PavelKrnak komentáře u knih

Naslouchal jsem pozorně a nechal jsem se nadchnout.
Knihu velmi dobře shrnuje slovo prvního vydavatele, pana Kukačky, pro nějž byla vlastně původně určena.
Miloslav Nevrlý nám svým osobitým, poetickým způsobem dává nahlédnou do atmosféry Rumunských Karpat před nějakými čtyřiceti lety. Mnohé se od té doby změnilo, ovšem mohu z vlastní zkušenosti říci (nacházím se v Rumunsku, když píši tyto řádky), že si zdejší hory stále zachovávají svou tvář. Ona "krásná chudoba a poctivost" je zde stále cítit. Zatím jsem navštívil pouhá dvě ze zmiňovaných pohoří v této knize, mám však život před sebou a hodlám jeho valnou část věnovat "hraní" v Karpatských hřebenech.
Komu se zapíší Rumunské hory do srdce (a vůbec celá země i se svými obětavými vesničany) do srdce, už se zde usadí navždy.
Karpatské Hry samozřejmě musí člověku sedět povahově. To pro mě nebyl problém. Nespočet slovních spojení i celých souvětí jako by mi mluvili z duše ("Osamělé noční ohně mně byly nade vše." apod.).
Lidé okolo a dnes mě obvykle vyprazdňují a já musím odcházet, abych byl opět naplněn. Hory, příroda, samota je moje závislost. Dobrá, mám mapu a zřejmě i více informací, než měl před lety pan Nevrlý, pořád jsem však jakýsi "pobuda, darmošlap, pocestný".
Kromě stručného, ovšem na druhou stranu velmi inspirujícího popisu jednotlivých pohoří zde najdeme "hry". Každý čtenář si nějakou oblíbí a správný vandrák zjistí, že je vlastně už hrál dřív, jen je neuměl pojmenovat. Autor nás v tomto může silně oslovit (doslova - "bratříčku") a mistrným jazykem vyprávět nám dlouho známou pohádku. Ano, jsou zde i pasáže, které mně a jistě i dalším mohou připadat už trochu moc, z pohledu dnešního výletníka, důležité je však poselství knihy a její hodnota spočívá ve světle, jež vrhá na naše vlastní hodnoty.
Karpatské Hry mi v neposlední řadě pomohly odhalit to, čeho si na sobě nejvíce cením: skromnost, nezávislost, vytrvalost, úcta k zemi, svoboda.
Už teď mě opět tiskne "těžká tlapa společnosti". Toužím po horách a po samotě. Snad toho za život stihnu toliko zažít a naučit se, jako pan Nevrlý. Srdečný dík jemu i jeho přátelům a všem, kdož umožnili vznik tohoto inspirujícího, uchvacujícího díla.
Nuže poutníče, tvá duše má hlad. Nasytíš ji pouze pohledem na pusté rozlohy od obzoru k obzoru. Zapomeň na to, kdo jsi, veškeré své úlohy a role. Buď prostě člověkem a vydej se na cestu.

12 29.10.2014

Lewis Carrol byl nepochybně zajímavou osobností se složitou myslí. Vlastně pochybuji nad tím, že to byl neurotypik.
Osobně mám velkou fantazii, avšak rozumím lidem, kteří nemají nejmenší ponětí o tom co se s Alenkou odehrává, o co v příběhu jde a hlavně, co je obsahem dialogů mezi postavami.
Kniha by se dala popsat jako potrhlá, avšak do absolutního nesmyslu má daleko. Ostatně, logika reality se v našich snech a dětských představách zřídka uplatňuje a Lewis zkrátka popustil uzdu své hravé představivosti.
Dětem se, myslím, líbí i to, že Alenka se občas chová trochu jako "spratek" - vzpouzí se a dohaduje.
Trochu mě mrzí, že jsem knihu četl až v dospělosti. Mám za to, že může úžasně pomoci rozvíjení dětské fantazie a snad i zesílit jejich prožívání světa, který je kouzelný - stačí jen tak na něj pohlížet.
Knížka je to bláznivá a roztodivná, ale hravá, čistá a upřímná. Obsahuje mnoho zábavných prvků, včetně jazykových hříček, hádanek, básniček, a tak podobně.
Na konci první knihy nám autor v podstatě naznačuje, že dětství je pouhým snem, z něhož bychom se měli vzbudit. Zároveň nám, čtenářům, však posílá i další zprávu: I ve zralém věku si uchovat z dětství prosté vroucí srdce.

