Rade komentáře u knih

Už je to hodně dlouho, co jsem viděla Polanského skvělý film, přesto některé scény nešly z hlavy vymazat.
Kniha Wladyslawa Szpilmana je jednoduchý sled vzpomínek na válečná léta ve Varšavě, žádný spisovatelský majstštik, ale přesto, anebo spíš právě proto, jde o neuvěřitelně silný zážitek. Holocaust a zlo v plné síle a syrovosti, bez jakýchkoli kudrlinek a autocenzury, proto paradoxně to mohlo být po válce pro všechny strany nepříjemné čtení.
A tak mě napadá, kdyby tohle četl někdo před válkou, třeba takový Karel Čapek, který proti nástupu zla ve třicátých letech perem tak bojoval, co by tomu řekl? Podle mě něco ve smyslu, to je ale šílená absurdita, to je ale přehnané, člověk přece není v jádru tak špatný, aby se toto ve skutečnosti mohlo stát...
Mně to napadalo při četbě taky, a to už o holocaustu víme opravdu skoro všechno, a stejně jsem si při četbě říkala, tak absurdní, tak neskutečné..., ale ono to tak opravdu bylo.
*
„To je hanba, která padne na nás všechny!“ skoro křičel. „Necháme se vést na smrt jako stádo ovcí! Kdyby se nás půl milionu vrhlo na Němce, ghetto bychom rozbili. Nebo bychom aspoň zahynuli tak, abychom se nestali ostudnou skvrnou ve světových dějinách.“
Otec ho poslouchal. Trochu nesměle, trochu s dobráckým úsměvem mírně pokrčil rameny a poznamenal:
„A jak víte, že nás všechny pošlou na smrt?“
Zubař spráskl ruce.
„Samozřejmě, že to nevím! Jak bych to mohl vědět? To by nám to měli prozradit? Ale jsem na devadesát procent přesvědčen, že nás všechny chtějí oddělat.“
Otec se znovu usmál, jako by po jeho odpovědi získal ještě větší sebejistotu.
„Podívejte se,“ ukázal širokým gestem na dav na Umschlagplatzu, „nejsme žádní hrdinové. Jsme jen obyčejní lidé, a proto dáváme přednost desetiprocentní šanci, že zůstaneme naživu.“
------------
Může se někdo divit, že po nepřenosné zkušenosti holocaustu už židé nechtějí jít na smrt jako ovce?

40 03.02.2024

Každopádně se mi osvědčilo, že anotace čtu maximálně do půlky, komentáře jen některé, a spíše až po četbě. Protože tenhle román s pomalu vybudovaným příběhem a zápletkou je potřeba číst bez znalostí děje. Teprve pak ho lze plně vychutnat a pomalu se přes trápení hlavních postav dobrat katarze a aspoň částečně pochopení.
Nechtěla bych věru žít na severozápadě USA v letech dvacátých, kdy soucit a empatie byly spíš na obtíž, a to se netýká jen Phila; život zde byl příliš těžký na to, aby člověk mohl příliš cítit se slabšími, nebo jim pomáhat, ať už jsou to chudáci, kteří neobstáli v životě, třeba proto, že byli chudí, hloupí, nebo jedinci neobratní a neprůbojní. Málokdo litoval indiány, vyháněné do rezervací, málokdo se zastal ponižované ženy, uráženého židovského obchodníka, nebo zkrachovalých švédských rančerů, kteří naběhli slibům o úrodné půdě.
Tím spíš nakonec v románu překvapí někdo, kdo soucítí...
V druhém sledu zaujme vztah dvou bratrů, žijících a pracujících léta bok po boku na farmě, a postupná proměna tohoto vztahu. S ženskou hrdinkou jsem tak soucítila, až mi z toho bylo občas nevolno.
A ve třetím sledu tu máme podrobnosti o fungování velkého ranče, o životě pomocných dělníků na statku, o těžké práci, o kastrování býčků a podrobně i o přírodních sceneriích, které jsou tu popisovány nejen jako krásné a monumentální, ale i jako místa drsná a nehostinná a nevlídná k žití.
Kniha vyniká složitě vystavěnými souvětími s přechodníky, takže i překlad zaslouží obdiv.
Zajímavý doslov Annie Proulx, kdy se dozvíme, že hlavní postava měla skutečný předobraz a že autor nebyl při psaní příběhu tak úplně nestranný.
-------
V románu mě zaujalo ještě něco jiného, autor se v jednom okamžiku nevyhnul z mého pohledu určitému klišé a zjednodušení (které nemohu blíž popsat, protože by to byl spoiler jako hrom) a já si uvědomila, že kniha, která vyšla v šedesátých letech minulého století, má časově blíž k době románu než k naší současnosti. A vlastně mě to docela překvapilo...

