Rocker-Tialk komentáře u knih

První cca polovina knihy byla neuvěřitelně zdlouhavá a chudá na děj. Přitom ale ohromně čtivá. V druhé polovině vše odsýpalo, ale občas mě překvapilo, jak rychle autor přenesl děj přes některé momenty, zejména úmrtí některých postav v závěru knihy. Dlouho jsem se na přečtení téhle knihy a potenciálně začtení se do téhle série chystal. Dlouho jsem se ho i obával a odkládal ho. De facto mě k němu donutilo až nové filmové zpracování a strach ze všudypřítomných spoilerů. A stálo to za to.

5 26.03.2023

Není to návod, jak by někdo očekával. Je to představení konceptu Zettelkasten a vysvětlení, proč může být tak efektivní. Jelikož jde o celkovou změnu způsobu, jak (věděcky) pracujeme a studujeme a učíme se novým věcem, bylo by zcela kontraproduktivní si z knihy jen vyzobávat tipy, či hlavní poselství "čtěte s tužkou v ruce", které jsou v ní spíše jako bonus, a nesnažit se porozumět obecným principům, díky kterým Zettelkasten funguje, i věcem, kterým se při práci vyvarovat.

2 16.07.2022

Po krvavé řeži, kterou byl přeplněn předešlý díl, bylo příjemné řešit většinu knihy jiné problémy. Co rozhodně oceňuji, je vyprávění z pohledu záporáka. To je oproti předešlým dílům, myslím, novinka, která přidává příběhu další rozměr.

10.06.2022

Je až děsivé, jak Bradbury v románu 451 stupňů Fahrenheita možná nevědomky předpověděl dnešní dobu. Ne totalitu, ale závislost na technologiích, přehlcenost informacemi, tu takzvanou digitální demenci.
Děj knihy příjemně odsýpá, je sestaven přesně z tolika vět, kolik jich potřebuje. Ani jedna nechybí, ale hlavně, ani jedna nepřebývá. Myšlenky jsou komprimovány tak, aby byl daný počet slov maximálně využit. Aby žádné slovo nepřišlo nazmar, žádné jedno slovo není zbytečné, žádné netvoří jen vatu.

25 10.02.2021

Unikátní svědectví o vyšetřování válečných zločinů, spáchaných v 90. letech 20. století během válek na Balkáně. Kniha se točí primárně okolo masakru na farmě Ovčara a okolo zatýkání Slavka Dokmanoviće, vůbec prvního válečného zločince, souzeného tribunálem OSN od druhé světové války. Dávám pět hvězdiček i přesto, že k plynulému čtení knihy je třeba dobrá orientace ve všech používaných zkratkách a přehled o dění na území bývalé Jugoslávie od druhé poloviny 80. do konce 90. let 20. století. Osobně bych ocenil zasazení svědectví více do historického kontextu přímo v knize. Jinak mohu rozhodně doporučit.

