srát vyloženě vadí, jsou-li použita v popisu od samotného vypravěče a ne v řeči nějaké postavy, což se zde bohužel děje neustále.
Někteří lidé tvrdí o 50 odstínech šedi, že se v nich autorka snaží všemožně vyhnout přímého označení pohlavních orgánů a jsou místo nich používány věci jako „Jeho mužnost“ a jiné. No a napříč všemu očekávání je to tu tak stejně. Ani jednou, za těch 400 stran jsem nezaznamenal slovo typu „penis“, nebo „pyj“, zato však slova jako „čuráček“, „ocas“, „mužnost“ a dejme tomu „kláda“, jsou v této knize neustále.
Někteří jiní v tomto díle vidí ohromné filozofické umění, které odhaluje temnotu v srdcích lidí a tak dále a tak dále. No, tito lidé mají bezesporu pravdu, omlouvám se však, ale tuto myšlenku lze zpozorovat v každé třetí knize a každém druhém fantazy.
No a poslední téma, které vytáhnu je sexuologie. No, rozbor některých sexuálních praktik a úchylek to rozhodně je, ale nejedná se o 600 rozličných příběhů a 600 jedinečných zvráceností, nýbrž o toto v čísle 50.
Autor píše, že pokud se vám budou některé části zdát podobné, stačí aby, jste si je přečetli znovu a uvidíte, že se liší. To je pravda, ale jedná se o změnu v počtu zúčastněných, nebo týraných osob, nebo jiné, čistě proporční rozdíly, či technikálie.
Tak abych dal příklad, v jedné povídce se píše: „Nechal si nasrat do úst a pak to spolykal.“ A v druhé „Nasrala mu na talíř a on to z něj snědl.“
Nekritizuji toto dílo pro to, že je nechutné a stereotypní, což bezesporu je, ale kritizuji ho pro jeho jednoduchost a pro to, že není takové, jaké samo sebe snaží prezentovat. Uděluji 2 hvězdy.
(Jo a co se týká znechucení, nebo něčeho podobného, to ucítíte v každé části tak tři povídky a pak vás to přejde, proto, že v první části to je neustále: sperma, sperma, hovna, hovna, moč, moč. V druhé: odpanění, odpanění, bičování, bičování. Ve třetí: mlátí, mlátí, řeže, řeže. A ve čtvrté: jed, jed, oheň oheň.)

No konečně také recenzuji poslední z trilogie, kde se pokusím o co nejobjektivnější hodnocení.
Svazek je opět rozdělen na dvě knihy, z čehož jedna je z pohledu zbytku společenstva a druhý se skládá z Froda, Sama a Gluma.
První polovině nemám co vytknout. Dle mého názoru se jednalo o literárně dokonale zpracované, příběhově plné a fantasticky nabyté vyprávění toho nejlepšího základu. Jedná se o jednu z nejdokonalejších knih, jakou jsem kdy četl. Vůči ději, slohovému stylu a jazykovým prostředkům nemám žádné námitky, ani kritiku. Prostě a jednoduše dokonalé.
K druhé polovině mám asi tolik: Jazykové prostředky, slohový styl, dokonce i dějová linka jakožto taková jsou dokonalé, mou jedinou kritikou zde je, stejně jako u prvního dílu, mé subjektivní zaujetí vůči Frodu Pytlíkovi.
Já tuto postavu vskutku nemám rád a přikláním se k tomu názoru, že i v knihách je hlavní postava spíše Sam Křepelka.
Vyvrcholení celého děje je dojemné a čtivé, stejně jako celá kniha. Leckomu by se mohlo jevit zakončení děje zpět v Kraji nudné a zbytečné, dle mého názoru tomu tak ale není. Toto zakončení děje bylo konečné a totální a podle mne bylo potřeba pro úplné vyvrcholení děje jednotlivých postav.
Dodatky byly velice kvalitní, užitečné a dobře seřazené, tudíž dle mne bez chyby.
Jelikož toto je databáze knih, nebudu se tu věnovat rozdílům mezi filmy a knihami, jenom podotknu, že jsou markantní.
Celou knihu hodnotím nejlépe ze všech 5 z 5 hvězd a dal bych nejraději 10, bohužel to nelze.
Celou sérii pak hodnotím jako jeden z nejlepších výtvorů světové fantasy tvorby, v celé historii.