33 29.01.2024

Mně se způsob psaní Martina Sichingera moc líbí. Jdu na jeho vimperské knížky sice tak nějak odzadu - nejprve Kocovina šumavského léta, která se odehrává v době socialistické normalizace, ta mě chytla asi nejvíc, pak Meyerovo sklo se sovětskou okupací v roce 1968, a teď teprve poválečné osidlování. Navíc téhle knížce ještě časově předchází kniha Duchové Šumavy se stejnými hrdiny. Ale zase až tak moc to nevadilo...
Nejvíc mě baví ta atmosféra, živé dynamické obrazy toho poválečného dění, toho doslova blázince ve střídání obyvatelstva, Němci pryč, do toho noví osídlenci, zlatokopové, podvodníci, komunisti, nekomunisti, a hlavně rumunští Slováci, kteří jsou vykresleni naprosto famózně, i s jejich upíry, zmorami a moroi.
Defilé nečernobílých lidiček, kteří se snaží, někdy úspěšně, někdy méně úspěšně přežít a taky si něco užít nebo pro sebe urvat. Nebo prostě jen v té nejasné době stát na té správné straně, nebo aspoň na té straně, o které si myslí, že je správná...
Děj tady není tak podstatný a je vlastně v závěru dost chaotický, ale ani to mi nevadilo, takže myslím že závěrečné divoké scény a zvraty možná i s kapkou černého humoru té chaotické předúnorové atmosféře v pohraničí docela odpovídaly.
*
„Honzovi zatrnulo. Jestli Hojdar oddělá Hartla, vypukne ve městě válka. Rejmont s Jandákem se pomstí a to si Vimperáci nenechají líbit, nervy prasknou všem, hajní na prvním lovu oddělají poslance, místní se pustí do cikánů, Maďaři do Němců, aby z nich dostali, kam zakopali poklady, a nakonec i Rumuni budou chtít někoho zabít, prostě jen proto, aby nebyli nápadní, když už se kolem mordujou všichni ostatní.“

31 23.01.2024

První povídka (Prostorová geometrie) povedená, druhá hrůza, třetí ještě větší. Končím.
Nejde vůbec o způsob psaní, umělecký dojem, ne ne, prostě ten obsah mi nedělá vůbec dobře, možná to souvisí i s věkem. Anebo zrovna teď mi tohle prostě nesedlo. Třeba před pár lety bych řekla, jo šokující, ale dobrý...
Zrovna nyní to ale pro mě překročilo mou osobní čáru snesitelnosti, kterou má každý asi nastavenou jinak; v době kdy na mě vyskakují mrtvé a zneužité děti z médií, se nemusím tím samým ve volném čase bavit. I v detektivkách se snažím dětem jako obětem vyhýbat, tady jde ale o něco úplně jiného, smrt a zneužití jsou pointy povídek, a to jsem prostě nebyla schopná vstřebat. Tím neříkám, že je to špatné, možná právě naopak. Pro mě to ale v téhle chvíli ke čtení nebylo... Nic proti autorovi, jeho Pokání bylo výborné.
Takhle, a možná ještě víc, mě kdysi sebral „Ostrov Sukkwan“ Davida Wanna, to je kniha, po které jsem nebyla schopná usnout; tak hrůzná, tak silná, tak skutečná, nebo tak skvělá, vyberte, jak kdo cítíte...

Návraty do místa, odkud člověk pochází, kde má kořeny, i kdyby je stokrát chtěl zpřetrhat, jsou pro mě v literatuře vždycky silné. Krásná jihočeská krajina, blata, dávná láska, vesnice, kde se staré pořád ještě pere s tím novým. A jeden neukotvený hrdina, který neví, co chce, a i když trochu bloudí, pořád se snaží být v tom příběhu na straně dobra.
Můj čtvrtý Hájíček, ne vždy mě jeho knížky úplně oslnily, trochu problémy jsem měla se „Zloději zelených koní“ i se „Selským barokem“, přestože ta problematika vyhnání sedláků ze statků mi byla asi nejbližší. Někdy mi u autora vadí jeho roztěkanost v ději, jako kdyby se při psaní vždy nějakým směrem rozjel, a pak zabrzdil nebo zahnul jinam. I tady se mi to občas zdálo, včetně těch nedotažených odboček (proč třeba Špicberky...?)
Ale přece jen pro mě tady převažují plusy, pozemková agenda mi je blízká, oceňuji znalost problematiky. Problémy současné vesnice, čachry s parcelami, nenažranost a vychytralost některých vyčůránků působily bohužel hodně autenticky...
I když pro mě zatím nejlepší byla „Rybí krev“, ta mě chytla moc, nakonec i tahle vztahová detektivka kolem zemědělských pozemků a starých gruntů se mi vlastně docela líbila.
A plus pro mě třeba taky za „dědovo syna“ nebo „rafičky hodinek“; mí prarodiče z tatínkovy strany tak celý život mluvili, i když se už dávno z rodných vesnic v Pošumaví přestěhovali...
*
„Zadíval se do krajiny. Stromy bez listů kolem polní cesty připomínaly podivný zástup. Vedla ho žena s houslemi. Do strany vykloněný úzký kmen a dlouhá příčná větev. Za ní dvě shrbené postavy, dědci bez selského, staří pachtýři, nejspíš šli podepsat nájemní smlouvy na pole, které jejich děti nechtějí. V patách jim byl nejvíc ohnutý strom, jako by ho k zemi táhla těžká aktovka, to byl starý Horec, obcházel místní, co nechtěli vstoupit do rybníkářského družstva. S odstupem šla rozevlátá žena otrhaná větrem, na útěku, rozsochatá koruna, černá lesklá kůra větví, dcera kožešníka z Vodňan s domicilem v tel Avivu, nepolapitelná, tajemná. Za ní nízký strom s baňatou korunou, páter z Bílé Hůrky který si zavolala Fučíka Kudličku a káral ho za hřích, že chce létat, dával mu číst papežskou encykliku – nic, co je těžší než vzduch nemůže létat, usnesli se preláti. Hm, a jak je teda možné, že lítají práci, ušklíbl se heretik z jihočeských blat, když odcházel z fary.“

