poz3n komentáře u knih

Zvláštní. Kdysi jsem slyšel úvodní část ze švýcarského sanatoria jako rozhlasovou hru a zanechalo to ve mně poměrně silný pocitový zážitek. Zážitek z četby a vlastně celé knihy je bohužel jiný. Celá její konstrukce je zvláštní, né úplně sourodá a rozhodně nejde čtenáři na ruku. Některé části, které více řeší psychologii a povahy jednotlivých postav, mě zaujaly a vždycky jsem začal doufat, že by se celé pojetí knihy mohlo překlopit tímhle směrem. Bohužel, vzápětí Fitzgerald vždy odskočí k takovému nicneříkajícímu popisu děje, ve kterém se ale vlastně moc neděje. Výsledkem je pro mě roztříštěný zážitek, který ve mně zanechal spíš jakýsi zmatek, než nějaký silný emoční vzkaz.

2 10.12.2020

První desítky stran mě ohromily a já jsem měl pocit, že čtu něco naprosto mimořádného. Kombinace zvoleného jazyka s jakousi "čistotou" přítomných myšlenek a prostředí působila mimořádně všeobjímajícím dojmem. Hamsun mě před Matkou země zaujal svým Hladem, kde byl se svým vyprávěním jasně přímočarý a nenechal mi prostor pro odklon pozornosti. To mě bohužel trochu potkalo ve druhé části Matky země. V momentě, kdy se soustředěné vyprávění najednou odkloní od hlavního hrdiny a jeho usedlosti a vypráví tu kapitolu z jedné sousední farmy, tu kapitolu z farmy jiné, začal jsem se upřímně trochu nudit a uvítal bych, když by se celý příběh opravdu koncentroval pouze na Sellanraa. I tak se jedná o román, který v mé paměti zůstane jako nevšední zážitek s momenty, díky kterým jsem chtěl sbalit kufry a odjet odvodňovat norské parcely a prožít zbytek života v severské divočině.

4 20.11.2019

Milé překvapení. Především proto, že King z postavy Cuja neudělal rovnocennou hlavní postavu (bál jsem se, že budu číst hororový příběh, jehož hlavní postavou je pes), ale spíše ho použil jako svůj autorský MacGuffin, který mu umožnil dostat postavy do daných situací. Zároveň se opět ukazuje Kingova schopnost výborně pracovat s charaktery postav a jeho nadání pro vystižení běžných lidských pocitů. Tahle jeho civilní poloha má v Cujovi skvělé uplatnění a dokáže tak z charakterů postav dostat to nejzajímavější. Trochu jen lituji, že jsem Mrtvou zónu četl již před nějakou tou dobou a velkou část odkazů jsem tak už úplně nepochytil.

2 26.11.2018

Jana Eyrová ve mně jako kniha vzbudila širokou škálu pocitů. Děj, rozdělený na jasně oddělené části, pro mě představoval kvalitativně i žánrově trochu nesourodé zážitky. Pokud platí, že se celé dílo pohybuje na pomezí romantismu a realismu, pak mě části inklinující k poloze realismu zaujaly nejsilněji (především pak část před samotným závěrem, tedy Janin pobyt na Marsh Endu). Naopak ty silně romantizující pasáže, kdy čtenář na úkor hrdinčiných moderních myšlenek přelouskává všelijaké popisky míst, atmosfér a různých krbových říms, mě nechávaly poměrně chladným. Je však zajímavé se zamyslet nad dějovými zvraty a peripetiemi Jany Eyrové a uvědomit si, jak je právě toto dílo (a pravděpodobně i řada podobných) stěžejní pro žánr melodramatu (především pak v kinematografii) přinejmenším v posledních desítkách let (jaká telenovela by se například obešla bez sirotka, který vyrůstá v chudobě, zamiluje se do bohatého protějšku, aby následně zjistil, že i on sám je bohatý, ač o tom neměl tušení? A to nemluvím o tragickém oslepnutí některého z hrdinů). I přes výhrady a konec, který považuji za příliš sentimentální, je Jana Eyrová silným příběhem, s výbornými pasážemi a plastickou a zajímavou hlavní hrdinkou.

