Pavlaj komentáře u knih

Druhý díl se mi z trilogie líbil nejvíc, protože nejmíň zavání červenou knihovnou. Líčí plavbu do Ameriky a následný život irských přistěhovalců v New Yorku, vznik mormonské sekty, počátky abolicionismu a jak se postupně v „melting pot“ stávali z přistěhovalců Američani.

6 24.09.2022

Výborný dobrodružný román. Popisuje útlak indiánských kmenů v době cca 1840 – 1860. Jedna velká vada: zatímco skutečný osud Cynthie Parkerové byl plus minus podobný tomu v knížce, osud reálného Quanaha byl ve skutečnosti úplně jiný. Jako historicko – dobrodružný příběh se mi knížka líbila moc, jen tohle mi nesedlo. Stačilo, aby hlavní postavy, byť byly inspirované skutečnými lidmi, měly jiná jména a dala bych pět hvězd.

8 24.09.2022

Zajímavé i pro dospělého. Krásný popis tradičního afrického života. Oceňuji, že hlavní hrdinové, kteří zajistí úspěch výpravy, jsou (na rozdíl třeba od Pouští a pralesem) místní a ne „velký bílý muž“. Komunistická propaganda, která je přítomná v jiných Pařízkových knížkách, tady naštěstí chybí. Resp. je nahrazená závěrečnými úvahami, jestli železnice a silnice přinesou domorodcům spíš pokrok (tj. nemocnice a školy) nebo jen jinou formu otroctví. Bohužel zrovna u Konga se všechny ty zmíněné obavy beze zbytku naplnily.

Obvykle se mi retrospektivní vyprávění, kdy na začátku je dramatická situace a my se postupně a pomalu dostáváme k tomu, co k ní vedlo (třeba Bůh maličkostí nebo Smolný rok), hodně líbí. Tady mě systém, kdy každá kapitola vypráví jednu hodinu, ale hodiny jsou seřazené pozpátku, takže na konci jedné kapitoly dorazíme na začátek té předchozí, spíš štval. Chápu snahu: postupně odhalujeme, kdo byla Olive, co stálo za motivací Janine. Ale první polovina byla zbytečně zmatená.
Jinak jako obvykle u Picoult – perfektně nastudovaný sociální problém, pojatý z obou stran a na čtenáři je, aby si z argumentů pro a proti vybral.

5 02.09.2022

Fascinující vyprávění o do nedávna neznámých (tedy aspoň mně neznámých) zločinech. Neuvěřitelné, jak se ještě ve dvacátých a třicátých letech 20. století chovali někteří bílí Američané jako v nejtemnějších dobách Divokého Západu, kdy mrtvý Indián byl dobrý Indián.
Je to literatura faktu, ne román, takže hodnotím spíš obsah než stylistiku. Ta možná šla trochu vylepšit, ale mně se knížka četla dobře. Těším se na film.

5 01.09.2022

Za mě dvojka ještě lepší než jednička. První díl byl o dolech a o osudu rodin, kterým šachty vzaly živitele. Druhý je víc o dějinách československých pohraničních oblastí ve 20. století, které připomínají absurdní divadlo. Lidské osudy jsou to těžké, ale pokud můžu porovnávat s mou vlastní rodinou, naprosto uvěřitelné. A to moje rodina žila v jiných příhraničních oblastech, ne na Těšínsku, kde byly vztahy a hraniční spory ještě komplikovanější.
Asi se vůbec netěším na třetí díl a na to, co přišlo po válce a roku 1948. Ba ne, těším se moc. Mrzí mě, že neexistují (nebo o nich nevím) podobné historické ságy z krajů jako Jizerky nebo Podorlicko. Karin Lednické veliké díky za zmapování historie i za velký čtenářský zážitek.

27 26.08.2022

Výborný. Okamžitě bych zařadila do povinné četby. Nejen pro školáky, aby viděli, jak se tu za bolševika žilo, ale hlavně pro ty, které postihla ztráta paměti a jsou schopní tvrdit, že za komunistů nebylo všechno tak špatný.
Bylo. Přesně takhle to tady kdysi „fungovalo“. Nejenom, že nikdy nic doopravdy nefungovalo. Ale všude to pokrytectví a lži a úpadek. Ta naprostá absence morálky, idejí a hodnot. Kdo nekradl, okrádal přece rodinu. Tak kradli radši všichni. Sedmdesátky se mi tak přesně a plasticky vynořily před očima, až se mi místy zvedal žaludek.

