Pytlík komentáře u knih
Kniha je oslavou epikurejství, poživačnosti, živočišnosti, prožívání rozkoší aktuálního okamžiku, ať už se jedná o oblast jídla, sexu nebo práce. A proto pro mě, který je navenek spíš opakem, neodolatelná. Je vcelku jedno, jestli si Jonák některé historky přibarvil či přímo vymyslel, protože i kdyby prožil jen desetinu, zcela by to stačilo. A navíc svým vychloubáním paradně baví... ("Cameron a Spielberg mě chtěli do svých filmů", "ve vězení mě génius naučil šachy a za chvíli jsem ho porážel"), i tím, jak se snaží vypadat lepší ("discoland sylvie bude základna boje proti komunistům, takže peníze se sbírek, co jsem použil na stavbu baráku, nejsou zpronevěřené"). A taky pobaví jeho svérázné názory, co všechno je bůh ochoten požehnat (kdy říká manželce Ludvice, ať peníze ze své prostituce dává do krabičky pod pannu Marii, že ta se postará o jejich rozmnožení). Jinak vcelku nepochybuju o tom, že svou manželku nechal zavraždit doopravdy on. Jednak to žádný svatoušek nebyl (viz zapálení bytu své matky, násilí ve věznici), jednak Ludvika byla dost od rány a nepochybuji, že se mu doopravdy snažila tu diskotéku zavřít. S tím je taky spojený morální problém, zda je vhodné kupovat knihu, kterou psal vrah. Já jsem si to vyřešil se svým svědomím tak, že jsem si řekl, že jednak peníze neskončí u vraha, který je už po smrti, ale u jeho příbuzných, kteří za nic nemohou, a jednak jsem ji nekoupil, ale ukradl v knihovně.
Kniha plně dokazující starou pravdu, že u humoru je forma nad obsahem. Je to podání, které i nudnou, fádní skutečnost učiní neodolatelně legrační, nebo naopak i jinak vtipnou příhodu učiní trapnou. Brdečka je mistr formy. Knihu jsem teď četl znovu po dvaceti letech a přesto mnohé obraty z ní znám nazpaměť. Škoda jen, že občas autor sklouzne do přílišné žvanivosti a popisnosti.
Ač látka nesmírně zajímavá, je zpracována poněkud suchopárně a popisně. Možná je to i lepší, protože v pasážích, kde se autor poněkud emočně rozjede ("vtipkování" mezi ruským letcem a jeho mechanikem, děj na krasinovi), čtenáři naskakuje husí kůže, ačkoli není u pólu, ale ve vytopeném pokoji. Navíc mi i vadí, že tyto pasáže si autor musel vybájit, nemohl je znát. Jinak si člověk při čtení uvědomí, že stereotypy o Italech nejsou stereotypy, ale prostě pravda. Fascinuje mě v negativním slova smyslu, že se vůbec nesnažili pátrat po zbytku výpravy, co uletěla na poškozené vzducholodi, a prostě je nechali zahynout. A co se týče Malmgrena, já hlasuju pro variantu, že ho ti dva Italové zabili a táhli s sebou jako zásobu jídla. Pak, když se blížil krasin, ho prostě strčili do vody. To vysvětluje, proč letec viděl tři postavy a krasin zachránil pouze dva. Marianovi lidové nechutnalo, proto byl vyzáblý, zatímco Zappimu Malmgren chutnal, proto byl vypasený.
Paradoxně čtivější a napínavější než skutečný příběh Nobilovy výpravy popsaný autorem v jiné knize. Zaměření na kluky je logické, když příběh původně vycházel v Mladém hlasateli. Jen těch náhod mi tam přišlo trochu moc, ovšem stačí si přečíst skutečný příběh Nobileho výpravy a člověk si uvědomí, že takové náhody se zkrátka dějí.
