pet-kyval komentáře u knih

[059/11] Co říct? Snad jen, že jsem byla opět příjemně ukolébána prací této autorky a, i když jsem se zezačátku kroutila představě o atmosféře kam text směřoval, nakonec se vše vrátilo zpátky a já zjistila, že to je opravdu ta známá Joy.

Měla jsem roupy dát hvězdičky tři, protože mi tam pořád něco chybělo, ale když jsem se snažila hlouběji rozebírat psychologický profil Amandy, zjistila jsem, že to naprosto odpovídá realitě. Čtenáře nejspíše zarazí to jak moc tíhne k sexu a alkoholu a jak je protivná a výbušná, ale znám takový případ i z reálného života, kdy je jeden z rodičů alkoholik a (dnes už) mladá žena je čistokrevnou českou verzí Amandy. Jen není dvakrát rozvedená.

A to je přesně ono. Realističnost postavy, která se dá nalézt i v opravdovém(?) životě. Žádná smyšlenka a, i když jsou její výbuchy vzteku docela časté, není to hysterie, kterou s oblibou nezkušené autorky užívají a tím svá dílka automaticky tupí a shazují.

Sice to není thriller a ani detektivka, ale má to napjatou strunu dějové linie a i když se většina knihy odehrává v hrdinčině hlavě, neztrácí to rytmičnost a tak celkově text neuspává. Sexuální mini-scénky nejsou hrocené do přehnaných něžností a díky tomu to nepůsobí kýčovitě, lacině. Joy sice píše hlavně pro ženy, ale není to ten druh literatury, za který by se někdo mohl na veřejnosti stydět.

4 24.06.2011

[056/11] (ebook)

Magiera se rychle rozhlédla…
Magiera zaváhala…
Magiera oběhla stůl…
Magiera zahlédla…
Magiera uviděla…
Magiera kopla…

… to a mnoho dalšího se dočtete v rozsahu dvou stran v každé akčnější scéně. Jedna věta za druhou začíná Magierou. Magiera sem… Magiera tam… Až jsem kolikrát začala text parodovat vsuvkami: ,A velká Magiera řekla… Ó, už zase Magiera kopla…‘ Divím se, že jsem nezačala zpívat posměšnou píseň (byla bych toho schopna). Prostě text na zmagoření.

Ale opět mi svitla naděje, že poslední dva svazky se udrží alespoň na průměrné úrovni, protože tentokrát mě nic moc fatálně chybného nezaujalo. Duševní stránka charakterů zeje prázdnotou, v textu se objevují zbytečné rekapitulace a autoři se zbaběle drží pouze vestavěných prostor, protože nejspíše zjistili, že s lesy, loukami, horami a křovím to prostě neumí.

Postavy se dostávají do velmi často směšných a zbytečných polemik o hloupostech, vše jim dochází pomalu a Chapa stále neposlouchají, i když na ně čtyři díly štěká jako smyslů zbavený. Audience se pořádají po nocích, což je sice logické kvůli upírům, ale už nelogické kvůli spánkovému režimu vladaře. Nechápu ani to, proč by česnek nemohl být na trhu i v zimě, když se skladuje stejně jako cibule ve svazcích a místo toho, aby Magiera dveře normálně otevřela, raději je vykopne. Autoři se nejspíše rádi koukají na béčkové akční snímky. Hysterické chování davů převzali očividně z filmů, kde korbely létají po výčepu jak divé (mimochodem, v každém městě existují jen hospody, protože jinam postavy nechodí) a všichni při tom piští a ječí a opět se tu ukáže prvek s “tajným“ úkrytem ve stájích, do kterého v první knize nasoukali mateřskou školku.

Jednotlivé části děje jsou předvídatelné. Najít tajnou cestu do hradu je až primitivně jednoduché. Zbytečně se plýtvá jmény na nedůležitých postavách a každá postava neustále buzeruje členy grupy stylem přines, odnes, lehni, zavrť ocasem a zhebni. No jo, ale pořád to je lepší, než předešlý svazek.

1 20.06.2011

[058/11] Když bych měla práci Joy srovnávat s jejím manželem, dala bych přednost jemu, protože na mě jeho psaní udělalo daleko větší dojem. ‘Můj život se lvy‘ totiž obsahuje daleko rozmanitější spektrum informací a zaobírá se celkovým životem v Africe a soužití jak s divokými zvířaty tak s domorodci a autor v textu předestírá vlastní názory a myšlenky. Ale protože nejsem člověk, který by “ujížděl“ na porovnávání knih naprosto odlišných spisovatelů mezi sebou, berte tuto poznámku jen okrajově.

Jako malá jsem Elsu milovala a díky podmanivé hudbě i brečela. Nestydím se za to už proto, že mě moc věcí na filmových plátnech k slzám neudolá, takže jednoznačně: pocta. Ovšem, po přečtení si konečně uvědomuji, jak je film neuvěřitelně zhuštěný. I když manželé Adamsonovi s filmovým štábem maximálně spolupracovali a podíleli se na “trénování“ a “ovládání“ hrajících lvů, nemohli zabránit výsledné… no, je to prostě film. Kniha mě vyvedla z omylu, že Elsa uhynula krátce po narození mláďat a vůbec ze spousty chybných domněnek, ale i přes známost celého příběhu to bylo do jisté míry zajímavé.

