poz3n komentáře u knih

Naprosto odzbrojující knížka, která mě dostala svou citlivostí. Často se mi stalo, že jsem se s Holdenovo pocitama ztotožnil a naprosto jsem mu rozuměl. A navíc Phoebulka... Knížku jsem četl ještě z jednoho důvodu, a to, proč vedla Marka Chapmana k vraždě Lennona. A musím říct, že nevím.

Ještě nikdy se mi u knížky nechtělo zvracet, ještě nikdy jsem neměl chuť najednou začít křičet a knížku snad asi i vyhodit z okna.

9 30.11.-0001

//lehké spoilery// Dallas 63 jsem začal číst kvůli samotnému tématu atentátu na Kennedyho. Po úvodní části v Derry jsem si ale najednou nedokázal představit, co mi zbytek knížky může vlastně ještě přinést. Když pak na scénu nastoupilo Jodie a hned poté i Sadie, podlehl jsem milostné lince jako nějaká zamilovaná třináctka a Kennedy se pro mě, jako čtenáře, stal pouze vedlejší zápletkou. Na posledních desítkách stran mi pak King hodně brutálně serval růžové brýle z očí, uvrhl mě do emočního chaosu a já si připadal zrazený. Navzdory tomu se ale se slzou v oku panu Kingovi klaním a pokorně děkuji za několik skvělých týdnů čtení.

8 17.11.2015

Mám rád Kinga civilního (mezilidské vztahy, láska), mám rád Kinga dobrodružného (schopnost držet a odvyprávět velký příběh) a mám rád Kinga tajuplně strašidelného (nejasná zlá síla, osudovost, podprahovost). Bohužel ale nemám rád Kinga megalomanského a Kinga pohybujícího se mimo rámec jakýchkoliv vnitřních pravidel. To všechno jsem během čtení TO prožil, vše pro mě negativní však King nakumuloval na samotný konec knihy a na jeho vyvrcholení a vysvětlení. Krásný civilní příběh party dětí se tak mění na podivný guláš všehomíra, ve kterém nechybí želva, nebo třeba dětský gangbang. Pro mě tak zatím nejslabší King, především proto, že z mého pohledu zcela ujel mimo rámec určitých interních pravidel, které by měl ve světě, který tak umně vytvořil, podle mého názoru respektovat.

6 08.10.2017

Snad první kniha, u které jsem rád, že jsem znal dříve film. Aneb film je už řadu let jedním z mých nejoblíbenějších a tak nějak jsem měl za to, že číst takhle zpětně knihu už moc smyslu nemá, že se asi nedozvím nic extra nového. Mýlil jsem se a to dost. Krakauerova předloha celé pozadí příběhu (který je ve filmu až překvapivě přesně odvyprávěn) značně rozšiřuje, nabízí zpětné pohledy vedlejších postav a přináší příběhové paralely, ať už s jinými snílky historie, anebo se svým vlastním životem. Kniha je z mého pohledu čtivá, v mnoha okamžicích pak, a to i přesto, že příběh znáte, doslova strhující.

6 18.05.2017

♥ I wish I could saved her in some sort of time machine ♥

6 17.03.2015

První desítky stran mě ohromily a já jsem měl pocit, že čtu něco naprosto mimořádného. Kombinace zvoleného jazyka s jakousi "čistotou" přítomných myšlenek a prostředí působila mimořádně všeobjímajícím dojmem. Hamsun mě před Matkou země zaujal svým Hladem, kde byl se svým vyprávěním jasně přímočarý a nenechal mi prostor pro odklon pozornosti. To mě bohužel trochu potkalo ve druhé části Matky země. V momentě, kdy se soustředěné vyprávění najednou odkloní od hlavního hrdiny a jeho usedlosti a vypráví tu kapitolu z jedné sousední farmy, tu kapitolu z farmy jiné, začal jsem se upřímně trochu nudit a uvítal bych, když by se celý příběh opravdu koncentroval pouze na Sellanraa. I tak se jedná o román, který v mé paměti zůstane jako nevšední zážitek s momenty, díky kterým jsem chtěl sbalit kufry a odjet odvodňovat norské parcely a prožít zbytek života v severské divočině.

