sagasir komentáře u knih

Pustit se do této četby či nepustit? To je oč tu běží.

Nové knižní krimi série se nám tu pomalu objevují jedna za druhou a je tak těžké si z nich nějakou vybrat. Pokud tak třeba zrovna váháte, zda se pustit do této série s komisařem Morkem, tak za sebe říkám, že jen s chutí do ní.

Příběh jako takový dokáže rychle vtáhnout do děje i když ze začátku možná trochu trvá, než se takříkajíc pořádně rozjede. Oceňuji i samotný nápad nevyšetřovat aktuální zločiny, ale znovu začít vyšetřovat ty nevyřešené a až z nich vlastně opět udělat aktuální případy. Líbí se mi také to, že se autor s hlavní postavou nijak nepáře a tak ji šmahem pošle do sklepa, kde se vytvořilo ono nové oddělení Q a jako hlavního parťáka Carlovi dodá muže Asada, muže arabského vzezření. Jejich vzájemná interakce je pak mnohdy velice zajímavá a dokonce i kolikrát vtipná. Samotná vtipnost v určitých pasážích knihy je dalším velkým plusem daného příběhu a působí jako příjemné zpestření. Zpět ale k hlavním postávám z knihy. Jako plus vnímám u Asada to tajemno, které jeho postavu obklopuje a těším se, že se snad něco o něm a o věcech z jeho minulosti budeme dozvídat více a více v průběhu dalších dílů této krimi série. Celkově pak tento komisařův kolega působí jako velice schopný, zajímavý, vtipný a sympatický člověk. Oproti tomu komisař Carl je takový ten typický komisařský morous (na druhou stranu co čekat od člověka, kterému zabijí parťáka a druhého doživotně upoutají na lůžko,nejspíš by jste ani vy pak nebyli na jeho místě ztělesněním smíška) ale přes to všechno i on nějakým způsobem působí sympaticky a vy mu začnete fandit a oblíbíte si ho. Tyto dvě hlavní postavy si vás nakonec rychle a pevně získají a stanou se už nadobro neodmyslitelnou součástí Olsenových knih. Celkově pak postavy v této knize dokážou zaujmout a jsou sepsané dosti realistickým způsobem. Nyní něco k samotnému ději. Ten působí jako celek čtivým dojmem, nenudí, napětí je tu tak akorát, správně graduje a hlavně nemá žádné zdlouhavé zbytečné odbočky od děje. Samotný případ v knize řešený pak působí zajímavým dojmem a je skvěle zpracován a vy tak čtete dál a dál až do konce, protože chcete vědět, jak to všechno dopadlo a proč se určité věci udály tak či onak. Rozsahově je toto dílo zase jakousi klasikou na poli tohoto žánru. Má totiž 408 stran. Což bych za sebe řekl, že je tak akorát.

Jestli se chcete začíst do dalšího zajímavého případu, poznat další na jednu stranu nesourodou dvojici vyšetřovatelů, kterým to však po čase začne docela i klapat a nebo si chcete přečíst další kvalitně zpracovanou kriminálku, tak klidně sáhněte po Ženě v kleci a třeba ji po jejím dočtení ohodnotíte jako já 85 %. Myslím, že nám tu vzniká další kvalitní krimi série, tak jsem zvědav, jak se jí bude dařit dál. Zatím má Olsen tímto jejím prvním dílem solidně našlápnuto k úspěchu.

5 25.03.2018

Krásná knižní obálka a krásný příběh

Tato kniha je takový malý literární skvost. Už jenom samotná obálka nádherně koresponduje se samotným příběhem a nápad vytvořit ji jako poštovní obálku je vskutku geniální, krásný a v konečném výsledku se povedl na jedničku s hvězdičkou. A nemluvě pak o samotném příběhu. O něm se však rozepíšu později a níže. Možná si říkáte, že by muž úplně neměl hodnotit romanticky laděnou knihu, ale na druhou stranu proč ne. I muž má přece svou romantickou stránku a pak už jenom podívat se na příběh určený nejspíše pro dámy mužskou optikou může být přinejmenším zajímavé.

Rozhodně nečtu ženské romány či do romantiky laděné příběhy jak na běžícím pásu, ale občas si i já chci odpočinout od mých sice milovaných detektivek, ale zato plných násilí, krve atd. Potom rád šáhnu i po knize jako je třeba tato a nutno říct, že toho kolikrát nelituji a jsem velice rád, že to mohu prohlásit i po přečtení Podivuhodného života osamělého pošťáka. Nehodlám tuto knihu doporučit ke čtení, protože je kratičká, ale určité plus v tom je. Její četba vám totiž nezabere moc času a vy se tak nemusíte nervovat, že si nestihnete třeba přečíst další kapitolu ještě dnes atd. Konkrétně má pak osamělý pošťák s jeho podivuhodným životem 152 stran. 152 stran čirého literárního umu, krásného a krásně plynoucího příběhu. Jazyk knihy je nádherný. Je takový živý, květnatý, autor si nádherně hraje se slovíčky a skládá je do úžasných veršů a úžasných vět. Mám rád, když se dozvídám něco nového a tím pádem se i kolikrát naučím nové věci. Ani tuto přidanou hodnotu nezapomněl autor do své knihy vměstnat a vy se tak dozvíte něco více o samotném haiku. Postavy z knihy jsou pak vykresleny velice realisticky a není tak těžké si k nim utvořit nějaký vztah. Zajímavé je také sledovat jak se Bilodo pomalu stává otevřenějším, komunikativnějším než dříve, ale vlastně přesto stále zůstává uzavřený v tom svém světě. Příběh z knihy vás rychle vtáhne do děje a vy stále přemýšlíte, co bude dál, co za novou báseň on či ona vymyslí, zda se dočkají svého šťastného konce, nevymství se to akorát všechno škaredě Bilodovi? Na nic z toho vám tu neodpovím a akorát vám doporučím si tuto knihu přečíst.

Podivuhodný život osamělého pošťáka je dalším krásným důkazem, že stačí krátký příběh, který má vše co potřebuje a to potřebné je v něm správně a jasně zpracováno a autor má vystaráno. Před čtenářem pak stojí kvalitní příběh a věřím, že hodně čtenářů zaujme, po přečtení ho budou chválit a ve výsledku je úplně jedno jestli ho čte a následně recenzuje muž či žena. Nevím jak vy, ale já si našel další krátký romantický literární klenot. Po Petrovi s Lucií se v mém literárním srdci nadobro usadil Podivuhodný život osamělého pošťáka a i za to si ode mě zaslouží plných 100 %.

No, jak to tak vypadá, tak asi budu trošku romantický cíťa, ale co už. 

