Senga komentáře u knih
I když jsem zažila jen závěr totalitní doby, a to jako batole, takže dobu, kdy ti tři studují, znám z vyprávění, jsem Severočeška a Krušnohorec, tudíž prostředí, kde se vše odehrává, znám víc než dobře. Věci jsou popsané bez sentimentu, trefně. Celkově to bylo vlastně dost smutné, ale kolikrát jsem se smála i nahlas. Musím si najít další knihy pana Fahrnera.
Příběh mi přišel chvílemi až monotónní, Růža se motala pořád v kruhu, opakovala tytéž, řekněme, "chyby". Což však bylo dáno i sociální vrstvou, z jaké pocházela. Čína, jako většina Asie, je společností rozdělenou na kasty, vzájemně neprostupných. Neměla tedy moc šancí prorazit. Zajímavější byl pro mě ale příběh Lídy než Růženy. Zajímavé bylo zachycení začátku prosazování politiky jednoho dítěte (s jejímiž dopady se Čína potýká dnes) - kruté, bez ohledu na práva jednotlivých osob a jejich souhlasu. Za co jsem ubrala hvězdy, byl ten konec, to jsem nějak nepobrala, jakoby autorka nevěděla, jaký tomu dát závěr.
Mimo jiné: Souhlasím s těmi, komu česká jména přišla poněkud divná. Přezdívka Tygr mi seděla líp jak Čenda. Pokud si vzpomenu na jinou literaturu z tohoto prostředí , tak např. rostlinná jména či vztahující se k živočichům by byla případnější a rovněž by usnadňovala orientaci mezi postavami (například Astra, Pivoňka, Vlaštovka apod.).
Trochu zklamání. Čekala jsem něco obsáhlejšího na způsob "Móda v ulicích protektorátu". Všeobecné, opakující se informace proložené citáty např. z dívčích románků atd. Více fotek by také nebylo na škodu. Ale k základnímu seznámení se s módními trendy 1. republiky kniha stačí.
Kdysi jsem byla majetkem jednoho tvrdohlavého kokršpaněla - takže knížka mě místy hodně pobavila. Je vidět, že V. W. měla kokršpaněla "Pinku" doma, studijní materiál přímo před sebou, a dokonale dokázala vystihnout jejich povahu. Nevím, proč v denících psala o této knížce tak negativně, proč ji tak odsuzovala. Ostatní knihy ji většinou při psaní hodně vyčerpávaly, brala jsem to jako druh jejího oddechu. Každopádně kniha mě osobně bavila, bylo to na V. W. klidné čtení.
Bezva kniha. Technické termíny a popisy jí dodávají jakoby na uvěřitelnosti, ovšem někdo s lepšími znalostmi fyziky, chemie a astronautiky by v tom asi nalezl "díry". Každopádně pobavila, její myšlenka by se dala snad shrnout na "neskládejte ruce do klína, i když situace vypadá sebevíc bezvýchodně a neztrácejte humor"...a ještě si na cestu do vesmíru vezměte kvalitní hudbu.
Knížka, ke které se vracím, když je mi trudno. Přístup autorky k drsnému, tvrdému životu na farmě v primitivních podmínkách je popsán v humorné nadsázce. Myslím, že jsem asi poslední generace, která si Vejce a já a trilogii Co život dal a vzal přečte a pobaví se. Ty, které jsou narozené v devadesátých letech a hlavně v novém tisíciletí budou spíš vidět a řešit nerovnoprávné postavení žen v předválečné Americe, zjevný rasismus vůči Indiánům ad. Ale pro mě je to oddychovka - řeknu si, že můj život s tekoucí vodou a splachovacím záchodem je vlastně skvělý: ))
Kniha mě nezklamala v tom smyslu, že bych ztratila iluze o Betty. Není to asi zrovna správné přirovnání, ale B. Němcová si taky svůj nešťastný život odreagovávala v knihách, v Babičce si idealizovala svoje dětství. Stejně tak Betty si nešťastné první manželství "vylepšila" ve Vejci a já. Dozvěděla jsem se zajímavé detaily z jejího života, i o jejích dcerách, o druhém manželovi, se kterým to taky nebyla idylka. Překvapila mě její matka, Sydney, která byla podle mě dost nezodpovědná. Dost jsem se snažila o Betty zjistit víc už dříve (např. že její první manžel Bob byl zabit v roce 1951), tahle knížka byla první, která je poskytla uceleně.
