Zápisky o válce galské

To, co je hlavním plusem této knihy je fakt, že ji psal přímý účastník. V mnoha případech je děj velmi repetitivní, taky není víc co vymýšlet, Caesar přišel, viděl a zvítězil. Velké množství vítězných bitev, dvě výpravy na britské ostrovy a neustále jednání s galskými a germánskými kmeny.
Nejzajímavější bylo vykreslení a charakteristika Galů a Germánů, jejich společenství, života a náboženství. Osobně mi byli sympatičtější Germáni než proradní Galové, kteří neustále měnili smlouvy a přísahy věrnosti, ostatně i Germáni považovali Galy za horší válečníky a změkčilce.
Do tohoto díla byl velmi úspěšně vložen i odborný doslov o římských dějinách a osobnosti Júlia Ceasara, který je prost dobového balastu a marxistického světonázoru. Čtenář je také seznámen s výzbrojí a organizací římských legií.
Prostě a jednoduše Caeser absolutně trhá na kusy všechny Asterixe a Obelixe a ten, kdo přišel s nápadem o ostrých a sympatických hoších z Galie by si měl okamžitě přečíst tuto knihu.

Je neuvěřitelné, že se Caesarovy Zápisky (hlavně ty o válce galské) čtou i po více než dvou tisících letech a s nějakým tím komentářem jsou srozumitelné i dnešnímu čtenáři - tedy pakliže se navíc náš současník, nejlépe s pomocí mapek, zorientuje ve všech těch galských a germánských kmenech, jež tehdy obývaly území, které je dnes západní Evropou. Na vydání z roku 2019 v Našem vojsku oceňuju předmluvu a v samotném textu příležitostné upřesňující vysvětlivky kurzívou v závorkách, i když jich mohlo být klidně ještě o něco víc.

Caesar psal jasně, k věci, tak, aby jeho slova pochopili a ocenili obyčejní lidé – na mysli měl samozřejmě Římany. Kdyby jen tušil, že tak budou činit i milovníci historie v 21. století. Ale třeba to z Olympu vidí…

Přirozeně si jeho slova dnešní člověk musí vydělit koeficientem politické sebeprezentace a manipulace i obyčejné ješitnosti (ale to je nutno většinou udělat i u pamětí modernich vojevůdců a politiků…). Úmyslně píšu sebeprezentace, nikoli propaganda, Nemyslím totiž, že by Caesar dělal propagandu v tom smyslu, jak ji máme zafixovánu z 20. století, tj. vymývání mozků. On (v poměrech starověku samozřejmě) jiné názory a diskusi připouštěl (moc se neví, že třeba ještě plánoval otevření první velké římské veřejné knihovny, v níž chtěl veřejnosti zpřístupnit veškerou dostupnou literaturu, tedy nejrůznější názory. Oktavián/Augustus už tak velkorysý nebyl.)

Z etnografického hlediska jsou Zápisky o válce galské zdrojem nedozírné hodnoty. A z politického a vojenského? Myslím, že Caesar situaci popisuje víceméně objektivně, samozřejmě z pohledu Římana a pro Římany. Navíc to na mne dělá dojem, že stejnou, ne-li větší část jako bojové akce mu zabírala jednání se zástupci kmenů. Zjevně si vytvořil dokonalý přehled o zvycích, přednostech i slabinách jednotlivých kmenových vůdců i jejich příbuzných, a to vše chytře využíval. Dokázal tyto informace shromáždit, intelektuálně je zpracovat a zapojit do svého konání. Dokonce si troufám tvrdit, že “politickému” nátlaku a intrikování dával přednost před násilím, ačkoli v jeho době to byly nejspíš pasáže konstatující (spíš než popisující) plenění galských a germánských usedlostí, které Římany, milovníky gladiátorských her, přitahovaly.

