Pigface komentáře u knih

Já se tady bezostyšně přiznám. Knize jsem se celý svůj život úspěšně vyhýbal. Nevědomě. K maturitě to po mně nikdo číst nechtěl, Dyka znám jen Vojtu a v knihovně jsem se policím s českou klasickou tvorbou vyhýbal jak čert kříže. Landův muzikál mně také nechal chladným.
Moji první signální probudila až dcera, když se před časem o Krysaři zmínila jako o kultovní knize. Zbystřil jsem, ale po čase jiskra zájmu zase začala uhasínat. Až seznamy knih k letošní Knižní výzvě rozhodly! A když jsem si ještě všiml počtu stran....
Krásný příběh o lásce a vášni ale hlavně o pýše, lakomství, hněvu a lenosti... jen málo biblických hříchů zbývá.
Co mi ještě určitě prospělo bylo, že jsem zaboha nepřišel na to, jak se u tohoto pdfka zvětší ve čtečce písmo. Takže slušný cvičení mých okohybných svalů...
Pane Dyk, děkuji.

21 23.09.2019

Sympatický knižní špalíček o tom, jak na malé americké městečko dolehne katastrofa a jak se jeho obyvatelé spojí a společnými silami katastrofě čelí a všechny překážky společně zvládnou. !!!NE NE NE a NE!!! To je jiný příběh! Tím by Král Štěpán svoji kompovou paměť nešpinil a poctivých 944 knižních stran nepopisoval.
Dá se to celé pojmout několika způsoby.
Za prvé jako obsáhlá a ošklivá freska do psychiky lidského stáda ospalého města kdesi ve státě Maine, podrobeného totálnímu, hrůznému testu (nebo spíš trestu?).
Za druhé se autor vyrovnává s traumaty skoro každého kluka (no jistě, přiznávám, že i já mám podobný zážitek, na který nejsem hrdý, na který si občas nerad vzpomenu a který se mi možná jednou přičte...), s hříšky, který jsou vlastní jen lidskému druhu.
Za třetí (bacha! a to je asi spoiler), že jestli my jsme schopni něco titěrného zavřít do klece, pod krycí sklíčko, prostě pod kupoli, že stejně tak někdo tam nahoře (a nemusí to být nutně něco božského) může kupolí přikrýt nás. A nemusí to ani myslet zle, to zlý zvládneme pak sami. Stačí trochu demagogie, arogance a touhy po moci, což není vůbec vzácná kombinace a na sračky je zaděláno.
Kingova práce s charaktery postav je až dokonalá, stejně tak dokonale se s postavami nemaže a nikdo, vůbec nikdo nemá nic jistý. I když je městečko malé, postav je hodně, nicméně se nepletou. Možná i proto, že postupně ubývají...
Příběh je drsný a nekompromisní a na konci po něm zůstane nejistota, protože kupole může zítra klidně přikrýt i to vaše městečko... A kreatury typu Jima Rennieho můžou bydlet i v tom domě naproti, takže se pořádně rozmyslete, komu dáváte ve volbách svůj hlas.
Pokud jste viděli seriál a knížku nečetli, vřele doporučuju, protože kniha je úplně o něčem jiném a seriál je tristní (vydržel jsem necelou první sezonu). A jestli váháte mezi knihou a seriálem, pak A je správně, seriál za váš čas nestojí.