41 15.01.2024

Pokud bych měla někomu doporučit seznámení s autorem, pak by to byla Zelená míle.
Srozumitelná, lidská, hodně dějová a akční, a současně je tam vše, co Stephen King tak umí. Uvěřitelné postavy, kterým rozumíme, buď se s nimi ztotožňujeme a fandíme jim, nebo záporáky upřímně nenávidíme. A Kingovi jdou hodně dobře i postavy, které jsou rozporuplné, i ty nás můžou dojmout. Atmosféra ponuré věznice ve stínu elektrického křesla skvěle vylíčená, a přesto ji autor zabydlel postavičkami, které tu nehostinnou strašidelnou zelenou chodbu zlidšťují.
Příběh, nebo pohádka pro dospělé, jak kdo chcete, ale - a to je další věc, která mě na autorovi fascinuje, jak umí i věci nadpřirozené nebo lehce mysteriózní podat tak, že jsou vlastně uvěřitelné.
Knihu jsem si naordinovala úmyslně až teď, abych poněkud pozapomněla na film, který se člověku hodně zažere pod kůži. Raději čtu knihy neovlivněné filmem, tady to ale kupodivu ani nevadilo.

Depresivní atmosféru čekání na smrt na elektrickém křesle, a zvláště pak její provedení zvládl autor famózně, člověk to čte s knedlíkem v krku. Obdobně depresivně na mě působily scény popravy v Dreiserově Americké tragédii (četla jsem jako holka a pamatuju si ty scény dodnes) anebo později ve filmu Mrtvý muž přichází Timma Robbinse s výtečným Seanem Pennem v hlavní roli.

Přiznám se ale, že mi teď možná bude nějakou dobu dělat problém, až mi naši kocouři budou nosit ulovené myšky na zápraží. Zatím jsem je chválila...

50 11.01.2024

Pátý Washington Poe. Pro mě překvapivé, že každý díl se mi zdá lepší a lepší. Nebo možná ještě jinak - užívám si četbu víc a víc. Možná je to tím, že už se na hlavní postavy těším, už vím, co od nich očekávat, a když máte někoho rádi, nedostatky odpouštíte, že... Možná trochu ubylo i krutosti, která mi dřív přece jen vadila.
Takže už vůbec neřeším nějakou překombinovanost nebo nepravděpodobnost, naopak je to hlavní atribut téhle série, ve vymýšlení zamotaných a neuvěřitelně složitých zápletek si autor libuje a já už na tu hru přistoupila... Ale pozor, překombinované, přitažené za vlasy, nepravděpodobné, ale vůbec ne hloupé!
Takže nakonec, po menším váhání, přihazuji i tu pátou hvězdičku.
---------------
Trochu se divím dohadům, zda je to poslední díl, či autor chystá pokračování... Vždyť je to v Poděkování na konci knížky napsané jasně: „Další na řadě je Mercy Chair...“
Tak jen, že nedočkavci se mají na co těšit. :)
Já jsem si hned říkala, to přeci nemůže být konec, Poe přece ještě nedořešil ten zpropadený večírek ve Washingtonu...