Nás už (pokud nejsme psychopaty) přirozeně nefascinují, naše morální hodnoty jsou nastaveny jinak. Ale z Caesarových slov plyne, že Galii především chtěl podřídit Římu, ne ji kompletně vyhubit a vymazat její kulturu - jak vsugerovávají některé dnešní charakteristiky galsko-římského střetu, když jej označují za první genocidu v dějinách. Genocida má přesně danou definici, a ta tady prostě neodpovídá. Navíc, proč by to dělal? Vždyť Galy i Germány potřeboval…

Kromě toho obě teritoria spolu sousedila a Galové už v minulosti Řím vyplundrovali. Takže jeho snaze dostat nevypočitatelné sousedy pod kontrolu se nelze tolik divit. A Caesara navíc poháněly vlastní ambice to dokázat. Pokud se mu kmeny nepodrobily, pak nastoupily prostředky obvyklé v té době, a to nebylo věru nic pěkného…

Ale kmeny se pobíjely i vzájemně, však to Caesar zmiňuje, nelze si o nich dělat iluze jen proto, že čelily mocnému Římu. Svoboda pro ně znamenala ne(jen), že budou v klidu sklízet obilí a vyrábět nádoby a šperky, ale že budou moci se zbraněmi napadat toho či onoho souseda, jak se jim zlíbí a ne koho jim určí Římané jakožto potenciální spojenci – Galové i Germáni byli přece bojovníci, bojovnost byla největší ctnost a když se takové desetitisícové, možná i statisícové kmeny daly do pohybu a začaly se vzájemně vytlačovat a přetlačovat o území, muselo to být hrozivé.

A kmenoví vůdci byli chytří a mazaní, to Caesar také popisuje (on pak ze vzájemného potýkání vychází přirozeně ještě chytřejší, což koneckonců není nepravda, viz příhoda, jak přelstil Ariovista, když vydával své pěšáky za jezdce…), někteří ze spolupráce s Římany profitovali, jiní zase chtěli využít situace a uchopit samovládu. A protože se, s výjimkou úplného konce, nedokázali skutečně sjednotit, Římané je převýšili disciplínou a inženýrskými dovednostmi. A samozřejmě měli geniálního Caesara.

Nejzajímavější ale stejně jsou Caesarovy popisy Británie, vlastně jako tajemného ostrova na konci světa, o jehož přesné velikosti Římané mnoho nevěděli, i když zaznamenali, že vedle se nachází ještě menší ostrov (Irsko), kde během zimního slunovratu noc údajně trvá celý měsíc…Šlo zřejmě o špatně vyloženou informaci, která se k Římanům donesla a týkala se přirozeně mnohem severněji položených oblastí, o nichž ovšem mnoho netušili.

Jak to asi všechno muselo působit na starověkého čtenáře… I dnes je to svým způsobem fascinující, když si člověk představuje Římany blížící se k pro ně neznámému pobřeží. Že tam neměli co pohledávat, je fakt… Dobyvačné války se ale od nepaměti vedly pro slávu vojevůdce a jeho země, jakož i pro bohatství vojevůdce a jeho země a válečná kořist byla v tomto ohledu považována za legitimní. To, že dnešní morální normy něco takového nepřipouštějí, neznamená, že je budeme mechanicky a bez kontextu uplatňovat zpětně, třeba zrovna na Caesara.

Četba Zápisků o válce galské ve mně zanechala hluboký dojem — nejen kvůli historickému obsahu, ale i kvůli stylu, kterým Caesar vypráví. Překvapilo mě, jak čtivý a srozumitelný může být text starý více než dva tisíce let. Caesarovo vyprávění je věcné, sevřené, ale zároveň působí zvláštním způsobem napínavě. Jako čtenář cítím, že jsem svědkem dějin, které se právě utvářejí, i když vím, že jde zároveň o promyšlenou konstrukci jeho vlastního politického obrazu.