5 24.03.2018

Milující otec, vtipný otec a vtipná knížka

Stejně jako já doživotně budu milovat současnou severskou literaturu, tak Backman bude milovat svého synka a jelikož Fredrik není žádný troškař, tak se o tu lásku pěkně podělil s námi čtenáři. Samozřejmě tak učinil s humorem sobě vlastním a my se tudíž opět u čtení jeho knihy dost pobavíme. Takže až se v městské hromadné dopravě někdo bude smát při čtení nějakého titulu, mrkněte se, jestli se nejedná zrovna o tento titul, jelikož je to dost možné. Onen samotný humor v knize použitý je pak nenáročný, přímý a hlavně vtipný. Tedy alespoň podle mě. Možná se najdou nějací jedinci, kterým autorův humor přijde trapný či dokonce vůbec ne vtipný, ale troufám si říct, že takových tu mezi námi chodí minimum. My ostatní se tak třeba pobavíme nad autorovou starostí v oblasti hovinek, starostí kde všude a jak svého syna ztrapní, nad popisem výroby snickersové zmrzliny či proč musel zabít zpívající plastovou žirafu. Backman tak skrz humornou stránku věci opět dokazuje, že v tom zkrátka umí chodit. Jeho knihy jsou pak rozhodně populární díky spojení vtipu a dojemnosti a i tohohle spojení se v knize Co by můj syn měl vědět o světě dočkáte. Ona dojemnost pak možná není tak cítit jako z ostatních autorových knih, ale je tu. Už třeba jen tím, jak dojemně o svém synovi Fredrik píše. Samotný příběh v knize pak krásně plyne. Nečekejte žádné zdlouhavé odbočky, nějaké zbytečné enormně zdlouhavé vysvětlení daných věcí z příběhu atd. Čtení tohoto titulu vám rozhodně nezabere fůru času. Tato Backmanova kniha má jen 191 stran a z toho kolikrát jsou na stránce třeba i jen tři věty. Pochvalu si pak zaslouží i postavy z této knihy. Ty jsou vykresleny víc než věrohodně. Ostatně kdo by se měl umět lépe popsat než autor sám a v tomto podobném duchu bych mohl pokračovat. K postavám si následně velice rychle a nenuceně vytvoříte vztah a velice brzy si je také oblíbíte.

Pokud hledáte nějakou krátkou, oddechovou knížku, která je třeba navíc naplněná lidskou láskou a vtipným humorem, tak toto dílo je pro vás tím pravým. Backman opět dokazuje, že prostě psát umí a vy si pak třeba jako já po přečtení tohoto kratičkého dílka také řekněte, že takového tatínka mít by nakonec nemuselo být vůbec špatné i když vás třeba několikrát ztrapní, ale zase s ním rozhodně není nuda a bude vás bezvýhradně milovat.

Backman to opět dokázal a i touhle knihou rozdává mezi své čtenáře lásku, humor a dojetí a dělá to zatraceně dobře a já mu tak s chutí opět dám 100 %. Tato kniha je prostě skvělá, jedinečná a nemůžu jinak než ji doporučit ke čtení. Bravo pane autore.

8 24.03.2018

Zákazníci perlí


Tato kniha má jen 120 stran, ale bohatě to stačí. Stačí na to, aby vám zvedla náladu, nasmáli jste se u ní a řekli si, takové to klasické „ tak jsem ještě normální“. Prozrazovat samotné hlášky z knihy vám samozřejmě nebudu, ale prozradím, že stojí za to. Myslím, že je ocení nejenom milovníci knih, ale vlastně kdokoliv. Celá kniha je psaná jednoduchým jazykem a opravdu je to taková knižní jednohubka na zlepšení nálady a nebo na potvrzení té nálady dobré. Vtipem se tu rozhodně nešetří a vtipné to opravdu je. Mnohdy opravdu nepochopíte, že to dotyčný myslel opravdu vážně. Byť se to nemusí zdát, tak skvěle funguje i jako takový literární posel. Nebo alespoň v naší rodině tomu tak bylo. Nejprve jsem si ji přečetl já a po častých chvílích se smáním při četbě této literatury nakonec kniha putovala do rukou mámy, babičky, tety a bratrance. Nakonec jsme se o ní i všichni pobavili a uvědomili si, jak moc vlastně máme rádi humornou literaturu a humor jako takový. Pak jsme si i všichni přečetli nějakou další humorně laděnou literaturu. Velkou výhodou je i její skladný formát a lehkost. Tudíž ji můžete brát i sebou ven a netahat nic těžkého. Při čtení si pak vlastně uvědomíte, že povolání knihkupce může být mnohdy dosti vtipné, ale i náročné. Hlavně je, ale krásné a pro knihomily jako dělané a to mluvím z vlastní zkušenosti. Tak se začtěte do tohoto krásného krátkého literárního kousku a zjistěte, že otázka na knihkupce zda má v knihkupectví nějaké knihy, tak že je vlastně ještě docela normální, oproti ostatním otázkám. Zároveň si možná uvědomíte, jak málo stačí aby jste se stali slavnými a nebo jste o sobě alespoň trochu dali vědět světu. Například, že nějak vtipně sepíšete otázky zákazníků z vaší práce. Na závěr ještě dodám, že brzo vyjde i druhý díl a že tomuto titulu uděluju plných 100 %.

4 09.10.2017

Série, z níž se stává další prvotřídní záležitost

Musím se přiznat, že jsem si úplně nedokázal představit, jak bude Enzo trpící rakovinou lovit zločince v tomto díle a v dalších dílech této skvělé série. Naštěstí tuto otázku za mě v Černém světlu brzy vyřešil sám autor a naštěstí ji vyřešil k mé spokojenosti. Jak přesně vám však neprozradím, jelikož by se jednalo o docela velký spoiler a tudíž se nechte překvapit stejně jako já. Opět na této knize musím pochválit samotný jazyk. Docela jsem si oblíbil to časté používání francouzských slovíček a francouzské názvy ulic, míst atd. Chválit musím i to, že jsme si v příběhu společně s postavami udělali cestu i do Anglie a Španělska a nezůstali jsme jen ve Francii. Samotnému prostředí rozhodně také nemohu nic vytknout ba jen připsat, že bylo napsáno velice přesvědčivě a k příběhu skvěle pasuje. Když už tu byla řeč o postavách, tak i ty si zaslouží jen slova chvály. Enzo je alespoň mně velice sympatický a líbí se mi jeho energie a zápal při řešení případů. Nechybí tu ani jeho dcery Sophie a Kirsty či jeho studentka a asistentka Nicole. I jejich postavy jsou velice dobře sepsané a plus si u mě autor vysloužil také sepsáním samotného vraha. Příběh jako takový pak nijak nedrhne, napínavý je za mě tak akorát a mnohdy i zajímavě překvapí. Například brzkým odhalením vraha, vztahy v Enzově rodině a jeho milostném životě atd. Rozsahově je Černé světlo o pár stran kratší oproti ostatním detektivkám. Konkrétně nás v tomto případě čeká 343 stran ke čtení. Další chválu si pak ještě zaslouží za mě i tak trochu otevřený konec celého příběhu. Ten tu však také nebudu vyzrazovat, jelikož bych vám vyzradil důležitou věc ze samotného děje knihy. Naopak jedno malé mínus si u mě autor vysloužil tím, že jsme se vlastně nedozvěděli, z jakého důvodu onen mladý prostitut musel být zavražděn, ale tak třeba se to ještě někdy dozvíme. Já bych se to každopádně dozvěděl velice rád a stejně tak velice rád této knize pak uděluji plných 100 %.

Série Akta Enzo je pro mě vždy takovým vítaným detektivním odskokem od kriminálek ze Skandinávie a zatím mě nikdy nezklamala. Doporučuji ji všem milovníkům detektivek jako takových a ne jen těm, kteří hledají nějakou případnou alternativu k detektivkám ze Skandinávie. Doporučuji ji i milovníkům Francie a všem, kteří chtějí od tohoto autora zkusit další knihy.

