PWM komentáře u knih

Když jsem jí četl poprvé, byla neuvěřitelná.
Když jsem jí četl podruhé, byla vynikající.
Když jsem jí četl potřetí, byla skvělá.
Když jsem jí četl počtvrté, byla znamenitá.
Když jsem jí četl popáté, byla skvostná.
Když jsem jí četl pošesté, byla nádherná.
Když jsem jí četl posedmé, byla báječná.
Když jsem jí četl poosmé, byla strhující.
Když jsem jí četl podeváté, byla okouzlující.
Když jsem jí četl podesáté, byla velkolepá.
Když jsem jí četl pojedenácté, byla znamenitá.
Když jsem jí četl podvanácté, byla ohromující.
Když jsem jí četl potřinácté, byla uchvacující.
Když jsem jí četl počtrnácté, byla úžasná.
Když jsem jí četl popatnácté, byla dechberoucí.
Když jsem jí četl pošestnácté, byla omračující.
Když jsem jí četl posedmnácté, byla překrásná.
Když jsem jí četl poosmnácté, byla výjimečná…

Mistr a Markétka je čarokrásná kniha s mocí léčit lidskou duši.

Bezesporu nejdůmyslnější, nezázračnější a „nejsilnější“ kniha pro dospělé, kterou znám. A, ač se to možná nemusí zdát, zřejmě nejlépe napsaná autobiografie všech dob...

35 01.05.2018

Dílo protnuté úchvatným protikladem – Vypravěčku totiž napsala paní, která, soudě podle této knihy, sama vypravěčkou v žádném případě není…

Z celé knihy mám neodbytný pocit, jako by se Rosamunde Pilcher rozhodla, že by vlastně jednou taky chtěla napsat knihu jako je Schindlerova Archa Thomase Keneallyho, ale nevěděla si samozřejmě rady a tak pro jistotu kombinovala všechno se vším, až jí z toho nakonec vyšlo Čapkovo „Jak si pejsek s kočičkou dělali k svátku dort“…

Celkově vzato je kniha dost plytká směs různých klišé a patosu. Násilná snaha o propojení vyprávěcích rovin a převyprávění příběhů více osob, nejsilnější obrazy vykradené z jiných známých zdrojů, prvoplánové vyprávění, záměrná hra na city, neuvěřitelné a naivní příběhy i vývoj hlavních postav, či příliš slabé podobenství o upírech jsou prostě příliš málo pro opravdu dobrou knihu.

Shrnuto a podtrženo: lepší než nic...

19 12.05.2018

Znám ty, kteří knihu milují i ty, kteří jí pohrdají. Záleží na tom, jak se na Kaplana dívají. Ti kdo vidí příběh přistěhovalců do Júesej a tedy žáků Večerní školy pro dospělé a sledují jejich peripetie, budou dost možná zklamaní, kniha pro ně bude nezáživná, příběhy příliš jednoduché a často se opakující. Ti, kdo při čtení ale vidí oslavu nádhery jazyka, jeho barvitosti, zákrutů, laskavých zákoutí i temných uliček, budou nadšeni. Bylo by zbytečné rozptylovat se soustředěním se na děj, krása se skrývá někde jinde.

Pro mě osobně je Kaplan do jisté míry čtivější variantou na Chrám i tvrz Pavla Eisnera, což je o to zajímavější, že Kaplan ožívá především díky překladu Antonína Přidala, zatímco překlad samotného Eisnera je nám dnes již trochu cizí.

Pokud milujete Češtinu, poctivě a úspěšně jste bojovali s alespoň s jedním cizím jazykem a nutně nevyžadujete strhující akci, budete knihu pravděpodobně milovat. V opačném případě, těžko říct….

15 22.03.2018

František Nepil pro mě představuje obrovský problém, nedokážu jeho úžasné knížky číst, aniž bych je v duchu nečetl jeho nezapomenutelným hlasem, intonací a tempem - mám prostě stále pocit, jako by mi je předčítal do ouška… Mám proto i pocit, že bych měl číst vždycky jen jednu kapitolku každou neděli ráno a to je u tak báječně laskavé knihy jako je třeba Lipová Alej opravdu těžké.

Naštěstí Jak se děla chalupa je trošku odlišná – je „Nepilovsky“ laskavá a hravá, kouzlí se slovy, významy i skladbou a samozřejmě mistrovským vyprávěním ukazuje každodenní starosti v novém světle, hledá a nachází zajímavé a úchvatné věci i v tom nejobyčejnějším, ale je zároveň maličko méně lyrická než je obvyklé. O to více je v ní zábavy a humoru, jak slovního tak i faktického.