Zvláště mě zaujala schopnost autora popsat složité vojenské operace s úsporností, která přesto neztrácí na obraznosti. Fascinovalo mě, jak dokáže jednou větou popsat celý vývoj bitvy nebo jednání s galským kmenem, aniž by čtenář ztratil nit. Na druhé straně jsem však opakovaně vnímal, že čtu text, který je i politickým nástrojem – Caesarovy motivace, nepřátelé a vítězství jsou popsány způsobem, který z něj činí dokonalého římského hrdinu.

Místy mi vadila až přílišná stručnost a chlad. Tam, kde bych čekal emoce, reflexi nebo lidskost, nacházím jen technický popis. Uvědomil jsem si ale, že právě to je součástí římského ideálu: jednání, nikoli přemýšlení, efektivita, nikoli rozjímání. Přesto mě některé pasáže silně zasáhly – například popis galského obléhání Alesie nebo Caesarovo rozhodování před překročením řeky.

Čtení mi přineslo nejen historické poznání, ale i otázky: Jak se tvoří obraz hrdiny? Jakou roli hraje jazyk ve službách moci? A jak snadno může být propaganda zaměněna za objektivní historii? Zápisky nejsou jen o válce – jsou o pohledu na svět, o civilizačním střetu a o síle slova. Přestože jsem věděl, že čtu text se záměrem, často jsem mu bezděčně podlehl. Caesar není jen vojevůdce – je i mistr slova.

Tento výtečný organizátor, předvídatel, samozřejmě stratég, ale nejspíše i tesař a charismatický člověk, mi dlouho unikal.
Jsem rád, že se na Zápisky konečně dostalo- krásně umocňují představu tehdejších poměrů v Evropě, jak to vlastně chodilo/ nic není černobílé a bloumaní přehršle keltskými a germánskými kmemy, mi s mapičkou vzadu opravdu bavilo.

Ave, Caesar! Velký panovník a dobyvatel napsal vlastní zápisky z válečných tažení a volí k tomu i méně obvyklou formu - píše o sobě ve třetí osobě. Oproti tehdejším tvůrcům se navíc nepatlá s nějakými květnatými popisy, ale všechno předkládá stručně a jasně... jednoduše pro další generace. Určitě bylo zajímavé nahlédnout do historie a hlavy jednoho z dávných diktátorů, ale zas tak moc mě to nebavilo.

Jak pravil Benjamin Martin v podání Mela Gibsona ve filmu Patriot: "Nahlédl jsem do mozku génia."
Velmi svižné válečné paměti, překypující fakty a akcí. Při čtení jsem měl místy až mrazivý pocit, který mě zvláštním způsobem přenášel kamsi do minulosti. Caesarovy myšlenky jako kdyby způsobily, že se z glorifikovaného velikána stal člověk z masa a kostí. Nepřestává mě udivovat odvaha, hrdinství, ale mnohdy i horká hlava tehdejších lidí. Současně se nabízí konzistentnost s naší dobou (zjevný propagandistický motiv díla, nestálost galských kmenů, pragmatičnost, brutalita apod.) Nač číst Hru o trůny, když máme Zápisky?

H67: Ale jsou tam Lucius Vorenus a Titus Pullo, tak za ně ho můžete zas vrátit. ;-)

Nikde jsem nenašel zmínku o Asterixovi a Obelixovi, takže bod dolů :-).

Jako písemný pramen zaznamenávající tento konflikt je to jedinečné dílo, avšak jak už to u autorů, kteří píší hlavně o sobě bývá, je zde sklon vše přehánět, vychloubat se a ukázat se v tom nejlepším světle. Když si toto odmyslíme, dá se s touto prací alespoň trochu pracovat a dozvědět se o tomto konfliktu alespoň něco užitečného.

Propagandu a jedinečně historickou pramennost popisu životní reality eurobarbarů tu za mě úspěšně pokryli pokrývači předchozí, takže jsem v suchu...jen teď nějak nevím, o čem psát. O citlivém vedení uzdy jazyka? Duchovním vzletu?