Vadilo mi ale, že autorka ke konci začala zabíhat do stereotypu. Nedá se očekávat, že by zvířata žila každý den novými dobrodružstvími a sama Joy několikrát upozorňuje na “zaběhnutý denní řád“, ale i tak mě to nepřesvědčilo. Podobných knih, z prostředí divočiny, jsem četla několik a vždycky bylo velkým plusem, když autor popisoval svá osobní střetnutí se zvířaty, ať už byla vtipná a nebo dramatická (a vtipná až později). Což není srovnávání jiných knih, ale spíše postrádání povznášejícího pocitu, který jsem s nadšením očekávala, když lvíčata Elsy něco provedla a se zklamáním jsem pak otáčela další list, protože to působilo až neuvěřitelně… prázdně.

5 18.06.2011

[057/11] Vlastně nemám detektivky ráda. Nemám rada ty, které jsou vystavěny jen a pouze na dedukci (spíše spekulaci a neexistujících faktech) čtenáře a veškeré řešení odkazují, až na poslední kapitoly. Ano, je to přeci TEN hlavní důvod a účel detektivek, ale mě to, upřímně, vůbec nezajímá. Mě zajímá, jak postupně detektiv vše zjišťuje a zkoumá a přitom přímo neřekne, co se mu honí hlavou, ale čtenář to je schopen sám vycítit. Nevyslovené “doyleovského“ stylu (v úzkém spektru) je vhodné pro film, ale ne pro literaturu, ne pro mě.

Do kategorie, kterou můžu, patří hlavně historické detektivky a nebo alespoň ty, které se pohybují v historickém prostředí a to to ještě musí být pod hranicí dvacátého století, protože výš, výš už mě zajímají jen “gangsterky“ a “noirovky“.

Soudce Ti je klasika. Klasika, na kterou nedám dopustit. I když se stylem nových obálek vůbec nesouhlasím (rovný hřbet mi u tenkých svazků neimponuje), nemění to nic na (pro mne) ideálním obsahu, který jsem si oblíbila už… dávno. Najdou se i slabší příběhy, ale ‘Lakový paraván‘ k nim rozhodně nepatří. Vše je typicky krásně promícháno a zakomponováno, spousta věcí spolu souvisí a pro lidi, kteří s detektivkou začínají je to naprosto ideální a při odhalování vraha, lupiče, zvrhlíka, … nejste na přehnaných rozpacích. Autor si nehraje na “mistra zmatku“, protože to prostě nepotřebuje. Pohrál si s historií, se skutečnou postavou, s prostředím a kulturou a úplně to stačí. Viďte, milý Watsone.

2 13.06.2011

[055/11] Okrajové životopisy, které používají historické události jen jako berličky pro další pohyb slavných osobností, mám vcelku ráda. Vyplívá z toho, že se text musí brát s odstupem a mezilidské vztahy nemusí vycházet z reality, pouze je nahradila fantazie a spekulace autora. Ale když se to umí, nemám tomu co vytknout.

(013) ,,Taž se, kdykoliv se můžeš tázat, a teprve potom si utvářej úsudek.“

C. C. Bergius podává život slavného vojevůdce velmi realisticky, ale chybí tomu hloubka, které se dalo jen velmi těžko dosáhnout, díky malému množství informací z osobního života. Mongolové nevedli záznamy o vztazích, ale o politice, účetnictví, organizacích armád, plánování jednotlivých tažení a sestavování zákoníků. Kromě pomsty nic osobního nesmělo zasahovat.

(139) Proč musíme věčně zabíjet? Abychom mohli žít? Cožpak je život šílenství?

Co musím autorovi pochválit, tak (podle mého názoru) naprosto dostačující popis strategie Mongolů, jejich útrapy a úskalí, která nemohou při jednotlivých taženích chybět. Neuvěřitelná houževnatost, odvaha, ale i hrdost a pomstychtivost. Dalo by se říci, že na rozdíl od jiných podobných románů, si autor od Čingischána zachoval patřičný odstup a i přes jeho neskutečnou schopnost dobývat a velet svému lidu, pohlíží na něho jako na člověka krutého a “bezcitného“, který vychovával své syny v muže tehdejší doby a nebál se sebrat jim “hračky“, které později zadupal do písku Gobi.

(187) ,,Velký není ten, kdo vítězí v boji, nýbrž ten, kdo vítězí sám nad sebou

Ale celé to všechno chtělo více se zaměřit na rodinné vztahy, které se pohybovaly pouze mezi hlavou rodiny a jeho ženami. Je to škoda. Docela by mě zajímalo jeho dětství a to, jak podrobněji vychovával své syny (které vídal jen tehdy, když zrovna nesekal hlavy), co pocítil, když zachránil jednu ze svých žen od únosců a jaký vztah měl s třetí manželkou a co se s ní později stalo. Místo toho děj postupuje skrze jednotlivé bitky a půtky, rozebírá podrobně jednotlivá tažení a finální čtvrtá kniha se už věnuje jen a pouze válce a výzvědným tažením do Evropy. Škoda.