19 18.02.2018

Poprvé je vždy intenzívní. Přiznám se, sypu si popel na hlavu a vlastně se i divím, že Jiřího Hájíčka jsem knižně doposud jen míjel. Protože tady platí beze zbytku moje první věta. Selský baroko je útlá kniha s nenápadně silným příběhem o naší minulosti i přítomnosti a já přemýšlím, která z těch popsaných dob je temnější. Jestli ta v 50. letech minulého století, kdy se dělo spoustu bezpráví a křivých konstrukcí a kdy si lidé, do té doby vedle sebe v poklidu žijící vyřizovali své jedovaté osobní dluhy anebo ta dnešní, kdy se s tou dobou, ještě po více než 50 letech (ne)vyrovnáváme, (ne)děláme za ní tlusté čáry a (ne)odpouštíme si. Kniha je dokladem, že křivdy si sebou neseme celý život a kolikrát o tom ani nevíme a že křivdy si i dědíme. Krásně vystavěný příběh z jihočeského prostředí proplétá vlákna minulosti i současnosti do obrazu, který až mrazivě ukazuje, že se ani přes období několika lidských generací i několika politických systémů člověk nakonec nemění. A jestli ty tlusté čáry dělat, jestli odpouštět? S tím se už čtenář této knihy musí srovnat sám.
Mých 100% za Selský baroko je možná trochu nekritických, možná jsem díky dávnému přátelství podjatej, ale ruka by mi musela upadnout, kdybych dal méně. Krásná kniha. Doporučuji a nemohu se dočkat dalšího setkání.

16 20.04.2017

O tom, že Stephen King je moje srdcovka není nutný pochybovat. Je a basta. Proto jsem v následujícím komentáři podjatý. Přiznávám to a rád. Teď k věci.
Co mne u jeho románů fascinuje je způsob, jak dokáže namontovat nadpřirozeno do reálného života. Jako tu nejprostší věc na světě. Jako by tam vždycky byla. Čtenář návnadu zbaští i s navijákem a považuje nadpřirozeno za neodmyslitelnou součást příběhu a nepozastavuje se nad něčím, co nemůže být, co jeho pragmatická mysl jindy odmítá přijmout.
Nejinak tomu bylo i v příběhu Růženek. Rozmáchlý popis prostředí i postav nevadí, protože je popsán s lehkostí autorovi vlastní. Děj nenudí, od prvních kapitol nasadí tempo rozjetého japonského rychlíku a není tu zbytečných kolejí nebo zastávek.
Růženky jsou rozhodně nejgenderovatější Kingovo (Kingovic, abych nezapomněl na synátora) dílo a je pozoruhodné, jak se chlapi při psaní dokázali vcítit do duše ženské poloviny lidstva a jak trefně vystihli, že chlapi jsou z Marsu a ženy z Venuše. V několika větách jsem poznal i svoje chlapské (zlo)zvyky (aby bylo jasný - je to o tom prádle, povalující se občas různě po bytě, nic víc v tom nehledejte...myslím).
Zlo může mít nepočítaně podob, v Růženkách krystalizuje rychle a nekompromisně, požírá okolí a prostupuje vším a všemi. Je to pak ta hezčí polovina lidstva, která vrací svět do správných(?) kolejí. Neboť války se mohou vést kvůli ženám, ale vedou je muži. Je to poněkud zjednodušené, ale v drtivé většině platné.
Já byl s knihou spokojen a díky hektičnosti předešlého období jsem nestihl Růženky zaplést do loňské knižní výzvy. Proto jsem je v nouzi zařadil do únikového 20. tématu Výzvy letošní :)

14 08.01.2020

Došlo ke zvratu. Doteď jsem se nejvíc bál Čarodějky z Blair, následované Babou Jagou a jen o trochu méně čarodejnice z Perníkové chaloupky. Ovšem Katherine z Černých skal je všechny a najednou ledabylým chmatem jakobynic strčí do kapsy. Žádný poletování po lese na koštěti, žádná infantifilní dieta, můří křidýlka a žabí hleny. Černoskalská čarodějka prostě je. Nic víc nemusí. 99% hrůzy zvládne dav. Strach z neznámého, nevysvětlitelného se ventiluje násilím a krutostí, které nezastaví ani rozum, ani láska. I když jsem začal poněkud lehkým stylem, kniha taková není. Budete se bát. Jo, bojte se - nejhorší bytost, která vám bez výčitek ublíží jste vy!

...skutečná bouřka, které se lidé bojí nezuří venku, ale v jejich nitru...