9 29.05.2017

Návrat se vším všudy

Kniha Playground od této autorské dvojice na mě zrovna kdovíjak nezapůsobila. Naopak jsem z ní byl zklamán a o to víc jsem se právě na Lovce králíků těšil a měl radost, že se manželé Ahndorilovi vrací k tomu, co jim jde výborně. Naštěstí mohu prohlásit, že mě tato kniha nezklamala. Lovec králíků opět na nic nečeká, dějově nás velice rychle vtáhne a drží naši čtenářskou pozornost, ostatně na to už jsme u této série zvyknutí. Čtenářům už docela známý komisař Linna je zde znovu skvěle vykreslen a získává si u mě větší a větší sympatie. Dokonce mi začala být sympatická také postava komisařky Baureové a to jsem ji ze začátku jejího působení moc nemusel. Oživujícím a zajímavým prvkem pak působí kupříkladu postavy kuchaře Rexe a jeho syna Sammyho. Překvapivá je i postava vraha. Jeho totožnost se možná dozvíme dříve než by leckdo čekal, ale příběhu to nijak neubírá na kvalitě a za to má autorská dvojice plusové body. Ostatní postavy jsou jakbysmet dobře popsané a do příběhu vesměs správně pasují. Pozitivně vnímám i samotnou básničku o deseti malých králících. Nevím, jestli nad ní stejně uvažovali samotní autoři, ale já v ní viděl jakýsi odkaz a poctu na staré dobré detektivky a jejich autorku Agathu Christie. I to se mi líbilo, ať už to opravdu tak bylo či nebylo zamýšleno. Dobrá detektivka by měla být samozřejmě napínavá a to Lovec králíků splňuje dostatečně. Překvapivé pasáže v ději se téže objeví a překvapivý je také samotný úplný závěr, jenž nám nejspíš naznačuje začátek dalšího příběhu. Příjemně působí i jakési pasáže týkající se milostného vztahu komisaře. Ty celý děj dělají správně zajímavějším. Nebudu však jen chválit, jelikož jsem našel také pár věcí, za které autoři ode mě plusové body nedostanou. Například anonymní sex na záchodcích policejní psycholožky Janette a nebo linka s možnou vyšetřovací verzí, že se jedná o terorismus. Za sebe bych pak uvítal nějaké delší a možná zajímavější konečné střetnutí komisaře s vrahem.

Lovce králíků následně řadím za Písečného muže, Svědkyni ohně, Hypnotizéra a Stalkera až na předposlední místo. Méně se mi už pak jen líbila Paganiniho smlouva z dílů této výtečné krimi řady. I tak tento poslední díl považuji za skvělou kriminálku a proto jí uděluju 85 % a už teď se těším na další díl s oblíbeným komisařem.

10 20.05.2017

Třikrát nádhera

Ona kniha je minimálně třikrát nádherná. Zaprvé má totiž úžasnou a opravdu krásnou knižní obálku, za druhé samotný příběh je krásný a za třetí vás vtáhne do takové nádherné klidné pohody. Stejně jako některé pěkné chvíle v životě jsou mnohdy velice krátké, tak stejně tak je krátký i rozsah tohoto díla. Kočičí host má jen 160 stran. Nutno však zdůraznit, že se jedná o 160 stran plných pohody, něžnosti, skvostných přirovnání, nádherných metafor a byť děj není nijak akční, tak to vůbec nevadí. Autor opravdu skrz jazyk v knize ukazuje svůj prvotřídní výtvor. Ten bychom si však jistě neužili nebýt skvělého překladu. Postavy si zamilujete po pár stránkách a zvláště onu kočku Čibi snad nejde než nemilovat. Úplně najednou máte chuť si s ní hrát, hladit ji a alespoň v mysli se vám tvoří její obraz. Chvílemi snad dokonce máte pocit, že obživne a místo na stránkách knihy se vám zjeví třeba na klíně. Zajímavé je určitě i ono prostředí Japonska, v němž se odehrává děj. Působí exoticky a takovým ohromně klidným dojmem. Pochválit se musí i časové zasazení příběhu. Díky němu se tak čtenář ocitne na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století, tj. pro Japonsko historicky velmi důležitém období. Nahlédneme tak trochu do života Japonců, který se zrovna v tomto čase často měnil. Byla to totiž doba střídání éry císařů, která byla poznamenaná ještě větším blahobytem a smělejší modernizací než předtím. Tato vize však brzy vzala za své a Japonsko v důsledku nadhodnocení cen nemovitostí a spekulací dospělo ke zhroucení tzv. bublinové ekonomiky. Dále pak následovala obrovská hospodářská krize a dekádu trvající stagnace. Kočičí host je takovým nenápadným knižním klenotem, po kterém asi nesáhne nějaká obrovská masa čtenářů, ale troufám si tvrdit, že to je škoda. Kočičí host vás totiž odmění úžasným poklidem, jenž je v dnešní době mnohdy velkou vzácností a o jeho literárních kvalitách se tu snad opět ani vyjadřovat nemusím. Já toto dílo hodnotím 100 % a doporučuju ho nejen milovníkům koček, ale i všem ostatním.

9 16.05.2017

Současná švédská literatura- krimi a humor

Zajisté novodobí švédští autoři píší i žánrově jiné knihy, ale rozhodně nejvíc známí jsou díky svým detektivkám a nyní i díky humorné literatuře. Z této oblasti jmenujme například výborného Backmana a nyní i Jonassona. Zároveň si uvědomuju, že švédští důchodci alespoň v knihách jsou tedy pěkná kvítka. Tu máme Allana a Backman má zase svou babičku, která věří na kouzelnou zemi a slušně se rozhodně nechová.

Švédská novodobá humorná literatura mě prostě baví a Stoletý stařík se povedl přesto ne tak jako knihy od Backmana. Humor se tu samozřejmě najde a ve velkých douškách. Rozhodně není trapný a zajisté dokáže pobavit. Nejvtipnější je zajisté onen stoletý dědula. Jeho postava je sepsána velice komplexně a nejde si ho neoblíbit. Ostatní postavy mají v knize také co říct a určitě nepůsobí jen tak do větru. Samotný příběh čtenářovi stránku za stránkou krásně odsýpá, nemá hluchá místa, zbytečné odbočky od hlavního či hlavních dějů zde také nenajdeme. Příběh je rovněž uspokojivě uzavřen, což je rozhodně také plus. Oceňuji, že Jonasson dokáže poutavě a věrohodně sepsat i prostředí, v němž se kniha odehrává. Co se jazyka v knize použitého týče, tak i ten zaslouží pochvalu. Je krásně barvitý, plný hezkých či zajímavých přirovnání a i zde je vidět, že si na něm dal autor záležet. Ostatně záležet si určitě dal autor s celou touto knihou, která čítá 400 stran. Suma sumárum Stoletý stařík je tedy propracovaný vtipný příběh s fajn postavami, dobře sepsaným prostředím a zakončeným koncem. Přesto jsem u nich tak trochu na rozdíl od Backmanových humorných knih postrádal jakousi lehkost a nonšalanci. Přesto Stoletého staříka hodnotím vysoko a to 85 % a určitě se chystám na jeho další knihy.