Harrer je bezpochyby fascinující osobnost. I těm největším dobrodruhům by jeho zážitky (Eiger, Tibet, Guinea) stačily na životy tři. A jisté paní na dobrou miliardu životů. Mám na mysli tu posluchačku, která poslala H. Pawlovské do rádia "neuvěřitelnou příhodu" a dala jí svolení, "ať ji po libosti zpracuje". Příhoda se týkala toho, jak si na zájezdě do Francie zapomněla v autobusu fotoaparát a řidič jí ho vrátil až po čtrnácti dnech, neboť mezitím trajdal po Evropě. Ale zpět k této knize. Je to zajímavý náhled do duše "primitivních" kmenů - na jednu stranu jsou domorodci veselí a bezprostřední jako děti, na druhou stranu dovedou být velice krutí. Z psychického trápení si sekali sami sobě prsty, takže některým zbýval na ruce jen palec. Tento fakt mimochodem omezuje i počet manželství, které může zamilovaný domorodec uzavřít. Autor popisuje případ muže, který si "ráno odřízl dva prsty, protože mu někdo předešlou noc unesl ženu". Tj. jeden muž může uzavřít maximálně pět manželství, v případě určitých genetických mutací šest. A také jsou na tomto příkladě krásně vidět kulturní rozdíly. U nás by takový manžel místo řezání prstů vykřikl pouze "Juchů!". Ale dále. Lidojedství svědčí zdraví, neboť praví kanibalové byli nádherně urostlí a zvlášť svalnatí chlapíci. Nebylo na nich vidět ani stopy stárnutí nebo tělesného chátrání. Krista na kříži zpodobňují se ženskými ňadry - protože v misijních stanicích vidí domorodci Krista vždy s pruhem látky kolem beder. A takovou látku u nich nosí pouze ženy, muži běhají docela nazí.
Kniha působí bezesporu fundovaně. U Ježíše jsem měl deprese z toho, že za a) jak se v tom vůbec někdo může vyznat? a za b) to muselo dát tolik hodin práce, stojí to skutečně za to? Pak mám stejný pocit jako kolega JSmerda, člověk prostě neví, jestli Souček používá skutečné zdroje, nebo si zkrátka mnohé vymyslel. Má mu člověk věřit, že prohrabal nějaké francouzské archivy a v originálech tam našel nějaké lékařské zprávy ohledně Muže s maskou? A mnohé věci neví ani gůgl, třeba ty konspirace ohledně Lincolnovy smrti. Jen jestli Souček nespoléhal, že v jeho době něco jako gůgl není, čtenáři v socialistickém bloku mají ještě navíc omezený přístup ke zdrojům, a tak fantazíroval po libosti. Ale musím ho pochválit, v tomto díle se téměř nevyskytují jeho proslulé součkovské rozvinuté věty přes pět řádků se slovesem někde uprostřed či až na konci, takže se to dobře čte.
Komiks jsem přečetl až teď jako dospělý, skutečně hodně vtipné ("už můžeme jít, vítr tolik nefouká, lítají už jen zvířata do velikosti kočky"). Ovšem zároveň drsné, no však se jedná o pravěk. Např. Drápkovu matku bez ostychu zabijí (ale možná se chovala jako macecha, vzhledem k tomu, že to Drápkovi vůbec nevadilo), když se nějaké zvíře něčím proviní, je často sežráno, apod. Taky mě pobavily věty pod obrázky, které přesně a tím zcela nadbytečně popisují děj, co se v obrázcích odehrává. Patrně autoři mysleli na tzv. obrázkoslepce.
Narozdíl od mnohých jiných publikací je tato velmi čtivá a Stalinovy kroky logicky vysvětluje. Byť mi pořád není úplně jasné, proč to Stalin dělal. Asi holt měl takovou povahu. Co mě ale děsně deprimuje, že některým lidem neotevře oči zkrátka nic. Viz třeba to místní jelito Hobo. Knížku (pravděpodobně) přečetl a stejně napíše takovéhle komentáře.
Co si budeme nalhávat, jedná se o normální pornografii, a snaha přisuzovat dílu nějakou hloubku či jiné významy je vysoce směšná. A bohužel, pornografie by měla především vzrušovat, což se ale u tohoto díla nějak nepovedlo. Takže člověka to neláká ani si nad obrázky pohonit, což je asi dobře, protože vzhledem k rozměrům knihy by to dost dobře ani nešlo.
