Pytlík komentáře u knih

Robur udělal jedinou chybu, že svůj stroj nepomaloval ve francouzských barvách. To by si na něj ta závěrečná bouřka netroufla, neboť i přírodní síly mají obecně před tímto národem respekt.

13.04.2024

Český překlad je marketingový majstrštyk. Prozradit v názvu knihy to, o čem se hlavní hrdinové prvních sto stránek dohadují... A když se nežinýruje překladatel, já budu taky volně prozrazovat špeky z děje. Verne opět prokázal svou nebetyčnou fantazii. Zatímco jiní autoři a režiséři a paleontologové líčí srážky nebeských těles jako hrůzostrašnou tragédii provázenou všelijakými světelnými, tepelnými, zvukovými a jinými efekty, ve Vernově románu se Země srazí s kometou a kromě pár (ne)šťastníků nezaznamená nikdo vůbec nic. Mojí soukromou domněnkou je, že to bylo kvůli tomu, že mezi oněmi šťastnými byl i Francouz. A jak známo, před pouhou francouzskou vlajkou má respekt i psychická porucha (viz Vynález zkázy), takže i přírodní síly kapitulují a chovají se mírně jako ovečky, když mají co do činění s příslušníkem tohoto vyvoleného národa. Země tak pouze vyzrcadlí na kometu část svého povrchu jen proto, aby se Francouzovi nic nestalo a i nadále se cítil jako doma. Dokonce pak poruší i zákon zachování hmot, to když odštěpí ty nesympatické Angličany, protože ani ztráta obrovské části komety nezmění fyzikální vlastnosti zbytku. No a v neposlední řadě Verne v románu krásně ilustruje svůj vztah k jednotlivým národům: 1. Francouzi. To je prostě vrchol celého přírodního vývoje, nic dokonalejšího být nemůže. Vtipní, vynalézaví, chytří, ušlechtilí. 2. Rusové. Skoro jako Francouzi, jen ne tak vtipní. 3. Angličané. Rigidní, toporní, suchopární, ovšem Verne k nim cítil evidentně respekt, i když se jim vysmívá. 4. Španělé. Veselí, byť primitivní jako zvířata. Nejsou schopni velkých duševních výkonů. 5. Němci. O nich více viz román Ocelové město. 6. Židé. 7. A to nejhorší na konec: Německý Žid.

3 13.04.2024

Mám pocit, že všichni tři přátelé se zavřeli do dělového náboje jen proto, aby mohli čtenáře unudit zdlouhavými odbornými poznatky, co vyčetli z tehdejších vědeckých knih. Fascinující je jejich lehkomyslnost, kdy teprve v průběhu letu začnou řešit to, co budou dělat, když na Měsíci žádný vzduch a voda nebude? Kniha také není nic pro milovníky zvířat, navíc pes prokázal svou věrnost, i po vykázání z náboje dál letěl za nimi, no jak pejsek.

24.03.2024

Nápadité, obratně psané, často vzrušující. Jen bych to asi nenazýval pohádky, na to to dost často nekončilo hepijendem. Skvost v porovnání s druhým dílem psaným jinou autorkou.