11 30.04.2016

Knížku jsem četl v rámci přípravy na cestu do Banátu, abych nasál atmosféru.
Samotného Banátu zde bylo ovšem méně, než jsem čekal. "Přítomnost" (autorův pobyt mezi českou komunitou v Rumunsku) je totiž často zastíněna vzpomínkami z dřívějších dob. Matěj očividně trpí "prokletím paměti", sám píše o "ubývání přítomnosti" a jeho usilovnou snahu o únik z minulých životů v textu přímo hmatáme.
Jazyk je vskutku vytříbený, autor promýšlí každé slovní spojení a velice si dává záležet na výsledném dojmu textu na čtenáře. Ten je neskutečně silný. Některé scény, ať už z Banátu či odjinud jsou tak dokonale, emotivně popsány, že jsem je musel "rozdýchávat".
I proto vyhovuje členění knihy - do stručných a výstižných, velmi hutných kapitol. Pro můj způsob četby (po malých soustech) ideální, jelikož se mezi čtením rád zamýšlím nad obsahem či skrytým poselstvím nebo jinými souvislostmi.
"Pémové" skutečně žijí v "jiném, starším, tišším, voňavějším čase". Tři vesničky našich krajanů, jež jsem v Banátu navštívil, na mě působily kouzelně, velmi "zklidněně", abych tak řekl. Řeč i oděvy místních jen napomáhají k dojmu skanzenu vesnice z 19. století.
V Gerníku je překvapivě celkem dost "velkých bílých stavení s modrými okenicemi", něco mi ovšem říká, že jsem viděl právě to, kde Matěj pobýval.
Co mě však překvapilo mnohem více, bylo mlčení lidí při mé zmínce právě o této knize a jejím autorovi. Vzhledem k odloučenosti místních a tomu, že ve vesnici zbyly dnes už jen necelé tři stovky obyvatel bych se hodně divil tomu, kdyby pana učitele neznali. Ptal jsem se asi deseti lidí a většina se odpovědi vyhýbala nebo říkali, že mi to nemůžou říct (ne že nevědí, ale "nemůžou" - Je v tom snad něco více? Snaží se autor knihy opět utéci vzpomínkám a "spálit mosty"?), jedna "modernější" rodina řekla, že o knize ví, ale ještě jí nečetla. Autorovo příjmení je prý pseudonym, což by potvrzoval i záznam v seznamu učitelů vyslaných do Gerníku na internetových stránkách.
No, nevím. A už se v tom šťourat nebudu. Matěj by jistě nebyl rád. Snad se mu někde vede dobře a daří se mu konečně "zapomenout", když si to tak moc přeje.
Já na Banát rozhodně nezapomenu (krajina vskutku svérázná a úchvatně krásná) a to i díky této krásné knížce, která je skutečným uměleckým dílem.

8 15.06.2016

Po Martinu Edenovi jsem sáhl jako po první z autobiografických románů, jelikož jsem v antikvariátu narazil na překrásné vydání. Musím však říci, že i přes celkový velmi positivní dojem to nebylo tak úplně, co jsem čekal a občas jsem pocítil během čtení i rozpaky.
V Martinu Edenovi se mi autor odhalil v nové rovině - filosofické. Knížka je jistě "silně autobiografická" a já jsem po přečtení této charakteristiky čekal jaksi úryvky z Londonova života, leč dočkal jsem se, spíše než líčení prožitého, ukázky toho o čem autor přemýšlel, jaké hluboké otázky ho v životě trápily.
Filosofická rovina zastiňuje příběh, který slouží jen jakýsi podklad pro myšlenky a úvahy a to zejména o postavení jedince ve společnosti.
Kromě kritiky kapitálu a jiných socialistických témat se v knize setkáváme i s Nietzscheovskou filosofií, podporou evoluční teorie i úvahami o materiálnu obecně.
Martin se na začátku knihy snaží vymanit z pracující třídy, a když se mu konečně povede proniknout do třídy buržoasní, je znechucen jejími hodnotami a zvrácenými předsudky. Jako volnomyšlenkář také naráží na konservatismus a zaběhlou mašinérii ve vyšších kruzích společnosti a postupně se začne stranit společnosti celé, neboť domov už pak nenajde ani mezi dělníky a námořníky, upadá v apatii a ztrácí smysl života.
V zajímavém, nýbrž z dnešního pohledu trochu úsměvném doslovu k mému vydání (z konce 40. let), které je v podstatě ódou na Londona jako na socialistu, je konec interpretován jako prohra Martina Edena, kdy jeho víra v jedince jako by vyhrála nad vírou ve společnost.
Já nechám na každém, aby si konec (a vlastně i knihu celou) vyložil podle sebe. Snad jen upozorním, že tón knihy má klesavou tendenci, od počátečního téměř láskyplného optimismu padá k depresivnímu konci (tak jako ostatně klesá i postoj k životu hlavního protagonisty).
Kromě zmíněných, velmi aktuálních témat (např. posuzování lidí podle jejich finančních prostředků) pak knížka obsahuje velmi pěkný popis začátků Londonovy spisovatelské kariéry, z nějž pochopíme, jak těžké to dříve bývalo.
Knihu jsem četl pomalu a velmi nad ní přemýšlel. Ještě dlouho budu, zanechala ve mně otisk. Těším se, až poznám další střípek Londonovi osobnosti.