Je škoda, i když ve skutečnosti je to skvělé, že nejmladší generace spoustu věcí již nepochopí, protože svět, který se v knize zobrazuje, dnes již z velké části zanikl. Velká většina problémů z knihy je dnes již minulostí a kniha z velké části již není úplně aktuální. Mnoho mladších čtenářů ji proto nemusí hodnotit tak vysoko.

Pokud máte rádi Františka Nepila, krásu slova, Češtinu, laskavý humor, vidíte neobyčejné v každodenním, nebo jste před třiceti lety něco stavěli, pak tuto knihu budete pravděpodobně milovat a opravdu stojí za to jí přečíst a občas se k ní vrátit. Ani po opakovaném přečtení neztrácí nic ze své krásy.

(a pokud to chcete mít s veškerou parádou, pokuste se sehnat vydání s ilustracemi Miloslava Jágra)

13 20.04.2020

Zvláštně vyprávěné podobenství, které si každý může vyložit po svém v závislosti na tom, co bude považovat za jádro příběhu, hlavní postavy a jaké symboly budou v dané chvíli nejčitelnější.

Pro mě osobně se jedná o příběh o našich životech i našem světě, světě, ve kterém není možné odpustit, ale je možné zapomenout. Světě, ve kterém není možné se smířit, ale je možné zapomenout. O světě, kde se rány vlastně nehojí, ale jsou zdánlivě zapomenuty. Zavřít oči a nevědět. Nevědět a nehledat.

Poznání pravdy může zničit naše malé soukromé mikrokosmy i celý náš svět. Jenže, je to špatně? Vždy se objeví nějaký Sas a bude se snažit vnést světlo do tmy a rozehnat mlhu z našich očí i myslí a pokročit vpřed a vždy budou existovat ti, kdo se budou za každou cenu snažit ubránit starý pořádek, protože to je to dost možná pro dobro všech… Co je vlastně žádoucí? Co je pro nás lepší? Co je důležitější, pravda, nebo smír?

Slovy klasika A: „Však lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu!“

Slovy, Jižtéměřklasika B : „Co je to Matrix? Manipulace. Počítačem vytvořený iluzorní svět. Stvořený k tomu, aby nás mohli ovládat…“

Každý se musí rozhodnout sám, na kterou stranu se postaví…

Ačkoli mnozí fanoušci Fantasy z ní asi nebudou příliš nadšení, protože je to spíše pouze „jentaktrochufantasy“, je to každopádně velmi dobrá kniha a stojí za přečtení. Dost možná opakovaně.

13 27.09.2018

Jedna z výtečných knih, která dětem a přiznejme si to, klidně i nám dospělým, pomůže seznámit se alespoň se základními postavami bájí starého Řecka a rozšířit si tak všeobecný rozhled. Naprostá většina vyprávění má navíc zajímavý děj, jednotlivé příběhy jsou velmi čtivě a svižně napsány. Pokud se Vám poštěstí a dostane se vám do ruky vydání ilustrované Zdeňkem Sklenářem, budete mít nejen báječnou, ale navíc i nádhernou knihu, ke které se budete rádi čas od času vracet.

11 08.01.2021

Úchvatná a okouzlující kniha s neuvěřitelným, jemně elektrizujícím, nábojem. Saroyan zde bravurně zvládá převyprávět pohádkový příběh naprosto civilním způsobem…nebo snad civilní příběh naprosto pohádkovým způsobem? Přitom však nechává na našem uvážení, jak si poselství příběhu vysvětlíme – sám si je jistě velmi dobře vědom toho, že ač on sám vysvětlení na konci navrhuje, každý ve skutečnosti v příběhu najde to, co tam v danou chvíli najít potřebuje…

Úchvatnější je to o to víc, když si uvědomíme, že celá novela, ač tak převelice útlá, vznikla jen proto, že Saroyan měl právě hlad a dluhy a tak prostě něco napsat potřeboval a ani vlastně sám neutušil, co, o čem a jak to dopadne. Sedl a psal – a narodil se Tracyho tygr.

V knize proto není nic vyumělkovaného, žádné prvoplánované odvažování toho a onoho, žádné složité cizelování jazyka, vymýšlení novotvarů, kombinování složitých zápletek a dějových linek. Tuhle novelu dost možná vlastně vůbec nenapsal Saroyan jako spisovatel, ale Saroyan jako člověk – jeho podvědomí, jeho lidskost a láska k životu. Tracyho Tygr je totiž jednoduše kniha lidsky krásná, přirozená, nezkažená a naplněná radostí ze života, optimismem a vírou v dobré konce.