2 09.03.2024

Musím autorovi poděkovat. Na jízdy metrem do práce jsem si s sebou bral jednak tuto knihu, jednak jistou odbornou literaturu. A díky užvaněnosti a nezajímavosti Defoeovy knihy, kterou jsem vždy po pár řádcích zaklapnul, se ze mě za ty dva tři měsíce stal odborník! Co mě zaujalo / překvapilo:
1. Když se člověk prokouše příhodami na ostrově, zjistí ke svému překvapení, že je teprve v jedné třetině knihy. A to přesto, že Defoe líčení natahuje jak může (např. první dny na ostrově popisuje dvakrát, jednou, jak proběhly, podruhé, jak si je Robinson zapsal do deníku). Ty dvě následující následující třetiny jsou navíc o dost nudnější, přes neustálé bitky s divochy a Tatary.
2. Robinsonova osobnost mi vůbec nebyla sympatická. V podstatě se jednalo o velice sebestředného člověka. Viz jeho úvahy o Prozřetelnosti. Prozřetelnost má být dobrá, protože ho zachránila z lodi a dala mu šanci na polepšení. Ovšem já se ptám, jak mohla být dobrá, když zároveň zahubila všechny ostatní námořníky, těm šanci na polepšení nedala, aha?! Zároveň i dáváním času na pokání argumentuje Pátkovi na jeho dotaz "proč bůh nezabije ďábla". Pátek se s tím spokojí, ovšem já jsem náročnější a ptám se, proč bůh tuhle šanci nedal i dalším? Kdo má ten přístroj na komunikaci s mrtvými? Že bych se dojel Defoa zeptat na hřbitov Bunhill Fields.
3. Podle Defoa současní Španělé a ostatní národy Evropy odsuzují dávné vyhubení miliónů domorodců Španěly v Americe.
4. Dřívější muškety a pistole patrně fungovaly jako současný kulomet či brokovnice, do každé Robinson dokázal narvat několik kulí najednou ("já sám jsem nabil čtyři muškety, každou peti velkými a dvěma menšími kulkami").
5. Pátkovi bylo "asi dvacet šest let" - což není ani na desítky, pětky, ani na tucty - jakou početní soustavu tehdy Angličané používali? Anebo se člověk za ten rok od 25 výrazně změní?
6. Při odjezdu z ostrova se plně projevila Robinsonova sobeckost. Jednak odjel a o ostrov se x let vůbec nezajímal. Jednak nechal na ostrově tři plně ozbrojené zlotřilé Angličany a odjel, i když věděl, že z jiného ostrova přijíždí x Španělů, které tak nechává Angličanům ve spárech. No, možná to udělal Defoe schválně, aby měl ve druhém díle o čem psát, protože dobrá polovina stránek se pak věnuje problémům a všelijakým šarvátkám na ostrově. A Robinson sám toužil skoro 30 let dostat se z ostrova, ovšem pozdější osadníky zapřisáhl, aby ostrov neopouštěli.
7. Poslední část knihy je k uzoufání nudná a když ne nudná, tak nechutná. Např. popis vyvraždění vesnice námořníky jen kvůli tomu, že domorodci zabili jednoho námořníka, který znásilnil domorodou dívku. Taky bizarností oplývá, mám na mysli popis spálení pohanské modly. Kdy se tatarským kněžím Defoe Robinsonovými ústy vysmívá, proč ten jejich bůh tomu spálení nezabránil. Jako kdyby nikdy na světě žádný křesťanský kostel nehořel, že. A ještě navrhuje vyvraždit celou vesnici, když uctívají takovou modlu. No, co si budeme nalhávat, radši jsi jdu přečíst Robinsona od Plevy.

Psychologicky možná nejpropracovanější a určitým způsobem nejdrsnější autorova kniha, ovšem zcela jí chybí ono typické a úžasné foglarovské tajemno. Poslední část se založením "rytířů z Bedny" už působí vyslověně přitažená za vlasy. A vzhledem k neustále se prodlužujícímu věku dožití by se měl název změnit na "Když Březen přichází". V šedesáti dnes povětšinou umírá ten, kdo celý život chlastal, hulil, popř. se choval nestřídmě, což u foglarovských hrdinů nelze předpokládat. Osmdesáti čtyř let by se měli dožít naprosto v pohodě.

1 29.12.2023

A pak že platí nomen omen. Křesťané jsou většinou suchoprdi s malým smyslem pro humor, což Rudolf rozhodně není. Tuto knihu jsem v dětství četl mnohokrát a tajil se mi dech, jak na ty nápady a vtipné věci mohl autor vůbec přijít, to musí být génius! Když jsem ji po desítkách let otevřel znova, zjistil jsem, že jsem ji ani otvírat nemusel - mnoho částí znám doteď nazpaměť.