(458) ,,Jestliže jsme donuceni spojit se se zrádci, činíme tak jen proto, abychom je zničili.“

3 12.06.2011

[054/11] Byla bych neupřímná, kdybych rovnou neřekla, že mi slečna Marplová nikdy k srdci nepřirostla. Sice je tohle má první kniha od Agathy Christie, ale filmová zpracování jsem viděla snad všechna a co se pamatuji, s touto starou zvídavou dámou mě zaujaly pouze tři příběhy.

Už jsem zapomněla, kdo byl vrah, ale jakmile bylo poprvé zmíněno jeho povolání, všechna kolečka zapadla a strojek se rozjel. Takže zbytek knihy už pro mě bylo jen utvrzení se v mých vzpomínkách. A je to špatně, protože jsem nebyla napnutá. Jenomže s tím už dnes nic nenadělám.

(220) ,,Věřit lidem je velice nebezpečné. To už léta nedělám."

Poprvé jsem otevřela A. Ch. v podobě povídek, ale nesedělo mi to. Bylo to příliš rychlé a nepochopitelné a ani jsem to nedočetla a proto bylo toto čtení spíše takové šlápnutí do neznámých vod jezera Loch Ness. A že to hezky šplouchlo. Dokonce mě to i bavilo, i když to finální rozuzlení bylo poněkud zdlouhavé na tak útlý svazek. Na slečně Marplové mi nejspíše vadí převážně ta absence policie. Většinou totiž hrají takovou oťukávací roli, která se v jiných jejích příbězích uplatňuje lépe. Tak či onak se nejspíše k autorčiným knihám zase jednou vrátím.

2 06.06.2011

[053/11] (ebook) Docela se těším, až definitivně skončím s posledním dílem, protože se už ani nesměji. Není to smích škodolibý, ale spíše uculování se nad tou lacinou smrští lidského uvažování a slohu ze středoškolských hodin mluvnice. Beru to ale tak, že pro mládež se psát zkrátka musí, i kdyby na chleba nebylo a kdo je chytrý, vypracuje se dál bez větší újmy.

Vlastně je to lepší, než předešlé dva díly. Ale(!) kromě toho, že se paní Meyer trošku zmírnila v užívání přemrštěných emočních výkladů o fyzických proporcích, je to vlastně stejné. O to horší, že neumí používat rovnoměrně akční sekvence a vše hrotí do posledních stran a finální kapitolu ponechává pro vyobrazení dalšího děje. Beru, že se tu už na každé straně neobjevuje jeho ‘krásný pokřivený úsměv‘, ale o to víc se zaměřila na neustálé omílání o sebeobětování se pro prince s kůží barvy hašeného vápna. Vlastně mě štve, že Bella vůbec nepřemýšlí a nedokáže se poučit z toho, jak si opakovaně všímá jen a pouze povrchních a lživých věcí a nesnaží se prohlédnout pod povrch každé věci, která svou falší a jednoduchostí buší do očí.

Co se ostatních charakterů týče, nemají žádný vývin. Čekala bych, že se budou v průběhu měnit, ale nic. Možná to je i tím, že na upírech se za dva roky moc věcí nezmění, spolužáci ze školy jsou z děje naprosto vymazáni a velký taťka šerif… pche… Ani ti pubertální vlkodlaci nezaznamenali žádný vývoj, jen Jacob je o moc větší hulvát, než se na první pohled zdálo. No jo, ale proti gustu…

Nemyslím si, že se k této sérii někdy vrátím, protože neskýtá nic, co by mě k tomu přimělo. Je to na mě až příliš suché a nijaké. I když ta původní myšlenka vytvořit sexuální a vztahový podtext tam (fantasy), kde se v takové míře nikdy moc neřešil, vypadal původně slibně.

3 05.06.2011

[050/11] Neměla jsem ani nejmenší pochyby o tom, že to bude skvělé, báječné a vůbec dokonalý sukces a místo toho jsem si neuvěřitelně natloukla ústa.

(147) ,,Bůh bdí nad pitomci."

Je to sekaná nadstavovaná něčím odporným. I když struktura je z (opravdu) velké části podobná původní sérii, nedosahuje její kvality ani za mák. Neumím si to vysvětlit jinak, než že si do toho autor nechal pindat, práci provedl zbrkle a omámen mamonem úspěchu to jednoduše odfláknul. Churchil čé če mi prostě chybí. Byl to charakter, kterého si člověk vážil, ale Mallory je jen chabý dvojník přidrzlé Laury a při tom ona sama měla mé sympatie, což se o new hrdinovi říci nedá. Nejenom, že je naivní na to, jaký má být cynik, ale zároveň ta jeho přidrzlost není ani nic příjemného pro třetí stranu (čili čtenáře). O ostatních postavách nemluvě. Jediný, kdo si snad uchovává svoje kvality, které hodně připomínají šamana Sheviho, je Sophie.

