Na Moravě nekvetou olivy

Autor přijel po letech do České republiky za nemocným kamarádem a bydlí také u kamaráda. Současnost se prolíná se vzpomínkami na dětství, na to jak jej vychovávali babička s dědou, kteří byli Řekové stejně jako hlavní hrdina Stavro. Dozvíte se něco málo, co bylo pro ně důležité a jak těžké bylo žít v tak odlišné zemi. Dále je velmi pěkně popsané dočasné soužití dvou starších kamarádů v jedné domácnosti. Knihu jsem přečetla lehkostí a líbila se mi.

Precteno na dovolene v Recku. Pekne nostalgicke zapisky a vzpominky na detstvi. Osobne jsem cekala, ze se dozvim neco vic o historii Reku u nas, ale chapu, ze autor byl male dite.

Četba na pokračování na ČRo.
Nostalgie, vzpomínky na mládí v socialistické šedi proložené slunnou řeckou současností, ale i ta současnost je melancholická.
Osudy českých Řeků jsou moc zajímavé, nebýt zpívajících Marthy a Teny, ani bych kdysi nevěla, že tu jsou. Díky za přiblížení.

Příběh o dětství, přátelství, návratu do socialistické nesvobody, kdy si každý blbec s funkcí mohl na slabší nebo mladší otevřít pusu a vztáhnout ruku. Kdy jste se báli říkat to, co si myslíte. Ale byl to báječný čas, protože jste byli mladí.

Taková milá a velmi příjemná jednohubka. Autentická esence bytí.

Moc jsem od toho nečekal a byl tak ohromně překvapen. Není to knížka pro každého. Pro mne však jednoznačně ano. Autor, Řek, který jako malý chlapec přišel s prarodiči do Československa a prožil tady 33 let, je obdobná krevní skupina jako já. Znovu se potvrdilo, že mám jižní mentalitu.
V knize, jakožto už nemladý člověk, nepomýšlí na nějakou univerzitu třetího věku, kdepak, vzpomíná, tak jako já, na mládí, tedy na nejkrásnější období života. Vzpomíná na ně spolu se svými brněnskými kamarády, které přijel z Atén navštívit. Oni to vnímají stejně. Jsou smutní z toho, jak ten život rychle uběhl a všechno to, co v něm prožili, všechny ty veselé i smutné chvíle, to vše zmizí ve chvíli, kdy zemřou. Až zemřou, jakoby tady vůbec nikdy nebyli. Tak jako miliony ostatních lidí.
A tak Stavros, v mládí v Brně jeden z nejchudších, nyní filmový a divadelní režisér, na naléhání svých dvou kamarádů sepsal vzpomínkovou knihu, aby po nich alespoň něco zůstalo. Pro mě velice dojemná kniha, kterou jsem zhltl za tři dny.
Stavros, rozumem se cítí být doma na Moravě, srdcem v Řecku.

Sluncem zalité a po olivách vonící pohlazení po duši.

(SPOILER) Nenápadný, ale smutný i veselý příběh uprchlíků - prarodičů z Řecka i dalších Řeků a tehdejší čs. realita očima chlapce, který tu vyrostl a vrátil se domů. Nyní na sklonku života přijíždí za vzpomínkami a kamarády, aby je odvezl s sebou, což se i stane...
Audiovyprávění Miroslava Donutila, pěkně načtené.

[četba ČRo]
Laskavá jednohubka a opravdu výborný doplněk ke knize Až uvidíš moře. A pro mě jako bonus hlas a styl Miroslava Donutila, kterého jsem zatím v žádné audioknize neslyšela. Tenhle ryze chlapský a lidský příběh načetl excelentně.
4/3

Poprvé jsem knihu četla a ohodnotila čtyřmi hvězdičkami. Podruhé jsem si ji poslechla jako audioknihu na ČRo, v excelentním podání pana Donutila. Nejen jeho přednes, ale i režie pořadu jsou dokonalé a pozvedly dílo, alespoň v mém případě, na plný počet hvězdiček.

Poslechnuto jako četba na pokračování. Byla to naprostá nádhera. Celou dobu poslechu jsem měla na krajíčku, tolik emocí, lásky k vlasti, k rodině, k přátelům...Úžasné podání panem Donutilem.

Když museli potomci kolébky evropské civilizace emigrovat do komunisty ovládaného Československa, něco u nich nebylo v pořádku. A asi se to moc neposunulo tím správným směrem dodnes...A to mají moře a krásné...Jinak lidsky super a Donutil skvělý v audio verzi.

Posloucháno jako audio kniha na čro. Řecký charakter a emoce smíšené se smutkem poválečného československa. Místy ovšem chaotické a místy opakující se.

Kniha u které se nestydíte brečet, každý z nás má v sobě nějaký smutek a stesk. Je to vlastně i váš život. Jsme vlastně uprchlíci sami v sobě.

(SPOILER) Vzpomínky autora na rané dětství v Řecku, útěk do Československa, pobyt v něm s dědečkem a babičkou, řádění s kamarády i mnohé klukovské zážitky určitě stojí za přečtení. Je to kus málo známé historie naší země, která přijala dětské uprchlíky za vlastní.

I když dětství G. Agathonikiadise nebylo lehké, byla to přece jen léta bezstarostnosti. Proti tomu autor staví "současnost", tj. po mnoha letech setkání s kamarády z dětství, kteří bojují s mnoha neduhy stáří. A na konec, kdy z těch tří nakonec zůstal jen autor sám, jsem jen nevěřícně zírala. To přece ne!