Určitě ne (i když...ale to si nechám na konec) Caesar byl mužem praxe a psal, jak žil; jasně, stroze. Nic jiného jsem ani nečekal. Hodně jsem si ale sliboval od organizačně-vojenského záznamu celého tažení a tak mě zprvu zklamal jeho důraz na politickou dynamiku...V ní však vězí (zde bez výjimky zcela opomíjené) jádro celého podniku.
Julek si dík rozhozeným sítím dobře uvědomoval, že vstupuje na vnitřními spory zmítaná území a z důkladného, průběžně zpřesňovaného mapování této skutečnosti čerpal i svůj úspěch; brnkání na správné struny rozehrává tanec dějin. Oprávněně můžete namítnout, že klíčem úspěchu mu byla profesionální armáda s jasně daným členěním a posloupností velení + technologická převaha a nebudete vedle, bez nich si lze podnik takového kalibru stěží představit. Současně je ale dobré si všimnout, že kde narazil na jednotný odpor, tam mu lehko nebylo. Proto vrážel klíny kam jen mohl tím, že uzavíral spojenectví se spíše „druhořadými“ vůdci vybraných oblastí a pod „cukro-bičně“ gangsta pohrůžkami jim sliboval ochranu/stabilitu/mocenský zisk. Než se dotyční nadáli, byli daně odvádějícími „panovníky“ s jen těžko smazatelným cejchem zrádců vlastní krve, přičemž v bojích odnesli vlastní břemeno materiálně-lidských ztrát. Nemálo z novopečených, příležitost spatřivších spojenců se navíc nezdráhalo přiložit ruku k výbojům dalším. (takřka výhradně z cizinců se pak sestávaly jednotky jízdy a střelců; obé, coby provokativní a vysoce pohyblivý element/pobíječi prchajících nepřátel synergicky doplňovali „domácí“ římské těžkooděnce...role cizinců byla mnohem větší, než Caesar přiznává; zmiňuje je sporadicky, tu se vynoří, tu zmizí a o jejich počtech spíše mlží...zásluhy jim každopádně neupřel v bitvě první, z jejíhož odstrašujícho rezultátu de facto žil a těžil po sedmero let dalších, kdy se ocitáme v posledním a největším střetu u Alesia...a tam římany spasila přispěchavší pomoc !germánů!, což je v kontextu celého předchozího dění naprosto WTF záležitost; jestli tohle nedokládá klíčovou roli Caesarovy multilaterální politiky, tak už fakt nevím) Další nezanedbatelnou výhodou takového postupu byl fakt, že nemusel vázat větší množství vlastních lidí za sebou; o týl se mu, pod kuratelou hrstky spolehlivých římských dozorčích s (většinou) jedinou legií pod palcem, starali relativně vděční, jím nově dosazení a „zradou vlastní krve k spojenectví odsouzení“ barbaři („loajalitě“ také velmi prospívala instituce rukojmí, kdy byli blízcí rodinní příslušníci drženi „v zástavě“)...Ano, na čerstvě dobytých územích vzpoury hasit musel. Když si ale uvědomíte, s jak proporčně malým nasazením vlastních sil je nejenže típnul, ale současně z Galie na pár !stovek let! dopředu udělal římský satelit, tak nelze jinak, než jeho strategickou, mustrem „rozděl a panuj“ prohnanou, územně-správní dělbu náležitě ocenit...stejně jako jeho takřka babišovský elán; při všem intenzivním plundrování, přesunech a pletichaření zvládal během zim tahat i za nitky domácí.

Ale nebojte, Zápisky nejsou Hrou o trůny a tak na boje hojně dojde. Zároveň jsou dost čtivé a vzhledem k „antropologické“ nadstavbě osloví nejen mozky zelené...navíc mám pocit, že i přes nános systematického ospravedlňování vlastní agendy zobrazují skutečně platné principy prosazování moci pravdivěji, a paradoxně i důvěryhodněji, než to kdy svedli všichni „objektivní“ keyboard analytici dohromady. Caesar hrál se skutečnými životy, včetně vlastního; takové prostředí nefunkčnost neodpouští.

