Rilian komentáře u knih

Krásně poeticky psaná filosofická úvaha nad základními hodnotami lidstva. Jednotlivé promluvy proroka směřují k jednomu společnému jmenovateli - k rovnováze. Bez ní nemůže život existovat. "Vyrovnanost – radost a žal – ničeho není více. Nelze je od sebe oddělovat. – Společně přicházejí, a když si jeden z nich sedne s vámi ke stolu, pak si buďte vědomi toho, že druhý spí pod vaší postelí. Skutečně se pohybujete jako váhy mezi svým žalem a svou radostí." Stejně tak i všechno na světě má dvojí podstatu. Např. láska, která nás bude korunovat a zároveň ukřižovat, a i když je naším růstem, zároveň je i naším omezením." V manželství bychom zase měli "stát při sobě, ale ne příliš blízko, neboť pilíře chrámu mají mezi sebou rozestup a dub a cypřiš nerostou ve stínu toho druhého." Autor původem maronita se ve svém díle snaží spojovat různé prvky náboženství Blízkého východu. Např. zmíněná rovnováha dobra a zla vycházející z Persie nebo křesťanský a islámský důraz na štědrost vůči potřebným. Na druhou stranu v kapitole o jídle zase hovoří o nutnosti žít s přírodou v souladu. "Když zabíjíte zvíře, promluvte k němu ve svém srdci takto: Stejnou silou, jaká zabíjí tebe, jsem zabíjen i já, a také já budu pozřen. Neboť zákon, jenž mi svěřuje tebe do mých rukou, svěří mě i do rukou mocnějších." Samotný autor byl ostatně silně ovlivněn vírou Bahá’í jejíž vyznavači se snaží spojit všechna abrahámovská náboženství. Při četbě jsem měl neustále pocit, že Džibrán už v roce 1923 předvídá dějiny své země. Libanon je země, jejíž existence stojí a padá na rovnováze (maronité, sunnité, šiíté). Když se naposledy tato rovnováha porušila, upadla země do krvavé občanské války. Současné protesty snad zemi přinesou mír a konečně se její lid sjednotí pod jednou vlajkou bez ohledu na náboženství.

PS: Jako učitel oceňuji krásnou pasáž o učení. "Učitel, jenž kráčí ve stínu chrámu mezi svými následovníky, nerozdává ze své moudrosti, ale spíše ze své víry a laskavé péče. Je-li opravdu moudrý, pak vás nezve, abyste vstoupili do domu jeho moudrosti, ale raději vás vede k prahu vaší vlastní mysli."

4 21.06.2020

Tento komentář se týká celé trilogie. Především je nutné zmínit, že se všechny tři díly čtou velice lehce a rychle s výjimkou několika málo pasáží. Příběh nám podává odpověď na dvě otázky, které si ve ST často klademe. Odkud pocházejí Borgové a co by se stalo kdybyby Borgové poslali armádu Krychlí do Alfa kvadrantu, jako jsme to viděli ve finále Voyageru. Zpočátku jsem se bál, že se bude jednat o megalomanskou slátaninu, na kterou jsme bohužel zvyklí z Discovery nebo Picarda. Naštěstí se moje obavy nenaplnily. Válka s Borgy probíhá uvěřitelně a má podobný nádech jako válka s Dominionem. Je dobře ,že knihžní série opustila megalomanský tón, na který jsme mohli vidět např. v knize Před zneuctěním. Charaktery jsou velice dobře napsané a to především Worf a doktor Ree. Naproti tomu nekteré tradiční postavy stojí spíše v pozadí (Picard nebo Troi). Jediný problém jsem měl s Ezri, protože se jedná o postavu, kterou jsme v knihách příliš neviděli a tudíž její přerod z trochu nejisté poradkyně v sebevědomou kapitánku působí poněkud uměle. Nicméně, jsem rád, že to zase nedopadlo jako se všemi předchozími borgskými invazemi, totiž, že Picard vše zařídí. V této sérii bojuje Picard nejenom s Borgy, ale také sám se sebou. Samotný vznik Borgů je ve třetím díle popsán velice sympaticky. Osobně jsem si představoval spíše civilizaci, která experimentovala s umělou inteligencí nebo kolektivním vědomím a vymklo se jí to z ruky. Nicméně spojení Caeliarů a lidí je také super nápad, přičemž toto spojení je prokládáno debatou posledních dvou Caeliarů o tom, jestli se mají řídit morálkou nebo chladnou logikou. Nejslabší díl z celé trilogie je ten první, protože vše se teprve rozehrává a čtenář příliš nechápe například smysl dějové linky posádky Columbie, na kterou jsem se mimochodem velice těšil. V prvním díle mě spíše nudila, ale v druhém je naprosto skvělá. Fanoušek Star Treku v ní nachází něco nového a tím myslím kapitulaci a odevzdání se osudu. Scény, kdy postupně umírají poslední přeživší z posádky Columbie, jsou opravdu dojemné, stejně jako vykoupení kapitánky Hernandezové ve třetím díle. Fanoušci Picarda budou trochu zklamáni, ale i když je v knize jeho charakter vystaven krizi identity a samotná postava musí překračovat svá morální přesvědčení, je s ním zacházeno s větším respektem a konzistencí než ve stejnojmenném seriálu. Celkově tedy trilogie stojí za přečtení a doufám, že následující díly se budou soustředit opět na něco jiného. Určitě mě bude zajímat, jak se otřese rovnováha sil v Alfa kvadrantu a jak bude vyřešena romulanské schizma.