34 05.01.2024

S touhle detektivkou, ověnčenou literární cenou, mám trochu problém.
Ano, mladá začínající autorka, ale přeci jenom...
Nějaké nedostatky v psaní se většinou snažím nevnímat a nechám na sebe knihu působit jako celek, ale tady, i s ohledem na ocenění budu trochu kritičtější. Ty podrobnosti, detailní popisy, co měl kdo na sobě, v jakých barvách, jak kdo vypadal, jak se učesal, co kdo snědl, toho bylo prostě na mě moc. Obraty jako „peřiny s béžovým pastelovým povlečením“, „za zdmi jejího třípokojového bytu“, „přikrytá teplou prošívanou dekou“ na mě proti mé vůli vyskakovaly, i přemíra slova ,instinktivně´ - „instinktivně se vyzvracel“...?
Detektivní linie byla vlastně docela zajímavá, popsaný styl vyšetřování kriminalistů neřeším, i když zde byl hodně podrobně vylíčen, protože sama o něm nemám ani páru. Takže ani nehodnotím emocemi prošpikovaný vztah obou vyšetřovatelů, o vlastním způsobu týmového kriminalistického šetření ani nemluvě. Konec překombinovaný ne víc, než jiné současné detektivky.
Na mě přemíra vysportovaných vyrýsovaných mužských těl, a sex à la „vrhli se na sebe jako dvě hladová zvířata“ mě spíš rozesmál.
Vrah mě napadl hned na začátku, a jak tak čtu komentáře, nejen mě, ano, autorka možná podcenila zvídavého čtenáře detektivek, kterého je dnes těžké zmást.
Přesto nakonec trochu nadhodnocuji, doufám, že autorka neusnula na vavřínech popularity a udělené ceny. Jako pozitivum vnímám její fantazii při splétání lidských osudů a vlastně i čtivý srozumitelný způsob psaní. Možná se časem pustím i do jejích dalších vydaných knih, české detektivce fandím.

35 31.12.2023

Překvapilo.
Velké plus za výborně vystiženou Velkoněmeckou říši v roce 1964. Alternativní svět po jiném konci 2.světové války. Německý národní socialismus po dvaceti letech, v něčem zmodernizovaný, v něčem krutě stejný. Nový Berlín vystavěný podle plánů politika a architekta Alberta Speera, žijící Hitler a bombastické oslavy jeho 75. narozenin, jiná Evropa, jiný celý svět. Evropské společenství politicky i hospodářsky závislé na Německu, USA jako možná naděje normálnosti, ale úřadující stárnoucí americký prezident Joseph Patrick Kennedy se právě chystá stvrdit s Německem přátelství a spolupráci. V Británii král Edward VIII. a královna Wallis. Královna Alžběta v exilu v Kanadě.
Skvěle vymyšlené, znepokojivě věrohodné. Oceňuji využití skutečných osob, a to nejen v nacistickém Německu ( J.P. Kennedy, Edward VIII. ...).
Detektivní linka s vyústěním, které nás nepřekvapí, ale naše alternativní dějinné souputníky velmi. Vyústění, které možná zachrání svět, ale přesto nám do smíchu na konci nebude...

38 29.12.2023

Ta ponurá obálka na mě vyskočila v knihovně, to bylo první, co mě zaujalo, ta fotka.
Vedle téhle knihy mi všechny smyšlené romány a thrillery přijdou jako nic. Tohle je šílené a k breku, protože je to skutečné; ta malá osamocená holčička, se kterou se nikdo celé dětství nejen nepomazlil, ale ani pořádně nedotkl (bezkontaktní výchova), byla až téměř do své dospělosti vlastními rodiči doslova mučena, a to jak fyzicky, tak psychicky. Některé popsané okamžiky byly opravdu děsivé a dělalo mi problém ty scény vydýchat.
Výchova, nebo spíš krutý a bezcitný dril budoucího nadčlověka? Bylo by to ještě dnes takto, bez většího skrývání a utajení, možné? Prošlo by to rodičům? Myslím, že dnes by byla po odhalení k odpovědnosti volána i matka Maude, ano, sama oběť s vymytým mozkem a bez vůle, ale přeci jen dospělá a za své dítě odpovědná.
Asi nejzajímavější na tom bylo, jak se malá Maude nakonec dovedla aspoň trochu bránit, jak si kontaktem s domácími zvířaty udržela schopnost mít i pozitivní emoce a cítit lásku, četla tajně zakázané knížky, jejími kamarády byly knižní postavy a sama začala vymýšlet příběhy, to vše ji asi zachránilo od úplného zhroucení. A že si nakonec dovedla prosadit, i když také za pomoci jiných lidí, postupný odchod z domova. Možná trochu i proto, že despotický otec psychopat byl nakonec sám na pokraji fyzického a duševního rozpadu...
Ale cesta k normálnímu životu byla dlouhá a náročná, autorka zaslouží po tom všem, co musela překonat, velký obdiv.
Matka Maude se ani po smrti manžela vnitřně neosvobodila, zřejmě nikdy. S dcerou se stýkala minimálně a vydání knihy odsoudila, přestože ji autorka knihu dedikovala.