8 13.08.2022

(SPOILER) Krásná obálka. První polovina knížky docela nadějná, Afrika, kávové plantáže, krajina pod Kilimanjarem, dva lidi, které spojí tragédie, ztráta a společný úkol pomoci albínským dětem. V půlce se najednou změní žánr a jsme uprostřed erotické, špatně napsané příšernosti a la 50 odstínů šedi, pořád je cítit magnetismus, někoho zaplavuje žádost nebo se mu podlamují kolena, věty jako „postarám se, aby ses mi udělala, beruško“ … uf, fakt špatný.
Koupila jsem za 59 Kč, ale kdybych si za ty peníze dala někde kafe, udělala bych líp. A jsem docela naštvaná, protože to, co autorka píše o albínských dětech, je pravda a připadá mi skoro urážlivé, že fakta o pronásledování albínů spojila do jedné knihy s mizerně napsanou, lacinou a trapnou harlekýnskou červenou knihovnou. Ani ten epilog už to nezachránil.

4 04.08.2022

(SPOILER) Jsem na sebe pyšná, že jsem těch 650 stran dočetla. Asi jako kdybych uběhla půlmaraton.
Pod pojmem lyrický román jsem si představovala něco jiného. Něco bez takové snůšky nesympatických, hysterických postav, které ve mně vyvolávaly pocity ošklivosti a pohrdání. Dlouhé pasáže mi přišly nezáživné a zdlouhavé. Pak ale zase následuje strhující kapitola nebo odstavec:
„Její oči se neupíraly na Bena, nýbrž na obličej matčin. Všichni zůstali podle tiché dohody vzadu, ve stínu, aby tělo, jemuž Eliza dala kdysi život, bylo teď zase její. A nyní, když jí již nemohl odpírat, kdy již od ní nemohl s bolestí a odporem odvracet své divoké jasné oči, seděla Eliza vedle něho, u jeho hlavy, a drsnými udřenými dlaněmi svírala jeho studenou ruku.“
„Byl říjen a listí se chvělo. Začínalo se šeřit. Slunce již zapadlo, řetězy hor na západě zmizely v zimavé purpurové mlze, ale západní obloha stále ještě hořela rozervanými oranžovými pruhy. Byl říjen.“
Celkově jsem rozpačitá. Připadá mi, že si autor v rámci psychoterapie potřeboval své dětství a rodinu prozkoumat a že si to psal hlavně pro sebe. Já jsem si při nahlížení do jeho světa připadala jako vetřelec. Na druhou stranu uznávám, že kniha má určité kouzlo.

4 02.08.2022

V roce 1991 to byla nádherná knížka, kterou jsem listovala hodiny a hodiny. Dneska mám pocit, že s tím, jak pokročila technika, bych si většinu fotek byla schopná nafotit sama. Což není chyba autora, jen důkaz o tom, jak moc pokročily možnosti focení i pro neškolené laiky. Každopádně tahle fotografická publikace stála u zrodu jednoho z přání na mém bucket listu.

3 02.08.2022

Moje zamilovaná knížka z dětství. Jako dítěti, co milovalo přírodu, mi bojácný Petr na začátku připadal k smíchu a Omar jako Bůh. Hltala jsem nádherné popisy divoké přírody a snila o samotě a opuštěném srubu. Co bych za to byla dala, abych takové dobrodružství mohla taky zažít.
Také to byla jedna z knih, která mě nejvíc ovlivnila, co se ochrany přírody týče, a myslím, že v tom je dodnes její největší hodnota. Že nenásilně, v rámci děje, ukazuje a vysvětluje vztahy v ekosystému.
I teď v dospělosti má pro mě knížka velké kouzlo.

6 31.07.2022

Docela hezká pohádka a la Nekonečný příběh.
Nejlepší byl popis smutného města, co bylo tak smutné, že zapomnělo své jméno, ale i pohádková říše se Stínovými bojovníky byla originální.

3 30.07.2022

Další z Barnabášových synů proniká ještě dál na západ, za Velkou řeku (nejspíš někam na území Arkansasu). Tady už žijí jenom Indiáni. Jeden z nejlepších dílů. Má v sobě trochu tajemna a mystiky.

1 30.07.2022

Stejně jako v prvním díle je nejzajímavější popis prostředí Bretaně. Atmosféra odlehlých ostrovů je popsaná tak sugestivně, že bych se tam nejradši hned vypravila. (Bohužel na ostrovy Glénan se nedá úplně jednoduše podívat – je možné výletní lodí krátce navštívit jen hlavní ostrov anebo si zaplatit okružní plavbu okolo ostrovů, loď pak ale nikde nestaví. Nebo mít vlastní jachtu, samozřejmě.)
A komisař Dupin byl v tomhle díle snesitelnější. Občas si vyměnil poznatky s týmem nebo jim dokonce zvedl telefon. 80%.