13 30.03.2018

Je až neskutečné, jak dlouho jsem knihu ignoroval. Dokonce jsem ji \\\"vyzkoušel\\\" na mé drahé polovičce, která jí přelouskla během několika dní se slovy: je to dobrý... A co myslíte? Je to vážně dobrý. Co dobrý, excelentní!
Dlouho, vážně dlouho a jestli vůbec jsem nečetl detektivku s takovou chutí a geometricky vzrůstajícím zájmem.
Tana French myslím dokonale popsala vyšetřování brutální vraždy dívky, nadějné baletky. Autorka mně dokonale jako čtenáře mátla a já podezříval skutečně každého, kdo se třeba jen náhodou dějem mihnul. Proměny naděje v beznaděj, chytání se absurdních stop, spousta slepých uliček, ale i občasná světýlka ve tmách, to všechno je odměřováno a podáváno čtenáři v přesně odměřených dávkách. Postavy jsou uvěřitelné, normální lidské charaktery se svými klady i chybami, s jejich jednáním se člověk snadno ztotožní. I přes detailnost děje, je kniha čtivá.
Tak jak přečtené stránky přibývaly, pomalu a neodvratně se přede mnou odkrývalo čisté, krystalické zlo. Posledních sto stránek jsem nebyl čtenářem, ale přímým účastníkem vyšetřování.
Nedostal jsem všechny odpovědi. Některé bych považoval i za zásadní. Ale je to nakonec dobře. Mysterium, kterého se příběh několikrát dotkne zůstává mysteriem, možná proto, aby odhalilo svoji podstatu někdy jindy a někde jinde. Ale třeba se odpovědi nikdy nedočkám, koneckonců v tom nebudu sám.

Nakonec alespoň jedna (neúprosná a smutná) pravda: Obeť (vraždy) je člověk, kterého nikdy nepoznáte...

12 30.01.2020

Čekal jsem podle dosavadního hodnocení knihu čtivou a dynamickou. Nic z toho se nekonalo. Myslel jsem si, že dokážu číst cokoliv, ale postupně se čtení měnilo v masochistické utrpení s koncem v nedohlednu. Tak dlouho jsem asi knihu nikdy nečetl, tak dlouho, že i již dávno rozečtenou Krev Přemyslovců jsem odkládal ve snaze přijít na to v čem (a o čem) je Problém tři těles. Nepřišel jsem na to.
1. Vezměte průměrného čtenáře laického populárního a oblíbeného časopisu (třeba mně a ABC) a dejte mu za úkol přečíst třeba Science. Bude ztracen, umlácen neznámými pojmy až se v textu úplně ztratí a nakonec zjistí, že na otázku o čem to bylo nedokáže odpovědět. Tak nějak se cítím já. Fyzika mi na základce ani na střední většinou nevadila, studovat bych ji však nechtěl a psát o ní knihu? To prosím ne.
2. Předpokládám, že většina jmen postav z knihy jsou naprosto běžná čínská jména, asi něco jako Pepík Novák nebo Jana Svobodová (je to jen příklad, nehledejte v tom prosím nic osobního). Takže tato jména mi už někde po překročení počtu 3 splynula v jedno a nebyl jsem schopen po celou knihu poznat, o kom se právě píše.
Našlo by se asi daleko více pro mne nepřekousnutelných překážek, ale nechci knihu úplně strhat, protože předpokládám, že spoustu čtenářů má inteligenční koeficient v těch správných částech Gaussovy křivky a koneckonců je to můj, zcela subjektivní pocit.
Hádám, že pro absolventy matfyzu by to mohl být vhodný knižní dar a ti by si ho dali jako vítané osvěžení k čaji o páté. Ne tak pro mne. Děkuji za možnost seznámit se krátce s malou částí díla autora, jehož jméno jsem si ani nezapamatoval. Tento exkurz byl krátký, ale bohatě stačil. Půjdu si dát něco od Asimova nebo Bradburyho.