1 23.12.2023

Francouzi dostali roku 1870 ve válce od Němců tak na zádel, že si to s nimi Verne vyřídil alespoň takhle. A fakt se divím, že po takové morální facce Němci ještě něco ve 20. století zkoušeli. No asi si řekli, Verne zemřel, tak už nám žádná podobná kniha nehrozí... Jinak Verneho zaujatost proti Němcům je až směšná, podobně jako vychvalování francouzského světa. Přitom řád Francouzského Města si nezadá s diktaturou (zákaz tapet, koberců) a údajné německé pohrdání všemi národy a snahy o jejich zotročení si nezadají v knize popsanému francouzskému pohrdání ne-bílými národy.

6 23.12.2023

Smutný příběh, ovšem nejsmutnější je, že není zdaleka nejhorší možný. To děvče se mohlo trestání do značné míry vyhnout, tím, že by začalo svou střelenou matku poslouchat, byť by za to patrně zaplatilo vysokou cenu - trpělo by depresemi, úzkostmi, zlomením osobnosti. Navíc mělo v životě blízkou osobu - toho učitele a jeho matku - a něco, v čem vynikalo - to malování. Bohužel miliony dětí na tom byly, jsou a budou hůř - nemají ani teoreticky možnost úniku, pokud jsou v rukou sadistů, kteří si nějakou záminku najdou vždy a netrestají jenom kvůli úklidu. Jsou týrány nepřetržitě, větší intenzitou, nemají nikoho blízkého. Jediný možný způsob, jak tomu zabránit, je zničit vše živé na Zemi. Ani milión šťastných životů nemůže vyvážit jeden jediný nešťastný. Neboť štěstí a radost je věc zbytná (můžeme si říct "no a co, je to jen pocit"), zatímco velká bolest je věc reálná (u ní si jen málokdo dokáže říct, "je to jen pocit"). Každý, kdo má v sobě trochu citu, s tím musí souhlasit. A lidstvo má i jedinečnou příležitost, jak tento neustávající koloběh utrpení jednou provždy zničit, tím, že zlikviduje život a lidstvo s ním, protože má k takovému totálnímu zničení i poprvé v historii prostředky - atomové zbraně.

9 28.11.2023

Kniha je vlastně třemi pohádkami pro různé kategorie lidí a postava Bílého dne ideál muže, jakým by si asi London přál sám být. Pohádka první popisuje život a neuvěřitelné kousky Bílého dne na Aljašce a je určena pro všechny správné kluky do 15 let a naivní snílky staršího věku. Druhá, popisující bohatýrské kousky v podnikatelské oblasti, je pohádkou pro dospělé muže, zejména pokud pracují ve finančním oboru. Třetí část je pak jak vystřižena z té nejčervenější červené knihovny. Ó hrůzo! Nemohu se ubránit ulevnému oddychnutí, že málokterá americká žena byla jako Dida, která pohrdala milionářem a čekala na nějakého lesního muže, který smrdí i na fotce, a to i korunou. Protože to by americký národ vyhynul, a co bysme si bez něj počali? Jinak je to druhé Londonovo dílo, které jsem četl, a stejně rozvláčné jako to první - Tulák po hvězdách. Vydavatelé mu asi platili za počet napsaných stran, ne?