Zdá se, že se u současné literatury ze Švédska budeme buďto bát a nebo smát. Zajímavý rozkol, každopádně mně ani jedna možnost nevadí a naopak ji vítám všemi deseti

5 19.03.2017

Naposledy s hvězdou aneb díky ti za vše

Tak a je to tu. Poslední kniha s komisařem Wallanderem. Jak ten mně bude chybět. Snad už navždy si budu pamatovat všechny názvy knih ze série s ním a jejich správné pořadí a snad navždy si uchovám vzpomínky na tyto úžasné detektivní romány. Pro mnoho z vás je králem severské krimi Larsson či někdo jiný. Já mám krále tři a to právě Mankella a pak ještě Keplera a Kallentofta. Jak už to tak ale bývá, tak žádný král nemůže žít věčně (ostatně právě pan Mankell už je po smrti), ale věčně může žít jeho odkaz a nutno říct, že ten za sebou tento autor nechal sakra dobrý. Nicméně přejděme už k onomu Neklidnému muži.

Sice děsně nerad, ale musím uznat, že bych uvítal lepší kvalitu právě poslední knihy z této série. Pořád je Neklidný muž skvělý, ale Mankell umí líp. Přiznám se, že chvílemi mě dokonce i kniha trochu nudila či mě tolik příběh nezaujal. To se mi stalo jen u Bílé lvice (pro mě nejhorší díl z celé série) a pak u Usměvavého muže (druhý nejhorší díl z celé série). Asi mi prostě nesedlo to téma špionáže. Rozsahově se kniha přibližuje k 500 stranám (konkrétně má 485 stran). Velice oceňuji navrátivší se některé postavy, zejména pak třeba komisařovu dávnou lásku Baibu. Naopak nové postavy zase až tolik nezaujali převážně pak Håkan a jeho žena. Vlastně mně bylo docela jedno, jak to s nimi dopadne. Komisař je zde jinak vylíčen klasicky, tak jak už ho známe a tak jak se nám líbí. Jen má čím dál tím větší zdravotní potíže a trošku mě Mankell naštval tím, jak se nakonec s Wallanderem vypořádal. Myslím, že by si pan komisař zasloužil něco lepšího, ale přece jenom tohle není pohádka. Alespoň, že si splnil dva své sny co se psa a bydlení týče. Linda jako dcera se jinak myslím také povedla a škoda, že Mankell nenapsal třeba sérii s ní jako komisařkou. Jazykově se jinak také Neklidný muž nijak neodlišuje od ostatních dílů této skvostné série. Příběh je zakončen se vším všudy a dá se říct, že nemá nějaké zbytečné odbočky. Nutno dodat, že za mě by mohl klidně být i o něco napínavější a více mrtvol by mi také nevadilo. Naopak mi vůbec nevadilo vůbec začíst tuto sérii číst, jelikož je jako celek výborná a jejímu zakončení pak uděluji 85 %.

2 17.03.2017

Baba na zabití?

Pomalu, ale jistě současná švédská literatura nebude mít jen skvělé zástupce krimi literatury, ale i zástupce literatury humorné. Po skvělé Babičce, která pozdravuje a omlouvá se totiž přichází Backman s další skvělou knihou. Čtenářům, kteří babičku četli je postava Britt jistě dobře známá a proto ji doporučuji číst první a to už jenom proto, že v ní ještě není rozvedená. Když už jsme u té Britt, tak se jí pojďme na chvíli věnovat. Její postava je neskutečně skvěle napsaná. Litujete ji a přitom by ji část z vás pořádně naliskala aby se už konečně probrala. Rozhodně je fajn, že autor v textu alespoň trošku vysvětluje proč je vlastně Britt taková uzavřená, pedantská, proč se bojí odvázat atd. I když nakonec se i jednou opije a i kouřit bude. Ostatně Backman dokazuje, že svým postavám dokáže vštípit obrovský charakterový rozsah. V jeho Babičce, která pozdravuje a omlouvá se máme babičku, která dělá mírně řečeno převeliké skopičiny a je možná až moc akční, máme tu i její vnučku, která je na svůj nízký věk zase až moc přechytralá a vyspělá, ale zároveň i milá a zábavná. No a pak tu máme již výše popisovanou Britt, kterou si prostě přes všechny její charakterové vlastnosti oblíbíte. Místy je to chováním taková baba na zabití, ale svým způsobem na ní prostě něco je. I další postavy rozhodně hrají v příběhu prim. Například navenek gauner je skvělý kluk, vychovající své mladší sourozence atd. Popis prostředí se také rozhodně povedl a opravdu máte pocit, že onen Borg je snad opravdu ta pomyslná prdel světa. Co dál kniha nabízí? Třeba povídání si s krysou a různé rady na úklid. Kupříkladu prášek do pečiva na špinavé prostěradlo, pohovku, křesla a že jedlá soda vyčistí skoro vše. Samotný příběh pak plynuje odsýpá a neustále máte nutkání se smát či vám cukají koutky do úsměvu. Svou zásluhu na tom jistě má i sprostý, vulgární nespisovný jazyk v knize použitý. V textu se najde i pár skvělých hlášek. Jmenovitě za všechny třeba: Chová se jako by měl v prdeli zaražený citrón. Čtením tohoto příběhu si vlastně uvědomíte, že vy jste ještě normální a ani vám to čtení nezabere moc času. Kniha má 367 stran. Backman pak mnohé překvapí, že v poslední čtvrtině knihy rázem změní ráz příběhu z veselého na smutný a do děje zasáhne i smrt. Jakoby tím chtěl autor ukázat, že život není vždy jen veselý. Napjatě pak budete očekávat i konec. Zůstane Britt v Borgu a nebo ne? Vy však nemusíte čekat na mé procentuální hodnocení tohoto díla a to je 100 %. Tady prostě nemám co vytknout a už se těším, až se budu smát při čtení další knihy tohoto skvělého autora.

5 03.02.2017

Jednou to stačilo

Tato kniha rozhodně pojednává o zajímavém tématu a tak jak se s ním autorka popasovala? Dalo by se napsat, že dobře, ale nějaké své mouchy to určitě také má. Hlavní a stále se mi v hlavě objevující problém ve spojitosti s touto knihou je její uvěřitelnost. Samozřejmě věřím, že někdo mohl dívku zdrogovat a pod vlivem omamných látek donutit ke stejné věci jako Su. Věřím, že tuto hroznou událost někdo natočil a poté dal na internet a zde se z videa stal virál. Nechápu, však už proč pak Su utíkala od rodiny a nechtěla s ní mít nic společného a to i když je to v knize vysvětleno. Důvod mi však přišel přinejmenším podivný a zastávám názor, že když se něco takového stane, tak se jako první s prosbou o pomoc obrátím přece na svou rodinu. Samozřejmě mimo policii. Beru také, že někteří lidé se třeba nikdy v životě nikomu nesvěří, že prožili něco takového, ale to je zase věc druhá. Ze samotné knihy pak čiší strach. Rodiče aby pomalu snad to své dítko ani na ten internet nepouštěli, ale stejně je to jedno. Ono by se na něj totiž dostalo kdekoliv jinde. Dále tu pak v samotné knize máme strach o samotnou Su. Co vlastně dělá? Jak se s tím vším vypořádává? Proč odmítá kontakt s rodinou. Víc než příběh samotné Su či její sestry Ley se mi líbil ten jejich matky. Psychologická sonda do jejího nitra a vypořádání se s tím, že někdo nechutně ublížil její dceři se myslím autorce povedlo a je to asi to nejlepší na celé knize. Samotné postavy by si pak zasloužili větší hloubku a nepochopil jsem jejich leckdy nelogické chování. Prostředí by nějaké úpravy také sneslo. Místy je sepsané až moc popisně a jindy jakoby bylo autorkou odfláknuté. Samotný děj pak bohužel někdy i nudí a někdy je i zbytečně moc popisný. Jazykově také nečekejte žádné zázraky. Text je jazykově prostě normální. Najdete zde jak spisovný, tak i nespisovný jazyk. Místy se objeví i vulgarity. Počtem stran se pak kniha zařazuje spíše k těm kratším. Má totiž jen 255 stran. Virál není úplně špatné literární dílo, ale stačilo si ho přečíst jednou. Knihy, jenž si chci ještě někdy přečíst znovu mám prostě jiné. Nedá se ani brát jako taková sonda do života rodiny, kterou něco tak špatného zasáhlo. Každá rodina by se totiž s takovýmto problémem v určitých částech vypořádala jinak. Tohle dílo pak hodnotím 70 %.