7 07.05.2015

Nevím, zda jsem pro seznámení s autorem zvolil vhodný text.
Čekal jsem ale něco víc, od toho Kafky, jehož všichni tak velebí a klaní se mu.
Chápu, že smyslem této povídky je jen nést nápad a příjemně a vtipně ho umístit do života prostého městského občana. To se zajisté povedlo, ale trošku mi tam chyběl nějaký podtext. Druhotný záměr jsem buď neodhalil, či zde vůbec není.
Nepřekvapily by mne rozsáhlé vnitřní Řehořovi monology, snad i zavánějící filozofickými myšlenkami. Celý text se však naopak skládal z prostého příběhu jen sem tam doplněného myšlenkami a poznámkami, jež však povětšinou jen věcně konstatovaly úroveň protagonistova martyria, nebo se zabývaly světskými záležitostmi. Je to zkrátka krátká příjemná povídka o zvláštní příhodě, řekněme podivné události, proměně.
Pro mě to bylo mnohem lehčí čtení, než jsem čekal. Snad nějaká další autorova práce na mě dolehne více.

7 22.04.2014

Kamenujte mě, ale mně se osobně nejvíce líbila prostřední povídka.
První a poslední jsou sice skvělé v tom, jak se v nich naše dvojice volky nevolky (ach, kniha mne nakazila, pardon :-D) přichomítne do významných "historických" událostí, ale zároveň je to podle mě jejich slabina. První novela je navíc taková úvodní a ve třetí se mi zase moc nezamlouval konec, který je poněkud uspěchaný. A neseděl mi ani Krvevran jakožto deus ex machina.
Prostřední je taková líbezná, laskavá, rozkošná (jako Rudá Vdova sama :-P) a hlavně minimalistická. Prostě jedna příhoda z mnoha dobrodružství, jež Dunk s Eggem prožili.

6 27.10.2017

Pro seznámení s Kafkou jsem zvolil na jaře Proměnu a k tomuto účelu není tato krátká novela ideální (viz můj komentář u tohoto počinu). Neubráním se nyní jistému srovnání těchto dvou (zřejmě nejznázmějších) děl Franze Kafky.
Po přečtení Procesu mám přeci jen lepší pocit, dílo je komplexnější a propracovanější (částečně z důvodů přirozeně vycházejících z povahy obou děl), nicméně stále se nemohu vyvarovat jistého osobního pocitu zklamání z autorovy tvorby obecně.
Proces už je těžší čtení, to jistě, leč stále o tolik lehčí, než bych čekal, když se řekne "Kafka". Autor má zkrátka svůj osobitý styl psaní, který není totožný s mou představou.
Velmi dobře to vystihl Pavel Eisner v doslovu z roku 1957:
"Dikce románu je vesměs nadmíru střídmá, hutná, srostitá, nevzrušeně věcná."
Zmíněný doslov pana Eisnera je vůbec velmi užitečný a každému bych jej po dokončení Procesu doporučoval přečísti. Zejména kvůli pokusu o zodpovězení té palčivé otázky, jež jistě bude každého trápit v průběhu celého příběhu: "Čím je K. vinen?"
Já nemohu říci, že s vysvětlením v doslovu tak úplně souhlasím, nejméně mi však tento text poskytl další pohled na celou knihu a prostor k zamyšlení.
Pan Eisner diskutuje i o jiných zajímavých aspektech díla, jako humoru, anonymisaci (Pražského) prostředí i postav v příběhu (jako i jejich přesvědčujícího zpodobnění) nebo o absenci zeleně či jiné zajímavé symbolice.
Je to dílo bezpochyby velmi zajímavé, s hutnou atmosférou, propracovanou psychologií hlavní postavy a několika úrovněmi často se skrytou myšlenkou či dokonce mravní výstrahou.
Soudní mašinérie nám připomíná nepříjemné byrokratické obstrukce, s nimiž se ve svých životech denně potýkáme a neubráníme se rozčarování při zamyšlení nad nesmyslnou donebevolající složitostí všech takových "procesů".
Čekal jsem však, že Kafkovo dílo obecně dopadne na čtenáře drtivěji. Že slabší povahy budou mít problém je unést. Že nás tato síla donutí zastavit během čtení a pomalu to "rozdýchat". Že budeme po zavření knihy ještě dlouho nad ní hloubat a některé výjevy a myšlenky nám nedají spát.
Nic takového se nekoná a tak nemohu dáti plné hodnocení. Čtyři hvězdičky si však Proces zaslouží, už jen za tu dokonale vykreslenou atmosféru a jímavost.
Pan Eisler po právu píše, že je Kafka pokládán za jeden z velkých zjevů světové prózy 20. století.