4 04.01.2020

Dávám nakonec jen 4 hvězdičky, i když jsem z počátku chtěl dát 5. Plný počet by si ta kniha zasloužila za vyvolání té nostalgie na začátku. O čisté skóre se ale připravila hned posléze.
Při čtení prvních kapitol jsem se sám vrátil do doby tak patnáct let nazpět. Do doby, kdy jsem před odchodem do školy musel nutně prolézt všechny internetové diskuse a fóra, která jsem sledoval. Do dob osobních blogů a webíků, úzce profilovaných internetových komunit. Do doby warezu a torrentů. Do časů, kdy byl internet relativně anonymním místem nepřehlceným reklamou, nezdeformovaným nadnárodními korporacemi a špatnou legislativou a neprošpikovaný sociálními sítěmi. Svobodný a otevřený. Vzpomněl jsem si na všechna ta diskusní vlákna na tématických fórech, na noci strávené v chatovacích místnostech s lidmi, které jsem v životě neviděl (tedy alespoň do doby, než jsme si začali domlouvat srazy na koncertech a festivalech a jiných akcích). Naši hrdinové bojují o svobodu sítě. Bojují ve válce, kterou naše společnost pomalu, ale jistě, bitvu po bitvě prohrává. Čtenáře jako já to dokonale vtáhne. Situace perfektní.
Ani zápletka není marná, byť se nejedná o nic přelomového. Zkrátka boj jedince s korporací, první láska a tak dále. Komplikace celkem ujdou. Rozuzlení je patos a kýč, div naši hrdinové nezvednou rudý prapor k revoluci lidu prostého. Na druhou stranu je tam i trocha (možná nezáměrné) tragédie v sžívání se hlavních hrdinů, trávících většinu života ve virtuální realitě, s realitou skutečnou. Kdyby příběh pokračoval dál, konec by byl mnohem hořčejší.
Proč dávám tu minus jednu hvězdičku? Za prvé je to poměrně mdlá a nezáživná a zároveň poměrně dlouhá, nenapínavá prostřední část příběhu. Jasně, v románu musí proběhnout nějaký vývoj hlavní postavy, ale dalo by se to určitě napsat lépe. S nějakým reálným dějem. A taky poněkud monotónnost ve způsobu plněných úkolů. Autor moc invence nepředvedl. Za druhé, Parzivalovi/Wadovi to prochází moc snadno. Ať už hledání klíčů a bran, nebo jeho hackování a crackování. Zkrátka mně, jakožto člověku z oboru, v řadě momentů naskočí na mysl: „hej, tohle by mu tak snadno neprošlo ani dnes, natož v prostředí takové korporace s takovými možnostmi a praktikami, jaké jsou popsány v knize.“ Za třetí je to Deus ex Machina v jedné konkrétní situaci, nebudu prozrazovat více, ale po přečtení budete vědět, ve které. A za čtvrté je to předvídatelnost rozuzlení zápletek (víte, co se stane, většinou tušíte, jak se to stane, jen nevíte detaily, a to nemusíte být geek zahrabaný v popkultuře osmdesátek) a kýčovitá patetičnost finále. Byl tam bod, od kterého se dal odvíjet mnohem zajímavější závěr (alespoň dle mého názoru), ale autor se bohužel rozhodl jinak.
Poslední odstavec věnuji českému překladu. Je celkem dobrý, z odborných výrazů mě vyloženě zarazil jen jeden, který byl do češtiny přeložen jinak, než se standardně překládá: „vláknovou optikou“ vs. „optickými vlákny“. Co mě ale opravdu rvalo za oči, bylo skloňování jména Aech. V knize je přímo napsáno, že se čte jako anglické písmeno „H“, tedy „Ejč“. Jenže v celé knize vidíte místo skloňování podle vzoru „muž“, tedy 3. a 5. pád „Aechi“ („Ejči“), 2. a 4. pád „Aeche“ („Ejče“), samé „Aechu“ („Ejču“) a „Aecha“ („Ejča“) dle vzoru „pán“. Trochu mi to připomíná nějaké moravské nářečí, což ale určitě nebyl záměr. Trvalo mi přes půl knihy, než jsem to začal ignorovat.
Určitě je to knížka, která potěší každého geeka a nerda a vřele ji doporučuji všem, kteří se nebudou pohoršovat nad tímhle stylem života :-) A všem, kteří mají rádi sladké happyendy.
Závěrem bych rád řekl, že jsem knihu četl dříve, než jsem viděl film. Naštěstí. Podobnost je jen v zápletce, jménech hlavních postav a ve světě, kde se odehrávají, jinak jsou oba příběhy naprosto rozdílné. Ten knižní mám raději.

8 19.04.2019

Zajímavá knížka o neverbálních projevech. Bohužel v ní převažuje pohled na neverbální komunikaci optikou severoamerické kultury, a to nejen v příměrech (kde bych to chápal), občas jsem si říkal "hmm, ale tohle je u nás trochu jinak". Bohužel z mého pohledu to není knížka ani moc poutavá, ani moc čtivá, ale jako taková základní příručka pro neverbální komunikaci při obchodním jednání nebo během práce v korporátu poslouží.