No dobře, přestanu se tomu konečně vyhýbat. Knihy se snažím komentovat všechny okamžitě poté, co je dočtu. Za dobu, kdy zde komentáře publikuji, přečetl jsem tuto knížečku nejméně třikrát a ne a ne se k tomu dokopat. Fajn, tentokrát jdu do toho.

Mám ke knize silně ambivalentní vztah. Na straně jedné jsem ji četl (a poslouchal audioknihu) již od útlého dětství a vždy mne bavila – i dnes mne baví. Na straně druhé se za celou tu dobu nemohu zbavit jednoho pocitu. Ona je to vážně dost špatná kniha.

Nenenene, nekamenujte mě, prosím. Podívejme se na to objektivně. Kniha nevymyká jazykovou perfekcí. Ani originál ani překlad nejsou nijak zvlášť lexikálně pestré, autorka opakuje fráze neustále dokola, sloh je skřípavý a až podivuhodně jednolitý. Děj? Ale notak. Jednak je podezřele nevyvážený, čas letí tu jako splašený, tu se vleče, opakují se tam hloupé dějové zkraty, které nelze ospravedlnit, v textu najdeme mezery, nedokonalosti, úplné nesmyslné hlouposti (Hagrid musel s malým Harrym obletět polovinu Anglie a celá scéna s drakem je tak hloupá a zbytečná, že to snad ani netřeba zdůrazňovat). Pokud jde o charaktery postav, jsou to často karikatury, vyobrazující základní charakteristiky způsobem až nezdravým (rodina Dursleyových je jen nejkřiklavějším příkladem, Brumbál po dlouhou dobu není ničím, než moudrým starcem a většina postav je na tom stejně), když už se Rowlingové podaří nějakou postavu opravdu dobře vykreslit, vyleze z toho nějaký zmetek jako Potter. To vše musí nezbytně vést k závěru, že je to mizerný brak, kterým člověk jenom ztrácí čas.

No ale ono asi ne, ne? Už proto, kolik hodin svého života jsem jen s touhle jednou knížečkou (natož celou sérií) zabil, nemohu to postavit takhle najisto. Protože já to od dětství opravdu poslouchám a čtu jak blbec stále dokola. Tak čím ono to je? Některé scény jsou samozřejmě prostě krásně napsané. Třebas nedávají vždy smysl, autorka je geniální vypravěčkou. Třebaže je děj děravý a nelogický, je strašně poutavý a zábavný. Třebaže je to celé takové mírně parodické, je to přeci jenom strašně... no nezbývá napsat než fajn. A smysl to vážně nedává! Ale člověk se u toho směje jak blbej, prožívá to kolikrát mnohem víc, než by bylo na dětskou knížečku zdravé a pokaždé, když na konci dojde závěrečného odhalení, pachatel je odhalen a Brumbál si na konci zahraje na Holmese a vše nám odhalí, vysvětlí a objasní, člověk zase a znovu cítí jistou lásku a uspokojení. Nerozumím tomu, ale je to tak. Nu a na tohle konstatování se zde omezím.

Tak jsem si ve svých jedenadvaceti letech poprvé přečetl něco od Nezvala (jaká ostuda...). Co by to bylo jiného, než Manon?