Něco bylo hodně dobré. Ty šílené vztahy, které čtenáři způsobovaly depku. Divná matka. Divný otec. Divný syn. Začátek moc povedený, ujetá výchova, skřet Hyn ze skříně, sekta a vymývání mozků, izolace syna a nekomunikace, a důsledky toho všeho. Jak hrozné vztahy plodí ještě hroznější.
Ale v druhé části už mi přišlo, že autorka moc tlačí na pilu, obdobný pocit jsem měla už kdysi u Anežky a Rekonstrukce. Prostě najednou se mi zdálo všechno přehnané. Morální zkaženost a hajzlovství ukázané přes prodej hrnců babičkám a dědečkům, to už mi přišlo až moc polopatické, víc nechci prozrazovat, u téhle knihy spoilery nejsou vhodné...
Autorka přesto patří k mým oblíbeným, její psaní je nevšední, povídky Dlouhá trať byly silné a nevídané a Houbařka byla pro mě prostě skvělá.

34 13.12.2023

Přes knihu "Až uvidíš moře" Scarlett Wilkové a dokumentární film "Děti bouře", jsem se dostala k téhle útlé vzpomínkové knížce. Režisér filmu a současně ten, kdo nás filmem provází, je jejím autorem.
Očekávala jsem něco podobného, jako shora uvedená knížka, učesaný, možná i trochu začátečnicky odvyprávěný příběh řeckého uprchlíka... a nemohla jsem se víc mýlit!
Syrově psané vzpomínky, minulost se prolíná se současností, je tam všechno – láska, bolest, strach, touha, stýskání, smrt.
Já vlastně nemám moc ráda přehnaně vyjevované emoce (no ano, očima řecké mentality český studený čumák), ale tady jsem s autorem vše prožívala, tak to bylo nakažlivé, plakala, smála se, tančila, cítila neutišitelnou touhu dědečka Janise po navždy ztraceném Řecku, chápala rozpolcenost a rozkročenost Stavrose mezi Řeckem a Brnem. Dětské přátelství, které přerostlo do celoživotního vztahu, který nenarušily ani čas, ani vzdálenost.
Knížka mi trochu připomněla „Kosí hnízdo“ Zdeňka Drozdy, možná i "Pošetilost doktora vinnetoulogie" Martina Fahrnera. I když každá je o něčem jiném, v něčem hodně podobné. Tyhle vzpomínkové knihy, pokud jsou psány se srdcem na dlani, mě vždy spolehlivě zasáhnou...
*
"Ten večer se dědeček opil. Pustil gramofon na plné pecky. A naráz byl doma ráj. Rozepl si košili, vyhrnul rukávy, zvedl ruce k nebi. Oči se mu zaleskly. Točil se jako korouhev. Skákal do výšky, luskal prsty, klekal a znovu skákal, jako by chtěl vzlétnout. Ještě že byla okna zavřená. Bál jsem se, že to jeho staré tělo to nevydrží a že se rozláme na kusy. Byla to slast, dívat se na ten šílený tanec. Syčel jako had a pot mu stékal proudem. Babička tleskala a já si přál, aby to nikdy neskončilo.
Jakmile píseň skončila, řekl:
,Ulevilo se mi. Vyhnal jsem bolest z těla.' "
*
"Mám dojem, že jsem se konečně rozjel. Víš, nic si předem nepřipravuju. Je to emotivní psaní. Sednu do vlaku a jedu. Píšu to, co mě v tý či oný chvíli napadne. Vůbec se nekontroluju. Logiku jsem hodil do koše. Když si nemůžu vzpomenout na některý český slovo, nahradím to řeckým. Tu naši knížku píšu srdcem. Ani bych to jinak neuměl."

35 10.12.2023

Autorův častý motiv, vzpomínky na dětství, dospívání. Takže hned úvodní povídka TELEFON PANA HARRIGANA je moc povedená, další varianta vzpomínání na doby, kdy byl jen pevné linky, to jde Kingovi báječně, bodejť ne, když vzpomíná na vlastní mládí a já už taky nejsem úplně nejmladší, takže mě to hodně oslovuje. A pak ta pointa, která ale není nakonec jednoznačná, o to je to ale lepší! *****
Výborná je i druhá povídka CHUCKŮV ŽIVOT, nic moc jsem nečekala a ohromila mě moc, vyzněním, pointou, a hlavně tím propojením Chucka a jeho světa; ..."Každým rokem, který prožiješ, se ten svět uprostřed tvé hlavy bude zvětšovat a projasňovat, bude podrobnější a složitější"... Skvělé! *****
Třetí povídka KDYŽ TEČE KREV je pokračováním trilogie s Billem Hodgesem a pozdějšího Ousidera, trilogie byla opravdu dobrá, Outsider o něco míň, tohle opakování mě už nechytlo. Proč to samé znovu? Proč se zase vracíme do Texasu? Začátek s reportérem byl dobrý, škoda, že s akcí Holly se vše tak nějak zastavilo, na mě moc popisné, atmosféra se vytrácí. Trojka s dost odřenýma ouškama. ***
KRYSA - Začátek povídky klasický King - spisovatel na samotě, tvůrčí problémy, nemoc, bouře... A nakonec se z toho vyklube - autor to nazval - „zlomyslná pohádka", a mně se to označení moc líbí. Zase jiné, ale dost povedené, a na závěr se můžeme dohadovat, i podle vlastní nátury, jak to tedy vlastně bylo. Fantazie? Sen? Zhmotnělé přání? Skutečnost? ****