Zatímco v původní sérii se celkové vztahy tak nějak vyvíjely a postavy měly jednoduše čas na to, aby na sebe mohly vzájemně psychologicky reagovat, zde je to vyloženě sobecká smršť, ve které jsou mantinely vystavěny ještě před tím, než je položen základní kámen. Na víc tam jsou (což byl pro mě šok) nesmyslné chyby v detailech. Když mám vzít jeden bez spoileru, vyberu si případ, kdy Mallory krade dodávku a vytáhne švýcarský nůž, který by – čistě logicky – vůbec neměl mít. (Jestli jsem jen jeho přítomnost nezaregistrovala, omlouvám se.)

Nejvíc mi ale čtení znepříjemnil samotný příběh. V původní sérii se o křesťanství autor zmiňuje v příjemných mezích a čte se to velmi dobře, ale tady se zaměřuje na vyústění v sektářství a to už je na mě trochu moc. Ta stádovost a neschopnost myslet ve větším rozsahu. Strach z jiných lidí, jiných myšlenek, jiných kultur a názorů. Strach z pohlavárů a papalášů zbabělých oveček… Ale vždyť ona to je vlastně realita. Kdyby papež řekl před všemilujícím davem, aby mu každý políbil palec u nohy, že bude tímto požehnán, většina to udělá a ani nad tím nerozjímá.

3 03.06.2011

[052/11] (ebook) No a co, že to napsal Terry Pratchett. Já se z něho na zadek ještě neposadila a nejspíš ani neposadím. Snad jsem dokonce i naštvaná a zhnusená, protože takový druh knih, jako je třetí díl, vyloženě nesnáším. Kniha je to mizerná a aplaus si rozhodně nezaslouží ani od božích hovádek. Už se jen modlím, abych nenarazila na něco horšího.

Příběh je to nudný a nezajímavý. V mnoha ohledech to Terry vzal přes kopírák a nevymyslel nic nového a ani originálního. Magická hůlka? Jen dvojvaječné dvojče zavazadla. Oba předměty se umí “tvářit“ a oba mají jisté emoce. Postavy? Lezou na nervy. Kdyby ta úžasná a jedinečná holčička přepadla přes okraj, srdéčko by mne nebolelo, ale naopak zaplesalo. Vtip? Kdeže. Snad jen sem tam něco zpočátku a pak jedna maličkost ke konci, ale že by to byl kdo ví jaký nářez… ? … Zapomenó, strécu!

Hodně mi vadily neustálé narážky na rozmnožování pozeměplošťanů. Nejsem rozhodně puritánský člověk, ale když je celá kniha jen o tom kolika způsoby se dá polopaticky mluvit o souloži a prostředcích proti početí, je to na mě jako pověstný rudý prapor na býka, i když všichni dnes už víme, že býci jsou barvoslepí. Jako by autor neměl o čem psát a tak se chytil toho nejokrajovějšího tématu, které se snad ani ve fantastice nenosí. Jako by to byla celodenní náplň každé babky kořenářky z tohoto jedinečného vesmírného tělesa, trávit pulce v jezírku a vařit vajíčka slepicím.

Toleruji tu celkovou myšlenku plovoucí desky, i když to má fůru nedostatků a nevysvětleného, což očekávám, že se v průběhu série vysvětlí, tak nějak samo. Je to přeci autorův svět, ale stejně pořád, tak nějak nechápu, co je na něm tak neuvěřitelně fantastického. Humor i fantasy se dá psát o hodně lépe a tohle opravdu není nic nadpozemského. Jestli mě zklame i ‘Mort‘, nejspíše se na celou tuhle taškařici vykašlu a to pěkně zvysoka. (Ale vím, že teď lžu, poněvadž to dočíst musím, už jen kvůli sobě, protože sci-fi + fantasy mám na předních příčkách a tohle je zkrátka nemilý základ četby..)

2 31.05.2011

[051/11] (ebook) Nechystala jsem se to číst a nechystám se vidět film. Jenže, když už na to člověk narazí a má k dispozici trochu toho přebytečného času, proč do toho nejít, že?

Na první pohled vcelku originální kresba a zajímavé prostředí, ale to je tak asi vše. Klasický styl ala Amerika a žádná originální myšlenka. Nenadchne, nepobaví, nezaujme. Skoro žádný text a když už se začne mluvit, jedná se jen o silácké řeči. Nechápu, proč se A) velký drsný záporák musí chlubit se svými úmysly, a nebo B) opět velký nabušený dobrák, který se sebeobětuje, musí spílat všem “bad boys“. Opravdu mi uniká, proč se to stále dokola používá, když se jedná o kýč jako to p***e. Má prostě říct: ,Drž hubu, d***e!‘ Žádné štrachy, žádné zdržování a PCHEU a hlava letí vdál, až za horizont.

Kromě kresby na tom nic není a ještě ne vždy je dotažená na maximum. Poměr třetin je nevyvážený. Dlouhý začátek. Středně dlouhý prostředek. Useknutý konec. A pointa mamky? Chtěli sehnat důkazy… no to je toho…

4 30.05.2011

[049/11] Recenze většinou nečtu, ale v době, kdy tato kniha vyšla, zaujala mě hned na první pohled ta dokonale fádní obálka a čím déle jsem se na ni dívala, tím méně tuctová mi připadala. Později jsem na ni narazila ve výprodeji. Chodila jsem kolem ní zhruba tři týdny a stále dokola se mi vracela vzpomínka, že už jsem ji někde viděla. … Už ji mám. A jsem ráda, že ji mám.