Takhle... Člověk občas ve svém vzdělání najde jistou mezeru. Něco jako, já nevím, když Babiš prohlásí, že Slunce je planeta. Nic moc to neznamená, ale trochu trapné to přeci jenom je. Tak i já. V sedmé třídě (či osmé) jsem se museli naučit zpaměti ty nejslavnější verše Nezvalovy Manon. Manon je můj osud Tato povinnost je jediné co jsem si zapamatoval (tedy vedle veršů samotných), ale dílo samé jsem vypustil, nic jsem o něm nevěděl. Tak ani na střední jsem jej nezaregistroval. Myslel jsem proto, že Manon je můj osud, Manon je můj osud je samostatná báseň. A hele, ono je to veršované drama!

No tak už víte, že jsem blbeček. Co říci k dílu? Vlastně nic moc. Ono o něm asi nelze říci, že by bylo kdovíjak zajímavé. Jistě kompozice točící se kolem čísla tři a neustálé anticipování budoucnosti, přičiňující se o efekt jisté vášnivé repetice, jsou zajímavé. Ale... ale jinak je to spíše esteticky krásné dílo. Není hluboké, není (a nikdy nebylo) inovativní, neozvláštňuje. Přiznejme si, je to vlastně nezajímavé. A přitom je to naprosto nádherné. Nezvalovy verše, podivuhodně přirozené, jsou strhující.

Manon, Manon, jaký žal!
Manon, co bych za to dal,
kdybych byl vás potkal včera!
Nevstupujte do kláštera!

Čtenář při hře samozřejmě tíhne k moralizování. To já si, s dovolením, odpustím. To, myslím, každý zvládne dost dobře i bez mého přičinění. Ostatně to vlastě považuji za zbytečné. Opravdu to podle mě není něco, co je nutné, užijme si krásu veršů, příběh nechme být. Není tu od toho, aby nás nutil rozvažovat o moralitě jednání té které postavy, je tu od toho, aby esteticky potěšil a mě esteticky potěšil, takže... Takže tak.

A nemohu si, promiňte, odpustit zlou poznámečku. Na základě jednoho komentáře níže stojícího mne pobavila myšlenka Nezvala píšícího v roce 1731. Vzato kolem a kolem by bylo možná vhodnější komentovat Prévostův román někde jinde. Třeba pod tím románem. Nečinil bych to snad nezbytně pod Nezvalovým dramatem.

Nu... poznámky, které jsem si ke knize napsal jsou delší, než je zdejší znakový limit, takže to budu muset poněkud zhustit, uvidíme, jak se to povede. Jsem z knihy poněkud překvapen. Jako malý jsem se poměrně často koukal na film, nedávno jsem si jej zapnul znovu. A vcelku mne zaujal, zdál se mi hlubší, než jsem čekal. Rozhodl jsem si tedy přečíst knihu, s tím, že třeba poprvé prohlásím, že film je lepší než kniha. No, není. Kniha obsahuje tytéž hloubky jako film, ale má jich více.

Nejprve struktura. Jedná se o poměrně komplikovanou knihu, která není jednotná, či jednoduchá v doslova ničem. S trochou nadsázky bych ji označil za postmoderní pohádku, která však do značné míry odpovídá Tolkienovskému pojetí pohádky. Je plná aluzí, odkazuje se na mnohá slavná díla a autory, přičemž jsou však tyto odkazy ukryty dost kvalitně na to, aby neseznámenému čtenáři nijak nechyběla jejich znalost. Ať jde o zcela očividný odkaz na Malého prince (Ygranul a její jed), či na zmíněného Tolkiena, na Poea a další. Tyto aluze dodávají knize další významy, které, myslím, nejsou nevýznamné.

Jak jsem již naznačil, strukturou kniha odpovídá Tolkienově pohádce. To připodobňuji k utopickému žánru. Poutník se vypraví do cizích krajin, které následně poznává ve střetu s tamní kulturou, zvyklostmi, světem. Taková pohádka je primárně o světě. A tak zde. Nejedná se o lineární vyprávění, neustále se nám mění fokalizace postav, ale princip je vždy stejný. Poslové putují do bydliště Měsíčnice, které předtím nikdy neviděli, ti pak vyprávění předávají Caironovi, který se vydává za svým úkolem do neznámé krajiny s neznámými zvyky, ten předává štafetu Áterjovi, který prochází světem, se kterým se seznamuje, aby předal štafetu Měsíčnici, ta Bastiánovi. U Bastiána prvek neznáma dominuje, u Měsíčnice je však rovněž silně přítomný. Jedna postava za druhou prochází Férií, kterou nezná... Fantázií a jejími neznámými končinami.