Kinga nehodnotím podle míry strachu, který při četbě prožívám, i když to je taky samozřejmě velký bonus, mám na jeho knihách ráda i to další, v čem vyniká. Pro mě je největší síla autora v lidskosti a opravdovosti jeho postav a uvěřitelnosti příběhů, a to i tehdy, když se tam vmotá nadpřirozeno, a to je už dost umění, aby to stále všechno vyznělo přirozeně. A pak samozřejmě, a to s tím souvisí, působivá atmosféra, to je něco, co se nenápadně vplíží do příběhu a někdy ani nevíme, jak toho autor dosáhl...

39 07.12.2023

Nalákaly mě tajemné znepokojivé kresby, ilustrace přímo propojené s dějem, za to jediné taky velké plus, originální nápad.
Jinak spíš zklamání, nebylo to čtení podle mého gusta. Způsob psaní, zápletka, chování postav, to vše mi zase až tak nesedlo.
Na druhou stranu si dovedu představit film, jako odpočinkovou nenáročnou večerní strašidelnou zábavu. Pokud bychom pointu aspoň malinko poupravili. I když zase, co je nepochopitelné pro Středoevropana, je možná v americkém prostředí představitelné, aspoň v detektivce...

29 26.11.2023

Knížka s mapkami a mnoha fotografiemi. Pro milovníky Prahy i obdivovatele bratří Čapků; propojení pražských míst s životem obou bratří je výborný nápad.
Po návštěvě památníku Karla Čapka ve Strži na jaře 2022 jsem dál a dál pátrala o podrobnostech o životě Čapků, tahle kniha pro mě navazuje na ty už přečtené. Čím víc toho o obou bratrech vím, tím víc mám chuť se nořit nejen do čtení o nich, ale do doby počátku 20.století a celé první republiky. Až při čtení knih o životě Čapků jsem pochopila, jak moc byli spolu bratři spjatí a jak moc byla i jejich díla propojena.
Při četbě se projdeme tam, kde Čapkové společně bydleli, kde studovali, kde se ženili, kde se bavili...
Namátkou:
Dům v Říční ulici, první společné bydliště bratrů v Praze. Dvojdomek v dnešní ulici bratří Čapků na Vinohradech - chodím kolem něj často a říkám si, kdy bude konečně, jak dříve přislíbeno, zpřístupněna Karlova polovina domu veřejnosti? Divadlo Na Vinohradech, Národní divadlo. Palác Lažanských, z jehož oken celá Čapkova rodina shlížela na průvod v čele s T. G. Masarykem v roce 1918. Slavná kavárna Union, po které už dnes nezbylo vůbec nic, ani dům, a za jejíž záchranu Karel Čapek volal již v roce 1923...
Při četbě knihy procházíme Prahou, s jakou se dnes už nesetkáme, a nakoukneme ještě podrobněji do života Čapků. Třeba výborným sloupkem Karla o amerických kamnech v bytě v Říční ulici (Řeřavé srdce domu) z roku 1922, nebo veršovánky při příležitosti svatby bratra Josefa s Jarmilou Pospíšilovou v r. 1919. Nebo vtipný příspěvek Josefa do Lidových novin Ó radostné stěhování z roku 1923...
Moc doporučuji!
*
„Vše se rozběhlo a snad jsou tam teď jiné mladé hlavy, jež jednou žalostně skončí na profesorských a jiných oficiálních místech; ale Unionka je a měla by zůstat chráněnou rezervací. Měl by se zákonně chránit její tajný recept na záhadnou černou kávu, její vzduch, zápach kyselých rybiček na schodech, Paterův úvěrní systém, jeho... jeho poněkud příslovečné slovní formy, zkrátka celý ten genius loci – protože to je vpravdě locus genii.“ (Karel Čapek, 1923)
----------
A ještě drobnost: Pomník bratří Čapků Pavla Opočenského na „Míráku“ (kamenný monolit se jmény), jenž je také v knize zmíněn, je možná zajímavý, ale přece si pomník pro Čapky představuji jinak (líbí se mi i ten klasický v Malých Svatoňovicích, kde Karel drží zcela neklasicky kropicí konev...).
Co takhle zrealizovat návrh sochaře Jana Simoty, jehož zmenšený návrh je k vidění na pobočce Městské knihovny na Opatově? Nebo návrh sochařky Ellen Jilemnické, který vytvořila právě pro soutěž pro nám. Míru, ten se mi líbí moc moc, škoda, že se pro něj nenašlo někde ve veřejném prostoru místo.
Bratři Čapkové by si to zasloužili, a Praha jakbysmet.