Přesto na mě ze všeho nejvíc nezapůsobil tento funkční pragmatismus, ale jeden lehce skrytý, po dočtení však jasně vystupivší motiv zdatnosti ducha, vytrvalosti, schopnosti nenechat se snadno zviklat...jasně, všichni víme, jak celé tažení dopadlo a i pod vlivem znalosti výsledku máme tendenci jej nahlížet jako spanilou jízdu jednoho vítězství za druhým. Když ale začnete číst mezi řádky, tak možná seznáte, že tu nebyla svedena snad jediná skutečně přesvědčivá, větší bitva. Celý ten podnik byl od začátku do konce neuvěřitelně hazardním šílenstvím, které udrželo v chodu jen odhodlání...a náhoda přející připraveným.

Hvězdu srážím vlastně jen za přílišnou stručnost, která je místy vyloženě k vzteku.
4 bobkolisté ****

PS: Vydání od Našeho Vojska (2019) obsahuje, krom výmluvné předmluvy, obrázků výbavy, strojů, ženijních technik, táborového ležení a nákresů významějších bitev, i mnou zdaleka nejužívanější, v jiných edicích chybějící, avšak pro vnímání tažení v souvislostech nekonečně vděčný nástroj; totiž mapku Evropy s rozložením jednotlivých kmenů a tras Caesarových výprav (řeky, názvy větších celků a hlavně samotné trasy se mi, pravda, v houšti popisků ztrácely; patero pastelek v ní však zjednalo nápravu...sice jsem si připadal jako retard, ale výsledný užitek za to stál) Co mi naopak chybělo, byl seznam aktérů, zejména kmenových vůdců, v nichž je občas bordel (a i když spoléhat se na poznámky dle Caesara tupí paměť, tak vřele doporučuju si větší zvířata v mapce s příslušnými kmeny spojit; Ariovistus-Sebúové, Ambiorix-Eburónové, Dumnorix x Divitiacus/Cota x Convictolitavis - Héduové, Indutiomarus x Cingetorix - Trevérové, Vercingetorix - Arvernové...upřímně, já si raději na vakát předcházející každému jednomu tažení ve stručnosti dění příslušné kapitoly vždy shrnul...vakát první jsem si navíc dle informací v předmluvě doplnil hierarchickým schématem složení/uspořádání/počtů sil v římské armádě, potažmo legii) Závěrem bych rád vypíchl celkově příjemný vzhled, decentně netypický formát a kvalitu „brožované“ vazby; jde o sešívanou V4, kterou jí může závidět i drtivá většina wannabe hardcoverů.

"Ave Caesar. Ave já."

Ohromující, jaké množství informací se dá vměstnat do sedmi krátkých knih. A navíc jakým způsobem. Julius byl evidentně taktik mečem i slovem. Caesar je totiž neomylný, prozíravý, blahosklonný, smířlivý, vítězný. A předně roven římským bohům. Z pohledu o více než dva tisíce let později je Caesarova propaganda, sebeprezentace a snaha o objektivnost pomocí vyprávění ve třetí osobě úsměvná, zábavná a lehce proniknutelná. V tom podstata a význam Zápisků o válce galské zajisté netkví.

Nedocenitelnost tkví v informační hodnotě o světě s blížícím se počátkem našeho letopočtu. Množství jmen osobních i místních by vyžadovalo rozsáhlou znalost antiky nebo alespoň poznámkového průvodce. Nicméně hlavně popisy jednotlivých tažení, vojsk, rozložení vojenských táborů, jednotlivých taktik, strategií či společensko-kulturních rozdílů má pro nedostatek dalších pramenů naprosto klíčovou a těžko překonatelnou roli pro profesionální historiky i amatérské zájemce o historii. Což je nepochybně jeden z důvodů, pro zvýrazněné části i fakt, že to nebylo naposledy, co jsem knihu do ruky vzal.

Pramen ve zcela vzácné, v různém významu pojmu, a unikátní podobě. Čitelný mnoha způsoby.