Do toho je kniha psána více než postmoderním způsobem. Čtenář čte knihu o tom, jak postava čte příběh z téže knihy, ve kterém je zrovna psána daná kniha. Jestli tohle není meta, tak už nevím co. Autor tím docílil poměrně pěkného efektu: čtenář jakoby nahlížel na skutečnost, do které prostupuje fantazie. Neuvědomuje si, že je to fantazie, do které proniká fantazie. Nebudu tu již rozebírat strukturu kapitola a význam čísel, ani nic dalšího, co by možná za rozbor stálo.

Pro nedostatek času už jen nicota. Její konceptualizace zdá se mi zde být velice zajímavou, ve vztahu k fantazii. Z tohoto hlediska vám mohu sdělit, kterou část knihy považuji za absolutně nejvýznamnější - rozhovor Atreje s Gmorkem. Ten mne nevíce zaujal i na filmu. To, co tam Gmork říká, mne ohromilo. Cituji: "Je to prázdnota, která jedině zbyde. Je to jako zoufalství, které ničí tento svět. Lidem, kteří nemají žádné naděje se lépe vládne. A každý, kdo je dokáže ovládat má zároveň i moc. Já jsem služebník té moci, která využívá nicoty." Říkal jsem si, to je přece orwelliánská totalita! Ovládněte myšlení lidí a ovládnete svět. Pak jsem zjistil, hle, film vyšel v roce 1984! Wow! To snad kniha nemůže překonat! A ono jo, kniha dělá totéž, ale důmyslněji. Rozhovor dvou zmíněných zdá se být dokonce komplikovaným. Dovolím si zde k tomu už jen jednu interpretační poznámku:

Dokud věříme, že existuje říše fantazie a ten Frodo tam jde s tím prstenem a není to o ničem jiném, než že tam skutečně jde, bolí ho nohy, je unavený a Glum nakonec padá do Orodruiny a pálí ho oheň, jedná se o pohádky, o fantazijce. Jakmile od tohoto upustíme, zavrhneme jejich žitou existenci, stávají se z nich prázdné měchy, které lze naplnit novým vínem. Ze Sněhurky přestává být pohádková bytost a stává se strašákem, do kterého dosadíme co potřebujeme pohádka přestává být uměním, začíná být nástrojem útlaku a propagandy. Nacistická propaganda toho času interpretovala Červenou Karkulku následovně: Karkulka je symbolem německého lidu trpícího ve spárech židovského vlka. Popelka se stává árijskou pannou, kdežto její nevlastní sestra je najednou symbolem špinavého míšence, kterého je třeba se zbavit. Jeníček a Mařenka se, vyprázdnění, převrací v příběh konečného řešení, pec se transformuje v kremační pec z koncentračního tábora. Bojíme-li se pohádek, stávají se z nich lži a lži ničí náš svět. To pan Ende popsal krásně a už jenom proto si kniha zaslouží velké uznání.

Příběh Túrina Turambara a Niȅnor není ze Ardy mému srdci nejbližší. Beren a Lúthien, ti mi jsou nejbližší a jejich tragédie, tragédie jejich osudu je větší. Je metafyzičtější, abych tak řekl. Přesto je příběh dětí Húrinových patrně největší žitou tragédií, jakou Tolkien napsal. Smíchejte to nejhorší z Oidipa krále a Romea a Julie a vyjde vám děsivý příběh Túrina a Niȅnor.