5 25.11.2023

Kniha, která nutí k zamyšlení. Třeba, jak takový mystický příběh o vítězi ducha nad hmotou mohl vyjít v r. 1984, kdy naopak u nás vítězila tupá hmota nad duchem? A vyvolává spoustu otázek: 1. Když existuje převtělování, a v minulosti bylo daleko míň lidí než teď, znamená to, že stále vznikají nové duše? Anebo se počet duší nemění, ale neustále se zkracuje doba, než se po smrti dostane ta která duše znovu "k lizu"? A pokud se počet duší nemění, znamená to, že počet lidí nemůže růst donekonečna? Ledaže by se pak rodili lidé bez duše. 2. Na jednu stranu převtělování vyvrací křesťanství, na druhou stranu Kristus podle Londona zázraky doopravdy dělal. Byl to tedy bůh, nebo ne? 3. Jak si Darrel Standing mohl být jistý, že ten jeho život ve vězení je skutečný, a není to jen "sen", který se zdá někomu z budoucnosti, který se jen vrací zpátky do minulosti? 4. Nevím, jestli bych se chtěl vracet do minulých životů, když v nich člověk prožil strašlivá utrpení a bolesti, které nedokázal odstínit a osvobodit se od nich, jako Darrel ve svěrací kazajce 5. Ve svých minulých životech mluvil Darrel různými jazyky, takže po prožití těchto životů znovu je po probuzení musel stále umět, ne? 6. Člověk, který prožije znovu minulé životy, se musí odcizit svému současnému životu. Proč by měl mít třeba rád své současné rodiče, sourozence, kamarády, když jich měl v minulých životech stovky, tisíce? 7. Na šibenici se Darrel těžko může utěšovat, že se narodí znovu... protože až se znovu narodí, nebude vědět, že už prožil x životů. Pokud se mu nestane to "štěstí", že bude zase vsazený do kazajky. 8. Nemyslím si, že člověk proživší x předchozích životů dospěje k poznání, jako dospěl Darrel, že nejúžasnější na světě jsou ženy. Přijde mi, že spíš přestane lidi oceňovat, viz bod 6, a bude se zabývat jen sám sebou. 9. Poněkud legrační je, jak London nechal svého hrdinu v předchozích životech vymyslet jízdu na koních, oštěpy, a mnoho dalších zásadních vynálezů, být povětšinou ve vedoucích či výjimečných úlohách... ve skutečnosti by takové životy tvořily jen nevýznamné promile v moři bědných, přízemních existencí.

11 27.10.2023

V životě jsem netábořil v lese, maximálně jsem strávil pod stanem 14 dní v dětství s rodiči v Bulharsku, a přesto jsem tuto knihu teď v dospělosti přečetl během chvilky. Na něco tak zajímavého a hlavně vtipného člověk nenarazí každý den.

15.10.2023

Nápadité příběhy psané jednoduchým, přitom ne primitivním jazykem. Občas velmi vtipné, i po desetiletích si člověk pamatuje parádní slovní obraty typu: Když mlácení nepřestávalo, Jarka se přece jen zeptal: "Kdo je tam?" A zvenku se ozval klukovský hlas, aby se neptal a otevřel, a připojily se i jiné hlasy a hlásky, že neotevřel-li, bude mu rozmlácena huba. Protože to je těžší zavřenými dveřmi než otevřenými, žádný rozumný člověk neotevře.

08.10.2023

Velmi čtivé, ovšem už v dětství mi na knize vadily dvě věci, takže jsem ji znovu přečetl až teď po pár desetiletích: 1. nemám rád knihy, kde vystupují chudí lidé, je mi jich líto 2. silně nesympatická mi byla Toníkova maminka. Chudák kluk x dní dře, stará se o ní v její nemoci a o domácnost, vydělává po nocích a ona se urazí, že zapomněl na její narozeniny. A Kästner v mravokárných kázáních mezi jednotlivými kapitolami Toníkovi vyčítá, že po psychickém teroru z její strany uteče z domu.

1 08.10.2023

Německý autor psal knihu celkem pochopitelně převážně z pohledu Němců, takže líčí zejména jejich strasti, což mě ovšem nijak nedojímalo. Naopak, v duchu jsem volal, dobře vám tak! Nelze argumentovat, že obyčejní vojáci byli do války nahnáni - byli namyšlení a sebevědomí, dokud vítězili, a zabíjení lidí je nijak netrápilo. Prokoukli až tehdy, když začali prohrávat a ve Stalingradu mrznout. Stejně je fascinující - v době míru člověk něco ukradne a jde si na pár let sednout, v době války člověk zničí domy, zabije lidi a vůbec nic. Nemá často ani jakékoli výčitky svědomí.