6 01.07.2015

Ke knize jsem přišel na základě dvou podnětů. Prvním byl rozhovor s autorem v pořadu o literatuře, druhým její prolistování v rukou spolucestující.
Jsem skutečně velmi rád, že jsem si ji koupil.
Sluší se říci, že pocházím z ateistické rodiny, sám jsem však přečetl Bibli a v Boha věřím. V církvi žádné nejsem a jen občas zavítám k evangelíkům.
Kniha mi poskytla krom jiného hlavně obrovské množství podnětů k zamyšlení a kontemplaci.
Pohled pana Váchy na některé věci se slučuje s pohledem mým. To se týká například evoluce ("Bůh je hodinář. Tvoří mechanismy.") a úlohy člověka ("Čas je možnost.";"Můj osud a moje povaha není ani ve hvězdách, ani v genech. Já ji tvořím. Nejsme figurky na šachovnici. Ne Bůh, ale já jsem odpovědný za svá rozhodnutí a za svůj život.";"Bůh mě může postrčit, ale co se sebou udělám - se svými dary, charismaty - je na mně"; atd.), čímž se zabývá kapitola "Tvůrce tvoří tvůrce".
Část, jež dala jméno celé knize pak velmi příjemně žehná a povzbuzuje každého čtenáře, ale zejména citlivého, křehkého (jakým i já jsem), jenž je v životě zmatený. Neví sám pořádně, čemu věří a kam patří a proč byl povolán - "neumělec života".
Pan Vácha nám však nastíní i jakousi cestu - "Mám zadání být obrazem Božím", a to ve své "unikátnosti i velikosti".
Dále je text doplněn povětšinou zajímavými vhledy do autorova života osobního i náboženského, což někdy může maličko nudit, ovšem většinou to skvěle dobarvuje poselství knihy, o němž zde psát nebudu, i když je samozřejmě tím hlavním, proč je kniha tak povedená.
Kromě právě těchto pasáží, jež nám ale na druhou stranu pomohou se vcítit do autora (zřejmě nejbližší možnost komunikace mezi dvěma silnými introverty - autorem a mnou), "Orko" píše většinou optimistickým tónem (soudě podle mé zatím první jeho knihy) a po čtení míváte dobrou náladu. Venku pak lépe vnímáte krásy světa.
Ke konci jsou zařazena i podobenství a ukázky špatného výkladu Božího slova. Pan Vácha varuje před jistými praktikami věřících i církevních hodnostářů, jimž pýcha nakazila mysl.
Každému přeji, ať mu kniha (tak jako mně) pomůže najít v sobě kousek krásy, svátosti a dobra, úctu k lidem i přírodě a "přijmout odpovědnost za sebe i za vesmír, který je naším domovem a jenž ruku v ruce s Bohem tvoříme".

6 07.11.2014

Velmi výjimečná kniha. Autorka si jistě zaslouží ovace a to nikoli za témata, nýbrž za literární um.
Kniha má neskutečně silnou "vůni", která jenom doplňuje podle mě mistrně popsanou atmosféru. V tomto dílo nemá konkurenci.
Herta si navíc všímá podobných maličkostí jako já, když jsem byl malý (spojení květů na vzorku závěsu apod.), a také obdobných, zvláštních souvislostí. Každý si v textu najde takovou tu svojí "podivnost či odlišnost", jež jej ale přitahuje a líbí se mu.
Způsob psaní má Müllerová velmi zajímavý, samotného by mne zajímalo, kolik je v celé knize spojek. Již však jen pro jiný způsob čtení, který je pro její tvorbu nutný, se mi kniha velmi zalíbila. Velmi mě také zaujalo používání nekonvenčních, ovšem velmi výmluvných přirovnání ("Obloha byla asfaltová placka").
Také se přiznám, že jsem některé pasáže musel číst hodně pomalu a po kouskách a i tak jsem možná nepronikl do plné podstaty. Ovšem právě tato rozporuplnost scén, které jsou zároveň brutálně reálné i bláznivě psychologicky surreální, je tak strhující.
Nížiny rozhodně nejsou prázdninovým čtením. Jde o formálně i obsahově a hlavně psychologicky velmi propracované dílo, v němž autorka zvláštním, velmi působivým způsobem dává nahlédnout do svých hořkých, krutých a trpkých vzpomínek, myšlenek a pocitů.

