Peleus komentáře u knih

Je zajímavé pozorovat abstinenty zaraženě tápat a hledat způsob, jak se vyjádřit ke knize světově proslulého autora, jenž dal světu Volání divočiny, Bílého tesáka či Mořského vlka. Jednak je Démon alkohol zcela prostý ambicí po literární nesmrtelnosti, jednak nejde o žádného Bukowského, aby se na autora dalo koukat skrz prsty.

Naproti tomu skupina čtenářů mající zkušenosti s alkoholem oceňuje autorovo pokynutí rukou a pozvání za oponu divadla zvaného život, přičemž jako zkušený rekvizitář má plné vitríny vlastních zážitků a nestydí se upozornit na fotografie z her, jejichž hrdinou byl ...i proti vlastní vůli. Buď to, anebo je hodnocení 83% dané jednoduše tím, že většina národa **astá!

13 05.12.2018

Obecně knihám o sportu přidávám hvězdičku navíc kvůli výchovnému působení, neboť si myslím, že jsou lepším využitím papíru než další kuchařka od tzv. celebrity nebo ikstého dílu upíro-vlkodlako-kouzelnicko-pateticko-dobrodružně-ufňukané ságy.

Bohužel dílko sympaťáka a dříče Alberta Péreze musím charakterizovat jako málo přínosné. Plusem jsou informace z jeho dětství, avšak pouze velmi kusé, bez vysvětlování kontextu. Dozvíme se tedy, že matka žila s drogovým dealerem, ale již ne proč, když byla tak poctivá a správná, jak o ní autor píše. Dočteme se, že Alberto Pérez odcestoval do Miami, ale celá věc působí tak, že si to prostě jednoho dne řekl, vyřídil "jakési" papíry a jen tak odletěl a následně i zůstal v USA. Pěkná pohádka, ale přece jen moc pohádková.

Pokud jde o cvičení, nezjistíme nic užitečného. Mnohem přínosnější jsou jeho videa, kde vidíte, jak se který pohyb provádí. Tudíž samotná kniha bez videa za mnoho nestojí.

Jste-li fanoušky programu ZUMBA, vlastníte originální DVD, kupujete si originální oblečení a v seznamu skladeb přehráváte Zumbando Por Un Sueño, směle si knihu pořiďte a doplňte si fanouškovskou sbírku o další "artefakt". Pakliže hledáte knihu o fitness životním stylu, hledejte dál!

6 05.12.2018

Plukovník pitomec. Tak nějak bych nazval knihu, jejímuž hrdinovi ani trochu nefandíte a když vidíte, jak urputně se brání osudu, jenž mu nabízí pomocnou ruku, stále intenzivněji si ťukáte na čelo.

Uniká mi, co tím chtěl autor naznačit. Zda mu šlo o fenomén oficiálně pohřbených vojáků, kteří ve skutečnosti nebyli mrtví a museli svádět boj s úředními lejstry? Zda mu šlo o typicky francouzské téma "monetizace" mezilidských vztahů? Či se autor rozhodl jednoduše předložit čtenářům příběh, který se mohl dost dobře odehrát v době, kdy žil?

Ať už je to jakkoli, jde o neurážející dílo, jež ve mně nezanechalo hlubších pocitů (kromě antipatie k plukovníkovi), a tak ho neřadím k autorovým nejzdařilejším.

7 20.11.2018

Pravidla úspěchu na americký způsob aplikovatelná v amerických podmínkách určitou vrstvou Američanů.

V českých podmínkách se jde inspirovat některými radami, avšak skutečně jen některými. Navíc se mi zdá, že kniha je určena spíše pro tzv. podnikatele, než pro obsluhu pokladny v supermarketech (pokud se ovšem tito lidé nehodlají vydat vstříc nejistému živnostníko-OSVČ-s.r.o.-a.s. dobrodružství).

Kupříkladu se autor velmi snadno rozpovídá o součinnosti v rámci tzv. komunity nebo zmíní vstup do Rotary klubu, což působí jako zcela zřejmá záležitost. Nicméně: "Členem Rotary klubu se může stát jen ten muž či žena, kdo byl k členství vyzván. Členy klubu jsou dospělé osoby hodnotného charakteru a pověsti, které jsou významnými osobnostmi v profesi, v některém podniku, organizaci nebo instituci, nebo kteří mají jiné významné společenské postavení." Tedy vzato kolem a kolem, nepotřebujete být členem žádné komunity, jste-li již "dospělé osoby hodnotného charakteru a pověsti, které jsou významnými osobnostmi v profesi, v některém podniku, organizaci nebo instituci". Pokud jste dosáhli takového společenského postavení, nepotřebujete ani knihu Jacka Canfielda.