Při čtení deníků si člověk připadá, jak kdyby sledoval děj proslulé hry "Proso" Járy Cimrmana. Většině poznámek čtenář nerozumí a/nebo se jedná o provozní či jiné banality. Co mě zaujalo: 1. třináctiletý Jaroslav rozhodně neměl vždy slovník Mirka Dušína. 2. Foglar se v kanceláři asi moc nepředřel - dopoledne se za ním stavěli kluci z oddílu, přes poledne zařizoval spoustu soukromých věcí a odpoledne a večery trávil na lodi. 3. Jeho bratr Zdeněk se ženil až po třicítce a do té doby rovněž žil s maminkou. 4. Foglar a jeho maminka se dožili vysokého věku, ale už v těchto denících mají pořád nějaké zdravotní trable. 5. Protože nečtu vysvětlivky, dost dlouho jsem se divil, kdo je to ta mandinka (on to byl celou dobu Pumík!) 6. Co mě vysloveně pobavilo, byl vztah s Chmelařovou a Voglovou. Voglová Foglara vysloveně uháněla, nabídla mu tykání, chodila za ním do kanceláře, dávala mu tužky, ale on se nedal. Možná škoda, protože už podle podobného příjmení si byli souzeni. Na druhou stranu bych si tipl, že do Chmelařové byl zakoukán on, ale ona potvora ho jen využívala. Řekla, aby jí napsal sloh, a pak ho ani nepřevzala! (Sorry za spoiler) 7. Snažil jsem se najít nebo vydedukovat přepočítací poměr tehdejších korun na dnešní, ale nějak mi to nevychází. Při kurzu 50:1 by měl Foglar hodně vysoký plat a úspory, ale zase by to tak dle mých představ odpovídalo tomu, co zaplatil za garderobu: "Flikově mamince zaplaceno 30 trenýrek à 2, šití".
Harrer za svůj život zažil tolik, co sto jiných. Prvovýstup na Eiger, tenhle útěk do Tibetu... Si říkám, kolik takovýchhle dobrodruhů v historii existovalo, a my o nich nic nevíme, protože nenapsali knihu. Harrer ji naštěstí napsal. A tak můžeme porovnat jeho informace s těmi, kterými nás před lety krmil ten náš vrchní tibetolog, alias ožrala z Hradu. Kdy tvrdil, že v Tibetu existovala otrokářská společnost a provinilcům mniši vylupovali oči. A jak je tedy dobré, že čínská armáda Tibet osvobodila. Je zajímavé, že Harrer žádné vylupování ani otroky neviděl. A i ten nejhorší tibetský feudalismus bude zajísté lepší než svoboda na čínský způsob, která Tibetu přinesla milióny mrtvých při Maově "kulturní revoluci" a nucené přesídlení mnoha Tibeťanů do vnitrozemské Číny.
Špičkové jakékoli scény s Deniskou, naopak poněkud nudilo neustálé vypočitávání, kolik lexaurinů kdo spolkl a jak moc byli všichni mimo.
Nevyrovnaná sbírka povídek. Od těch, které se číst nedají (Macbeth, Broučci), přes povídky průměrné (Kočkeni, Povstání, Kili), až po naprosto špičkové (Desetioký, Kraken).
Kniha, která na rozdíl mnohých jiných zařazených do žánru sci-fi, je nejen "fi", ale i "sci". Člověk se z ní dozví spoustu nevybájených faktů. Nejvíc se mi líbil první díl, kdy víceméně logickými kroky dojdou hrdinové od nuly až k převratným objevům. Samozřejmě, některé věci příšerně skřípou, např. scéna, kdy si hrdinové navzájem odhalí, že jsou komunisty, nebo vůbec slečna Alena jako celek. Druhý díl mi přijde už poněkud za vlasy přitažený, těch náhod a nepravděpodobností je v něm až moc. Třetí díl opět parádní.