6 31.08.2014

Ačkoli ze začátku Marlowovo vyprávění může vyvolat představu dobrodružného příběhu, rozhodně se nejedná o nějaké jednoduché dílo plné akce s jasnou a přímou dějovou linií.
Nejen kvůli složitosti jazyka kniha není lehko stravitelná. Možná ale, že se její chuť dostaví až po delší době, kdy už jste rádi, že se vám podařilo knihu spolknout a teď už se vám pomalu rozkládá v žaludku.
Tak je to se mnou. Nemůžu napsat, že bych si čtení Srdce temnoty vyloženě užíval, ale zapůsobilo na mě. Silně.
Zejména díky velmi sugestivním "výjevům" - bledá postava na nosítkách, děsivě klidné meandry řeky, temné bubnování v pralese, tancující rohaté stíny v záři ohňů, divošská žena vztahující nahé hnědé paže nad proud temnoty...
Marlow / Conrad ve svém podivném vyprávění dokonce přeskakuje, používá retrospekci (flashbacky) i anticipaci (flashforward), zejména když mluví o Kurtzovi, protože na této postavě to vlastně do značné míry všechno stojí. Nepochybně jde o zajímavého člověka, navíc obestřeného jakýmsi kouzlem, také díky tomu, že se o něm dozvídáme z důmyslně roztroušených poznámek i dialogů v průběhu cesty. Vše se pak vzájemně osvětluje v krátkých vizuálních scénách.
A celé to samozřejmě plave v moři hlubokých filosofických otázek - Obstojí člověk sám proti sobě? Dokáže bojovat zápas se smrtí, zápas se svou vlastní duší? Vydrží vůbec pohled na své temné nitro?

5 16.12.2016

Přestože je kniha psána perem odborníka, je určena pro každého.
A to i lidem, kteří zdánlivě pomoc nepotřebují.
Pomocí příkladů, přirovnání a v neposlední řadě ústřední pohádky autor příjemně a jednoduše poskytuje návod k osobnímu růstu.
Já jsem po této publikaci sáhl v rámci předmětu "psychohygiena", dalece však přesáhla roli povinné četby a velmi rozšířila můj obzor.
S jednou z v knize zmiňovaných chorob jsem se jednu dobu léčil u psychiatra a teď jsem díky této knize mohl zpětně proniknout do původu mého problému.
Za to autorovi moc děkuji a knížku všem, zejména lidem depresivním a úzkostným, vřele doporučuji.

5 14.03.2014

Kniha na mě zapůsobila úplně jinak, než jsem čekal.
Což je vlastně dobře.
Čekal jsem propracované sci-fi s mnohými detaily o mimozemské civilizaci, jejich technologii, apod. To se nekonalo. Z pohledu sf literatury mi přijde, že je příběh za prvé velmi současný, za druhé minimalistický a takový jednoduchý, ale drsný a ryzí.
Co jsem však v knize nečekal, bylo morálně-společenské pozadí a propracovaná psychologie postav. K prozření jsem došel po přečtení doslovu, kde je informace, že bratři Sturdačtí podle vlastních slov psali často "sociální romány na pozadí sci-fi", vlastně aby to i tehdy mohlo vycházet.
Čtenář se po přečtení zamyslí nad svými hodnotami, úrovní své osobnosti a jejího prospěchu pro společnost. Zároveň se však dvakráte s Rodem vydá do pásma, kde s napětím rozmýšlí každé šlápnutí. Tak jako ve spálené zemi, i ve mně zanechal "Zrzek" svou stopu.