A tak znova opakuji, že některé postřehy jsou zajímavé a v praxi uplatnitelné, jiné bychom pak měli vnímat jenom jako postřehy. Nečekejme tedy "kuchařku". A jako "nekuchařka" je kniha zajímavou truhlicí nápadů. Doporučuji!

6 20.11.2018

Výborný příběh napsaný výborným lehkým stylem. Jsou knihy, které jsou skutečně dobré a tedy poměrně těžké o nich psát, neboť máte pocit, že stále neodhalujete všechno a upíráte druhé straně cosi podstatného.

Tedy jinak:
Kniha - *****
Audiokniha - *****
Film - **** (některé knižní pasáže jsou vynechány)
Muzikál CHYŤ MĚ, JESTLI NA TO MÁŠ v provedení DJKT - Divadlo J. K. Tyla v Plzni - *** (Martin Stránský to nezachrání)

12 12.11.2018

Vždy, když si zalistujeme v podobné knize, chtě nechtě si říkáme, jaké by to bylo, kdybychom byli na místě těchto ultra-kruto-husto-estra-supr dokonalých vzorů maskulinismu, kteří umějí pohledem upéct hada na lianě, přeskočit Amazonku a kombinačkami zneškodnit jadernou nálož (přeháním, samozřejmě)?

Pak se jdeme proběhnout a poté, co skončíme s vykašláváním plic z těla ven, víme s naprostou jistotou, že není nic lepšího, než si za sychravého počasí dát svařák, utíkat tak maximálně tři metry na tramvaj a vědět, že s největší jistotou dnešní den v práci nebude zároveň posledním dnem života.

Je tedy dobře, že jsou lidé, kteří tuhle práci dělají. Kdyby všichni seděli u PC a psali "chytré" komentáře, svět by rozhodně nebyl bezpečnější.

7 12.11.2018

Jedna z knih, po nichž rád sáhnu za studených podzimních víkendů. Zachumlat se do deky na gauči, pustit si na YouTube jeden z dílů dokumentu Po stopách duchů (angl. Ghost Adventures) a následně se začíst do jednotlivých příběhů Nových nevysvětlitelných fenoménů.

Na tomto místě nehodlám zkoumat, zda se některé již vysvětlily, nebo ne. Podstatná je nálada. Pocit lehkého strachu a respektu z něčeho tajemného, co nás, alespoň prozatím, přesahuje.

6 11.11.2018

Autor se bohužel zastavil v půli cesty. Sice chce vyprávět příběh, který se zapsal do dějin boje proti terorismu, ale zároveň urputně chrání citlivé informace nejen co se týče spolubojovníků nebo osobitostí TEAM SIX, ale nechce do knihy zatahovat ani svoje nejbližší.

Americký sniper šel víc s kůží na trh. Stejně tak Pravidlo pěti a pětadvaceti metrů ukázalo lidskou stránku autora s plusy, i minusy povahových rysů kolegů. Obě knihy jsou skutečnou osobní zpovědí.

Nemohu se ubránit pocitu, že forma knižního zpracování záměrně vybízí ke zfilmování popisovaných událostí. Filmaři mají velmi rádi několik časových rovin, ukázky z výcviku a koketování s politikou.

Potud můj názor. Chcete-li si utvořit vlastní, přečtěte si Nelehký den!

5 11.11.2018

Nechci zpochybňovat pozitivní přístup paní Pohlreich.

Můj komentář není o rakovině. O smrti. O osudech.

Na tomto místě se chci zastat zdravotnického personálu pracujícího v oboru, kde se setkávají se smrti. Třeba s rakovinou.

Paní Pohlreich velmi snadno soudí takové jedince a odsuzuje údajný nedostatek jejich empatie a časového nasazení pro každého jednotlivého pacienta. Bohužel jí uniká pohled z druhé strany.