3 03.02.2017

Příběh, který chceme číst, ale už ho nechceme prožít

Jednoznačně velký životní příběh. Místy se až člověku nechce věřit, že to všechno prožil jeden člověk a vlastně se ani nediví, že ho to v určité části života poněkud semlelo. Naštěstí se z toho Louis dokázal vyhrabat. Rozsahově knížka nic výjimečného nenabídne (436 stran). Příběhově už ano. Tento příběh, který si chceme přečíst, ale už ho ne prožít vás ihned vtáhne do děje a skvěle odsýpá, udržuje čtenáře v napětí, nemá hluchá místa a ani nějaké sálodlouhé pasáže o ničem a vše rozpitvává tak akorát. V textu se úspěšně promítají okamžiky štěstí, vítězství, svobody ale i strachu, uvěznění, deprese, vnitřního boje a mučení. Místy máte pocit, že sedíte na nějaké přednášce válečného veterána a on vám na ní vypraví o svém životě. Až takovou sílu má daná kniha. Příjemným okořeněním jsou i černobílé fotografie. Ty krásně doplňují text a rozhodně se do knihy hodí. Největší síla je rozhodně v postavách. Ty důležité jsou sepsané tak akorát do hloubky a čtenář si k nim dokáže vytvořit vztah. Ty nedůležité postavy pak nejsou nijak zdlouhavě a zbytečně charakterizované. Hlavní je samozřejmě Louis Zamperini. Svým způsobem opravdu žasnete nad jeho prožitým životem. Dokonce jsem se přistihl při myšlence, že bych tuto bezesporu velkou osobnost rád potkal naživo a nechal si od něj o jeho životě vyprávět. Už jenom jeho přerod z mladíka výtržníka na vrcholového sportovce, který to dotáhl až na olympiádu by postačil a vše ostatní je jen velice zajímavý a kvalitní přídavek. Louis je pak nesmírně kvalitně charakterově vykreslen a vy mu ihned ve všech jeho životních situacích fandíte. Jen ho místy litujete v jeho opilecké fázi aneb další hrdina ocitající se pod tíhou alkoholu. Samotné téma alkoholu mají koukám autoři nějak moc rádi a to zvláště ti píšící kriminálky. Vraťme se však k Nezlomnému. Troufám si tvrdit, že tady z valné většiny samotný název knihy vystihuje i hlavního hrdinu. Nesmírně mu pak přejete, že dokonce v roce 1998 nesl v Naganu olympijskou pochodeň v den svých 81 narozenin. Také přednášel na různých školách a zemřel v roce 2014 ve věku 97 let. Rozhodně věk zasluhující si úctu. Podle Zamperiniho života byl nakonec natočen i film. Ten režírovala samotná Angelina Jolie. Dle mého názoru se ze snímku rozhodně nestal žádný propadák, ale ani žádné filmové veledílo aspirující na Oskara to také není. Minimálně vám pak může posloužit pro srovnání s knihou. Ta je dle mého názoru lepší. Na úplný závěr pak ještě dodám dvě informace. Tou první je, že Nezlomný je druhé vydání jedné knihy. První vydání najdete pod názvem Nezlomený. A na úplný závěr mé klasické hodnocení procenty. Silný a kvalitně sepsaný příběh, postavy co zaujmou a jsou skvěle charakterově vypsané a veškeré prostředí je také velice kvalitně popsáno. Hodnotím tudíž Nezlomného 100 %.

2 03.02.2017

Našel jsem si nového oblíbence

Tenhle příběh se jednoduše povedl a hlavně má grády. Pro české čtenáře to je první vetší seznámení s autorem a troufám si tvrdit, že řada z nich a stejně tak já netrpělivě vyhlíží vydání nějaké jeho další knihy u nás. Příběh jako takový se čte sám, nemá hluchá místa, pohltí vás už od začátku, není prošpikován částmi odvádějícími od hlavního děje a hlavně postupně správně a silně graduje. Hodně se mi líbilo a hodnotím to i jako povedený počin střídání kapitol z přítomnosti a minulosti. Obrovskou sílu pak má ona hlavní myšlenka celého děje. Co se doopravdy stalo se Sarah a kdo ji vlastně zabil? Tracy si myslí, že Edmund je nevinný, ale je tomu opravdu tak? A jaké to vlastně je žít přes dvacet s pochybami? Naštěstí já nic z toho nemusím řešit, ale rád si o tom přečtu. Také se mi líbí, že se kniha určitou chvíli věnuje i samotnému soudu. To ve většině detektivek chybí a možná je to škoda. I toto téma bylo kvalitně zpracováno, stejně jako celý námět knihy. Psal jsem, že příběh postupně graduje. To je samozřejmě pravda a Dugoni zvládá bravurně střídat napínavé pasáže s těmi kde najdeme napětí méně. Nudit se tak při čtení rozhodně nebudeme. Samotné čtení nám pak zabere klasický čas. Alespoň co se detektivek týče, jelikož Hrob mé sestry má konkrétně 392 stran. Jazykově nic nového nečekejte. Klasické střídání spisovné a hovorové řeči, kratší i delší věty. Jednoduše klasika. Nyní přejděme k postavám. Ty jsou velice dobře vypsány, mají hloubku, nenudí a hlavně Tracy si člověk velice rychle oblíbí. Vlastně ke všem postavám si čtenář dokáže rychle vytvořit vztah. Chválit musím i postavy ze zvířecí zvíře. Dva psi jedné postavy se rychle stanou vašimi oblíbenci. Dobrou známku v hodnocení by si zasloužilo i prostředí. Opět se setkáváme s malým městem. Tyto města vraždám docela sedí. Samotná jeho atmosféra je pak skvěle vypsaná. Autor dokáže být i popisný avšak ne až tak, že by to bylo přes čáru a i veškeré ostatní prostředí dokáže sepsat kvalitně a i díky tomu má kniha svou skvělou atmosféru. Chválit musím i skvěle zvládnutý závěr knihy. Ten příběh správně uzavírá a hlavně je správně vygradován a tak by to mělo být. Z celé knihy pak čiší profesionalita a je vidět, že si s ní pan autor dal práci.