29.12.2016

Knížka se poměrně dobře četla, to je asi největší plus. Určitě nejde objektivně hodnotit první díl série, pokud člověk nečetl další díly, ale já se alespoň pokusím sepsat pár základních dojmů.
Pokud si o knize přečtu v recenzi "fantasy může být krásně otevřeným žánrem, pokud se autoři nezdráhají využít svobody, kterou jim nabízí", mělo by mě hned napadnout, že se bude jednat o naprostý žánrový mišmaš, který má ke klasické fantasy hodně daleko. První problém, který jsem s touto knížkou měl, byl ten, že jsem si nedokázal v hlavě vymodelovat obraz světa a prostředí, ve kterém se příběhy odehrávají. Ačkoliv se jedná o plus minus souběžné dějové linky, někdy má člověk pocit, že svět je podoben tomu našemu na přelomu 19. a 20. století, jindy jde o přelom 18. a 19. století, spousta pasáží s Leonardem v hlavní roli zase evokuje nádech tu 20., tu 30., častěji ale 50. a 60. let minulého století. Střídá se tu nádech evropského a britského venkova a anglosaské kultury s kombinací britského městského prostředí s prvky běžnějšími pro japonské anime. Nakonec jsem udělal kompromis a zařadil děj někam do světa podobného Evropě ve 20. letech 20. století s určitými prvky cizokrajné kultury.
Co se jednotlivých dějových linek týče, mám dojem, že autor nevyužil jejich potenciálu. Příběh chlapce, který potkal dívku, co zničeho nic zmizela, doplněný o jeho pozdější dobrodružství má sice tuctový základ, ale dílčí kapitoly příběhu měly slušný, avšak bohužel nevyužitý potenciál zaujmout a dotvořit příběh knihy. Nabízel spoustu potenciálního dobrodružství, kontroverzních situací a nečernobílého pohledu na charakter jeho hlavní postavy. Nejlépe pojatý se mi zdál příběh Leonarda Pegase, nechci jej moc rozepisovat, abych tu nevyzradil děj.
Zatímco dva výše zmíněné příběhy se v závěru dost prolínají a dohromady tak nějak dávají smysl, ten třetí - příběh vysloužilého vojáka Lazara - se s dvěma dalšími sice prolíná, ale nějak do nich nezapadá. Ani po dočtení knihy jsem si nebyl jist, co že vlastně znamená a kde a kdy se vlastně odehrává. Celkově na mě působil spíše jako taková vata, která má dodat i trochu více tajemna a mystična.
Kapitoly jednotlivých příběhů se vzájemně prolínaly, stejně tak v druhé polovině knihy i jednotlivé dílčí zápletky dějových linií, což bylo příjemné. Zdálo se mi ale, že po chronologické stránce jejich provázání trochu hapruje, že tak úplně nefunguje.
Každopádně, ač tady dávám nižší hodnocení, přečtu si i následující díly trilogie. Jistý potenciál tady je, uvidíme, jestli jej autor využil.

1 20.08.2016

Nezáživně napsané (resp. přeložené!!!) člověk se dozví, jaký má "Woz" názor na leccos, ale musí se přes to prokousat, což se mě podařilo jen s velkým úsilím.

24.09.2015

Stejně čtivé povídky, jako je sága, trochu méně krvavé a postrádám ten strach o osud hlavních hrdinů, protože jej známe ze ságy. Povídky navíc pomáhají lépe pochopit Západozemí a jeho Sedm království a vztahy mezi urozenými pány, navíc se setkáváme s předky postav z Písně ledu a ohně a někdy přímo s nimi, ačkoliv jsou ještě dětmi.