17.09.2018

Z mého pohledu standardně kvalitní a zábavný King, v mnoha ohledech podobný Dlouhému pochodu (obě knížky navíc napsal pod svým pseudonymem). Hlavní hrdina je přesně takový, jakého byste mohli od Kinga očekávat, tempo příběhu je svižné a děj tak rychle pádí kupředu. Neočekávajte žádné hlubší myšlenky, Běh o život je čirý popcorn, který ale dělá svému žánru čest. Obecně mívám problém s tím, jak King své příběhy zakončuje, proto mě závěr Běhu o život spíše mile překvapil. Bez jakýchkoliv okázalejších twistů souzní s dosavadním průběhem příběhu, což u Kinga není úplně běžné.

3 27.06.2018

Vydatná studie nitra jedné mladé americké hlavy 20. století. Dreiser bezpochyby vytvořil dílo antických rozměrů, které je zároveň velice intimním portrétem a vytváří tak dojem nebývale komplexního zážitku. Úvodní třetina mě nijak extra ke knize nepřipoutala, ale její prostřední část to zcela vynahradila a zpětně i opodstatnila ten trochu zdlouhavý úvod (což je přesně to, co si filmové adaptace, které se snaží 800 stran románu narvat do 2 hodin, nemůžou dovolit a potom mají potíže diváka do příběhu ponořit). Jediný problém tak mám se závěrečnou částí knihy, která se natolik soustředí na samotný soudní proces, že výrazně opomíjí hlavní postavu, vzdaluje se z její bezprostřední blízkosti a narušuje tak ten doposud výjimečný, intimní vztah mezi Clydem a čtenářem. Jinak se ovšem jedná o opravdu vydatnou psychoanalytickou sondu, která je právem velkým dílem americké literatury.

3 16.02.2018

"Nebuď směšný, to by člověk taky mohl z přemíry pýchy umřít..." Tenhle výňatek z posledních stran podle mě dokonale charakterizuje hlavní postavu a vlastně i téma celé knihy. Hlad mi svým úvodním nastavením připomíná (a dle komentářů nejsem jediný) Zločin a trest. Jenže jak jsem stránku po stránce poznával vlastnosti hlavní bezejmenné postavy, uvědomil jsem si, že ten pohled do tepající hlavy hladového, zhrzeného a na smrt pyšného hrdiny připomíná spíše jiné Dostojevského dílo, emařské Zápisky z podzemí. Obě postavy trpí svým vlastním sebedestruktivním charakterem, který jim způsobuje víc problémů, než kdokoliv či cokoliv v jejich okolí. Hamsun, podobně jako třeba zmíněný Dostojevskij, svou postavu drtí do extrémů a vlastnosti, které sídlí ve větším či menším množství asi v nás všech, nechává projevit v maximální možné míře. Čtenář (čti já) tak dostává jakýsi náhled na sebe samého, jen v trochu upgradované, do extrému vyhnané verzi. Hodně zajímavé čtení.

19.12.2017

Pro upřesnění: Tohle vydání Dostojevského Něžné je soubor 4 povídek, který krom titulní Něžné, obsahuje ještě povídky Bytná, Malý hrdina a Bílé noci. Bez jakýchkoliv pochyb mě nejvíc zaujala právě Něžná, která nejvíc zapadá do kolonky "pure Dostojevskij" a vyniká typicky brilantním psychologickým popisem úvah a myšlenek hlavního hrdiny a působivě stísněnou atmosférou. Atmosféra funguje na výbornou i ve druhé povídce Bytná. Prvotní nadšení jsem však brzy vystřídal za tápaní nad významem a samotným pochopením celé povídky. Celá ta pulzující a horečnatá nálada je vskutku působivá, ale na můj vkus až příliš za hranou pochopitelnosti. Malý hrdina je skladkobolná, řekl bych, že rozhodně spíše romantická, než realistická, povídka, která mě ale potěšila svojí upřímností a naivitou, reflektující pohled hlavního hrdiny. Bílé noci je pak povídka, kterou jsem četl už nějaký ten čas nazpět a co si tak pamatuji, označil bych ji ze všech 4 povídek za nejslabší, nikoliv však vyloženě za špatnou. Pokud tedy máte chuť na Dostojevského, ale nechce se vám zrovna načínat nějaký z jeho několika set stránkových románů, Něžná je určitě dobrá volba.