Knihu nelze posuzovat z dnešního pohledu. Mějme na paměti, že byla psána v 19. století, kdy ženy měly jiné postavení, to, co je nám dnes fuk, mělo svrchovanou důležitost. A dneska by některé věci nebyly vůbec možné, protože by se na to hned přišlo:) Při čtení jsem si vzpomněla na B. Stokera, psát příběh jako vyprávění z pohledu různých osob a deníkových záznamů bylo asi v módě. Každopádně to bylo čtivé. Ale Laura si za své svízele mohla sama, ve jménu pochybné cti vlezla do pasti, a pak se divila. Naštěstí měla vedle sebe Mirky Dušíny, kteří by pro ni do ohně skočili....Ten konec mi přišel úsměvný, ale což. Oddychovka dobrá.
No...čekala jsem originálnější rozuzlení. Naivka z nižších vrstev bez patřičného "vychování", s ošumělým vzhledem, ke štěstí přišla, ale po příjezdu do luxusního domova jejího staršího manžela se to začalo kazit, k tomu ta podivná hospodyně... Ten závěr je diskutabilní, nechci vyzradit zápletku, ale těm, co měli být kladní, jsem moc nefandila, nepřišlo mi nijak OK, že špatný skutek může projít a ještě se to vydává za klad. A je jedno, jak padouši byli padouští:) Favel měl nakonec mé sympatie. Jinak to byla taková slaďárna. Ale za ten slibný rozjezd dávám 3.
Knížka mého dětství, měla jsem ji moc ráda. Děj si pořád nějak vybavuji. Loutky opustí svého smutného principála a odejdou do reálného světa. Střet představ a reality přijde rychle. Čarodějnice zjistí, že perníkovou chalupu v lese není dost dobře možné postavit, víla nemůže na palouku tančit tak dobře jako na tom divadelním.... Všichni se ještě rádi vrátí :) Jako dospělá už knížku neotevřu, abych si nezkazila vzpomínky.
Výborné, dozvěděla jsem se hodně informací, které jsem neměla šanci ve škole získat (nedávná historie se moc nevyučuje). Nebo mě to ponouklo shánět další informace.
Neskutečná slátanina, jen vytěžuje z Gulikovy známosti a úspěšnosti jeho děl. Gulik jako sinolog a japanolog měl dokonalé znalosti o době, ve které jeho soudce Ti působil. Držel se reálií, hierarchie společnosti a zvyklosti se v jeho dílech odrážely a dodávaly na působnosti. Tohle je prostě nesmysl. Hodila jsem to do sběru.
Úžasná kniha. Poprvé jsem ji četla ve 12 letech, moc mne oslovila, na konci jsem brečela. Znova jsem si ji přečetla po 18 letech a stejně brečela jako želva: )) Tíživá atmosféra závěru 1. světové války, strach, hlad, snaha zachovat si svou osobnost. Není to knížka čistě dětská. Škoda, že se nepřeložila další díla autorky - "Klára a Karolína" jsou jen jednou částí z trilogie.
Klasická upířina. Současný čtenář musí přijmout styl doby, kdy byla kniha napsaná. Chování a vyjadřování je někdy lehce teatrální, ženy jsou bezbranné květinky, jejichž životní metou jsou vdavky a následná péče o manžela, běžně omdlévají, roní slzy.... Menší výjimku představuje Mína, které byl dán "mozek muže". Kniha je fajn, má svou atmosféru, netřeba potoků krve, aby byla nastolena strašidelná atmosféra. Čteno opakovaně, ale pořád baví :)
Hutná, živá, obsáhlá. Přiznávám ale, že mi Lygie šla na nervy a fandila jsem Viniciovi, aby se mu jeho temné spády podařily.....
Moje snad nejoblíbenější kniha, které se stále vracím. Po přečtení deníků Jeleny, partnerky Bulgakova, jsem poznala i pozadí, jak román vznikal, zajímavé.
Povedená je i dramatizace, kde Wolanda hrál Miloš Kopecký - doporučuji k poslechu.
Každá kniha má svůj čas, ke každé musí člověk jaksi dozrát. Tuhle jsem přečetla napotřetí - poprvé jsem skončila na stránce 20, po roce to zkusila zase a opět ke stránce 20.... Za další rok a půl asi nastala ta správná chvíle a já četla, četla a četla. Za mě skvělá.
Zachycuje poválečný vývoj textilního průmyslu u nás. Není to tolik o tom, co se nosilo, jako spíše o tom, co se navrhovalo ( a do výroby ani neprošlo). Zajímavá publikace, vadily mi však hrubky v textu, taková kniha by si zasloužila lepší práci editora.
Obsáhlá, plná informací nejen o tom, co se nosilo, ale i jak se žilo. Nebylo by na škodu, kdyby některá pravidla odívání platila i dnes - člověk by na premiéře v ND nepotkal lidi ve svetru se sobem a v džínách.
Skvělé, četlo se jedním dechem. Strašné mi přišlo, jak to celé muselo být utajené, aby ho nestihl někdo varovat - jak byli nacisté stále chránění. Škoda, že jim Mengele uklouzl...