4 18.06.2020

Tak tohle bylo opravdu hodně "na drogách". Styl jednotlivých povídek bych shrnul do následující situace. Ožralý dr. Who vás vezme na výlet do budoucnosti a na každé zastávce vám dá patnáct minut rozchod. Narážíte na 6. německou říši, podlidi, mutanty, vesmírné plachetnice, pátrače, zažíhače, draky nebo inteligentní kachny. Pokaždé, když se chcete zeptat, co to má všechno zmanenat, řekne dr. Who, na to nemáme čas, jedeme dál! Smith vytvořil rozhodně jednu z nejpozoruhodnějších vizí lidské budoucnosti, ale svoji sérii o instrumentalitě nepsal vždy s jasným plánem. Dlouhá doba a nekonzistentnost jednotlivých příběhů se na výsledném díle výrazně podepsala. Nicméně, to samo o sobě nevadí. Nemusíme mít přece pořád všechno do detailu vysvětlené. Autor měl výborné nápady a každou povídku si dokáži představit jako film, ale celou sérii rozhodně ne. Smithe rozhodně nepovažuji za nějakého zapomenutého génia, ale za svérázného autora, jehož dílo ovšem nebylo nikdy plně dokončeno (a je otázkou, jestli být někdy mohlo). Nicméně samotné povídky jsou čtivé (byť překlad kolísá) a až na pár výjimek stravitelné. Autor vždy načrtl zajímavý námět, ale někdy měl problém s dokončením (viz vzpoura proti čínským filosofům). Celkově je tedy dílo Cordwainera Smithe krásné spíše svoji nedokonalostí než geniálností. Knihu rozhodně doporučuji, ale čtenář musí mít vždy na paměti dobu vzniku a celkovou svéráznost autora.

4 04.05.2020

Příběh této knihy se zabývá několika jednoduchými filosofickými problémy. Prvním je idea ráje ve smyslu ráje nabytého a ráje vnuceného. V každém případě ráj/utopie přináší veliké a často přehlížené nebezpečí - nudu a ustrnulost. Navzdory technologickému pokroku přinášející materiální blahobyt se lidstvo nikdy nemůže zcela oprostit od často zavrhovaných humanitních věd jako filosofie nebo teologie. Ty slouží ve společnosti jako balast na lodi kolébající se v oceánu. Nemají viditelný užitek, ale bez nich se loď převrhne. Zaujala mě reflexe (spíše asi nevědomá) Karla Jasperse, který ve stejné době sepsal pojednání o Atomové bombě a budoucnosti lidstva, v němž tvrdil, že samotné odstranění jaderných zbraní ničemu nepomůže, pokud nebude lidstvo odhodláno skutečně uzavřít mír. Toto odhodlání nicméně Jaspers očekává od člověka, který musí projít morální promněnou. Clark toto odhodlání přinesl skrze Vládce. Je obdivuhodné, že v padesátých a šedesátých letech v době všeobecné víry ve vědu přinesl Clark tuto vizi lidstva, které je v porovnání s Vládci nicotné a v podstatě na úrovni dětí. Samotný konec je velice dojemný a depresivní zároveň. Pořád v sobě cítím onen pocit bezradnosti nad ztrátou dětí, budoucnosti a především nemohoucnosti s tím cokoliv udělat. Clark je právem pokládán za velmistra sci-fi, protože jeho díla v sobě obsahují hlubší humanistické poselství. Stále si nejsem jistý, jestli jsem knihu správně pochopil, ale to je na čtení právě to krásné .