37 23.11.2023

Jednotlivé příběhy v téhle sérii jsou vždy hodně zamotané, autorem rafinovaně promyšlené, a to postupné rozmotávání plné zvratů mě dost baví. Líbí se mi i postup pátrání pěkně důkaz po důkazu, indicie po indicii, od jedné stopy ke druhé. A dvojice Poe – Tilly je dalším originálním bonusem.
I když mám pokaždé trochu problémy s věrohodností a uvěřitelností zápletky, je to ale tak umně spletené, že přes veškerou nepravděpodobnost a krkolomnost závěru se mi případy Washingtona Poe nakonec líbí a říkám si, však je to kniha, ne skutečnost. Ne vždy takto omlouvám nepravděpodobné zápletky, ale k téhle sérii to tak nějak patří...
Tenhle díl, v pořadí už čtvrtý, se mi zdál zatím asi nejlepší, zápletka s vojenskou tematikou a Afghánistánem mě kupodivu dost chytla. A do posledních detailů promyšlená a až neuvěřitelně překombinovaná pointa se mi do prostředí vojáků a tajných služeb nakonec docela hodila.
Měla jsem možnost číst víceméně nepřerušovaně, což doporučuji, je to fakt hodně spletité a puzzle nutno skládat s hodně nažhavenými šedými buňkami.
Čtyři plus.

Tahle série má ale velkou smůlu na překladatele, každý díl jiný, všimla jsem si toho už dřív, druhý díl (Černé léto) se hemžil hodně peprnými výrazy, třetí díl (Kurátor) pak oproti mému logickému očekávání kupodivu slušňoučký... Říkala jsem si, je to překladem? Nebo se autor „polepšil“?
Tady u čtvrtého dílu už je to jasné, máme tu hned dvě varianty překladu, původní povedeně řízný (prý) a pozdější nudně slušný, anebo úplně naopak: původní zcela nemožný a pozdější dobrý, vyber si, jak komu sedí. Já četla ten pozdější překlad, řekla bych asi, podle ukázek z toho prvního, spíš naštěstí... Každopádně druhý překlad u stejného vydavatele po roce o lecčems svědčí.
Škoda, dobrá série by si zasloužila dobrého překladatele, a hlavně jednoho, a ne takhle ode zdi ke zdi.

37 21.11.2023

Velké plus za téma. Možná trochu opomíjené, pro mnoho lidí neznámé, přitom je to hodně zajímavá část našich dějin.
Já sama pamatuju jako malá holka na základní škole hloučky tmavovlasých dětí, které na chodbě naší školy odpoledne po vyučování čekaly na hodinu řečtiny. Děti narozené už u nás, školní výuka v češtině, ale jazyk své původní domoviny si udržovaly. Ale to už je hodně dávno... A i nedávno jsem se setkala s Řekyní, která se narodila a vyrůstala u nás, její osud byl podobný, jako ty v knížce popisované, sama zde vystudovala, vdala se, měla děti a zůstala zde až do důchodu, i po smrti manžela, ale třeba její bratr se vrátil do Řecka. Půl rodiny u nás, půl rodiny v Řecku.
Takže osudy řeckých uprchlíků mě hodně chytily, zvláště těch opuštěných dětských, po drsné občanské válce v Řecku (nevěděla jsem, že to tam bylo takové divoké!) hozených do neznámých poměrů v neznámé zemi. Vlastně dost smutné, že v nové domovině uprchlíci české pasy ani po letech nedostali a ve staré vlasti je jako bývalé komunisty nazpět nechtěli. To jsem vůbec netušila, že dlouhá léta neměli možnost se do Řecka aspoň podívat, a i to slučování rodin a hledání příbuzných bylo takové polovičaté. Teprve po listopadu 1989 se jejich poměry začaly blížit normálu, to bylo hodně dlouhé čekání...
První část knihy strhující, a vůbec nevadil jednoduchý popisný styl.
V druhé části dovyprávěné osudy mnoha postav se mi zdály už trochu ploše a občas schematicky popsané, i když chápu, že autorka chtěla dovyprávět jednotlivé osudy postav až do konce a věřím, že mnoho příběhů skutečně proběhlo stejně, jak popsáno.
Návraty se mi zdály možná příliš zidealizované, Řecko nejsou jen zlatavé pláže, taverny a polehávání... I když ano, i mně se v létě zdálo městečko Kokkari na ostrově Samos, které autorka s takovým nadšením popisovala, jako ráj na zemi a dovolená v Řecku byla posledním popudem pro přečtení téhle knížky.
I s ohledem na téma a záslužnou úlohu autorky při mapování příběhů řeckých uprchlíků pro společnost Post Bellum (Paměť národa) nakonec v hodnocení trochu přidávám.