5 09.02.2014

Na začátek přiznám, že jsem po knize sáhl kvůli Martinovu jménu a nepovažuji se za nějakého znalce sci-fi, snad proto mi snad budiž odpuštěno, že si do komentáře vypůjčím pár myšlenek z dovětků v samotné knize.
Román je přirozeným výsledkem složité spolupráce tří geniálních myslí. Svou konečnou podobu nabíral dlouhých 30 let - a stálo to za to. Jedná se o propracovaný, mnohaúrovňový příběh, který i přes svůj cynický obal skrývá hutnou a spletitou změť morálních a psychologických otázek.
Hon na Lovce je vším tím, co říkají autoři - dobrodružným příběhem (Gardner) obsahujícím hlubší filozofická témata (George) i psychologickou alegorií, za níž ji považuje Daniel Abraham. Ten dále říká: "Máme tu chlapíka, který se setká s něčím, co lze sotva vysvětlit, a to ho tak změní, že se stane jaksi hodnověrněji sám sebou. (Ramon) se vydává na cestu sebeobjevování."
Vhled do mysli hlavního protagonisty, jeho uvěřitelný, i když možná někdy nepochopitelný pohled na svět a lidi i ne-lidi v něm, jeho starosti i touhy a přede vším jeho hodnoty, které se v průběhu příběhu mění a přeskupují - to vše nám dává text k dispozici a právě pro to je román tak geniální. Přidejme úžasně autentický popis mimozemského prostředí a rozličných tvorů je obývajících; Martinův vliv osobitého stylu, náboje a jiskry a v neposlední řadě v rozhovorech zmíněný doslovný výklad metafor, jenž dodává příběhu spád a také hororový podtext; a dostaneme extrémně záživný příběh, vyprávěný s brilantním minimalismem, mimo jiné o rozporu člověka se sebou samým a hledání svobody a volnosti.
Mě osobně donutila kniha k zamyšlení nad mnohým: Kolik je ve mě lidství? Na kolik si vážím sám sebe a toho, kým jsem? A jsem skutečně tím, kým si myslím, že jsem? Co je vlastně moje tatecreude?
Na Ramona Espeja, jeho otázky a myšlenky, na Manecka, ba ani na ten odporný Sahael dlouho, a spíše nikdy, nezapomenu...

4 26.07.2015

Kniha se liší od ostatní Londonovi tvorby. Není to ani drsná povídka, ani těžké čtení s filozofickou rovinou.
Přesto však mezi řádky tohoto krásného příběhu najdeme mnohé podněty k zamyšlení. Je až neuvěřitelné, že i po sto letech může kniha odrážet myšlenku, jíž se jistě zabývají milióny lidí i dnes. Tedy rozbití okovů jednotvárného života ve městě a útěk na venkov, kde budu svým vlastním pánem.
Text ukazuje šílený, strašný a nesprávný lidský svět v kontrastu se správným, rozumným a štědrým světem přírody, kde nejsou lidské zákony a spory.
Většinou je psán ze Saxonina pohledu, ovšem s nadhledem autora, který navíc vkládá mnohé autobiografické prvky. Je to krásný román o splněném snu, který má své kořeny v životě samotného Jacka Londona. "Měsíční údolí" u řeky Sonomy existuje a dnes se zde nachází Státní historický park nesoucí jeho jméno.
Nejvyšší hodnocení jsem neudělil proto, že mi kniha ve své střední části přišla trochu zdlouhavá a nezáživná. Rozdělení do tří "knih" je na místě. První část vypráví o seznámení a počátečních romantických chvílích naší dvojice, jejichž vztah má pak vykvést do neutuchající lásky, ovšem až po překonání strastí ve druhé části (proto chápu její důležitost). Třetí část je příjemný cestovatelský román o hledání a nalezení životního štěstí. Kniha druhá sice obsahuje důležité události, vedoucí k rozhodnutí opustit Oakland, ale mně do tohoto příběhu, nevím proč, všechny ty sociální nepokoje, stávky a násilnosti nějak neseděly. Na druhou stranu chápu, že pro jiného čtenáře se bude jednat o nejdůležitější část.
"Měsíční údolí" jistě věrně vykresluje obraz Kalifornie před sto lety, s jeho čmouhami i překrásnými podrobnostmi. Hrůzami i událostmi velice radostnými, jež prožíváme spolu s Billym a Saxon.

4 27.12.2014

Na gymnáziu jsem ještě nebyl dost zralý, abych dílo pochopil a ocenil.
To se povedlo až nyní, v mých 22 letech.
Souhlasím plně se slovy Pavla Vašáka v doslovu mého vydání, že čtenář musí s básníkem spolupracovat. Dodávám, že dokonce snad i sympatizovat a sdílet jeho pohled na svět, naladit se na stejnou notu.
Mácha vnímá svět skrze rozpory a takový romantický pohled je snad blízký i mně. Symbol poutníka mě vždycky lákal a sdílím také autorův cit pro křehkou krajinu.
Děj básně je samozřejmě velmi strhující a působivý, pokud si jej dokážeme pomocí Máchových zvláštních metafor sami vybarvit. Tvoří však jen podklad pro zamyšlení nad láskou a vůbec lidským žitím.
Je to dílo lyrické i epické. Romantické, filozofické a také sentimentální. Je to dílo velmi jímavé.