4 03.04.2020

(SPOILER) Tento komentář bude trochu komplikovnější. Knihu bych hodnotil určitě lépe, pokud by neměla titul Star Trek. Nový ST (Discovery a Picard) naprosto opustily původní Roddenberryho vizi. Gener Roddenberry stvořil utopickou společnost, která se střetávala s nedokonalými mimozemskými rasami a právě na nich se tvůrce Star Treku snažil reflektovat problémy současného světa. Nicméně Federace měla sloužit jako vzor a naděje. Nehledě na krutost dnešního světa, lidstvo má naději stát se lepším a žít v Roddenberryho utopii. Každý ST přinesl naději a optimismus, postavy řešily morální dilemata a vždy se mohly spolehnout na pevnou oporu systému tj. Federace. Ačkoliv existovala selhání jednotlivců jako např. admirála Cartwrighta nebo admirála Leytona, systém reprezentovaný hlavními postavami (Kirk, Picard nebo Sisko) je dokázal zastavit. Dokonce i Kirk nechtěl pomoci Klingonům, ale naděje na mír a hlavně samotná Federace jej přesvědčila, aby splnil rozkazy. Co však vidíme zde. Picard, kdysi veliký učenec, kapitán a stratég je pasivní a slabá postava s naivními názory. Picard zná historii a dokáže si spočítat dopady svého jednání (např. když se rozhodl nezasahovat do klingonské občanské války). Tady ovšem dělá jedno špatné rozhodnutí za druhým. Federace neboli společnost založená na míru, altruismu a spravedlnosti se promění v izolacionistickou a nihilistickou společnost během několika okamžiků. Tato instituce přežila mezigalaktickou válku s Dominionem nebo invazi Borgů aniž by změnila své ideály. V knize se to stane z velice chabých důvodů. Autorka je zkušenou spisovatelkou (napsala i několik ST románů), ale tady prostě pracovala se špatným materiálem. Nelíbí se mi současný pesimistický tón Star Treku ani jeho přibližování současnému světu. Nepotřebuji vidět současný svět v utopické společnosti. Rovněž nemám rád změnu jazyka. Důstojníci Hvězdné flotily, elita celé Federace, v celé knize jenom nadávají a mluví sprostě. Příběh v podstatě nepřináší nic nového, pouze vysvětluje (neuspokojivě ovšem) některé nelogičnosti v seriálu. Opět se tu setkáváme s neblahým elementem nového ST a to je přehnaná touha po korektnosti, tudíž každá významná postava je buďto homosexuál nebo tvrdá žena. Mužské postavy v této knize jsou buďto záporné nebo slabé (včetně Picarda). Kniha a seriál by se spíše měly jmenovat Raffi než Picard. Původní ST se snažil o to samé, ale činil to mnohem sofistikovaněji a nemusel diváky neustále upomínat na svůj záměr. Proč? Protože Fedrace a lidstvo v půvoním ST už tyto problémy neřešilo tak otevřeně, jelikož rovné zastoupení je v budoucnosti zkrátka standard a postavy tak musely vyniknout svým charakterem a nikoliv pohlavím nebo rasou. Celkově jsem z knihy zklamaný, jelikož celkem dobré pasáže nebo postavy jsou upozadněné (např. romulanský styčný důstojník nebo příběh romulanského astronoma na Romulu). Jsem ovšem rád, že pravý ST je uchovávan ve starých seriálech a knihách po Nemesis.

4 27.02.2020

Opět jsem se dostal do pasti, kdy nemohu dát 4,5. Každopádně kniha je napsaná velice nápaditě a bude srozumitelná jistě většině čtenářů. Velice oceňuji autorku za některé poznámky, jako například, že pochopení Mohamedova příběhu vede k lepšímu porozumění islámu, nebo že četba koránu bez dalšího studia nemá prakticky smysl. Sympatická je i snaha autorky nesoudit a nepouštět se do odborností, které sama nezná. Několikrát zdůrazňuje, že Mohamed byl člověkem své doby a samotný islám či spíše jeho geneze, není jenom dílem vytvořené za jeho života, ale i následující vývoj v době vlády prvních chalífů. Zajímavou částí děje představuje Mohamedův přerod z proroka (tj. jednotlivce) na instituci zmítanou různými tlaky ze všech stran. Všeobecně knihu doporučuji jako startovací četbu a jakýsi můstek k odbornější četbě. Pokud již máte základní znalosti o islámu, můžou vás některé pasáže trochu nudit, ale to je samozřejmě nepodstatná výjimka.