1 11.12.2017

K přečtení knihy mě zavála touha poznat předlohu filmu, který je z mého pohledu natolik výjimečný, že pro něj nelze v kinematografii najít alternativu. A po přečtení musím říct, že Pollackovo filmové zpracování je výjimečné i v tom, že jako málokterá adaptace dokáže zpracovat esenciální momenty samotného příběhu a s pomocí brilantní dramaturgie je přetavit na filmové plátno tak, že fungují lépe, než v samotném knižním originálu. To je alespoň můj pocit a také i jediná výtka vůči McCoyovo jinak unikátnímu a intenzivnímu příběhu, který se vymyká (stejně jako stokrát zmíněný film) nejen originálním prostředím, ale především svojí bezútěšností a jasným myšlenkovým tahem na branku, který má čtenář možnost přetavit v silnou závěrečnou katarzi.

2 26.11.2017

Výborné. Z běžného kulturního povědomí jsem očekával patetický sled klišé týkajících se doby a literárního žánru, namísto toho jsem dostal upřímný psychologický portrét ztraceného člověka s opravdu hodně silnými momenty. Přiznám se, že nebýt těch několika stran ke konci, kdy Werther přednáší zpěvy Ossianovy (kdy jsem četl, jen abych přečetl), neváhal bych s plným hodnocením.

4 15.10.2017

Mám rád Kinga civilního (mezilidské vztahy, láska), mám rád Kinga dobrodružného (schopnost držet a odvyprávět velký příběh) a mám rád Kinga tajuplně strašidelného (nejasná zlá síla, osudovost, podprahovost). Bohužel ale nemám rád Kinga megalomanského a Kinga pohybujícího se mimo rámec jakýchkoliv vnitřních pravidel. To všechno jsem během čtení TO prožil, vše pro mě negativní však King nakumuloval na samotný konec knihy a na jeho vyvrcholení a vysvětlení. Krásný civilní příběh party dětí se tak mění na podivný guláš všehomíra, ve kterém nechybí želva, nebo třeba dětský gangbang. Pro mě tak zatím nejslabší King, především proto, že z mého pohledu zcela ujel mimo rámec určitých interních pravidel, které by měl ve světě, který tak umně vytvořil, podle mého názoru respektovat.

6 08.10.2017

V prvé řadě, pokud se chystáte na Bílou velrybu, je třeba si uvědomit, že se nejedná o dobrodružný román. Alespoň ne v klasickém formátu. Melvillovo slavné dílo je v podstatě encyklopedií velrybářství, kterou zastřešuje určitý dějový oblouk. Ten by ovšem v samostatné podobě vydal třeba na 50 stran. Pokud tedy někdo očekává od Moby Dicka velkolepý příběh velrybářské lodi pronásledující svoji osudovou kořist, bude patrně zklamán. Melville mixuje ode všeho trochu. Výjimkou není ani literární forma. Střídá se dějové vyprávění hlavního hrdiny, vnitřní monology jednotlivých postav, populárně naučné části prohlubující čtenářovy znalosti v oblasti velrybářství, ale i divadelně psané situační kusy nastiňující poměry na velrybářské lodi. Čtení to není zcela jistě jednoduché, občas to chce zvládat přepínat mezi výše zmíněnými formami vyprávění, ale odměnou je prazvláštně komplexní zážitek, který vás obohatí o spoustu zajímavých znalostí a úvah. Dle mého názoru je tedy Bílá velryba právem klasickým dílem americké literatury.

3 02.09.2017

Snad první kniha, u které jsem rád, že jsem znal dříve film. Aneb film je už řadu let jedním z mých nejoblíbenějších a tak nějak jsem měl za to, že číst takhle zpětně knihu už moc smyslu nemá, že se asi nedozvím nic extra nového. Mýlil jsem se a to dost. Krakauerova předloha celé pozadí příběhu (který je ve filmu až překvapivě přesně odvyprávěn) značně rozšiřuje, nabízí zpětné pohledy vedlejších postav a přináší příběhové paralely, ať už s jinými snílky historie, anebo se svým vlastním životem. Kniha je z mého pohledu čtivá, v mnoha okamžicích pak, a to i přesto, že příběh znáte, doslova strhující.

6 18.05.2017

Skvěle napsáno a vzhledem ke své délce i rychle přečteno. Ruský realismus ve své typické podobě. Boj člověka se svým nitrem a osudem a skvělá symbolika v zapříčinění této nelehké skutečnosti.