12 20.08.2019

Milý pane Gaimane, opravdu nevím co jste na přelomu tisíciletí hulil, ale musel to tenkrát být sakra dobrej matroš. Trochu jsem se bál, že to nedám, ale moje obavy se ukázaly liché. A že to byla místy jízda... Není potřeba se s ničím ztotožňovat, něco si představovat, protože ten paperback to udělal za mně. Tolik představivosti v sobě ani nemám. No co, asi to bude tím, že nehulím... Fakt božská kniha. Doslova a do písmene. Souboj zapomenutého i nově uctívaného, tradičního a moderního, anachronismu i pokroku, tmářství i konzumu největšího kalibru. Víc než kde jinde a kdy jindy platí, že nic není černobílý, čistota bude špinavá a špína se pročistí.
Na americkém jevišti se odehrává největší bitva ze všech a o všechno a vy se raději dobře podívejte, s kým sdílíte lože. Aby to nebyl třeba Perun nebo Morana...

12 08.02.2018

Jsou knihy, které když dočtete, zanechají pocit uspokojení. Standardní pocit, který asi po přečtení čekáme. A pak jsou knihy, které mají ten dar, že jejich příběh se čtením žijete. Že se děj ve vaší mysli zhmotní, představujete si prostředí, jeho atmosféru, dokážete si vybavit tváře hrdinů. A s těmito hrdiny a jejich příběhy se jen neradi loučíte. Chcete znát, co bude dál, jaké budou další osudy postav. To potom děkujete autorovi, že se rozhodl pokračovat a napsat další knihu a doufáte, že vás čeká další záchvat živé, barevné představivosti. Přesně takové pro mně bylo Silo. A já se už těším na Turnus!

12 17.04.2017

Moje dobrá žena je diplomat. Tvrdou pravdu, která se mne může dotknout mi neřekne. Ona ji naznačí. Knihou. Jak jinak jsem si měl vysvětlit. když jsem další kousek od Stephena Kinga (zde již pod notoricky známým pseudonymem RB) našel pod stromečkem. Nicméně tak, jako Bill Haleck bych se k ideální váze dobrat nechtěl. Co je snem mentální anorektičky, je zde popsáno tak, jak to umí snad jen Král - se všemi projevy a důsledky. Příběh drsně pádí a odsekává kila z postavy hlavního hrdiny.
A protože jsem si vzal název knihy a náznak mojí dobré ženy k srdci, zhubnul jsem také. Npotřeboval jsem k tomu ani kriminální delikt, ani stoletého cikána, natož italského mafiána. Ale Richard Bachman nezklamal.

11 02.04.2017

Navázat na něco, co se zdálo být ukončeno a navíc to napsat tak, aby to nevypadalo jako čirá vypočítavost, je velmi ošemetné. Stín krkavce byla parádní jízda epické fantasy, trilogie mohla klidně se ctí skončit. Přesto zůstaly některé otázky nezodpovězené. Také by mi přišlo skoro nepatřičné, že by Vélin Al Sorna dožil svůj život klidně jako Pán Severní věže. A tak mi přišla právě načatá série Čepel krkavce vhod.
Typický je jak Ryanův styl vyprávění, tak rychlé vtažení do děje. Popis toho, co se děje v poslední třetině je více než epické a více než barvité. Poslední třetina knihy je smršť. 560 stran mi proletělo ve čtečce a já se začal shánět po pokračování...budu muset být trpělivější, achjo...

10 16.04.2021

Já Lovecrafta nikdy nemusel. Zdlouhavé, málo dynamické, jen pomalu gradující povídky mně vždy dokázaly spolehlivě uspat než zaujmout. A tak jsem přivítal možnost vzít ho zkratkou. Komiks perem Erika Krieka a Lovercraft je pro mne optimální kombinace. Eriku Kriekovi se podařilo osobitým ztvárněním příběhů to, co Lovercraftovi ne - zaujmout mně a seznámit s částí tvorby otce hororu a sci-fi. Lovercraftova tvorba je depresívní, postavená na skepsi, že člověk je pouhou hříčkou, zrníčkem mezi mlýnskými kameny fantaskních a bizardních vesmírů a není v jeho silách to změnit, jen podvolit se. Kriekova kresba je smutně podmanivá a i když nezabíhá do detailu, povídkám sluší. Líbilo, doporučuji.