Celý Silmarillion se svíjí v bolestech. Je obrazem vzestupu a pádu. Nejhorší bolest se však točí kolem tohoto příběhu. Tolkien vytvořil esenci utrpení a bolesti. Arda je zemí předurčení. Věšteb a sudby. A kroky sudby pronásledují její obyvatele všude kam jdou, nehledě na jméno. Je-li to Túrin, nebo Turambar, Niȅnor, nebo Níniel. Krev přenáší sudbu a sudba kráčí neúprosně. A dříve nebo později dožene každého. Tak poznaly děti Fȅanorovy a zde i děti Húrinovy. Nelze snad popsat zvrácenost jejich osudu v tomto nejdelším zachovaném příběhu Prvního věku.

Je podivuhodné, jak krutě se autor Hobita dokázal ke svým dětem chovat, řekl by si jeden. Ale je pravdou, že Tolkien příběhy nepsal, on je popisoval, popisoval reálné dění. Sen byl jeho realitou a sen dovede strašlivé věci. Ostatně, je dobré si uvědomit, že utrpení krve Húrinovy zde neskončilo. Přivodilo ještě pád Doriathu a Túrinova adoptivního otce.

Sudba se jako velký Glaurung prohání světem Středozemě. A já jsem rád, že jsem se po letech znovu prošel s ní.

Tolkien svým slovem maloval obrazy. Rozeznejme popředí a pozadí. Oboje je důležité. Na první zapomenout nelze, druhé však často opomíjeno bývá. Jestli byl někdo mistr na malování pozadí, byl to Tolkien. A je to, nenechme se zmást, právě pozadí, díky čemu popředí může velice vzrůst, co do své nádhery.

Hlavně Pán prstenů je popředím, je výraznou dominantou Tolkienova světa. Pozadí však Tolkien budoval mnohem déle a mnohem komplikovaněji. Hobit, Silmarillion, rozkvetlé příběhy o Húrinovi, Gondolinu, Berenovi a Lúthein (hlavně oni jsou tím pravým vrcholem, pro mě jistě), nedokončené příběhy, stovky a tisíce stran poznámek, náčrtů, změn. Neskutečná píle mistra věčně nespokojeného.

Nedokončené příběhy představují poměrně široké spektrum příběhů ze všech věků Ardy. Nebudu lhát, osobně jsem shledal (přečetl jsem si ji konečně po čtyřech letech, po které mi kniha ležela v knihovně) nejzajímavějšími vyprávění o Třetím věku, Právě ta doplňují pozadí Pána prstenů způsobem až neuvěřitelným. Dozvíte se ledacos o pouti Prstenových přízraků stíhajících prsten, o pohromě odehrané na Kosatcových polích, o Ereboru, o řádu Istari a dalším. O vztazích postav, o nenávisti vzniklé stran Sarumana mezi ním a Gandalfem, o historii, o jejíž existenci jste neměli ani tušení, ale její zjevení jakoby vám otevřelo nový svět. Samozřejmě, Silmarillion to není. Budiž. Stále to však funguje a rozhodně to stojí za přečtení. Pán prstenů se každým dalším střípkem informací stává geniálnějším obrazem, řekl bych nenahraditelným, nezastupitelným.

Nejen Třetí věk však obsahuje skvělé příběhy. První věk obsahuje hlavně povídání o Húrinovi a Tuorovi, respektive Gondolinu. To vás nemusí přehnaně trápit máte-li přečtený nikoliv Silmarillion, ten mnoho informací neobsahuje, ale Húrinovy děti a Pád Gondolinu. Následuje několik… ani snad ne příběhů, ale informací z Druhého věku. Vyprávění o Galadriel a Celebornovi pro mne bylo těžištěm vyprávění.

Tolkien při tvorbě svého díla spal. A při spánku snil svět, který netvořil, on jej nahlížel. To je nejlépe vidět na jeho esejích (Istari, Palantíry), případně, snad ještě lépe, na vyprávění i Kosatcových polích. To shledávám takřka dokonalým. Samozřejmě je to zřejmé i z dodatků k hlavní trilogii, přesto však toto připomenutí zahřálo u srdéčka.