4 18.11.2019

2) Nyní k samotné knize, na kterou jak se zdá existují jenom dva radikální názory. Buďto se jedná o rasistický pamflet nebo geniální vizionářské dílo. Rozhodně nedoporučuji číst tuto knihu jenom proto, abyste si potvrdili svůj názor (ať už je jakýkoliv). Je kniha rasistická? Není. Je kniha geniální vizí, která se dnes naplňuje? Také ne. Kniha je především dystopie, v níž autor možná promítl svůj etnocentrismus. Kniha vyšla v době 1973, kdy svět opravdu šlo rozdělit na bohatý Západ a chudý zbytek (autor pro něj používá termín "proti-svět" - např.: "Avantgarda proti-světa, který se nakonec rozhodl přijít osobně zaklepat na brány hojnosti, ho prostě nesmírně zaujala". A to je právě důvod, proč se zdráhám tuto knihu na rozdíl od překladatelky srovnat s Orwellem. Orwell sice také jako Raspail ve své dystopii uchopil tématiku do extrému, ale udělal to způsobem řekněme "chirurgickým". On pracoval s technokracií, kdežto Raspail s kolektivním rasovým smýšlením (= davem či Šelmou, která chce zničit Západ). Důvod, přoč není tato vize tak stále aktuální jako Orwellova tkví především v tom, že autor si nepřipouštěl možný pokrok v onom chudém zbytku světa, který je dnes patrný (radikální snížení extrémní chudoby, zpomalení populačního růstu atd. - pokud si vezmeme Indii, která hraje v knize ústřední roli, tak od roku 1973 klesl počet dětí na ženu z 5,5 na 2,2, tedy téměř na hranici "replacement rate").
Nicméně samotný děj knihy mi přijde velice nadhodnocený. Je přímočarý a dosti předvídatelný. Upřímně jsem po přečtení byl hodně zklamán. Neustále jsem si říkal, tak tohle je ten opěvovaný román? Žádné zvraty ani překvapení. Dvě postavy neustále opakují, nedělejte to, zničí nás to. A na konci taky zničí. Konec.
Ano, můžeme obdivovat autorovu intuici, kdy například dobře odhadl, že papež z Jižní Ameriky bude zdůrazňovat spíše sociální témata, nebo místy přehnaná politická korektnost (viz rozhovor s naturalizovaným Indem), ale nedávná migrační krize ukázala, že politická korektnost zdaleka nepřevažuje v našem politickém prostředí (což je určitě dobře). Na druhou stranu všechny recenze sborově chválí autora za pasáž, v němž jsou děti ve školách nuceni psát o útrapách migrantů slohové práce bez jakéhokoliv kritického myšlení. Jsem povoláním učitel a nikdy jsem nic takového neudělal, naopak ve svých hodinách jsme analyzovali dopady migrace z jiných částí světa (ovšem za užití faktů, protože děti se musí naučit rozlišovat fakta od pocitů).
Raspail je bezesporu vynikající autor (jeho knihu Král Patagonský velice obdivuji), ale domnívám se, že označit knihu za rasistickou je urážkou autora, ale na druhou stranu její označení za vizionářské dílo, které se dnes naplňuje, je urážkou dneška.
K samotné eseji Big Other. Rozhodně nepřináší nic objevného. Autor se do jisté míry vypořádává s kritikou, která jistě nebyla úplně příjemná, ale další pasáže hraničí až s hraním si na mučedníka pomyslných zájmových skupin (Big Other).
Celkově tedy lze říci, že neexistuje nic jako kolektivní historická vina bílé rasy, na druhou stranu ovšem neexistuje také nic jako "bílé hodnoty". Máme sice stejnou kůži jako Mozart, da Vinci nebo Cicero, ale tutéž barvu měl i Hitler, Stalin či Caligula. Co z tohoto faktu máme vyvodit... absolutně nic.

4 12.08.2019

Kniha určitě čtenáře donutí zjistit si něco o Bosně. Přiznám se, že jsem netušil, jak složitý je tamější politický systém. Vzhledem k vášním, které kniha popisuje se divím, že takový "kočkopes" zatím vydržel a funguje jako stát. Rozhodně doufám, že mír na Balkáně vydrží. Kniha oproti jiným Absyntovkám mě příliš nevtáhla. A to i navzdory tomu, co popisuje. Vysvětluji si to buďto málem stránek nebo dvěma tématy (exhumace kostí a vzpomínky na masakry), která jsou obě velice zajímavá, ale navzájem si kradou prostor. Chápu, že se jedná o reportáž, ale vše bylo vždy jenom mírně nakousnuté. Knihu nicméně doporučuji jako zajímavý doplněk, pokud o Bosně a bosenské válce něco už víte. V celém textu se samozřejmě objevuje ono poselství, že čelit své minulosti a přijmout za ni odpovědnost (ať už se jedná o Srby, Chorvaty nebo Bosňáky) dokáže vskutku jenom veliký národ.

4 22.05.2019

Autorka Le Guinová postavila svůj úspěch na odstraňování stereotypů ve fantasy. Proč musí být příběh vždy o souboji Dobra a Zla? Proč musí být všechny hlavní postavy světlé pleti? Stejně tak se ve svých esejích zaměřila na stereotypy o fantastické literatuře, které dodnes bohužel přetrvávají. Stále nacházím skvělou fantasy literaturu nebo komiksy v oddělení pro děti. I přes tento fakt autorka nekritizuje realistickou literaturu, pouze zdůrazňuje nutnost přistupovat k jednotlivým žánrům odlišně. Nelze realismus posuzovat jako fantasy a naopak. Nejedná se o příběh vytvořených z metafor a skrytého poselství. Autoři prostě chtějí vyprávět příběh. Fantasy podle autorky je unikátním druhem literatury, která překonává všechny věkové hranice. Čteme ji s potěšením (byť s pozměněným) v dětství i v dospělosti. Zvláště pak knihy o zvířatech. Právě tomuto tématu je věnována nejdelší část knihy, která mě kupodivu bavila. Autorka zkoumá nejen příběhy, ale i náhledy na lidskost a zvířeckost. Celkově se eseje četly výborně, ačkoliv některé myšlenky neustále opakují, což bylo mimo jiné způsobeno výběrem textů. Určitě by se u Le Guinové našly i jiné. Jinak souhlasím s Deliciusem, že paperbackové vydání příliš nevydrží. I přes to by však neměla zapadnout autorčina myšlenka o dospělosti a fantasy. Dospělost totiž neznamená vyrůst z něčeho, ale prostě vyrůst; že dospělý není mrtvé dítě, ale dítě, které přežilo.