Celkově vzato: Jedna z mých TOP 5 knih a oblíbený dárek pro nejbližší přátele.

10 15.05.2018

Výjimečná kniha, kde při přílišné orientaci na děj a stoupající napětí je možné přehlédnout symboliku a význam postav, míst i jednotlivých symbolů. Pán much bývá poněkud mylně doporučován jako kniha pro děti a mládež, k čemuž svádí „osazenstvo“ ostrova.

Nicméně děti v příběhu nejsou proto, aby byla tato prazvláštní „robinsonáda“ čtivější pro mládež, ale aby autor díky „nasazení“ nevinných dětí a jejich jednání zdůraznit hrůzy, kterých jsme schopni. A ještě více zaútočil na naše přebujelé ego.

Díky tomu se není možné dále vymlouvat na již dávno zkažené dospělé, kteří jednají na základě předchozích špatných zkušeností a jsou jen černými ovcemi v bílém stádu. Zlo se objevuje v nás a z nás čerpá svou sílu - z našich činů a rozhodnutí. Hranice mezi lidskostí a nelidskostí, mezi demokracií a tyranií, mezi logickým uvažováním a úpadkem ducha, mezi civilizací a barbarstvím je nesmírně tenká a lze ji velmi lehce překročit. I když úpadek začíná nevinně, pomalu se přidávají další a zlo se stává přijatelnějším pro širší okruh lidí, kteří se postupně přidávají. Kruh se uzavírá. Zlo se stává normou ve světě. Dobro bude poraženo, zadupáno a zavražděno.

10 24.03.2018

Vezmu-li v potaz, že se jedná o dobrodružný román pro ženy (či young adult román) o lásce v jejích různých podobách, který je zasazen do období druhé světové války a je to tedy žánr, ve kterém je možné očekávat cokoli, dá se kniha velmi lehce přečíst a je i pochopitelné, že se tak dobře prodává.

Pokud bychom se ale rozhodli brát knihu o trochu vážněji, jednalo by o spíše jazykově i obsahově podprůměrné čtení, které se vše snaží dohnat velikostí svazku s dnes tak oblíbenou a zcela zvrhlou logikou „velká kniha = dobrá kniha“. Díky tomuto rozsahu vám kniha dokáže nabídnout pestrou a téměř úplnou mozaiku témat a událostí, které je možné si asociovat s válkou. Oč pestřeji, o to povrchněji.

Stále ve mně přetrvává dojem, že autorka při psaní celou dobu doufala, že nepíše román, ale předlohu k budoucímu hollywoodskému velkofilmu.

Celkově vzato: autorka Slavíka se svého zajímavého tématu zřejmě zalekla, raději je proto utopila v žalostně dojímavých dialozích, málo uvěřitelných epizodách děje, spoustě velkých slov a rozbouřených potocích slz.

(Pokud někoho zajímá život v okupované Francii a činnost odboje, může být velice zajímavé pojetí například v knize gen. Fajtla „Sestřelen“, ta se tím sice zabývá „jen tak mimochodem“, ale přesto podává mnohem přesnější a přesvědčivější svědectví o životě Francouzů pod německou nadvládou…)

8 07.01.2021

Tři muži ve člunu mají svůj věhlas a stalo se téměř povinností je přečíst, stejně jako téměř patří k dobrému tónu, mít je rád, ale co naplat, kniha už byla napsána před nějakým tím pátkem a je to z ní velmi znát… (Vydání Alois Srdce, 1929)

Kniha je plná tak velice jemného anglického humoru a vytříbené satiry, že jej čtenáři zvyklí na novodobý „třeskutý“ humor mohou lehce přehlédnout. Komu se líbí „pecky“ typu „Rafťáci“ a podobné, pravděpodobně Tři muže ve člunu příliš neoslní. Humor i styl vyprávění prostě odpovídají době, kdy ještě existovaly společenské konvence a ne vše bylo možné udělat, či vyslovit.

Jakmile knihu ale čteme s vědomím doby vzniku (1889), je s pokorou třeba uznat, že ačkoli popisuje svět, který již neexistuje, dobrodružství v místech, která by dnes již nikdo nepoznal, společnost, která již dávno vymřela, přes to všechno je stále neuvěřitelně aktuální a trefná a opravdu vtipná.

Celkově vzato: Můžete jí klidně číst i v tramvaji: nebudete smíchy padat ze sedadla, ale budete se stále jemně a decentně uculovat…

8 18.08.2018

Myslím, že jsem po ní sáhnul jen kvůli Bornově obálce a pokud si pamatuji, měl jsem matný pocit, že je to jakási méně známá detektivka…

Po počátečním zmatení, proč se nějaká detektivka odehrává kdesi mezi nějakými podivnými a pomatenými křováky, a po následném prozření, že používaný jazyk zřejmě není výsledkem chybného překladu, ale autorovým záměrem, jsem této knize postupně zcela propadl.