4 20.11.2019

Výborné. Z běžného kulturního povědomí jsem očekával patetický sled klišé týkajících se doby a literárního žánru, namísto toho jsem dostal upřímný psychologický portrét ztraceného člověka s opravdu hodně silnými momenty. Přiznám se, že nebýt těch několika stran ke konci, kdy Werther přednáší zpěvy Ossianovy (kdy jsem četl, jen abych přečetl), neváhal bych s plným hodnocením.

4 15.10.2017

Nepovažuji se za úplně tupého čtenáře, nicméně Americká idyla se stala jednou z mála knih, kterou jsem nedočetl a v polovině ji odložil. Nepamatuji se, že bych kdy četl podobně náročné dílo ohledně nároku na koncentraci čtenáře vůči danému textu. Zprvu jsem několika stránkové detailní popisky výroby kožených rukaviček zvládal a vnímal je jako součást uceleného díla. Jak šly ale pomalu stránky dále, nedokázal jsem pochopit, proč (a zcela jistě schválně) se Philip Roth neustále cyklí a utápí v nekonečně se opakujících mnohostránkových popiscích naprosto všeho, co se života velkého Švéda týká. Když jsem tedy kupříkladu po několika dnech přelouskal 25 stran, zjistili jsem, že vlastně byly pouhou odbočkou myšlenky, která byla započata o několik desítek stran nazpět, a kterou už si tím pádem tak úplně nepamatuji. Dobrý pocit z knihy tak u mě každým dnem klesal, a když jsem na nějaké 180. straně znovu, již po xté narazil na popis rukavičkové výroby, uvědomil jsem si, že umění říct NE má také svojí váhu a knihu jsem s úlevou odložil.

Značně fyzické čtení. Když mě kniha vtáhne, většinou se ponořím do příběhu a tak nějak jím propluji. Zločin a trest je ovšem jiná káva. Dostojevskij nerozebíral jen mysl postav, ale především také tu moji. Určité momenty ztotožnění se s antagonistou pak můžou být celkem zneklidňující. Podvědomě jsem se tak odsoudil k tomu, že mě asi čas od času napadne: Co by asi tak udělal Raskolnikov?

4 12.02.2016

Na ten konec, když jsem ho poprvý přečetl, nikdy nezapomenu.

4 30.11.-0001

Z mého pohledu standardně kvalitní a zábavný King, v mnoha ohledech podobný Dlouhému pochodu (obě knížky navíc napsal pod svým pseudonymem). Hlavní hrdina je přesně takový, jakého byste mohli od Kinga očekávat, tempo příběhu je svižné a děj tak rychle pádí kupředu. Neočekávajte žádné hlubší myšlenky, Běh o život je čirý popcorn, který ale dělá svému žánru čest. Obecně mívám problém s tím, jak King své příběhy zakončuje, proto mě závěr Běhu o život spíše mile překvapil. Bez jakýchkoliv okázalejších twistů souzní s dosavadním průběhem příběhu, což u Kinga není úplně běžné.

3 27.06.2018

Vydatná studie nitra jedné mladé americké hlavy 20. století. Dreiser bezpochyby vytvořil dílo antických rozměrů, které je zároveň velice intimním portrétem a vytváří tak dojem nebývale komplexního zážitku. Úvodní třetina mě nijak extra ke knize nepřipoutala, ale její prostřední část to zcela vynahradila a zpětně i opodstatnila ten trochu zdlouhavý úvod (což je přesně to, co si filmové adaptace, které se snaží 800 stran románu narvat do 2 hodin, nemůžou dovolit a potom mají potíže diváka do příběhu ponořit). Jediný problém tak mám se závěrečnou částí knihy, která se natolik soustředí na samotný soudní proces, že výrazně opomíjí hlavní postavu, vzdaluje se z její bezprostřední blízkosti a narušuje tak ten doposud výjimečný, intimní vztah mezi Clydem a čtenářem. Jinak se ovšem jedná o opravdu vydatnou psychoanalytickou sondu, která je právem velkým dílem americké literatury.