Autor není spisovatel, což je v knize dost znát. Navíc setkání s kamarády po letech mně přišlo místy trochu ufňukané (ale je fakt, že staří muži takoví dost často bývají). Proto jen tři hvězdičky a posílám dál.

Přes knihu "Až uvidíš moře" Scarlett Wilkové a dokumentární film "Děti bouře", jsem se dostala k téhle útlé vzpomínkové knížce. Režisér filmu a současně ten, kdo nás filmem provází, je jejím autorem.
Očekávala jsem něco podobného, jako shora uvedená knížka, učesaný, možná i trochu začátečnicky odvyprávěný příběh řeckého uprchlíka... a nemohla jsem se víc mýlit!
Syrově psané vzpomínky, minulost se prolíná se současností, je tam všechno – láska, bolest, strach, touha, stýskání, smrt.
Já vlastně nemám moc ráda přehnaně vyjevované emoce (no ano, očima řecké mentality český studený čumák), ale tady jsem s autorem vše prožívala, tak to bylo nakažlivé, plakala, smála se, tančila, cítila neutišitelnou touhu dědečka Janise po navždy ztraceném Řecku, chápala rozpolcenost a rozkročenost Stavrose mezi Řeckem a Brnem. Dětské přátelství, které přerostlo do celoživotního vztahu, který nenarušily ani čas, ani vzdálenost.
Knížka mi trochu připomněla „Kosí hnízdo“ Zdeňka Drozdy, možná i "Pošetilost doktora vinnetoulogie" Martina Fahrnera. I když každá je o něčem jiném, v něčem hodně podobné. Tyhle vzpomínkové knihy, pokud jsou psány se srdcem na dlani, mě vždy spolehlivě zasáhnou...
*
"Ten večer se dědeček opil. Pustil gramofon na plné pecky. A naráz byl doma ráj. Rozepl si košili, vyhrnul rukávy, zvedl ruce k nebi. Oči se mu zaleskly. Točil se jako korouhev. Skákal do výšky, luskal prsty, klekal a znovu skákal, jako by chtěl vzlétnout. Ještě že byla okna zavřená. Bál jsem se, že to jeho staré tělo to nevydrží a že se rozláme na kusy. Byla to slast, dívat se na ten šílený tanec. Syčel jako had a pot mu stékal proudem. Babička tleskala a já si přál, aby to nikdy neskončilo.
Jakmile píseň skončila, řekl:
,Ulevilo se mi. Vyhnal jsem bolest z těla.' "
*
"Mám dojem, že jsem se konečně rozjel. Víš, nic si předem nepřipravuju. Je to emotivní psaní. Sednu do vlaku a jedu. Píšu to, co mě v tý či oný chvíli napadne. Vůbec se nekontroluju. Logiku jsem hodil do koše. Když si nemůžu vzpomenout na některý český slovo, nahradím to řeckým. Tu naši knížku píšu srdcem. Ani bych to jinak neuměl."

Po dlouhé letní pauze jsem se konečně zase dostala ke čtení a musím říct, že mi to úplně neskutečně chybělo. A jak jinak začít, než připomínkou na letní dovolenou v Řecku, na moře, sluníčko a stále se usmívající Řeky. Tahle knížka je opravdu takovou zpovědí. Vyprávění ze života Řeka Stavrose, který se jako ani ne dvouletý chlapec dostal i s dalšími řeckými dětmi do tehdejšího Československa a více jak 30 let tu pak na Moravě žil. Vzpomíná na své dětství, své přátele, školu a hlavně na své prarodiče u kterých po dětském domově žil. V knížce se různě střídá minulost s přítomností a je to vlastně takový rozhovor tří chlapů kamarádů, kteří vzpomínají, jaké všechny lumpárny v tom dětství vyváděli. Trochu mi vadily vulgarismy, ale to už k té chlapské konverzaci asi patří. Pro ty, co by zajímalo srovnání s knihou Až uvidíš moře, tak za mě úplně něco jiného. Tady není tolik toho Řecka, té historie, ani příběh jako takový. Je to ale také moc hezká knížka, někdy veselá, častokrát jsem se zasmála, jindy zase hodně smutná. Prostě jako život sám. Konec jsem nečekala až tak smutný, osud kamaráda Martina mě zdrtil a přála bych mu určitě jiný. Přála bych mu to Řecko.. Ale jak se říká: "člověk míní, život mění". Každopádně za přečtení tahle knížka stojí a já se už teď těším na pokračování, mám i tu druhou. A ani jsem nevěděla, že mám od tohoto autora už pár let i kuchařku, tu určitě doporučuji také.

(SPOILER) Známe ho z kulinářských výletů s Donutilem, V dětství byl přivezen do ČSSR, v Řecku právě probíhala občanská válka (bude Řecko komunistické nebo ne?) a my jsme přivítali potomky rudých vlastenců... Ale děti nemohou za svoje rodiče řada Řeků se zde usadila, znám jich také pár osobně. George Agathonikiadis - Na Moravě nekvetou olivy jsou vzpomínky na ono dětství, Řek přijíždí na Moravu a sleduje osudy svých starých přátel.
Posloucháno jako audiokniha.

Knížku mám přečtenou delší dobu a nějak jsem zapomněla si jí sem poznamenat a přitom to je moc pěkné a dojemné čtení, plné vzpomínek a přátelství.