10 08.10.2019

Na osudech několika postav je předložen obraz středověké Anglie. Příběh o tom, jak zdánlivě nevýznamné věci pohybují dějinami zemí a národů. O tom, jak i ve středověku vzdálenost byla realtivním pojmem. O tom, že také budovy mají svůj život a osud. O tom, že velké věci (v dobrém i zlém) začínají jen tak mimochodem a nenápadně. A také o božích mlýnech - někdy melou pomalu, jindy nestačíme sypat zrno.
I když má kniha nadváhu, nechybí jí svěží rytmus a dynamika. Příběh je kompaktní a poutá čtenáře od první do posladní stránky. Pilíře země jsou pro mne pilíře historického románu!

10 06.03.2017

Dobrý ročník je jeden z mých oblíbených filmů. Bylo načase zjistit, jak se film drží předlohy a jak si kniha stojí vedle filmu. Nějakou dobu jsem se nemohl ztotožnit ani s hrdiny, ani s dějem. Dialogy i děj mi přišly takové nijaké, jednoduché, přímočaré, předvídatelné a místy i naivní. Asi to tak mělo být, když hrdinou je londýnský finančník, který stojí na důležité křižovatce a rozhoduje se co dál se životem. Žil jednoduše životem odrůstající měšťácké zlaté mládeže - práce, večírky, alkohol, ženy....vše je jednoduché, neodpovědné, povrchní, pomíjivé, až se objeví výzva, která se neodmítá. V tu chvíli kniha nabere úplně jiný směr, našel se nejen hrdina, ale mám dojem, že i autor. Londýn je zapomenut a středobodem je malé prosluněné, vínem vonící francouzské městečko, kde čas i život plyne úplně jinak. I když víno nepatří úplně mezi moje oblíbené nápoje, kolikrát jsem se přistihl, že dobré víno s ještě lepším sýrem mi zrovna chybí...
Detektivní zápletka s padoušskou dvojicí byla v příběhu nějak navíc a ani si na ni z filmu nepamatuji. Ale to nevadí, zbylo pořád dost ke čtení i mojí spokojenosti.

9 13.02.2020

Co číst jiného na Silvestra, než Milo Manaru, že... K dílku jako takovému se nutně musí přistupovat s vědomím, že víme, do čeho se pouštíme. Je to prostě Manara. Trochu dobrodružný, trochu historický, trochu (víc) erotický....jen ten konec nějak vyšumí. Dva příběhy zpoza velké louže, každý z opačné strany rovníku. Je dobře, že se Manara snaží o víc, než prvoplánová odhalená těla. Úplně to nevyšlo (a asi je to dobře), ale snaha se cení. Já dostal co jsem čekal a protože jsem nečekal víc, jsem spokojen.

9 01.01.2020

Druhý díl, který u mně byl třetí... Nějak jsem si to popletl a prohodil dva díly. Jak se po přečtení ukázalo, vůbec to nevadí.
Napsat, že Turnus je už jen opakování, že už to všechno dávno víme by nebylo asi fér. Protože jestli 1. a 3. díl popíše CO a JAK, druhý díl odkryje začátek a odpoví PROČ. Je to trochu jiný příběh (i když samozřejmě souvislosti tu jsou), s jinými osobami a částečně v jiné době. Dozvíme se o příčinách světa v silech, o aroganci a cynismu, tak vlastní lidskému druhu. Až si říkám, že tohle by někdo mohl klidně provést - možná jinými prostředky, ale se stejnými výsledky.
Asi se půjdu projít za město, jestli řopíky někdo neoprášil a neprohloubil o 30 pater...