(078) Když někoho zasáhnu, neberu to jako vítězství, ale jako důkaz toho, že hraju hru dobře.

Nevím, proč mi autisté připadají tak zajímaví. Mají schopnosti, které mít “normální“ člověk nikdy nebude, ale přesto stojí na okraji společnosti. Čím je to zapříčiněno? Společností samotnou? Každopádně je tato kniha naprosto fascinující, protože nám podává pohled na svět očima někoho, koho nemůžeme nikdy poznat a při tom je to (v rámci možností) věrohodné a uvěřitelné. A to celkové dilema nad touhou zůstat sám sebou a naopak udělat něco pro to, aby jedince tato směšná společnost začala uznávat a přestala se dívat skrz prsty...

(240) Nechápu ta pravidla o vyrušování. Pro mě je vždy neslušné vyrušovat jiné lidi, ale zdá se, že ostatním lidem to tak nepřipadá, jestliže mě vyrušují za okolností, za nichž bych je já nevyrušoval.

Ke konci jsem začala být smutná, což se mi normálně nestává. Ten smutek byl na hlubší úrovni, než pouhá lítost nad osudem. Celé to rozjímaní o rychlosti světla, temnoty, o živosti hvězd a jedinečnosti. Já vám prostě nevím… Má to sílu, hloubku a není to jen plakání nad hrobem ubožáka a zoufalce, který nikdy nic nedokázal a jen chlastal a nebo fetoval. Ne, Lou, byl/je/bude pašák. Silná postava a charakter, který se vyvíjí tak maximálně, jak jen na autistu může. Poznává, že ne každý “normální“ člověk je normální a dobrý a přemýšlí nad otázkou vlastní indispozice. Škoda, že nad tím lidí nepřemýšlí víc.

(300) Znát před činem důsledky je důležité. Někdy však ty důsledky nejsou zřejmé.

PS: Upozorňuji, že se to odehrává v budoucnosti. Lou se narodil až po roce 2000 a je mu více jak třicet let (možná čtyřicet), takže zmíněné technologie jsou pouze fikcí.

2 28.05.2011

[048/11] (ebook) Těžko psát o dobrých knihách pochvalné komentáře. Těžko psát dlouhý komentář o něčem, co se slovy jen stěží dá vyjádřit. Není to ani tak pro náročnost textu, jako jednoduchost myšlenky, která je natolik pravdivá a reálná, že by se každým dnem mohla stát běžným životem.

(EB str.: 096) ,,Chcete umřít?“
,,Ne. Ale možná mě mrzí, že už jsem neumřel. Když žijete, tak máte smrt pořád ještě před sebou.“

Nevíme, co se stalo, proč se to stalo a co to zapříčinilo a přitom toho známe více než dost. Prostě se to jednoho dne událo a je to tak. Nevíme jména přeživších a nevadí nám to. Nevíme, co se podělalo a nevadí nám to. Nevíme, kdo to provedl a… je nám to jedno. Stejně jedno, jako muži a chlapci, kteří v tom musí žít. Nemluví o tom, prostě žijí, dokud mohou žít a jsou rozhodnuti to vyřešit vlastní rukou, jakmile si někdo usmyslí ukončit jejich existenci. Vystačí si s jen malým množstvím slov a stále se opakující konverzací a přitom pomocí takové trošky dokáží vyslovit vše, co potřebují.

(EB str.: 045) ,,A my jsme ještě pořád ty hodný?“

Spíše než krutosti jednotlivých pasáží jsem si všímala toho tichého souboje otce a syna. I když je kanibalismus hrozná věc, v krizové apokalyptické situaci by se většina zachovala stejně a kdo ne, byl by sežrán. Jsem převážně realistka a tak mě to ani přinejmenším nešokovalo, ale překvapila mě ta neuvěřitelná kontrastnost lidské morálnosti, která přímo vystupuje na povrch. To naprosté postrádání touhy po uchování lidstva, kterou nahradilo uchování sebe sama. Kanibalové se vůbec nezaobírali otázkou přežití druhu, ale pouze přežití jedinců a i ti, co žili vy skupinách, se museli postupem času pozabíjet. Zachovali by se lidé stejně? Myslím, že ano. Není to nic filozofického, ale váha této myšlenky naprosto demoluje ty utopické kecy, které nám jsou neustále předestírány.

(EB str.: 009) Zdvihl obličej ke světlající obloze. ,,Jsi tam?" zašeptal. ,,Spatřím tě v poslední chvíli? Máš vůbec krk, aby tě šlo uškrtit? Máš srdce? Buď navěky proklet... a máš vůbec duši? Ach Bože," šeptal. ,,Bože."

Život prostě není Hollywood.

10 25.05.2011

[047/11] První faktor, který mě přesvědčil o koupi: sci-fi. Druhý faktor: Polaris. Po součtu mi to za rovnítkem vyhodilo hypoteticky zajímavé počtení do veřejné dopravy, nad kterým zabiji jinak promarněný čas. A zklamána jsem opravdu nebyla. I když příběh postrádá ten vzrušující a napínavý náboj, který jsem tak nějak očekávala, nebylo to zase až tak zlé. Pomalu, ale jistě, se mi zase vrátila chuť na sci-fi příběhy a když nepočítám ‘Stroncium‘, jedná se o první větší zastávku letošního roku.