Á, bohové dobří! Pratchett mi dokáže vždy zlepšit náladu. Je to už poměrně dávno co jsem četl Soudné sestry a teď přišly na řadu při druhém pročítání série, tentokrát pěkně chronologicky. Abych byl zcela fér, já Zeměplochu ještě nedočetl, v knihovně na mě koukají poslední čtyři knihy a tak nějak se mi do nich vůbec nechce. Ale to sem nepatří.

Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o parodii, či prostě reinterpretaci Macbetha. Tomu napovídá úvodní scéna, celý charakter knihy a vůbec. Ale Hamleta lze ze hry nevyčíst jen hodně těžko. Mohlo by se tvrdit, že se tedy jedná o přepsání těchto dvou historicky spojovaných her. Ale to není pravda. Já nepřečetl všechny Shakespearovy hry, jak tak počítám přečetl jsem jich asi…patnáct. Myslím patnáct. A v Soudných sestrách jsem našel víceméně doslovné aluze na… osm. Víc jsem jich nenašel buď pro mou špatnou paměť, nebo prostě proto, že 15 není ani polovina Shakespearova díla. Nedivil bych se však, kdyby jich tam bylo víc. Pokud vás to zajímá, našel jsem odkazy konkrétně na již zmíněného Hamleta a Macbetha, dále pak na Kupce Benátského, Richarda III., Othella, Krále Leara a, tuším, Dobrý konec všechno spraví a Marnou lásky snahu. Z toho lze myslím vyvodit, že pokud o nic jiného, jedná se o hold Shakespearovu dílu jako celku a Shakespearovi osobně. Konec konců i toho v knize máme. Ne že by tak bylo odkazům konec. Minimálně dva jsou tam ještě na Pána prstenů. Jedná se o složitou a geniální spleť aluzí na díla a témata, která Pratchett naprosto geniálně splétá a proplétá.

Mnoho motivů však Pratchett nejen přebírá, ale rovněž násobí do extrémů. Násobení ad absurdum je ostatně pro autora postup dost typický. Konkrétně narážím na vévodu. To je úplně neskutečně hyperbolizovaná postava, ne že by na tom jeho ženuška byla lépe. Nejočividněji se to projevuje u jeho obsese s krví na ruce. A skelným papírem. A struhadlem. Tyto věci dovolují autorovi prohlubovat kontrast šílenství a zdravého, ač trochu pokřiveného rozumu čarodějek. Opět bravurní.

Ale hlavně je to prostě celé prča. Dostal jsem u knihy několik záchvatů smíchu a nemohu tvrdit, že bych obecně byl v nynějším stavu světa zrovna veselý. Pratchett byl prostě naprostý génius a mistr pera jakých je jen málo. Budu muset hodně odolávat, abych si sedl zase k učebnicím a nepokračoval Pyramidami. Nebo Obléknu si půlnoc, ale… Ale mě se fakt nechce Zeměplochu dočíst…

Mimochodem, ať na mě někdy někdo zkouší, že je Zeměplocha čtení pro děti. Jen na sérii Čarodějek je potřeba znát de facto celé Shakespearovo dílo, Dámy a pánové, koukám na vás. O další klasické literatuře a filosofii ani nemluvím.

Jjjo, tohle je parádní šílenost. Chápu, že leckdo ne, ale já se u té hry řehtal jako blb prakticky celou dobu. Tahle věc je geniální od začátku až ke konci.

Samozřejmě očividně parodizuje tehdejší společnost a centrální řízení, o tom není sporu. Nebo snad někdo nesouhlasí se zahájením likvidace likvidačního a zahajovacího ústavu, aby po jejich likvidaci mohlo být zahájeno zahájení zahajovacího a likvidačního superúřadu, který bude pro futuro zahajovat veškeré zahajovací činnosti a likvidovat poslední známky likvidačních činností? Ne? No proto.