4 04.09.2014

Knížka obsahově velmi zajímavá.
Moc se mi líbilo, že celá "povídka" je vlastně jedním velkým vnitřním monologem, Haňťovým zamyšlením. Proto do jisté míry i chápu strukturu textu, jenže mému stylu čtení to prostě nesedne. Je to škoda, protože autorovy motivace pro krásný text, jež se valí v rytmických vlnách jsou jedinečné a jistě opodstatněné.
Jenomže já se rád při čtení zastavím, vzhlédnu a zamyslím se (zamyšlení si toto díle jistě zaslouží) a u Hrabala člověk nemá kde. Jeho styl nutí čtenáře proud textu hltat po obrovských doušcích, jimiž se někdy může i zalykat. Zvlášť pak takový "Hrabalovský analfabet", jako jsem já.
Co mi naopak velmi sedlo do noty, bylo bohatství přirovnání a barvitost popisu scén. Celý text je krásně živý a vitální, což kontrastuje se zádumčivým a resignovaným postojem hlavní postavy.
Nicméně, nad knížkou budu ještě dlouho přemýšlet a to je u mě známka dobré knihy. Vnímání jiných kultur, humanismus, pozornost vůči kontrastům světa kolem sebe a také vlastní osoby a v neposlední řadě smysl bytí. To jsou náměty, nyní díky tomuto dílu vložené do mé mysli. Za to autorovi vřele děkuji.

4 20.03.2014

Úvodem bych chtěl sdělit, že se zábavné literatuře většinou spíše vyhýbám. I ve filmu se málokomu povede mě rozesmát. Alanu Karlsonnovi, respektive panu Jonassonovi se to povedlo řekněme všeho všudy třikrát, což je na druhou stranu u mé osoby celkem úspěch.
Jsou lidé, kteří si libují v situačním humoru. Já se mezi ně neřadím a v životě by mě nenapadlo, že tento typ humoru může fungovat i na stránkách knihy. Tato kniha mi ukázala, že se mýlím. Navíc se zde kombinuje s humorem řekněme složitějších struktur, což vytváří velmi příjemný výsledek.
Abych však odůvodnil své hodnocení, jež rozhodně není "na výbornou", musím knize vyčíst její tón. Já chápu, že mnohým sedne a rozumím i lidem, kteří bez přemýšlení, v naprosté euforii udělí knize pět hvězd. Chápu na druhou stranu i ty osoby, jež knihu odsoudí. Každému zkrátka do noty nepadne.
Mně sedla asi tak napůl. Celkově jsem velmi rád, že jsem knihu přečetl. Už teď ve mně resonuje, a myslím že se tento hřejivý pocit ještě rozleží. Nicméně místy jsem se nemohl vyvarovat nepříjemným dojmům z křečovitosti, řekněme až umělé struktuře a zbytečné nepřirozenosti některých scén a eskapád. Jistě, o tom ta kniha je, ale není toho někdy až trochu moc?
Další z překážek pro maximální uspokojení z tohoto příběhu mi bohužel kladly použité jazykové prostředky. Mluvím zejména o nadbytečném užití nepřímé řeči a spojky načež. Zpočátku to zní honosně a vybraně, jenže po několika stránkách se mi to dost okoukalo. Nevím, zda jsem sám a také jestli tuto chybu přisuzovat autorovi či překladateli.
Před oběma pány však každopádně velmi smekám, vzdávaje hold za celkový dojem. Po krátkých a řídkých pasážích, kdy mě kniha začala maličko uklimbávat, mě vždycky probudila a upoutala. Je to dílo šílené i "libové".

4 31.01.2014

Nevím no. Přeci jen už je to téměř 30 let od vydání této knihy.
Ne, že by byla tato příručka poplatná své době. To vůbec!
Autor je naopak nepochybně velmi světaznalý.
Ovšem mnoho věcí už je prostě překonaných a svět prošel vývojem.
Možná jsem málo "hardcore", ale na můj vkus je kniha až příliš zaměřena na skupinové expedice do extrémního mrazu.
V úvodu se píše, že by publikace měla sloužit i nejširší veřejnosti a obyčejným turistům. No v tom případě bych ocenil více obyčejných a praktických rad i do přírody mírného pásu atd.
Já například rád putuji sám po horách a tak - v Čechách, ale i v zemích jihovýchodní Evropy. Proto jsem velmi ocenil rady například ohledně vody nebo bivakování. Tu a tam jsem si něco zapsal, většina textu ale pro mě neměla hodnotu.
Pokud se někdo chystá krotit jaka, stavět iglú nebo lézt po ledovci, snad najde v této příručce více užitečných informací.