Pro mě Nonstop nepředstavuje jen výbornou a neobvyklou knihu, ale především obrovský mezník a „osvícení“, že žánr sci-fi je ve skutečnosti úžasný a je v něm možné narazit na opravdové perly. SF jsem už zůstal věrný a tak se pro mě knižní svět do jisté míry dělí na dobu před knihou Nonstop a dobu po ní.

8 19.03.2018

Otevíral jsem jí jak humoristickou knihu a parodii na Sci-fi, za kterou je Stopařův průvodce vydáván. Měl jsem matné povědomí o vogonské poezii a několika dalších detailech a s tím jsem do toho šel…

Musím přiznat, že předsudky a očekávání jsou hrozná věc…zatmí naše oči i srdce a vidět vše v nezkaleném světle se nám podaří, jen když máme obrovské štěstí…. Já ho měl…

Teprve po přečtení Stopaře (ve skutečnosti se obávám, že to bylo až po „Život, vesmír a vůbec“) mi došlo, že Adams vůbec nepsal humoristickou knihu, ve které se to hemží skvělými „frky“ a je to parodie na Sci-Fi „k popukání“, jako třeba filmoví „Space Balls“ apod.

Adams je podle mého názoru spisovatel se spoustou skvělých nápadů, který si ale nevěří dost na to, aby se s nimi rozepisoval do klasické SF a tak jí ukryje do humoristického hávu a zamaskuje jízlivým humorem, vtipem a sarkasmem, čímž se kniha stává čtivou i pro ty, kdo by jinak po SF asi nesáhli.

Humor se mu nedá odpárat a tak se v něm nápaditost a originalita knih tak trochu ztrácí.

Myslím, že velmi dobře to ilustruje již sám fakt, že s dalšími knihami (musím přiznat, že jsem zatím četl jen první tři) humor do jisté míry vyčpívá (asi proto jsou další knihy maličko méně oblíbené) ale nápaditost a komplexnost myšlenek přibývá a knihy jsou proto méně „třeskuté“, ale ještě lepší SF.

Celkově vzato: je to skvělá a netradiční Sci Fi plná nápadů a humoru.

7 08.09.2018

Musím se přiznat, že tentokrát výjimečně nehodnotím knihu, ale audioknihu. Není to právě žánr, po kterém bych obvykle sáhl. Ve skutečnosti jsem na ní narazil náhodou postupným přehráváním různých knih.

Ve zkratce řečeno, vzala mi dech - něco takového jsem nečekal - uvěřitelný, možný a možná i pravděpodobný a navíc strhující příběh se spádem.

Je zajímavé, jak knihu každý vnímá maličko jinak, právě body, které někoho často ruší – velké množství postav, detailní vyprávění, pohled na stejné situace z různých perspektiv, navzájem propletené osudy a mnoho různých „koleček“, které v příběhu spolupracují či pracují proti sobě, v mých očích dávají celému příběhu náboj a oživují jej.

Vlastně je to ukázkový příklad dokonalého lháře: na velkou porci pravdy je přidána „poleva“ z dokonale a detailně vypracované lži pro skvělý a harmonicky vyvážený výsledek. Autor namíchal svůj koktejl historických faktů a fikce tak dokonale, že sice pravdivý není, ale klidně by být mohl.

6 13.01.2021

Knihy Dicka Francise milovala moje babička. Koneckonců milovala spoustu zvláštních knih. Kdo by vůbec chtěl psát detektivky o koních? A kdo by to chtěl opravdu číst? Copak se v dostihovém prostředí může dít tolik věcí, aby o tom mělo smysl psát detektivku? Že by někomu v Ascottu ukradli klobouk..? A bude detektivem alespoň kůň?

A pak už jednou nebylo po čem sáhnout a objevily se Vysoké sázky. A s nimi i poznání, že knihu vůbec nepsal kůň, ale že má navíc spád jako pořádná steeplechase, skvělého hrdinu, milostný příběh, spoustu akce i různých překážek, které je nutné překonat.