Dugoniho Hrob mé sestry je svěží a čerstvý závan na poli kriminálek. Hlavně je také důkazem, že skvělé detektivky v současnosti nepíší jen seveřané a že nevychází jen u nakladatelství Host. Člověk to samozřejmě ví, ale není na škodu si to připomenout. Toto dílo mi dalo vše a dokázalo mě navnadit i na další autorovu knihu. Snad se jí dočkáme brzy. Nyní si už však můžete přečíst mé procentuální hodnocení této knihy a to je 100 %. Jak jsem psal, tak zde mi prostě nic nechybělo a vřele doporučuju četbu Hrobu mé sestry.

8 12.01.2017

Putování za legendami a pověstmi

Další kniha čtená jen za účelem splnění zadané knihy v čtenářské výzvě pro letošek, ale to vůbec nevadí. Mám rád starou Prahu. Rád si o ní čtu, takže jsem měl vcelku jasno, když jsem musel kvůli výzvě přečíst nějakou knihu s dějem právě z našeho hlavního města. Musím nakonec říct, že jsem s výběrem velice spokojený. Kniha se dá číst v jakémkoliv věku, je velice čtivá a čte se lehce a sama od sebe. Samotný výběr pověstí, legend, zkazek je myslím kvalitně vybrán. A jak už bylo u obsahu knihy psáno, nechybí krom těch známých i ty neznámé pověsti atd. Přiznám se, že i já jsem jich hodně neznal a ty co jsem znal, jsem si velice rád zopakoval. Oceňuji, že kniha má i přidanou hodnotu například v osvětlení o vzniku některých částí města jako např. Chvaly, Kyje, Hrdlořezy. Jazykově pak kniha rozhodně neupadá, nenajdete v textu žádné hrubky a často se v textu objevují i dobové výrazy, které navozují pocit minulosti. Děj kvapně plyne dopředu a nenudí. Je mnohotvárný. Někdy je takový magický, jindy napínavý, podruhé zase romantický, pak se změní na takový obyčejný vypravěčský, ale dokáže i zahrát na romantickou linku. Dodám i pár slov k postavám. Ty jsou sepsané kvalitně a do dostačující hloubky a umí i zaujmout. Velkou devízou u nich pak je to, že čtenář se s nimi často seznamuje úplně nově a tak vlastně neví co od nich očekávat a tak ho dokážou leckdy překvapit a to ať už příjemně či negativně. S velkým počtem postav se pak musí počítat, ale vesměs si je dobře zapamatujete. Samotné čtení knihy vám pak zabere jen chvíli. Dílo má totiž jen 184 stran a potěchu očí určitě zaručí i nádherné doplňující ilustrace samotné paní autorky. Tato paní tak budiž důkazem, že kdo umí ten umí.

Pražské pověsti, legendy a zkazky jsou rozhodně doporučení hodné čtivo. Obzvláště z důvodu možná z části malinkého vlastenectví, ale i z důvodu minulosti jednoho z nejkrásnějších měst na světě. Praha je, byla a bude prostě vždy krásná, magická a hlavně naše. Naopak jen váš bude zážitek z této kratičké četby doplněný krásnými ilustracemi od samotné paní autorky. Na závěr samozřejmě nemůže chybět mé procentuální hodnocení. Této knize z našeho prostředí uděluju 85 %. Nezanevřeme na knihy od domácích autorů a na knihy s domácím prostředím byla by to věčná škoda.

10.01.2017

Čekáš, ale dočkáš se?

Proč jsem zvolil takový název své recenze? Jednoduše proto, že čtenář přes dobrou polovinu knihy čeká na nějakou větší akci, větší napětí a tak se nabízí otázka, zda se těchto věcí vůbec dočká. Odpověď prozradím o něco později. Prvně se budu věnovat prostředí, ve kterém se děj odehrává. Líbí se mi jeho zasazení do malého městečka. Funguje jako důkaz, že zlo číhá všude, ať už jste ve velkoměstě, maloměstě, na moři, na poušti ať už jste prostě kdekoliv. Samotnou duši a atmosféru onoho maloměsta dokázal Rickstad sepsat podle mě dobře. I samotný popis veškerého prostředí se povedl. Nebyl moc popisný a ani nijak odbitý. Vyhovoval mi i jazyk, kterým je kniha psaná. Často se autor sice uchyloval k vulgaritám, ale to mi vůbec nevadilo. Nejsem žádný puritán a místy to knize přidalo alespoň na drsnosti a bohužel to mnohdy bylo potřeba. Jinak se zde objevuje jak spisovný tak i hovorový jazyk a celkově je v obou variantách zvládnut dobře, ale žádné obrovské jazykové veledílo na druhou stranu nečekejte. Jako ideální řešení mi přišlo pak i střídání kratších kapitol s těmi delšími. Pár vět napíšu i k postavám. Ty se mi zrovna moc nelíbily. Hlavní postava detektiva Ratha je dalším typickým představitelem novodobých knižních detektivů. Sice člověk na správné straně, ale často až moc moralizující, se zdravotními problémy, bojující s minulostí, která se mu prolíná do přítomnosti. I toho alkoholu se pan detektiv napije, ale alkoholik není. Dále jsem si k němu docela dlouho vytvářel vztah. Ostatní postavy bych ohodnotil průměrem. Neurazí ani nenadchnou. Osobně bych pak uvítal jejich sepsání do větší hloubky. Rozsahově jsme zase na tom klasickém rozsahu, který tato četba mívá. Tady konkrétně 430 stran. Samozřejmě dodám i pár slov k samotnému ději. Ten byl napínavý, čtivý, strhující, ale až za samotnou polovinou knihy. Věčná to škoda. Být kniha napínavá od samotného začátku a nebo alespoň od první čtvrtiny textu, tak je z Tichých dívek strhující a skvělá detektivka. Takto bohužel spadá do pásma šedivého průměru. Někomu to však takto může vyhovovat a samotná první polovina knihy zase není až tak špatná, že by její čtení bylo hotové utrpení. Útěchou pak knize může být pak alespoň to, že byť špatně začala, tak alespoň skvěle skončila. Závěr je totiž skvěle vygradovaný, dává smysl a celkově do děje skvěle zapadá. Na úplný závěr pak klasické hodnocení knihy. Tiché dívky hodnotím 60 %. Jak jsem už psal, tak velká škoda té první poloviny knihy. Takto Tiché dívky řadím mezi to horší co jsem z kriminálek za rok 2016 četl a spadají u mě do oblasti průměru, ale to už jsem psal také.

2 09.01.2017

V pohádkách končí vše šťastně? Ne v mých.

Pohádky jsou stále prima, stále skvělé, ale už to nebylo ono prostě. Nebo byly čteny v nevhodnou dobu. Přesto jsem si jejich čtení víceméně užíval a žádné trpění (mé) u nich nehrozilo. Musím se také přiznat, že jsem po pohádkové knize sáhl jen z důvodu plnění čtenářské výzvy pro letošní rok, ale co už. Bratři Grimmové jsou moji velcí oblíbenci v tomhle žánru a film s jejich pohádkami přímo zbožňuju a většinou se na něj dívám v televizi, pokud tedy zrovna mohu. Teď už však přejděme k samotným pohádkám.