4 19.05.2019

Skvělá reportáž od mistra polské žurnalistiky. Kapuściński se snaží popsat pozvolný rozpad SSSR nikoliv z centra moci, nýbrž z periférie, zejména pak z asijských republik. Kniha obsahuje rovněž mnoho úryvků týkající se Ruska z pera ruských klasiků a spisovatelů. Zejména kvituji tuto definici ruských dějin od Jurije Borjeva:

“Vlak jede do zářné budoucnosti. Řídí ho Lenin. najednou stop, koleje končí. Lenin vyzval k práci navíc o sobotách, kolejnice byly položeny a vlak jel dál. to už ho řídil Stalin. A znovu trať skončila. Stalin přikázal postřílet polovinu průvodčích a cestujících a zbytek přinutil klást nové kolejnice. Vlak se rozjel. Stalina vystřídal Chruščov, a když koleje skončily, přikázal demontovat ty, po kterých vlak přijel, a pokládat je před lokomotivu. Po Chruščovovi přišel Břežněv. Zase nebylo po čem jet. Brežněv nařídil zatáhnout záclonky na oknech a kolébat vagony aby měli cestující pocit, že se jede dál”

Dokonalé!

Každopádně oproti Šachinčachovi zde není tak ucelený obraz celé situace a větší důraz na pochopení příčin rozpadu. Tento fakt je ovšem dán především rozlohou a mnohonárodnostním charakterem Sovětského Svazu. Mrazivým shledávám zejména popis velkého hladu na Ukrajině, kdy lidé zabíjeli své děti, aby měli co jíst, nebo únosy pionýrů kanibaly.
Knihu mohu každému doporučit k lepšímu pochopení nefunkčnosti a obrovského marazu v Sovětského Svazu a sovětské společnosti.

4 12.08.2018

Rozhodně zajímavý nápad a čtivé zpracování. Rovněž jsem možná očekával trochu něco jiného, ale nakonec se z toho vyklubal hezky napsaný romantický příběh osudem stíhané ženy mezi dvěma světy. Závěr je velice dojemný a nabízí otázku, jestli marné úsilí v předurčeném procesu má vůbec nějaký smysl. Kniha není klasická indiánka. To je nutné si uvědomit před samotným čtením. Je to pohled ženy (možná trochu naivní a romantický) , které život mezi "civilizovanými" přinesl jenom trápení, kdežto život mezi divochy nečekané štěstí.

4 18.07.2018

Zatím jsem od Kadareho četl tři knihy a všechny se mi velice líbily. Jako ve svých jiných dílech pracuje autor se zajímavým námětem, který zbytečně nekomplikuje a na málu děje dokáže vytvořit skutečně hlubokomyslné dílo. Metaforická kritika albánské Sigurimi v době největšího teroru. Autor se tu pokusil načrtnout dokonalou tajnou policii a děsivé praktiky při pronikání do lidského soukromí. Palác snů (Tabir Saraj) kontroluje sny všech obyvatel. To je důležité, protože narozdíl od Římanů či Řeků se nezabývá jenom sny vybraných jedinců (= každá informace může být důležitá i protistátní). Palác se snaží chránit stát před nebezpečnými myšlenkami. Podle jeho ředitele sesílá Alláh zvěstovatelské sny stejně jako sesílá komenu a nestará se kam jeho varování dopadnou, protože v té dálce co je se nemůže zaobírat drobnostmi. V této pasáži spatřuji brilantní vystižení myšlení tajné policie v totalitním státu. Lid je nebezpečný, stejně jako myšlenky, proto je nutné šíření myšlenek kontrolovat, aby se nedostaly mezi nezodpovědný lid. Jenom režim, ne Bůh či lid je natolik odpovědný, aby ochránil stát. Hledají perly na poušti či ztracenou jiskru, která by mohla sultána varovat před neštěstím pro stát. Jinými slovy dobrý úmysl se zde stává maskovanou tyranií. Samotný Palác je mimo vliv vnějšího světa, který by do Paláce vnesl vlastní směry a cíle, stejně jako myšlenky a rozpory. Stejně tak fungují tajné policie totalitních režimů. Velice zajímavý je popis vnitřní struktury Paláce - sny procházejí nejprve oddělením Selekce a potom Interpretace. Původci nebezpečných snů jsou posléze předvoláni do Izolace. Kromě této vize nás autor seznamuje s hlavním hrdinou z vlivné albánské rodiny (= narážka na rodinu Köprülü), který se svojí čiností v Paláci nepřímo podílel na zatčení členů své rodiny. Jeho vnitřní dilema jenom potvrzuje ponurou atmosféru celé společnosti. V podstatě tím Kadare dle mého názoru vystihl motto Sigurimi: Pro lidi s lidmi. Přeloženo do normálního jazyka, lidi pomáhají zrůdné instituci likvidovat jiné lidi pro dobro jiných lidí.