Ale to neznačí, že krom absurdity toho… no absurdna, nevím jak jinak to chcete popsat, která je vtipná sama o sobě, nemá co jiného hra nabídnout – a to bez nutného dobového kontextu. Co tím myslím? Fráze. Pořekadla. Říkačky. Prostě nošení vody a padání uší. Je patrně smutnou pravdou, že obdobná úsloví a přísloví – fráze – používají hlavně lidé s vysokou školou života a zdravou dávkou ještě zdravějšího selského rozumu – čili blbci. Nejen, že ona přísloví většinou nedávají žádný, ale absolutně žádný smysl (na každém šprochu pravdy trochu, že ano…), ale jsou ještě k tomu s oblibou používány v situacích, kdy by ani svůj hypotetický smysl mít neměly. To je dosti absurdní, že? Havel, s genialitou, kterou mu coby politikovi přiznávám jen s jistým sebezapřením, ona stupidní pořekadla paroduje „Ani kolínští husaři nechodí do lesa bez obojku!“ a vkládá je do úst pravým a opravdovým blbům. A člověk skoro nepozná rozdíl, že?

Existují ovšem ještě další blbci (mezi které se dost dobře možná počítám, projděte mé komentáře a najděte symptomy), kteří si s frázemi, očividně hloupými, nevystačí. Tito (my) snaží se vypadat sofistikovaně a z toho pak vznikají veršované kvadratické rovnice pomocí nichž dochází k chemizaci lyricko-epických veršů. Skoro to připomíná kvantový karburátor z Ricka a Mortyho. Návod: vezměme co nejvíce slovíček, která jsme kdysi kdesi zaslechli, naskládejme je za sebe a buďme všichni moudří. Tento druh moudrosti nás ovšem dovede k O, které vlastně může být Q, ale i Ř! a k tomu, že a jendu z nejkomplikovanějších otázek vůbec (Kdo jste?) reagujeme opovržením k primitivnosti její formulace. A toto je Havlem opět skvěle provedeno. Opravdu vynikající drama.

Tady už se mnou bude zcela legitimní nesouhlasit (ne, že by to jinde zcela legitimní nebylo, budiž), ale k tomu všemi se mi zdá, že si Havel dělá tak trochu srandu z, tehdy vlastně ještě začínající, postmoderny. (Opravdu si nejsem jist, zda to není z časového hlediska nonsens, ale jako příznak dobry, proč ne?) Ať už hovoříme o slavné rovnici 1 + 1 = 4, formulovanou tím, že A může klidně být B, ale i C a proč ne B, s C a Q dohromady, že? Nebo o vystoupení postav z roviny dramatu, ke kterému, tuším, došlo dvakrát. Jednou ho měly na svědomí Amálka s Pludkovou a jednou Plzák. Krom toho je, podle mého, z textu cítit jisté znevážení dramatu, literatury, ale i filosofie. Ach, Heideggere…

PLZÁK: Je jistě dobře, že vás pálí otázka techniky, nesmíme však techniku zas nějak jednostranně přeceňovat, abyste neupadli do zhoubného technicismu, který mění člověka v mechanickou součást odlidštěného světa bezduché civilizace. Jako bychom neměli například v takovém umění ještě celý pytel setsakramentsky palčivých problémů!

7 27.01.2022

Tak, podruhé jsem tuto knížečku přečetl a musím konstatovat, že můj postoj k ni se vylepšil. Dříve jsem k ní neměl žádný extra vztah, ač zajímavá se mi jistě zdála, nyní ji mám dokonce rád. Tím nepopírám, že je to dosti zvláštní čtení a rozhodně není pro každého. Pokud tedy pro někoho je. Asi by se dala vést polemika o tom, zda osoba, která se při čtení cítí vysloveně příjemně je v pořádku.