2 08.03.2015

Tuhle knížku jsem dostal v devatenácti, když jsem opouštěl intr "Za vzorné služby Domovu mládeže" (rozumnějte za 4 roky pomoci se správou a údržbou wifi sítě). Šlo tak trochu o lokální patriotismus, protože Jan Šmíd pochází z našeho okresního města Pelhřimova a už na základní škole k nám jezdil na besedy, i když my se ho tehdy víc než na cestování ptali na Jardu Jágra. Tehdy jsem ji začal číst, ale po prvních pěti kapitolách jsem ji zase odložil, povídání o Paříži a o tom, kde to měl jako reportér rád a co jako reportér zažil, mě tehdy moc nebralo. Letos, tedy po cca pěti letech, jsem na Z Paříže... docela náhodou narazil, když jsem hledal, co bych mohl začít (znovu) číst a napadlo mě, že bych té knížce mohl dát druhou šanci. No a knížka své druhé šance naplno využila a zaujala mě natolik, že jsem ji s chutí dočetl do konce. Líbil se mi osobitý styl pana Šmída a pohled na Paříž a Francii z méně známých úhlů pohledu a nejednou jsem se nahlas zasmál vyústění komických situací. V některých kapitolách mě jen trochu mátlo to přeskakování z vyprávění vzpomínek k vyprávění, jak balí věci a odjíždí z Paříže, a vůbec nepořádek na chronologické ose vyprávění, často jsem si také říkal: "aha a teď jsem z čashového hlediska kde?" Nicméně stylem, jakým jsem knížku četl - jednu až dvě kapitolky ve dvě hodiny ráno před spaním skoro každý den - jsem tato mírná zmatení eliminoval. Takže teď mohu knížku Z Paříže... Jan Šmíd jedině doporučit.

2 09.01.2015

Možná bych trochu pozměnil pořadí prvních kapitol, stejně nejsou řazeny chronologicky, takhle čtenář hned ví, co může v kufru čekat, což ostatně prozrazuje už název knihy. Ještě bych mohl vytknout poněkud málo uvěřitelný závěr knihy. Vím, že když se ženská (navíc ještě matka) naštve, je lepší jí uhnout z cesty, proti té části bych až tolik neprotestoval, spíš mě udivilo to "smírné", až romantistické a maximálně ideální rozloučení, když bylo po všem. Jinak se mi kniha četla dobře, byla to taková nenáročná záležitost do autobusu nebo do metra, i když jsem se po týdnu vrátil k rozečtené stránce, věděl jsem, o čem je řeč, a naopak když jsem potřeboval okamžitě knížku odložit a třeba vystupovat z autobusu, nebyl s tím problém, nic mě k příběhu nepoutalo. Knížka nevypráví ani tolik příběh ženy, která nalezne v zavazadle chlapce, ale popisuje osobnosti a minulost jednotlivých postav, události, jejich vzájemná provázanost a souhry náhod, které vyústily v současnou situaci, na konci románu tedy máme skupinu podrobně popsaných lidí, které svedla dohromady víceméně náhoda. Hlavní hrdinka mi trochu lezla na nervy, ačkoliv, i když to (jako všichni ostatní) byla trochu klišé osobnost, nebyla vyloženě plochá.

2 12.10.2014

Přečteno jedním dechem během chladného srpnového večera, závěrečnou ukázku jsem si ale nechal až na ráno. Westernové prostředí, hrdina typu Geralta z Rivie, jen s holou hlavou místo bílé hřívy, tetováním po celém těle místo zaklínačského medailonu, méně zásadové chování a hlavně menší náklonností k sexy čarodějkám. Příběh je jen klasické westernové klišé jen navíc s nekromanty, golemy, půlobry, drakodavy a dalšími fantasy mrškami, ovšem nikterak neurazí a je napsán čtivě a poutavě, jediná věta v celé knize není zbytečná, což mě udivilo a zároveň přinutilo přidat hvězdičku k původně zamýšleným třem za slušný fantasy western s neporazitelným válečníkem v hlavní roli. Zpočátku jsem sice nad kombinací některých slov ve větách a jejich pořadí trochu pochyboval, ale rychle jsem si na Rohlíkův jazyk zvykl. Jediné, co bych příběhu vytkl, jsou někteří přeživší, jejichž smrt by mohla příběh trochu okořenit (vážně, měl jsem pro Zubatou vybraných ještě asi 6 kandidátů, kdyby zemřel alespoň jeden z nich... nebo tři... ve westernech tyhle typy postav také umírají), a řekněme tuctový závěrečný střet. Nakonec, jestliže měla tahle knížka za úkol prošlápnout cestu připravovanému, mnohem většímu románu a představit čtenářům jednu z jeho postav, pak zafungovala uspokojivě.