4 02.02.2018

Celý text je rozhodně na vysoké literární úrovni. Stejně jako Nowak zde autor uplatnil řadu svých zážitků (oba bojovali ve Werhmachtu, oba byli zajati a oba si prošli represemi nacistického režimu. Brězan byl dokonce vězněn). V tom spočívá i rozdíl mezi Brězanovou verzí, která na rozdíl od Nowakova díla neklade důraz na sociální problémy nebo na lásku mezi mladými lidmi jako u Preusslera, nýbrž na symboličnost. Mlýn je možno chápat jako velké vězení, kde jsou vězni mučeni tyranským Mistrem (nesmí vyslovit více než 7 slov denně, na noc jsou zakleti do zvířecí podoby atd.) Mistr je zde diktátorem, který do širokého okolí zasévá zrnka strachu za pomoci svých kouzel a propagandy. Celý příběh prostupuje rčení "kdo ví, může". Mistra nakonec skutečně neporazí láska ani hrubá síla, ale skutečnost, že se lidé přestali tyrana bát a nalezli naději. Stoprocentně doporučuji zejména těm, komu se Preusslerova verze nebo Zemanův film nezdály dostatečně krvavé a drsné.

4 28.07.2017

Bohužel, při četbě tohoto průvodce jsem si uvědomil, jak je celá sága naivní a vratká. Pomineme hrozný překlad, který je možná zapříčiněný špatným jazykem originálu. Historie upírských smeček je dle mého názoru jenom šermování s tisíciletími. V každé válce strany co nejdříve přizpůsobují taktiku nepříteli, teda až na rumunskou smečku, která za století nepochopila, v čem je jejich slabina. Dále asi opravdu nejsem fanda, protože nepotřebuji vědět, kolik kdo měří, nebo že Renesmé nemá ještě auto. Vybrané citáty k postavám jsou zcela nic neříkající. Prostě hodně nepovedený průvodce spíše podprůměrnou ságou. Jednu hvězdičku jsem dal, protože na záchod je to četba dobrá.

4 01.08.2015

Velice zajímavý námět. Oproti Pánu Much zde Golding popisuje jiný typ zla, zlo nikoliv v jedinci, ale nýbrž ve společnosti. Problémem ovšem zůstává malá inteligence pozorovatele děje tj. neandrtálce, a čtenář tudíž musí číst velice pozorně.
Jako příklad lze uvést popis luku, který neandrtálci předtím nikdy neviděli. Proto, když popisuje, že vedle neandrtálce najednou vyrostla nová větev, musí si čtenář spojit, že je to vystřelený šíp, který se zabodl do kmene stromu.

4 05.07.2015

Pokud uvažujete tuto knihu číst, měli byste si být vědomi několika důležitých faktů. Předně se nejedná o odbornou publikaci, nýbrž populárně naučné komentáře k jednotlivým událostem Churchillova života. Za druhé, autor je velikým obdivovatelem Winstona Churchilla a knihu mimo jiné sepsal jako odpověď na stále častější útoky na Churchillův odkaz, a to jak z řad konzervativců tak progresivní levice. A konečně za třetí, kniha neobsahuje téměř žádné nové informace. Naopak, některé události Churchillova života byly autorem redukovány (např. otázka Indie).

Nicméně kniha je napsána velice čtivým jazykem a Johnson zde zúročil zkušenosti ze své novinářské praxe. Zároveň v jednotlivých kapitolách nabízí autor výchozí tezi, k níž posléze přidává historický kontext na Churchillovu obhajobu. Někdy ovšem tak činí i za pomoci spekulací nebo vlastních domněnek. Nicméně i v několika málo případech se Johnson uchýlil ke kritice (např. v otázkách Indie, operace Gallipoli nebo posledních let v aktivní politice).

V každém případě existují minimálně dva dobré důvody, proč si knihu přečíst nebo si poslechnout audioknihu, kterou načetl vynikající Pavel Rimský.
Předně se jedná o vynikající ukázku pohledu na evropské dějiny 1. poloviny 20. století, který je dodnes v britské společnosti rezonuje. Takto se nám v textu zjevuje obraz osamocené Británie bojující za svobodu evropského kontinentu, nezpochybnitelný přínos Britského impéria lidské civilizaci i nářek nad jeho ústupem z historické scény. Poněkud komicky může v tomto duchu vyznít i autorův výrok, že kdyby se Británie účastnila procesu evropské integrace více aktivněji, k čemuž ostatně Churchill vyzýval, mohla by dnešní Evropská Unie být více demokratickou a pro Brity více snesitelnou institucí.