Nic není vzdálenějšího než horolezectví pro člověka jako jsem já, který chytá závratě a paniku i v kabinkové lanovce na Sněžku. Přesto jsem knihu přečetl celou, protože co si budeme nalhávat, člověk si rád v bezpečí a teple domova čte o tragédiích, které nejsou vymyšlené, skutečně se staly. Autor je fascinující a inspirující i tím, že jeho mysl neničil požehnaný věk a nesnaží si o své zálibě v extrémním horolezectví nic nalhávat, třeba hned v úvodu knihy připouští, že nemá žádný objektivní smysl. Co mě zaujalo: 1. kniha zmiňuje i československé horolezce, jednak v kladném smyslu (působivý prvovýstup v šedesátých letech, nová trasa v sedmdesátých), tak ale i záporném smyslu (první záchranný vrtulník letěl k jisté naší čtveřici, dále se dva zabili a vysloveně negativně autor mluví o jedné z našich nejslavnějších horolezkyň Sylvě Kysilkové). 2. neustálé deště kamenů - to ta hora bude časem menší a menší ne? 3. tragédie horolezců, co se narodili později, kdy už je všechno zlezené - tak snaží vymýšlet nové trasy, které vedou třeba jen pár metrů od těch původních. Tím už ovšem žádnou slávu nezískají.
Ač je mé srdce z diamantu (ne tak drahé, ale tak tvrdé), při čtení některých povídek se mi tlačily slzy do očí. Ota Pavel je navíc jedním z největších mistrů českého jazyka.
Dávám plný počet hvězdiček, ačkoli rybářství jako takové je mi přímo odporné. Ryby holt maj smůlu, že jsou němé, takže při lovení mlčí. Každé jiné zvíře s darem hlasu by ale při té barbarské technice - zabodnutí háčku do pusy - řvalo tak, že by tento způsob lovu byl z humánních důvodů okamžitě zakázán. Ale holt, když se křik neozývá, tak si můžeme představovat, že to cukání ryby na prutu je velice romantické.
Hodně drsné příběhy, které i průměrný potapěč přečte jedním dechem, neboť autor se nezdráhá hlavní postavy tu zmrzačit, tu zabít, tu z nich udělat životní ztroskotance. Důsledné potrestání Podhamerského a celé jeho rodiny mi přijde až nespravedlivé, neboť třeba jiná matka, co dávala svému synu jako lék střelný prach a nechala ho umřít, nijaké zvláštní příkoří v knize nezažila. Jinak podobně jako první díl kniha oplývá takovým líčením drsnosti šumavské přírody, až má člověk pocit, jestli se omylem neocitl někde na Jupiteru. Ty bouře, sněhové záplavy... A co mě ještě zaujalo, jak drsní horalové rozhodně netrpěli žádnými romantickými city ke krajině, nejvíc jim vyhovovalo, když se kůrovec co nejvíc rozmnožil, mohli tak posekat co nejvíc dřeva a udělat ze šumavských pralesů holiny.
Domabyl mě fascinoval zejména svým životním příběhem, jak už od raného mládí sklízel úspěchy v podnikání. Ta sexuální stránka jeho vzpomínek mě zase tolik nenadchla, páč je vzrušující asi tak, jak když gynekolog suše hovoří o své práci. Kam se v tomto ohledu hrabe třeba na takovou šťavnatou Jonákovu knihu. Nemluvě už o tom, že rozhodně nesdílím Domabylovo nadšení pro bloudění hustým roštím v jistých partiích. A nemluvě o tom, že mám neodbytný pocit, že si autor občas tak trochu zapřeháněl... Nebo doopravdy sklízel takové úspěchy se svou vizáží starého Brůny ze Studny?
Mackworth je takový druhý Verne, jen se (naštěstí) tolik nevyžívá v popisech. Trochu škoda, že si navzdory názvu trochu nehrál s tajemnem, protože hned z prvních stránek se člověk dozví, o jaký stroj se to jedná.