3 13.03.2016

Kdo si knížku otevře, činí tak pravděpodobně kvůli osobě autora původních jejích veršů.
Tato útlá antologie je jediným existujícím dílem obsahujícím české překlady velkého básníka jménem Mihai Eminescu. Knížka je žel Bohu tak trochu poplatná své době. Očividně a nezdravě se zaměřuje na sociálně laděné básně a autor je představen jako básník reálna a konkrétna (navzdory jeho přirozené, "vzletné" povaze). Naproti tomu se Závadovi v některých pasážích podařilo zachytit a podtrhnout Eminescovu romantickou poetiku, jako je to například v básni Luceafărul - Večernice (Hyperion, Světlonoš). I mnohé jiné básně jsou působivé a jistě zabrnkají na struny nejedné romantické duše.
Zjednodušeně řečeno,
Eminescu je rumunský Mácha
a mezi těmito dvěma básníky najdeme skutečně velmi mnoho zarážejících podobností. I motivy jsou stejné - útrapy lásky, romantická příroda, apod.
Kdyby se oba "poutníci" mohli setkat, jistě by si velmi rozuměli. Jejich osobami zmítaly stejné pocity - melancholie podvečera a sklonku života, nostalgie po zemi přátelské a vlídné a smutek z beznaděje a nepochopení. Oba hledali odpovědi v konejšivé náruči přírody.
Je velikou škodou, že neexistuje mladší, nebo snad i starší překlad básníkova díla do češtiny. Nyní jsem však přišel na to, že Eminescu je jeden z prvních Rumunských básníků přeložený do Slovenštiny. Roku 1956 vyšly překlady Ivana Kraska, objevil se také výběr básní Karola Strmena z roku 1943 a v reedici roku 1999 pod názvem Ďaleko od Teba. V roce 2008 dokonce vyšla nová kniha Krídla z vosku. Tu mám objednánu a věřím, že snad bude lépe reflektovat originální básníkovu povahu - bez jizev socialistického uvažování šedesátých let.
Překladateli Vilému Závadovi ovšem bez diskuse patří obrovská poklona, nadto když kromě vlastní tvorby překládal z jedenácti dalších jazyků.
Překládat básně je nesmírně obtížné a rumunština, jak jsem měl možnost vidět a slyšet, je jazyk spletitý, velmi živý a divoký - zejména v hovorovější podobě, v níž Eminescu píše. Zachovat potom obsah i zvukomalbu veršů je umění samo o sobě, jistě hodné chvály.

Měl jsem to štěstí, že jsem strávil přes čtyři měsíce na studiích v Bukovině a tak jsem měl jedinečnou možnost spatřit krajinu, v níž Eminescu žil, navštívit místa, kde tvořil (stanul jsem i pod slavnou lípou, kde psal své verše) a vnímat kulturu, na níž působil.
Bukovina je dnes rozdělena mezi Rumunsko a Ukrajinu, ovšem za básníkova života byla součástí jednoho stejného státního útvaru jako země česká - Rakouského císařství. Podobně historické Moldavsko je dnes rozděleno mezi Moldávii a Rumunsko.
Lid je však všude dosud spojen krom jiného také úctou ke svému nejvýznamnějšímu básníkovi a jsou si dobře vědomi důležitosti jeho osoby v dějinách Rumunské literatury a jeho silného vlivu na romantismus jako takový.
Všechna působiště jsou upomínána sochami a pomníky největšího rumunského básníka. "Otec moderní rumunštiny" je dokonce vyobrazen na bankovce nejvyšší hodnoty (500 lei), je po něm pojmenována řada škol, ulicí i institucí. Výročí jeho narození a úmrtí vždy provázejí velkolepé oslavy.
K opěvování básníka a jeho vnímání téměř jako národního hrdiny došlo však až po nějaké době. Eminescu nejdříve nebyl pochopen - tak jako Mácha. Velmi podobný je také jejich odkaz. Ze zákonů přírody přirozeně vyplývá, že působení dvou substancí je vždy vzájemné. Místa a regiony, kde básník tvoří jsou tedy do budoucna silně formována jeho dílem, je-li působivé i samotnou jeho osobou, je-li silná. A je to i tatáž krajina, z níž básník čerpá inspiraci. Jedná se o provázanost a intimní vztah.

3 25.08.2015

Tuto poučnou publikaci jsem pročetl postupně a na přeskáčku, ovšem celou. Od Árona po Zvonek.
Poctivě jsem si dělal výpisky, to ovšem neznamená, že teď knihu odložím.
V pokročilém podzimu se mi ještě povedlo uplatnit některé nabyté znalosti a doufám, že na jaře budu moci vyrazit do přírody, vybaven nůžkami a rukavicemi.
Už se těším, co z toho pak doma vytvořím.
Příručka je dobře napsaná, výborně strukturovaná a bravurně přeložená. Pro ty, kteří se už s klasickou zeleninou trochu nudí, ji vřele doporučuji.
Dobrou chuť!

3 12.11.2014