Pavlaj komentáře u knih

Krásný, křehký příběh o smutku a touze po dítěti uprostřed nádherné aljašské divočiny. Příroda je tu krutá, tichá, chladná, poskytuje ale absolutní svobodu. Láska, jakkoli ji většina lidí staví nade vše, někoho příliš omezuje a svazuje. Moc se mi líbilo, jak se pohádka/legenda postupně stává realitou, jak si každý může vybrat, zda věří či nevěří, i symbolický konec. Knížka mi na dlouho utkví v paměti, je skutečně výjimečná.

Na rozdíl od prvních dvou mě třetí díl ze začátku bavil o něco méně. Možná kvůli velkému množství podrobností z chrudimské politiky (kdyby to bylo z mého okolí, to by byla jiná, k Chrudimi žádný vztah nemám). Ale v druhé části začaly být osudy potomků Šmahelova rodu zase velmi zajímavé, celá trilogie je prostě skvělá.

Pěkné čtení. První polovina je pomalá, o ztrátě, hlubokém smutku a neschopnosti se vyrovnat se smrtí dítěte. Postupně se přidává i genius loci staré sicilské vily. V druhé půlce roste napětí a odkrývá se starý krimi příběh. Trocha duchařiny, tak akorát. Bavily mě obě části, i když každá z nich jako by patřila k jinému žánru. Na odpočinek super knížka.

Začala jsem seriálem, což asi není nejlepší cesta, protože je natočen velmi přesně podle předlohy. Kdybych dopředu neznala děj, čtení by mě bavilo ještě mnohem víc. Ale i když z hlediska charakteru postav nebo průběhu děje nepřinese knižní zpracování nic navíc, nenudila jsem se. Je to moc pěkně napsané.
Pro toho, kdo neviděl seriál, je knižní série „must“. O chudobě, o možnosti (nebo nemožnosti) úniku, o složitém postavení žen v mužském světě. A o přátelství mezi ženami, ve kterém se sváří náklonnost s rivalitou a občasnou závistí.

Po dočtení cítím zmatek, jak hodnotit. Je to skvěle napsané, to rozhodně. Sžíravá a přesná satira, určitě. Genius loci New Orleansu, velmi zajímavé. Autor za svou knihu položil život, to při hodnocení taky chci vzít v úvahu.
Na druhou stranu musím přiznat, že mě čtení úplně nebavilo. Možná proto, že hlavní hrdina byl až tak nesympatický debil, že mi bylo fuk, co se s ním stane. Ti okolo něj jakbysmet. Ignácius ve mně nevyvolával žádné emoce, ani lítost, ani vztek, jen nezájem. Mám ráda třeba Wodehouse, jeho povídky i romány jsou vtipné a satirické, zároveň je v nich ale nějaká laskavost a nadhled – když je čtu, tak se usmívám. Spolčení hlupců mi nepřišlo k zasmání, přestože nejsem schopna formulovat proč.

Moje naladění na nadcházející návštěvu Říma. Víc než o Římě je knížka o starostech rodičů malých nespavců nebo o tvůrčím procesu psaní a jak ho skloubit s povinnostmi otce dvojčat. Taky je vtipné se dočíst, co všechno dokáže rozhodit a vyděsit Američany při cestě do Evropy.
Trochu o Římě jsem se dočetla (i když míň, než jsem čekala) a návštěvu kopce Janiculus doporučuji každému, kdo si v Římě potřebuje odpočinout od davů, turistů a přecpaného centra města.

Pro mě osobně seznámení s poslední ze sester Bronteových. Musela jsem se nutit vnímat příběh očima tehdejší doby, protože jinak by mi hlavní hrdinka přišla příliš moralizující (třeba v otázce zachovávání věrnosti partnerovi, který si sám s dodržováním manželského slibu hlavu nedělá). Při moralizování o škodlivosti chlastu měla Helena samozřejmě pravdu, a nejděsivější je v příběhu popis postupného Arthurova úpadku. O to děsivější, že Anne psala na základě vlastní zkušenosti se svým bratrem.
I když se mi knížka líbila, Na Větrné hůrce a Jana Eyrová mi přece jen přišly lepší. Tamní popisy atmosféry chmurného sirotčince, zamlžených blat nebo osamělého sídla pana Rochestera jsou fantastické a tady mi genius loci chyběl.