Je asi dobré stále dokola opakovat, že se jedná o knihu filosofickou a to odshora dolu. Kdo tvrdí opak, neumí číst „vysokou literaturu“. Tím nechci nikoho dehonestovat, to, že člověk čte brakovky (ostatně jako já), není nic špatného, ale je zkrátka fakt, že čtení červené knihovny, či brakové fantastiky vás na de Sada nepřipraví. Jaká ta filosofie je? Nepříjemná. Jedná se o filosofii vrcholného osvícenství. Filosofii, která je dost složitá na to, aby nebylo možné ji zde popsat. Zjednodušeně řečeno, de Sade vychází se stejného výchozího bodu, jako například Hobbes. Lidé jsou inherentně zlí. To není nic tak zvláštního, z toho vychází tak polovina filosofů, co u Sada zajímavé je následující – de facto říká, že ctnost je sociální konstrukt, který má sloužit slabochům, ale silným stojí v cestě a musí ji proto likvidovat, aby mohli růst. Ctnost je pro slabé a neschopné. Zvrhlý markýz jakoby zde pokládal základy pro morálku pánů a otroků tak, jak o ni později mluví Nietzsche. De Sade ji však ukazuje poněkud názorněji.

V Justině je sex, násilí a zvrhlost obecně pouze věšákem pro tuto filosofii, která není nezajímavá, která má své místo a která definitivně zapsala de Sada do dějin filosofie a literatury. Je to perverze lidstva samého, co zanechalo otisk Donatiena Alphonse François markýze de Sada v historii samé.

Na de Sadovu filosofii lze pohlížet mnoha způsoby, lze s ní souhlasit a lze s ní nesouhlasit, aniž by to z vás a priori dělalo špatného člověka. Osobně s ní nesouhlasím, protože ač pozitivista a postmodernista ani náhodou nevěřím v objektivní morálku, přece si myslím, že je třeba respektovat normativní systémy, které neleží v područí principu násilné vymahatelnosti (tedy práva), z toho prostého důvodu, že by se společnost s jejich absolutním zánikem (ke kterému se ostatně blížíme a vyhlídky to nejsou kdovíjak krásné) rozklížila nad hranici únosnosti. To jsem ale odběhl. De Sadova filosofie je vrcholně osvícenská, o tom nelze pochybovat (v tom slova smyslu, v jakém jsou vrcholem osvícenství koncentrační tábory za Třetí říše, aby bylo jasno), dalo by se na ni ovšem pohlížet taktéž jako na utilitaristickou. Ač, pravda, utilitarismus by patrně vyžadoval konsensus všech účastněných. Dalo by se argumentovat, že markýz de Sade Benthamův utilitarismus (ti dva mimochodem tvořili zhruba ve stejnou dobu) dovedl do extrému jakéhosi ryze egoistického, darwinistického utilitarismu. Zatímco Bentham plně akceptuje jako morálně bezchybnou nekrofilii, zoofilii, sodomii, i homosexualitu jakéhokoliv rázu, avšak za podmínky pokud možno oboustranného prospěchu (v případě objektů, které jsou schopny rozpoznat svůj prospěch, mrtvoly se tedy ptát nemusíte), de sade toto dovádí do jednostranného extrému.

A vidíte to, to jsem se zase rozkecal. A ani jsem se nedostal k řešení filosofie práva, či této krásné větě z druhé poloviny knihy: „Věřím, že existuje-li na světe zlo, je hřích buď Bohu podobný a k jeho existenci nutný, anebo Bůh sám je zlo.“. Ani jsem se tu nestačil rozepsat o podobnostech, které nacházím mezi Havlovou hrou Audience a jedno z úvodních scén Justiny, hned na počátku Justinina vyprávění. Kniha opravdu nabízí hodně a já doporučuji vzít si ji, několikrát si ji přečíst a opravdu se nad ní zamyslet, nikoliv ji pouze odhodit s tím, že byla celkem sranda, nebo se znechucením z některých jejích scén.