Učili mě, že výkal pana generála smrdí jako každý jiný. Julin byl první, který svým pamfletem přesvědčil ostatní, že z něj vychází pouze excrementum aromaticus magnificus.

Kniha je napsána dost stroze, v podstatě jen ličí co se kde a kdy stalo. Je to jakoby člověk četl nějakou kroniku. Pouze místy autor přidává nějaké názory či postřehy. Velkým plusem je, že to psal sám Caesar ze svého pohledu, což mi dalo neskutečně moc. Dozvědel jsem se detailně o tom, jak vlastně Caesar ovládl Gálii i o tom, jak vlastně fungovala římská armáda.
Kniha se četla dost těžce, kvůli místy nezáživným pasážím, ale i tak mě spoustu věci naučila. Takže doporučuji.

Knihu jsem poprvé četl tuším v prvním ročníku na střední škole. Musím s nelibostí přiznat, že jsem na knihu (či lépe, knihy obecně) pohlížel poněkud primitivně a proto jsem si ze čtení Zápisků neodnesl to správné, nebo lépe, neodnesl jsem si z nich téměř nic. To se, myslím, po druhém čtení celkem změnilo.

A jaké to druhé čtení bylo? Neskutečná zábava.

Číst Zápisky bylo skoro jako číst romány od Eca. Člověk neustále dostává nové informace a ani polovině z nich nemůže věřit bezezbytku. Při čtení této knihy se setkáváme s nespolehlivým vypravěčem úplně jiného formátu, než na co můžeme být zvyklí. A je pravdou, že se u této knihy potvrzuje to provařené pravidlo, že dějiny píší vítězové.

Při čtení se člověk baví různými prohlášeními geniálního Caesara, která maskují skutečnost. Na druhou stranu je třeba Caesarovi přiznat, že opravdu lže relativně málo (tedy alespoň se mi zdá) a většinu nelichotivých informací nám předává, sice v podobě, které je buď převrací v ukázku Caesarova génia, nebo z podstatných věcí dělají naprosté marginálie, ale jsou tam. Je zábavné odhalovat Caesarovy polopravdy a skvělé rétorické obraty provedené v rámci prostého a svižného jazyka, kterým je celá kniha napsána.

Zároveň kniha stále platí za zajímavé svědectví a člověk nemlže necítit k Římu a Caesarovi ohromnou úctu, když si v závěru knihy čte o tom ohromujícím obléhání Alesia, nebo o tom, jak v jednom roce zpacifikoval několik galských kmenů a ještě si udělal výlet do Británie. Zároveň se ovšem jedná o zajímavý a jedinečný pramen informací o kultuře Galů a Germánů a to i přes to, že tyto nedocenitelné historické informace jsou do knihy nejspíše vloženy čistě za účelem maskování vojenského neúspěchu.

A také platí, že o přečtení Zápisků člověk nemůže mimovolně nesouhlasit s Dantem a jeho vržením Bruta a Cassia do nejhlubšího pekla, přímo do tlamy bezduchého Satana po boku Jidášovu.