Druhý a myslím, že podstatnější důvod ztělesňuje osoba samotného autora. Není tajemstvím, že Boris Johnson se ve své politické kariéře Churchillem inspiroval a jako mnozí jiní se snažil přiblížit se jeho velikosti. Stejně jako Churchill i Johnson začínal jako novinář, ačkoliv zdaleka ne tak úspěšný, podporoval Turecko, byl velice kritický vůči Rusku, přes příslušnost ke Konzervativní straně zastával v některých záležitostech progresivní názory, a odmítal jakékoliv umenšení britského vlivu nebo území (viz spor o vlastnictví Čagoských ostrovů). Johnson v knize přiznává, že Churchill by dnes byl pro většinu voličů nevolitelný, pokud by se výrazně nezmírnil ve svých činech a vyjadřování. Sám ostatně zkoušel být stejnou neřízenou střelou v politice jako Churchill a mít stejně ostrý jazyk, jenom mírně upravený pro dnešní korektní dobu. Na druhou stranu je zde celá řada věcí, které Johnsona od Churchilla odlišují. Johnson vystudoval ty nejlepší školy a odjakživa měl sklony k elitářství. Navíc jeho schopnost oklepat se podobně jako Churchill z politických neúspěchů není tak oslnivá, jak by měla být.
Johnson se nám ve všech situací jeví jako malá velmi nepovedená verze Winstona Churchilla. Ostatně přihlédněme k následujícímu srovnání. Churchill poprvé politicky padl z důvodu kolosálně chybného vedení v bitvě u Gallipoli, v níž padlo přes 200 000 britských vojáků. Johnson padl v důsledku bujarého večírku, který pořádal v Downing Street v době celonárodního covidového lockdownu. Churchill často kopal do své vlastní strany, protože věřil, že některá sociální opatření musí být učiněna, aby mohlo Britské impérium splnit svoje civilizační poslání. Johnson podrýval pozici Theresy Mayové, aby se v důsledku brexitového chaosu dostal k moci. Churchill si realitu ve svých proslovech často přikrášloval, kdežto Johnsona několikrát otevřeně usvědčili ze lži. Johnson nedokázal svůj idol napodobit ani v závažnosti událostí vedoucí k jeho pádu.

Kniha je tedy zároveň i výpovědí o tomto premiérovi Velké Británie, jehož vláda stála před těžkým úkolem vyvést Británii z Evropské Unie. Nevím, jestli by je Churchill za toto jednání pochválil, ačkoliv jeho vizi o sjednocené Evropě s Británií jako silným partnerem se současný stav poněkud pokřiveně a velmi mlhavě podobá. To se ostatně dá říci i o Johnsonovi ve vztahu k Churchillovi.

V závěru lze souhlasit s autorem, že Churchill "má význam nejen pro politiky, kteří se podle vlastních slov hlásí k jeho ideálům, ale pro ohromný výsek lidstva. Nabízí se coby vzor pro každého, komu to dvakrát nešlo ve škole, kdo se nedostal na univerzitu, komu nelezla do hlavy matematika. Oslovuje každého, kdo se bojí, zda nenaplní představy svých rodičů, každého, kdo podle svého názoru v životě selhal, každého, kdo se potýkal s depresemi, každého, kdo někdy snědl, vykouřil nebo vypil víc než by mu přísně vzato prospělo...". Je zvláštní, kolik politiků, včetně Borise Johnsona nebo Miloše Zemana, si myslí, že nadměrné pití, ostrý jazyk nebo nabubřelý egoismus stačí k tomu, aby se stali novodobými Churchilly. Churchill se totiž nestal tím, čím byl díky tomu, že nadměrně kouřil, pil, pronášel všelijaké bonmoty a mnohokrát se šeredně spletl, nýbrž navzdory. Nejdůležitějším faktem ovšem zůstává, že na rozdíl od dvou jmenovaných v čase nejtěžší zkoušky obstál.

3 26.05.2024

Stručné a přehledné shrnutí nejdůležitějších momentů palestinsko-izraelského konfliktu. Četbu textu je samozřejmě nutné prokládat doplňujícím studiem z jiných pramenů a rozhodně po přečtení textu nebude čtenář vědět vše. Tento konflikt je již natolik komplikovaný a vyhrocený, že brzy nebude v silách jednotlivce pochopit všechny jeho odstíny.
Pří četbě jsem si v souladu s předchozím studiem této problematiky uvědomil několik hlavních problémů, které brání mírovému soužití mezi Židy a Palestinci:
1) Konflikt je v podstatě přerušovanou válkou bez hrdinů = všichni aktéři mají kontroverzní minulost a každý z nich je spíše produktem situace než jejím tvůrcem. Jak může dojít ke kompromisu, když na jedné straně stojí bývalí váleční veteráni a na druhé bývalí či současní teroristé?
2) Z etnicko-politického konfliktu se postupem času stal konflikt náboženský, čímž zcela vymizel prostor pro kompromis.
3) Většina vrcholných politiků a předsedů vlád vzešla z armádního prostředí a osobně se účastnili buďto jedné z arabsko-židovských válek či velikých protiteroristických akcí = tento fakt udává tón i jejich politice.
4) Absence vizionářů a pragmatických politiků, neboli lidí, kteří by se dokázali povznést nad zaběhnutá pravidla hry a svoji odvahou se je pokusit změnit. Souhlasím s autorem Danem Ephronem, že nejblíže míru byli Židé a Palestinci za éry Rabina a Arafata.
5) Ani jedna strana si těch málo vizionářů ze svých řad neváží. Naproti tomu vyzdvihují spíše dogmatické fanatiky - Ahmed Jásin či Izz ad-Dín al-Kassám u Palestinců nebo Baruch Goldstein u Židů.
6) Ani jedna strana nepřipouští právo druhého na samostatný stát = nelze jednat, pokud se obě strany nesmíří, že ta druhá nikam zázračně nezmizí.

