Pytlík
komentáře u knih
Stínadla se bouří
Jaroslav Foglar
Byť ne tak dobré jako předchozí díl, stále na plný počet hvězdiček. Vadilo mi, že Stínadla už nejsou tak tajemná a nepřátelská, a taky ten Bublinův osud mě zasáhl. A taky ten konec... v dětství pro mě byla Stínadla čtvrtí, kde bych chtěl žít, místo, které mělo parádní atmosféru... a na konci Foglar napíše, jaké to bude krásné, až se ta nezdravá Stínadla zboří a všude budou krásné široké ulice plné slunce! Taková zrada!
Záhada hlavolamu
Jaroslav Foglar
Nejlepší Foglarova kniha. Četl jsem ji poprvé v 11 letech, totálně mě to zasáhlo a taky asi pro další život dost ovlivnilo. Stínadla jsou zde ještě záhadná a nebezpečná, děj komplikovanější než v jiných foglarovkách, zároveň ale logický a uvěřitelný (samozřejmě až na to létající kolo).
Chata v Jezerní kotlině
Jaroslav Foglar
Za sebe tuto knihu řadím spolu třeba s Přístavem volá ke slabším foglarovkám. Hlavně proto, že je pouze o dvojici kluků, kteří se striktně oddělují od ostatních dětí, které paušálně odsuzují jako špatné, zkažené. To mi přijde celkem nezdravé a nerozumné, možná až nebezpečné. Z takových typů vyrostou povýšení asociálové. Navíc se v knize nachází pár pasáží, které působí dost trapně, zejména tedy vtipkování mezi oběma kluky.
Ve dvou se to lépe táhne
Zdeněk Matěj Kuděj
Hašek byl doopravdy neuvěřitelný. Člověk, který zcela naplňoval ono heslo "žít přítomným okamžikem", protože na nějakou, ani tu nejbližší budoucnost vůbec nemyslel. Člověk nebojící se nikoho a ničeho a navíc dostatečně kreativní, nekonformní a se smyslem pro humor, takže si ostatní nemohli být jisti, kdy si z nich vystřelí či pumpne o pár korun. Člověk absolutně nemateriálního založení, protože mu na penězích, majetku, oblečení nezáleželo. Nevím, ve kterém dílu toulek to bylo, ale Kuděj popisuje, jak Hašek spoustu let neměl žádné bydliště, jednoduše přespával kde se dalo, v hospodách, u známých. Také si nekupoval žádné oblečení, měl jen jedny šaty, které od někoho dostal.
Ve dvou se to lépe táhne - ve třech hůře. Sv. 2
Zdeněk Matěj Kuděj
Samozřejmě perfektní, jiná ani kniha, popisující Haškův život, být nemůže. Jen mi není jasné datování. Kuděj popisuje, jak Haška na toulkách lidé poznávají jako autora Švejka, přitom ale ten děj musí být z doby předválečné. V době, kdy Hašek začal psát Švejka, už kvůli svému zdravotnímu stavu nebyl podobných akcí schopen. Ano, napsal pár povídek o Švejkovi už před válkou, ale upřímně, ty patří k tomu nejslabšímu, co napsal, takže silně pochybuji, že by někomu utkvěly v paměti.
Nováček Bubáček píše deník
Jaroslav Foglar
To nejvtipnější, co Foglar napsal, blíží se tomu snad jen některé příhody Rychlých šípů. Nejparádnějším líčením je házení punčochy přes řeku. Je překvapující, když uměl tak vtipně vylíčit příhody, proč třeba škádlení mezi kluky v Chatě v Jezerní kotlině vyznívá tak trapně.
Život v poklusu
Jaroslav Foglar
Jaká škoda, že nacisté a komunisté takového člověka nenechali svobodně tvořit. Vždyť svá vrcholná díla vytvořil za pouhopouhé 2 roky Mladého Hlasatele a 3 roky Vpředu, pak byl zašlapán do země na dlouhá desetiletí. S jeho pílí a talentem jsme tu mohli jsme mít deset pokračování Stínadel, tisíce pokračování Rychlých Šípů...
Soukromá vzpoura
Karel Hvížďala
Kniha je výborná v pasážích, kde Landovský popisuje život svůj a svých kamarádů umělců. Kniha je nesnesitelná v pasážích, kde se Landovský snaží o filozofování, to jsou prostě bláboly.