1 27.12.2016

Nepovažuji se za úplně tupého čtenáře, nicméně Americká idyla se stala jednou z mála knih, kterou jsem nedočetl a v polovině ji odložil. Nepamatuji se, že bych kdy četl podobně náročné dílo ohledně nároku na koncentraci čtenáře vůči danému textu. Zprvu jsem několika stránkové detailní popisky výroby kožených rukaviček zvládal a vnímal je jako součást uceleného díla. Jak šly ale pomalu stránky dále, nedokázal jsem pochopit, proč (a zcela jistě schválně) se Philip Roth neustále cyklí a utápí v nekonečně se opakujících mnohostránkových popiscích naprosto všeho, co se života velkého Švéda týká. Když jsem tedy kupříkladu po několika dnech přelouskal 25 stran, zjistili jsem, že vlastně byly pouhou odbočkou myšlenky, která byla započata o několik desítek stran nazpět, a kterou už si tím pádem tak úplně nepamatuji. Dobrý pocit z knihy tak u mě každým dnem klesal, a když jsem na nějaké 180. straně znovu, již po xté narazil na popis rukavičkové výroby, uvědomil jsem si, že umění říct NE má také svojí váhu a knihu jsem s úlevou odložil.

Kniha mi pár let ležela doma v knihovně a před tím, než jsem se do ní, vlastně napůl z donucení, pustil, pořádně jsem ani nevěděl o čem by měla být. Když jsem tedy konečně zjistil, že Orwellův Válečný deník je zcela nečekaně jeho válečným deníkem, neměl jsem vůbec představu, jestli mě něco podobného může bavit. K mému velkému překvapení ano. Orwellovo zápisky jsou mixem popisu běžného života válečného Londýna, světového politikaření a velmi zajímavých osobních úvah. To vše získává nadstavbu tím, že tyto světové události prožíval a v tu chvíli do svého deníku poznamenával někdo jako Orwell. Je zajímavé porovnat deník s deníkem Anny Frankové. Oba autoři psali deník, psali ho ve stejné době, v Evropě a týkal se stejného světového konfliktu. A jak moc rozdílné světy oba deníky zachycují.

2 22.11.2016

Skvělá kniha, která si ovšem neodpustí srovnání s Kingovým o 30 let mladším majstrštykem Dallas 63. A právě v tomhle porovnání Dallas 63 jednoznačně vítězí. Obě knihy jsou velmi podobně odvyprávěné, nicméně Mrtvá zóna je o něco méně komplexní, není tak dokonale plynulým příběhem v natolik komplexním světě, jaký King nabízí v Dallasu. King je zde opět (trochu paradoxně) nejsuverénější v zobrazení nenaplněné lásky. Zbytek příběhu je pak rozdělen spíše do jakýchsi delších epizod. Nicméně to klasické Kingovo "neurčité zlé něco" je přítomno na každé stránce a celému příběhu dodává klasickou očekávanou kingovskou atmosféru. Takže prostě King.

28.10.2016

Pokud máte rádi Aronofskyho Fontánu a další tomu podobné filmy, je Tulák po hvězdách takovým malým skrytým diamantem. Zdá se neuvěřitelné, že podobné úvahy v sobě nesl i člověk žijící před sto lety v materiálním světě. Některé příběhy se čtou normálně, spíše rozumem, mozkem, některé však postupně chytnou za srdce, za duši. Vrcholem pro mě byl asi epos z korejského poloostrova či příběh námořníka přežívajícího na kamenitém ostrůvku. Jacka Londona jsem vždy vnímal jako autora dobrodružné literatury, nikdy mě nenapadlo, co za skvost jeho tvorba skrývá.

2 23.06.2016

Deník Supermana. Patrick Chauvel prochází celý život situacemi, které by pro normálního smrtelníka byly zcela osudové. Díky tomu to vypadá, že si ho asi osud (či cokoliv jiného) vybral, aby nesl břímě dějin naší zeměkoule druhé poloviny dvacátého století. Patrick Chauvel je Pozemšťanem odvrácené strany světa.

23.06.2016

Filozofický nátěr a emařina první třídy. Esence našich nejpodlejších úvah a nejfrackovitějšího chování, kterých se minimálně čas od času dopustí asi každý z nás. Dostojevskij je král nejzazších koutů naší mysli.

1 11.03.2016