Konflikt dle mého názoru za současné situace nemá žádné řešení a nebude ho mít až do doby, kdy se na obou stranách ve vedoucích funkcí sejdou dva pragmatici, dostatečně odvážní a odhodlaní vrátit se zpět k jednacímu stolu. Tyto dva politiky/političky čeká samozřejmě nenávist vlastních lidí a možná i násilná smrt. Do té doby lze příběh, jak píše pan Koubský jenom na čas opustit.

3 08.04.2024

Při četbě tohoto asi nejvíce propracovaného díla Havlíčka Borovského jsem se opět musel sám sebe ptát, proč mi ve škole učitelé nepřečetli alespoň tyto verše: "Pro nic za nic robotovat, nevěděl bych věru, na tu jeho čokoládu, že mu seru." nebo "Vladimír byl ještě k tomu punkto sexu štvanec, jako lev kraloval mužům a ženským co kanec." Knihu bych si bez váhání přečetl. Čím více obrozenecké literatury jsem přečetl, tím více mám pocit, že toto období české literatury prostě neumíme učit. Místo seznámení s fascinující Borovského osobností se učíme o bustách, které můžeme vidět v Národním muzeu. Jenže z busty se naučíme maximálně jméno, datum a vzhled. Borovský byl skvělý novinář a provokatér. V době celonárodního patosu dominujícího v tehdejší literatuře se nebál napsat o Tylově hře (Poslední Čech), že je to patetická břečka, která snižuje umělecké kvality národní literatury. Zároveň neváhal pustit do textu nějaký ten dobře cílený vulgarismus.
Při četbě jsem se mnohokrát upřímně zasmál, a to i jako katolík a latinář při četbě Jezovitského marše.

3 22.08.2023

O příběhu si samozřejmě můžeme myslet své, jelikož se dnes romantický styl může zdát poněkud křečovitým. Nicméně samotný příběh není až tak důležitý.
Teprve při četbě si můžeme uvědomit, proč je toto dílo považováno za základní kámen novodobé ruské romantické literatury. V díle je opěvován ruský jazyk, ruská krajina, a také nevinnost ruského venkova nezkaženého dekadentním životem vyšší společnosti. Je ovšem zvláštní, že ruští nacionalisté často opomíjejí druhé poselství Puškinova díla obsahující tvrdou kritiku ruské společnosti. Právě tato kritika je autentická, protože Puškin stejně jako mnoho romantiků žil tak, jak psal. Nicméně ve ke své kritice nepřidal žádné řešení. autor zkrátka problémy pojmenoval a posunul se ve vyprávění dále.
Oproti tradičnímu výkladu se mi Oněginovo odmítnutí Taťjány nezdálo zcela cynické (kromě vrácení jejího dopisu). Naopak ji varoval před sebou a svoji chandrou. Mnohem horší je Oněginův pokus získat Taťjánu zpět, když už byla vdaná.
Puškin skutečně vytvořil veliké dílo, které se i dnes čte velice pohodlně a příjemně. Vřele doporučuji i lidem po maturitě.

3 07.05.2023

Další z řady dystopických románů, které vznikaly v období první polovině 20. století, na jehož konci stojí mnohem známější román 1984. Stejně jako v románech Orwella a Zamjatina pojednává příběh o zdolání poslední překážky na cestě totální kontrole lidského jednání. V případě Orwella se jednalo o svobodu myšlenek a u Zamjatina o fantazii. V románu Kallocain umožňuje nová droga kontrolovat lidské podvědomí. Na druhou stranu ústřední autoritou v románu Kallocain není ani Velký bratr či Dobrodinec, ale stát samotný. Zájmy státu jsou nadřazeny zájmům jednotlivce a pro své přežití potřebuje stát lidi, kteří "v případě nutnosti naplivou na tiskařskou čerň." Individualita je tedy opět považována za relikt minulosti.
Kniha se četla mnohem lépe než román My, ale stále si myslím, že Orwell tento žánr dovedl k dokonalosti. V příběhu mi chyběla ona depresivní stísněnost a beznaděj veškerého odporu. Pouze v případech, kdy se autorka dotkla tématu porodnosti v obou znepřátelených státech jsem onu beznaděj pocítil. Oba superstáty totiž vymírají. Je škoda, že dějová linie pojednávající o odbojové skupině nebyla dostatečně dokončena a čtenář tak neví, jestli existuje po zatčení několika jejích členů ještě naděje.
Původně jsem chtěl udělit pouze dvě hvězdičky, protože román nenaplnil mé očekávání. Třetí hvězdičku bych nakonec přidal spíše s ohledem na okolnosti, za nichž román byl napsán. Nicméně se jedná o důstojný příspěvek k řadě dnes již kultovních dystopických románů.

3 06.03.2023