Blitzkrieg v tanku Tiger
Richard Freiherr von Rosen
Poněkud legrační kniha, kde autor na začátku při bombardování přijde o celou skupinu nejnovějších tigerů II, jen jeden zůstal relativně v pořádku, byť nepojízdný. A pak půl knihy zabere podrobné a vskutku vzrušující líčení, jak v okupované Francii jezdil od čerta k ´dáblu a snažil se zajistit pro tento tank odvoz a opravu. Nešetří detaily, co si kde dal k jídlu a jak mu to chutnalo. A nakonec vše dobře dopadne, nějaký odtahový vůz schrastí, ovšem mezitím zjistí, že poškozený tank se už ocitl na území osvobozeném spojeneckými vojsky. V Maďarsku je už úspěšnější, zaujme, jak malé měly tigry ztráty, pokud na ně nebylo útočeno ze vzduchu. No a na závěr následuje vodopád slz, ó hrůzo, jak špatně se chovají ti směšní Francouzi, co projeli válku, k chudáčkům Němcům, co přece nic neprovedli.
Ztracená vítězství 1
Erich von Manstein
Pár poznámek: 1. Manstein byl nejspíš osobně statečný člověk 2. Patrně nikdy nepochopil či nechtěl pochopit, o čem nacistický režim byl. Jinak by nemohl vyčítat Velké Británii, že válčila s Německem, místo aby se s ním spojila proti Sovětskému svazu. Ať byl komunistický režim sebehorší, přece jenom na ten hitlerovský neměl. Vždyť jen v rámci hunger planu Němci plánovali, že na přelomu let 1941-42 nechají úmyslně v Rusku zemřít hladem 20-30 miliónů lidí. 3. Vojenské myšlení nepochopím. Každý člověk si přece musí klást otázky o smyslu vedené války, jestli je spravedlivá nebo ne. Manstein si takové otázky schválně neklade, protože voják podle něj takto nemůže uvažovat. 4. Pobavilo, jak byl rozhořčen, že se s ním v poražené Francii odmítali scházet šlechtici či významné osobnosti na svých panstvích. Jo jo, okupantova přátelská návštěva, to je snem každého. 5. Zaujalo, že prý Hitlerovi říkal, ať přestane s týráním a vyhlazovaním původního obyvatelstva okupovaných území. Že by se to obyvatelstvo přidalo k nim k boji proti komunistům. On mu odvětil, že německým vojákům slíbil území pro jejich potomky na východě, tak s tím nemůže přestat, protože by je zklamal. Z toho mimochodem vyplývá, že wehrmacht dobře věděl, co se s lidmi v Rusku dělá a co se na ně chystá. 6. A Manstein dobře věděl, že sovětští zajatci se nechávají hromadně bez jídla zemřít, protože on sám zdůrazňuje, že pod jeho velením se k zajatcům chovali dobře. 7. Pobaví jeho názor na černochy, že se jedná o krvelačné lstivé tvory.
Živí a mrtví
Konstantin Simonov (p)
Ve své době možná odvážné a neobvyklé, ale pro současného člověka, který je alespoň minimálně obeznámen s pravdou o situaci v rudé armádě, dost nezáživné. Člověk jen marně přemítá, která z postav je mu míň nesympatická. Neboť všelijaké politické komisaře, byť se v románu chovají sebebodřeji, si doopravdy zamilovat nemůže. V románu jsou vykresleni jednoznačně kladně, přitom je všeobecně známo, že na počátečních porážkách měli významný podíl, neboť coby nevojáci kafrali velitelům do vedení bojových operací, pokud je přímo nevedli. Na románu zaujme snad jen několik realistických skutečností, kdy i v obležené Moskvě mají funkcionáři dost času a energie věnovat se dlouhé hodiny takové produktivní činnosti, jako je zkoumání, co se stalo se stranickou legitimací a jestli ten či onen má či nemá právo vyfotit se na novou. Nebo střílení či přímo lynč německých zajatců, či posílání zastaralých bombardérů bez jištění stíhačkami na jistou smrt. Ovšem na druhou stranu, když už se nějaká stíhačka - jestřábek na scéně objeví, sundá před svým sestřelením minimálně dvě moderní německé stíhačky, o čemž silně pochybuji.