2 24.09.2023

Četl jsem poprvé v dětství a dvě věci mě maximálně zasáhly: Vysoušení moří (byť i tehdy mi vrtalo hlavou, vzhledem ke koloběhu vody by se časem zase ta moře měla naplnit, ne?) a hlavně osud Marťanů. Teď jsem četl podruhé a hned na druhé straně mě zaujala matematická úloha: 2 mil. lidí ve 20 domech = 100 tis. na jeden dům, každý dům má 50 pater = 2000 lidí na patro, každý dům má 8 křídel = 250 lidí na jedno patro a křídlo, každé křídlo měří 300 m = na jednoho člověka připadá 1,2 délky domu. To mi přijde poněkud málo, na každého člověka připadá řekněme 1 m okna, na čtyřčlennou rodinu 4 m (resp. po obou stranách 8 m oken). To se tedy komunisti moc nevytáhli, ty byty byly hodně tmavé, bez slunečního svitu. A tloušťka křídel musela být minimálně 20 m, aby se byt pro čtyřčlennou rodinu dostal na dnes běžných 80 m. Jinak ty nápady v knize představené, s jednoduchým mechanismem působení, jako vysoušení moří, vrtání mořského dna, vymýcení bacilů, přeměny virů na bakterie apod., působily, jak kdyby je vymýšlel sám velký Lysenko. Druhý díl, Na dvou planetách, už působí daleko normálněji.

24.09.2023

Při prokousávání se prvními dvěma sty stránkami knihy mi nejčastěji na mysl přišla legendární hláška ze sklepovských Mlýnů: To je debil, to je debil! (Myšleno autor). Omlouvalo by ho jen to, kdyby byl placen za každé napsané slovo. Pak jsem si přečetl místní komentáře a po zjištění, že za a) jsem teprve v první pětině knihy a za b) těchto prvních 200 stránek mají být ty napínavější a né tak zdlouhavé, knihu z mobilu mažu a už se k ní nikdy nevrátím. Ano, Verne nebo Hugo měli ve svých knihách taky zdlouhavé pasáže, ale popisovali do podrobností zajímavé věci a né takové banality jako tenhle exot.

Časem jsem si přivykl na sloh žáka páté třídy, kterým je tato kniha psána, a celkem jsem si děj užíval. Byť mi trochu vadily ty poněkud silně nerealistické prostocviky a vlnění, co předvádělo mořské dno, bylo pružnější než Věra Čáslavská ve vrcholné formě.

03.09.2023

Dost možná nejlepší Běhounkova kniha. Napínavě a obratně psaná, působící zcela reálně a nabitá pravým dobrodružstvím. Snad jen ty poslední dvě věty epilogu nemusely být, dost mě to zasáhlo.

03.09.2023

Kniha je oslavou epikurejství, poživačnosti, živočišnosti, prožívání rozkoší aktuálního okamžiku, ať už se jedná o oblast jídla, sexu nebo práce. A proto pro mě, který je navenek spíš opakem, neodolatelná. Je vcelku jedno, jestli si Jonák některé historky přibarvil či přímo vymyslel, protože i kdyby prožil jen desetinu, zcela by to stačilo. A navíc svým vychloubáním paradně baví... ("Cameron a Spielberg mě chtěli do svých filmů", "ve vězení mě génius naučil šachy a za chvíli jsem ho porážel"), i tím, jak se snaží vypadat lepší ("discoland sylvie bude základna boje proti komunistům, takže peníze se sbírek, co jsem použil na stavbu baráku, nejsou zpronevěřené"). A taky pobaví jeho svérázné názory, co všechno je bůh ochoten požehnat (kdy říká manželce Ludvice, ať peníze ze své prostituce dává do krabičky pod pannu Marii, že ta se postará o jejich rozmnožení). Jinak vcelku nepochybuju o tom, že svou manželku nechal zavraždit doopravdy on. Jednak to žádný svatoušek nebyl (viz zapálení bytu své matky, násilí ve věznici), jednak Ludvika byla dost od rány a nepochybuji, že se mu doopravdy snažila tu diskotéku zavřít. S tím je taky spojený morální problém, zda je vhodné kupovat knihu, kterou psal vrah. Já jsem si to vyřešil se svým svědomím tak, že jsem si řekl, že jednak peníze neskončí u vraha, který je už po smrti, ale u jeho příbuzných, kteří za nic nemohou, a jednak jsem ji nekoupil, ale ukradl v knihovně.

4 26.08.2023