Jak se může citově angažovat policista pracující na vraždách? Musel by se zbláznit. Potřebuje si vytvořit odstup a postavit si kolem sebe obranný val. Jak se může angažovat zdravotník na oddělení, kde mezi hospitalizovanými téměř každý druhý týden někdo podlehne nemoci a koho ještě včera zdravil? Vytvoří si kolem sebe obranný val.

Paní Pohlreich se pochopitelně zlobí. Je zarmoucená z toho, že jí nikdo nevezme za ruku a nepromluví si s ní. A já to chápu! Jak si ale doktorka může promluvit s každým pacientem, když jich má denně kolem 15-20 plus sledování a léčebné plány dalších? Může si s každým promluvit o pocitech, vzít za ruku, nebo se schová za obranný val počítače a lékařských termínů? Pokud totiž ne, tak skončí jako mnozí její kolegové - rozpadlé vztahy, alkoholizmus, žádosti o přeložení na jiná oddělení.

Kdo pak bude léčit pacientky jako paní Pohlreich?..

11 25.10.2018

Zaujalo mě autorovo jméno. To přiznávám. Byl jsem zvědavý, co ten krvežíznivý Ernesto vlastně napsal.

Nic.

Přesněji nic burcujícího, zarážejícího, radikálního (možná až na jeden proslov a několik zvolání). Čteme o tom, jak sjížděl kontinent na špatné motorce a co chvíli končil ve štěrku. Čteme o docházejících penězích a zásobách potravin. Čteme o chudobě venkova a zdánlivém bohatství měst.

Pokud vás to baví, prosím. Jinak nepříliš zajímavé. Možná spíš na dovolenou do španělsky mluvící země - dáte si tapas, cañu, poslechnete si kytaru a flamenco. Pak by mohla kniha získat určité kouzlo.

10 25.10.2018

Zajímavá publikace, v jejímž jádru leží vzpomínky lidí zajatých ozbrojenci jedné ze stran účastnících se ozbrojeného konfliktu během angolské občanské války. O to zajímavější, že šlo o československé občany civilních povolání, tudíž i styl vyprávění a mentalita jednotlivých nedobrovolných aktérů je nám blízká.

Nejde neobdivovat výdrž některých z nich, co se týče psychické odolnosti během tohoto náročného období. Asi nejvíc mi imponovala schopnost taktně, bez agresivních emocí či submisivity, vyjednávat s únosci ohledně různých ústupků, co se týče stravy nebo celkových podmínek pobytu ve vězení. Za zmínku stojí i nápad vyrobit si šachy a pořádat turnaje místo odevzdaného čekání na neznámo, prohlubování vnitřní prázdnoty a apatie.

6 22.10.2018

Vlastně jde o vzácný příklad zcela oprávněně vysoce hodnocené knihy.

1. Perfektní ukázka vnitřního a vnějšího PR.
2. V době kdy přístup k libovolným informacím neprobíhal připojením se na internet a zadáním určitého hesla, šlo o poutavé líčení exotického prostředí záhadných a nebezpečných barbarů.
3. Ukázka toho, že máme tendenci fandit vítězům a termíny jako vyhlazování či masové vraždy se zpravidla připisují jen poraženým.

15 22.10.2018

Vlastně ani sám nevím, proč takové knihy ještě stále sem tam čtu. V minulosti jsem se v nich pokoušel nalézt svědectví, jednoznačné závěry a poučení. Avšak málokdy nacházel.

Kromě událostí obou světových válek, kdy se na hodnocení všechny strany v zásadě shodnou, téměř žádný další konflikt nemá jednoznačné vyznění, neboť je pokaždé relativizován a neexistuje jednotné stanovisko.

Příběh Biafry je jednou z knih, kde se dozvíme jen další názor. Frederick Forsyth nemá dilema ohledně výběru strany. Jeho postoje jsou jasné a neochvějné - ve prospěch Biafřanů.