V knize najdeme 15 klasických pohádek těchto bratří. Jmenovitě třeba Sněhurku, Růženku, Červenou karkulku, Lociku, Šípkovou Růženku, Žabího prince, Husopasku, Krále drozdí bradu, Jeníčka a Mařenku atd. Nechybí ani bohaté a hezké ilustrace a velké písmo. Díky němu jsem si připadal chvílemi jako stařeček co naštěstí ještě nepotřebuje brýle na čtení, ale velká písmena už mít v textu musí. Jak jsem psal, tak tyto pohádky jsem si vybral záměrně a to i protože jsou místy takové temnější a to já můžu. Stejně však na mě byly temné jen málo. Už jsem definitivně a asi doživotně deformován svou láskou ke kriminálkám, jelikož jsem si tu vraždil postavy jak na běžícím pásmu. Má deformita či smutnění po nějaké té hezké kriminálce dospěla až do bodu, že jsem si vypsal na papírky postavy a na další papírky způsob jejich smrti. A pak začalo to pravé tóčo aneb tahání z misek postavu a způsob její smrti. Pak jsem ještě přidal misku s papírky na kterém byl napsán vrah či vrahové. Takže Růženka skončila otrávená plynovým jedem, Červená karkulka gilotinou usekla hlavu Husopasce, ze skály byl shozen Jeníček Mařenkou, Locika ukřižovala Žabího prince atd. No prostě odklon od pohádky jak jen může být. Nicméně stále jsem četl pohádkovou knihu, takže pár slov opravdu k pohádkám. Samozřejmě vše končí šťastně a o to přece jde. Kniha jinak nabízí už ikonické pohádkové postavy, děj svižně ubíhá, nenudí, ilustrace jsou velice povedené. Samotná kniha je pak přečtena velice rychle a dá se číst v jakémkoliv věku. Grimmové jsou prostě klasika. Na závěr musím dodat, že nejsem nějaký nemilovník pohádek. Naopak pohádky mám rád, občas na ně i kouknu, některé i pochválím. Můj milovaný žánr už to však není a rád ho přenechám mladším. Ti třeba ještě nemají zkažený pohled na svět a třeba si myslí, že vše opravdu šťastně končí. Tyto pohádky pak hodnotím 80 %.

1 07.01.2017

Ztraceni v novém prostředí

Nová kniha od skvělé autorské dvojice a nová hlavní hrdinka a celkově nové téma. Nevěřil jsem, že to zrovna u tohoto autora někdy napíšu, ale tohle se nepovedlo, tohle bylo zklamání. Naštěstí v další knize se už manželé píšící pod tímto pseudonymem opět vrací k tomu, co umí a to je pokračování jejich úžasné krimi série s komisařem Linnou.

Proč? Tak taková otázka se asi nejvhodněji naskýtá k této knize. Proč autoři zkoušeli něco nového? Proč takové nezvyklé téma? Proč to vlastně tak úplně nevyšlo oproti předchozím knihám? Proč zrovna vyobrazení čínského přístavního města jako posmrtného života? Proč se k tomuto tématu vracet či nevracet? Na to si musí odpovědět sami autoři. My už však víme, že někomu se kniha líbí a někomu ne oproti sérii s komisařem Linnou. Ta se líbí vesměs skoro všem. Na můj vkus je Playground moc překombinované, moc náhod se ocitne v ději. Na druhou stranu co my víme o životě po… smrti? Sympatická hlavní hrdinka je asi to nejlepší na celé knize. Vadilo mi však, že si hrdinka přecházela ze života živých do onoho druhého světa pomalu kdykoliv se jí zachtělo a vlastně vždy když potřebovala. Celé už to pak vypadalo tak trochu podezřele. Samotný název knihy se pak dá do češtiny přeložit jako hřiště a opravdu koresponduje s jejím obsahem. Hlavní hrdinové hrají hru na život a na smrt, pouze vítěz získá vízum k návratu do života. Hodně postavám se však nevěnuje víc prostoru na úkor jiných a je to rozhodně škoda. Onen námět pak hodnotím jako velice originální a nutí člověka k zamyšlení. Atmosféra příběhu je pak více než barvitá, nechybí chladný popis událostí. Vadilo mi, že ne na všechny otázky získá čtenář odpověď a to i na ty otázky docela důležité. Dalším negativem byl i místy předvídatelný a postupem času se kvalitou snižující samotný děj knihy. Nijak nejásám ani z kolikrát zbytečné až přílišné surovosti a potokům krve. Pochválit však musím obálku. Ta je správně taková mystická a k samotnému dílu se skvěle hodí. Dílo jako celek pak vyznívá jako sepsané moc narychlo, nechybí mu mystika a tajemno, avšak bojuje se skvěle zvládnutým světem živých proti ne úplně dobře zvládnutému světu v přístavu. Nejvíce pak na celé knize oceňuji její klasický rozsah. Zde konkrétně 439 stran. Pochválit pak na závěr musím i krásné vyobrazení absolutní oddanosti matky ke svému dítěti.

Někomu se tento žánrový autorský odklon zalíbí a někomu jako třeba mně ne. Naštěstí další kniha této skvělé autorské dvojice bude dalším dílem ze skvělé série s hlavní postavou komisařem Linnou a já se jí už nemohu dočkat. Za mě se Playground tak úplně nepovedl a proto této knize uděluji jen 65 %. Autoři se pro mě tak trochu ztratili v novém prostředí.

23.12.2016

Minulost jen tak nezmizí

Skvělá a rovněž zajímavá prvotina autora. Je plná bolestivých vzpomínek na válku i dobu po ní. Traumata jsou v knize jasně patrná a i když se skrývají tak mnozí stále nevědí jak se s nimi vyrovnat, jak s nimi naložit. Batthyany si v příběhu odpovídá na celou řadu otázek. Kupříkladu proč se stále cítí ve Švýcarsku jako cizinec, i když se tam narodil. Proč má pocit, že za sebou nic nezanechává, atd. Bloudí, tápe, nestylizuje se a místy je až krutě upřímný. Daná kniha je vlastně z části i takový existenciální román, ale to vůbec nevadí. Je to i knížka o odvaze pohlédnout do zrcadla a přiznat si, že v něm neuvidíme jen to lichotivé. Celým příběhem pak tak nějak zvláštně rezonuje blízkost a vzdálenost postav. Ty k sobě mají blízko a zároveň i mnohdy velice daleko a je zajímavé to číst. Velice kladně hodnotím i postupné cestování v příběhu a všechna místa jsou zde vykreslena věrohodně, čtivě. Součástí knihy jsou i vyňaté přepracované výňatky z textů dvou žen. Jmenovitě texty autorovy babičky Maritty a její kamarádky Agnes. Byť jsou tyto texty nesmírně zajímavé, tak tím nejzajímavějším rozhodně nejsou. Nejzajímavějším je dopad osudů na rodiny s válečnou a poválečnou historii. Do kdy na nich bude ležet stín těchto událostí? Jak dlouho je případně budou popírat, jak je vlastně mají přijmout atd. Hodně silná pasáž je i ta kdy si sám autor odpovídá na otázku: Zda by dokázal ukrývat Židy. Odpověděl si, že by to nedokázal. I když se to nezdá, tak v knize najdeme i střípky naděje. Ta tu místy trochu prosvítá. Třeba tím, že když se odvážně podívám minulosti zpříma do očí, pomůže to mně i mým blízkým.