(187) Sue Choprová mi kdysi řekla, že čas je vektor. Má šipku. Pohybuje se jedním směrem. Když dáte dohromady dřevo a oheň, dostanete popel. Když dáte dohromady oheň a popel, nedostanete dřevo.
Mravní principy mají také šipku. Například: Pusťte si pozpátku film o Druhé světové válce a obrátíte jeho morální logiku. Spojenci podepíší mírovou dohodu s Japonskem a krátce na to shodí bomby na Hirošimu a Nagasaki. Nacisté vytahují kulky z hlav Židů vyhublých na kost a vracejí jim zdraví.

Pan Wilson mě docela i zaujal. Sice jsem nebyla napnutá jako kšandy, ale celkový děj byl ucházející, i když postrádal dynamiku. Ale možná to tak bylo schválně a mělo se spíše jednat o jakýsi situační popis. Budoucnost je to relativně blízká, ale tím, že jí prostupují Chronolity z její vlastní budoucnosti, dostává to celé docela šmrnc.

(191) Život nemá smysl, když člověk nemůže alespoň jednou za čas žít.

Trošku na mě dýchl psychologický nátlak z neustálého sledování federálními úřady a spol. Sektářské myšlení a snad i nějaký ten nátlak ala '1984'. Autor si vzal hodně z různých a někdy naprosto odlišných děl a žánrů, ale přitom zvládl kočírovat svůj vlastní příběh, do kterého vložil i kus sebe a přitom se nezamotal do přehršle odborných výrazů a místo toho postavy utlumil časovým posunem s tím, že to je důležité pro samotné charaktery, ale už ne pro čtenáře. Ale to téměř závěrečné “amerikášství“ … no, no, no,…

(266) Dnes věřím, že budoucnost je možná.

1 25.05.2011

[046/11] On to prostě musel být neuvěřitelně veselý člověk. Jeho kritický pohled na americkou společnost krásně dokresluje svým typickým a vybroušeným humorem. Jen je neuvěřitelná škoda, jak málo je u nás vydáván.

‘Ukradená banka‘ je mou oblíbenou knihou od Donalda E. Westelakea a mám ji přečtenou snad čtyřikrát. Je to takový můj humoristický miláček, což zní dětinsky, ale nic upřímnějšího a pravdivějšího mě aktuálně nenapadá. Humor se prostě musí umět.

Ne každý ovšem tyto knihy patřičně ocení, protože vtípky nejsou nahuštěné do jednotného toku, ale nachází se jen místy, ale o to pádněji na čtenáře zapůsobí. Poprvé v životě jsem si uvědomila, že knihy o Dortmunderovi si udržují jisté dějové schéma a tak se stavbou a zvraty moc neliší. Kelp vyhledá Dortmundera. Sentimentálně poplkají. Kelp vybalí absurdní pokus o kasu a začne se shromažďovat skupinka těch nejlepších(?) šoférů, kasařů a vůbec zločinců všeho druhu, kteří po důkladné přípravě podstoupí delikt se spoustou obtíží a jen málokdy z toho něco vytěží. A to je právě ono. Ta absurdita celého příběhu. (To, že u toho policisté a agenti vypadají jako volové… to už je jen příjemný bonus.)

5 20.05.2011

[044/11] (ebook) Příště, až zase u nějaké nové autorky a u její první knihy budu psát o tom, jaký má pisatelský potenciál, zasekněte mi krumpáč do zad a svrhněte mě do Macochy, protože jinak bych si musela se sebevražednými sklony pomoci sama. (A to se pak krumpáč zasekává těžko.)

Já: ,Do prkýnka dubovýho. Já se na to v****u!‘

Z potencionální pisatelky thrillerů se vyklubala jen další emocionálně zastydlá ženská, která celou knihu píše o citech. Kde je ta dramatičnost? Kde je napětí a zatajování dechu? Jen emoce, emoce a ještě jednou emoce. Kecy. A pak zase emoce a emoce a emoce.

Ale já vím, kde je problém. A) Nakladatel stanovil hloupé podmínky a donutil celou knihu přepsat. B) Přečetla až moc dopisů od naivních čtenářek a nechala se ukecat. C) Pro prachy sepsala rychlo-kvašku. Nic jiného v tom nebude, protože ona by klidně mohla z Everestu na všechny fandy hodit bobek a vydat se pořádnou spisovatelskou dráhou. Klidně.

Kniha je plná nesmyslů a zbytečného odpadu, který by se mohl vyškrtat. Postavy reagují přehnaně. Mezi Norou a Patchem dochází ke scénám, které by samy o sobě vydaly na celou knihu, ale jediný kdo by mluvil (ječel), by byla Nora. Ji samotnou by v hysterii nepřečůrala ani ta největší fena v okrese a je vidět, že pohovory u psychiatra vyloženě postrádá. Navíc si autorka nedokázala vymyslet nové kulisy a drží se klasiky: bary, herny, škola, pláž, dům a auta. Pro další dějové zvraty si vymýšlí ty nejpovrchnější záminky a navíc, cokoli, co se týká Marcie, Patche a Scotta, je průhledné jako pramenitá voda v Petriho misce. A vůbec to finále je takové… laciné.

