RoBertino27 komentáře u knih

Nejdřív seriál, pak Čermákův komiks a poté konečně knížka. Těžko říci, jestli je to jedno z nejlepších děl pana Foglara, ale určitě nabízející jeho klasiku: záhady, zrady, smrt, nečekaná řešení, odhalení starých tajemství a budování nových. Z dnešního pohledu může jít o příběh absolutně nepochopitelný a neuchopitelný, o to hlubší význam má.
Dalo by se říci, že to bude naprosto „ložených“ pět *. Ona chybějící půlka jde na vrub věcem, které ani v blíže neurčené době kolem konce první republiky mohly jen těžko projít. Nejde jen o skutečnost, že by Rychlé šípy musely existovat ve dnech majících 72 hodin, aby hoši všechno zvládli; je tu pak ona tolik diskutovaná absence dospělé komunity (částečně kompenzovaná Dlouhým v přilbě zvaným Usměvavý) a rodiče nechají lítat své ratolesti venku dlouho po setmění a nijak jim to nevadí - snad jen lehký školní poklesek Mirka Dušína je výjimkou - i když ne tak docela odpovídající problému.
Přes to všechno se ke Stínadlům nelze po tolika letech sem tam vrátit a znovu nasát onu neopakovatelnou atmosféru neexistující čtvrti, po níž mnozí léta a marně pátrali ve snaze si kousek její fascinující atmosféry nasát.

Když jsem tuto knihu četl poprvé, nemohl jsem tušit, že v místech kolem Řásnovky, neexistujícího Transporthausu, Anežského kláštera a kostela sv. Haštala strávím dlouhých dvacet let. Okouzleni knihou jsme zkusili natočit film Pražské tajemství - zůstal z něj asi osmiminutový fragment ve formátu Super8, hýčkaný lépe než pověstné oko v hlavě. Snímky a popis míst se nesmazatelně vryl do paměti, ačkoliv mnohé domy a zákoutí už neexistují...

Čas je zrádná past - v úvodu autor jásá, jako po bolševikovi nemusí mít obavy z cenzury, pouhých 30 let poté už by mu polovina knihy neprošla. Podobně jako v klasickém tvrzení, že hodní lidé nikoho nezajímají a ocení jenom průšvihy se v podstatě dozvídáme, že „nejlepší rocková skupina“ (tvrdí kdo?) se chová jak banda nejhorších puberťáků - ale asi je to tak v pořádku, ostatně „velký Ringo“ se občas domnívá, že Beatles a jim podobní by mu nemohli dělat ani předskokany.
Osobitý humor vyprchá asi na stránce 25, protože pak už jde jen o recyklaci jednou řečeného. Jistě, je to oddechová literatura, ale i humor - jak dokazují jiné publikace - by měl mít určité parametry.

Publikaci jsem dostal jako odměnu za životní vyznání ve světě her - nelze upřít, že jde o velkolepé dílo vytvořené se zaujetím. Nechybí mu prakticky vůbec nic, takže ona chybějící půlhvězda pouze symbolizuje fakt, že nejsem zapálený fanoušek tohoto projektu. Každopádně za zpracování patří absolutorium.

Mám-li srovnávat, pak víc než Memento mi přišla přirozená Klímova Náruživost. Nic proti Johnovým zkušenostem a společenskému přesahu, ale jeho přístup mi přijde příliš - jak to napsat - učebnicový. Na kvalitě knihy se to příliš neprojeví, ale znovu zopakuji, nečtěte ji společně s výše uvedenou publikaci.

Varování č. 1: Nespojujte knihu s filmy, v nichž hraje hlavní roli Tom Cruise - to není Reacher, ale nějaký podivný klon Ethana Hunta, který se jen jinak jmenuje.
Varování č. 2: Nekoukejte na seriál dřív/později než si přečtete knihu. Ideál je sledovat a číst společně.
Hodnocení: Reacher je často odsuzován za a) překombinovaný děj, b) nadpřirozené schopnosti a c) přílišné vysvětlování. Zajímavé je, že u jiných supermanů (za všechny James Bond) takové výhrady nejsou. Když si reálně položíte otázku - proč se by tohle nemohlo přesně takhle odehrát? - v podstatě nenajdete žádný argument. Reacher má potřebné schopnosti a dokáže je využívat. Že některým čtenářům přijde děj příliš rozvláčný je spíš ukázka toho, že už nemáme trpělivost ani pro čtení, než že jde o nedstatek ze strany autora.

Nehledejte v této knize nějaké návody, poučení, podlézavost či vnucování. Je to nefalšovaný život - soubor krátkých „kapitol“, jenž mnohé přinutí se usmát, pokývat hlavou, zamyslet se, ale především začít oživovat vzpomínky. Bezesporu takové, které by bez přečtení zůstaly schované nebo zamčené v paměti. Sympatická knížka, která si na nic nehraje, je svou stejně jako její autor - právě proto by si měla najít cestu mezi čtenáře.

Tvoříc jedno monumentální dílo jsem si R.U.R. pustil jako „kulisu“. Jak to dopadlo? Rozpracovaný gigantický model šel stranou a bylo třeba sehnat si knihu a po poslechu si ji i přečíst. Odhlédněme od propasti času, od jistých nedokonalostí nebo snad až příliš pesimistických myšlenek. Čapek měl vizi a ta vize se pozvolna může stát skutečností. A moje soukromá poznámka na okraj: dodatečně jsem si uvědomil propojení R.U.R. s vynikajícím LP skupiny Styx nazvané Kilroy Was Here (1983). Kdybych měl možnost se Dennise de Younga zeptat na jednu věc, pak by to byl dotaz, zda zná Čapkovu knihu.