Je schopen svobodně přehlížet podíl důstojníků Igbo na vojenském převratu a následném pozastavení federativního uspořádání země vojenskou vládou v čele s dalším příslušníkem Igbo, což vyvolalo obavy seveřanů z možného utlačování a podpořilo jejich vlastní separatistické nálady. Zanedbává myšlenkové pochody vůdců kmene Igbo ohledně toho, co se asi stane, když Nigérii odříznou od největšího zdroje příjmů, ohledně toho, že ve světě nemají takovou politickou podporu a neuznává je dokonce ani OSN. Vynechává myšlenkové pochody, jakých cílů chtěl plukovník Chukwuemeka Odumegwu Ojukwu ve vojenském konfliktu dosáhnout - porazit Nigérii a ponechat si samostatnost, nebo si zároveň rozšířit stávající území (tzv. vítězný pochod na hlavní město Lagos na vrcholu vojenských úspěchů Biafřanů), nemstili by se pak Igbo včerejším nepřátelům? Nikterak se nerozebírá skutečnost, že po vítězství Nigerijců byl vydán dekret zakazující pronásledování Igbo, vojáci byli zařazeni zpátky do federativní armády a pouze biaferští úředníci byli těchto úřadů zbaveni. Samotný Ojukwu byl v roce 1982 amnestován a mohl se vrátit zpět do Nigérie, kde se dokonce po nějakou dobu politicky angažoval.

V knize je zcela zřejmé, kdo je agresor a kdo oběť. Po vyhledání událostí o konfliktu na internetu, zjišťujeme, že chybovaly obě strany a obě se v některých fázích konfliktu řídily logikou "kdo má větší mačetu". Jedna však musela zákonitě prohrát.

Vlastně jeden závěr mě napadá. U takových konfliktů se bohužel opakuje až příliš často - nic moc se nevyřešilo, všichni zůstali nespokojení, akorát to jako vždy odnesli obyčejní civilisté, po nichž zbyla jen čísla ve statistice, která nás beztak přestane časem zajímat.

Každopádně jako další díl do skládačky jednoho z četných a nepřehledných konfliktů na území afrického kontinentů je Příběh Biafry vítaným zdrojem informací.

13 22.10.2018

Autor má velmi mnoho dobrých postřehů. Opakuji - postřehů. Nic víc.

Když se pozorně začtu do textu, zjišťuji, že nejde ani tak o motivační knihu jako o autorovu vlastní zpověď a závěry získané vlastními pokusy a omyly.
Občas mám dojem, že by i p. Manson potřeboval dobrého psychologa a k tomu dobrou motivační publikaci. Vyřešit si dětství a rozvedené rodiče. Vyřešit si vztah s bratrem. Vyříkat si to se svědomím ohledně nevěr.

Důvodem, proč dávám poměrně vysoké hodnocení, je skutečnost, že Mark Manson si dokáže přiznat, že občas dělá chyby, ale je upřímně odhodlán se s námi podělit o konkrétní závěry a popřemýšlet o tom, jak je do budoucna nedělat.

Tato kniha není o "mít to u p*dele" (třebaže by si to autor přál). Je o upřímnosti a skutečném hledání životní cesty. ...a příběhu jednoho člověka stojícího za formální kulisou úspěchu, kterou vidí nezasvěcený pozorovatel.

10 12.10.2018

Moje hodnocení, prosím, neberte jako objektivní názor. Většinou se pokouším o přístup ve smyslu "nemáš-li, co říct zajímavého,radši nemluv". Nicméně teď se tomu vzepřu a zopakuji něco z toho, co se můžete dočíst v komentářích níže. Proč? Protože mají pravdu.

Nechápu, co je tak skvělého na knize, která zcela okatě vykrádá:
1. Hvězdnou pěchotu - budoucnost, zápis k armádě, výcvik s futuristickými zbraněmi.
2. Černý jestřáb sestřelen - akční scény s dopravením zraněných kolegů přes město plné nepřátelsky naladěných ozbrojených civilistů.
3. Enderovu hru - rusko-čínská aliance a vnější mimozemská hrozba.

Skutečně v dnešní době stačí tak málo, aby kniha byla přijímána tak dobře?

Nebo je to pouze a jenom jakýsi handicap čtenářů, jež mají literární zkušenosti, že "si nepochutnají" na knihách jako Smlouva na život? Vždyť formálně jí nic nechybí. Děj odsýpá, hrdinovi fandíme, zbraně chrastí, přátelství se utužují, nebezpečí číhá, budoucnost je tvrdá, čekejme další díl!

Není to špatná kniha na cestu letadlem.
Není to dobrá kniha na čtení doma.