A jaké zní pravidlo pro (nejspíše) každou z jejích knih? No přeci: O vrahovi se v žádném případě nemluví špatně. O něm se nemluví vůbec.

6 19.05.2011

[045/11] Mám ten příběh ráda, ale připadá mi, že kniha nemá takovou atmosféru a spád jako film. Není to horor, ale thriller. Psychologický thriller, který stojí minimálně za shlédnutí a to už jen proto, že, snad kromě Rosemariina výletu na chatu, snímek obsahuje vše co samotný text. Osobně upřednostňuji film, což je u mě takový malý úlet, ale kniha mi bez hudby tu atmosféru zkrátka neevokuje. (Další varianta by byla pustit si ke čtení soundtrack.)

Rosemary je fajn holka. Taková typická americká ženuška ze šedesátých let, ale přitom se autor držel zpátky a při její tvorbě nezašel až do extrému ‘Stepfordských paniček‘. I když většinou nemám ráda hysterčení hlavních hrdinek (aťsi z jakéhokoli důvodu), Ira Levin nebyl ten typ spisovatele, který neví co s prsty na psacím stroji a místo trapnosti a neuvěřitelnosti nám předestírá srozumitelný a propracovaný profil jedné ženy, která si až do konce vyobrazeného úseku jejího života nepřestává uchovávat naději na zářné světlo na konci tunelu.

Tak nějak mi připadá, jako by to Ira Levin sepsal vyloženě pro kinosály. Jestli je to pravda nemám tušení, každopádně se ale vyhýbá zbytečnostem a tak to nepostrádá šťávu vybuzenou správným satanistickým kořením. Ovšem, dát tomu pět hvězdiček nedokážu. Škoda.

3 17.05.2011

[033/11] Byl to můj takový malý souboj a jediný důvod, proč jsem to vůbec dokázala dočíst, byla nechuť mít podobný rest na seznamu nedočtených knih. 'Dítě divočiny' je zdlouhavý popis ničeho, o ničem, o nikom a pro nikoho. Jediný vhodný čtenář je snad jen dítě z města v předškolním věku, které nikdy nevidělo setbu, naháňku a nebo rybolov.

První den, kdy jsem to otevřela, jsem byla schopná číst jen do strany třicet. Třicet stran o tom, jak se malý kluk válí u potoka a nedělá nic. V první třetině svazku jsem “poslouchala“ skuhrání dítěte, jak moc by si přálo mazlíčka. Srnečka, medvídka, mýválka, veverku,… (ECH!) Následovalo radostné popisování, jak je to získané zvířátko úžasné, dokonalé a neuvěřitelné a mezi tím se plakalo nad smrtí nepodstatné a nedůležité postavy, která prohodila snad jen dvě věty.

Ke konci měl proběhnout vzrušující lov na smečku vlků a medvědího zabijáka, ale celé to bylo suché, jak podrážky saharského beduína a celkový konec, který mohl být jen ve formátu: domácí mazlíček bude žít až do smrti na dvorku / uteče do lesa za potencionální družkou / nebo ho prostě a jednoduše odstřelí, se ukázal jen jako prachsprosté emoční vydírání, nad kterým jsem, přiznávám se, usnula.

Suma sumárum, je to nuda. Nemyslím, že by to bavilo chlapce, nevěřím tomu, že by to bavilo dívky, ale přiznávám, že jako první knížka to nemusí být špatné. I když ty popisy lecjaké houštiny dítě musí odrovnat. Jako trest za rozbitou porcelánovou mísu myslím dobré.

[043/11] Překladatelka to prostě pokazila. Alespoň o tom, že se některé výrazy vyskytují v originálním znění docela pochybuji. Jedna z mála věcí, co mě dokáže vyloženě naštvat je, když se překladatel ve filmu a nebo knize snaží počeštit hlášky. Nejenom, že to zabíjí humor, ale zároveň to čtenáře staví do pozice naprostého hlupáka, který si podle tlumočníka neumí ani zjistit pointu. A právě zde můžete vidět podobné zrůdnosti jako: Jiří Bartoška, Občanské judo, Žena a život,… Až se mi obličej stáhl do grimasy ala “Ichi the killer“.

(068) ,,To, že dělám špatnou práci, nemusí znamenat, že ji dělám špatně."

Co zase musím vytknout autorovi, tak to typické americko-anglické téma krátkého rozhovoru: A: ,Československo už není, teď se to jmenuje Česká Republika.‘ B: ,Áááhááá…‘ Větší kýč tu už snad nenajdete. Možná, že autor umí dobře prezentovat práci scénáristů svým hereckým výkonem v neuvěřitelně populárním seriálu, ale sám o sobě zrovna originálním humorem a nápady nesrší. Spíše naopak.

(249) Ze strachu jde hrůza.

