poz3n
přečtené 101
Něžná je noc
1968,
Francis Scott Fitzgerald
Zvláštní. Kdysi jsem slyšel úvodní část ze švýcarského sanatoria jako rozhlasovou hru a zanechalo to ve mně poměrně silný pocitový zážitek. Zážitek z četby a vlastně celé knihy je bohužel jiný. Celá její konstrukce je zvláštní, né úplně sourodá a rozhodně nejde čtenáři na ruku. Některé části, které více řeší psychologii a povahy jednotlivých postav, mě zaujaly a vždycky jsem začal doufat, že by se celé pojetí knihy mohlo překlopit tímhle směrem. Bohužel, vzápětí Fitzgerald vždy odskočí k takovému nicneříkajícímu popisu děje, ve kterém se ale vlastně moc neděje. Výsledkem je pro mě roztříštěný zážitek, který ve mně zanechal spíš jakýsi zmatek, než nějaký silný emoční vzkaz.... celý text
Matka země
1970,
Knut Hamsun (p)
První desítky stran mě ohromily a já jsem měl pocit, že čtu něco naprosto mimořádného. Kombinace zvoleného jazyka s jakousi "čistotou" přítomných myšlenek a prostředí působila mimořádně všeobjímajícím dojmem. Hamsun mě před Matkou země zaujal svým Hladem, kde byl se svým vyprávěním jasně přímočarý a nenechal mi prostor pro odklon pozornosti. To mě bohužel trochu potkalo ve druhé části Matky země. V momentě, kdy se soustředěné vyprávění najednou odkloní od hlavního hrdiny a jeho usedlosti a vypráví tu kapitolu z jedné sousední farmy, tu kapitolu z farmy jiné, začal jsem se upřímně trochu nudit a uvítal bych, když by se celý příběh opravdu koncentroval pouze na Sellanraa. I tak se jedná o román, který v mé paměti zůstane jako nevšední zážitek s momenty, díky kterým jsem chtěl sbalit kufry a odjet odvodňovat norské parcely a prožít zbytek života v severské divočině.... celý text
Cujo
2009,
Stephen King
Milé překvapení. Především proto, že King z postavy Cuja neudělal rovnocennou hlavní postavu (bál jsem se, že budu číst hororový příběh, jehož hlavní postavou je pes), ale spíše ho použil jako svůj autorský MacGuffin, který mu umožnil dostat postavy do daných situací. Zároveň se opět ukazuje Kingova schopnost výborně pracovat s charaktery postav a jeho nadání pro vystižení běžných lidských pocitů. Tahle jeho civilní poloha má v Cujovi skvělé uplatnění a dokáže tak z charakterů postav dostat to nejzajímavější. Trochu jen lituji, že jsem Mrtvou zónu četl již před nějakou tou dobou a velkou část odkazů jsem tak už úplně nepochytil.... celý text
Jana Eyrová
2013,
Charlotte Brontë
Jana Eyrová ve mně jako kniha vzbudila širokou škálu pocitů. Děj, rozdělený na jasně oddělené části, pro mě představoval kvalitativně i žánrově trochu nesourodé zážitky. Pokud platí, že se celé dílo pohybuje na pomezí romantismu a realismu, pak mě části inklinující k poloze realismu zaujaly nejsilněji (především pak část před samotným závěrem, tedy Janin pobyt na Marsh Endu). Naopak ty silně romantizující pasáže, kdy čtenář na úkor hrdinčiných moderních myšlenek přelouskává všelijaké popisky míst, atmosfér a různých krbových říms, mě nechávaly poměrně chladným. Je však zajímavé se zamyslet nad dějovými zvraty a peripetiemi Jany Eyrové a uvědomit si, jak je právě toto dílo (a pravděpodobně i řada podobných) stěžejní pro žánr melodramatu (především pak v kinematografii) přinejmenším v posledních desítkách let (jaká telenovela by se například obešla bez sirotka, který vyrůstá v chudobě, zamiluje se do bohatého protějšku, aby následně zjistil, že i on sám je bohatý, ač o tom neměl tušení? A to nemluvím o tragickém oslepnutí některého z hrdinů). I přes výhrady a konec, který považuji za příliš sentimentální, je Jana Eyrová silným příběhem, s výbornými pasážemi a plastickou a zajímavou hlavní hrdinkou.... celý text