3 16.02.2018

V prvé řadě, pokud se chystáte na Bílou velrybu, je třeba si uvědomit, že se nejedná o dobrodružný román. Alespoň ne v klasickém formátu. Melvillovo slavné dílo je v podstatě encyklopedií velrybářství, kterou zastřešuje určitý dějový oblouk. Ten by ovšem v samostatné podobě vydal třeba na 50 stran. Pokud tedy někdo očekává od Moby Dicka velkolepý příběh velrybářské lodi pronásledující svoji osudovou kořist, bude patrně zklamán. Melville mixuje ode všeho trochu. Výjimkou není ani literární forma. Střídá se dějové vyprávění hlavního hrdiny, vnitřní monology jednotlivých postav, populárně naučné části prohlubující čtenářovy znalosti v oblasti velrybářství, ale i divadelně psané situační kusy nastiňující poměry na velrybářské lodi. Čtení to není zcela jistě jednoduché, občas to chce zvládat přepínat mezi výše zmíněnými formami vyprávění, ale odměnou je prazvláštně komplexní zážitek, který vás obohatí o spoustu zajímavých znalostí a úvah. Dle mého názoru je tedy Bílá velryba právem klasickým dílem americké literatury.

3 02.09.2017

Ladislava Ziburu mám rád, jeho přednáška byla výborná a v mnohém mě motivoval. Zároveň jsem se ale při čtení neubránil častému nevěřícnému pokyvování hlavou nad tím, čeho všeho, v mých očích nezodpovědného, je schopen. Mám pocit, že jiný člověk by během stejné cesty nejméně tak 10x umřel. Pokud o jeho další pouti vznikne taktéž kniha, rád si jí ale zase přečtu.

3 22.01.2016

Příběh, který se vám nevědomky dostane silně pod kůži. Skvělé vyobrazení postav, které jsou plastické a komplexní. Emily Bronteová navíc dosti specificky dostala z většiny charakterů to nejhorší a nejpodlejší z nich a díky tomu vytvořila tak silnou emoční koláž, jakou jsem snad v podobném románu nezažil. To nejlepší, co vám každá knížka může zpětně dopřát, je, že si ji vybavíte a při tom vás zaplaví silné emoce a atmosféra, kterou jste cítili při její četbě. A to se Větrné hůrce daří maximálně.

3 14.10.2014

Wildeův román je v podstatě slepený z takových třech, neustále se opakujících, částí. Zaprvé tu máme příběh, který je ovšem na scéně velmi poskrovnu a po celou dobu mi výrazně chyběl. Pak tu máme přechytralé konverzační kapitolky, které hýří životními pravdami, především z úst lorda Henryho. Ty mě zprvu přišly úsměvné, ale s přibývajícím časem mě začali spíš štvát. A nakonec tu máme nekonečné stránky plné popisování, popisování a popisování. Musím říct, že mi opravdu bylo jedno, jestli má Lejdy Támhleta šperkovnici z mosazné slonoviny z Afriky nebo jestli má Dorian tepich vykládaný diamanty, který vyšívaly slepé jeptišky z Tramtárie. Toliko popisu jsem v jedné knížce snad nikdy nezažil a musel jsem se držet zuby nehty, abych nepřeskakoval. V průběhu čtení jsem byl tím pádem ohromně ovlivněn tím, jakou z těchto částí zrovna čtu a tím se i neustále měnil můj pocit z Obrazu Doriana Graye.

3 31.03.2014

Tak, tak... Povinná školní četba.

3 20.07.2011

Palahniuk je mistrem v detailnosti situace a v rozebírání konzumní kultury, o tom žádná, ale trochu mi přijde, že ke konci knížky tomu docházel dech.

3 30.11.-0001

Všechny tyhle komiksy jsem přečetl několikrát dokola a neomrzí to ani po letech, prostě klasika.

3 30.11.-0001