Další chybu nevím ke komu přiřadit. Možná to zkazil autor, možná překladatelka, ale v prvním popisu měla Sára oči světle šedé a po zbytek knihy světle hnědé, až skoro do konce, kdy se změnily na světle šedé se zeleným zábleskem… Jasně, jsou to drobnosti, ale i v drobnostech se skrývá vysoká výpovědní hodnota o celé práci na knize.

Celkově mě ta kniha ani moc nebavila. Takové trochu přeplácané cosi, co by mohlo být dobré, ale není a nebude. Zajímavé okamžiky se jeví zajímavými jen chvíli a postavy jsou takové… nemastné a neslané, někdy až nebetyčně nudné. Průměrná špionáž, která byla napsána docela zbytečně, ale stále jsem od toho očekávala něco daleko horšího na motivy stejnojmenného filmu s N.C. .

(192) ,,Demokrati knížky nečtou. Lidi nečtou. Lidi na filozofii serou zvysoka. Jim jde o jediné - aby jim vláda dala takový platy, aby se dostávali výš a výš. Rok za rokem. A když se jim platy přestanou zvyšovat, tak si zvolí novou vládu. To chtějí lidi. Tohle, kamaráde, je demokracie."

3 13.05.2011

[041/11] (ebook) Během čtení jsem přišla na milion krutých způsobů, jak začít tento komentář, ale asi jsem v těch nočních hodinách změkčilá a nebo jen unavená, protože mě nic nenapadá. Ovšem, já se do toho dostanu…

Celkový koncept se drží osnovy z předešlé knihy, jen tu řádí jiné spermie. Hormony a testosteron zmoklého psa, velkého jako dům. Už TO je bizardní, ale dejme tomu. Neodpustím si ovšem upozornit na tu absurditu v momentě, kdy Jacob vysvětluje své nové funkce a dysfunkce, mluví o komunikaci členů smečky a pak si jen tak odběhne do hájku na pokec se soudruhy, ale při tom nemůže vědět, jestli jsou zrovna všichni online. Dále… Na to, že je Bella relativně dospělá a do kina chodí na horory, ví, že po světě běhají pobledlé tváře s apetitem zaměřeným na lidskou fašírku a vyloženě ji to fascinuje, strašně dlouho ji trvá, než se ta ozubená kolečka v pihovaté kebuli dají do pohybu. Kniha se dá přeci natahovat i jinak a tak stále nechápu, proč musí autoři ze svých postav dělat vyloženě blbce.

Co bylo dalším zklamáním, tak neschopnost vymyslet jiné popouzející přezdívky pro dvě znepřátelené skupiny nadpřirozených “savců“. Pijavko? Pse? No to je teda fakt originální! A ten popis hradní věže… ajta krajta… No, ale komu by se opravdu stýskalo, ke konci si zase může užít ten “typicky pokřivený úsměv“.

Suma sumárum, vcelku stejné jako první díl, jen více (ne)logických chyb.

1 11.05.2011

[042/11] Tento svazek má svůj specifický styl. A nejenom styl, ale po dlouhé době jsem se setkala s něčím, co by se mělo číst jen a pouze na jednu dobu. Jinak to postrádá původní efekt. Sama jsem to četla na dvě doby a ještě v půli jsem byla - díky čtyřiadvaceti hodinové pauze na třicáté straně - přesvědčena dát pouze tři hvězdičky, ale dnes jsem se rozhodla, že těch posledních 145 stran dočtu na jeden zátah a udělala jsem dobře. Protože tím jsem pochopila tu pointu. Ne, neumím si představit to čtení více rozkouskované.

(083) ,,Bolest je prostě bolest, to se jinak vysvětlit nedá."

Rjú Murakami, bude autorem pohybujícím se v jazykových extrémech plných násilí a sexu, skrze které se bude snažit vyjádřit své myšlenky a názory na společnost. Na to jsem si už zvykla, ale i tak na mě některé scény dokázaly opravdu zapůsobit něčím nepopsatelným.

(121) ,Ať člověk působí sebešťastněji, nikdo netuší, co se mu děje v duši, proto je chyba posuzovat lidi podle toho, jak vypadají. '

(172) ,,Myslím si, že každej člověk je svůj, ale když se setká s někým dalším, jeho osobnost se v důsledku toho nepatrně změní. Vlastně se z něho s každým takovým setkáním stane jinej člověk, protože pomocí jiných lidí se utvrzuje ve svém vlastním já."

Celá kniha je sestavena naprosto jednoduše: všechno spolu souvisí. Někdy se to může zdát jako silný extrém, ale právě ta psychologická zhuštěnost utváří TO, něco. Ve výsledku z toho mám smíšené pocity, vesměs pozitivní a prvotní zmatenost je už někde úplně jinde. Ke knize se určitě vrátím, protože říká jen pravdu o lidech a pro lidi, kteří na očích nemají jen ty pitomé růžové brýle, ale dívají se někam hlouběji. Ten kdo se na vás usmívá, může klidně zrovna myslet na to, jak vám vyráží zuby kladivem a nebo zabodává pletací jehlu do týla. Jo, lidé jsou “zlatí“.

(029) ,,Copak tobě nedělá dobře, když můžeš mlátit chlapa? Já bych je mlátila furt!"

6 09.05.2011