02.09.2014

Nedávno jsem jsem si Draculu přečetl v originále a byl jsem nadšen snad ještě víc, než z přeložené verze. Pravda, že angličtina devatenáctého století se trochu liší od té, na kterou jsem zvyklý dnes, ale i tak se to četlo dobře. Jde o upíří klasiku a navíc vyprávět román formou deníků, dopisů, vzkazů a novinových výstřižků není až tak úplně všední záležitost.

1 19.02.2013

Tak a mám to po letech konečně za sebou. Snad jen ze setrvačnosti jsem si přečetl i poslední díl Odkazu dračích jezdců, obětoval jsem tomu dva večery a pak ještě jedno ráno na ten příšerně utahaný závěr po finální bitvě. Jak se říká: kde není očekávání, není zklamání. A já vskutku nic neočekával a tudíž nemohu být zklamaný. A jak na mě závěrečný díl série působí? Trochu rozporuplně. Na jednu stranu jsem docela rád, že Paolini průběžně zlepšuje své spisovatelské dovednosti, na druhou stranu, na tom ještě není zdaleka tak dobře, aby se úplně obešel bez otřepaných klišé, zbytečné rozvleklosti a nesoudržnosti příběhu a zejména pak některých hloupých, předvídatelných, nebo nesmyslných, nereálných rozuzlení, či chronickému "happy-endismu". Od samého začátku jsem přesvědčen, že napsat kvalitní sérii takových rozměrů, jako je Odkaz dračích jezdců, je prozatím nad jeho síly a Inheritance mě o opaku rozhodně nepřesvědčilo.

Co oceňuji je, že se Paolini pokouší napravovat některé své chyby, jako například to, že se snaží trochu diferencovat od sebe ploché osobnosti svých postav, jejich role už sem tam není tak prvoplánová a dokonce se snaží odstranit trochu schizofrennosti v jejich chování, to zejména pokud jde o Eragona. Když o tom tak přemýšlím, měl si Paolini vybrat jako hlavního hrdinu svého příběhu Murtahga, v posledních kapitolách se mu totiž povedlo docela rozvinout do o něco větší hloubky jeho osobnost a vymyslet jeho životní příběh, který by dobře napsaný nemusel být tak často nudný. Jsou tu další věci, které mě trochu rozlaďují, zejména mi vadí, že postavy jako třeba Galbatorix mají povahu takovou, s níž by to ve skutečnosti nedotáhli na pozici, v níž jsou.

Co mi vadí je již zmiňovaná rozvleklost knihy a vůbec celé ságy. Nemohl jsem čekat, že tomu bude jinak. V knize Eragon se sice Paolini tolik nerozepisoval o historii a kultuře národů svého fiktivního světa, jen zabředával do popisů krajinných scenérií a měst, ale od Eldestu už to bylo jasné, že si jen málokteré tajemství svého světa hodlá nechat pro sebe. Jenomže poslední dvě knihy se hemží i spoustou odboček od hlavní dějové linie, jejichž význam jsem nějak neodhalil, nevím třeba proč vypravěč tak podrobně sledoval osudy Rorana, jejich přínos pro příběh je jen mizivý. Nevím, proč bylo třeba podrobně se věnovat popisu dobývání každého města a lítému boji, zbraním..., nevím, proč bylo potřeba se rozepisovat o některých dalších událostech po finální bitvě, obětovat dalších sedmdesát stran jen proto, že je autorovi líto tak kvapně po dvanácti letech psaní opustit svůj svět. To není racionální, jako Eragonův styl uvažování v těchto kapitolách.