7 12.10.2018

Název je poněkud zavádějící, a to je právě velká škoda! Nejde o dalšího zástupce motivační literatury, byť se v knize skutečně objeví rady ohledně mluvení na veřejnosti či s jednotlivci.

Hlavní přínos je v množství příběhů a situací, jež autor čerpá buďto přímo ze své osobní zkušenosti, nebo z vyprávění jiných, nesmírně zajímavých, osobností, které během dlouhé kariéry potkal. Právě z nich se čtenář dokáže poučit víc (nebo se přinejmenším zamyslet), než z tun balastu často okupujících regály knihkupectví označovaných za "motivační literaturu".

Za sebe doporučuji všemi deseti!

6 11.10.2018

Ve srovnání s Prokletá válka - Afghánistán - moskevský Vietnam od stejného autora je Bojiště Afghánistán ucelenějším přehledem tohoto konfliktu bez beletrizujících zabrouzdávání do vzpomínek jednotlivých vojáků. Jiří Šiška popisuje hlavní události rok po roce, tudíž je možné sledovat jak vojenský, tak i politický vývoj situace během téměř celé jedné dekády.

Jak zmiňuje komentář níže, někdo může shledávat překážku, co se čtivosti týká, v množství technických dat. Musím souhlasit. Avšak pro mě, coby osoby preferující celkový obraz dění a nebazírující na tom, v jaké oblasti se nacházelo kolik jakých jednotek (tudíž laika, nikoli historika), nejde o zásadnější vadu na obecném dojmu z knihy. Ano, jednoduše jsem některá data přeskakoval.

Je zajímavé, že autor použil jak v dané publikaci, tak v Prokletá válka - Afghánistán - moskevský Vietnam zcela identickou obrazovou přílohu, zřejmě z vlastního archivu. A opět musím souhlasit s komentářem Tomas@S. Fotografie nejsou valné kvality. Na druhou stranu, jedná-li se o původní, nevylepšené, záběry přímých účastníků, dodává to knize větší náboj autenticity.

Osobně považuji Bojiště Afghánistán za slušný pokus o přiblížení složité situace v zemi mezi lety 1979-1989 určené tzv. neodborné veřejnosti. Což je většina z nás.

5 11.10.2018

Čtení určené buďto velkým obdivovatelům koní, nebo velkým obdivovatelům Chantal Poullain.

Informativnost minimální, rozsah minimální, obrazová příloha oku lahodící.

Prostě další kniha odsouzená k následnému živoření v antikvariátu.

5 07.10.2018

Na Jo Nesbøvi oceňuji, že se nesnaží do konce svých dnů vytěžovat pouze jeden námět a nechávat platit svoje složenky pouze jednoho literárního hrdinu.

Začal geniálním detektivem-troskou Harrym Holem, kterého ředil dětským doktorem Proktorem, přičemž stále neusínal na vavřínech a zdokonaloval se i psaním samostatných knih jako Lovci hlav, Syn, Macbeth, Okupace nebo třeba Krví na sněhu propojenou stejnou dobou a tématem právě s Půlnočním sluncem.

Jedná se o klenot kriminálního žánru? Ne.
Odpočinková četba? Ano.
Norsko, zima, drogy, násilí a špatně uvěřitelný závěr? Ano.
Je nějaký dobrý důvod vyhnout se této přerostlé povídce? Ne.

Tak do toho!

6 07.10.2018

Je věru škoda, že ve škole, na internetu v rámci volného přístupu, v poštovní schránce spolu s letáky a nabídkou zlevněných kuřecích čtvrtek podobné publikace zcela chybí!

Mezi námi chodí množství nespokojených lidí. Nemají rádi svůj vzhled. Nemají rádi svoje společenské postavení. Nemají rádi pohled na výplatní pásku. Nemají rádi daně, zvyšovaní cen a volební neúspěch politické strany, kterou sice nevolili, ale ve skrytu duše jí přáli vítězství.

Řešením jejich žaludečních křečí a rozmrzelé nálady jsou publikace jako Buď šťastný!.

Přátelé! Kupte si to. Přečtěte si to. A... zkuste být šťastní!

P.S. Nebo si alespoň kupte ty kuřecí čtvrtky a najděte si dobrý recept na jejich zapečení!

11 13.09.2018