8 15.07.2022

Co jiného si vzít sebou na dovolenou do Bretaně, že. Poctivá klasická detektivka, příjemné čtení. Nejsilnější stránkou jsou bretaňské reálie a atmosféra. Komisař Dupin mě trochu štval, kdybych s ním měla spolupracovat, asi by Riwal brzo vyšetřoval další vraždu.

6 08.07.2022

Mitrofanov líčí Rusko jako zemi, která si už poněkolikáté vyvraždila inteligenci a těm pár zbylým lidem s vnitřní integritou zbývá buď emigrovat anebo se uchlastat. Většina národa má mentalitu nevolnického mužika, který uznává jenom sílu. Nejdůležitější pro něj je, aby se jeho pána všichni báli, protože to je jediné, co mu dává hodnotu.
Kdybych četla v roce 2021, snad by mi přišlo přehnané. Stejně jako líčení některých mučení, které se v Rusku praktikovalo. Ukrutnosti spáchané v Buče (jen tak z pomsty, beze smyslu) bohužel ukazují, že Mitrofanov má pravdu. Máme pořád tendenci vidět Rusko sice jako našeho protivníka, ale taky jako evropskou zemi hrající podle evropských pravidel. Není to tak, Putinovo Rusko nehraje podle žádných pravidel, uznává jen právo silnějšího.

10 19.06.2022

Románové vylíčení skutečných událostí z doby islámské revoluce 1979. To, že je to doku drama, je fascinující, ale má i své nevýhody (obrovský počet postav, které se pohybují na různých místech, občas někdo někam letí a nemá to žádný smysl ani pointu). Zajímavé, že na rozdíl od zadržení amerických zaměstnanců ambasády v Teheránu se o tomhle příběhu tak málo ví.
K Íránu mám vztah, takže jsem se od popisu revolučních událostí a tehdejší doby nemohla odtrhnout. Ale poučné pro mě byly i další věci - o Rossu Perotovi, o jeho vazbách na Bílý dům, na válku ve Vietnamu a veterány. Vynikající.

1 18.06.2022

Začátek se mi líbil hodně, postupně mě ale některé věci začaly rušit. Harari totiž občas staví své teorie na problematických definicích. Některé pojmy od začátku shodí prostě tím, s jakým nenápadným despektem je definuje (příklad: humanismus). Přišlo mi to nefér a vlastně kontraproduktivní. Protože knihu pak vnímám spíš jako popis provokativního názorového proudu, než jako skutečně fakticky založenou vědeckou publikaci.

14 12.06.2022

Od autorky jsem četla Soukromé vztahy (nevěrohodné a divné) a Světlo pod hladinou (červená knihovna). Tahle kniha je rozhodně o třídu výš, plnohodnotný společenský román, žádné čtení pro ženy.
Depresivní je vylíčení Jihu v 50. letech, kde si bílá žena nemohla sednout do auta k černochovi, aby na sebe nepřivolala hanbu a na něj pomstu Ku-Klux-Klanu. Depresivní je zaostalost tabákových plantáží, kde se pohybují jen černoši a bílá chátra. A depresivní jsou jižanské požadavky na ženu z „lepších vrstev“, která má důstojně reprezentovat manžela, pečovat o svůj zevnějšek, vařit večeře, a hlavně, hlavně nechodit do práce. Silné téma, čtivě zpracované. Příjemné překvapení.
Poznámka: Eugenizační program nucených sterilizací v Severní Karolíně byl ukončen v r. 1974. K poslední z násilných sterilizací romských žen v ČR došlo r. 2010.

8 10.06.2022

Krásná reportáž se širšími souvislostmi. Od popisu perské historie 20. století se Kapuściński v poslední kapitole dostává k obecným úvahám o vzniku revolucí, nepochybně i vlivem situace v Polsku a svého působení v Solidaritě. Celé se to čte jedním dechem.
Drobné výtky: Ten, kdo o Íránu moc neví, se podle mého názoru musí v textu dost špatně orientovat (je poznat, že nebylo původně psané jako kniha, jen jako jednotlivé reportáže, kterým chybí návaznost). Proč tam, kde autor popisuje fotografie, ty fotky nejsou? Černobíle snad být otištěné mohly. Škoda, že závěr neobsahuje víc o tom, jak po revoluci prohráli zastánci demokracie a moc si uzurpovali islamisté, kteří Írán velmi rychle přivedli k jiné formě totality. Jak se v Teheránu na ulicích věšelo a kolik krve teklo, když se lidé mstili agentům Savaku. Dřív jak rok od revoluce byla ukamenována za nevěru první žena. Podle mě tohle všechno do příběhu íránské revoluce patří.
Ale to nevadí, i přes ty drobnosti je za pět hvězd.

4 07.06.2022