43 14.11.2023

Vlastně je to hodně nepříjemný čtení. O chlápkovi, který si - jeho slovy - pos*al život a dělá vše pro to, aby si ho ničil dál a dál, a nejen sobě, ale všem okolo, a to velmi úspěšně. Nejvíc mě zlobily jeho výchovné metody, dost síla...
Ale tenhle nesympatický, cynický, přisprostlý chlápek, co má ale kupodivu moc šikovný chirurgický ruce, snad v sobě nakonec něco vykřeše, možná se díky okolnostem vzchopí, možná se i zachová správně... a nebo ne?
Pro mě minimálně jedna hvězda navíc za autentičnost, věcnost, věrohodnost, a za velmi syrově a předpokládám opravdově vylíčené nemocniční prostředí, i s tím cynickým a doufejme jen zdánlivě lhostejným přístupem k "pacošům".
Je to již moje čtvrtá knížka od autorky; věrohodnost a uvěřitelnost lidských osudů v jejích knihách je pro mě velké pozitivum.

52 08.11.2023

Poezii čtu spíš výjimečně, k básním Sylvie Plathové jsem se dostala přes knihu „Euforie“ Ellin Culhedové a částečně autobiografického románu Sylvie „Pod skleněným zvonem“.
Bez prožití autorčina tragického osudu je moc těžké básně přijmout a aspoň částečně pochopit, no ono je to těžké i tak, ale autorčin životopis je tak krutý, tak zoufalý, tak moc smutný, že teprve s jeho znalostí je možné, aspoň pro mě, tyhle temné, divné, a přesto dost působivé básně - nebo spíš výkřiky - číst a snad jim i trochu porozumět. Čirou náhodou jsem při pátrání po osudech a díle Sylvie Plathové (po přečtení obou shora uvedených knih ani nelze jinak, drápek se zachytí) narazila na netu na bakalářskou práci o autorce a jejím díle a velmi zajímavý rozbor básně Táto (Daddy), moc mi to pomohlo při četbě těchto poněkud těžko přístupných básní.
Pokud se do sbírky Ariel pustíte, doporučuji aspoň nejdřív přečíst doslov překladatele Jana Zábrany (vydání 2000), i tady může být klíč k téhle náročné poezii. A číst po kousíčkách, větší množství naráz nelze strávit...
Báseň Táto, i se znalostí života autorky a jejího ambivalentního vztahu k dominantnímu chladnému otci, který předčasně zemřel, je pro mě vrcholem celé sbírky.
*
...“Tam na té fotce, kde tě mám, táto,
stojíš ve škole u tabule jak přibytý,
máš důlek na bradě, tam nemáš prasklé kopyto,
ale ďábel jsi stejně, kdepak, ani to
ti nepomůže, ty jsi ten černý, jasně, to jsi ty,

kdo mi rozkřáp křehké rudé srdce jako střep.
Bylo mi deset, když jsem ti šla na pohřeb.
Ve dvaceti jsem to tady chtěla vzdát
a vrátit se k tobě, k tobě, a už napořád.
Když nic, tak ty kosti jsem ti chtěla dát.“...
(z básně Táto)
------------
Hodnocení hvězdičkami se protentokrát vyhnu, nejsem toho schopná, v hodnocení se potácím podle toho, jak kterou báseň jsem byla schopna vstřebat.

Tady jsem byla moc spokojená, ale vůbec ne kvůli vlastní detektivní zápletce nebo rozuzlení, tady jsem se těšila na něco úplně jiného, knihu jsem si půjčila kvůli autorce, která vyšplhala na osmitisícovku Manaslu a to mě moc zaujalo, jinak sám o sobě by mě himálajský thriller asi nezlákal. Co já se načetla literatury faktu o dobývání himálajských vrcholů, knihy Arnošta Černíka byly kdysi dávno mou biblí, a i když se od těch dob v dobývání osmitisícovek dost změnilo, stále je to pro mě moc atraktivní prostředí; z doby pozdější doporučuji aspoň Krakauerovo „Peklo blízko nebe“ a na to navazující Bukrejevův „Výstup – ctižádost pohřbená na Everestu“ o tragických událostech na Mount Everestu v roce 1996.
Takže atmosféra, popis výstupu na osmitisícovku expediční metodou, podrobnosti okolo výstupu, věrohodně popsané pocity hlavní postavy Cecily, do které autorka promítla své vlastní zkušenosti a zážitky, to ve mně prostě vyvolávalo nadšení, to, co jsem očekávala, jsem dostala. Ocenila jsem autorčin jednoznačně vstřícný a pozitivní pohled na šerpy.
Že byl vlastní detektivní příběh možná trochu nepravděpodobný, že bylo vše psáno poněkud jednodušším polopatickým způsobem, to mě vlastně ani nevadilo; pohybovala jsem se s Cecily mezi základním táborem a výškovými tábory, stoupala po fixních lanech, brodila se sněhem a tu himálajskou výšku v mrazu a s nedostatkem kyslíku jsem si užívala. Vlastní detektivka byla jen takovou malou třešničkou, kterou jsem nutně nepotřebovala, někdo si stěžoval, že té vaty s horolezeckými detaily okolo bylo moc, mě to těšilo...

37 04.11.2023