Převorství má všechno: několik království znepřátelených náboženstvím a navzájem se označujících za tmáře a kacíře. Intriky a vraždy u dvora. Fantastické bytosti jako jsou draci a ichneumoni. Rytíře, korzáry, alchymisty, mágyně, kouzla a tajná bratrstva. Nakonec se musí všichni spojit v poslední bitvě proti zlu, které povstalo z Propasti a hrozí zkázou všech.
Na začátku mi přišlo těžké se zorientovat v té spoustě říší a jejich panovníků, osob u dvora a názvů měst a pokazilo mi to prvních dvě stě stran. Hodně pomáhala mapa. Proč ale nemohl být na začátku dvoustránkový geopolitický úvod, který by vysvětlil, že Západ má šest království a uctívá se tam to a ono, vládne jim ten a ten, a Východ má dvě království a mezi nimi je Propast? Mně by to moc pomohlo a mohla jsem si užít i těch prvních dvě stě stran.

Moje dojmy jsou rozpačité. Autorka určitě má pozorovací talent a jazykovou schopnost svá pozorování detailně popsat. Některé obrazy mě zaujaly a utkvěly v paměti: žába, kterou vysála mohutnatka. Ubohý motýl, předčasně narozený a plahočící se s nevyvinutými křídly. Housenky týden bloudící v květináči.
Minimálně část těch podrobných popisů a filosofických úvah mi ale přišla nudná. Příklad: autorka popisuje, jak sedí u vody, bojí se k ní přiblížit volavka, až odletí pryč. Wtf, to je přece normální a každému, kdo chodí do přírody, se to stane. Ptáci jsou plaší, není potřeba to rozepisovat na celou jednu stranu textu. Ani nespočítám, kolikrát se autorka cítila „znovuzrozená“, „proměněná“ a „nabitá energií“. Asi na každé třetí straně. Možná, že až nebudu mít co na práci a strávím celý rok jen pozorováním ondater a hmyzu, taky mě potkají transcendentní zážitky a budu hluboce filozofovat. Doufám, že mi pak někdo připomene, ať jdu radši dělat něco pro přírodu užitečného.
Zkráceně: z knížky mě bavila asi tak třetina.

(SPOILER) Ke knížce jsem se dostala přes lásku k textům L. Cohena a kanadský TV seriál.
Zajímavý příběh ženy, která byla sice múzou ostatních, ale podstatnou část života se zmítala v pochybnostech, kam patří a co má vlastně dělat. Zcela nedospělá se nezvládala postarat o vlastní dítě, místo toho vytvářela svým milencům zázemí pro jejich umělecké ambice. Přesto ji nakonec oba opustili. Cohen jí aspoň na rozloučenou napsal tu nádhernou písničku a léta se staral o jejího syna, na rozdíl od toho manipulativního psychopatického spisovatele, kterého si vzala. Určitě nelituju, že jsem si knížku přečetla, doba formování hnutí hippies a umělecká komunita na Hydře musela být zajímavá.

Líbilo, moc. Od Vánoc v zákopech Velké války, přes pohodu bohatých vrstev za První republiky a holocaust, až po marast reálného socialismu. Líbila se mi struktura krátkých povídek, kde se střídají vypravěči, přesto se stále držíme osudů jedné širší rodiny. Dějinné události minulého století všichni známe, v tomto ohledu se nic nového nedozvíme. Autorce se ale povedlo historii převyprávět sugestivně, bez toho, aby spadla do laciného patosu. Občas mi do očí vhrkly slzy. Hlavně u nadějí a zmaru šedesátého osmého roku.

Asi po deseti letech se znovu vracím ke knižní sérii. Tajemná komnata je pořád ještě dost pohádková a pro děti, přesto mám pocit, že se mi tahle série do smrti neomrzí a že jí budu moct číst vždy po pár letech pořád dokola. Někteří tu psali, že druhý díl patří k těm slabším. Mně to tak nepřipadá. Všechno tu spolu krásně souvisí, řešení se odkrývá pomalu, postupně, až do finále, kdy do sebe všechno krásně zapadne.
Filmy znám nazpaměť, máme je u nás doma rádi. Přesto si při návratu k čtení víc a víc uvědomuju, jak jsou knižní předlohy oproti filmům komplexnější, chytřejší, logičtější, fantasticky promyšlené.

Povídky a romány ze zámku Blandings jsou pro mě tím nejlepším, co Wodehouse napsal, ještě lepší než série s Jeevesem. Ani tenhle soubor povídek nezklamal, i když ty závěrečné kapitoly z Hollywoodu mi přišly o krapet slabší. Lordu Emsworthovi, Beachovi a Císařovně se prostě nikdo a nic nevyrovná. Fantastické dialogy, skvělý suchý anglický humor. Napsáno před 90 lety – skoro neuvěřitelné.

