Plná bedna šampaňského

4 03. listopadu

Číst Otu Pavla, to je pohlazení duše. A to i tehdy, když píše o okupaci a o nacistech. Ota Pavel dokáže popsat i hrůzu tak, že se Vám neroztřesou kolena.
V trochu lepších dobách píše o sportovcích tak, že mu věříte každé slovo.
Úžasný autor.

1 26. září

Krásné, prostě krásné.

6 24. července

Jásám a smutním zároveň. Ty povídky jsou drsné, romantické, smutné i veselé jako život sám. Úplně cítím všechny namožené svaly, odřeniny, zlomeniny, ale i radost z vítězství, z překonání sebe sama. Napadlo mne, že knihy o sportu (rozhovory se sportovci, různé výroční knihy o Naganu a jiných) a Pavlovy povídky k sobě mají stejně blízko nebo daleko jako hamburgry od McDonalds a svíčková.

1 12. července

Z této knihy jsem přečetla několik příběhů při dlouhé cestě vlakem. A naprosto záměrně jsem ji otevřela kvůli příběhu Emila Zátopka ve chvíli, kdy jsem vlakem putovala na běžecký závod. K jinému sportu nemám takový vztah, snad jen k běhu na lyžích, takže výběr byl přirozený. Ano, příběh Emila Zátopka mě fascinuje a mnohdy si na něj vzpomenu, když polykám kilometry, nohy bolí a do cíle je tak daleko. Je fascinující sledovat, jak vůle dokáže dovést člověka až k samému cíli. A když už jsem byla začtená do jednoho sportovního příběhu, s chutí jsem si přečetla i další. Sport je úžasná věc, která dokáže náš život obohatit. Ale i přesto jsem přesvědčená, že radost je to do té doby, dokud se z něj nestane profese. Pak je to již velmi zavazující, ostatně jako vše, co se snažíme dělat naplno.
Proto je lepší sportovat pro radost a o tom vrcholovém sportování si jenom číst. Třeba povídky pana Oty Pavla, který je v psaní sportovních příběhů mistr.

34 29. dubna

Komentáře se tentokrát nerozcházejí a já jsem ráda.
Nejsem žádný sportovec toužící po slávě ani sportovní sledovač. Tak proč čtu knížky o sportovcích od sportovního novináře? Protože mi vždycky přišlo, že Otu Pavla sice sport živil (a on si reportážní pohled zachoval i tady), ale když na váhy položil na jednu stranu výsledky a na druhou čest, dobrotu a vůli překonat sám sebe, musela být těžší ta druhá, jinak by ho sebelepší výkon nezajímal. Nepsal o sportovcích, ale o lidech, jejichž lidskost se projevila prostřednictvím sportu – a to je to, co mě oslovuje. Navíc je znát, že je uznával, měl je rád a těžce nesl nespravedlnost vůči nim (např. ze strany státu). A ještě jedno "navíc" – jeho jazyk, zdánlivě jednoduchý, přesto poetický, přirozeně vplouvá skrz oči do hlavy a srdce.
Z povídky o Františku Klozovi:
To byl celý on. Dovedl dávat, sám sebe, poháry, odznaky, svůj frak, zlaté manžetové knoflíčky od Jana Masaryka, svlékl i košili, když viděl, že druhý nemá.
Mám Otu Pavla ráda už desítky let a má láska se prohlubuje.

14 11. dubna

Autor ve své povídkové knize umělecky ztvárnil dramatické události, které prožívali významní čeští sportovci padesátých a šedesátých let minulého století. Zachytil okamžiky jejich největší slávy, ale také chvíle, kdy sami o sobě pochybovali a ztráceli svou víru v úspěch. Velikost těchto osobností je právě v tom, že se dokázali"zmáčknout" - přesně v duchu Zátopkova výroku "Když nemůžeš, přidej".
Ota Pavel sice žádný Pohár od Pánaboha neobdržel, ale mám zato, že ten dotyčný ho obdařil alespoň literárním nadáním, které zasluhuje stejné uznání jako výkony sportovců, o kterých psal.

3 29. března

Léta trvající bolest a dřina a pár okamžiků štěstí pro ty, kterým se podařilo chvíli stát na stupních vítězů. Krutost sportu je v tom, že vavřínový věnec si může odnést jen jeden a na mnohé se nikdy nedostane. Krása sportu je v tom, že mnozí přesto do takového boje jdou a třebaže zůstanou v poli poražených, zvítězí sami nad sebou. Na příbězích významných českých sportovců Ota Pavel ukazuje urputnost, vytrvalost a sílu lidského ducha, také však marnost, nezdar a nepřízeň osudu. To vše v posmutnělém tónu vybízejícím k zamyšlení.