Nynější předvolební čas mi nabízí jedinečné srovnání. Drahý náš to pan premiér Babiš vydal před měsícem (cca) knihu. Její název je sám osobě tak cringe, že ho opakovat nebudu, ale předpokládám, že všichni víme, o čem hovořím. Stejně tak víme, že se jedná o předvolební kampaň získávání hlasů. Ve své podstatě vznikla tato kniha pana Babiše ze stejného důvodu, jako kniha Caesarova. Porovnejme tedy nejen knihy (Konec konců, přiznávám, že z té od pana premiéra jsem nečetl mnoho, zase až tak moc se mučit nepotřebuji.), ale spíše obecnou rétoriku pana Babiše oproti vystupování Caesara v knize Zápisky o válce Galské. Caesar, i přes pach smrti, spáleného masa a dalších roztomilostí zachovával vůči svým oponentům úctu alespoň na úrovni rétorické. Nikdy nezapomněl zmínit to, co jeho nepřátele činilo silnými a nebezpečnými. Přirozeně to nedělal proto, aby byl spravedlivý, ale proto, aby sám sebe vyzdvihl jako skvělého vojevůdce. Za zmínku také stojí, že v době politické neshody a prakticky před zahájením občanské války nazývá Caesar Gnaea Pompea udatným, což jenom potvrzuje co dál píši. Naproti tomu zde máme premiéra. Premiéra, který nedokáže nic než nadávat a urážet své oponenty. Nejsem neobjektivní, vidím a vím, že opozice dělá přesně to samé a kolikrát ještě odpudivěji, ale to svědčí v neprospěch současné politické kultury, nikoliv ve prospěch premiéra. Caesar, v zájmu zdání objektivity se vzdává nároku na vlastní osobnost a píše citově nezabarveně ve třetí osobě. Babiš, v zájmu ryzí manipulace nám vypráví o své mamince a manželce a o tom, jak jsou na něj všichni zlí. Caesar, ve snaze reflektovat velikost Říma vyzdvihává každý aspekt jeho existence a zdůrazňuje římské ctnosti. Babiš, ve snaze o… nevím o co, říká, že máme k ničemu ústavu, že se mu nelíbí náš volební a politický systém, že všichni a všechno kromě babiček a dědečků stojíme za prd.

Myslím, že Zápisky tvoří opravdu zajímavou reflexi politické situaci. Nesnažím se tu psát hanopis na pana premiéra, bojím se, že každý z jeho politických oponentů by se choval stejně, pouze ukazuji jak velkou změnou prošla politická kultura a vyzdvihuji další skvělou vlastnost knihy, která může sloužit jako zrcadlo současnosti. Což je, konec konců, hlavní úkol knih a Zápiskům o válce Galské se to daří skvěle.

Zaujímavé líčenie vojenských ťažení Rimanov v Galii z prvej ruky. Teda, nemyslela som si, že ma to bude tak baviť. Kniha má spád, a nájdu sa tu aj trefné postrehy. Napr., hneď na začiatku, keď opisuje galské kmene: "Nejstatečnější jsou Belgové, protože žijí nejdále od naší vysoce civilizované provincie a protože k nim nejméně přicházejí obchodníci s věcmi, které působí změkčilost a zpohodlněnost." A veľa podobných. Škoda, že nemáme nič z prvej ruky od Keltov....

Jsem moc ráda, že jsem se ke knize po cca 35 letech dokopala, což uznávám, že od někoho, kdo o sobě tvrdí, že má rád antiku, je spíš na ostudu.
Ne nadarmo se říká, že každá liška vlastní ocas chválí. Tady je to ovšem hezky schované mezi řádky. Caesar se snaží dokázat svou objektivitu tím, že sám sebe líčí vě třetí osobě. Tedy jako někoho, jehož činy autor jen sleduje.
Kniha byla napsána pro Římany, takže docela chápu časté používání slova „naši“. Jen mě pobavilo, jak tahle psychologie i po těch tisíciletích funguje, po pár kapitolách jsem měla pocit, že bych měla nosit pallu.
Ani přes dvě tisíciletí neubralo knize na čtivosti. Fakt je, že dnešní ( a vlastně i tehdejší) čtenář přichází o moment překvapení, ale to už patří k věci. Happyendu se dočkají pouze příznivci Říma.
Doporučuji nejen antikofilům

Vedle samotného "cestopisu" Gaia Julia Caesara, jakožto autora, dílo do značné míry nastiňuje etnickou strukturu osídlení tehdejší Evropy, zejména Galie, částečně Británie či území Barbarika, resp. jeho z pohledu římské republiky území ležících za Rýnem.

Historická dokonalost!

Kniha popisující více jak 2000 let starou historii. Spousta Galských kmenů proti Caesarovi. Moc knih z tohoto období není. Jednoduše, ale výstižně napsáno. Jedna malá výtka a to k obrazové příloze, v dnešní době mohly být mapky přehlednější...