Podle obálky i anotace jsem měla pocit, že se mi bude knížka líbit, a taky že ano. Dvě hlavní témata. Prvním je hledání ztracených dětí. Historickým předobrazem byla otrokyně, která po získání svobody hledala a našla dceru. V tomto fiktivním příběhu matka hledá dětí hned pět. To, že dopátrá osudy všech, není moc reálné, ale cílem nejspíš bylo ukázat, kolik různých vyústění může pátrání po ztracených mít, a tak to přijímám jako básnickou licenci.
Druhým je téma svobody – co je jejím obsahem, jak si na ni zvyknout, co s ní počít. Otroctví na karibských ostrovech bylo trochu jiné a z tohoto prostředí knížek moc není. Spokojenost, bavilo mě moc.

Pátrání po rodinných tajemstvích, dvě dějové linky z různých dob, válečné romány – to všechno čtu ráda, přesto mě Nefritová lilie moc neoslovila. Líčení poměrů v předválečné a válečné Šanghaji zajímavé je, jenže popisy se z 80 % soustředí na jídlo, a to mě nudilo. Dějem je příběh plný klišé, ani styl a jazyk mi moc nesedl.
A při líčení života v současné Šanghaji, jehož poklid a malebnost autorka tak obdivuje, zapomněla zmínit, že na všechny ty šťastné rodinky hrající v parku mahjong odněkud nenápadně dohlíží armáda státních špiclů. U románu, který líčí dopady imigrační politiky a války na běžné lidi, mi to přijde dost podstatné, protože stejně jako u nás po konci války ani v Číně nenastala svoboda, přišla jiná totalita a útlak.

Působivé. Smutné, tragické, kruté, depresivní.
Když odhlédnu od literárních kvalit (novela je TOP) a přemýšlím o společenském kontextu, připadá mi nepochopitelné, že byli lidé ochotni nechat se takhle ponižovat a přicházet o důstojnost v honbě za slávou a rychlým zbohatnutím. 30. léta, doba krize, nedostatek jiných možností – to je jedno zdůvodnění. Nejspíš ale není kompletní, protože i dneska se lidi zúčastní trapných reality show (Bachelor, Výměna manželek), stále v honbě za tím samým. O to mi to celé připadá smutnější a obsah novely nadčasový.

Působivé. Smutné, tragické, kruté, depresivní. To platí pro oba příběhy, bez ohledu na to, jak končí.
Když odhlédnu od literárních kvalit (obě novely jsou TOP) a přemýšlím o společenském kontextu, připadá mi nepochopitelné, že byli lidé ochotni nechat se takhle ponižovat a přicházet o důstojnost v honbě za slávou a rychlým zbohatnutím. 30. léta, doba krize, nedostatek jiných možností – to je jedno zdůvodnění. Nejspíš ale není kompletní, protože i dneska se lidi zúčastní trapných reality show (Bachelor, Výměna manželek), stále v honbě za tím samým. O to mi to celé připadá smutnější a obsah obou novel nadčasový.

Předloha TV seriálu Já, Mattoni. Čte se dobře, zajímavé jsou zejména informace o tom, jak v té době fungovaly léčebné kúry, město Karlovy Vary i popis dobových poměrů Vídně a Prahy. Mattoniho životopis je, jak autoři sami připouštějí, fiktivní a založený na údajných psychotronických schopnostech paní Dolejší. Chyběl mi renomovaný doslov, který by shrnul, co je založeno na skutečných faktech a co je jen básnická licence autorů.
P.S. Současný stav lázní Kyselka i Mattoniho vily je ostuda.

Pořád dobré, přestože tenhle díl patří k těm méně uvěřitelným a hrdinové mají tolik štěstí, že se místy děj podobá pohádce. Ale u kovbojky to dokážu odpustit.

Knížka čekala na přečtení v poličce víc jak deset let, od chvíle, kdy jsem si knihy ze Zlaté edice nakoupila v Levných knihách za směšnou cenu. Nejspíš čekala tak dlouho, protože má přes pět set stran a taky po pravdě řečeno, román o Trockém mě úplně nelákal. Ale potvrdilo se mi, že když se pustím do náročnější četby ověnčené literárními cenami, málokdy lituji.
Lakuna je skvělé, nádherné čtení obsahem i formou. Při popisu Mexika máte pocit, jak byste s vypravěčem byli přímo na místě – na vyprahlé haciendě, u moře, v cenotě nebo na tržišti. Krásně vylíčené nestandardní, ale hluboké vztahy mezi hlavními aktéry. Děkuji autorce zejména za přiblížení honu na čarodějnice v rámci mccarthyismu (byť jsem ho už znala z jiných knih), úžasnou a inspirující postavu Violety Brownové i popis životních osudů Fridy Kahlo. Jasných pět hvězd.
„Kdykoliv si pomyslíš, že je fajn den, nedáváš pozor. Někoho pravděpodobně utloukli zrovna ve chvíli, kdy sis dával snídani.“