Tíha minulosti, propojování období, morální dilemata, onen masakr to vše dělá ze čtení této knihy nevšední zážitek. Čeká vás tak 256 stránek hlubokých myšlenek, které já hodnotím 85 %. Jinak hlavní myšlenka moje po přečtení knihy? Minulost jen tak nezmizí a jen tak lehce se jí nezbavíme.

3 21.12.2016

Takový domácký příběh

Do rukou se mi dostala kniha mladinkého a troufám si tvrdit, že i neznámého domácího autora. Stojí jeho kniha První poločas za přečtení a vy tak objevíte nového, domácího, nadějného autora? Odpověď z mého pohledu na tuto otázku zjistíte přečtením této recenze.

Nejprve pár poznámek k ději. Děj je přehledný a nehrozí vám tak ztracení v něm. Má však pomalejší rozjezd a to mi vadilo. Kniha prostě ze začátku nedokáže úplně vtáhnout do děje, snad i nudí. Celkově bych uvítal i nějakou větší celkovou gradaci příběhu. V příběhu se pak i později najdou slabší místa a děj zde vyloženě vázne a vy se při jeho čtení nudíte. Přejděme k další věci, co mi při čtení docela hodně vadila. Dost mi totiž vadily časté popisné pasáže. Třeba velice časté popisování oblečení postav mě už vyloženě štvalo. Nyní už co se mi na této knize líbilo. Oceňuji, že kniha má uzavřený a na všechny otázky zodpovídající závěr, jelikož nevím, o čem by případné pokračování bylo a čtenář tak má vše zodpovězeno. Jen ten konec je až moc takový šťastný, ale někdo jiný z něj může mít úplně jiný pocit. Velkou výhodou samotného příběhu je jeho uvěřitelnost. Celý příběh se zdá být takový zdomácnělý, však se také odehrává v prostředí českého fotbalu. A například při čtení o probíhajícím zápase máte úplný pocit, že ho sledujete naživo a říkáte si, že přesně takhle to vlastně na vesnickém fotbalu chodí. Pochvalu si pak zaslouží i jakási idea díla, že člověk se nemá za žádnou cenu vzdávat. To je myslím hezká myšlenka a rozhodně neuškodí si ji připomenout. Za povedený tah považuji i prostředí fotbalu. To se k tomuto příběhu opravdu hodí a hlavně je sepsané jak už jsem psal velice uvěřitelně a je vidět, že opravdu mnoho z jeho aspektů se dá přenést do samotného života. Jen si autor možná právě prostředím fotbalu odehnal čtenářky. Ty přece jenom začlenění děje do prostředí fotbalu asi tolik neocení, ale třeba se mýlím. Přejděme nyní k postavám. Musím ocenit postavu hlavního hrdiny Patrika. Je to prostě sympatický mladík a vy si ho v průběhu knihy brzo oblíbíte a začnete k němu chovat sympatie. Ostatním postavám by neuškodila větší hloubka, větší propracovanost. Jako celek je pak hodnotím, že sice úplně nenadchnou, ale ani nijak neurazí. Jsou však takové obyčejné, všední. Dodám i pár řádků k jazyku jakým je toto dílo psané. Rozhodně nečekejte nějaká skvostná přirovnaní, sáhodlouhá souvětí, zvláštní věty apod. Kniha je prostě sepsána takovým obyčejným, všedním jazykem. Což za sebe oceňuji a chválím autora, že se právě nesnažil o nějaká vzletná přirovnání, krásné metafory atd. Do příběhu by to totiž opravdu moc nepasovalo. Na závěr vás ještě budu informovat o počtu stran této knihy. První poločas má konkrétně 446 stran, takže se opět nejedná o nějakou rozsahovou anomálii.

První poločas není úplně špatná kniha, ale není ani nijak skvělá. Řekl bych, že se jedná o takový trochu lepší průměr. Já ji pak hodnotím z výše uvedených důvodů 65 %.

1 14.12.2016

Martin Klíma 13. 12. 2016, 19:22 Upravit Smazat
Čtenář jako metafora

Byť už nemusím, tak přesto si rád přečtu i nějakou odbornou populárně naučnou literaturu. V takové chvíli vždy rád sáhnu po autorovi s příjmením Manguel. Co si pro nás přichystal tentokrát v knize Cestovatel, věž a červ?

Hodně lidí s odbornou literaturou bojuje a přitom ani nemají důvod. Mnohdy ji zavrhnou jen proto, že si jí dost užili z dob studia. To že mohou číst třeba o autech, když je baví atd. už pak jaksi opomíjejí. Mě baví čtení, literatura obecně, tak proč se na tohle téma nepodívat i z jiného úhlu pohledu?

Líbí se mi, že autor v této knize kritizuje zápornost metafor, které si čtenář vytváří a naopak hledá jejich kladná vyznění. Samotného čtenářství se pak zastává velice zapáleně a vášnivě. Dále se snaží odpovědět, která metafora nejlépe vystihuje to samotné čtenářství. Jsou si čtenáři se svými postavami podobní? Raději s nimi putují do neznámých krajin a nebo navštíví ty staré známé kraje. Jsou čtenáři samotáři či raději vyhledávají společnost? Je kniha něco jako telefonní budka, kam čtenář přichází, aby se na dálku setkal s druhým člověkem, který mu chce něco podstatného sdělit? I na tyto otázky se snaží Manguel najít odpověď či odpovědi a to vše za pomoci prostupování napříč kulturními dějinami a za pomoci velkých literárních postav. Celé to působí dosti originálně. V knize je patrná proměnlivost, mnohotvárnost čtenářovi role. Kniha totiž může být ledasčím. Místem kde se ukládá nějaká paměť, nástroj za jehož pomoci překonáme časovou i prostorovou překážku, zdrojem osvícení, místem pro ukázání zkušeností atd. V knize je poukázáno na to, že kdysi dávno byla četba považována i za cosi nebezpečného. Četba totiž dokáže i prostupovat skrz čtenáře do hloubky a odkrývat podstatné věci, ale i odvádět pozornost od skutečnosti klidně i k něčemu neexistujícímu. Všechny metafory se totiž dají vnímat i jako dvojznačné. Zaujal mě i poznatek, že čtení bylo původně uvaleno jako závazek pro Adama a Evu za jejich prvotní provinění. No v tom případě velké možnosti četby asi tenkrát zrovna neměli. Trochu mi na knize vadil odsuzovačný postoj autora k moderním digitálním technologiím. Na druhou stranu ho chválím za použití myšlenky, že jsme jediný živočišný druh, pro kterého se svět skládá z příběhů. To je moc hezká myšlenka. Podle Manguela máme čtení ve své podstatě, jsme utvářeni slovy, která jsou prostředkem našeho bytí ve světě. Takže čtěme. Máme to přece ve své podstatě.


Hodně zajímavá a kratinká knížka. Má 152 stran a byť nemá nějaký překotný děj, tak v ní najdeme zajímavé myšlenky. Nezaujme však každého. Zaujme ty čtenáře se zájmem pro četbu. Ti ji pak ohodnotí třeba jako já 90 %.

13.12.2016