9 07.11.2018

Vrátil jsem se nejméně o 25 let zpět, kdy jsem Zdeňka Šmída neflákal a četl jeho knihy daleko častěji. Bubny Berberů jsem tehdy ještě číst nemohl, protože je ještě nenapsal.
Splatil jsem tento dluh a zároveň jsem odškrtl další položku letošní Výzvy (aneb).
Opět jsem se setkal s jeho hrdiny, které jsem znával z dob, co sjížděli řeky. Nechyběl Bongo, Sumec, Kenny, Lucie a další z vodácké party. Ti si k sobě přizvali další kamarády a dohromady tvořili pestrý tým na cestě Bílou příšerou (pro mně nepochopitelné, že autobus Karosa, ve kterém mi zásadně bylo blbě už po 2 km jízdy) po exotickém Maroku.
Cestopisné vyprávění o expedici je svěží, velmi čtivé a především, což beru jako zásadní devizu Šmídovo děl - humorné. Tak se i příhody, při kterých určitě hrdinům nebylo do zpěvu, natož smíchu mění v něco, na co se po létech vzpomíná s úsměvem a se smíchem čte. Skupina kamarádů projede vším, co je v Maroku nutné vidět - velkými městy na pobřeží, chladným i horkým Atlasem i částí Sahary. S nadhledem jemu vlastním popisuje severoafrickou krajinu i přírodu a zvláště život, zvyky a kulturu běžných Arabů i Berberů. Na rozdíl od běžného návštěvníka-konzumenta, který za celý pobyt neopustí rekreační rezort, nás kniha doslova provleče leskem i bídou severozápadní Afriky a co především, ačkoliv je kniha napsána veskrze humorným tónem, z každé stránky na nás dýchá autorova úcta a velký respekt k tamnímu lidu a jeho kultuře.
Vyprávění doplňují a čtenářovo povědomí rozšiřují krátké naučné boxy a slovníčky základních slov přímo v textu a stručné popisné shrnutí Maroka na závěr knihy.

Maroko bych chtěl vidět a zažít. Díky vyprávění Zdeňka Šmída o to víc. A jak se znám, vrátil bych se bez ženy, ale s velbloudem.. :)

8 27.02.2020

Graficky dokonalé. Perfektní kresba, na velkoformát jsem si zvykl velmi rychle. Poněkud jiný pohled na severské mýty. Rodinka severských bohů je opět pohromadě, jen jinak, než je známe (třeba pokroucené a pocukrované od Marvela), ale Loki je pořád čistokrevný bídák.
A trpaslík? Ten bude vždycky jen trpaslík, i když vyleze na horu....anebo...?

8 31.12.2019

Žádný velký přemýšlení se nekoná, stejně jako na přelomu středověku a novověku. Výživná, drsná jednohubka o staré křivdě a splaceném dluhu v době, kdy se měnily poměry v Evropě. Kdy Evropa jen neochotně opouštěla staré, do té doby stovky let neměnné pořádky. Změny často bolí a i osudy postav tohoto komiksu jsou plné bolesti. A také cti, protože ta jediná ti zbyde, když už nic jiného nemáš a záleží na tobě, jak s ní naložíš.
Námět a příběh polapí, stejně tak i grafika. Líbilo, díky Vojto ;o)

8 24.09.2019

Přečteno na mé poměry tak rychle, že jsem knihu ani nestačil zaškatulkovat do "Právě čtených". Druhá kniha od M.R. Careyho, kterou jsem četl. Oblíbenost autora u mně stoupá. O to víc, že námětem otřepaný příběh dokázal přetvořit v něco, co se čte samo a co není stejné jako desítky podobných knih.
Militantně-vědecká "road-story" z jihu na sever a ze severu na jih a pak vlastně ještě jednou na sever si mně získala a vyvolávala trochu i mráz na zádech, protože i tak by se to mohlo stát, že jednou svět jak ho známe skončí. O dějové zvraty není nouze a příběh sám udrží čtenáře onlajn stejně lehce, jak snadno se přenáší nákaza.
Hladovci, vetešáci a pak něco, co málokdo čekal...no a samozřejmě nejohroženější druh na Zemi - člověk.
Rád doporučuji.

8 22.09.2019