Pro mě osobně skvělé překvapení a rozhodně jen první kniha Dicka Francise v řadě. Ale co se divím, moje báječná babička prostě vždycky věděla, co je skvělé…

6 07.07.2019

Zábavné převyprávění klíčových událostí Starého Zákona překvapí neabrahámovským pojetím boha, který rozhodně není ani všemocný, ani vševědoucí a aby dosáhl svých cílů, může sice vůči světu činit zázraky, ale vůči lidem často jen hrát „tricky“. Kniha je napsaná jadrným „černošským“ nářečím, a přestože by jí bylo v některých kapitolách možné interpretovat jako „urážlivou“, je to přeci jen milé a vtipné vyprávění na jedno odpoledne.

6 11.08.2018

Malý pražský erotikon ve mně ze všeho nejvíce vyvolává pocit takové vtipné a čtivé knižní obdoby Manželských etud Heleny Třešťikové, ačkoli je samozřejmě mnohem divočejší. A to je fajn.

Za povrchní slupkou spousty vtipu i “divočin” se ale skrývá tak často přehlížené poselství: i úplně obyčejný život úplně obyčejných lidí je ve skutečnosti neobyčejný zážitek.

Celkově vzato: pobaví

6 17.04.2018

Forma překonává obsah. Skoro bych řekl, že kniha byla napsána jen jako hold flexibilitě Češtiny. Vše ostatní mi připadá jako prvoplánové vršení bizarností s bezstarostnou vírou, že vždy platí Werichovo „To je blbý, to se bude líbit.“

Zajímavý jazyk nedokáže vyvážit chaoticky vršené obrazy, nesouvislý děj a zcela surrealistické scény, které jakoby se promítaly v pološílené mysli taťky ve střídavých fázích opojení a těžkého deliria. Realita a sen se nedají odlišit, zůstávají jen postavy jakoby vypadlé z defilé cirkusáků.

Vím, že bych knihu měl přečíst znovu, abych alespoň částečně pochopil, o čem vlastně je, ale nedokážu se k tomu přinutit…

Celkově shrnuto: "Haluz"

6 09.04.2018

Opilý prales to má těžké. Má jen malou šanci, že bude „první Durrellovkou“, kterou čtenář přečte a tak se nevyhne porovnání s knihami, které bývají těmi prvními, jako je „O mé rodině a jiné zvířeně“, se kterou srovnání snese málokterá Durrellova kniha, nebo dokonce „Mluvící balík“ se kterým srovnání snese málokterá kniha vůbec… Prostě je v porovnání s nimi o trošičku slabší….

Naštěstí je ale i přesto kniha přesně taková jako její autor: laskavá a milá, plná lásky a obdivu ke světu a touze nacházet krásné všude kolem sebe. I všední zážitky jsou podávány s humorem a nadšením a, pro obyčejného člověka, nebezpečné a mimořádné události jsou naopak podávány bez zbytečného patosu a s příjemným nadhledem a pokorou. Durrell si byl velmi dobře vědom, že ve skutečnosti všechny okamžiky jsou výjimečné a stojí za to si je stejně užít, stejně jako i ta nejobyčejnější zvířata jsou ve skutečnosti mimořádným zázrakem a nemají být přehlížena.

Milé a zábavné čtení na léto, které lze všem doporučit.

5 23.07.2018

Život není vždy plný jen napětí, klíčových událostí a strhujícího děje. Skládá se ze spousty drobných epizod a prožitků, které by možná zůstaly zcela zapomenuty, kdyby se je někdo nerozhodl převyprávět.

Stejný je i kočičí host – toto nenápadné, téměř impresionistické, vyprávění jemně plyne a připomíná nám, jak je důležité radovat se z každého dne a všech našich příběhů, i když k naší smůle zrovna neřešíme složité vraždy, nezachraňujeme svět, nehoníme upíry, nezabíjíme draky…

5 14.05.2018

Velký Gatsby se odehrává ve světě, kde věci a majetek jsou důležitější než lidé a jejich činy, a protože to u nás neplatí, je často tak trochu přehlížen a zůstává maličko stranou…Ne, ne, to je pitomost, přehlížíme ho kvůli jiným důvodům…

Je zajímavé, jak neuvěřitelně nadčasový román to je, ačkoli žijeme v jiné době a jiném světě, nezměnilo se vůbec nic...

Kniha je naprosto úchvatná v tom, že dělá přesně to, co vypráví a na co poukazuje: klouže po povrchu - popisuje vnější zdání světa, života i jeho aktérů a události, vlastnosti a charakter, jako by byly jen podružné, tak jak je tomu ve skutečnosti v reálném světě.

V knize je několik citátů, které vydají na další knihu, a kdybyste někdo nechtěli číst celou knihu, stačí si občas přečíst třeba i jen první větu…. „Vždycky když dostaneš chuť někoho kritizovat, vzpomeň si, že všichni lidé na tomhle světě neměli takové výhody jako ty.“

5 09.04.2018