A nakonec, co mi vadí asi nejvíc: Struktura a stylistika knihy. Krátké kapitoly byly už v předchozích knihách, ale nepřipadá mi, že by jednostránkové, dvoustránkové, nebo třístránkové kapitoly byly zrovna ukázkou spisovatelské zručnosti, když by jejich obsah určitě šlo přilít k jiné. Zároveň jsem si všiml, že někdy celé "dlouhé" kapitoly jdou shrnout do jednoho, dvou odstavců, občas i do jediné věty. Kdyby se děj trochu přepracoval v o něco dynamičtější a propracovanější komplexní celek, tak by z nynějších šesti set sedmdesáti dvou stran mohla mít knížka jen něco kolem dvou set padesáti, pokud bychom pak zmenšili písmo (ale na druhou stranu chápu, že cílovou skupinou jsou děti od dvanácti let), pak bychom se dostali tak na necelé dvě stovky. Konec konců, celá tetralogie by se dala přepsat zajímavějším, čtivějším a napínavějším způsobem na takové dva díly. No a nakonec je tu poznámka k překladu: Více synonym!

1 19.02.2013

Reynevan už ví, že dělal chyby, že i když pro někoho obětuje vše, obvykle se k němu všichni otočí zády, když od něj zrovna něco nepotřebují. Reinmar z Bělavy se stává tragickou postavou ztracenou v marnosti, kterou prosvětluje jen tu a tam matný paprsek naděje. Obětoval lásku pro pravdu a ideu, teď se nebojí obětovat všechny pravdy a ideje světa pro svou lásku. Zvrat tu opět střídá zvrat a atmosféru melancholie a marnosti dokresluje dekadentní humor. Z bezhlavého dítka štěstěny se stal vlivem událostí důmyslný smolař, kterému není dopřáno pomsty ani v té úplně poslední chvíli. I když si myslí, že je pánem situace, je Reynevan permanentně někým manipulován, ačkoliv už ne tak okatě, jako v předešlých dílech. Jestliže Narrenturm nemělo jasný cíl, za kterým Reynevan šel, Lux Perpetua má cíl jediný: Najít ji. Za jakoukoliv cenu. Největší sílu tady má opět závěr knihy. Ukazuje se síla symbolů nekonečný koloběh života, nástup nové generace a odchod té staré. A Reinmar se dostává do té staré, končí permanentně někým ovládán bez možnosti dosáhnout jakéhokoliv cíle. Nic není, jaké se zdá, dokonce ani závěrečný triumf "zlé strany".

6 29.01.2012

Reinmar se nám vybarvil do podoby historické osobnosti. Sice je stále vláčen každou autoritou, kterou potká, ale oproti prvnímu dílu už není tak bezmocný. Napětí, akce, láska, ryk bitev, zašmodrchanost politiky, magie a v první řadě humor a absurdní situace. Sapkowski si podržel vysokou míru zvratů, do hry vstupují další a další postavy a najednou se objevují i "cizí" zájmové skupiny, které by na husitských válkách chtěly profitovat a rozhodnou se k tomu využít právě Reynevana. Dobře je vykreslena situace v husitských Čechách, zejména v Praze. A pozor! Reinmar už tak snadno nedokáže vybruslit díky přátelům z každého průšvihu. Za daleko nejsilnější moment považuji závěr knihy, kdy se Reynevan rozhoduje mezi láskou a ctí, bohužel zesměšněný scénou jak z béčkového thrilleru Polské produkce. Vše prozrazující názvy kapitol bohužel taky zůstaly.