Je to poněkud rozporuplné - jako přínos bych viděl vylíčení toho, co se kolikrát ani nenaznačuje, občas mi ale přijde jako až příliš vykonstruované, co se děje. Samozřejmě, romány píše život a nelze nikdy říci - tohle se rozhodně stát nemohlo. Důkazů je víc než dost, ale stejně jako u některých seriálů se čas od času čtenář asi zamyslí, zda všechny události plus zjevný kontroverzní přístup postav lze všechno stihnout za danou dobu.

Nelze dát na první dojem a jakýsi pocit „nudy a malé akčnosti“. Zdánlivě stojatý děj je jenom otázkou přípravy dalších kroků a myslím, že s trochou soustředění se lze prodrat i přes jinou kulturu a s ní související jména. Osobně jsem pohled na oblast, z níž známe pár filmových mlátiček, přivítal, jen tomu něco blíže neurčitého, nespecifikovaného chybělo. Možná si někdo řekne, že jsem příliš náročný, ale autor si vybudoval tak vysoký standard, že někdy zkrátka maličko k totálnímu vrcholu chybí.

Dobře se podívejte na rok prvního vydání. Více než 15 let před současným technologickým šílenstvím autor předpověděl, co nás (zatím) čeká a dá se říci, že byl ve svých vizích ještě poměrně zdrženlivý. Příběh je poněkud odlišný od Modré sféry, a přestože se týká velmi podobného tématu, dokázal s ním Deaver velmi dobře naložit.

Šálivý to čas. Do rukou se mi dostala nejdřív kniha Co život dal a vzal a až poté jsem začal objevovat tvorbu paní Betty. Takže jsem de facto rozetnul ono slavné „Co bylo dříve, slepice nebo vejce?“ V mém případě ,hřadová leghornka’ (v podobě výše zmíněné knihy) a teprve pak přišlo na řadu Vejce, u něhož jsem se ale bavil stejně dobře. Je proto smutné, že autorce byl vyměřen na tomto světě tak krátký čas, nicméně zcela určitě bohatě naplněný.

Někdy je opravdu prospěšné počkat si pár měsíců či let a najednou deset let starý příběh dostává zcela nové kontury. Otevírají se tím další otázky a cesty konspiračních teorií. Nedávné události pak naznačují, že Elsberg tak docela a planě nestrašil.

Věž má tu smůlu, že ji jméno vzdaluje filmu, podle něhož jej lidé často spojují s knihou dvojice Scortia-Robinson. Stern však knihu napsal nezávisle na této dvojici, což v historii literatury není nic neobvyklého. Při pozorném čtení přesně najdeme ony pasáže, použité v ikonickém katastrofickém snímku. Stert rozhodně nepopsal požár výškové budovy hůře, jenom jinak. Skuteční čtenáři si přečtou obě verze a teprve pak rozhodnou, zda je některá lepší nebo mají podobný ráz. A nenechte se ovlivnit tím, co budete číst jako první.

Atypická snad formátem, ale nikoli obsahem - první pohádková knížka, kterou jsem dostal ještě ne jako čtenář, ale posluchač. A nevím proč, vzpomenu si vždy v souvislosti s touhou knížkou na Alabastrovou ručičku. Těžko vybírat, forma je zvolena přesně pro skutečně dětské duše, ale rovněž ukazuje onu úžasně pestrou paletu českého jazyka. Kdo nečetl, musí litovat.

Kdyby nic jiného - přičemž ono ,kdyby’ tu opravdu má svůj význam - to je ukázka jednoho neuvěřitelného umění, nepochopitelně pomíjeného a přehlíženého. Je jedno, jestli MPR rozstříháte nebo necháte jako úžasného svědka jedné doby. Svůj účel splnit tak i tak - a v tom je kouzlo této „knihy“.

Zvláštní forma „knihy“ - nechci být příliš velký vizionář, ale domnívám se, že většina těch, co si tuto jedinečnou publikaci pořídí, do ni nikdy nestřihnou a zachovají ji jaké památku a vzpomínku na doby, kdy „šmikali a lepili“.

Kniha záslužná v tom, že snímá z Václava Ježka onu gloriolu „trenéra mistrů Evropy“ a ukazuje také jeho další úspěchy i činnost. Tím spíš pak umocňuje kvality člověka, který jako hráč dle obecných pohledů „nic neznamenal“, a přesto pro československý fotbal udělal tolik, že jeho přínos si možná dodnes řádně neuvědomujeme.

Autor nezapře svou fundovanost a přípravu na daná témata. Problémem u něj jsou jednak čas a s ním související přísun nových informací, ale také výběr oněch procesů, protože stoprocentně neuspokojí každého. To je případ třeba Watergate - vyšla jako samostatná kniha před pěti lety a zkrácená verze působí křečovitě a nedotaženě. Jinak ale zajímavě napsáno a kdo neměl vůbec ponětí o zmíněných procesech, dozví se hodně zajímavého.

Obsáhlý a v tomto směru vlastně jediný detailní portrét pětinásobného mistra světa, El Maestra J. M. Fangia. S ohledem na datum vydání je životopis oproštěn o tahanice ohledně Fangiova utajovaného syna. Přínosem je množství fotografií a vyčerpávající statistika.