3 29.01.2012

První díl trilogie by se dal klidně přezvat na "Reinmarovu Slezskou Odyseu". K opravdové fantasy má kniha hodně daleko, spíše jde o historický román s notnou příměsí Česko-Polsko-Německé mytologie. Dějová linie, nebo spíše hierarchie dějových linií není pevně dána, příběh může díky bezpočtu čekaných i nečekaných zvratů působit dost chaoticky a někdy mi připadá, že Reynevan vybruslil ze smrtelného nebezpečí až moc okatě a jeho tucty odkudsi se zjevujících přátel a známých působí chvílemi malinko nepřirozeně. Musím říct, že jsem po celou dobu nějak nepochopil, co je Reynevaův cíl, děj první knihy se skládá z malých epizod a momentálních cílů, které bez ladu a skladu přicházejí a zase odcházejí bez ohledu na to, jestli jich hrdina dosáhl. Tak jako v životě. Přehršel jmen a historických osobností své doby může připadat neznalému čtenáři dost úmorný, jejich idealizace, či stylizace do příslušných rolí příběhu zase mnohým historie znalým jedincům přihlouplá. Stejně tak skutečnost, že se s těmito lidmi Reinmar setkal a že jej všichni přijali tak, jak jej přijali. Skutečně, v první knize mi Reinmar připadá spíše jako průvodce po Slezsku ve dvacátých letech patnáctého století, než jako hlavní hrdina příběhu. Jakékoliv jeho problémy a strasti jako by byly jen pozadím pro historické události a ne naopak. Jako by Reynevan byl pouhým bílým koněm pro Spakowskiho komentování doby minulé i současné. A ještě jedna výtka - ta největší: V názvu kapitoly se člověk dozvídá většinu toho, co se stane. Ztratí se tak veškeré překvapení, všechny zvraty jsou očekávané, Spakowski nedává prostor strachu čtenáře o hlavního hrdinu. Tohle mě mrzí.

6 29.01.2012

Bible programátorů C++

1 08.06.2011

Jak tak čtu komentáře, říkám si, že jsem jediný z kritiků téhle série, který našel trpělivost, odhodlání a odolnost a přečetl i třetí díl. Proč? Bylo mi líto nedočíst ságu, kterou jsem započal. To jsem udělal jednou a svědomí mě trápí už přes deset let.
Třetí díl měl být poslední, žel není tomu tak. Co se týče spisovatelského umu, jazykových dovedností (ať už autora, či překladatele) a zajímavých (a hlavně vlastních) nápadů, je tenhle díl asi nejlepší (nebo jsem já už tak otupělý), ovšem některé pasáže jsou opravdu slátané a uplácané z ničeho, zkrátka tu se Paolinimu povedl pěkný kousek, tu zase pohřbil dobrou myšlenku. Kvituji, že se konečně rozhodl neprozrazovat všechna tajemství bezprostředně poté, co se na ně poprvé dostane řeč, ale že si je ponechává pro další děj. Oproti Eldestovi přibylo i akce a oproti Eragonovi není ta akce ani tak naivní. Přesto Paolini opět sklouzl k nudným popisům přírody, kterých by vůbec nebylo třeba. Navíc se dost nemotorně zaplétá do věcí náboženství a filozofie a jakoby nahlodává věčná témata, ke kterým však používá demagogická vysvětlení; snaží se poučovat, ale nemá na to. Zatím.
Je trochu znát, že se Paolini snaží vykličkovat z toho, co si nakakal do bot předchozími dvěma díly, ovšem dělá to dosti neobratně a okatě, je tu ale vidět značný spisovatelský posun. Brisinr však stále dost trpí na vlastnosti svých dvou předchůdců a na neukončenost příběhu, ačkoliv je už od prvních kapitol Eragona (kde to dokonce bylo napsané) jasné, co jak dopadne.
Myslím, že si přečtu i čtvrtý díl, ovšem obávám se, že do toho už neinvestuji, nýbrž si jej půjčím od mé malé sestřenky (12 let), která Eragona přímo hltá. Docela se těším, co vyplodí Paolini jako své další dílo, až konečně uzavře Odkaz Dračích jezdců, nemuselo by to už totiž být tak špatné.

8 08.06.2011